Drak Znovuzrozený

46 Zpráva ze Stínu

I když se do Vnitřního Města vrátil pěšky, Mat si zdaleka nebyl jist, že jeho plán bude opravdu fungovat. Mělo by, pokud to, co slyšel, byla pravda, ale ve skutečnosti si tím nebyl jistý. Oválnému náměstí před palácem se vyhnul a zabočil kolem mohutné stavby a jejích pozemků do ulic, které se stáčely podle kopce. Zlaté kupole paláce se výsměšně třpytily mimo dosah. Málem už obešel celé palácové pozemky a skoro se vrátil zpátky na náměstí, když to uviděl. Příkrý svah, hustě porostlý nízkými květinami, zvedající se z ulice k bílé hradbě z drsného kamene. Nad hradbou vykukovalo několik olistěných větví a viděl i koruny dalších stromů rostoucích v zahradách královského paláce.

Hradba postavená tak, aby vypadala jako útes, pomyslel si, a na druhé straně je zahrada. Možná Rand přece jen mluvil pravdu.

Letmý pohled na obě strany mu ukázal, že má zatím ohbí ulice sám pro sebe. Bude si muset pospíšit, protože díky zatáčkám neviděl příliš daleko a každou chvíli mohl někdo přijít. Po čtyřech se vyškrábal do svahu a bylo mu lhostejné, jaké škody napáchá v záhonech květin s červenými a bílými květy. Na drsném kameni hradby byla spousta vhodných chytů pro prsty i hřebenů a výstupků, kde se mohl opřít dokonce i špičkami svých těžkých bot.

To je od nich dost neopatrné, že je to tak snadné, pomyslel si při šplhání. Na okamžik se v duchu vrátil zpátky, kdy se s Randem a Perrinem vydali na cestu za Pískopce na okraj pohoří Oparů. Když se pak vrátili do Emondovy Role, všichni to pěkně schytali od každého, komu se dostali do rukou – on ze všech nejvíc, jelikož každý předpokládal, že to byl jeho nápad – ale tam tři dny šplhali po útesech, spali pod širým nebem a živili se vajíčky, která vybrali z hnízd lesňáčkům. Šípem či kamenem z praku si srazili šedokřídlého křepela nebo lapili králíka do oka, a celou dobu se smáli a utvrzovali se v tom, že se nebojí smůly, kterou hory přinášejí, a jak by mohli najít poklad. – Z té výpravy si domů přinesl zvláštní kámen, do kterého byla nějak vtlačena lebka slušně velké ryby, dlouhé bílé ocasní pero, které upustil sněžný orel, a kus bílého kamene velkého jako pěst, který vypadal skoro jako vyřezávané lidské ucho. Tedy podle něj vypadal jako ucho, Rand a Perrin si to nemysleli, ale Tam al’Thor řekl, že je to docela možné.

Prsty mu sklouzly v mělké prohlubni, a jak se mu posunulo těžiště, málem se neudržel i levou nohou. Prudce se nadechl, jen tak tak se stačil zachytit vrcholku zdi, a vytáhl se nahoru. Chvíli tam jenom ležel a ztěžka dýchal. Na zem to sice nebylo zvlášť daleko, ale stačilo to, aby si rozbil hlavu. Hlupáku, nechat se tak unést. Tak jsem se skoro zabil na těch skaliskách. To bylo velice dávno. Stejně už máma určitě všechny ty věci vyhodila. Ještě se ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo neviděl – ohbí ulice bylo stále prázdné – a spustil se na palácové pozemky.

Zahrady byly rozlehlé. Přes velké trávníky a mezi stromy vedly chodníčky z plochých kamenů a větve nad nimi byly hustě obrostlé révou. Hrušně byly pokryté bílými kvítky a jabloně růžovobílými. Kvetly tu růže všech barev a jasně zlaté růžiníky a purpurová Emondova sláva a mnoho dalších, které nepoznal. U některých květin si ani nebyl jist, jestli jsou opravdové. Jedna měla podivné květy šarlatové a zlaté barvy, které vypadaly skoro jako ptáčci, a jiná se nijak nelišila od slunečnice, jen její žluté květy měly v průměru půl sáhu, i víc, a stonky byly vysoké jako ogier.

Na kamenech zaskřípaly kroky a Mat se přikrčil za keř u zdi, když kolem procházeli dva gardisté, jimž přes kyrysy visely široké bílé límce. Jeho směrem se vůbec nepodívali a Mat se pro sebe usmál. Štěstí. S trochou štěstí mě nezahlídnou, dokud nedám tu zatracenou věc Morgase.

Proklouzl zahradami jako stín, jako by se plížil za králíkem, a pokaždé, když zaslechl kroky, zůstal bez hnutí za keřem či se přitiskl ke kmeni stromu. Po cestičce prošly ještě dvě dvojice vojáků, ta druhá natolik blízko, že stačily dva kroky a mohl je polechtat. Když gardisté zmizeli mezi stromy, utrhl si temně rudou hvězdnici a s úšklebkem si zastrčil květ s roztřepenými okvětními lístky do vlasů. Tohle byla skoro stejná legrace, jako když o Letnicích kradl jablečný štrůdl, a mnohem snazší. Ženy při pečení vždycky ostražitě hlídaly. Ti hloupí vojáci ani nevzhlédli od chodníku.

Za chvíli se dostal až k bílé zdi samotného paláce a začal se plížit kolem ní za záhonem rozkvetlých bílých růží na dřevěných rámech, hledaje dveře. Těsně nad hlavou měl řadu širokých klenutých oken, ale usoudil, že by asi dost těžko vysvětloval, proč dovnitř lezl oknem, když mohl vejít dveřmi. Objevili se další dva vojáci a Mat ztuhl. Projdou ani ne tři kroky od něj. Z okna nad hlavou uslyšel hlasy. Hovořili spolu dva muži a právě dost nahlas, aby pochytil slova. „– na cestě do Tearu, velký mistře.“ Tento muž mluvil vylekaně a podlézavě.

„Ať mu pokazí plány, jestli to dokážou.“ Tento hlas byl hlubší a silnější, hlas muže zvyklého rozkazovat. „To mu jen prospěje, jestli ho porazí tři nevycvičené holky. Vždycky to byl hlupák, a je jím stále. Máš nějaké zprávy o tom klukovi? To on nás ještě může všechny zničit.“

„Ne, mistře. Zmizel. Ale, mistře, jedna z těch holek je ten Morgasin spratek.“

Mat se pootočil, ale pak se vzpamatoval. Vojáci se přiblížili. Nezdálo se, že skrze hustě propletené stonky růží zahlédli, jak sebou prudce pohnul. Tak si pospěšte, vy troubové! Projděte, ať se můžu podívat, kdo je ten zatracený chlap! Kus rozhovoru mu unikl.

„– byl příliš netrpělivý od chvíle, co získal zpátky svobodu,“ říkal právě ten hlubší hlas. „Nikdy si neuvědomil, že nejlepší plány potřebují čas, aby uzrály. Chce celý svět v jednom dni, a kromě toho ještě Callandor. Veliký pán ho vem! Mohl by chytit tu holku a pokusit se ji využít. A to by mohlo narušit moje vlastní plány.“

„Jak říkáš, mistře. Mám nařídit, aby ji přivezli z Tearu?“

„Ne. Ten hlupák by to považoval za útok na sebe, kdyby se o tom dozvěděl. A kdo ví, co kromě toho meče ještě sleduje? Zařiď, ať tiše umře, Comare. Ať její smrt nepřitáhne žádnou pozornost.“ Jeho smích zněl jako rachot hromu. „Ty nevědomé coury ve své Věži budou mít dost velké potíže ji předvést, až zmizí doopravdy. To by mohlo stačit. Ať to je vyřízeno co nejrychleji. Dřív, než bude mít čas ji chytit sám."

Oba vojáci teď byli téměř vedle Mata, který se je vší mocí snažil přimět k rychlejší chůzi.

„Mistře,“ ozval se druhý muž nejistě, „to by mohlo být poněkud složité. Víme, že je na cestě do Tearu, ale plavidlo, na němž se přepravovala, našli v Aringillu, a ty tři ho stejně opustily už předtím. Nevíme, jestli nasedla na jinou loď, nebo jestli jede na jih. A jakmile jednou dorazí do Tearu, nemusí být nijak snadné ji najít. Třeba kdybys –“

„Copak teď jsou na světě jenom hlupáci?“ vybuchl hlubší hlas drsně. „Nebo si myslíš, že se můžu pohybovat po Tearu, aniž by si toho všiml? A já s ním nechci bojovat, aspoň ne hned. Přines mi její hlavu, Comare. Přines mi hlavy všech tří, nebo budeš žebronit o svou vlastní!“

„Ano, mistře. Stane se, jak pravíš. Ano. Ano.“ Vojáci konečně prošli, aniž se podívali napravo nebo nalevo. Mat počkal, jen dokud nebyli těsně za ním, pak vyskočil nahoru, zachytil se širokého okenního parapetu a vytáhl se dost na to, aby uviděl dovnitř.

Tarabonského koberce s třásněmi na podlaze, který stál za hezky naditý váček stříbra, si téměř nevšiml. – Jedny široké, bohatě vyřezávané dveře se právě zavíraly. Vysoký muž se širokými rameny a mohutným hrudníkem, napínajícím zelený hedváb jeho stříbrem vyšívaného kabátce, upíral na dveře tmavomodré oči. Černou bradku měl přistřiženou nakrátko a na bradě bílý pramen. Vcelku vypadal jako tvrdý muž, uvyklý vydávat rozkazy.

„Ano, mistře,“ řekl náhle a Mat se málem pustil římsy. Myslel si, že to musí být ten s hlubším hlasem, ale byl to ten podlézavý. Teď se sice nekrčil, ale přesto. „Stane se, jak pravíš, mistře,“ říkal ten muž hořce. „Podříznu těm třem hadrnicím krk sám. Jakmile je najdu!“ Vyrazil ke dveřím a Mat se spustil dolů.

Chvíli se krčil za růžemi na podpěrách. Někdo v paláci chtěl, aby Elain zemřela, a Egwain s Nyneivou přihodil jako přívažek. Co to, pod Světlem, dělají, že jedou do Tearu? Musejí to být ony. Vytáhl dopis od dědičky z podšívky kabátce a zamračil se na něj. Když bude mít tohle, tak mu Morgasa možná uvěří. Mohl by popsat i jednoho z mužů. Ale čas na plížení pominul. Ten velký chlapík může být na cestě do Tearu mnohem dřív, než vůbec Morgasu najde, a ať pak ona udělá cokoliv, nebyla záruka, že ho to zastaví.

Mat se zhluboka nadechl, protáhl se mezi dvěma podpěrami i za cenu několika trhlin a škrábanců od trnů a vyrazil po chodníku za vojáky. Elainin dopis držel před sebou, aby byla zlatá lilie na pečeti jasně vidět, a v duchu si zkoušel, co přesně řekne. Když se tu plížil, gardisti vylézali jako houby po dešti, ale teď prošel skoro celou zahradou, aniž někoho zahlédl. Prošel kolem několika dveří. Nebylo by právě nejvhodnější, kdyby do paláce vstoupil bez dovolení – gardisti by mu nejdřív mohli udělat něco ošklivého, než začnou poslouchat – ale už začínal uvažovat, že do jedněch dveří vstoupí, když ty se právě otevřely a z nich vyšel mladý důstojník bez přilbice s jedním zlatým uzlem na rameni.

Ruka mu okamžitě sklouzla k jílci meče a už měl půl lokte oceli venku, než mu Mat stačil strčit dopis pod nos. „Elain, dědička, tohle posílá své matce, královně Morgase, kapitáne.“ Držel dopis tak, aby muži pečeť s lilií padla do oka.

Důstojník nejdřív tmavýma očima přelétl okolí, jako by hledal další vetřelce, přičemž však neustále sledoval Mata. „Jak ses dostal do zahrad?“ Meč už dál nevytáhl, ale ani jej zatím nevrátil do pochvy. „Elber je u hlavní brány. Je to sice hlupák, ale jen tak by nikoho po paláci potulovat nenechal.“

„Takovej tlusťoch s očima jako krysa?“ Mat okamžitě proklel svůj jazyk, ale důstojník krátce kývl a téměř se také usmál, jeho pozornost ani podezřívavost však neochabovaly. „Hrozně se rozčílil, když zjistil, že jsem přišel z Tar Valonu, a dokonce mi ani nedovolil ten dopis ukázat, natož vyslovit jméno dědičky. Říkal, že mě zavře, jestli neodejdu, tak jsem přelezl zeď. Slíbil jsem, že ten dopis doručím samotné královně Morgase, kapitáne. Slíbil jsem to, a já vždycky držím slovo. Vidíš tu pečeť?“

„Zase ta zatracená zeď do zahrad,“ zavrčel důstojník. „Měla by být třikrát vyšší.“ Prohlédl si Mata od hlavy k patě. „Gardový poručík Tallanvor. Poznávám pečeť dědičky.“ Jeho meč konečně sklouzl do pochvy celý. Tallanvor natáhl ruku, ale ne tu, v níž předtím držel meč. „Dej mi ten dopis a já ho zanesu královně. Až tě vyprovodím. Někteří jiní by nebyli tak shovívaví, kdyby tě tu našli jen tak volně.“

„Slíbil jsem, že jí ho dám osobně,“ prohlásil Mat. Světlo, nikdy mě ani nenapadlo, že by mě k ní opravdu pustili. „Dal jsem slovo. Dědičce.“

Mat si téměř neuvědomil, že se Tallanvor pohnul, dokud se mu jeho meč neopřel o hrdlo. „Zavedu tě nyní ke královně, kmáne,“ řekl Tallanvor tiše. „Ale věz, že ti klidně useknu hlavu ještě dřív, než stačíš mrknout, kdyby tě třeba jenom napadlo, že jí něco uděláš.“

Mat předvedl svůj nejlepší úsměv. Ta lehce zakřivená čepel byla zřejmě velice ostře nabroušená. „Jsem věrný Andořan,“ řekl, „a věrný poddaný královny, Světlo ji ozařuj. No, kdybych tu byl už v zimě, určitě bych stál za urozeným pánem Gaebrilem.“

Tallanvor se na něj podíval se sevřenými rty a nakonec meč odtáhl. Mat polkl a zarazil se dřív, než si sáhl na krk, aby zjistil, zda není pořezán.

„A dej pryč tu květinu,“ nařídil mu Tallanvor, vraceje meč do pochvy. „Nebo si myslíš, že ses sem přišel dvořit?“

Mat si strhl hvězdnici z vlasů a vydal se za důstojníkem. Zatracený hlupáku, dávat si kytky do vlasů. Už bych měl přestat hrát hloupého.

Vlastně ani tak nešel za Tallanvorem, protože důstojník ho neustále sledoval, i když ho vedl. Výsledkem bylo poněkud zvláštní procesí, kdy důstojník šel sice vedle něj a o kousek napřed, ale pootočený pro případ, že by Mat něco zkusil. Mat se zase snažil vypadat co nejnevinněji, jako děcko cákající se ve vaničce.

Barevné nástěnné koberce určitě přinesly tkalcům plno stříbra, stejně jako koberce na podlahách z bílých dlaždic, dokonce i na chodbách. Všude stály předměty ze zlata a stříbra, talíře a tácy, mísy a poháry, na truhlicích a nízkých skříňkách z leštěného dřeva stejně drahocenného, jako to, co vídával ve Věži. Všude pobíhali sloužící v červených livrejích s bílými límci a manžetami a stříbrným lvem Andoru na prsou. Mat se přistihl, jak uvažuje, zda třeba Morgasa hraje kostky. To je hodně pitomá představa. Královna přece nehraje v kostky. Ale sázím se, že až jí dám ten dopis a povím jí, že někdo z paláce chce zabít Elain, dá mi hezky tučný váček. Dokonce se ponořil do představy, že je povýšen do šlechtického stavu. Muž, který odhalí vražedný komplot proti dědičce, může jistě očekávat podobnou odměnu.

Tallanvor ho vedl tolika chodbami a přes tolik nádvoří, až Mat začínal mít dojem, že odsud sám nenajde cestu, když tu došli na nádvoří, kde bylo víc sloužících než jinde. Kolem nádvoří se táhlo kryté sloupořadí a uprostřed byla kulatá nádržka, v níž pod listy leknínů i bílými květy proplouvaly bílé a žluté rybky. Muži v barevných kabátcích krumplovaných zlatem či stříbrem a ženy v ještě zdobenějších šatech se širokánskými suknicemi tu dělali společnost ženě s rudozlatými vlasy, která seděla na zvýšeném okraji nádržky, máchala si prsty ve vodě a smutně pozorovala rybičky připlouvající k jejím prstům v naději na potravu. Na prsteníku levé ruky měla žena nasazen prsten s Velkým hadem. Vedle ní stál vysoký snědý muž a rudé hedvábí jeho kabátce téměř zcela zakrývaly zlaté lístky a spirály, ale byla to žena, kdo upoutal Matovu pozornost.

Nepotřebovala věneček z jemně spletených zlatých růží ve vlasech ani štólu na šatech z červeně prolamované bílé látky, kde červené pruhy byly vyšívané stříbrnými andorskými lvy, aby poznal, že se dívá na samotnou Morgasu, z milosti Světla královnu Andorskou, obránkyni říše, ochránkyni lidu, hlavu rodu Trakandů. Měla Elaininu tvář i krásu, ale vypadala, jak bude vypadat Elain, až dospěje. Stačila pouhá její přítomnost, aby všechny ostatní ženy na nádvoří splynuly s pozadím.

S ní bych si zatančil gigu a v měsíčním světle jí ukradl hubičku bez ohledu na to, jak je stará. Otřásl se. Nezapomínej, kdo to je!

Tallanvor poklekl a pěst přitiskl na bílý kámen nádvoří. „Má královno, přivádím posla, jenž ti přináší dopis od urozené paní Elain.“

Mat si prohlédl jeho postoj a pak se spokojil s hlubokou úklonou. „Od dědičky... ehm... má královno.“ Natáhl s úklonou ruku, takže byl vidět žlutozlatý vosk pečeti. Jakmile si to přečte a pozná, že je Elain v pořádku, povím jí to. Morgasa k němu obrátila tmavomodré oči. Světlo! Hned jak bude v dobré náladě.

„Ty přinášíš dopis od mého zlobivého dítěte?“ Hlas měla sice chladný, ale ozýval se v něm ostrý tón, který napovídal, že je na pokraji rozčilení. „To musí znamenat, že je živá! Aspoň to! Kde vůbec je?“

„V Tar Valonu, má královno,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Světlo, jak rád bych viděl souboj mezi ní a amyrlin. Když si to však trochu přebral, rozhodl se, že raději nikoliv. „Alespoň tam byla, když jsem odjížděl.“

Morgasa netrpělivě mávla rukou a Tallanvor se zvedl, převzal dopis od Mata a podal jej královně. Ta se na okamžik zamračila na pečeť s lilií a pak ji prudkým otočením zápěstí rozlomila. Jak četla, mumlala si pro sebe a nad každou druhou řádkou potřásala hlavou. „Takže víc prozradit nemůže, co?“ řekla nakonec. „Uvidíme, jestli se toho bude držet...“ Náhle se jí rozjasnila tvář. „Gaebrile, byla povýšena mezi přijaté. Není ve Věži ani rok a už dosáhla povýšení.“ Úsměv zmizel, jakmile se objevil, a Morgasa stiskla rty. „Až to mizerné dítě dostanu do rukou, bude si přát, aby byla stále ještě novickou.“

Světlo, pomyslel si Mat, ani tohle ji nedostane do lepší nálady? Rozhodl se, že to stejně bude muset říci nahlas, ale přál si, aby se královna netvářila, jako by někomu hodlala setnout hlavu. „Má královno, náhodou jsem vyslechl –“

„Mlč, chlapče,“ řekl klidně ten tmavý muž ve zlatem pokrytém kabátci. Byl hezký, vypadal skoro jako Galad a mohl být i stejně mladý, přestože měl postříbřené spánky, ale byl větší, vyšší než Rand a v ramenou skoro tak široký jako Perrin. „Vyslechneme, co nám chceš sdělit, za chvíli.“ Natáhl se přes Morgasino rameno a sebral jí dopis z ruky. Ta k němu vzhlédla – Mat viděl, že začíná být nakvašená – ale tmavý muž jí na uklidněnou položil ruku na rameno a Morgasin hněv roztál. „Zdá se, že opět opustila Věž,“ řekl ten tmavý muž. „Ve službě amyrlininu stolci. Ta žena opět překročila svou pravomoc, Morgaso.“

Mat neměl potíže udržet jazyk za zuby. Štěstí. Jazyk měl přilepený na patro. Občas nevím, jestli je to pro dobro věci nebo ne. Ten tmavý muž byl majitelem onoho hlubokého hlasu „velkého mistra", jenž žádal Elaininu hlavu. Oslovila ho Gaebril. Její rádce chce zavraždit Elain? Světlo! A Morgasa k němu vzhlížela jako milující fenka, jíž její pán položil ruku na rameno.

Gaebril obrátil téměř černé oči k Matovi. Ten muž měl působivý pohled a tvářil se vědoucně. „Co nám o tom můžeš sdělit, chlapče?“

„Nic... ehm... můj pane.“ Mat si odkašlal. Ten muž měl horší pohled než amyrlin. – „Šel jsem do Tar Valonu navštívit sestru. Je tam novickou. Elsa Grinwellová. Já jsem Tom Grinwell, můj pane.

Urozená paní Elain se dozvěděla, že se chci cestou domů podívat do Caemlynu – jsem z Kostivalů, můj pane. To je malá dědina na sever od Baerlonu. Než jsem se vydal do Tar Valonu, nikdy jsem neviděl větší město než Baerlon – a ona – teda urozená paní Elain – mi dala ten dopis, abych ho sem donesl.“ Měl dojem, že se na něj Morgasa podívala, když řekl, že pochází z místa severně od Baerlonu, ale věděl, že tam opravdu stojí vesnice jménem Kostivaly. Vzpomínal si, že se o ní někdo zmínil.

Gaebril kývl, ale řekl: „Víš, kam měla Elain namířeno, chlapče? Nebo co tam chtěla dělat? Mluv pravdu, a nemáš se čeho bát. Zalži, a budeš poslán k výslechu.“

Mat ustaraný výraz nemusel hrát. „Můj pane, já viděl dědičku jenom jednou. Dala mi ten dopis – a zlatou marku! – a řekla mi, abych ho donesl královně. O tom, co v něm stojí, nevím víc, než co jste tu řekli.“ Gaebril jako by to zvažoval a z jeho snědé tváře se nedalo vyčíst, zda tomu věří či nikoliv.

„Ne, Gaebrile,“ ozvala se náhle Morgasa. „Už příliš mnoho lidí bylo posláno k výslechu. Chápu, kdy je to nutné, jak jsi mi ukázal, to ale není tento případ. Ne u chlapce, který jenom přinesl dopis, jehož obsah nezná.“

„Jak má královna velí, tak se také stane,“ promluvil tmavý muž. Hovořil uctivým tónem, ale lehce se dotkl její líce, až jí do tváří vystoupla červeň a rty se jí mírně pootevřely, jako by čekala polibek.

Pak se Morgasa roztřeseně nadechla. „Pověz, Tome Grinwelle, vypadala má dcera zdravě, když jsi ji viděl?“

„Ano, má královno. Smála se a byla hubatá – totiž...“

Morgasa se při pohledu na jeho výraz tiše zasmála. „Neboj se, mladý muži. Elain bývá hubatá příliš často pro své vlastní dobro. Jsem ráda, že je v pořádku.“ Ty modré oči si ho pozorně prohlížely. „Mladý muž, který opustí svou malou vísku, se často netouží hned tak vrátit. Myslím, že než znovu uvidíš své Kostivaly, ještě poznáš hezký kus světa. Třeba se dokonce vrátíš i do Tar Valonu. Jestli ano, a jestli uvidíš mou dceru, vyřiď jí, že toho, co vyřkneme v hněvu, často litujeme. Nepovolám ji z Bílé věže předčasně. Vyřiď jí, že často vzpomínám na dobu, kterou jsem tam sama strávila, a chybí mi tiché rozhovory se Sheriam v její pracovně. Vyřiď jí, co jsem řekla, Tome Grinwelle.“

Mat nejistě pokrčil rameny. „Ano, má královno. Ale... ehm... já se nechci vrátit do Tar Valonu. Jednou je na život obyčejného muže až dost. Táta potřebuje, abych mu pomohl s hospodářstvím. Když jsem teď pryč, mají na starosti dojení sestřičky.“

Gaebril se zasmál, znělo to jako tiché pobavené zahřmění. „Ty spěcháš dojit krávy, chlapče? Možná bys měl vidět kus světa, než se změní. Na!“ Vytáhl váček a hodil jej Matovi. Ten přes jelenici nahmátl mince, když jej zachytil. „Jestli ti dala Elain zlatou marku, abys doručil její dopis, já ti dávám deset, žes ho sem v pořádku přinesl. Podívej se do světa, než se vrátíš ke svým kravám.“

„Ano, můj pane.“ Mat zvedl váček a podařil se mu nemastný neslaný úsměv. „Děkuju, můj pane.“

Ale tmavý muž ho už pokynem ruky propustil a s rukama v bok se obrátil k Morgase. „Myslím, že nadešel čas, Morgaso, abys prořízla tu hnisající ránu na hranici Andoru. Díky tvému sňatku s Taringailem Damodredem máš nárok na Sluneční trůn. Královnina garda ho může podpořit stejně dobře jako kdokoliv jiný. – Třeba bych jim mohl i pomoci, trochu. Vyslechni mne.“

Tallanvor strčil Mata do lokte a oba s úklonami vycouvali. Mat usoudil, že si toho stejně nikdo nevšiml. Gaebril ještě mluvil a každý urozený pán i paní mu viseli na rtech. Morgasa se sice při jeho řeči mračila, ale přesto přikyvovala stejně jako ostatní.