Drak Znovuzrozený

4 Spánek ve Stínu

V šenku byla dost velká zima i přes oheň planoucí ve velkém kamenném krbu. Perrin si mnul ruce nad plameny, ale nezahřálo ho to. Chlad ho však zvláštním způsobem uklidňoval, jako by to byl štít. Štít proti čemu, však netušil. Něco se mu ozývalo v hlavě, nejasný zvuk, který slyšel jen matně, a snažil se prodrat k jeho vědomí.

„Takže se toho vzdáš. Je to pro tebe nejlepší. Pojď. Posaď se a promluvíme si.“

Perrin se obrátil k mluvčímu. U kulatých stolků v místnosti nikdo neseděl, jen v rohu ve stínu byl nějaký muž. Zbytek místnosti vypadal jaksi rozmazaně, skoro jako obraz, spíš než skutečné místo, zvláště to, nač se nedíval přímo. Ohlédl se k ohni. Teď byl krb cihlový. Nějak mu to však nedělalo starosti. Mělo by. Ale nemohl přijít na to proč.

Muž na něj kývl a Perrin přistoupil k jeho stolu. Hranatému stolu. Stoly byly hranaté. Perrin se zamračil a natáhl ruku ke stolní desce, ale zase ucukl. Tady v rohu nebyly žádné lampy, a i když zbytek místnosti byl osvětlený, muž i stůl byli téměř skryti, jako by splývali s šerem.

Perrin měl pocit, že toho muže zná, ale byl to spíš jen náznak, jako vše, co viděl koutkem oka. Chlapík to byl ve středních letech, hezký a na vesnickou hospůdku až příliš dobře oblečený v tmavém, téměř černém sametu, s bílými krajkami na límci a manžetách. Seděl vzpřímeně a občas si tiskl ruku na hruď, jako by ho každý pohyb bolel. Tmavé oči upíral Perrinovi do tváře. Vypadaly ve stínu jako blyštivé tečky.

„Vzdám se čeho?“ zeptal se Perrin.

„Tohohle, samozřejmě.“ Muž kývl směrem k sekeře u Perrinova boku. Mluvil překvapeně, jako by se o tomhle bavili už dřív, nová hádka začatá nanovo.

Perrin si neuvědomil, že má sekeru, necítil její váhu. Přejel rukou po půlměsíčné čepeli a silném trnu, který ji vyvažoval. Ocel mu připadala – pevná. Pevnější než cokoliv jiného tady. Možná dokonce pevnější než on sám. Držel na ní ruku, jako by se potřeboval přidržet něčeho skutečného.

„Napadlo mě to,“ řekl, „ale myslím, že to nedokážu. Ještě ne.“ Ještě ne? Šenk jako by se zamihotal a v hlavě se mu zase ozvalo to mumlání. Ne! Mumlání utichlo.

„Ne?“ Muž se usmál, chladně. „Jsi kovář, chlapče. A dobrý, podle toho, co jsem slyšel. Tvoje ruce byly stvořeny pro kovářské kladivo, ne pro sekeru. Ty máš vyrábět věci, ne zabíjet lidi. Vrať se k tomu, dřív než bude pozdě.“

Perrin zjistil, že přikyvuje. „Ano. Ale já jsem ta’veren." Ještě nikdy to nevyslovil nahlas. On to už ale ví. Byl si tím jist, i když nevěděl proč.

Na chvíli se mužův úsměv změnil v škleb, ale pak se vrátil oslnivější než předtím. Chladný úsměv. „Vždycky existuje způsob, jak něco změnit, chlapče. Způsob, jak se vyhnout osudu. Sedni si a promluvíme si o tom.“ Stíny jako by se posunuly a zhoustly, jako by se natahovaly.

Perrin udělal krok zpátky, drže se ve světle. „Raději ne.“

„Aspoň se se mnou napij. Na minulá a budoucí léta. Na, pak uvidíš všechno jasněji.“ Pohár, který muž posunul po stole, tam před chviličkou ještě nebyl. Jasně se leskl stříbrem a byl po okraj plný tmavého, krvavě rudého vína.

Perrin se zahleděl muži do tváře. I přes jeho ostrý zrak stíny jako by zatemňovaly mužovy rysy, jako strážcův plášť. Temnota ho oblévala, jako by ho laskala. Na jeho očích bylo něco, nač by si Perrin vzpomněl, kdyby se hodně snažil se rozpomenout. Mumlání se vrátilo.

„Ne,“ řekl. Mluvil k tomu tichému zvuku ve své hlavě, ale když muž hněvivě stiskl rty, ač byl záblesk vzteku pryč málem dřív, nežse objevil, Perrin usoudil, že vlastně chce odmítnout i víno. „Nemám žízeň.“

Obrátil se a vykročil rychle ke dveřím. Ohniště bylo obloženo oblázky a v místnosti stálo několik dlouhých stolů s lavicemi. Perrin náhle zatoužil dostat se ven, kamkoliv, jen aby byl pryč od toho muže.

„Moc šancí mít nebudeš,“ řekl ten muž za ním tvrdým hlasem. „Tři vlákna spletená dohromady skončí stejně špatně. Když je přestřiženo jedno, jako by byly všechny. Osud tě může zabít, pokud ne něco horšího.“

Perrin náhle ucítil v zádech žár, který hned pominul, jako by někdo na okamžik otevřel dvířka velké výhně. Překvapeně se otočil do místnosti. Byla prázdná.

Jenom sen, napadlo ho a otřásl se zimou a s tím se všechno změnilo.

Zíral do zrcadla a jedna jeho část nechápala, co vidí, a druhá to přijala. Na hlavě mu seděla pozlacená přilba vypracovaná do tvaru lví hlavy, jako by tam patřila. Ozdobně tepaný prsní plát měl zdobený zlatem, stejně tak jako chrániče paží a nohou doplněné kroužkovou zbrojí. Jen sekera po jeho boku byla prostá práce. Hlas – jeho vlastní – mu šeptal, že by ji nevyměnil za žádnou jinou zbraň, že ji nesl tisíckrát, ve stovkách bitev. Ne! Chtěl ji odložit, zahodit. Nemůžu! V hlavě se mu cosi ozývalo, hlasitěji než mumlání, téměř tomu rozuměl.

„Muž předurčený ke slávě.“

Otočil se od zrcadla a zjistil, že hledí na tu nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl. Ničeho jiného v místnosti si nevšímal, viděl jenom ji. Oči měla jako půlnoční tůňky, pleť smetanově bledou a určitě hebčí, hladší než hedvábí bílých šatů. Když k němu vykročila, vyschlo mu v ústech. Uvědomil si, že každá žena, kterou kdy viděl, byla ve srovnání s ní neohrabaná a nehezká. Zachvěl se a napadlo ho, proč je mu vlastně zima.

„Muž by měl vzít svůj osud do vlastních rukou,“ řekla ta žena s úsměvem. Skoro to stačilo, aby ho to zahřálo, ten úsměv. Byla vysoká, ještě dlaň a mohla se mu dívat zpříma do očí. Stříbrné hřebeny jí přidržovaly vlasy tmavší než havraní křídlo. Kolem pasu, který by snadno objal rukama, měla široký opasek ze stříbrných článků.

„Ano,“ zašeptal. V jeho nitru se svářel úlek s poddajností. Sláva ho nezajímala. Ale když to řekla ona, po jiném netoužil. „Chci říct...“ V hlavě se mu zase ozvalo to mumlání. „Ne!“ Bylo pryč a na chvíli také poddajnost. Skoro. Dotkl se rukou čela a ucítil zlatou přílbu. Sundal ji. „Já... myslím, že tohle nechci. Není to moje.“

„Nechceš?“ Žena se zasmála. „Který muž, jemuž v žilách proudí krev, by netoužil po slávě? Po slávě, jakou bys získal, kdybys byl zatroubil na Valerský roh?“

„Já to nechci,“ řekl, i když jedna jeho část křičela, že lže. Valerský roh. Roh zazněl a zuřivý útok začal. Smrt mu jela po boku, a přesto zároveň číhala vepředu. Jeho milenka. Jeho záhuba. „Ne! Já jsem kovář.“

Její úsměv ho litoval. „To chceš tak málo. Nesmíš naslouchat těm, kteří se tě snaží odvrátit od tvého osudu. Ti by tě ponížili. Zničili by tě. Bojovat proti osudu přináší pouze bolest. Proč volit bolest, když můžeš mít slávu? Když mohou tvoje jméno vzpomínat společně se jmény hrdinů z bájí?“

„Já nejsem žádný hrdina.“

„Neznáš ani polovinu toho, co jsi. Čím bys mohl být. Pojď, napij se se mnou, na osud a slávu.“ V ruce držela lesklý stříbrný pohár plný krvavě rudého vína. „Pij.“

Zamračeně hleděl na pohár. Bylo na něm něco... známého. Do mozku se mu zahryzlo zavytí. „Ne!“ Snažil se dostat od toho pryč, odmítal naslouchat. „Ne!“

Podávala mu zlatý pohár. „Pij.“

Zlatý? Myslel jsem, že ten pohár je... Byl... Konec myšlenky ne a ne přijít. Ale jak byl zmatený, ten zvuk se ozval znovu, hryzal a dožadoval se slyšení. „Ne,“ řekl. „Ne!“ Zadíval se na zlatou přílbu v rukou a odhodil ji. „Jsem kovář. Jsem...“ Zvuk v hlavě s ním bojoval, propracovával se k jeho sluchu. Zacpal si uši rukama, aby to zarazil, ale jen tomu dal příležitost. „Já – jsem – člověk!“ zařval.

Obklopila ho temnota, ale její hlas mu šeptal dál. „Noc tu byla vždy, a sny přicházejí ke všem lidem. Zvláště k tobě, ty můj divoký chlapečku. A já budu vždy ve tvých snech.“

Ticho.

Sundal ruce z uší. Byl zpátky ve vlastním kabátci a spodcích. Pevných a odolných, i když prostých. Vhodný to oděv pro kováře nebo venkovana. Ale on si toho skoro nevšiml.

Stál na kamenném mostě s nízkým zábradlím, klenoucím se od jedné široké kamenné věže s plochým vrškem k druhé, a ty věže se zvedaly z takové hlubiny, že ani on nedohlédl na jejich základny. Světla by tu pro každého jiného bylo málo, a on nepoznal, odkud vůbec vychází. Prostě tu bylo. Všude, kam se podíval, napravo i nalevo, nahoře i dole, byly další mosty, další věže a plošiny bez zábradlí. Zdálo se, že jim není konce, prostě se tu proplétaly. Nejhorší bylo, že některé plošiny vedly na vrcholky věží, které musely být přímo nad těmi, jež opustily. Ozývalo se tu šplouchání vody, a ten zvuk jako by přicházel ze všech stran najednou. Zachvěl se zimou.

Náhle koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb a bez přemýšlení se přikrčil za kamenné zábradlí. Být spatřen znamenalo nebezpečí. Nevěděl proč, ale věděl, že tomu tak je. Prostě to věděl.

Opatrně vyhlédl nad zábradlím hledaje, co se předtím pohnulo. Na vzdálené plošině se mihlo cosi bílého. Žena, tím si byl jist, i když ji pořádně neviděl. Žena v bílých šatech, a někam spěchala.

Na mostě kousek pod ním a mnohem blíž plošině, kde byla ona žena, se náhle objevil muž, vysoký, tmavý, štíhlý, se stříbrem ve vlasech, což mu propůjčovalo důstojný vzhled, a tmavozeleném kabátci hustě vyšívaném zlatými lístky. Zlatem měl vykládaný i opasek a váček u pasu, na pochvě dýky se mu blyštěly drahokamy a vršek bot mu lemovaly zlaté třásně. Odkud se tu vzal?

Po mostě na protější straně vykročil další muž. Objevil se stejně náhle jako ten první. Na nabíraných rukávcích rudého kabátce měl černé proužky a kolem krku a na manžetách měl světlou krajku. Boty měl vykládané stříbrem tak hustě, že skoro nebylo vidět kůži. Byl menší než muž, jemuž šel vstříc, podsaditější a krátce zastřižené vlasy měl bílé jako krajky. Ale s věkem nebyl o nic křehčí. Pohyboval se se stejnou pyšnou silou jako ten druhý muž.

Ostražitě se k sobě blížili. Jako dva koňští handlíři, kteří vědí, že ten druhý má na prodej kobylu se spánkem, napadlo Perrina.

Muži začali mluvit. Perrin napínal uši, ale kvůli šplouchání vody neslyšel víc než mumlání. Mračení a rychlé pohyby, jako by se chystali jeden na druhého skočit. Rozhodně si nevěřili. Perrina napadlo, že se možná dokonce nenávidějí.

Vzhlédl hledaje onu ženu, ale byla pryč. Když se znovu podíval dolů, viděl, že se k prvním dvěma připojil ještě třetí muž. A Perrin ho nějak, odněkud, snad kdysi dávno znal. Byl to hezký muž ve středních letech, v černém sametu a bílé krajce. Hostinec, vzpomněl si Perrin. A něco ještě předtím. Něco... Něco zřejmě kdysi dávno. Ale vzpomínka nepřicházela.

První dva muži teď stáli bok po boku, tvoříce tak v přítomnosti nově příchozího neradostné spojenectví. Ten na ně křičel a mával jim pod nosem pěstí a oni neklidně přešlapovali a odmítali se mu podívat do očí. Jestli se ti dva nenáviděli, třetího se o to víc báli.

Jeho oči, uvědomil si Perrin. Co to má s očima?

Vysoký tmavý muž začal odpovídat, zprvu pomalu, pak se stále větším a větším zápalem. Bělovlasý muž se k němu připojil a náhle bylo jejich dočasné spojenectví ukončeno. Všichni tři teď na sebe křičeli zároveň. Najednou muž v tmavém sametu rozhodil rukama, jako by to chtěl ukončit. A muže znenadání obklopila ohnivá koule, zakryla je a šířila se dál.

Perrin si zakryl hlavu rukama a hodil sebou za zábradlí. Choulil se a vítr na něj udeřil a rval mu šaty, vítr horký jako oheň. Vítr, který byl ohněm. I přes zavřené oči to viděl, plamen ženoucí se přes všechno, plamen dující skrze vše. Ohnivá vichřice proletěla i jím. Cítil ji, spalovala ho, rvala za něj, snažila se ho pohltit a rozfoukat jeho popel. A on křičel, snažil se udržet při vědomí, věda, že to nestačí.

A ve chviličce byl vítr pryč. Neustal, prostě v jedné chvíli do něj bušila plamenná bouře a vzápětí byl naprostý klid. Šplouchání vody byl jediný zvuk.

Perrin se pomalu posadil a obhlížel se. Šaty měl bez poskvrnky a celé, holou kůži bez jediné spáleniny. Jedině vzpomínka na ten žár ho přesvědčovala, že se to stalo. Vzpomínka však byla jen v jeho mysli, tělo si nic nepamatovalo.

Opatrně vyhlédl nad zábradlím. Z mostu, kde předtím stáli oni muži, zůstaly jenom ohořelé okraje. Po mužích nebylo nikde ani stopy.

Zježily se mu vlasy, což ho přimělo vzhlédnout. Na plošině nahoře a napravo stál huňatý šedý vlk a díval se na něj.

„Ne!“ Vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. „Tohle je sen! Noční můra! Chci se probudit!“ Utíkal a náhle viděl rozmazaně. Samé šmouhy. Uši mu naplnilo jakési bzučení, pak utichlo, a zároveň s tím se mu ustálilo vidění.

Třásl se zimou a věděl, že to je sen, věděl to naprosto jistě, od první chvíle. Matně si uvědomoval, že tomu předcházely jiné sny, ale tenhle znal. Na tomhle místě už byl předtím, a i když nic z toho nechápal, přesto věděl, že je to jen sen. Pro jednou mu to však k ničemu nebylo.

Otevřený prostor, kde stál, obklopovaly mohutné sloupy z leštěné krevele, zastřešené klenbou ve výši dobrých třiceti sáhů. Ani se stejně velkým mužem by žádný z těch sloupů neobjali. Podlaha byla vyložená velkými deskami ze světle šedého kamene ošoupaného bezpočtem pokolení nohou.

A uprostřed kupole byl důvod, proč sem všichni ti lidé vlastně chodili. Meč visící ve vzduchu jílcem dolů, zdánlivě tak, že kdokoliv mohl natáhnout ruku a sundat ho. Meč se pomaloučku otáčel, jako by ho zachytilo proudění vzduchu. A přesto to vlastně nebyl meč. Jako by byl vyroben ze skla, nebo snad z křišťálu, čepel, jílec i záštita, chytaly světlo a tříštily je do tisíce záblesků a jisker.

Přiblížil se k meči a natáhl ruku, jako to udělal vždycky předtím. Jílec mu visel přímo před obličejem, snadno na dosah. Čtvrt sáhu před zářícím mečem se zarazil o vzduch, jako by se dotkl kamene. Jako věděl, že se to stane. Zatlačil silněji, ale stejně dobře se mohl snažit tlačit do kamenné zdi. Meč se otáčel a jiskřil, o kousíček dál, a stejně mimo dosah, jako by byl na druhé straně oceánu.

Callandor. Nebyl si jist, jestli se mu ten šepot ozval přímo v hlavě, nebo zda přišel zvenčí. Jako by se odrážel od sloupů, tichý jako vítr, všude zároveň, naléhavý. Callandor. Kdo mě drží, drží osud. Vezmi si mě a vydej se na poslední cestu.

Udělal krok zpět, protože se náhle polekal. Ten šepot se ještě nikdy neozval. Již počtyřikráte měl tento sen – dokonce i teď se na to pamatoval, po čtyři noci, jednu po druhé – a tohle bylo poprvé, kdy se něco změnilo.

Pokřivení přicházejí.

Tohle byl jiný šepot, jehož zdroj znal, a on nadskočil, jako by se ho dotkl myrddraal. Mezi sloupy stál vlk, horský vlk, sahal mu skoro do pasu, huňatý bílošedý vlk. Upřeně na něj zíral očima stejně žlutýma, jako měl Perrin sám.

Pokřivení přicházejí.

„Ne,“ zachraptěl Perrin. „Ne! Nepustím vás sem! Ne-pus-tím!“

Prudce se probudil a posadil se ve srubu. Třásl se strachem, zimou a hněvem. „Nepustím,“ šeptal ochraptěle.

Pokřivení přicházejí.

Tu myšlenku měl jasně v hlavě, ale nebyla jeho.

Pokřivení přicházejí, bratříčku.