9 Vlčí sny

Perrin se zadem vrátil do pokoje a po chvíli za ním přišel Simion se zakrytým podnosem. Látka sice nezadržela vůni pečeného skopového, fazolí, tuřínu a čerstvě napečeného chleba, ale Perrin zůstal ležet na posteli a hleděl do bíle omítnutého stropu, až se vůně poněkud vytratila. Hlavou mu nestále táhly obrazy s Noamem. Noam hryzající dřevěné plaňky. Noam běžící do noci. Snažil se myslet na výrobu zámků, na pomalé kalení a tvarování oceli, ale nefungovalo to.

Nevšímaje si podnosu, vstal a vydal se do pokoje za Moirain. Ta odpověděla na zaklepání: „Pojď dál, Perrine.“

Na okamžik mu v duchu vyvstaly všechny ty příběhy o Aes Sedai, ale on je zahnal a otevřel dveře.

Moirain byla sama – za což byl vděčný – seděla, na koleni měla položený kalamář a psala cosi do malé, v kůži vázané knížečky. Aniž se na něho podívala, zašpuntovala kalamář a otřela ocelovou špičku pera do kousíčku pergamenu. V krbu hořel oheň.

„Už nějakou dobu tě čekám,“ pravila. „Zatím jsem o tom s tebou nemluvila, protože jsi to očividně nechtěl. Ale po dnešku... Co chceš vědět?“

„Tohle mě čeká?“ zeptal se Perrin. „Skončím takhle?“

„Možná.“

Perrin čekal, co řekne dál, ale ona jenom uložila pero a kalamář do malé truhličky z růžového dřeva a pak foukala na zápis, aby dřív uschl. „To je všechno? Moirain, nedávej mi ty vyhýbavý odpovědi, jak to Aes Sedai dělají. Jestli o tom něco víš, tak mi to řekni. Prosím."

„Vím toho málo, Perrine. Když jsem hledala v knihách a rukopisech, které si sehnaly kvůli svým výzkumům dvě moje přítelkyně, našla jsem kopii zlomku knihy z věku pověstí. Psalo se tam o... podobné situaci, v jaké se nacházíš ty. Je to možná jediná kopie na celém světě a nebylo tam příliš mnoho informací.“

„A co tam stálo? Cokoliv je víc než to, co vím teď. Ať shořím, dělal jsem si starosti, že se Rand zblázní, ale nikdy mě nenapadlo, že bych si je měl spíš dělat kvůli sobě.“

„Perrine, dokonce i ve věku pověstí toho o téhle záležitosti nevěděli moc. Ať už to psal kdokoliv, zřejmě si ta žena nebyla jistá, je-li to jen báchorka či pravda. A nezapomínej, že já viděla jenom zlomek. Napsala tam, že někteří z těch, co mluvili s vlky, se ztratili, že to, co bylo lidské, zcela pohltilo vlčí bytí. U některých. Jestli myslela jednoho z deseti nebo pěti nebo devíti, to já nevím.“

„Můžu je zahnat. Nevím, jak to dělám, ale můžu je jednoduše přestat poslouchat. Pak je prostě neslyším. Pomůže to?“

„Mohlo by.“ Moirain si ho prohlížela a další slova zřejmě volila velice pečlivě. „Ona tam většinou psala o snech. Sny pro tebe mohou být nebezpečné, Perrine.“

„To už jsi jednou říkala. Co tím myslíš?“

„Podle ní vlci žijí částečně v tomto světě a částečně ve světě snů."

„Ve světě snů?“ podivil se Perrin.

Moirain se na něho pronikavě zadívala. „To jsem řekla, a to taky ta žena napsala. To, jak vlci mluví mezi sebou, jak mluví s tebou, je nějakým způsobem spojeno právě s tím světem snů. Netvrdím, že vím jak.“ Odmlčela se a lehce se zamračila. „Z toho, co jsem četla o Aes Sedai, kteří měli nadání zvané snění, tak snílkové občas mluvili o tom, že se ve snech setkali s vlky, dokonce jim snad ti vlci dělali průvodce. Obávám se, že se musíš naučit být stejně opatrný ve spánku, jako když jsi vzhůru, jestli se chceš vlkům vyhnout. Pokud se tak rozhodneš.“

„Pokud se tak rozhodnu? Moirain, já nehodlám skončit jako Noam. To teda ne!“

Moirain si ho zvědavě prohlížela a pomalu zavrtěla hlavou. „Mluvíš, jako by ses mohl pokaždé rozhodnout sám, Perrine. Ty jsi ta’veren, nezapomínej.“ Perrin se k ní obrátil zády a zadíval se do tmy za okny, ale ona pokračovala. „Možná proto, že jsem věděla, co je Rand zač, jak silný ta’veren je, nedávala jsem pozor na ostatní ta’veren, které jsem s ním našla. Tři ta’veren v jedné vesnici, všichni narození v rozmezí několika týdnů? O tom jsem ještě nikdy neslyšela. Možná ty – a Mat – máte ve vzoru předurčenou větší úlohu, než jsme já nebo ty předpokládali.“

„Já ve vzoru nechci žádnou úlohu," vrčel Perrin. „A jestli zapomenu, že jsem člověk, tak tam ani žádnou mít nemůžu. Pomůžeš mi, Moirain?“ Těžko se mu to vyslovovalo. Co když to znamená, že bude muset použít jedinou sílu? Nezapomněl bych pak raději na to, že jsem člověk? „Pomůžeš mi – abych se neztratil?“

„Jestli tě dokážu udržet pohromadě, tak ano. Tohle ti slibuji, Perrine. Ale neohrozím kvůli tomu zápas se Stínem. To musíš pochopit.“

Když se k ní Perrin otočil, upřeně si ho prohlížela. A jestli pro mě tvůj zápas znamená, že zítra skončím v hrobě, uděláš to taky? Mrazilo ho z pomyšlení, že by to Moirain opravdu udělala. „Cos mi zase neřekla?“

„Nebuď tak nedočkavý, Perrine,“ odtušila Aes Sedai chladně. „Netlač na mne víc, než považuji za únosné.“

Než položil další otázku, Perrin zaváhal. „Mohla bys pro mě udělat to, co pro Lana? Můžeš odstínit mý sny?“

„Já už jednoho strážce mám, Perrine.“ Koutky rtů se jí zvlnily téměř v úsměvu. „A jeden mi bohatě stačí. Já jsem z modrého adžah, ne ze zeleného.“

„Víš, co myslím. Já strážcem být nechci.“ Světlo, spojit se na zbytek života s Aes Sedai? To je stejně špatné jako vlci.

„To by ti nepomohlo, Perrine. Sny lze odstínit pouze zvenčí. Nebezpečí tvých snů však leží uvnitř.“ Opět otevřela knížečku. „Měl by ses prospat,“ propustila ho. „Sice si musíš dávat na sny pozor, ale také musíš někdy spát.“ Obrátila stránku a mládenec odešel.

Když byl zpátky ve svém pokoji, uvolnil trochu svoje zábrany, jenom maličko, a popustil své smysly. Vlci tam byli pořád, za hranicí vesnice, všude kolem Jarry. Téměř vzápětí byly zábrany zase na místě. „Potřebuju město,“ zamumlal. To je udrží na uzdě. Až najdu Randa. Až dokončím to, co s ním bude třeba dokončit. Nebyl si jist, jak moc ho mrzí, že ho Moirain nemůže zaštítit. Jediná síla nebo vlci, to bylo dilema, před které by neměl být žádný člověk postaven.

Ani nezapálil připravené dřevo a otevřel dokořán obě okna. Dovnitř zavál chladný noční vzduch. Perrin odhodil všechny pokrývky a polštář na podlahu a oblečený si lehl na nerovnou postel. Dokonce se ani nenamáhal hledat pohodlnější pozici. Poslední, co ho napadlo, než usnul, že jestli ho něco může ochránit před hlubokým spánkem a nebezpečnými sny, tak tenhle slamník.


Stál v dlouhé chodbě. Vysoký kamenný strop a stěny se vlhce leskly a míhaly se po nich podivné stíny. Vytvářely pokřivené pruhy, a znehybněly stejně rychle, jako se předtím pohnuly. Světla tu bylo tak málo, že nic nebylo pořádně vidět. Neměl ponětí, odkud se světlo vlastně bere.

„Ne,“ řekl. Pak hlasitěji: „Ne! Tohle je sen. Musím se probudit. Probuď se!“

Chodba se nezměnila.

Nebezpečí. Ta myšlenka byla vlčí, slabá a vzdálená.

„Já se probudím. Probudím!“ Zabušil pěstí do zdi. Bolelo to, ale nic se nezměnilo. Měl však dojem, že jeden z těch vlnitých stínů se po jeho ráně odsunul.

Utíkej, bratříčku. Utíkej.

„Hopsale?“ zeptal se užasle. Byl si jist, že zná vlka, jehož myšlenky právě zachytil. Hopsal, který tolik záviděl orlům. „Hopsal je mrtvý!“

Utíkej!

Perrin se rozběhl a jednou rukou si přidržoval sekeru, aby ho netloukla do nohy. Neměl potuchy, kam běží ani proč, ale naléhavost Hopsalovy zprávy nemohl přejít. Hopsal je mrtvý, říkal si v duchu. Je mrtvý! Ale přesto utíkal.

Objevily se další chodby, křižující tu, po níž běžel, v podivných úhlech, občas stoupaly, občas vedly dolů. Žádná se však na pohled nijak nelišila od té, co jí utíkal. Vlhké kamenné stěny byly holé, bez dveří, jen se stíny.

Doběhl k další křižovatce a zastavil. Stál tam muž a nejistě na něho pomrkával. Měl zvláštní střih kabátce i spodků, kabátec se mu v pase rozšiřoval a široké nohavice měl přehrnuté přes okraj vysokých bot. Kabátec i nohavice byly žluté, boty o odstín světlejší.

„Tohle už nevydržím,“ řekl ten muž a mluvil k sobě, ne k Perrinovi. Měl zvláštní přízvuk, mluvil rychle a ostře. „Nejenže se mi teď zdá o kmánech, ale ke všemu ještě o cizích kmánech, soudě podle šatů. Zmiz z mých snů, chasníku!“

„Kdo jsi?“ zeptal se Perrin. Muž zvedl obočí, jako by se ho to dotklo.

Stíny kolem nich se kroutily. Jeden se na jednom konci oddělil od stropu, snesl se dolů a dotkl se mužova temene. Jako by se mu zapletl do vlasů. Muži se rozšířily oči a pak se vše událo nesmírně rychle. Stín se s trhnutím vrátil ke stropu o dva a půl sáhu výš a vlekl s sebou cosi světlého. Perrinovi dopadlo na obličej něco vlhkého. Vzduch prořízl pronikavý výkřik.

Perrin stál jako přimrazený a zíral na zakrvácenou postavu ve žlutých šatech, ječící a svíjející se na podlaze. Nevědomky zvedl oči k té světlé věci, která se kývala pod stropem jako prázdný pytel. Část už pohltil stín, ale Perrin bez obtíží poznal lidskou kůži, zřejmě celou a neporušenou.

Stíny kolem něho vzrušeně zatančily a Perrin vyrazil dál pronásledován křikem umírajícího. Pruhy stínů se lehce vlnily a sledovaly ho.

„Změň se, zatraceně!“ zařval Perrin. „Vím, že je to jenom sen! Světlo tě spal, změň se!“

Na stěnách mezi zlatými stojacími svícny s tucty svící visely barevné nástěnné koberce. Světlo svící ozařovalo bílé kachle na podlaze a strop pomalovaný nadýchanými obláčky a poletujícími roztodivnými ptáčky. Kromě mihotajících se plamenů se v chodbě, táhnoucí se, kam až oko dohlédlo, ani v úzkých lomených obloucích z bílého kamene ve stěnách, nic nehýbalo.

Nebezpečí. Zpráva byla ještě slabší než předtím. A naléhavější, pokud to ještě vůbec bylo možné.

Perrin, sekeru pohotově, opatrně vykročil do chodby a tiše si říkal: „Probuď se. Probuď se, Perrine. Když víš, že je to sen, tak se to změní, nebo se probudíš. Probuď se, zatraceně!“ Chodba zůstala pevná jako kterákoliv jiná chodba.

Perrin dorazil k prvnímu z lomených bílých oblouků. Vedl do ohromné místnosti, která sice zřejmě neměla okna, zato nábytek tu byl drahocenný jako v paláci, všechen vyřezávaný a zlacený a vykládaný slonovinou. Uprostřed místnosti stála jakási žena a mračila se do odřeného rukopisu, jenž ležel otevřený na stole. Žena s černými vlasy, černýma očima, oděná v běli a stříbře.

Perrin ji poznal ve chvíli, kdy zvedla hlavu a podívala se na něj. Ženě se strachem a hněvem rozšířily oči. „Ty! Co tu děláš? Jak ses –? Zničíš věci, které si ani neumíš představit!“

Náhle se prostor jako by zploštil, jako kdyby se Perrin náhle díval na obraz pokoje. Vypadalo to, jako kdyby se plochý obraz otáčel na bok, až z něj zbyla jen jasná kolmá čára uprostřed temnoty. Čára se bíle zableskla a zmizela. Zůstala po ní jen temnota černější než nejtemnější čerň.

Kachle na podlaze náhle ostře končily těsně před Perrinovými botami. Jak se díval, bílé okraje se rozpouštěly do černi jako písek smývaný vodou. Perrin spěšně ustoupil.

Utíkej.

Perrin se obrátil a tam stál Hopsal, velký vlk, prošedivělý a zjizvený. „Ty jsi mrtvý. Viděl jsem tě umírat. Cítil jsem tě umírat!“ Mysl mu zaplavila zpráva.

Utíkej, honem! Tady nesmíš být. Nebezpečí. Velké nebezpečí. Horší než všichni Nezrození. Musíš jít. Běž hned! Hned!

„Jak?“ vykřikl Perrin. „Chci odejít, ale jak?“

Běž! Hopsal s vyceněnými zuby skočil Perrinovi po krku.


S přidušeným výkřikem se Perrin posadil na posteli a ruce si přitiskl k hrdlu, aby zastavil tok krve. Ucítil jen neporušenou kůži. Úlevou polkl, ale vzápětí se prstem dotkl vlhké skvrny.

Málem upadl, jak se rychle hrabal z postele. Doklopýtal ke stojanu s umyvadlem, a jak se snažil nalít si vodu, polil i všechno kolem. Když si opláchl obličej, voda se zbarvila dorůžova. Zrůžověla krví toho zvláštně oblečeného muže.

Na kabátci a spodcích měl Perrin další tmavé skvrny. Strhl si oděv a odhodil jej do kouta. Už se těch šatů nechtěl ani dotknout. Simion je může spálit.

Okno se rozlétlo závanem větra. Perrin, třesa se jen v košili a spodním prádle, se posadil na podlahu a opřel se o postel. Tohle by mělo být dost nepohodlné. Myšlenky měl plné hořkosti, starostí a strachu. A odhodlání. Tomuhle se prostě nepoddám.

Ještě když usínal, třásl se. Upadl do polospánku, v němž si matně uvědomoval pokojík kolem a zimu. Ale ošklivé sny, které se mu zdály, byly lepší než některé jiné.


Rand se té noci choulil pod stromy a díval se, jak se k jeho skrýši blíží mohutný černý pes. Bolel ho bok, ta rána, kterou ani Moirain nedokázala vyléčit, ale nevšímal si toho. Měsíc vydával jen tak tak dost světla, aby vůbec psa zahlédl. Kdyby Rand stál, sahalo by mu zvíře do pasu, mělo silný krk a velkou hlavu a zuby se mu ve tmě leskly jako vlhké stříbro. Hafan zavětřil a rozběhl se k Randovi.

Blíž, pobízel ho v duchu Rand. Pojď blíž. Tentokrát tvého pána nebude nic varovat. Blíž. Tak je to dobře. Pes byl už jen deset kroků daleko a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení, když náhle skočil. Rovnou na Randa.

Naplnila ho jediná síla. Něco mu vyskočilo z natažených rukou. Nebyl si jist, co to je. Svazek bílého světla, pevného jako ocel. Tekutý oheň. Na okamžik, zachycen uprostřed toho zvláštního světla, byl pes úplně průsvitný, a pak byl pryč.

Bílé světlo zmizelo, Rand jenom na chvíli ztratil noční vidění. Klesl k nejbližšímu kmeni a kůra mu sedřela obličej. Roztřásl se úlevou a tichým smíchem. Fungovalo to. Světlo mě chraň, tentokrát to fungovalo. Nebylo tomu tak vždycky. Nocí se proháněli další psi.

Jediná síla v něm tepala a žaludek se mu obracel ze špíny, jíž Temný poskvrnil saidín. Na čele mu vyvstal pot i přesto, že vál chladný vítr, a v ústech cítil odpornou pachuť. Chtěl si lehnout a zemřít. Chtěl, aby mu Nyneiva dala některý z těch svých lektvarů, nebo aby ho Moirain vyléčila, nebo... Něco, cokoliv, aby mu přestalo být špatně, až nemohl pořádně dýchat.

Ale saidín ho také naplnil životem, životem a energií a uvědoměním, jež se mísily s nevolností. Život bez saidínu byl jen napodobeninou skutečného života. Cokoliv jiného bylo jen jeho chabou náhražkou.

Ale jestli se ho budu držet, najdou mě. Vystopují mě, najdou mě. Musím dorazit do Tearu. Tam na to přijdu. Jestli jsem Drak, tak tam všechno skončí. A jestli nejsem... Jestli je to všechno lež, tak to všechno skončí taky. Konec.

Váhavě, nekonečně pomalu, přerušil spojení se saidínem, vzdal se jeho objetí, jako by se vzdával dýchání. Noc mu připadala pustá. Stíny ztratily nekonečně jasné hranice a splynuly.

V dálce na západě zavyl pes a jeho rozechvělé vytí se neslo tichou nocí.

Rand zvedl hlavu. Zadíval se tím směrem, jako by toho psa mohl vidět, kdyby se opravdu snažil.

Prvnímu odpověděl druhý pes a ještě dva další, všichni byli někde na západě.

„Pronásledujte si mě,“ prskl Rand. „Pronásledujte si mě, jestli chcete. Já nejsem snadná kořist. Už ne!“

Odstrčil se od stromu, přebrodil mělký ledový potok a pravidelným klusem vyrazil k východu. V botách mu čvachtala studená voda a bolel ho bok, ale on si toho nevšímal. Noc za ním byla opět tichá, ale toho si také nevšímal. Pronásledujte si mě. Já můžu taky lovit. A nejsem snadná kořist.

Загрузка...