Drak Znovuzrozený

50 Kladivo

Odpolední slunce pálilo svými paprsky, když přívoz přistával v Tearu. Z louží na kamenném molu stoupala pára a vzduch byl skoro tak vlhký jako v Illianu. Perrin ve vzduchu cítil dehet, dřevo a provazy – dál na jih po řece zahlédl nějaké loděnice – a koření, železo a ječmen, voňavky, víno a stovky různých vůní, které v té směsici ani nedokázal přesně určit a které většinou přicházely od skladišť za přístavištěm. Když se někdy na chvíli zvedl severní vítr, zachytil i rybinu, ale ta se ztratila, jakmile se vítr zase utišil. Necítil tu však žádnou vhodnou lovnou zvěř. V duchu se natáhl za vlky, než si uvědomil, co vlastně dělá, a proto toho rychle nechal. V poslední době to dělal nějak příliš často. Žádní vlci tu samozřejmě nebyli. Ne v takovémhle městě. Přál si, aby se necítil tak – osamělý.

Jakmile byla vysunuta rampa na zádi bárky, vyvedl za Moirain a Lanem Tanečníka. Po levici měli mohutný Tearský Kámen, ležící ve stínu, takže vypadal jako hora i přesto, že z nejvyššího bodu vlál praporec. Perrin se na Kámen nechtěl ani podívat, ale bylo nemožné dívat se na město, aniž by ho viděl. Je tady ještě? Světlo, jestli už se pokusil dostat dovnitř, mohl by už být mrtvý. A pak by to všechno nebylo k ničemu.

„Co tu můžeme najít?“ zeptala se za ním Zarin. Nepřestávala klást otázky, jen se neptala Aes Sedai a strážce. „Illian nám předvedl šedé muže a velké hledání. Co skrývá Tear, že – že nám chce někdo tolik zabránit, abychom to získali?“

Perrin se rozhlédl kolem sebe. Nikdo z dělníků nosících náklady to zřejmě nezaslechl. Perrin si byl jist, že by ucítil jejich případný strach. Spolkl jedovatou poznámku, kterou měl už už na jazyku. Ona měla rychlejší jazyk, a ostřejší.

„Kéž bys nemluvila tak dychtivě,“ zaburácel Loial. „Zřejmě si myslíš, že to tu bude stejně snadné jako v Illianu, Faile.“

„Snadné?“ bručela Zarin. „Snadné! Loiale, skoro nás zabili dvakrát za jedinou noc. Illian sám by stačil na hledačskou píseň. Proč to nazýváš snadné?“

Perrin se ošklíbl. Přál si, aby se Loial nerozhodl oslovovat Zarin tím jménem, které si vybrala. Neustále mu to připomínalo, že ji Moirain považuje za Mininu sokolici. A nepomáhalo to, aby přestal uvažovat nad tím, zda to je ta kráska, před níž ho Min také varovala. Aspoň jsem zatím nenarazil na tu jestřábici. Nebo na Tuatha’ana s mečem! To by bylo ze všeho nejdivnější, nebo jsem kupec s vlnou!

„Přestaň se pořád vyptávat, Zarin,“ řekl, když se vyhoupl Tanečníkovi do sedla. „Zjistíš, proč jsme tady, až se Moirain rozhodne ti to říct.“ Snažil se nedívat na Kámen.

Zarin na něj upřela ty své tmavé, zešikmené oči. „Nemyslím, že bys věděl proč, kováři. Myslím, že proto mi to nechceš říct, protože nemůžeš. Přiznej to, sedláčku.“

Perrin si povzdechl a vyjel z přístavu za Moirain a Lanem. Do Loiala tak Zarin neryla, když jí ogier odmítal odpovědět. Perrin byl přesvědčen, že ho chce prostě utahat, aby začal používat to druhé jméno. Což on rozhodně neměl v úmyslu.

Moirain si přivázala naolejovaný plášť za sedlo na nevinně vypadající ranec, v němž byla zabalena dračí zástava, a přes panující vedro si natáhla modrý lněný plášť z Illianu. Jeho hluboká kapuce jí dokonale zakrývala obličej. Prsten s Velkým hadem měla pověšený na šňůrce kolem krku. Aes Sedai sice do Tearu vstoupit smějí, tvrdila, zakázáno tu bylo jen usměrňování, ale obránci Kamene každou ženu s prstenem hlídají. A ona nechtěla, aby ji při návštěvě Tearu sledovali.

Lan už před dvěma dny nacpal svůj měňavý plášť do sedlové brašny, když bylo zjevné, že ať ty temné psy poslal kdokoliv – Sammael, pomyslel si Perrin a otřásl se, snažil se na to jméno vůbec nemyslet – ať už je poslal kdokoliv, neposlal další, aby je dohonili. Strážce si na vedro v Illianu nijak nestěžoval, a o poněkud menším vedru v Tearu se také v nejmenším nezmínil. Šedozelený kabátec měl zapjatý až ke krku.

Perrin měl ten svůj napůl rozepnutý a tkanice na košili měl u krku rozvázané. V Tearu možná bylo o trochu chladněji než v Illianu, ale ve Dvouříčí by to stále vydalo na pořádně horké léto, a jako vždycky po dešti to vlhkost ve vzduchu ještě zhoršovala. Opasek se sekerou měl mládenec pověšený na sedlové hrušce. Byla tam hezky po ruce, kdyby ji snad potřeboval, a když ji neměl při sobě, cítil se lépe.

Bláto v prvních ulicích, jimiž projížděli, ho překvapilo. Jedině vesnice a městečka, které viděl, měly nedlážděné ulice, a Tear patřil k největším městům. Ale lidem okolo to zřejmě nevadilo. Spousta jich chodila bosa. Na okamžik upoutala jeho pozornost žena brouzdající se na zvláštních špalíčcích. Zauvažoval, proč je nenosí všichni. Pytlovité spodky, které nosili muži, vypadaly lépe přizpůsobené vedru než ty těsné, co měl na sobě on sám, ale on by se v nich určitě cítil hloupě. Představil si sám sebe v takových spodcích a slamáku, jaké viděl kolem sebe, a zahihňal se.

„Co je tu k smíchu, Perrine?“ zeptal se Loial. Uši měl svěšené, až mu štětičky splývaly s vlasy, a ustaraně si prohlížel lidi v ulicích. „Tihle lidi vypadají... poraženě, Perrine. Když jsem tu byl posledně, tak se takhle netvářili. Dokonce ani lidi, kteří dovolili, aby vykáceli jejich háje, si nezaslouží vypadat takhle.“

Když si Perrin začal blíže prohlížet obličeje kolemjdoucích, místo aby se jen díval na všechny zároveň, viděl, že má Loial pravdu. Něco z většiny tváří zmizelo. Nejspíš naděje. Zvědavost. Na skupinku projíždějící kolem se málokdo podíval, jen když musel ustoupit z cesty koním. Ogier, sedící na zvířeti velkém jako pivovarský kůň, mohl být klidně Lanem nebo Perrinem.

Když projeli branou ve vysoké šedé městské hradbě kolem vojáků s tvrdýma tmavýma očima, v kyrysech přes červené kabátce se širokými rukávci a úzkými bílými manžetami a podšitými kulatými přilbicemi s hřebenem na temeni, ulice se změnily. Teď byly široké a dlážděné. Místo nabíraných spodků, které nosili ostatní muži, vojáci měli těsné spodky nacpané do bot po kolena. Nad Lanovým mečem se vojáci zamračili a začali sahat po svých. Ostře si přeměřili Perrinovu sekeru a luk, ale i přes zachmuřený výraz byl v jejich tvářích také ten poraženecký výraz, jako by už nic nestálo za námahu.

Budovy za hradbami byly větší a vyšší, i když se většinou příliš nelišily od těch vně hradeb. Střechy Perrinovi připadaly poněkud zvláštní, zvláště ty, které vybíhaly do špiček, ale od té doby, co odešel z domova, už viděl tolik různých druhů střech, že jenom zauvažoval nad tím, jaké asi hřebíky používají na své tašky. Na některých místech lidé tašky na střechy dokonce vůbec nepřibíjeli.

Mezi menšími a obyčejnějšími budovami stály zřejmě zcela náhodně paláce a velké stavby s věžemi a hranatými bílými kupolemi, ze všech stran obklopené širokými ulicemi s krámy, hostinci či obyčejnými domy naproti. Obrovská síň s hranatými mramorovými sloupy, s jednou stranou dva sáhy širokou a čtyřiceti stupni vedoucími k bronzovým dveřím pět sáhů vysokým, měla po jedné straně pekárnu a po druhé krejčovskou dílnu.

Tady nosilo kabátce a spodky podobném těm, jaké měli vojáci, víc mužů, i když tyto byly jasnějších barev a nedoplňovalo je brnění. Někteří muži měli dokonce meče. Nikdo nebyl bos, dokonce ani ti, co měli pytlovité spodky. Ženy měly šaty většinou dlouhé, avšak s odhalenými rameny, dokonce i kouskem poprsí, z látek hedvábných i vlněných. Dost velká část obchodu Mořského národa s hedvábím procházela právě přes Tear. V ulicích bylo také hodně otevřených nosítek i kočárů tažených párem koní, stejně jako vozů s volským spřežením. Ale příliš mnoho lidí tu mělo stejný odevzdaný výraz.

Hostinec, který Lan vybral, U hvězdy, měl po jedné straně plátenickou dílnu a po druhé kovárnu, oddělené jen úzkými uličkami. Kovárna byla z neomítnutého šedého kamene a hostinec ze dřeva, i když měla Hvězda čtyři poschodí a také na střeše malá okénka. Rachot tkalcovského stavu stěží přehlušovalo bušení kovářského kladiva. Když Perrin a ostatní sesedli, koně předali podomkům, kteří je odvedli dozadu, a sami vstoupili do hostince. Z kuchyně byly cítit ryby pečené a snad i dušené a skopové na rožni. Muži v šenku měli všichni těsné kabátce a volné spodky. Podle Perrina nemohli být příliš bohatí – dospěl totiž k přesvědčení, že muži v barevných kabátcích s nabíranými rukávci a ženy s nahými rameny v zářivém hedvábí jsou všichni bohatí, snad dokonce urození – a ti by se s takovým hlukem nesmířili. Možná proto Lan vybral tohle místo.

„Jak máme v tom randálu spát?“ vrčela Zarin.

„Žádné otázky?“ usmál se Perrin. Na okamžik měl dojem, že na něj dívka vyplázne jazyk.

Hostinský měl kulatý obličej, lysinu a na sobě dlouhý, tmavomodrý kabát a ty volné spodky. Klaněl se s rukama sepjatýma na mohutném teřichu. I on měl ve tváři vepsánu unavenou odevzdanost. „Světlo na tě sviť, paní, a vítej,“ vzdychl. „Světlo na vás sviť, pánové, a vítejte.“ Při pohledu na Perrinovy žluté oči trochu nadskočil, ale pak unaveně přešel k Loialovi. „Světlo na tě sviť, příteli ogiere, a vítej. Už je to snad víc než rok, co jsem v Tearu viděl naposled ogiera. Pár jich pracuje na Kameni. Ti ovšem zůstávají v Kameni, ale jednou jsem je zahlíd na ulici.“ Opět si povzdechl, a zřejmě se ani nevzmohl na zvědavost ohledně toho, proč do Tearu přišel další ogier, nebo proč vůbec někdo přišel.

Plešatějící hostinský, jmenoval se Jurah Haret, jim pokoje ukázal osobně. Moiraininy hedvábné šaty a to, jak si zakrývala tvář, dohromady s Lanovým tvrdým výrazem a mečem, z nich nejspíš v jeho očích činily urozenou dámu a jejího strážného, a tudíž hodné jeho osobní pozornosti. Perrina očividně považoval za nějakého družiníka a ohledně Zarin si vůbec nebyl jist – k jejímu viditelnému znechucení – a Loial byl, koneckonců, ogier. Zavolal muže, aby Loialovi srazili dvě postele dohromady, a Moirain nabídl soukromou jídelnu, pokud by si přála jíst sama. Ta s povděkem přijala.

Celou dobu se drželi pohromadě, tvoříce v chodbách nahoře menší průvod, až se Haret nakonec naposledy uklonil a s povzdechem se vzdal jejich přítomnosti. Nechal je tam, kde zrovna stáli, před Moiraininým pokojem. Stěny tu byly bíle omítnuty a Loial se hlavou málem dotýkal stropu.

„Hnusnej chlap,“ zamumlala Zarin a oběma rukama si zuřivě oprašovala úzké suknice. „Myslím, že mě považoval za tvou komornou, Aes Sedai. To nestrpím!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ upozornil ji tiše Lan. „Jestli to jméno použiješ tam, kde by tě mohl někdo slyšet, budeš toho litovat, děvče.“ Chvíli se sice tvářila, že se s ním dá do při, ale jeho ledově modré oči ji tentokrát umlčely, když už nezchladily její vztek.

Moirain si jich nevšímala. Hleděla do prázdna a ruce si prudce otírala do pláště. Podle Perrina si to ani neuvědomovala.

„Co uděláme, abychom našli Randa?“ zeptal se, ale ona ho asi neslyšela. „Moirain?“

„Držte se blízko hostince,“ pravila po chvíli. „Tear může být nebezpečné místo pro někoho, kdo neví, jak to tu chodí. Tady by mohl být vzor roztržen.“ Poslední větu pronesla tak tiše, jako by hovořila sama k sobě. Pak zvláštním hlasem dodala: „Lane, podíváme se, co dokážeme zjistit, aniž bychom na sebe upoutali pozornost. Vy ostatní se držte v hostinci!“

„‚Držte se v hostinci,'“ napodobila ji Zarin, když Aes Sedai se strážcem zmizeli na schodišti. Ale řekla to dost tiše, aby to nezaslechli. „Tenhle Rand. To on je ten, co ho nazývají...“ Pokud v té chvíli snad připomínala sokolici, musela by ta sokolice být hodně nervózní. „A jsme v Tearu, kde v Srdci Kamene drží... A v proroctvích stojí... Světlo mě spal, ta’veren, je tohle vůbec příběh, ve kterém chci být?“

„Tohle není příběh, Zarin.“ Perrin se chvíli cítil skoro stejně bezmocně, jako předtím mluvil hostinský. „Kolo nás vetkává do vzoru. Ty ses sama rozhodla zaplíst svý vlákno s našima. Teď je pozdě ho rozplítat.“

„Světlo!“ zavrčela Zarin. „Teď mluvíš jako ona!"

Perrin ji nechal stát na chodbě s Loialem a šel si odložit věci do svého pokoje – byla v něm nízká postel, pohodlná, ale malá, která se podle lidí z města zřejmě hodila ke sloužícímu, stojan s umyvadlem, stolička a několik kolíčků na stěně s popraskanou omítkou – a když vyšel ven, ogier i dívka už byli pryč. Zvonění kladiva o kovadlinu ho volalo.

Tolik věcí mu v Tearu připadalo zvláštních, že ho zavalila úleva, když vstoupil do kovárny. V přízemí byla jediná velká místnost, jíž chyběla zadní stěna, místo ní tu byla pouze dvoje nízká vrátka otevírající se na dvorek, kde se kovali koně a voli a kde bylo i jho pro voly. V držácích stála kladiva, na neomítnutých trámech na stěnách visely kleště nejrůznějších tvarů a velikostí, rašple a kopytní nože a další podkovářské náčiní leželo úhledně seřazeno na dřevěných lavicích spolu s dláty, majzlíky a perlíky a všemožnými nástroji kovářského řemesla. V truhlících ležely železné pruty i ocel o různé tloušťce. Pět různě drsných brousků stálo na tvrdě udusané podlaze, dále šest kovadlin a tři výhně s kamenným obložením a měchy, ale jen v jedné řežavěly uhlíky. Kalicí kádě byly při ruce.

Kovář právě bušil kladivem do dožluta rozpáleného kusu železa, který si přidržoval kleštěmi. Měl světle modré oči a na sobě měl pytlovité kalhoty, ale na nahé hrudi dlouhou koženou vestu a zástěru, které se moc nelišily od těch, co nosívali Perrin a pantáta Luhhan v Emondově Roli, a mohutné paže a ramena hovořily o letech strávených prací s kovem. Tmavé vlasy měl skoro stejně prošedivělé jako pantáta Luhhan. Další vesty a zástěry visely na stěně, jako by ten muž měl učedníky. Ti teď ale nebyli nikde v dohledu. Oheň tu voněl jako doma. Rozpálené železo vonělo jako doma.

Kovář se otočil a vložil kus, na kterém právě pracoval, zpátky do výhně. Perrin přistoupil k výhni, aby mu zatahal za měchy. Muž se na něj ohlédl, ale neřekl nic. Perrin tahal za měchy nahoru a dolu pravidelnými pohyby a udržoval oheň na správné teplotě. Kovář se dal znovu do práce na železe, tentokrát je položil na trn kovadliny. Perrina napadlo, že to asi bude škrabka na sudy. Kladivo zvonilo v krátkých rychlých úderech.

Muž promluvil, aniž vzhlédl od práce. „Tovaryš?“ bylo vše, co řekl.

„Ano,“ odvětil Perrin stejně prostě.

Kovář chvíli pracoval. Byla to škrabka na sudy, s jakou se čistil vnitřek dřevěných sudů. Občas si kovář Perrina zamyšleně změřil. Na chvíli odložil kladivo a zdvihl krátký silný kus kovu, vrazil ho Perrinovi do ruky, zvedl kladivo a znovu se dal do práce. „Ukaž, co s tím dokážeš udělat,“ řekl.

Perrin bez přemýšlení došel ke kovadlině na druhé straně výhně a poklepal prutem o její okraj. Krásně to zazvonilo. Ocel nezůstala ve slabém ohni příliš dlouho, takže se do ní z uhlí nedostalo moc uhlíku. Perrin skoro celý kus strčil do rozžhavených uhlíků, ochutnal vodu ze dvou kádí, aby zjistil, která je slaná – ve třetí byl olivový olej – sundal si kabátec a košili a vybral si koženou vestu, která mu padla. Většina těchhle tairenských chlapíků byla menších než on, ale přece jen našel jednu vestu, která mu byla dost. Najít zástěru bylo snazší.

Když se obrátil, viděl, že kovář, stále ještě skloněný nad prací, pokyvuje hlavou a usmívá se sám pro sebe. Ale jen to, že ví, jak to v kovárně chodí, ještě neznamenalo, že je dobrý kovář. To ještě bylo třeba dokázat.

Když se se dvěma kladivy, kleštěmi s dlouhými držadly a utínkou s ostrým vrškem vrátil ke kovadlině, ocelový prut se mezitím celý rozpálil do tmavě ruda, až na malý kousek, který nechal vyčnívat z výhně. Chvíli tahal za měchy a sledoval, jak barva kovu světlá, až byla světle žlutá, skoro bílá. Pak ocel vytáhl kleštěmi, položil ji na kovadlinu a vybral si těžší ze dvou kladiv. Odhadoval, že má asi deset liber, a mělo delší násadu, než většina lidí neznalých práce s kovem považovala za nezbytné. Držel ho skoro na konci, protože z rozpáleného kovu někdy odletovaly jiskry a on viděl jizvy na rukou kováře z Kulatého Vršku, který byl neopatrný.

Nechtěl udělat nic složitého a parádního. V té chvíli mu prosté věci připadaly nejlepší. Začal zaoblovat hrany prutu, pak roztepal prostředek do široké čepele skoro tak silné, jako původní škrabka, ale dobrou dlaň a půl dlouhé. Občas vrátil kov do výhně, aby ho udržel na světle žluté barvě, a po chvíli si vzal druhé kladivo, o polovinu lehčí než to první. Kus za čepelí ztenčil a pak ohnul přes roh kovadliny k čepeli, aby se k tomu dalo připevnit dřevěné držadlo. Nasadil ostrou utínku do otvoru na kovadlině a položil na ni rozžhavený kov. Jedním ostrým úderem odsekl nástroj, který vyrobil. Skoro vyrobil. Bude to nůž se skosenou špicí, sloužící mezi jiným pro ohlazování a zarovnávání dužin sudů poté, co budou sesazeny. Až ho dokončí. Škrabka, kterou vyráběl kovář, ho přivedla na tento nápad.

Jakmile upravil kov za horka, hodil rozžhavený výkovek do slané kalicí kádě. Neslaná voda kalila rychleji a hodila se pro nejtvrdší kovy, kdežto olej byl nejjemnější, na dobré nože. A meče, jak slyšel, ale on se nikdy neúčastnil výroby něčeho takového.

Když se kov dost ochladil a přešel do matně šedé barvy, vyndal ho z vody a vzal k brousku. Trocha pomalé práce se šlapadly čepel vyleštila. Opatrně čepel znovu nahřál, tentokrát do tmavších bronzových odstínů. Když se začala bronzová barva rozbíhat po čepeli, odložil ji stranou, aby vychladla. Pak teprve dobrousí ostří. Další zakalení by zničilo vlastnosti dané předešlým popouštěním, které právě provedl.

„Moc hezký kousek práce,“ ozval se kovář. „Žádné zbytečné pohyby. Hledáš práci? Moji tovaryši prostě odešli, všichni tři, ty lumpové ničemní, a tak by tu pro tebe byla spousta práce.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Nevím, jak dlouho zůstanu v Tearu. Ale jestli ti to nevadí, rád bych ještě chvíli pracoval. Už je to dlouho a moc mi to chybí. Možná bych mohl dělat něco, co by jinak dělali tovaryši."

Kovář si hlasitě odfrkl. „Ty jsi o hodně lepší než ti darebáci, jenom se tady potloukali, zírali a bavili se o svých nočních můrách. Jako by občas neměl noční můru každý. Ano, můžeš tady pracovat, jak dlouho chceš. Světlo, mám objednávky na tucet pořízů a tři bednářské teslice, a truhlář dole v ulici potřebuje čepovní dláto a... Seznam je dlouhý. Začni s těmi pořízy a uvidíme, co zvládneš do setmění.“

Perrin se v práci zcela zapomněl a na čas nemyslel na nic jiného než na žár sálající z kovu, zvonění kladiva a vůni kovárny, pak ale přišla chvíle, kdy vzhlédl a zjistil, že kovář – Dermid Ajala se jmenoval – sundává vestu, a na dvorku ke kování je tma. Veškeré světlo pocházelo jen z výhně a dvou lamp. A na kovadlině u jedné z vyhaslých výhní seděla Zarin a pozorovala ho.

„Takže ty jsi opravdu kovář, kováři,“ řekla.

„To je, slečinko,“ přitakal Ajala. „Říká, že je tovaryš, ale práce, co dneska odvedl, by podle mě klidně mohla být jeho mistrovským kouskem. Má dobrý úder, pravidelný.“ Perrin při těch poklonách přešlapoval a kovář se na něj zazubil. Zarin na oba hleděla s naprostým nepochopením.

Perrin šel vrátit vestu a zástěru na kolík, ale jakmile je sundal, náhle si uvědomil, že Zarin upírá zrak na jeho záda. Bylo to, jako by se ho dotkla. Na okamžik ho zcela přemohla vůně bylinek. Rychle si přetáhl košili přes hlavu a neobratně si ji nacpal do spodků. Prudce si natáhl kabátec. Když se otočil, měla Zarin na rtech jeden z těch svých tajnůstkářských úsměvů, které ho vždycky vyváděly z míry.

„Tak tohle chceš dělat?“ zeptala se. „To jsi jel celou tu cestu, abys zase mohl pracovat v kovárně?" – Ajala, zavírající dvířka na dvůr, se zarazil a začal poslouchat.

Perrin zvedl těžké kladivo, které předtím používal, s desetiliberní hlavicí a toporem dlouhým jako jeho předloktí. Bylo velice příjemné na dotek. Bylo to správné. Kovář se jednou podíval na jeho oči a ani nemrkl. – Pro něj byla důležitá práce, zručnost při zacházení s kovem, ne barva něčích očí. „Ne,“ řekl Perrin smutně.

„Doufám ale, že jednou ano. Zatím ale ne.“ A šel pověsit kladivo na zeď.

„Vezmi si ho.“ Ajala si odkašlal. „Obvykle nerozdávám dobrá kladiva, ale... Práce, kterou jsi tu dneska odvedl, stojí za mnohem víc než to kladivo, a možná ti to ‚jednou' pomůže. Člověče, jestli jsem někdy viděl někoho, kdo byl stvořen, aby v ruce držel kovářské kladivo, tak jsi to ty. Takže si ho vezmi. Nechej si ho.“

Perrin sevřel ruku kolem topůrka. Opravdu se cítil dobře. „Děkuju,“ řekl. „Ani neumím říct, co to pro mě znamená.“

„Jen nezapomeň na to ‚jednou', člověče. Jen na to nezapomeň.“

Když odcházeli, Zarin k němu vzhlédla a řekla: „Máš vůbec ponětí, jak zvláštní muži jsou kováři? Ne. Nemyslela jsem, že bys měl.“ Odběhla napřed a nechala ho tam stát s kladivem v ruce. Perrin se podrbal na hlavě.

V šenku se na něj nikdo pořádně nepodíval, na zlatookého muže s kovářským kladivem v ruce. Vyšel nahoru do svého pokoje a tentokrát nezapomněl zapálit lojovici. Toulec a sekera visely na kolících na omítnuté stěně, jako předtím. Potěžkal sekeru v jedné ruce a kladivo v drahé. Na váhu byla sekera s půlměsíčnou čepelí a silným hrotem o dobrých pět šest liber lehčí, ale připadala mu desetkrát těžší. Vrátil sekeru do smyčky na opasku a kladivo položil na podlahu pod kolíky a topor opřel o stěnu. Topory sekery a kladiva se téměř dotýkaly, dva kusy dřeva stejné síly. Dva kusy kovu téměř stejné váhy. Dlouho jen tak seděl na stoličce a díval se na oba nástroje. Ještě na ně hleděl, když do místnosti strčil hlavu Lan.

„Pojď, kováři. Musíme si promluvit.“

„Já jsem kovář,“ řekl Perrin a strážce se na něj zamračil.

„Ne abys teď začal bláznit, kováři. Jestli už neuneseš svoji váhu, mohl bys nás všechny stáhnout z hory.“

„Já svou váhu unesu,“ zavrčel Perrin. „Udělám, co se musí udělat. Co chceš?“

„Tebe, kováři. Copak neslyšíš? Tak pojď, sedláčku.“

To jméno, kterým ho tak často oslovovala Zarin, ho rozzlobeného zvedlo na nohy, ale Lan už se obrátil. Perrin rychle vyšel na chodbu a následoval strážce přes hostinec. Chtěl mu říct, že už má dost těch „kovářů“ a „sedláčků", že se jmenuje Perrin Aybara. Strážce vstoupil do jediné soukromé jídelny s okny na ulici.

Perrin ho následoval. „Tak poslouchej, strážče, já –“

„Ty poslouchej, Perrine,“ řekla Moirain. „Buď zticha a poslouchej.“ Obličej měla hladký, ale v očích měla stejně ponurý výraz, jaký byl i tón jejího hlasu.

Perrin si neuvědomil, že v místnosti je kromě něho a strážce, stojícího s rukou opřenou o krbovou římsu, ještě někdo. Moirain seděla u stolu uprostřed místnosti. Stůl byl obyčejný kus nábytku z černého dubu. Všechny ostatní židle s vysokými vyřezávanými opěradly byly prázdné. Zarin se opírala o stěnu na drahé straně místnosti, než byl Lan, a mračila se. Loial se rozhodl sednout si na podlahu místo na židli, která se pro něj nehodila.

„Jsem ráda, že ses rozhodl k nám připojit, sedláčku,“ řekla jedovatě Zarin. „Moirain nechtěla říct ani slovo, dokud nepřijdeš. Jen se tu na nás kouká, jako by chtěla rozhodnout, kdo z nás má zemřít. Já –“

„Buď zticha,“ zarazila ji ostře Moirain. „Jeden ze Zaprodanců je v Tearu. Vznešený pán Samon je Be’lal.“ Perrin se zachvěl.

Loial pevně zavřel oči a zasténal. „Měl jsem zůstat v državě. Nejspíš bych byl velice šťastný i s manželkou, kterou by mi matka vybrala. Je to skvělá žena, moje matka, a špatnou ženu by mi nedala.“ Uši jako by mu úplně zmizely v huňaté kštici.

„Můžeš se vrátit do Državy Šangtaj,“ řekla Moirain. „Odejdi hned, jestli chceš. Já ti bránit nebudu.“

Loial otevřel jedno oko. „Můžu jít?"

„Jestli chceš,“ přitakala.

„Aha.“ Otevřel i druhé oko a tupými prsty o velikosti slušných klobás se podrbal na bradě. „Hádám... Hádám... že jestli mám na vybranou... tak zůstanu s vámi. Napsal jsem si hodně poznámek, ale na celou knihu to ještě zdaleka nestačí, a nerad bych opustil Perrina a Randa –“

Moirain ho chladně zarazila. „Dobrá, Loiale. Jsem ráda, že zůstaneš. Ráda využiji znalostí, které máš. Ale dokud tohle neskončí, nemám čas poslouchat tvoje stížnosti.“

„Hádám,“ ozvala se roztřeseným hlasem Zarin, „že já možnost odejít nemám.“ Podívala se na Moirain a otřásla se. „Asi ne. No, kováři, jestli tohle přežiju, přinutím tě zaplatit.“

Perrin na ni jen zíral. Mě! Ta hloupá ženská si myslí, že je to moje chyba? Copak jsem ji žádal, aby s námi chodila? Otevřel ústa, ale všiml si výrazu v Moiraininých očích, a tak je zase rychle zavřel. Po chvíli se zeptal: „Jde po Randovi? Aby ho zastavil nebo zabil?“

„Myslím, že ne,“ odpověděla už klidně. Hlas měla studený jako ocel. „Bojím se, že chce, aby Rand vstoupil do Srdce Kamene a získal Callandor, a pak mu ho chce vzít. Bojím se, že chce zabít Draka Znovuzrozeného právě tou zbraní, která ho má zvěstovat.“

„Utečeme zas?“ ozvala se Zarin. „Jako z Illianu? Nikdy jsem nechtěla utíkat, ale když jsem skládala hledačskou přísahu, ani by mě nenapadlo, že potkám Zaprodance.“

„Tentokrát,“ prohlásila Moirain, „utíkat nebudeme. Neodvážíme se utéci. Svět a čas leží na Randových bedrech, na bedrech Draka Znovuzrozeného. Tentokrát budeme bojovat.“

Perrin se rozpačitě posadil. „Moirain, říkáš tady otevřeně hodně věcí, o kterých jsi nám tvrdila, že na ně nesmíme ani pomyslet. Je tenhle pokoj chráněný proti odposlechu, že ano?“ Když Aes Sedai zavrtěla hlavou, Perrin stiskl okraj stolu tak pevně, až tmavý dub zaskřípal.

„Nemluvím tu o myrddraalech, Perrine. Nikdo nezná sílu Zaprodanců, ví se jen to, že Izmael a Lanfear z nich byli nejsilnější, ale i nejslabší z nich by dokázal vycítit ochrany, které bych mohla postavit, na míli i dál. A ve chviličce nás roztrhat na kousky. Možná by ani nemusel udělat krok z místa, kde stojí.“

„Říkáš, že tě může svázat do uzlíku,“ zamumlal Perrin. „Světlo! A co tak asi můžeme udělat? Jak můžeme vůbec něco udělat?“

„Dokonce ani Zaprodanci se nemůžou postavit odřivousu,“ řekla. Perrina napadlo, zda odřivous je to, co použila proti těm temným psům. Pořád ho dost znervózňovalo, co tenkrát viděl i co jim tenkrát řekla. „Za poslední rok jsem se pár věcí naučila, Perrine. Jsem... nebezpečnější, než když jsem přišla do Emondovy Role. Jestli se k Be’lalovi dostanu dost blízko, dokážu ho zničit. Ale jestli mě on zahlédne první, zničí nás všechny dávno předtím, než budu mít šanci.“ Obrátila svou pozornost k Loialovi. „Co mi můžeš říci o Be’lalovi?“

Perrin zmateně zamrkal. Loial?

„Proč se ptáš jeho?“ zeptala se rozzlobeně Zarin. „Nejdřív vykládáš tomu kováři, že chceš, abychom bojovali s jedním ze Zaprodanců! – který nás může zabít dřív, než jen stačíme mrknout! – a teď se na něj ptáš Loiala?“ Loial naléhavě mumlal to jméno, které používala – „Faile! Faile!" – ale ona ani nezpomalila. „Myslela jsem, že Aes Sedai vědí všechno. Světlo, aspoň jsem dost chytrá, abych neříkala, že s někým budu bojovat, dokud se o něm nedozvím všechno, co se dozvědět dá! Ty...“ Pod Moiraininým upřeným pohledem konečně umlkla.

„Ogierové,“ poznamenala chladně Aes Sedai, „mají dlouhou paměť, děvče. Pro lidi je to od Rozbití světa hodně přes sto pokolení, ale pro ogiery ani ne třicet. Z jejich příběhů se pořád můžeme dozvědět věci, které jsme neznali. Teď mi to pověz, Loiale. Co víš o Be’lalovi. A pro změnu stručně. Chci znát tvoje vzpomínky, ne dojmy.“

Loial si odkašlal, kterýžto zvuk se hodně podobal tomu, jejž vydává palivové dříví padající skluzem. – „Be’lal.“ Uši mu vylétly z vlasů jako křídla kolibříka a pak se znovu svěsily. „Nevím, co by mohlo být v příbězích o Be’lalovi, co bys už nevěděla. Moc se o něm nemluví, jen to, že srovnal se zemí síně Služebníků těsně předtím, než ho Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů zavřeli s Temným do věznice. Jalanda, syn Arieda syna Coiamova, napsal, že ho nazývali Závistivec, že se odřekl Světla, protože záviděl Luisi Therinovi, a že záviděl i Izmaelovi a Lanfear. Ve Studii o válce Stínu Moilin, dcera Hamady dcery Juendaniny, nazývá Be’lala Tkalcem sítě, ale já nevím proč. Zmiňuje se o tom, že hrál s Luisem Therinem dámu a vyhrál a že se tím pořád vychloubal.“ Mrkl na Moirain a zabručel: „Snažím se to zkrátit. Nevím o něm nic důležitého. Někteří píší o tom, že jak Be’lal, tak Sammael stáli v čele boje proti Temnému, než se odřekli Světla, a oba že byli mistři v šermu. To je opravdu všechno, co vím. Možná jsou o něm zmínky i v dalších knihách nebo příbězích, ale ty jsem nečetl. O Be’lalovi se prostě moc často nepíše. Je mi líto, že jsem ti nemohl říci něco důležitého.“

„Možná ano,“ řekla mu Moirain. „O tom jménu, Tkadlec sítě, jsem nevěděla. Ani o tom, že záviděl Drakovi stejně jako svým společníkům ve Stínu. To jen posiluje moje přesvědčení, že chce získat Callandor. To musí být důvod, proč se rozhodl stát vznešeným pánem Tearu. A Tkadlec sítě – to je jméno vhodné pro mazaného intrikána, který v skrytu trpělivě spřádá plány. Vedl sis vskutku dobře, Loiale.“ Ogier na okamžik zvedl koutky úst v potěšeném úsměvu, ale pak je opět svěsil.

„Nebudu předstírat, že se nebojím,“ ozvala se náhle Zarin. „Jenom hlupák by se nebál Zaprodanců. Ale přísahala jsem, že budu jednou z vás, a taky budu. To je všechno, co jsem chtěla říct.“

Perrin zavrtěl hlavou. Musela být šílená. Přál bych si, abych tady nebyl já. Přál bych si, abych byl zase doma a pracoval v kovárně pantáty Luhhana. Nahlas řekl: „Jestli je v Kameni, jestli tam číhá na Randa, tak my musíme taky dovnitř, abychom se k němu dostali. Jak to provedeme? Všichni pořád říkají, že do Kamene se bez svolení vznešených pánů nikdo nedostane, a když tak nad tím uvažuju, nevidím způsob, jak se dostat přes bránu.“

„Ty dovnitř nepůjdeš,“ řekl Lan. „Tam půjdeme jenom my dva s Moirain. Čím víc by nás šlo, tím těžší by to bylo. Ať ale najdu jakýkoliv způsob, nemyslím, že to bude snadné i jenom pro dva.“

„Gaidine,“ začala pevným hlasem Moirain, ale strážce ji zarazil stejně odhodlaně.

„Půjdeme společně, Moirain. Tentokrát stát stranou již nebudu.“ Po chvíli Aes Sedai souhlasně kývla. Perrin měl pocit, že se Lan uvolnil. „Vy ostatní byste se měli trochu prospat,“ pokračoval strážce. „Já musím ven prostudovat Kámen.“ Odmlčel se. „Je tu jedna věc, na niž jsem pro tvoje novinky málem zapomněl, Moirain. Je to maličkost, a nevím, co by to mohlo znamenat. V Tearu jsou Aielové.“

„Aielové!“ vyjekl Loial. „To je nemožné! Celé město by zpanikařilo, kdyby do ulic vstoupil jediný Aielan.“

„Neříkal jsem, že chodí po ulicích, ogiere. Střechy a komíny města tvoří stejně dobré skrýše jako Pustina. Viděl jsem nejméně tři, i když zřejmě nikdo v Tearu si jich nevšiml. A jestli jsem viděl tři, můžete si být jistí, že jich tu je mnohem víc, které jsem nezahlédl.“

„Pro mě to nic neznamená,“ prohlásila pomalu Moirain. „Perrine, proč se tak mračíš?“

Nevěděl, že se mračí. „Myslel jsem na toho Aiela v Remenu. Říkal, že až Kámen padne, Aielové opustí Trojí zemi. To je Pustina, ne? Říkal, že je to proroctví.“

„Přečetla jsem každé slovo z Dračích proroctví,“ pravila tiše Moirain, „v každém překladu, a o Aielech tam není ani zmínka. Slepě tu klopýtáme, zatímco Be’lal tká své sítě, a kolo tká vzor kolem nás všech. Ale jsou Aielové předivem kola, nebo Be’lala?

Lane, musíš mi rychle najít cestu do Kamene. Nám. Najdi nám rychle cestu.“

„Jak přikazuješ, Aes Sedai,“ opáčil strážce, ale o něco hřejivějším tónem než obvykle. Zmizel ve dveřích a Moirain se zamračila na stůl a tvářila se zamyšleně.

Zarin přistoupila k Perrinovi a s hlavou nakloněnou na stranu se na něj zadívala. „A co hodláš udělat ty, kováři? Zdá se, že oni chtějí, abychom tu čekali a hlídali, zatímco sami půjdou za dobrodružstvím. Ne že bych si stěžovala.“

O tom posledním pochyboval. „Nejdřív,“ sdělil jí, „si jdu vzít něco k jídlu. A pak si půjdu promyslet, co s tím kladivem.“ A rozluštit, co vlastně cítím k tobě, Sokolice.