Drak Znovuzrozený

26 Pod zámkem

Egwain potřásla hlavou a vrátila se ke dveřím, které předtím zavrhla. Někam jít musela. Za prvními dveřmi bylo pár kusů nábytku přikrytého zaprášenými plachtami. Vzduch tu byl zatuchlý, jako by už delší dobu nikdo neotevřel dveře. Egwain se zamračila. V prachu na podlaze byly stopy po myších, ale žádné jiné. Rychle otevřela dvoje další dveře, ale za nimi našla podobný obraz. Nijak ji to nepřekvapilo. V obydlí přijatých novicek bylo víc pokojů prázdných než obydlených.

Když Egwain vycházela ze třetího pokoje, přišly za ní Elain s Nyneivou, aniž by spěchaly.

„Ona se schovává?“ zeptala se Nyneiva překvapeně. „Tady?“

„Ztratila jsem ji.“ Egwain se znovu rozhlédla oběma směry po ochoze. Kam jenom šla? Nemínila však Elsu.

„Kdyby mě napadlo, že tě Elsa předběhne,“ ozvala se Elain s úsměvem, „tak bych se za ní taky rozběhla, ale ona mi na běhání vždycky připadala příliš tělnatá.“

„Budeme ji muset najít později,“ řekla Nyneiva, „a já zajistím, aby věděla, že má držet pusu zavřenou. Jak mohla amyrlin tý holce vůbec věřit?“

„Myslela jsem, že jsem hned za ní,“ vykládala Egwain pomalu, „ale byl to někdo jiný. Nyneivo, na chvíli jsem se k ní otočila zády, a ona byla pryč. Ne Elsa – tu jsem ani nezahlídla! – ta žena, kterou jsem nejdřív na Elsu považovala. Byla prostě – pryč a já nevím, kam zmizela.“

Elain se nadechla. „Jedna z bezduchých?“ Rychle se rozhlédla kolem sebe, ale ochoz byl až na ně tři pořád prázdný.

„Ona ne,“ řekla přesvědčeně Egwain. „Ona –“ Nebudu jim přece vykládat, že jsem se vedle ní cítila, jako by mi bylo šest, měla jsem potrhané šaty, špinavý obličej a teklo mi z nosu. „Ona nebyla šedý muž. Byla vysoká, krásná, s černýma očima a černými vlasy. I v davu byste si jí všimly. Ještě nikdy jsem ji neviděla, ale myslím, že je Aes Sedai. Musí být.“

Nyneiva čekala, jestli Egwain ještě něco dodá, a pak netrpělivě řekla: „Jestli ji uvidíš znovu, ukaž mi ji. Pokud myslíš, že je to důležitý. Teď nemám čas tu postávat a povídat si. Musím vidět, co je v tom skladišti, dřív než bude mít Elsa možnost říct o něm nějaký nevhodný osobě. Možná byly opravdu neopatrný. A my bychom jim přece nechtěly poskytnout šanci to napravit.“

Egwain vyšla s Nyneivou a Elain po boku a uvědomila si, že stále drží ten kamenný prsten – ter’angrial Corianin Nedeal – že jej pevně tiskne v dlani. Váhavě ho vrátila do váčku a zatáhla šňůrky. Pokud neusnu s tím zatraceným – Ale to právě chci, ne?

Prsten ale počká do večera, teď si s ním nemusela lámat hlavu. Cestou Věží neustále pátrala po ženě ve stříbrné a bílé. Nebyla si jistá, proč se jí tolik ulevilo, že ji už nezahlédla. Jsem dospělá žena a docela schopná, děkuji. Přesto byla ráda, že nepotkaly nikoho, kdo by ji třeba jen vzdáleně připomínal. Čím víc o té ženě přemýšlela, tím silnější měla pocit, že něco na ní nebylo v pořádku. Světlo, už začínám vidět černé adžah i pod svou postelí. Jenže ony možná jsou i pod mou postelí.

Knihovna stála stranou od vysoké a široké Bílé věže. Její světlý kámen byl hustě protkaný namodralými žilkami a celá budova připomínala vlny ve chvíli, kdy se lámou. Ty vlny se v ranním světle tyčily do výšky slušného paláce a Egwain si byla celkem jistá, že mají i tolik místností, ale všechny ty komnaty – ty pod podivnými chodbami horních poschodí, kde měla pokoje Verin – byly plné polic přecpaných knihami, rukopisy, papíry, svitky, mapami a nákresy nasbíranými ve všech státech během tří tisíciletí. Dokonce ani velké knihovny v Tearu a Cairhienu neobsahovaly tolik prací.

Knihovnice – všechno to byly hnědé sestry – ty police strážily, a hlídaly i dveře, aby knihovnu neopustil byť ten nejmenší papírek, pokud nevěděly, kdo si ho bere a proč. Když však Nyneiva vedla Egwain s Elain dovnitř, u vchodů nikdo nebyl.

V přízemí, které pevně dosedalo na zem ve stínu vysokých pekanových stromů, byly další dveře, velké i malé. Dělníci občas potřebovali přístup do skladišť pod knihovnou a knihovnicím se nelíbilo, když se jejich hájemstvím courali upocení muži. Nyneiva otevřela jedny dveře, ne větší než vstupní dveře do statku, a pokynula dívkám, aby ji následovaly po schodech vedoucích dolů do tmy. Když dveře za nimi zavřela, nastala naprostá tma.

Egwain se otevřela saidaru – teď to pro ni bylo tak snadné, že si málem neuvědomila, co dělá – a usměrnila pramínek jediné síly, která ji zaplavila. Příval síly na okamžik hrozil přemoci všechny ostatní pocity. Objevila se malá koule namodralého světla a ustálila se kousek nad její dlaní. Egwain se zhluboka nadechla a připomněla si, proč jde tak ztuhle. Bylo to spojení se zbytkem světa. Znovu ucítila lněnou košili na těle, vlněné punčochy i šaty. S trochou lítosti potlačila touhu natáhnout víc, nechat se saidarem pohltit.

Zároveň si Elain udělala vlastní světelnou kouli a ty dohromady vydávaly víc světla než dvě lampy. „Je to tak – nádherné, viď?“ zamumlala Elain.

„Buď opatrná,“ varovala ji Egwain.

„Jsem.“ Elain si povzdechla. „Je to tak... Budu opatrná.“

„Tudy,“ vyzvala je ostře Nyneiva a prošla kolem nich, aby je vedla. Ale moc daleko dopředu nešla. Nebyla rozzlobená a potřebovala světlo, které měly ony.

Zaprášená boční chodba, kterou procházely, lemovaná dřevěnými dveřmi zasazenými do šedých kamenných zdí, vedla asi sto kroků, než vyústila do mnohem širší hlavní chodby vedoucí pod celou knihovnou. Jejich světla v prachu ukázala změť překrývajících se stop, většinou zanechaných velkými mužskými botami a částečně již také překrytých prachem. Strop tu byl vyšší a některé dveře by se klidně hodily i do stodoly. Na konci bylo hlavní schodiště, dost široké, kudy se dolů nosily velké předměty. Další schodiště vedle velkého vedlo hlouběji do budovy. Nyneiva se bez váhání vydala tudy.

Egwain ji rychle následovala. V namodralém světle vypadala Elainina tvář bezbarvě, ale Egwain měla stejně dojem, že Elain je bledší, než by měla. Tady dole bychom si mohly vykřičet plíce, a nikdo by nás neuslyšel.

Ucítila, jak tvoří blesk, přinejmenším se k tomu připravovala, a málem klopýtla. Ještě nikdy neusměrňovala dva proudy síly najednou. A vůbec jí to nepřipadalo těžké.

Hlavní chodba druhého sklepení se podobala té první, byla široká, uprášená, jen tu byl nižší strop. Nyneiva spěchala ke třetím dveřím napravo a zarazila se.

Dveře to nebyly velké, ale hrubé dřevěné desky působily silným dojmem. Na pevném řetězu protaženém silnými petlicemi, jedné na dveřích a druhé ve zdi, visel kulatý železný zámek. Zámek i řetěz vypadaly nově a skoro na nich nebyl prach.

„Zámek!“ Nyneiva za něj trhla. Řetěz nepovolil a zámek také ne. „Viděly jste už tady někde zámek?“ Znovu zatahala a pak se zámkem udeřila o dveře takovou silou, až se železo odrazilo. Rána se rozlehla chodbou. „Tady jsem nikdy jiný zamčený dveře neviděla!“ Uhodila pěstí do dveří. „Ani jedny!“

„Uklidni se,“ ozvala se Egwain. „Není třeba dělat takový rámus. Já bych ten zámek otevřela, jen bych se potřebovala kouknout, jak to uvnitř funguje. Nějak ho otevřeme.“

„Já se nechci uklidnit,“ soptila Nyneiva. „Chci se rozčílit...!“

Egwain ji přestala poslouchat a dotkla se řetězu. Od té doby, co opustila Tar Valon, se naučila víc věcí než jen vrhat blesky. Jednou z nich byla náklonnost ke kovům. Ta pocházela ze země, jedné z pěti sil, v níž bylo dobrých jen pár žen – tou druhou byl oheň – ale ona jí vládla, a teď cítila řetěz, cítila vnitřek řetězu, cítila i ten nejmenší kousíček chladného kovu, vzor, jakým byl tvořen. Síla v ní se chvěla v souladu s tímto vzorem.

„Ustup mi z cesty, Egwain.“

Egwain se ohlédla a viděla, že je Nyneiva zahalená září saidaru a drží páčidlo, které se namodrale bílou barvou velice podobalo její světelné kouli, která teď byla skoro neviditelná. Nyneiva se zamračila na řetěz a zabručela cosi o páce, a páčidlo bylo náhle dvakrát tak dlouhé.

„Uhni, Egwain.“

Egwain uhnula.

Nyneiva zasunula konec páčidla za řetěz, připravila se a vší silou zatáhla. Řetěz praskl jako nit a Nyneiva vyhekla a překvapeně odlétla málem do půlky chodby. Páčidlo zarachotilo na podlaze. Nyneiva se narovnala a užasle se dívala z páčidla na řetěz. Páčidlo zmizelo.

„Myslím, že jsem s tím řetězem něco udělala,“ poznamenala Egwain. A přála bych si to vědět jistě.

„Taky jsi mohla něco říct,“ zavrčela Nyneiva. Vytáhla řetěz z petlic a otevřela dveře. „No? Hodláte tam stát celý den?“

Zaprášená místnost měla asi dvacet loktů napříč, ale byla tu jen hromada velkých pytlů z těžké hnědé látky. Každý pytel byl nacpaný k prasknutí, zavázaný a zapečetěný plamenem Tar Valonu. Egwain je nemusela počítat, aby poznala, že jich je třináct.

Přesunula svou světelnou kouli ke zdi a tam ji upevnila. Nebyla si jistá, jak to udělala, ale když odtáhla ruku, světlo zůstalo. Pořád se učím dělat věci, aniž bych věděla, jak to vlastně dělám, pomyslela si nervózně.

Elain se na ni zamračila, jako by něco zvažovala, a pak také zavěsila světlo na zeď. Když ji Egwain pozorovala, nabyla dojmu, že viděla, jak to dělá. Naučila se to ode mne, ale já se to právě naučila od ní. Zachvěla se.

Nyneiva se rovnou jala rozebírat hromadu pytlů a přitom četla visačky. „Rianna. Joiya Byir. Po těchhle jdeme.“ Prohlédla si pečeť na jednom pytli a pak zlomila vosk a rozvázala tkanice. „Aspoň víme, že tu před náma nikdo nebyl.“

Egwain vybrala jiný pytel a zlomila pečeť, aniž by si přečetla jméno na visačce. Nechtěla vědět, čí majetek vlastně prohledává. Když pytel obrátila na zaprášenou podlahu, ukázalo se, že je to převážně staré šatstvo a boty. V pytli se našlo pár potrhaných a pomačkaných papírů, jaké lze nalézt pod skříněmi u ženy, která si příliš nepotrpí na pořádek. „Nevidím tady nic užitečného. Plášť, který by se nehodil ani za hadr na podlahu. Utržená půlka mapy nějakého města. Tear stojí v rohu. Tři ponožky, co potřebují zastupovat.“ Prostrčila prst dírou v sametovém střevíčku, jemuž chyběl druhý do páru, a zamávala jím na ostatní. „Tahle za sebou žádné stopy nenechala.“

„Amico taky nenechala nic,“ připojila nevesele Elain a odhodila šaty oběma rukama. „Jsou to jenom hadry. Počkat, tady je knížka. Ať už to balil kdokoliv, musel spěchat, když ji sem přihodil. Zvyky a obřady tairenského dvora. Obálka je utržená, ale knihovnice ji budou stejně chtít zpátky.“ Knihovnice rozhodně. Nikdy by nezahodily knihu bez ohledu na to, jak moc byla poničená.

„Tear,“ pronesla bezvýrazně Nyneiva. Klečíc mezi velkou změtí šatstva vysypaného z pytle, který prohledávala, sebrala kousek papíru, jejž již odhodila pryč. „Seznam obchodních lodí na Erinin s daty, kdy vypluly z Tar Valonu, a daty, kdy by měly dorazit do Tearu.“

„To by mohla být náhoda,“ poznamenala pomalu Egwain.

„Možná,“ připustila Nyneiva. Složila papír a zasunula si jej do rukávu. Pak zlomila pečeť na dalším pytli.

Když konečně skončily a každý pytel prohlédly dvakrát, v rozích místnosti ležely hromady odhozených věcí. Egwain se posadila na prázdné pytle a byla tak zamyšlená, že si málem nevšimla, jak sebou trhla. Přitáhla si kolena k bradě a zadívala se na sbírku, kterou udělaly. Předměty byly vyrovnány do řady.

„Je toho moc,“ pravila Elain. „Je tu toho moc.“

„Moc,“ souhlasila Nyneiva.

Našly další knihu, potrhaný, v kůži vázaný svazek Poznámek k návštěvě Tearu, z něhož vypadávala půlka stránek. V podšívce dost silně potrhaného pláště, kam mohl propadnout dírou v kapse, v pytli Chesmal Emry našly další seznam obchodních plavidel. Nebylo na něm nic jiného než jména, ale ta byla všechna i na tom druhém seznamu, a podle toho ty lodi do jedné vypluly brzy ráno po oné noci, kdy Liandrin s ostatními opustila Tar Valon. Byl tu také spěšně načrtnutý plánek nějaké budovy s jednou místností poznačenou jako „Srdce Kamene", a stránka se jmény pěti hostinců, slovo „Tear“ na stránce sice silně ušmudlané, ale stále čitelné. Bylo tu...

„Zůstalo tu něco po každé z nich,“ zamumlala Elain. „Každá z nich tu zanechala něco, co ukazuje na cestu do Tearu. Jak si toho mohly nevšimnout, jestli se dívaly dobře? Proč o tom amyrlin nic neřekla?“

„Amyrlin,“ podotkla suše Nyneiva, „se drží jen svý vlastní rady a co jí záleží na tom, jestli my proto shoříme!“ Zhluboka se nadechla a vykašlala prach, který zvířily. „Mně ale dělá starosti to, že se tu dívám na návnadu.“

„Návnadu?“ zeptala se Egwain. Ale ještě než dořekla, tak pochopila.

Nyneiva kývla. „Návnadu. Past. Nebo možná chtějí odvrátit pozornost. Ale ať tak nebo tak, bije to tolik do očí, že by na to neměl nikdo skočit.“

„Leda by jim nezáleželo na tom, jestli ten, kdo to najde, tu past uvidí.“ Elain mluvila nejistě. „Nebo možná chtěly, aby to bylo tak zřejmé, že ten, kdo to najde, Tear okamžitě zavrhne.“

Egwain si přála, aby ji ani nenapadlo, že si černé adžah mohou být sebou tak jisté. Opět tiskla váček v prstech a hladila palcem křivku kamenného prstenu, který byl uvnitř. „Možná si chtěly z toho, kdo to najde, vystřelit,“ řekla tiše. „Možná si myslely, až ať to najde kdokoliv, požene se za nimi, hrdý a rozzlobený.“ Věděly, že to najdeme my? Viděly nás takové?

„Ať shořím!“ zavrčela Nyneiva. To byl šok, Nyneiva takhle nikdy nemluvila.

Chvíli si řádku jenom mlčky prohlížely.

„Co uděláme teď?“ zeptala se Elain nakonec.

Egwain stiskla prsten. – Sny byly úzce spojeny s věštěním. Ve snech snílka se mohla objevit budoucnost i události, které se přihodily na jiných, i vzdálených místech. „Možná to po dnešní noci budeme vědět.“

Nyneiva se na ni podívala, mlčky a zadumaně, a potom vytáhla tmavou suknici se spoustou děr a trhlin a začala do ní skládat předměty, které našly. „Prozatím,“ řekla, „si to odneseme ke mně do pokoje a schováme to. Myslím, že máme tak akorát čas, jestli nechceme přijít pozdě do kuchyně.“

Pozdě, napadlo Egwain. Čím déle tiskla prsten ve váčku, tím větší nutkání cítila. Už tak jsme o krok pozadu, ale možná se o tolik neopozdíme.