Drak Znovuzrozený

17 Červená sestra

Elaida byla spíš hezká než krasavice, a vážný výraz dodával dospělosti jejím bezvěkým rysům. Nevypadala stará, ale Egwain si nedokázala představit, že někdy byla mladá. Až na nejformálnější příležitosti nosilo šátek lemovaný výšivkou vinné révy a velkou bílou slzou tarvalonského plamene na zádech jen pár Aes Sedai, ale Elaida ten svůj měla, a dlouhé červené třásně oznamovaly její adžah. Na smetanově bílých šatech měla navíc červené pruhy a zpod dlouhých suknic vykoukly červené střevíčky, když přecházela přes pokoj. Upírala na ně tmavé oči, jako když si kos prohlíží žížaly.

„Takže jste všechny hezky pohromadě. Nějak mě to ani nepřekvapuje.“ Ani její hlas nic nepředstíral, stejně jako postoj. Byla to žena vládnoucí velkou mocí a připravená tuto moc použít, pokud by usoudila, že je to nutné. Žena, která věděla víc než ti, s nimiž se bavila. Což platilo stejně pro královnu, jako pro novicku.

„Odpusť, Elaido Sedai,“ řekla Nyneiva a udělala další pukrle, „ale právě jsem chtěla odejít. Musím toho při studiu hodně dohánět. Jestli mě omluvíš –“

„Tvoje studium počká,“ zarazila ji Elaida. „Koneckonců, už čekalo dost dlouho.“ Sebrala plátěný pytlík Nyneivě z rukou a rozvázala šňůrky, ale když se podívala dovnitř, odhodila pytlík na podlahu. „Byliny. Ty už nejsi vesnická vědma, dítě. Jestli se budeš držet své minulosti, jenom tě to bude zdržovat.“

„Elaido Sedai,“ ozvala se Elain, „já –“

„Ty mlč, novicko.“ Elaida měla chladný a hebký hlas, jako je hebké hedvábí ovinuté kolem ocelové čepele. „Tys možná zlomila pouto mezi Tar Valonem a Caemlynem, které trvalo po tři tisíce let. Budeš mluvit, až budeš tázána.“ Elain si pozorně prohlížela podlahu před svýma nohama. Na lících jí naskočily rudé skvrny. Vina, nebo hněv? Egwain si nebyla jistá.

Elaida si nikoho nevšímala, usadila se do křesla a pečlivě si upravila sukně. Ostatní nevyzvala, aby se posadily. Nyneiva měla napjatý výraz. Začala se popotahovat za cop. Egwain doufala, že se udrží natolik, aby se bez dovolení neposadila.

Když se Elaida uvelebila ke své spokojenosti, dlouho si je mlčky, s nečitelným výrazem prohlížela. Nakonec promluvila: „Věděly jste, že jsou mezi námi černé adžah?“

Egwain si vyměnila poplašený pohled s Nyneivou a Elain.

„Řekli nám to,“ odpověděla opatrně Nyneiva. „Elaido Sedai,“ dodala po odmlce.

Elaida zvedla obočí. „Ano. Napadlo mě, že byste o tom mohly vědět.“ Egwain sebou při jejím tónu trhla, čímž naznačila mnohem víc, než bylo řečeno, a Nyneiva rozzlobeně otevřela ústa, ale bezvýrazný pohled Aes Sedai je všechny umlčel. „Vy dvě,“ pokračovala Elaida nedbalým tónem, „jste si zmizely a vzaly jste s sebou dědičku Andoru – dívku, která by se jednoho dne mohla stát královnou Andoru, pokud ji nestáhnu z kůže a tu neprodám rukavičkáři – zmizely jste bez dovolení, beze slova, beze stopy.“

„Mě nikdo neunesl,“ prohlásila Elain do podlahy. „Šla jsem dobrovolně.“

„Budeš konečně poslouchat, dítě?“ Elaidu obklopila záře a pohled upírala na Elain. „Nebo tě to musím naučit, teď a tady?“

Elain zvedla hlavu a její výraz nebylo možné zaměnit s žádným jiným. Hněv. Dlouho se Elaidě dívala do očí.

Egwain zarývala své nehty hluboko do dlaní. Bylo to k zbláznění. Elain, Nyneiva či ona sama by mohly Elaidu na místě zničit. Přinejmenším kdyby ji přistihly zcela nepřipravenou, koneckonců, byla vycvičenou Aes Sedai. Avšak kdybychom udělaly cokoli a nenechaly si od ní všechno líbit, všechno bychom prozradily. Nezahazuj to, Elain.

Elain sklopila hlavu. „Odpusť, Elaido Sedai,“ zamumlala. „Zapomněla jsem se.“

Záře pohasla a Elaida si hlasitě odfrkla. „Ať už tě tyhle dvě odvedly kamkoliv, naučila ses tam velice špatným způsobům. A ty si nemůžeš dovolit, dítě. Budeš první královnou Andoru, která bude zároveň Aes Sedai. První královnou Aes Sedai na světě po víc než tisíci letech. Budeš jednou z nejsilnějších od Rozbití světa, možná budeš od Rozbití první dost silná vládkyně, abys světu otevřeně řekla, že jsi Aes Sedai. Tak to neohrožuj, dítě, protože pořád můžeš všechno ztratit. Obětovala jsem příliš mnoho času, abych toho dosáhla. Rozumíš mi?"

„Myslím, že ano, Elaido Sedai,“ řekla Elain. Ale znělo to, jako by nepochopila jediné slovo. Egwain ovšem také ne.

Elaida změnila předmět hovoru. „Můžete být ve vážném nebezpečí. Všechny tři. Zmizely jste a vrátily jste se, a mezitím nás Liandrin a její... společnice opustily. Někdo to určitě bude spojovat. Jsme si jisté, že Liandrin a ty, které odešly s ní, jsou temnými družkami. Černé adžah. Nechci, aby z toho stejného byla obviněna i Elain, a abych ji chránila, zřejmě budu muset chránit vás všechny. Řekněte mi, proč jste utekly a co jste celé ty měsíce dělaly, a já pro vás udělám, co bude v mých silách.“ Oči, které upírala na Egwain, připomínaly hákovací kotvice.

Egwain se snažila vymyslet nějakou odpověď, která by Aes Sedai uspokojila. Povídalo se, že Elaida občas rozezná lež. „To... to kvůli Matovi. Je moc nemocný.“ Snažila se opatrně volit slova a neříci nic, co by nebyla pravda, aby to přesto vzbudilo dojem, který se pravdě neblížil ani zdaleka. Aes Sedai to dělají pořád. „Jely jsme za... Přivezly jsme ho zpátky, aby ho tu vyléčily. Kdybychom to neudělaly, umřel by. Amyrlin ho vyléčí.“ Doufám. Přinutila se neuhnout před pohledem červené Aes Sedai a přiměla se provinile nepřešlapovat. Z Elaidina výrazu se nedalo vyčíst, jestli jí uvěřila.

„To stačí, Egwain,“ zarazila ji Nyneiva. Elaidin pronikavý pohled se přesunul na ni, ale Nyneiva nevypadala, že to na ni udělalo nějaký dojem. Bez mrknutí se dívala Aes Sedai do očí. „Odpusť, že jsem ji přerušila, Elaido Sedai,“ pravila Nyneiva hladce, „ale amyrlin řekla, že naše přestupky budou zapomenuty. Jako součást nového začátku o nich nesmíme mluvit. Amyrlin řekla, že to bude, jako by se to nikdy nestalo.“

„To řekla, hm?“ Stále nic v Elaidině hlase či výraze neprozrazovalo, jestli jim věří nebo ne. „Zajímavé. Těžko můžete úplně zapomenout, když váš trest byl ohlášen celé Věži. Což nemá obdoby. Je to neslýchané, ohlašuje se pouze utišení. Chápu, proč na to chcete zapomenout. Dověděla jsem se, že máš být pozvednuta mezi přijaté, Elain. A ty taky, Egwain. To není zrovna trest.“

Elain se podívala na Aes Sedai, jako by žádala o dovolení promluvit. „Matka říkala, že jsme připravené,“ prohlásila. Do hlasu se jí vloudil vzdor. „Učila jsem se, Elaido Sedai, a dospěla jsem. Nenechala by mě přijmout, kdyby to nebyla pravda.“

„Učila ses,“ přemítala Elaida. „A dospěla. Možná ano.“ Z jejího tónu se nedalo poznat, jestli to považuje za prospěšné. Pátravým pohledem zabloudila zpátky k Egwain a Nyneivě. „Vrátily jste se s Matem, mladíkem z vaší vesnice. Ale byl tu ještě jeden mládenec od vás ze vsi. Rand al’Thor.“

Egwain měla pocit, jako by se jí kolem srdce najednou sevřela ledová ruka.

„Doufám, že je v pořádku,“ utrousila vyrovnaně Nyneiva, nicméně se prudce zatahala za cop. „Už nějakou dobu jsme ho neviděly.“

„Zajímavý mladý muž.“ Elaida si je při řeči prohlížela. „Setkala jsem se s ním jenom jednou, ale připadal mi – zajímavý. Myslím, že musí být ta’veren. Ano. To by pak odpovídalo na mnoho otázek ohledně jeho osoby. Ta vaše Emondova Role musí být neobvyklé místo, když zplodila takové, jako jste vy dvě. A Randa al’Thora.“

„Je to jenom taková obyčejná vesnice,“ poznamenala Nyneiva. „Prostě vesnice jako každá jiná.“

„Ano. Zajisté.“ Elaida se usmála, jenom rychle zvedla koutky úst, ale Egwain se z toho udělalo špatně. „Povězte mi o něm něco víc. Amyrlin vám nenakázala, abyste i o něm zachovaly mlčení, že ne?“

Nyneiva trhla copem. Elain si prohlížela kobereček, jako by v něm bylo skryto nějaké důležité poselství. A Egwain zoufale přemýšlela o nějaké vhodné odpovědi. Povídá se o ní, že pozná lež. Světlo, jestli je to pravda... Chvíle se táhla do nekonečna, až nakonec otevřela ústa Nyneiva.

V té chvíli se dveře rozlétly podruhé. Sheriam si, značně překvapená, prohlédla místnost. „To je dobře, že tě tu vidím, Elain. Chci všechny tři. Tebe jsem tu nečekala, Elaido.“

Elaida vstala a upravila si šátek. „Všechny jsme na tyhle dívky zvědavé. Proč utekly. Jaká dobrodružství zažily. Říkají, že jim matka zakázala o tom mluvit.“

„Ještě že tak,“ prohlásila Sheriam. „Mají být potrestány, a tím by to mělo skončit. Já jsem vždycky byla přesvědčená, že když trest skončí, měla by být chyba, která byla na jeho počátku, prostě smazána.“

Obě Aes Sedai dlouho stály a dívaly se na sebe. Ani na jedné hladké tváři se však neobjevil žádný výraz. Nakonec promluvila Elaida: „Ovšem. Možná si s nimi promluvím jindy. O jiných věcech.“ Pohled, kterým všechny tři ženy v bílém obdařila, Egwain připadal jako varování. S tím Elaida proklouzla kolem Sheriam.

Správkyně novicek jí podržela dveře a dívala se, jak druhá Aes Sedai odchází po ochoze. – Z jejího výrazu stále nebylo možné cokoliv vyčíst.

Egwain si pomalu, dlouze vydechla, a totéž zaslechla od Nyneivy a Elain.

„Vyhrožovala mi,“ promluvila Elain nevěřícně spíš k sobě. „Vyhrožovala mi utišením, jestli nepřestanu být – svéhlavá!"

„Špatně jsi ji pochopila,“ řekla Sheriam. „Kdyby byla svéhlavost zločin hodný utišení, tak by seznam utišených byl delší, než byste si vůbec dokázaly zapamatovat. Jenom málokterá poddajná žena dokáže získat prsten a šátek. Tím ovšem neříkám, že se nemusíte učit chovat poddajně, když je to nutné.“

„Ano, Sheriam Sedai,“ odpověděly všechny tři dívky téměř zároveň a Sheriam se usmála.

„Vidíte? Přinejmenším se umíte poddajně tvářit. A budete mít spoustu příležitostí si to procvičit, než si znovu zasloužíte amyrlininu přízeň. A moji. A tu moji získáte velice těžko.“

„Ano, Sheriam Sedai,“ řekla Egwain, ale tentokrát se k ní přidala jenom Elain.

Nyneiva se zeptala: „Co to... tělo, Sheriam Sedai? Ten... bezduchý? Zjistila jsi, kdo ho zabil? Nebo proč vůbec přišel do Věže?“

Sheriam stiskla rty. „Ty uděláš krok dopředu, Nyneivo, a pak zase krok zpátky. Protože se Elain netváří nijak překvapeně, tak jste jí o tom očividně řekly – poté, co jsem vám nařídila, abyste o tom nemluvily! – takže teď přesně sedm lidí ve Věží ví, že dneska byl v obydlí novicek zabit muž, a dva z nich jsou muži, kteří nevědí nic víc. Kromě toho, že mají držet jazyk za zuby. Pokud pro vás rozkaz správkyně novicek vůbec nic neznamená – a pokud tomu tak vskutku je, tak vás brzy opravím – možná poslechnete rozkaz amyrlinina stolce. O tomhle nebudete mluvit s nikým jiným než se mnou nebo s matkou. Amyrlin nedovolí, aby se tu rozšířilo víc klepů, než s kolika jsme se zatím musely smířit. Je to jasné?“

Její pevný hlas vyvolal sborovou odpověď: „Ano, Sheriam Sedai," – ale Nyneiva odmítla skončit jen u toho. „Sedm, říkáš, Sheriam Sedai. Navíc ten, kdo ho zabil. A možná ti, co mu pomohli dostat se do Věže.“

„Do toho vám nic není.“ Sheriam je všechny přelétla vyrovnaným pohledem. „Pátrat po okolnostech souvisejících s tím mužem budu já. Vy zapomenete, že o něm vůbec něco víte. Jestli zjistím, že děláte něco jiného... No, existují horší způsoby, jak zaujmout vaši pozornost, než drhnutí hrnců. A nestrpím žádné výmluvy. Slyším tu nějaké další otázky?“

„Ne, Sheriam Sedai.“ Tentokrát se Nyneiva, k Egwainině úlevě, připojila. Ne že by cítila nějakou obzvláštní úlevu. Sheriaminy pozorné oči jim bezpochyby značně ztíží pátrání po černých adžah. Chtělo se jí hystericky se rozesmát. Jestli nás nechytí černé adžah, tak nás chytí Sheriam. Nutkání ke smíchu ji přešlo. Pokud ovšem Sheriam není sama z černého adžah. Náhle si přála, aby tu myšlenku dokázala zahnat.

Sheriam kývla. „Tak dobrá. Pojďte se mnou.“

„Kam?“ zeptala se Nyneiva a připojila: „Sheriam Sedai,“ jen chviličku předtím, než Aes Sedai přimhouřila oči.

„Copak jste zapomněly,“ řekla Sheriam napjatým hlasem, „že ve Věži se léčení vždycky provádí v přítomnosti těch, kteří k nám nemocného přivedli?“

Egwain měla dojem, že správkyni novicek už začíná docházet trpělivost, kterou s nimi zatím měla, ale než se stačila zarazit, vyhrkla: „Takže ona ho chce vyléčit!“

„Dohlédne na něho amyrlinin stolec samotný, kromě jiných.“ Sheriam měla tvář stejně vyrovnanou jako hlas. „Měly jste snad důvod o tom pochybovat?“ Egwain dokázala jenom zavrtět hlavou. „Takže když tady jen tak postáváte, marníte tím čas svého přítele. Amyrlinin stolec se čekat nenechává.“ Přes její slova měla Egwain dojem, že Aes Sedai nikam nespěchá.