Drak Znovuzrozený

22 Cena za prsten

Egwain ušla jenom kousek od Verininých pokojů, když ji potkala Sheriam. Správkyně novicek se zaneprázdněné mračila.

„Kdyby si někdo nevzpomněl, že s tebou mluvila Verin, tak jsem tě nenašla.“ Aes Sedai mluvila mírně podrážděně. „Tak pojď, dítě. Jenom všechno zdržuješ! Co to máš za papíry?“

Egwain je stiskla pevněji. Snažila se mluvit poddajně a uctivě. „Verin Sedai si myslí, že bych si je měla prostudovat, Aes Sedai.“ Co by dělala, kdyby ji Sheriam požádala, aby jí je ukázala? Jaký důvod k odmítnutí by uvedla, jak by vysvětlila, že na těch stránkách je všechno o třinácti ženách z černého adžah a ter’angrialech, které ukradly?

Ale Sheriam zřejmě na papíry úplně zapomněla ve chvíli, kdy se zeptala. „Zapomeň na to. Je po tobě velká sháňka a všichni ostatní čekají.“ Vzala Egwain za loket a přiměla ji vykročit rychleji.

„Sháňka, Sheriam Sedai? Čekají na co?“

Sheriam se na ni podrážděně podívala. „Copak jsi zapomněla, že máš být přijata? Až přijdeš zítra do mé pracovny, budeš mít prsten, i když pochybuji, že ti to příliš pomůže.“

Egwain se chtěla zastavit, ale Aes Sedai ji táhla dál a zabočila na úzké schodiště, které se stáčelo mezi zdmi knihovny. „Dneska v noci? Už? Ale mně se chce hrozně spát, Aes Sedai, a jsem špinavá, a... Myslela jsem, že to bude až za pár dní. Abych se připravila. Abych se mohla připravit.“

„Hodina nečeká na žádnou ženu,“ řekla Sheriam. „Kolo tká, jak si kolo přeje, kdy si kolo přeje. Kromě toho, jak by ses chtěla připravit? Už víš všechno, co potřebuješ vědět. Víc, než věděla tvoje přítelkyně Nyneiva.“ Strčila Egwain do maličkých dvířek u paty schodiště a protáhla ji další chodbou k rampě stáčející se dolů.

„Poslouchala jsem při výuce,“ namítala Egwain, „a pamatuju si to, ale... nemohla bych se aspoň přes noc vyspat?“ Točitá rampa jako by neměla konce.

„Amyrlinin stolec rozhodl, že nemá smysl čekat.“ Sheriam se na Egwain podívala úkosem. „Její slova byla: ‚Když už se jednou rozhodneš vykuchat rybu, nemá smysl čekat, až začne zahnívat.' Elain už touto dobou oblouky prošla a amyrlin chce, abys to zvládla dneska v noci taky. Ne že bych viděla k takovému spěchu nějaký důvod,“ připojila napůl k sobě, „ale když amyrlin přikáže, my posloucháme.“

Egwain se mlčky nechala táhnout pořád níž a svíral se jí žaludek. Nyneiva nebyla zrovna sdílná ohledně toho, co se při jejím přijímání přihodilo. Vlastně o tom vůbec odmítala mluvit, jen se zamračila a řekla: „Nenávidím Aes Sedai!“ Když rampa konečně vyústila do široké chodby vytesané do kamenného podloží ostrova hluboko pod Věží, Egwain se třásla.

Chodba byla prostá a bez ozdob, světlý kámen byl sice ohlazen, ale jinak s ním dělníci nic dalšího neudělali, a jenom na protějším konci chodby byly dveře z tmavého dřeva, vysoké a široké jako brána do pevnosti, a stejně prosté, i když pečlivě ohlazené, a desky do sebe dokonale zapadaly. Ty velké dveře byly tak dokonale vyvážené, že je Sheriam snadno otevřela. Pak za sebou vtáhla Egwain do velké komnaty s klenutým stropem.

„Ale že vám to trvalo!“ vyštěkla Elaida. Stála stranou ve svém šálu s červenými třásněmi u stolu, na němž stály tři velké stříbrné kalichy.

Místnost osvětlovaly vysoké stojací lampy a to, co stálo uprostřed. Tři kulaté stříbrné oblouky, dost vysoké, aby pod nimi bylo možné projít, stojící na silném stříbrném prstenci a dotýkající se navzájem v místě, kde nasedaly na prstenec. Před každým místem, kde se oblouky dotýkaly prstence, seděla na holém kameni se zkříženýma nohama jedna Aes Sedai, a každá měla svůj šál. Alana Mosvani byla ze zeleného adžah, ale žlutou ani bílou sestru Egwain neznala.

Tři Aes Sedai byly obklopeny září saidaru, který povolaly, a upřeně hleděly na oblouky. Ve stříbrné stavbě se mihotala a sílila odpovídající záře. Ta věc byla ter’angrial, a ať už byl ve věku pověstí postaven z jakéhokoliv důvodu, nyní jím procházely novicky, které měly být přijaty. Uvnitř se Egwain bude muset postavit svému strachu. Třikrát. Bílé světlo v obloucích se již nemihotalo. Zůstávalo v obloucích, jako by je tam něco drželo, a zcela vyplňovalo prostor, který lehce opaleskoval.

„Jen klid, Elaido,“ řekla mírně Sheriam. „Brzy to skončíme.“ Obrátila se k Egwain. „Novicky tady dostávají tři možnosti. Dvakrát můžeš odmítnout vstoupit, ale při třetím odmítnutí tě pošlou z Bílé věže navždy. Tak se to obvykle dělá, a ty máš rozhodně právo odmítnout, ale já nemyslím, že by amyrlin potěšilo, kdybys to udělala.“

„Ona by hlavně vůbec neměla dostávat tuhle šanci.“ V Elaidině hlase se ozýval tvrdý tón a její výraz nebyl o nic měkčí než její hlas. „Mně je jedno, jaké má nadání. Ona by měla být z Věže vyloučena. Anebo by aspoň měla příštích deset let drhnout podlahy.“

Sheriam se na červenou sestru pronikavě zadívala. „Kvůli Elain jsi nebyla tak umíněná. Chtěla ses toho zúčastnit, Elaido – možná kvůli Elain – a pro tuhle dívku uděláš taky to, co je třeba, jak se od tebe očekává, nebo odejdi, a já seženu někoho jiného.“

Obě Aes Sedai se na sebe dívaly tak upřeně, že by Egwain nijak nepřekvapilo, kdyby je obklopila záře jediné síly. Nakonec Elaida pohodila hlavou a hlasitě si odfrkla.

„Jestli se to musí udělat, tak do toho. Dejte té ubohé holce její šanci odmítnout a skoncujeme s tím. Je pozdě.“

„Já neodmítnu.“ Egwain se sice zachvěl hlas, ale hned se vzpamatovala a zvedla vysoko hlavu. „Já chci jít.“

„Dobrá,“ řekla Sheriam. „Dobrá. Teď ti řeknu dvě věci, které žádná žena neuslyší, dokud nestojí tam, co ty. Jakmile jednou začneš, musíš tím projít až do konce. Ve chvíli, kdy odmítneš pokračovat, budeš vyloučena z Věže, jako kdybys odmítla potřetí začít. Za druhé. Hledat, usilovat, znamená poznat nebezpečí.“ Mluvila, jako by tohle říkala už mnohokrát. V očích měla soucit, ale výraz měla skoro stejně vážný jako Elaida. Ten soucit Egwain poděsil víc než vážnost. „Některé ženy, které vstoupily, už nikdy nevyšly ven. Když se ter’angrial uklidnil, ony – tam – nebyly. A už je nikdy nikdo neviděl. Jestli máš přežít, musíš být odhodlaná. Zaváháš, neuspěješ, a...“ Sheriam se odmlčela. Egwain se zachvěla. „Tohle je tvoje poslední možnost. Odmítni teď, a bude se to počítat jako poprvé. Ještě budeš mít dva další pokusy. Jestli teď přijmeš, nebudeš se moci vrátit. Odmítnout není žádná hanba. Já to napoprvé také nezvládla. Vol.“

Už nikdy nevyšly ven? Egwain ztěžka polkla. Chci se stát Aes Sedai. A proto se musím nejdřív stát přijatou. „Přijímám.“

Sheriam kývla. „Tak se připrav.“

Egwain zamrkala a pak se rozpomněla. Musí vstoupit bez šatů. Sklonila se a položila na zem svazek papírů, které jí dala Verin – a zaváhala. Jestli je tu nechá, Sheriam nebo Elaida by si je mohly prohlédnout, zatímco bude uvnitř ter’angrialu. A v jejím váčku by mohly najít ten menší ter’angrial. Jestli odmítne jít dál, mohla by je schovat, možná by je mohla nechat u Nyneivy. Zadržela dech. Teď už nemůžu odmítnout. Už to začalo.

„Už ses rozhodla odmítnout, dítě?“ zeptala se podmračeně Sheriam. „I když víš, co to znamená?“

„Ne, Aes Sedai,“ řekla Egwain rychle. Spěšně se svlékla, složila si šaty a pak je položila na váček a papíry. Bude to muset stačit. Vedle ter’angrialu náhle promluvila Alanna. „Je tu – nějaký souzvuk.“ Celou dobu však neodtrhla oči od oblouků. „Skoro jako ozvěna. Nevím, odkud se to bere.“

„Je to problém?“ zeptala se ostře Sheriam. – Také mluvila překvapeně. „Nepošlu tam ženu, jestli se objevily nějaké problémy.“ Egwain se toužebně zadívala na své složené šaty. Prosím, ano, Světlo, problém. Něco, co mi dovolí schovat tyhle papíry, aniž bych musela odmítnout vstoupit.

„Ne,“ řekla Alanna. „Je to jako kdyby ti kolem uší bzučela kousalka, když se snažíš přemýšlet, ale neruší to. Nezmiňovala bych se o tom, jenomže pokud jsem slyšela, ještě nikdy k ničemu takovému nedošlo.“ Potřásla hlavou. „Už je to pryč.“

„Možná,“ podotkla suše Elaida, „ostatní nepovažovaly za nutné se o takové maličkosti zmiňovat.“

„Budeme pokračovat.“ Sheriam už nehodlala připustit žádné další zdržování. „Pojď.“

S posledním pohledem na své šaty a schované papíry ji Egwain následovala k obloukům. Kámen jí pod bosýma nohama připadal studený jako led.

„Koho sem přivádíš, sestro?“ odříkala Elaida.

Sheriam, pokračujíc v odměřené chůzi, odvětila: „Tu, která sem přichází ucházet se o přijetí mezi sestry.“ Tři Aes Sedai kolem ter’angrialu se ani nepohnuly.

„Je připravená?“

„Je připravená zanechat za sebou, čím byla, a projít svým strachem, aby dosáhla přijetí.“

„Zná svůj strach?“

„Ještě nikdy mu nečelila, ale teď je hotova tak učinit.“

„Nechť tedy čelí tomu, čeho se bojí.“ I při této obřadnosti Elaidě v hlase zaznívalo uspokojení.

„Poprvé,“ řekla Sheriam, „je pro to, co bylo. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Egwain se zhluboka nadechla a vykročila. Prošla obloukem a vnořila se do záře. Světlo ji celou pohltilo.

„Zastavil se tu Jaim Dawtry. Ten forman přinesl z Baerlonu nějaké divné zprávy.“

Egwain zvedla hlavu od kolébky, kterou houpala. Ve dveřích stál Rand. Na okamžik se jí zatočila hlava. Ohromeně se podívala z Randa – svého manžela – na dítě v kolébce – svoji dcerku – a zpátky.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

To nebyla její myšlenka, ale hlas bez těla, který jí zněl v uších, možná mužský, možná ženský, ale prost citu a nepoznatelný. Nějak jí to nepřipadalo divné.

Chvíle úžasu pominula a ji udivovalo jedině to, proč ji vlastně napadlo, že něco není v pořádku. Ovšem, Rand byl její manžel – její hezký, milující manžel – a Joiya byla její dcerka – ta nejkrásnější, nejsladší dívenka v celém Dvouříčí. Tam, Randův otec, byl venku s ovcemi, údajně proto, aby mohl Rand pracovat na stodole, ale ve skutečnosti proto, aby měl víc času na hraní si s Joiyou. Toho odpoledne přijdou ze vsi na návštěvu Egwainini rodiče.

A možná Nyneiva, aby se podívala, jestli mateřství nenarušuje její učení, protože Egwain měla jednoho dne vědmu nahradit.

„Jaké zprávy?“ zeptala se. Znovu začala kolébat a Rand přistoupil blíž a zazubil se na maličkou holčičku zabalenou v plenkách. Egwain se pro sebe tiše zasmála. Byl dcerkou tak uchvácen, že často ani neslyšel, co lidé kolem něho vykládají. „Rande! Jaké zprávy? Rande?“

„Cože?“ Jeho úsměv pohasl. „Zvláštní zprávy. O válce. Vede se nějaká velká válka, už zachvátila asi polovinu světa, aspoň tak to Jaim říkal.“ To opravdu byla zvláštní zpráva. Novinky o válkách do Dvouříčí obvykle dorazily, až když bylo dávno po boji. „Říká, že všichni bojují s nějakýma lidma, co se jmenují Šaukinové nebo Sančani nebo tak nějak. Nikdy jsem o nich neslyšel.“

Egwain věděla – aspoň měla dojem, že ví – Ať to bylo cokoliv, už to bylo pryč.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Rand. „Nás to tady děsit nemusí, zlato moje. Do Dvouříčí válka nikdy nedorazí. Jsme moc daleko odevšad, aby na nás někomu záleželo.“

„Mě to neděsí. Říkal Jaim ještě něco?“

„Nic, čemu by se dalo věřit. Mluvil jako Coplin. Říkal, že ten forman mu tvrdil, že tihle lidi používají v boji Aes Sedai, ale taky tvrdil, že nabízejí tisíc zlatých marek každému, kdo by jim nějakou Aes Sedai přivedl. A že zabijí každého, kdo nějakou schová. Nedává to smysl. No, nám tady to starosti dělat nemusí. Sem je to daleko.“

Aes Sedai. Egwain se dotkla čela. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Všimla si, že si Rand taky drží ruku na čele. „Zase máš to bolení hlavy?“ zeptala se.

Rand kývl a přimhouřil oči. „Ten prášek, co mi dala Nyneiva, v posledních dnech nějak nezabírá.“

Egwain zaváhala. Tyhle bolesti hlavy jí dělaly starosti. V poslední době se neustále zhoršovaly. A nejhorší ze všeho bylo to, čeho si zprvu nevšimla a o čem si skoro přála, aby si toho nevšimla. Když Randa bolela hlava, brzy se stalo něco divného. Blesk z čistého nebe roztříštil na padrť ten velký dubový pařez, který se už dva dny snažil vyvrátit, jak s Tamem klučili místo na nové pole. Bouře, které ani Nyneiva neslyšela přicházet, když naslouchala větru. Lesní požáry. A čím víc se bolest zhoršovala, tím děsivější věci následovaly. Nikdo jiný si tyhle události s Randem nespojoval, dokonce ani Nyneiva ne, a Egwain za to byla vděčná. Nechtěla ani pomyslet na to, co by to mohlo znamenat.

To je jasně úplná hloupost, říkala si. Musím to vědět, jestli mu mám pomoci. Protože ona měla vlastní tajemství, které ji děsilo, i když se vlastně teprve snažila rozluštit, co znamená. Nyneiva ji učila znát bylinky, aby po ní Egwain mohla jednoho dne nastoupit jako vědma. Nyneiviny lektvary často fungovaly téměř zázračně, rány se hojily bez jizev, nemocní skoro na pokraji hrobu se uzdravovali. Ale Egwain už třikrát vyléčila člověka, kterého Nyneiva považovala za ztraceného. Už třikrát seděla u umírajícího v jeho poslední hodince a držela ho za ruku a dívala se, jak dotyčný vstává z úmrtního lože. Nyneiva se podrobně vyptávala, co přitom dělala, jaké byliny použila a v jakém spojení. Egwain zatím nenašla odvahu jí přiznat, že neudělala nic. Něco jsem udělat musela. Jednou by to mohla být náhoda, ale třikrát... Musím na to přijít. Musím se učit. To jí v hlavě rozeznělo poplašný zvonek, jako by se jí ta slova odrážela v hlavě. Jestli jsem mohla udělat něco pro ně, můžu udělat i něco pro svého manžela.

„Ukaž, Rande,“ řekla. A když vstala, zahlédla otevřenými dveřmi před domem stát stříbrný oblouk, oblouk plný bílého světla. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Udělala dva kroky ke dveřím, než se zarazila.

Zůstala stát a ohlédla se na Joiyu vrnící v kolébce a na Randa, který si tiskl ruku k čelu a díval se na ni, jako by se divil, kam to vlastně jde. „Ne,“ řekla. „Ne, tohle chci! Tak proč to nemůžu mít?“ Nerozuměla vlastním slovům. Ovšemže to chtěla, a měla to.

„Co chceš, Egwain?“ zeptal se Rand. „Jestli ti to můžu sehnat, tak víš, že to udělám. A jestli to neseženu, vyrobím ti to.“

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Udělala další krok směrem ke dveřím. Stříbrný oblouk jí kynul. Něco tam venku čekalo. Něco, co chtěla víc než cokoliv jiného na světě. Něco, co musela udělat.

„Egwain, já –“

Za ní se ozvalo žuchnuti. Když se ohlédla přes rameno, uviděla Randa klečet. Skláněl hlavu a držel si ji rukama. Bolest ho ještě nikdy nezasáhla tak silně. Co se stane potom?

„Ó, Světlo!“ lapal Rand po dechu. „Světlo! To bolí! Světlo, to strašně bolí! Egwain!“

Buď odhodlaná.

Čekalo to na ni. Něco, co musela udělat. Musela. Udělala další krok. Bylo to těžké, těžší než cokoliv, co kdy v životě učinila. Ven, směrem k oblouku. Za ní se Joiya smála.

„Egwain? Egwain, nemůžu –“ Nedomluvil a začal sténat.

Odhodlaná.

Narovnala se a znovu vykročila, ale nedokázala zabránit tomu, aby se jí po lících nekoulely slzy. Randovo sténání zesílilo ve kvílení a přehlušilo Joiyin smích. Koutkem oka Egwain zahlédla Tama. Utíkal k domu, jak nejrychleji dokázal.

Nemůže pomoci, pomyslela si a slzy se změnily v prudké vzlykání. Nemůže nic udělat. Ale já můžu. Já můžu.

Vstoupila do světla a to ji pohltilo.

Třesoucí se a vzlykající Egwain vystoupila z oblouku, z toho samého, jímž vstoupila, a když zahlédla Sheriaminu tvář, vzpomínky se jí vrátily. Studená voda jí smyla slzy, když jí Elaida na hlavu pomalu vyprázdnila obsah jednoho stříbrného kalicha. Ale Egwain plakala dál. Neuměla si představit, že kdy dokáže přestat.

„Nyní jsou z tebe smyty,“ oznámila Elaida, „hříchy, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal na tobě. Jsou z tebe smyty zločiny, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal proti tobě. Přicházíš k nám omytá a čistá, na srdci i na duši.“

Světlo, pomyslela si Egwain, z níž kapala voda, ať tomu tak je. Může voda smýt všechno, co jsem učinila? „Jmenovala se Joiya,“ vykládala Sheriam mezi vzlyky. „Joiya. Nic nemůže stát tolik, jako to, co jsem zrovna... co jsem...“

„Za to, stát se Aes Sedai, musíš zaplatit jistou cenu,“ odpověděla Sheriam, ale v očích měla zase soucit, a silnější než předtím. „Vždycky musíš zaplatit cenu.“

„Bylo to skutečné? Nebo se mi to zdálo?“ Pláč pohltil, co chtěla říci. Nechala jsem ho tam umřít? Opustila jsem své děťátko?

Sheriam jí položila ruku kolem ramen a odváděla ji okolo kruhu k dalšímu oblouku. „Každá žena, kterou jsem kdy viděla vycházet, si kladla tu stejnou otázku. Odpověď zní, že to nikdo neví. Odhaduje se, že možná některé z těch, které se nikdy nevrátily, se rozhodly zůstat, protože tam našly šťastnější místo a dožily tam své životy.“ Hlas jí ztvrdl. „Jestli je to skutečné a ony zůstaly dobrovolně, tak doufám, že životy, které prožívají, nejsou ani zdaleka šťastné. Rozhodně nesoucítím s nikým, kdo uteče od svých povinností.“ Ostrý tón v jejím hlase trochu změkl. „Já sama nevěřím, že je to skutečné. Ale nebezpečí je. Na to nezapomínej.“ Zastavila se před dalším rozzářeným obloukem. „Jsi připravená?“

Egwain přešlápla a kývla a Sheriam odtáhla ruku.

„Podruhé je pro to, co je. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Egwain se roztřásla. Cokoliv se stane, nemůže to být horší než posledně. Vstoupila do záře.

Zadívala se na své šaty, z modrého hedvábí pošité perlami, celé uprášené a potrhané. Zvedla hlavu a spatřila kolem sebe trosky velkého paláce. Andorského královského paláce v Caemlynu. Věděla to a chtělo se jí křičet.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Svět nebyl ani trochu takový, jaký by ho chtěla mít, a vždycky, když si to uvědomila, bylo jí do pláče, ale všechny slzy už dávno vyplakala, a svět byl takový, jaký byl. Trosky toho, co čekala, že uvidí.

Nestarajíc se o to, že si víc potrhá šaty, ale dávajíc převeliký pozor, zda něco nezaslechne, vyšplhala na jednu hromadu rumu a vyhlédla do křivolakých uliček Vnitřního Města. Pokud viděla, všude byly jen trosky a zbořeniště, budovy, které vypadaly, jako by je strhl šílenec, a hustá oblaka dýmu stoupající z ještě neuhašených ohňů. V ulicích byli lidé, ozbrojené tlupy mužů, kteří se potloukali městem a hledali, co ještě uloupit. A trolloci. Muži před trolloky ustupovali a trolloci na ně poštěkávali a smáli se svým drsným hrdelním smíchem. Ale věděli o sobě a pracovali společně.

Ulicí kráčel myrddraal a jeho černý plášť se mírně pohupoval s každým jeho krokem, když kolem vítr hnal prach a smetí. Jak lidé, tak trolloci se pod jeho bezokým pohledem krčili. „Hledejte!“ Jeho hlas zněl, jako když se rozpadá něco, co je už dlouho mrtvé. „Nestůjte tady jako ovce! Najděte ho!“

Egwain sklouzla z hromady kamenů, jak nejtišeji dokázala.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Zastavila se, protože se lekla, že ten šepot přišel od zplozence Stínu. Jistým způsobem si ale byla jistá, že tomu tak není. Ohlédla se přes rameno v obavě, že uvidí myrddraala stát na místě, kde byla před chvílí, a pak se rozběhla do pobořeného paláce. Cestou přelézala zřícené stropní trámy a protahovala se mezi těžkými kvádry z pobořených zdí. Jednou dokonce šlápla na ženskou ruku trčící zpod hromady omítky a cihel, které kdysi bývaly vnitřní zdí a možná i součástí podlahy horního poschodí. Ruky si nevšímala o nic víc než prstene s Velkým hadem na jednom prstě. Zatvrdila se, aby neviděla mrtvé pohřbené v rumu, který z Caemlynu udělali trolloci a temní druzi. Pro mrtvé již nemohla nic udělat.

Protáhla se úzkou mezerou, kde spadla část stropu, a ocitla se v místnosti napůl zasypané tím, co kdysi stálo nad ní. Rand ležel na zemi a těžký trám ho v pase tiskl k zemi. Nohy měl pod hromadou kamenných kvádrů, které vyplňovaly polovinu místnosti. Obličej měl pokrytý prachem a potem. Když přistoupila blíž, otevřel oči.

„Vrátila ses.“ Znělo to jako drsné zachrčení. „Bál jsem se – To je jedno. Musíš mi pomoct.“

Egwain unaveně klesla na podlahu. „S pomocí vzduchu bych mohla ten trám snadno zvednout, ale to by se okamžitě sesypalo všechno to ostatní, co na tobě leží. Na nás na oba. Všechno to nezvládnu, Rande.“

Jeho smích zněl hořce a bolestně a vzápětí utichl. Obličej se mu leskl potem a mluvil se značnou námahou. „Mohl bych ten trám posunout sám. To víš. Mohl bych posunout trám i ty kameny nad ním, všechny. Ale to bych se musel uvolnit, a toho se bojím. Nemůžu věřit –“ Odmlčel se a lapal po dechu.

„Tomu nerozumím,“ řekla Egwain pomalu. „Uvolnit se? Čemu nemůžeš věřit?“ Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Přetřela si rukama uši.

„Šílenství. Egwain. Právě – teď – ho – držím – na – uzdě.“ Při jeho sípavém smíchu jí naskočila husí kůže. „Ale jenom to vyžaduje všechnu sílu, kterou mám. Jestli se uvolním, jenom maličko, jenom na chviličku, šílenství mě dostane. Pak mi bude jedno, co udělám. Musíš mi pomoct.“

„Jak, Rande! Zkusila jsem všechno, co umím. Řekni mi jak, a já to udělám.“

Natáhl ruku, ale na obnaženou dýku ležící v prachu nedosáhl. „Tu dýku,“ zašeptal. S bolestí si ruku zase položil na prsa. „Sem. Do srdce. Zabij mě.“

Zírala na něho a na tu dýku, jako by oba byli jedovatí hadi. „Ne! Rande, to prostě neudělám. Nemůžu! Jak po mně můžeš žádat něco takového!“

Pomalu se znovu natáhl po dýce. Znovu nedosáhl. Namáhal se a sténal. Dotkl se zbraně konečkem prstu. Než to mohl zkusit znovu, Egwain dýku odkopla z jeho dosahu. Se vzlykem se zhroutil.

„Řekni mi proč,“ chtěla vědět. „Proč mě žádáš abych – abych tě zabila? Vyléčím tě, udělám cokoliv, abych tě odsud dostala, ale nemůžu tě zabít. Proč?“

„Můžou mě obrátit, Egwain.“ Dýchal s takovými mukami, že zatoužila, aby mohla plakat. „Jestli mě dostanou – myrddraalové –Hrůzopáni – můžou mě obrátit pro Stín. Jestli mě dostane šílenství, nebudu s nimi moct bojovat. Nepoznám, co dělají, dokud nebude pozdě. Jestli ve mně zůstane jenom jiskřička života, až mě najdou, dokážou to. Prosím, Egwain. Pro lásku Světla. Zabij mě.“

„Já – já nemůžu, Rande. Světlo mi pomáhej, nemůžu!“

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Ohlédla se přes rameno na stříbrný oblouk plný bílé záře, který téměř zcela vyplňoval otevřený prostor mezi troskami.

„Egwain, pomoz mi.“

Buď odhodlaná.

Vstala a udělala krok k oblouku. Byl přímo před ní. Ještě jeden krok a...

„Prosím, Egwain. Pomoz mi. Nedosáhnu na ni. Pro lásku Světla, Egwain, pomoz mi!“

„Nemůžu tě zabít,“ zašeptala. „Nemůžu. Odpusť.“ Vykročila dopředu.

„POMOZ MI, EGWAIN!“

Světlo ji sežehlo na popel.

Roztřeseně vystoupila z oblouku. Své nahoty si nevšímala a navíc jí na tom nezáleželo. Třásla se a oběma rukama si zakrývala ústa. „Nemohla jsem, Rande,“ zašeptala. „Nemohla. Prosím, odpusť mi.“ Světlo, pomoz mu. Prosím, Světlo, pomoz Randovi.

Na hlavu jí stekla studená voda.

„Nyní je z tebe smyta falešná pýcha,“ odříkávala Elaida. „Je z tebe smyta falešná ctižádost. Přicházíš k nám čistá, na srdci i na duši."

Když se červená sestra otočila, Sheriam jemně uchopila Egwain kolem ramen a odváděla ji k poslednímu oblouku. „Ještě jednou, dítě. Ještě jednou, a bude to hotovo.“

„Říkal, že by ho mohli obrátit ke Stínu,“ mumlala Egwain. „Říkal, že by ho myrddraalové a Hrůzopáni mohli přinutit.“

Sheriam klopýtla a rychle se kolem sebe rozhlédla. Elaida už byla skoro zpátky u stolu. Aes Sedai sedící kolem ter’angrialu na něj hleděly a zřejmě si ničeho jiného nevšímaly. „O tom se velice špatně mluví, dítě,“ pravila Sheriam nakonec tiše. „Pojď. Ještě jednou.“

„Můžou?“ naléhala Egwain.

„Zvyk,“ vysvětlila jí Sheriam, „nedovoluje hovořit o tom, co se stane uvnitř ter’angrialu. Strach ženy patří jen jí.“

„Můžou?“

Sheriam si povzdechla a znovu se ohlédla na ostatní Aes Sedai. Pak ztišila hlas do šepotu a rychle pravila: „O tomhle ví jenom velice málo lidí, dítě, dokonce i ve Věži. Neměla by ses to dozvědět teď, vlastně by ses to neměla dozvědět vůbec, ale já ti to povím. V usměrňování je – jistá slabost. To, že se naučíme otevřít pravému zdroji, znamená, že můžeme být otevřeny – i jiným věcem.“ Egwain se zachvěla. „Uklidni se, dítě. Není to zase tak snadné. A pokud vím, tak k tomu nedošlo – a Světlo dej, ať už k tomu nikdy nedojde! – od trollockých válek. Tenkrát bylo potřeba třinácti Hrůzopánů – temných druhů, kteří mohou usměrňovat – aby usměrnili prameny skrze třináct myrddraalů. Vidíš? Není to snadné. A dneska už žádní Hrůzopáni nejsou. Tohle je tajemství Věže, dítě. Kdyby se to dozvěděly ostatní, nikdy bychom žádnou další ženu nepřesvědčily, že je v bezpečí. Jenom toho, kdo může usměrňovat, lze takto obrátit. To je slabost naší síly. Všichni ostatní jsou v bezpečí jako v pevnosti. Jedině jejich činy a vůle je mohou obrátit ke Stínu.“

„Třináct,“ vydechla slabým hláskem Egwain. „Tolik, kolik jich opustilo Věž. Liandrin a dvanáct dalších.“

Sheriamin výraz ztvrdl. „Tímhle se nesmíš zabývat. Zapomeň na to.“ Zesílila hlas. „Potřetí je pro to, co bude. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Egwain upírala zrak na zářící oblouk a dívala se kamsi za něj. Liandrin a dvanáct dalších. Třináct temných družek, které mohou usměrňovat. Světlo nám všem pomáhej. – Vstoupila do světla. To ji naplnilo. Svítilo skrze ni. Spálilo ji na kost, sežehlo ji na duši. Světlo ji rozpálilo doběla. Světlo, pomoz mi! Existovalo jen to světlo. A bolest.

Egwain hleděla do stojacího zrcadla a nebyla si jistá, jestli ji víc překvapila bezvěká hladkost obličeje či pruhovaná štóla, kterou měla kolem krku. Štólu amyrlinina stolce.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Třináct.

Zapotácela se, zachytila se zrcadla a málem je shodila a sama spadla na modré dlaždice podlahy své oblékárny. Něco není v pořádku, pomyslela si. Nemělo to nic společného s náhlou závratí, která ji přemohla. Přinejmenším ta jí nepřipadala nenormální. Bylo to něco jiného. Ale neměla ponětí co.

Vedle ní stála Aes Sedai, žena, která měla vysedlé lícní kosti jako Sheriam, ale vlasy měla tmavé a v hnědých očích ustaraný výraz a na ramenou na dlaň širokou štólu kronikářky. Ale nebyla to Sheriam. Egwain tuto ženu ještě nikdy neviděla. Byla si jistá, že ji zná, stejně jako znala sebe. Pomalu se rozpomněla na jméno té ženy. Beldeine.

„Není ti dobře, matko?“

Štólu má zelenou. To znamená, že byla vyvolena ze zeleného adžah. Kronikářka vždycky pochází ze stejného adžah jako amyrlin. Což znamená, že jestli jsem já amyrlin – jestli? – tak jsem byla také v zeleném adžah. To pomyšlení jí otřáslo. Ne že patřila k zeleným adžah, ale že si to musela takhle odvodit. Světlo, něco se mnou není v pořádku.

Cesta zpátky bude... Hlas, který se jí ozval v hlavě, přešel do nesrozumitelného bzučení.

Třináct temných družek.

„Jsem v pořádku, Beldeine,“ pravila Egwain. To jméno jí přišlo divné, měla dojem, jako by ho vyslovovala už celá léta. „Nesmíme je nechat čekat.“ Nechat čekat koho? To nevěděla, jen kvůli konci, jenž čekal, cítila nesmírný smutek, nekonečnou nechuť.

„Budou netrpěliví, matko.“ V Beldeinině hlase se ozvalo zaváhání, jako by cítila stejnou nechuť jako Egwain, avšak z jiného důvodu. Pokud se Egwain nemýlila, tak za navenek klidným výrazem byla Beldeine k smrti vyděšená.

„V tom případě bychom se do toho měly dát.“

Beldeine kývla a zhluboka se nadechla, než přešla na druhou stranu místnosti, kde měla vedle dveří opřenou hůl, odznak svého úřadu, se sněhovou slzou bílého plamene Tar Valonu. „Asi musíme, matko.“ Vzala hůl a otevřela Egwain dveře. Pak ji předběhla, takže vytvořily procesí o dvou lidech. Kronikářka vedla amyrlin.

Egwain si příliš nevšímala chodeb, jimiž procházely. Veškerou pozornost upírala dopředu. Co je to se mnou? Proč si nevzpomínám? Proč je většina toho, co... si skoro pamatuji, špatně? Dotkla se štóly se sedmi pruhy na ramenou. Proč jsem si skoro jistá, že jsem pořád teprve novicka?

Cesta zpátky bude jenom – Tentokrát byl ten cizí hlas uťat uprostřed věty.

Třináct černých adžah.

Při tom klopýtla. Bylo to děsivé pomyšlení, ale ji zamrazilo až do morku kostí, bylo to víc než jen strach. Bylo to – osobní. Chtěla zaječet, utéci a skrýt se. Měla pocit, jako by šly po ní. Nesmysl. Černé adžah byly zničeny. To jí také připadalo podivné. Jedna část její mysli se rozpomínala na něco, co se nazývalo velká očista. Druhá část její mysli si byla jistá, že se nic takového nestalo.

Beldeine, s pohledem upřeným přímo před sebe, si jejího klopýtnutí nevšimla. Egwain musela prodloužit krok, aby jí stačila. Tahle žena je vyděšená jako králík. Kam mě to, pro Světlo, vede?

Beldeine se zastavila před vysokými dvoukřídlými dveřmi, kde do tmavého dřeva obou křídel byl vložen velký stříbrný plamen Tar Valonu. Než otevřela dveře, otřela si dlaně do šatů, jako by se jí zpotily. Pak zavedla Egwain nahoru po rovné rampě ze stejného bílého kamene se stříbřitými žilkami, z něhož byly postaveny hradby Tar Valonu. Dokonce i tady kámen jako by zářil.

Rampa vedla do velké okrouhlé síně s klenutým stropem nejméně patnáct sáhů vysokým. Kolem stěny byly postaveny vyvýšené plošiny, k nimž vedly schody. Ty nebyly pouze v místech, kde ústila rampa, po níž přišly, a ještě dvě další, pravidelně rozmístěné po obvodu místnosti. Uprostřed byl v podlaze vyložen plamen Tar Valonu obklopený rozšiřujícími se barevnými spirálami. Spirálami v barvách sedmi adžah. Na protější straně místnosti stálo křeslo s vysokým opěradlem, celé pokryté vyřezávanými liánami a lístky a pomalované barvami všech adžah.

Beldeine prudce zaťukala holí o zem. Hlas se jí třásl. „Přichází. Strážkyně zámků. Plamen Tar Valonu. Amyrlinin stolec. Přichází.“

Se zašustěním suknic ženy se šátky na plošině povstávaly z křesel. Dvacet jedna sedadel ve skupinách po třech, a každá trojice byla pomalována a očalouněna stejnou barvou, jakou měly třásně na šátcích žen, které stály před nimi.

Věžová sněmovna, pomyslela si Egwain, když kráčela ke svému křeslu. To je všechno. Věžová sněmovna a sedadla zástupkyň všech adžah. Byla jsem tu už tisíckrát. Ale nemohla si vzpomenout ani na jednu příležitost. Co dělám ve věžové sněmovně? Světlo, zaživa mě stáhnou z kůže, jestli poznají... Nebyla si jistá, co by měly poznat, jen se modlila, aby k tomu nedošlo.

Cesta zpátky bude jenom –

Cesta zpátky bude –

Cesta –

Černé adžah čekají. To, přinejmenším, bylo celé. Přicházelo to odevšad. Proč to neslyšel taky někdo jiný?

Usadila se na amyrlinině stolci – křeslo bylo zároveň stolcem – a uvědomila si, že nemá tušení, co přijde dál. Aes Sedai se také posadily, všechny až na Beldeine, která stála vedle ní s holí a nervózně polykala. Všechny zřejmě čekaly na ni.

„Začněte,“ řekla nakonec.

Zdálo se, že to stačí. Jedna z červených sester povstala. Egwain s úlekem poznala Elaidu. V té chvíli poznala, že Elaida je nejvyšší ze zástupkyň červeného adžah a její nejtrpčí nepřítelkyně. Z výrazu v Elaidině tváři, když se na ni dívala přes rozlehlou síň, se Egwain roztřásla. Elaida se tvářila vážně a chladně – a vítězoslavně. To slibovalo věci, na něž bylo lépe nemyslet.

„Přiveďte ho,“ pronesla Elaida nahlas.

Z jiné rampy – ne z té, po níž vstoupila Egwain – se vzápětí ozval dupot kroků. Objevili se lidé. Tucet Aes Sedai obklopujících tři muže. Dva z nich, mohutní strážní s bílými slzami plamene Tar Valonu na prsou, táhli v řetězech třetího muže, který klopýtal, jako by byl omámený.

Egwain sebou v křesle trhla. Muž v řetězech byl Rand. Oči měl přivřené, hlava mu padala a zdálo se, že málem spí. Pohyboval se jen díky tomu, že ho strážní táhli.

„Tento muž,“ oznámila Elaida, „se prohlásil Drakem Znovuzrozeným.“ Ozval se šum znechucených hlasů, ne jako by posluchačky byly překvapeny, ale jako by to bylo něco, co nechtějí slyšet. „Tento muž usměrňoval jedinou sílu.“ Šum zesílil a znechucení se promísilo se strachem. „Za to existuje pouze jediný trest, známý a uznávaný ve všech státech, ale vykonávaný pouze tady, v Tar Valonu, ve věžové sněmovně. Žádám amyrlinin stolec, aby vynesl rozsudek zkrocení nad tímto mužem.“

Když se Elaida podívala na Egwain, oči se jí třpytily. Rand. Co mám dělat? Světlo, co mám dělat?

„Proč váháš?“ dožadovala se Elaida. „Rozsudek byl stanoven před třemi tisíci lety. Proč váháš, Egwain al’Vere?“

Jedna trojice zelených sester vyskočila a jejím klidem probleskl hněv. „Hanba, Elaido! Prokazuj amyrlin úctu! Úctu matce!“

„Úctu,“ odtušila Elaida chladně, „je možno ztratit, stejně jako získat. Nuže, Egwain? Konečně tedy ukazuješ svoji slabost, to, že se nehodíš pro svůj úřad? Nechceš ani vynést rozsudek nad tímto mužem?“

Rand se pokusil zvednout hlavu a neuspěl. Egwain se postavila. Točila se jí hlava. Snažila se rozpomenout na to, že je amyrlin se vší mocí přikazovat těmto ženám. Křičela, že je jen novicka, že sem nepatří, že je něco hrozně špatně. „Ne,“ řekla rozechvěle. „Ne, to nemohu! Neudělám –“

„Sama se prozradila!“ Elaida překřičela Egwaininy pokusy promluvit. „Odsoudila se sama svými vlastními ústy! Zajměte ji!“

Když Egwain otevřela ústa, Beldeine k ní přistoupila. Potom ji kronikářka udeřila holí do hlavy. Černota.

Nejdřív přišla bolest hlavy. Pod zády měla něco tvrdého a studeného. Pak přišly hlasy. Mumlání.

„Je pořád ještě v bezvědomí?“ Hlas to byl drsný, jako když se pilují kosti.

„Nedělej si starosti.“ To byl ženský hlas odněkud zdaleka. Žena mluvila nejistě, jako by se bála, ale snažila se to neukázat. „Bude to s ní vyřízeno dřív, než pozná, co se s ní děje. Pak bude naše, budeme si s ní moci dělat, co budeme chtít. Možná ji dokonce dáme tobě na hraní.“

„Až ji využijete samy.“

„Ovšem.“

Vzdálené hlasy se vzdálily ještě víc.

Rukou se dotkla nohy a ucítila holou studenou kůži. Pootevřela oči. Byl nahá, potlučená a ležela na dřevěném stole v místnosti, která připomínala dávno nepoužívané skladiště. Do zad ji píchaly třísky. V ústech cítila kovovou příchuť krve.

Na jedné straně místnosti stál hlouček Aes Sedai, které mezi sebou hovořily tichými, ale naléhavými hlasy. Bolest hlavy jí znesnadňovala myšlení, nicméně jí připadalo důležité je přepočítat. Třináct.

K Aes Sedai, které se zároveň snažily přikrčit i vypadat, že mají situaci plně v rukou, se připojila skupinka mužů v černých pláštích s kapucemi. Jeden z mužů se otočil, aby se podíval na stůl. Obličej pod kápí měl mrtvolně bledý a neměl oči.

Egwain myrddraaly ani nemusela počítat. Věděla to. Třináct myrddraalů a třináct Aes Sedai. Bez dalšího uvažování zaječela čirou hrůzou. Ale přesto i ve strachu, kdy se třásla tolik, že se jí málem rozpadaly kosti, se natáhla po pravém zdroji a zoufale se snažila nahmátnout saidar.

„Je vzhůru!“

„To není možné! Ještě ne!“

„Odstiňte ji! Rychle! Rychle! Odřízněte ji od pravého zdroje!“

„Už je pozdě! Je moc silná!“

„Chyťte ji! Honem!“

Chtěli ji chytit za paže a za nohy. Rukama bledýma jako larvy pod kamenem, vedené myslí za těmi světlými, bezokými tvářemi. Věděla, že jestli se jí ty ruce dotknou, zblázní se. Síla ji naplnila.

Z kůže myrddraalů vyšlehly plameny a prorazily černou látkou, jako by to byly dýky z pevného ohně. Ječící půllidé se scvrkávali a hořeli jako naolejovaný papír. Ze stěn se vytrhávaly kusy kamene o velikosti lidské pěsti a létaly po místnosti. Jak narážely do těl, vyvolávaly křik a sténání. Vzduch se zachvěl a posunul a změnil se ve vzdušný vír.

Pomalu, bolestivě se Egwain posadila. Vlasy jí povlávaly ve větru a ona se zapotácela, ale klopýtajíc ke dveřím stále větrný vír roztáčela. Před ní se náhle vztyčila Aes Sedai, žena potlučená a krvácející, obklopená září jediné síly. Žena se smrtí v tmavých očích.

Egwain ji poznala. Gyldan. Elaidina nejbližší důvěrnice, vždy si spolu špitaly někde v rohu a zavíraly se spolu za nocí. Egwain stiskla rty. Opovrhujíc větrem i kameny, zaťala Egwain svou ruku v pěst a praštila Gyldan mezi oči, jak nejsilněji dokázala. Červená sestra – černá sestra – se zhroutila, jako by se jí rozpustily kosti.

Egwain si mnula ruku a vyklopýtala na chodbu. Děkuju ti, Perrine, řekla si v duchu, žes mi ukázal, jak na to. Ale neřekl jsi mi, jak to bolí, když to uděláš.

Prudce zavřela dveře proti větru, který usměrňovala. Kameny kolem dveří se zachvěly, popraskaly a zapřely se o dveře. Na dlouho je to nezadrží, ale cokoliv, co aspoň na chvíli zpomalí pronásledování, stálo za pokus. Minuty mohly znamenat život. Sebrala sílu a rozběhla se. Kulhala, ale aspoň utíkala.

Usoudila, že si musí najít nějaké šaty. Oblečená žena má větší autoritu než žena nahá, a ona bude potřebovat každý kousíček autority, na jaký se vzmůže. Nejdřív ji budou hledat v jejích pokojích, ale náhradní šaty a boty měla ve studovně – i další štólu – a ta nebyla daleko.

Bylo to znepokojující, klusat prázdnými chodbami. V Bílé věži už nebylo tolik lidí jako dřív, ale obvykle tu nebývalo úplně prázdno. Nejhlasitější zvuk byl dusot jejích bosých nohou na dlaždicích.

Proběhla předpokojem pracovny do vnitřní místnosti a konečně někoho našla. Na podlaze tam seděla Beldeine, hlavu si držela v dlaních a plakala.

Když k ní Beldeine zvedla zarudlé oči, Egwain se hned ostražitě zastavila. Kronikářku sice neobklopovala záře saidaru, ale Egwain se přesto měla na pozoru. A věřila si. Svou záři sice vidět nemohla, ale síla – jediná síla – která jí proudila v žilách, stačila. Zvláště když ji přidala ke svému tajemství.

Beldeine si otřela uslzené tváře. „Musela jsem. Musíš to pochopit. Musela jsem to udělat. Ony... Ony...“ Zhluboka, roztřeseně se nadechla a pak to z ní všechno vylétlo najednou. „Před třemi dny mě zajaly, když jsem spala, a utišily mě.“ Prudce zvedla hlas, až skoro vřískala. „Ony mě utišily! Už nemůžu usměrňovat!“

„Světlo,“ vydechla Egwain. Příval saidaru ji obrnil proti šoku. „Světlo ti pomáhej, dcero. Proč jsi mi to neřekla? Mohla jsem...“ Nedořekla, neboť nevěděla, jestli by vůbec něco mohla udělat.

„Co bys byla udělala? Co? Nic! Ty nemůžeš udělat nic. Ale ony říkaly, že mi to vrátí, s pomocí... s pomocí Temného.“ Zavřela oči, aby zastavila slzy. „Ony mi hrozně ublížily, matko, a nechaly mě... Ó, Světlo, tolik mi ublížily! Elaida mi řekla, že mě zase zacelí, že mi vrátí schopnost usměrňovat, jestli je poslechnu. Proto jsem... musela!“

„Takže Elaidaye černá adžah,“ prohlásila Egwain ponuře. U stěny stál úzký šatník a v něm visely šaty ze zeleného hedvábí, které nosila, když neměla čas dojít do svých komnat. A vedle šatů visela pruhovaná štóla. Rychle se oblékla. „Co udělaly s Randem? Kam ho odvedly? Odpověz, Beldeine! Kde je Rand al’Thor?“

Beldeine se choulila a s nepřítomným výrazem se třásla, ale nakonec se probrala natolik, aby řekla: „Na Zrádcovském nádvoří, matko. Vzaly ho na Zrádcovské nádvoří.“

Egwain přepadly záchvaty třesu. Záchvaty strachu a záchvaty vzteku. Elaida nepočkala ani hodinu. Zrádcovské nádvoří se používalo pouze ke třem účelům. K popravám, utišování Aes Sedai nebo krocení mužů, kteří mohli usměrňovat. Jenže ke všem třem bylo potřeba přímého rozkazu amyrlin. Tak kdo tam venku nosí štólu? Elaida, tím si byla jista. Ale jak je dokázala přimět, aby ji přijaly tak rychle, když mě ani nesoudily, ani neodsoudily? Další amyrlin přece nemůže být zvolena, dokud mi nevezmou štólu a hůl. A to tak snadno nezvládnou. Světlo! Rand! Zadívala se na dveře.

„Co chceš dělat, matko?“ vzlykala Beldeine. „Co můžeš dělat?“ Nebylo jasné, jestli myslí pro Randa nebo pro sebe.

„Víc, než kdo čeká,“ odvětila Egwain. „Nikdy jsem nedržela hůl přísahy, Beldeine.“ Beldeine zalapala po dechu a Egwain vyšla z místnosti.

Její vzpomínky si s ní pořád ještě hrály na schovávanou. Věděla, že žádná žena nemůže získat šál a prsten, aniž by složila tři přísahy s holí přísahy, s ter’angrialem, který zpečeťoval složené přísahy, jako kdyby je měla vrozené, pevně v ruce. Žádná žena se nemohla stát Aes Sedai, pokud ji tyto přísahy nevázaly. A přesto věděla, že nějakým způsobem, na nějž se nedokázala upomenout, právě to udělala.

Běžela a podpatky jí hlasitě cvakaly. Alespoň teď věděla, proč jsou chodby prázdné. Každá Aes Sedai, možná až na ty, které opustila ve skladišti, každá přijatá i mladší novicka, dokonce i všichni sloužící, budou podle zvyku na Zrádcovském nádvoří přihlížet naplnění vůle Tar Valonu.

A nádvoří bude obstoupeno strážci, kteří zabrání každému, kdo by se pokoušel osvobodit muže, jenž měl být zkrocen. Pozůstatky vojska Guaira Amalasana se o to pokusily koncem tak zvané války Druhého Draka, těsně předtím, než povstání krále Artuše Jestřábí křídlo způsobilo Tar Valonu zcela jiné starosti, a taktéž stoupenci Raolina Zhoubce Temného o mnoho let dříve. Nemohla si vzpomenout, jestli měl Rand nějaké stoupence nebo ne, ale strážci si to určitě pamatovali, a teď budou stát na stráži proti nim.

Jestli Elaida, nebo někdo jiný, opravdu nosí štólu amyrlinina stolce, strážci by ji docela dobře nemuseli na Zrádcovské nádvoří vpustit. Věděla, že si bude muset přístup vynutit. A bude to muset udělat rychle. Nemělo by to smysl, kdyby Randa zkrotily ve chvíli, kdy ona bude ještě obalovat strážce vzduchem. Dokonce i strážci se rozutečou, když na ně udeří blesky a odřivousem a rozbije jim zemi pod nohama. Odřivousem? zamyslela se. Ale nic dobrého nevzejde ani z toho, jestli zlomí moc Tar Valonu, aby zachránila Randa. Musela zachránit oboje.

Těsně před vstupem vedoucím na Zrádcovské nádvoří zabočila, vyšla po schodech a po rampách, které se cestou nahoru stále zužovaly, až otevřela padací dveře a vyšplhala na šikmou střechu věže, střechu z téměř bílých tašek. Odsud viděla přes ostatní střechy, přes věže na široké otevřené Zrádcovské nádvoří.

Nádvoří bylo plné lidí, jen uprostřed bylo volné místo. Lidé se tlačili i v oknech, aby co nejlépe viděli, a na balkonech, dokonce i na střechách, ale Egwain i odsud rozeznávala osamělého muže, maličkého z této vzdálenosti, kymácejícího se v řetězech uprostřed volného prostoru. Rand. Kolem něj stálo dvanáct Aes Sedai, a další – o které Egwain věděla, že má štólu se sedmi pruhy, i když ji nerozpoznala – stála před Randem. Elaida. Slova, která Elaida právě musela pronášet, se ozývala Egwain v hlavě.

Tento muž, opuštěný Světlem, se dotkl saidínu, mužské polovice pravého zdroje. Proto ho držíme. Odporným způsobem tento muž usměrňoval jedinou sílu, věda, že saidín jest poskvrněn dotykem Temného, pošpiněn skrze mužskou pýchu, pošpiněn skrze hříšné muže. Proto ho máme v řetězech.

Egwain násilím vyhnala ostatek proslovu z hlavy. Třináct Aes Sedai. Dvanáct sester a amyrlin, tradiční počet pro zkrocení. Stejný počet pro... I tuto myšlenku vyhnala z hlavy. Neměla čas na nic, pouze na to, co musela udělat a proč také byla tady. Jen kdyby konečně vymyslela jak.

Z této vzdálenosti by ho nejspíš dokázala zvednout s pomocí vzduchu. Vytáhnout ho přímo z kruhu Aes Sedai a přenést rovnou k sobě. Možná. I kdyby na to našla sílu, i kdyby ho v půlce cesty neupustila, aby se při pádu zabil, bylo by to pomalé, a on by tvořil bezmocný cíl pro lučištníky. A záře saidaru by ukázala místo, kde stojí sama, každé Aes Sedai, která by se tím směrem podívala. Taky každému myrddraalovi.

„Světlo,“ zamumlala, „neexistuje jednodušší způsob, jak začít válku v Bílé věži. A to můžu nakonec udělat stejně.“ Nabrala sílu, oddělila jednotlivá vlákna a usměrnila prameny.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Už to bylo tak dávno, co naposledy slyšela tato slova, že sebou trhla a uklouzla na hladkých taškách. Jen tak tak se stačila zachytit kousek od okraje. Země byla o padesát sáhů níž. Ohlédla se přes rameno.

Na vrcholku věže, nakloněn, aby stál pevně na šikmých taškách, byl stříbrný oblouk naplněný září. Oblouk se mihotal a ztrácel. Bílým světlem prolétaly jedovaté červené a žluté pruhy.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Oblouk zeslábl, až byl průhledný, pak se znovu zhmotnil.

Egwain se zoufale podívala na Zrádcovské nádvoří. Musela ještě zbývat trocha času. Musela. Potřebovala jen pár minut, možná deset, a štěstí.

Hlavou jí zněly hlasy, ne bez těla, neznámé hlasy, jako ten, který ji varoval, aby byla odhodlaná, ale hlasy žen, o kterých si skoro myslela, že je zná.

– už to moc dlouho neudržím. Jestli nevyjde hned – Vydržte! Vydržte, Světlo vás spal, nebo vás vykuchám jako jesetery!

– zbláznilo se to, matko! Nemůžeme –

Hlasy se ztišily do mumlání, mumlání do ticha, ale ten neznámý hlas se ozval znovu.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Za to, stát se Aes Sedai, musíš zaplatit jistou cenu.

Černé adžah čekají.

S výkřikem plným vzteku a pocitu ztráty se Egwain vrhla do oblouku, který se mihotal jako vzduch rozpálený sluncem. Skoro si přála, aby minula a vrhala se vstříc smrti.

Světlo ji rozebralo vlákno po vlákně a vlákna rozřízlo na vlákénka a vlákénka rozdělilo na chomáčky nicoty. A to vše plulo odděleně ve světle. Věčně.