Drak Znovuzrozený

15 Šedý muž

Když Egwain a Nyneiva vyšly před amyrlininu pracovnu, byly chodby až na občasnou služebnou, spěchající po své práci, prázdné. Egwain byla vděčná i za přítomnost služebných. Síně jí náhle přes všechny ty nástěnné koberce a sochy připadaly jako jeskyně. Nebezpečné jeskyně.

Nyneiva šla cílevědomě a znovu se znepokojeně popotahovala za cop a Egwain musela přidat do kroku, aby jí stačila. Nechtěla tu zůstat sama.

„Jestli tu černé adžah pořád jsou, Nyneivo, a jestli mají třeba nejmenší podezření, co děláme... Doufám, žes to nemyslela vážně, když jsi říkala, že se budeme chovat, jako bychom už tři přísahy složily. Já se nehodlám nechat zabít, ne jestli jim v tom budu moct zabránit díky usměrňování.“

„Jestli tu některé z nich zůstaly, Egwain, tak poznají, co děláme, jakmile nás uvidí.“ Přes to, co říkala, mluvila zamyšleně. „Nebo v nás přinejmenším budou vidět hrozbu, a to je pro tyhle ženský skoro stejný.“

„Jak by v nás mohly vidět hrozbu? Někdo, komu můžeš nařizovat, co má dělat, tě přece nemůže ohrožovat. Rozhodně ne někdo, kdo musí drhnout hrnce a třikrát denně obracet rožně. Proto nás amyrlin poslala pracovat do kuchyně. Aspoň částečně.“

„Možná si to amyrlin pořádně nepromyslela,“ utrousila nepřítomně Nyneiva. „Nebo možná ano, a má pro nás v plánu něco jinýho, než tvrdí. Mysli, Egwain. Liandrin by se nás nesnažila dostat z cesty, kdyby si nemyslela, že ji nějak ohrožujeme. Sice si neumím představit jakým způsobem, ale taky mi není jasný, jak by se to mohlo změnit. Jestli tu ještě nějaký černý adžah zůstaly, tak nás taky budou pokládat za hrozbu, ať už nás budou z něčeho podezírat nebo ne.“

Egwain polkla. „To mě nenapadlo. Světlo, chtěla bych být neviditelná. Nyneivo, jestli po nás půjdou, budu raději riskovat, že mě utiší, než abych se nechala zabít, nebo něco ještě horšího, nějakou temnou družkou. A nevěřím, že ty by ses od nich taky nechala chytit, ať už jsi amyrlin navykládala cokoliv.“

„Myslela jsem to vážně.“ Na okamžik se Nyneiva probrala ze zamyšlení a zpomalila. Kolem rychle prošla světlovlasá novicka s podnosem. „Myslela jsem vážně každý slovo, Egwain,“ pokračovala Nyneiva, když byla novicka z doslechu. „Existují i jiný způsoby, jak se bránit. Kdyby ne, tak by zabili každou Aes Sedai ve chvíli, kdy by vytáhla paty z Věže. Jenom musíme přijít na to, jak to udělat, a pak to použít.“

„Já už pár způsobů znám, a ty taky.“

„Ty jsou nebezpečný.“ Egwain otevřela ústa, aby řekla, že nebezpečné jsou pouze pro toho, kdo by je napadl, ale Nyneiva ji nenechala promluvit. „Mohly by se ti začít líbit až moc. Když jsem ráno vypustila na ty bělokabátníky všechen svůj hněv... moc se mi to líbilo. Je to hrozně nebezpečný.“ Zachvěla se a znovu přidala do kroku. Egwain popoběhla, aby jí stačila.

„Mluvíš jako Sheriam. Tos nikdy nedělala. Vždycky jsi tlačila na všechna omezení, který ti uložily. Proč bys je teď měla dodržovat, když bys je mohla ignorovat, abys zůstala naživu?“

„K čemu by mi bylo, kdyby mě vyhodily z Bílé věže? I kdyby mě třeba neutišily, k čemu by mi to bylo?“ Nyneiva ztišila hlas, jako by mluvila spíš sama k sobě. „Dokážu to. Musím, jestli tu mám zůstat dost dlouho, abych se něco naučila, a já se musím učit, jestli mám –“ Náhle si uvědomila, že mluví nahlas. Ostře se podívala na Egwain a hlas měla pevný, když řekla: „Nech mě přemýšlet. Prosím tě, mlč a nech mě myslet.“

Egwain tedy mlčela, ale uvnitř bublaly nepoložené otázky. Jaký zvláštní důvod může Nyneiva mít k tomu, aby se naučila víc z toho, co ji mohla naučit Bílá věž? Co to chtěla udělat? Proč před ní má nějaké tajemství? Tajemství. Od té doby, co jsme přišly do Věže, jsme se naučily udržovat příliš mnoho tajemství. A amyrlin před námi taky udržuje něco v tajnosti. Světlo, co to jen chce udělat s Matem?

Nyneiva Egwain doprovodila až do obydlí novicek, nezahnula k pokojům přijatých. Arkády byly pořád prázdné a cestou po točitých rampách nepotkaly živou duši.

Když došly k Elaininým dveřím, Nyneiva se zastavila, jednou zaklepala a okamžitě otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. Pak nechala dveře zabouchnout a totéž udělala u Egwainina pokoje, který byl hned vedle. „Ještě tu není,“ řekla. „Potřebuju si promluvit s vámi oběma.“

Egwain ji popadla za ramena a zastavila ji. „Co –?“ Něco ji zatahalo za vlasy a štíplo ji do ucha. Před obličejem se jí mihlo cosi černého a cinklo to o zeď. Vzápětí ji Nyneiva strhla na podlahu za zábradlí.

Egwain, ležíc bezmocně na břiše, s vytřeštěným očima zírala na předmět, který ležel přede dveřmi jejího pokoje, kam spadl. Střela z kuše. Na čtyřech silných ozubech, vyrobených k proražení nepřátelského pancíře, viselo několik jejích tmavých vlasů. Egwain zvedla třesoucí se ruku a dotkla se ucha v místě, kde jí z ranky skápla kapka krve. Kdybych se právě v té chvíli nezastavila... Kdybych ne... Střela by jí bývala prošla hlavou a nejspíš by byla zabila i Nyneivu. „Krev a popel!“ vydechla. „Krev a zatracenej popel!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ vyplísnila ji Nyneiva, ale od srdce jí to nešlo. Ležela a vyhlížela mezi bílou kamennou balustrádou na arkády naproti. Egwain si všimla, že ji obklopila záře. Spojila se se saidarem.

Egwain se spěšně pokusila také dosáhnout na pravý zdroj, ale zprvu ji spěch zradil. Spěch a představy, které neustále vstupovaly do prázdnoty, představy, jak se jí rozlétává hlava jako přezrálý meloun, když do ní naráží těžká střela, která pak pokračuje dál a zabíjí i Nyneivu. Zhluboka se nadechla a zkusila to znovu, a nakonec se růže, vznášející se v nicotě, rozvinula k pravému zdroji a Egwain naplnila jediná síla.

Překulila se na břicho a vyhlédla skrze zábradlí vedle Nyneivy. „Vidíš něco? Vidíš ho? Srazím ho bleskem!“ Cítila, jak v ní roste napětí, jen jen vybuchnout. „Je to přece muž, ne?“ Neuměla si představit muže v obydlí novicek, ale to, že by Bílou věží nesla kuši žena, bylo mnohem nepravděpodobnější.

„Nevím.“ Nyneivě se z hlasu ozýval tichý vztek. Její hněv byl vždycky nejhorší, když nekřičela. „Myslím, že jsem zahlídla – Ano! Támhle!“ Egwain cítila, jak z druhé ženy vyšlehla jediná síla, a pak se Nyneiva klidně zvedala na nohy a oprašovala si šaty, jako by si nemusely s ničím lámat hlavu.

Egwain na ni zírala. „Co? Cos to udělala? Nyneivo?“

„‚Z pěti sil,'“ vykládala Nyneiva poučným, zároveň však mírně posměšným tónem, „‚je vzduch, občas nazývaný vítr, považován za nejméně užitečný. To však ani zdaleka není pravda.'“ Krátce se zasmála. „Říkala jsem ti, že existují i jiný způsoby, jak se bránit. Použila jsem vzduch, držím ho vzduchem. Jestli je to muž. Pořádně jsem ho neviděla. Je to trik, který mi jednou ukázala amyrlin, i když podle mě nečekala, že si všimnu, jak to udělala. No, hodláš tu ležet celý den?“

Egwain se rychle zvedla a chvátala za přítelkyní po ochoze. Zanedlouho se za ohybem objevil muž oblečený v prostých hnědých spodcích a kazajce. Stál na špičce jedné nohy, druhou nohu měl zdviženou, jako by byl zachycen uprostřed běhu, a byl otočený na druhou stranu. Vypadalo to, jako by uvízl v hustém rosolu, a přesto kolem něho byl jenom zahuštěný vzduch. Egwain se na ten amyrlinin trik pamatovala, ale určitě by ho nedokázala zopakovat. Pokud by se jí vůbec podařilo usměrňovat.

Přišly blíž a Egwain se s hrůzou od jediné síly odtáhla. Muži trčel z prsou jílec dýky. Tváře měl propadlé a smrt mu už potáhla přivřené oči mázdrou. Když Nyneiva uvolnila past, která ho držela, zhroutil se na ochoz.

Muž nevypadal nijak výjimečně, byl průměrné výšky a průměrně stavěný. Rysy měl tak nenápadné, že by ho Egwain nepoznala ani mezi třemi muži. Ale prohlížela si ho jen chvilku, než si uvědomila, že tu něco chybí. Ta kuše.

Trhla sebou a rychle se začala rozhlížet kolem sebe. „Musí tu být ještě jeden, Nyneivo. Někdo sebral tu kuši. A někdo ho bodl. Mohl by tu někde být a zase na nás mířit.“

„Uklidni se,“ řekla Nyneiva, ale také se rozhlížela kolem a tahala se za cop. „Jen se uklidni, a vymyslíme, co –“ Odmlčela se, když se ozvaly blížící se kroky.

Egwain se rozbušilo srdce a měla je až v krku. Upřela oči na hromádku na podlaze a zoufale se snažila dosáhnout na saidín, ale to vyžadovalo klid, a ona se uklidnit nedokázala.

Na vrcholku rampy se nyní objevila Sheriam Sedai, zastavila se a zamračila se na to, co spatřila. „Co se to tu, ve jménu Světla, stalo?“ Rychle se přiblížila, a obvyklá vážnost ji pro tentokrát opustila.

„Našly jsme ho,“ řekla Nyneiva, když správkyně novicek poklekla k mrtvole.

Sheriam mu položila ruku na prsa a dvakrát se syknutím ucukla. Viditelně se obrnila, znovu se ho dotkla a chvíli mu ruku na hrudi podržela. „Je mrtvý,“ zamumlala. „Tak mrtvý, jak jen to jde, a víc.“ Když se narovnala, vytáhla z rukávu kapesník a otřela si prsty. „Vy jste ho našly? Tady? A takhle?“

Egwain kývla a byla si jistá, že kdyby promluvila nahlas, Sheriam by poznala, že lže. „Takhle,“ prohlásila pevně Nyneiva.

Sheriam zavrtěla hlavou. „Muž – a navíc mrtvý muž! – v obydlí novicek už tak znamená pěkný skandál, ale tohle...!“

„Co je na něm divnýho?“ zeptala se Nyneiva. „A jak by mohl být víc než mrtvý?“

Sheriam se zhluboka nadechla a na obě mladé ženy se pátravě podívala. „Je to jeden z bezduchých. Šedý muž.“ Nepřítomně si znovu otřela prsty a pohledem znovu zabloudila k mrtvole. Ustaraným pohledem.

„Bezduchý?“ vyjekla Egwain roztřeseným hlasem a Nyneiva zároveň vyhrkla: „Šedý muž?“

Sheriam se na ně podívala pohledem stejně pronikavým, jako byl krátký. „To ještě není součástí vašeho studia, ale vy už jste zřejmě zašly dost daleko ve spoustě věcí. A vzhledem k tomu...“ Ukázala na mrtvolu. „Bezduší, šedí muži, se vzdávají svých duší, aby mohli sloužit jako Temného zabijáci. Potom už nejsou skutečně živí. Sice nejsou úplně mrtví, ale živí taky ne. A přes to jméno jsou někteří z šedých mužů ženy. Je jich ale velice málo. Dokonce i mezi temnými družkami je jen málokterá tak hloupá, aby přinesla takovou oběť. Můžete se dívat přímo na ně, a skoro si jich nevšimnete, dokud není pozdě. – Byl skoro stejně mrtvý, když ještě chodil. Jenom to, že ho tu vidím ležet, mi říká, že vůbec kdy žil.“

Znovu se na ženy dlouze zadívala. „Do Tar Valonu se neodvážil šedý muž vstoupit od trollockých válek.“

„Co uděláš?“ zeptala se Egwain. Sheriam zvedla poněkud obočí, a tak Egwain rychle dodala: „Jestli se smím zeptat, Sheriam Sedai.“

Aes Sedai zaváhala. „Asi můžeš, když už jsi měla tu smůlu a potkala ho. Sice to záleží na amyrlin, ale s tím vším, co se tu přihodilo, si myslím, že tohle bude chtít udržet pokud možno pod pokličkou. Další divoké povídačky nepotřebujeme. Vy o tom nebudete s nikým mluvit, kromě se mnou nebo s amyrlin, pokud se o tom ona zmíní jako první."

„Ano, Aes Sedai,“ řekla Egwain důrazně. Nyneiva odpovídala chladnějším tónem.

Sheriam očividně pokládala za samozřejmé, že ji poslechnou. Nedala najevo, že by je vůbec slyšela. Pozornost zcela věnovala mrtvému muži. Šedému muži. Bezduchému. „Nemůžeme nijak zatajit, že tu byl zabit muž.“ Náhle ji obklopila záře jediné síly, a stejně náhle mrtvolu na zemi zakryla nízká našedlá téměř zcela neprůhledná kopule, takže tělo téměř nebylo vidět. „Ale tohle snad zabrání, aby se ho dotkl někdo jiný a zjistil, co je zač. Musím to odstranit, než se vrátí novicky.“

Upřela na ženy šikmé zelené oči, jako by si právě uvědomila, že tu jsou. „Vy dvě jděte. Do tvého pokoje, myslím, Nyneivo. Vzhledem k tomu, co vás už tak čeká, kdyby se někdo dozvěděl, že jste byly zapletené do tohohle, byť jenom okrajově... Jděte.“

Egwain udělala pukrle a zatahala Nyneivu za rukáv, ale ta řekla: „Proč jsi sem přišla, Sheriam Sedai?“

Na chvíli se Sheriam zatvářila polekaně, ale vmžiku se zamračila. S rukama v bok se podívala na Nyneivu se vší váhou svého úřadu za sebou. „Odkdy potřebuje správkyně novicek důvod přijít do obydlí novicek, přijatá?“ pravila tiše. „Odkdy se přijaté vyptávají Aes Sedai? Amyrlin chce z vás dvou něco udělat, ale bez ohledu na její záměry, přinejmenším slušnému chování vás naučím já. A teď obě odejděte, než si vás vezmu do pracovny, a to nikoliv na schůzku, kterou už pro vás domluvila amyrlin.“

Egwain najednou cosi napadlo. „Odpusť, Sheriam Sedai,“ řekla rychle, „ale musím si dojít pro plášť. Je mi zima." – Odběhla po ochoze dřív, než Aes Sedai stačila něco říci.

Kdyby Sheriam našla tu střelu před jejími dveřmi, kladla by příliš mnoho otázek. Už by nemohly předstírat, že toho muže našly, že s nimi neměl nic do činění. Ale když došla ke dveřím do svého pokoje, těžká šipka byla pryč. Jedině zubatá rýha vedle dveří dosvědčovala, že tu kdy byla.

Egwain naskočila husí kůže. Jak ji mohl někdo vzít, aniž bychom ho viděly... Jiný šedý muž! Dřív než si to uvědomila, se natáhla po saidaru, a teprve sladké proudění jediné síly ji upozornilo, co vlastně udělala. Přesto jednou z nejtěžších věcí, které v životě udělala, bylo otevřít ty dveře a vstoupit do pokoje. Nikdo tam nebyl. Egwain sebrala bílý plášť z háčku a vyběhla ven. Saidar nepustila, dokud nebyla na půl cestě k ostatním.

Když byla pryč, cosi se mezi oběma ženami přihodilo. Nyneiva se snažila vypadat pokorně, ale podařilo se jí tvářit se pouze, jako kdyby ji bolelo břicho. Sheriam měla ruce v bok a podrážděně podupávala. Oči, které upírala na Nyneivu, připomínaly zelené mlýnské kameny připravené ke mletí ječné mouky, a Egwain obdařila podobným pohledem.

„Odpusť, Sheriam Sedai,“ omlouvala se Egwain spěšně, udělala pukrle a zároveň si upravovala plášť na ramenou. „Tohle... najít mrtvého muže – šedého muže! – úplně mě rozrazila zima. Teď už můžeme jít?“

Sheriam je krátkým kývnutím propustila a Nyneiva udělala stejně krátké pukrle. Egwain ji popadla za loket a táhla ji pryč.

„Copak na nás chceš přivolat ještě víc potíží?“ chtěla vědět, když byly o dvě poschodí níž a bezpečně z doslechu Sheriam, jak doufala. „Cos jí ještě řekla, že se tak mračila? Na něco ses vyptávala, co? Doufám, žes aspoň zjistila něco užitečnýho.“

„Ona mi nic neřekla,“ zamumlala Nyneiva. „Musíme se ptát, jestli máme něčeho dosáhnout, Egwain. Budeme muset trochu riskovat, nebo nic nezjistíme.“

Egwain si povzdechla. „No, buď aspoň trochu opatrná.“ Podle toho, jak se Nyneiva tvářila, to rozhodně nehodlala udělat, ani se nehodlala vyhýbat riziku. Egwain si povzdechla znovu. „Ta střela z kuše byla pryč, Nyneivo. Musel tady být jiný šedý muž, a ten ji vzal.“

„Takže proto jsi... Světlo!“ Nyneiva se zamračila a prudce trhla za svůj cop.

Po chvíli se Egwain ozvala: „Čím to zakryla tu... tu mrtvolu?“ Nechtěla na mrtvého myslet jako na šedého muže. To jí připomínalo, že jich tu bylo víc. V té chvíli prostě nechtěla myslet vůbec na nic.

„Vzduch,“ odpověděla Nyneiva. „Použila vzduch. Hezkej trik, a já myslím, že vím, jak ho využít.“

Jediná síla se dělila na pět sil. Tvořily je země, vzduch, oheň, voda a duch. Různá nadání vyžadovala různé kombinace pěti sil. „Nechápu některý způsoby, jak je pět sil propojeno. Vezmi si třeba léčení. Chápu, proč to vyžaduje ducha, a možná vzduch, ale proč vodu?“

Nyneiva se k ní otočila. „O čem to žbleptáš? Copak jsi zapomněla, co děláme?“ Rozhlédla se kolem. Dorazily do obydlí přijatých novicek. Arkády tu byly nižší než v obydlí mladších novicek a obklopovaly spíš zahradu než nádvoří. Na dohled byla jen jediná přijatá, která spěchala po jiném ochozu, ale Nyneiva ztišila hlas. „Copak jsi zapomněla na černé adžah?“

„Snažím se na ně zapomenout,“ odsekla ohnivě Egwain. „Aspoň na chvilku. Snažím se zapomenout, že jsme právě opustily mrtvého člověka. Snažím se zapomenout, že mě málem zabil a že měl společníka, který to může zkusit znova.“ Dotkla se ucha. Kapka krve již zaschla, ale škrábnutí stejně bolelo. „Měly jsme štěstí, že nejsme obě mrtvé.“

Nyneivin výraz změkl, ale když promluvila, v hlase se jí ozývalo něco z toho, co používala, když byla ještě vědmou v Emondově Roli, když říkala něco, co bylo třeba pro dobro toho, s kým mluvila. „Nezapomeň na to tělo, Egwain. Nezapomeň, že se nás snažil zabít. Zabít nás. A taky nezapomeň na černý adžah. Na ně nesmíš zapomenout. Protože jestli to uděláš, jenom na chvilku, tak tam příště možná budeš ležet mrtvá ty.“

„Já vím,“ povzdychla si Egwain. „Ale stejně se mi to nemusí líbit.“

„Všimla sis, o čem se Sheriam nezmínila?“

„Ne. O čem?“

„Vůbec ji nezajímalo, kdo ho bodl. Tak a teď pojď. Můj pokoj je hned tady dole. Promluvíme si. Můžeš si přitom dát nohy na stůl."