Drak Znovuzrozený

51 Návnada do sítě

Nyneiva měla dojem, že o kus dál na sluncem zalité ulici koutkem oka zahlédla vysokého muže s narudlými vlasy v rozevlátém hnědém plášti, ale když se otočila, aby se mohla pořádně podívat zpod širokého okraje modrého slamáku, který jí dala Ailhuin, už mezi nimi rachotilo volské spřežení. Když přehrčelo kolem, ten muž nebyl nikde v dohledu. Byla si skoro jistá, že na zádech měl dlouhán dřevěné pouzdro na flétnu a že střih jeho šatů rozhodně nebyl tairenský. To nemohl být Rand. To, že se mi o něm zdá, ještě neznamená, že přišel až z Almothské pláně.

Kolem chvátal jeden z bosých mužů a z košíku na zádech mu trčelo na tucet srpovitých rybích ocasů. Muž náhle klopýtl a při pádu mu ryby přelétly přes hlavu. Muž přistál na kolenou v blátě a vytřeštil oči na ryby, které se mu vysypaly z koše. Všechny do jedné ty dlouhé štíhlé ryby stály kolmo vzhůru s hlavou zabořenou do bláta, vytvářejíce úhledný kruh. Všichni kolemjdoucí na to zírali s otevřenými ústy. Muž se pomalu zvedl, nevšímaje si bláta na šatech a na těle. Odepjal si koš ze zad a začal do něj ryby sbírat. Přitom stále potřásal hlavou a něco si tiše brumlal.

Nyneiva zamrkala, ale měla jednání s tím banditou s kravským obličejem, který stál před ní ve dveřích krámku, kde na hácích visely zakrvácené kusy masa. Nyneiva se prudce zatahala za cop a upřela na toho chlapíka oči.

„No dobře,“ řekla ostře, „vezmu si to, ale jestli si tohle počítáš za tak mizernej kousek, tak už od tebe nic nekoupím.“

Muž klidně pokrčil rameny, když si bral peníze, pak jí zabalil prorostlou skopovou pečeni do plátna, které vytáhla k košíku. Nyneiva se na něj mračila, když kladl zabalené maso do košíku, co měla přes ruku, ale na něj to nemělo nejmenší vliv.

Prudce se otočila k odchodu – a málem upadla. Pořád nebyla zvyklá na dřeváky. Neustále jí vázly v bahně a ona nechápala, jak s nimi lidé vůbec zvládají chůzi. Doufala, že jasné sluníčko bláto brzy vysuší, ale měla pocit, že v Maule je bláto více méně stálá záležitost.

Dělajíc přeopatrné kroky, vykročila zpátky k Ailhuininu domu a cestou tiše nadávala. Ceny za všechno byly ostudně vysoké, kvalita zboží ubohá a skoro nikomu to zřejmě nevadilo, ani kupujícím, ani prodávajícím. Byla to úleva projít kolem ženy, která křičela na majitele krámku, v obou rukou mávala potlučenými červenožlutými plody – Nyneiva nevěděla, co to je, protože tu bylo stále hodně druhů ovoce i zeleniny, o kterých v životě neslyšela – a volala na každého, ať se podívá, co za odpad to ten chlap prodává, ale prodavač se na ni jen unaveně díval a dokonce se ani nenamáhal odpovídat na její urážky.

Věděla, že vysoké ceny mají jisté oprávnění – Elain jí vysvětlila všechno o tom, jak zrní sežraly krysy v sýpkách, protože nikdo v Cairhienu si je nemohl dovolit koupit, a jak velký je od aielské války v Cairhienu obchod s obilím – ale to nijak neomlouvalo to, že všichni lidé zřejmě byli připraveni si jen lehnout a umřít. Ve Dvouříčí byla svědkem, jak úrodu zničilo krupobití nebo je sežraly kobylky, černý mor zahubil ovce a rez zkazila tabák, takže když přijeli kupci z Baerlonu, nebylo co prodávat. Vzpomínala si, jak dva roky po sobě nebylo skoro co jíst, jen řídká tuřínová polévka a starý ječmen, a lovci měli štěstí, když domů přinesli hubeného králíčka, ale lid z Dvouříčí se pokaždé, když byl sražen na kolena, zase zvedl a vrátil se k práci. Tihle lidé měli jeden špatný rok a jejich rybolov i ostatní obchod zřejmě jen kvetly. Neměla s nimi trpělivost. Věděla dobře, že to je její problém, že by měla mít trochu trpělivosti. Žili tu jiní lidé s jinými způsoby, a věci, které jí připadaly hrozné, tu zřejmě brali jako normální, dokonce i Ailhuin a Sandar. Měla by být schopná najít v sobě aspoň špetku trpělivosti.

Když s nimi, tak proč ne s Egwain? Tuto myšlenku odsunula stranou. To dítě se chovalo ošklivě, štěkalo i při těch nejzřejmějších návrzích a vzpíralo se těm nejrozumnějším věcem. Dokonce i když bylo jasné, co by měly udělat, Egwain se chtěla nechat přesvědčovat. Nyneiva nebyla zvyklá lidi přesvědčovat, zvláště ne lidi, kterým měnila plínky. To, že byla jen o sedm let starší než Egwain, nehrálo roli.

To všechny ty ošklivé sny, říkala si. Nevím sice, co znamenají, a teď je má i Elain, a já nevím, co znamená ani tohle, a Sandar řekne jenom, že pořád hledá, a já se cítím tak bezmocná... že bych plivala! Trhla za cop tak prudce, až ji to zabolelo. Aspoň že dokázala Egwain přesvědčit, aby znovu nepoužila ter’angrial a aby tu věc vrátila zpátky do váčku, místo aby ho stále nosila na těle. Jestli jsou černé adžah v Tel’aran’rhiodu... Nechtěla ani pomyslet na to, co by to mohlo znamenat. My je najdeme!

„My je srazíme na kolena,“ zamumlala nahlas. „Chtít mě prodat jako ovci! Lovit mě jako zvíře! Tentokrát jsem já lovec, a ne králík! Ta Moirain! Kdyby nikdy nebyla přišla do Emondovy Role, byla bych mohla Egwain naučit tolik, aby to stačilo. A Randa... byla bych mohla... byla bych mohla něco udělat.“ To, že věděla, že ani jedno není pravda, moc nepomáhalo. Ještě se to všechno víc zhoršilo. Nenáviděla Moirain skoro tolik, jako nenáviděla Liandrin a černé adžah, možná tolik, jako nenáviděla Seanchany.

Zahnula za roh a Juilin Sandar jí jen tak tak uskočil z cesty, aby do něj nevrazila. I když na ně byl zvyklý, málem ve svých dřevácích upadl, a jen jeho hůl ho zachránila, že sebou neplácl na břicho do bláta. To světlé rýhované dřevo se jmenovalo bambus, jak se dozvěděla, a bylo mnohem pevnější, než vypadalo.

„Paní – ehm – paní Maryim,“ vypravil ze sebe konečně Sandar, když znovu získal ztracenou rovnováhu. „Já jsem... hledal jsem tě.“ Nervózně se usmál. „Ty se na mne zlobíš? Proč se na mě tak mračíš?"

Nyneiva vyhladila zachmuřené vrásky na čele. „Nemračila jsem se na tebe, mistře Sandare. To ten řezník... To je jedno. Proč mě hledáš?“ Zadržela dech. „Našel jsi je?“

Sandar se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že by je mohl vyslechnout nějaký kolemjdoucí. „Ano. Ano, musíš jít se mnou. Ostatní už čekají. Ostatní. A máma Guenna.“

„Proč jsi tak nervózní? Nedovolil jsi jim zjistit, že se o ně zajímáš?“ zeptala se ostře. „Co tě tak vyděsilo?“

„Ne! Ne, paní. Já... Já se neodhalil.“ Znovu se rozhlédl kolem a přistoupil blíž. Mluvil zadýchaným naléhavým šepotem. „Ty ženy, co hledáte, jsou v Kameni! Hosté vznešeného pána! Vznešeného pána Samona! Proč je nazýváte zlodějkami? Sám vznešený pán Samon!“ Málem kvílel. Obličej se mu leskl potem.

V Kameni! Se vznešeným pánem! Světlo, jak se k nim teď mám dostat? S námahou potlačila netrpělivost. „Uklidni se,“ řekla mírně. „Uklidni se, mistře Sandare. Můžeme všechno vysvětlit ke tvé úplné spokojenosti.“ Doufám, že ano. Světlo, jestli se rozběhne do Kamene, aby pověděl vznešenému pánu, že je hledáme... – „Pojď se mnou za mámou Guennou. S Joslyn a Carylou ti to všechno vysvětlíme. Opravdu. Pojď.“

Krátce, nejistě kývl a připojil se k ní. Šel jen tak rychle, aby mu v dřevácích stačila. Vypadal, jako by se chtěl rozběhnout.

U domku kořenářky zahnula dozadu. Pokud věděla, nikdo nikdy nepoužíval přední dveře, dokonce ani máma Guenna sama. Koně teď byli uvázáni u bambusového zábradlí – dost daleko od Ailhuininých nových fíkovníků i zeleniny – sedla a uzdy byly uloženy v domě. Pro jednou se nezastavila, aby pohladila Gaidina po nose a řekla mu, jaký je skvělý a mnohem rozumnější než jeho jmenovec. Sandar se zastavil, aby si holí oškrábal bláto z dřeváků, ale ona spěchala dovnitř.

Ailhuin Guenna seděla s rukama podle těla na židli s vysokým opěradlem, vytažené do místnosti. – Oči jí lezly z důlků hněvem a strachem, jak se zoufale namáhala, aniž však dokázala pohnout jediným svalem. Nyneiva nepotřebovala cítit jemné předivo vzduchu, aby poznala, co se stalo. Světlo, ony nás našly! Světlo tě spal, Sandare!

Zaplavil ji vztek a spláchl stěny, které jí obvykle bránily dosáhnout na sílu, a jak jí z rukou vypadl koš, byla bílým kvítkem na trnce, otevírajícím se objetí saidaru, otevírajícím se... Bylo to, jako by si naběhla na další zeď, zeď z čistého skla. Cítila pravý zdroj, ale stěna zastavila vše kromě bolestné touhy být naplněna jedinou silou.

Koš dopadl na podlahu, a jak se odrazil, dveře za ní se otevřely a dovnitř vstoupila Liandrin následovaná černovlasou ženou s bílým pramenem nad levým uchem. Obě měly dlouhé barevné hedvábné šaty střižené tak, že odhalovaly ramena, a obklopovala je záře saidaru.

Liandrin si uhladila červené šaty a její mrzuté rty se zvlnily v úsměvu. Tvář panenky měla pobavený výraz. „Vidíš, že ano, divoženko,“ začala, „nemáš žádný –“

Nyneiva ji udeřila do úst, jak nejsilněji dokázala. Světlo, musím se dostat pryč. Hřbetem ruky uhodila i Riannu tak tvrdě, že černovláska padla na svůj hedvábím obalený zadek a vyjekla. Musely dostat ostatní, ale jestli se dostanu ze dveří, jestli se dostanu dost daleko, aby mě nemohly odříznout od pravého zdroje, něco udělám. Prudce Liandrin odstrčila ode dveří. Jen ať se dostanu z jejich dosahu a...

Ze všech stran na ni začaly pršet rány, jakoby zasazované pěstmi a holemi, jako krupobití. Ani Liandrin, jíž z koutků sevřených úst tekla krev, ani Rianna s rozcuchanými vlasy a pomačkanými zelenými šaty, nezvedla ruku. Nyneiva cítila, jak se kolem ní ovíjejí prameny vzduchu, stejně jako rány samotné. Stále se snažila dostat ke dveřím, ale uvědomila si, že je už na kolenou, a neviděné rány pršely dál, neviditelné hole a pěsti ji bušily do zad a do břicha, do hlavy, ramenou, ňader a nohou. Se zasténáním se svalila na bok a stočila se do klubíčka ve snaze se ochránit. Ó Světlo, snažila jsem se. Egwain! Elain! Snažila jsem se! Nebudu křičet! Světlo vás spal, můžete mě utlouct k smrti, ale křičet nebudu!

Rány přestaly, ale Nyneiva se třásla dál. Od hlavy k patě byla celá potlučená.

Liandrin si k ní přidřepla a rukama si objala kolena. Hedvábí zašustilo o hedvábí. Otřela si krev ze rtů. Tmavé oči měla tvrdé a v jejím výraze teď nebyla ani stopa po pobavení. „Možná jsi příliš hloupá, abys poznala, kdy jsi poražená, divoženko. Bojovala jsi skoro tak divoce, jako ta druhá hloupá holka, ta Egwain. Skoro tady zešílela. Musíte se všechny naučit poddat se. Naučíte se, jak se poddat.“

Nyneiva se zachvěla a znovu se natáhla po saidaru. Ne že by si myslela, že se jí to podaří, ale musela něco udělat. Přinutila se skrze bolest natáhnout... a narazila na ten neviditelný štít. Liandrin se teď v očích objevil pobavený výraz, pochmurné veselí malého darebáka, který právě utrhl mouše křidélka.

„Aspoň tahle nám k ničemu není,“ řekla Rianna a přistoupila k Ailhuin. „Zastavím jí srdce.“ Ailhuin při jejích slovech málem vypadly oči z důlků.

„Ne!“ Liandrininy krátké medové cůpky zavlály, když prudce otočila hlavu. „Ty vždycky zabíjíš příliš rychle, a jedině Veliký pán může využít mrtvé.“ Usmála se na ženu, kterou na židli držela neviditelná pouta. „Viděla jsi vojáky, kteří přišli s námi. Víš, kdo na nás v Kameni čeká. Vznešeného pána Samona by nepotěšilo, kdybys hovořila o tom, co se dneska u tebe stalo. Jestli budeš držet jazyk za zuby, budeš žít a možná mu i jednoho dne sloužit. Jestli promluvíš, budeš sloužit Velikému pánu Temnoty i z hrobu. Co si vybereš?“

Ailhuin náhle mohla pohnout hlavou. Zatřásla šedými kudrnami a pohnula rty. „Budu... Budu držet jazyk za zuby,“ řekla sklíčeně a rozpačitě a zahanbeně se podívala na Nyneivu. „Jestli promluvím, k čemu to bude? Vznešenému pánu stačí mrknout, a dostane mou hlavu. Co bych pro tebe mohla udělat, děvče? Co?“

„To je v pořádku,“ řekla Nyneiva unaveně. Komu by to mohla říct? Mohla by pro nás jedině umřít. „Vím, že bys nám pomohla, kdybys mohla.“ Rianna zvrátila hlavu dozadu a rozchechtala se. Ailhuin se svezla na židli, zcela volná, ale dokázala jenom sedět a dívat se do klína na složené ruce.

Liandrin s Riannou zvedly Nyneivu na nohy a vystrkaly ji před dům. „Něco si zkusíš,“ varovala ji tvrdým hlasem černovláska, „a já tě donutím, aby sis stáhla vlastní kůži z těla a zatancovala si jen tak.“

Nyneiva se skoro zasmála. Co bych tak asi mohla zkusit? Byla odříznuta od pravého zdroje. Rány ji bolely tak, že skoro nedokázala stát. Ať by se vzmohla na cokoliv, ony by ji zvládly jako vzteklé děcko. Ale moje rány se zahojí, Světlo vás spal, a vy ještě uděláte chybu! A až ji uděláte...

V předním pokoji na ně čekali dva velcí vojáci v kulatých přilbách a lesklých kyrysech přes červené kabátce s nabíranými rukávy. Oběma se na čele perlil pot a kouleli tmavýma očima, jako by se báli stejně jako ona. S nimi tu také byla Amico Nagoyin, štíhlá a hezká, s labutí šíjí a světlou pletí, vypadající nevinně jako dívenka trhající květiny. Joiya Byir měla přes hladké líce a vyrovnanost ženy, která dlouho pracovala s jedinou silou, přátelský výraz, skoro připomínala hodnou babičku, i když v tmavých vlasech neměla šediny a obličej měla téměř bez vrásek. Její šedé oči však vypadaly spíš na macechu z pohádek, tu, která zavraždí děti manželovy první ženy. Obě ženy zářily silou.

Mezi dvěma černými sestrami stála Elain s modřinou na oku, nateklou tváří a rozseknutým rtem. Jeden rukáv měla napůl utržený. „Mrzí mě to, Nyneivo,“ řekla s námahou, jako by ji bolela čelist. „Vůbec jsme je neviděly, až už bylo pozdě.“

Egwain ležela na podlaze a obličej měla tak nateklý, až byla skoro k nepoznání. Když Nyneiva s doprovodem vstoupila, jeden z vojáků si Egwain přehodil přes rameno. Visela zcela bezvládně jako poloprázdný pytel ječmene.

„Co jste jí to udělaly?“ chtěla vědět Nyneiva. „Světlo vás spal, co –!“ Cosi neviditelného ji uhodilo přes ústa dost tvrdě, až se jí na chvíli zatmělo před očima.

„No tak, no tak,“ řekla Joiya Byir s úsměvem, který však její oči usvědčovaly ze lži. „Nesnesu žádné otázky, ani sprostý jazyk.“ Jako babička i mluvila. „Promluvíš, až se tě někdo zeptá.“

„Říkala jsem ti, že ta holka nepřestala bojovat, ne?“ ozvala se Liandrin. „Ať je to pro tebe poučením. Jestli si něco zkusíš, dopadneš stejně.“

Nyneiva zoufale toužila něco pro Egwain udělat, ale nechala se vystrkat na ulici. Donutila je, aby ji vystrkaly. Byl to dost ubohý způsob, jak se vzepřít, odmítnout spolupráci, ale v této chvíli se na nic lepšího nevzmohla.

Na rozblácené ulici bylo dost málo lidí, jako by se všichni náhle rozhodli, že je pro ně mnohem lepší být někde jinde, a teď pár chodců spěchalo po druhé straně ulice, aniž se podívalo na lesklý, černě lakovaný kočár se šestispřežím běloušů s chocholy na hlavách. Kočí, oblečený jako vojáci, ale beze zbroje či meče, seděl na kozlíku a další muž jim otevřel dvířka, jakmile vyšli z domu. Než to udělal, všimla si Nyneiva namalované pečeti. Pěst ve stříbrné kovové rukavici tisknoucí klikaté blesky.

Usoudila, že to bude znak vznešeného pána Samona – Musí to být temný druh, když jedná s černými adžah. Světlo ho spal! – ale víc ji zajímal muž, který při jejich příchodu padl na kolena do bláta. „Světlo tě spal, Sandare, proč –?“ Nadskočila, když ji něco jako dřevěné prkno udeřilo do ramene.

Joiya Byir se káravě usmála a zakývala prstem. „Chovej se uctivě, dítě. Nebo bys mohla přijít o jazyk.“

Liandrin se zasmála. Zajela Sandarovi rukou do černých vlasů a zvrátila mu hlavu dozadu. Ten k ní vzhlížel s výrazem věrného honícího psa – nebo voříška čekajícího kopanec. „Nebuď na toho muže příliš tvrdá.“ Dokonce i slovo „muž“ vyslovila jako „pes". „Musel být... přesvědčen... aby sloužil. Ale já umím velice dobře přesvědčovat, viď?“ Znovu se zasmála.

Sandar se zmateně podíval na Nyneivu. „Musel jsem to udělat, paní Maryim. Musel... jsem.“ Liandrin ho zatahala za vlasy a on se zase podíval na ni jako rozpačitý hafan.

Světlo! pomyslela si Nyneiva. Co mu to udělaly? A co asi udělají nám?

S Elain je hrubě strčili do kočáru a mezi ně nacpali bezvládnou Egwain, které padala hlava. Liandrin s Riannou si také nastoupily a usadily se na sedadlo čelem dopředu. Obklopovala je záře saidaru. Kam odešly ostatní, na tom Nyneivě v této chvíli příliš nezáleželo. Chtěla se dotknout Egwain, utišit její bolest, ale nedokázala pohnout svaly od krku dolů, mohla se jenom trochu kroutit. Prameny vzduchu je všechny tři ovíjely pevně jako pokrývka. Kočár se pohnul a v blátě se prudce rozkymácel i přes kožené popruhy.

„Jestli jste jí ublížily...“ Světlo, vidím přece, že jí ublížily. Proč neřeknu, co mám na mysli? Ale bylo pro ni skoro stejně těžké vypustit z úst slovo, jako zvednout ruku. „Jestli jste ji zabily, nepřestanu, dokud vás všechny nedostanu jako zdivočelý psy.“

Rianna se mračila, ale Liandrin si jenom odfrkla. „Nechovej se jako úplná hlupačka, divoženko. Chtějí vás živé. Na mrtvou návnadu se nic nechytí.“

Návnada? Na co? Na koho? „Jak jsi hloupá, Liandrin! Copak si myslíš, že jsme tady samy? Jenom my tři, dokonce ani ne hotové Aes Sedai? My jsme návnada, Liandrin. A vy jste nám nakráčely rovnou do pasti, jako tlustý tetřev.“

„Neříkej jim to!“ řekla ostře Elain a Nyneiva zamrkala, než si uvědomila, že jí Elain s historkou pomáhá. „Jestli se necháš unést hněvem, povíš jim i to, co nesmějí slyšet. Musejí zůstat v Kameni. Musejí –“

„Buď zticha!“ štěkla Nyneiva. „To ty se necháváš unýst!“ Elain se i přes modřiny podařilo vypadat pokořeně. Ať si to přeberou, říkala si Nyneiva v duchu.

Ale Liandrin se jenom usmála. „Jakmile vás přestaneme potřebovat jako návnadu, povíte nám všechno. Budete po tom přímo toužit. Ve Věži se povídalo, že jednou budeš velice silná, jenže já zařídím, že mě poslechneš vždycky, dřív, než velký mistr Be’lal dokončí to, co má s tebou v plánu. Posílá pro myrddraaly. Pro třináct myrddraalů.“ Při posledních slovech se jí poupě úst rozvilo v úsměvu.

Nyneiva cítila, jak se jí stáhl žaludek. Jeden ze Zaprodanců! Byla úplně otupená šokem. Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni v Shayol Ghulu, byli tam zavřeni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Ale katechismus nepomáhal. Věděla až příliš dobře, kolik z toho není pravda. Pak jí došel i zbytek. Třináct myrddraalů. A třináct sester z černého adžah. Uslyšela Elain zaječet dřív, než si uvědomila, že sama křičí a neúspěšně sebou trhá v těch neviditelných poutech tvořených vzduchem. Nedalo se poznat, co je hlasitější, zda jejich zoufalý křik, nebo smích Liandrin a Rianny.