Drak Znovuzrozený

36 Dcera noci

Když si Perrin uvědomil, že nemá ponětí, která kajuta by měla být jeho, strčil hlavu hned do několika. Byla tam tma a ve všech spali dva muži na úzkých lůžcích u stěn, až v jedné seděl na podlaze mezi dvěma lůžky Loial – vlezl se tam jen tak tak – a ve světle lampy zavěšené na volném kroužku škrábal do knihy s koženou vazbou své poznámky. Ogier si chtěl popovídat o tom, co se přes den událo, ale Perrin musel zatínat zuby, jak se snažil potlačit zívání, i když loď už musela odplout dost daleko po proudu, aby mohl bezpečně usnout. Bezpečně snít. I kdyby se snažili, nemohli vlci udržet krok s opačinami a proudem.

Nakonec našel jednu kajutu bez oken, ve které nikdo nebyl, což mu docela vyhovovalo. Chtěl být nyní docela sám. Shoda okolností ve jméně, to je všechno, říkal si, když rozsvěcel lampičku na stěně. A stejně, ve skutečnosti se jmenuje Zarin. Ale dívka s vysedlými lícními kostmi a tmavýma zešikmenýma očima nebyla to, nač myslel nejvíc. Odložil luk a ostatní věci na uzoučkou postel, plášť hodil přes ně a posadil se na druhé lůžko, aby si mohl stáhnout boty.

Elias Machera objevil způsob jak žít s tím, čím byl, člověkem nějak spojeným s vlky, a nezešílet. Když se nad tím Perrin zpětně zamyslel, byl si jist, že Elias tak žil celá léta, než se vůbec potkali. On chtěl, aby tomu tak bylo. Rozhodně to přijal. To nebylo řešení. Perrin tak žít nechtěl, nechtěl se s tím smířit. Ale když máš kus surového železa, který se hodí na nůž, tak se s tím prostě smíříš a vyrobíš nůž, i když by se ti víc líbila sekera. Ne! Můj život je víc než železo, které je kováno do tvaru.

Opatrně se myslí natáhl k vlkům a našel – nic. Získal jenom nejasný dojem z vlků někde v dálce, ale i ten slábl. Poprvé za velice dlouhou dobu byl sám. Požehnaně sám.

Sfoukl lampu a poprvé za mnoho dní si lehl. Jak to, pro Světlo, Loial na něčem takovém zvládne? Všechny ty noci beze spánku na něj padly a vyčerpáním mu ochably svaly. Uvědomil si, že dokázal vyhnat z hlavy i toho Aiela. A bělokabátníky. Světlem prokletá sekera! Ať shořím, přál bych si, abych ji nikdy neuviděl, byla jeho poslední myšlenka, než usnul.

Obklopovala ho hustá šedá mlha, dole natolik hutná, že si neviděl na vlastní boty, a všude kolem tak těžká, že nedohlédl na deset kroků před sebe. Poblíž sice určitě nic nebylo, ale v té mlze se mohlo skrývat cokoliv. A ta mlha nějak nebyla správná, nebyla vůbec mokrá. Položil ruku na opasek hledaje útěchu ve vědomí, že by se mohl bránit, a trhl sebou. Jeho sekera byla pryč.

V mlze se cosi pohnulo, šeď zavířila. Něco se k němu blížilo.

Napjal se a uvažoval, bude-li lepší uprchnout nebo zůstat stát a bojovat holýma rukama, uvažoval, jestli vůbec má proti čemu bojovat.

Hopsale?

Vlk zaváhal, ale pak se mu postavil po boku. Byl to Hopsal – tím si byl jist – ale něco na tom, jak vlk stál, jak k němu krátce zdvihl žluté oči, vyžadovalo mlčení, mysli stejně jako těla. Ty oči se dožadovaly, aby se tím řídil také.

Položil ruku vlkovi na hlavu a v té chvíli Hopsal vyrazil kupředu. Nechal se vlkem vést. Srst pod jeho rukou byla hustá a zježená. Na omak byla skutečná.

Mlha začala houstnout, a jen díky tomu, že měl ruku položenou na vlkově těle, věděl, že tu Hopsal stále ještě je, protože když se podíval dolů, neviděl skoro vlastní hruď. Klidně mohl být po prsa zabalen do čerstvě ostříhané vlny, nic víc neviděl. Uvědomil si, že ani nic neslyší. Dokonce ani zvuk vlastních kroků. Zahýbal prsty u nohou a ulevilo se mu, když ucítil boty.

Šeď ztmavla a s vlkem teď kráčeli černočernou tmou. Když si sáhl na nos, neviděl ani vlastní ruku. Nos ostatně také ne. Zkusil na chvíli zavřít oči, ale žádný rozdíl v tom nebyl. Stále se nic neozývalo. Cítil, že má ruku položenou na drsné srsti na Hopsalově hřbetě, ale nebyl si jist, jestli pod nohama vůbec něco cítí.

Náhle se Hopsal zastavil a přinutil ho taky zastavit. Rozhlédl se kolem sebe... a prudce zavřel oči. Teď tu maličký rozdíl byl. A také něco cítil, nepříjemně se mu stahoval žaludek. Přiměl se otevřít oči a podívat se dolů.

To, co spatřil, tu nemohlo být, leda by s Hopsalem stáli ve vzduchu. Z vlka ani ze sebe neviděl ani kousíček, jako by vůbec neměli těla – při tomto pomyšlení jako by se mu v žaludku objevil kus ledu – ale pod sebou, jasně, jako osvětlenou tisícovkou luceren, viděl rozsáhlou sbírku zrcadel, která zdánlivě visela v černé prázdnotě, ale uspořádána byla, jako kdyby stála na podlaze ve velikánské síni. Zrcadla se táhla do dálky všemi směry, ale přímo pod nohama měl volné místo. A tam byli lidé. Náhle slyšel jejich hlasy, jako kdyby stál přímo mezi nimi.

„Veliký pane,“ ptal se tiše jeden z mužů, „kde je tohle místo?“ Rozhlédl se kolem sebe a trhl sebou, když uviděl svůj tisíckrát znásobený odraz, a pak už se díval jenom před sebe. Ostatní se kolem něj choulili zřejmě ještě vyděšenější. „Spal jsem doma v Tar Valonu, Veliký pane. Spím v Tar Valonu! Kde je tohle místo? Copak jsem zešílel?“

Někteří z mužů kolem něj měli zdobené, bohatě vyšívané kabátce, jiní prostší šat a někteří byli dokonce nazí či jen ve spodním prádle.

„Já taky spím,“ málem zavřískl jeden z naháčů. „V Tearu. Vzpomínám si, jak jsem uléhal s manželkou!“

„A já spím v Illianu.“ To byl muž v červené a zlaté a hovořil značně otřeseným hlasem. „Vím, že spím, ale tak to být nemůže. Vím, že sním, ale to je nemožné. Kde je tohle místo, Veliký pane? Opravdu jsi ke mně přišel?“

Tmavovlasý muž, který stál před nimi, byl celý v černém, se stříbrnou krajkou kolem krku a na zápěstích. Čas od času si položil ruku na prsa, jako by ho něco bolelo. Dole bylo všude světlo, které jako by vycházelo odnikud, ale ten muž pod Perrinem byl zahalen ve stínu. Temnota se kolem něj válela a laskala ho.

„Ticho!“ Muž v černém nemluvil nijak hlasitě, ale ani nemusel. Než dořekl to jediné slovo, zvedl hlavu. Jeho oči a ústa byly otvory vedoucími přímo do zuřící ohnivé výhně, samý plamen a ohnivá záře.

Tehdy ho Perrin poznal. Ba’alzamon. Shlížel dolů na samotného Ba’alzamona. Zasáhl ho strach jako kovové ostří. Byl by utekl, ale necítil nohy.

Hopsal přešlápl. Perrin ucítil pod rukou hustou srst a pevně ji stiskl. Něco skutečného. Něco mnohem skutečnějšího, jak doufal, než to, co viděl. Ale věděl, že skutečné je obojí.

Lidé choulící se k sobě se ještě víc přikrčili.

„Dostali jste úkoly,“ řekl Ba’alzamon. „Některé z těch úkolů jste splnili. V jiných jste neuspěli.“ Občas jeho oči a ústa zmizely v plamenech a zrcadla se zaleskla odraženým ohněm. „Ti, kteří byli určeni na smrt, musejí zemřít. Ti, kteří byli určeni pro mě, se mi musejí poklonit. Zklamat Velikého pána Temnoty je neodpustitelné.“ Z očí mu vyšlehly plameny a temnota kolem něj se vlnila a vířila. „Ty.“ Prstem ukázal na muže, jenž prve hovořil o Tar Valonu, na chlapíka oblečeného jako kupec v prostém kabátci z nejjemnějšího sukna. Ostatní od něj ustoupili, jako by měl černý mor, a nechali ho krčit se samotného. „Tys tomu chlapci dovolil uniknout z Tar Valonu."

Muž zaječel a začal se klepat, jako kus železa na kovadlině. Vypadal stále méně hmotně a jeho křik slábl s ním.

„Všichni sníte,“ pravil Ba’alzamon, „ale co se stane v tomto snu, je skutečné.“ Vřískající muž už byl jenom uzlíčkem mlhy ve tvaru člověka, jeho křik byl stále vzdálenější, a pak zmizel dokonce i ten opar. „Obávám se, že on se už nikdy nevzbudí.“ Ba’alzamon se zasmál a z jeho úst vyrazil oheň. „Vy ostatní mě znovu nezklamte. Odejděte! – Vzbuďte se a poslechněte!“ Ostatní muži zmizeli.

Ba’alzamon tam chvíli stál sám a pak s ním najednou byla žena, celá oděná v běli a stříbře.

Perrinem to otřáslo. Na ženu tak krásnou nedokázal zapomenout. Byla to žena z jednoho snu, ta, která ho poháněla ke slávě.

Za ženou se objevil zdobený stříbrný trůn a ona se posadila a pečlivě si upravila hedvábné suknice. „Klidně používáš moji říši,“ podotkla.

„Tvoji říši?“ podivil se Ba’alzamon. „Tak ty ji považuješ za svou? Copak ty už nesloužíš Velikému pánu Temnoty?“ Temnota kolem něj na okamžik zhoustla, a jako by vřela.

„Sloužím,“ pospíšila si ta krásná žena s odpovědí. „Sloužím pánu Soumraku dlouho. Také jsem dlouho za své služby pobývala ve vězení, v nekonečném, bezesném spánku. Jen šedým mužům a myrddraalům jsou odepřeny sny. Dokonce i trolloci mohou snít. Sny vždy patřily mně, abych je používala a procházela se v nich. A teď jsem opět volná a použiji, co je mé.“

„Co je tvé,“ řekl Ba’alzamon. Černota vířící kolem něj vypadala pobaveně. „Ty ses vždycky považovala za někoho většího, než kým jsi, Lanfear.“

To jméno Perrina ranilo jako čerstvě nabroušený nůž. Jeden ze Zaprodanců byl v jeho snech. Moirain měla pravdu. Někteří z nich byli volní.

Ta žena v bílém teď stála, trůn zmizel. „Jsem tak velká, jaká jsem. Co se stalo s tvými plány? Tři tisíce let, i víc, jsi našeptával lidem a tahal za provázky korunované loutky jako Aes Sedai!“ Do tohoto jména vložila veškeré opovržení, jehož byla schopna. „Tři tisíce let, a přesto Luis Therin znovu chodí po světě a tyhle Aes Sedai ho málem mají na vodítku. Dokážeš ho ovládat? Dokážeš ho obrátit? Byl můj dávno předtím, než na něj padla ta žába s vlasy jako sláma, Iliena! A zase bude můj!“

„Ty teď sloužíš sobě, Lanfear?“ Ba’alzamon sice mluvil tiše, ale plameny v jeho očích i ústech zuřily bez ustání. „Porušila jsi snad přísahy Velikému pánu Temnoty?“ Na okamžik ho temnota téměř pohltila, vidět byly jen ty tři ohně. „Ty se nedají tak snadno zlomit jako přísahy Světlu, jež jsi zaprodala, když jsi prohlásila svého nového pána v samotné síni Služebníků. Tvůj pán si tě žádá navěky, Lanfear. Budeš sloužit, nebo sis vybrala věčnou bolest, nekonečné umírání bez možnosti úlevy?“

„Sloužím.“ I přes to, co říkala, tu stála vzpřímená a plná vzdoru. „Sloužím Velikému pánu Temnoty a nikomu jinému. Navždy!“

Zrcadla začala mizet, jako by se přes ně valily černé vlny, stále blíž a blíž středu. Příliv se převalil i přes Ba’alzamona a Lanfear. Zůstala jen čerň.

Perrin cítil, jak se Hopsal pohnul, a velice rád ho následoval, veden pouze hmatem. Teprve když se pohnul, tak si uvědomil, že se pohnout může. Snažil se rozluštit, co právě viděl, ale bez úspěchu. Ba’alzamon a Lanfear. Jazyk se mu přilepil na patro. Z nějakého důvodu ho Lanfear děsila víc než Ba’alzamon. Možná proto, že se mu o ní v horách zdálo. Světlo! Jeden ze Zaprodanců byl v mých snech! Světlo! A pokud mu něco neuniklo, tak vzdorovala Temnému. Říkali mu a učili ho, že Stín nad vámi nemá žádnou moc, pokud ho popřete a odmítnete, ale jak mohla temná družka – a ne jen tak nějaká temná družka, ale jedna ze Zaprodanců! – odmítnout Stín? Musel jsem zešílet, jako Simionův bratr. Ty sny mě dohnaly k šílenství!

Černota se pomalu změnila v mlhu a ta postupně řídla, až vyšel s Hopsalem na louku v kopcích, zalitou jasným denním světlem. Z houštiny na úpatí kopce se ozýval ptačí zpěv. Perrin se ohlédl. Až k obzoru se táhla zvlněná pláň posetá mnoha hájky. Po mlze nebylo nikde ani památky. Velký prošedivělý vlk tu stál a pozoroval ho.

„Co to bylo?“ chtěl vědět Perrin a snažil se v duchu otázku přetvořit tak, aby mu vlk mohl rozumět. „Proč jsi mi to ukázal? Co to bylo?“

Hlavou mu táhla záplava pocitů a obrazů a on si k nim přiřazoval příslušná slova. Co jsi vidět musel. Buď opatrný, Mladý býku. Toto místo je nebezpečné. Buď opatrný jako vlče lovící dikobraza. Ten vypadal jako něco podobného Malému trnitému zadku, ale on v duchu zvíře pojmenoval tak, jak mu říkali lidé. Jsi příliš mladý, příliš nezkušený.

„Bylo to skutečné?“

Všechno je skutečné, co je vidět, i to, co vidět není. To byla zřejmě jediná odpověď, kterou mu Hopsal hodlal poskytnout.

„Hopsale, jak ses tu ocitl? Viděl jsem tě umírat. Cítil jsem tě umírat!“

Všichni jsou tady. Všichni bratři a sestry, kteří jsou, všichni, kteří byli, všichni, kteří budou. Perrin věděl, že se vlci neumějí smát, ne tak jako lidé, ale na okamžik měl dojem, že se na něj Hopsal usmívá. Tady se vznáším jako orel. Vlk se přikrčil a skočil vysoko do vzduchu. Neslo ho to stále nahoru, až byl jen tečkou na obloze, a k Perrinovi doplula poslední myšlenka. Létat.

Perrin se za ním díval s otevřenými ústy. On to dokázal. Náhle ho začaly pálit oči. Odkašlal si a podrbal se na nose. Příště se rozbrečím jako holka. Bez přemýšlení se rozhlédl kolem sebe, jestli ho snad někdo nezahlédl, a tím se všechno rychle změnilo.

Stál na výšince a všude kolem byly zastíněné, nezřetelné dolíky a pahorky. V dálce se nějak příliš brzy ztrácely. Pod ním stál Rand. Rand a nerovný kruh myrddraalů a mužů a žen, na které se nemohl dívat delší dobu. Někde v dálce vyli psi. Vzduch byl plný pachu myrddraalů a hořící síry. Perrinovi se zježily vlasy.

Kruh lidí a myrddraalů se přiblížil k Randovi a všichni šli jako ve snu. A Rand je začal zabíjet. Z rukou mu vylétly ohnivé koule a dva z lidí pohltily. Shora sjel blesk a sežehl další. Z prstů mu létaly pruhy světla jako doběla rozžhavené železo a zabily další. A ti, co přežili, se neustále pomalu blížili, jako by nikdo z nich neviděl, co se děje. Jeden po druhém umírali, až nikdo nezůstal, a Rand klesl na kolena a lapal po dechu. Perrin si nebyl jist, jestli se směje nebo pláče, nějak to vypadalo, že oboje.

Na výšince se objevily stíny, přicházeli další lidé a další myrddraalové, a všichni se sápali na Randa.

Perrin přiložil ruce k ústům. „Rande! Rande, přicházejí další!“

Rand vzhlédl, ohrnul rty a zavrčel. Obličej se mu leskl potem.

„Rande, oni –!“

„Shoř!“ zavyl Rand.

Perrinovi se do očí vpálilo světlo a vše pohltila bolest.

Se zasténáním se na lůžku stočil do klubíčka a za zavřenými víčky ho stále pálilo to světlo. Bolel ho hrudník. Zvedl ruku a trhl sebou, když pod košilí ucítil spáleninu, ne větší než stříbrný groš.

Kousek po kousku přinutil stažené svaly, aby se uvolnily. Natáhl nohy a pak ležel bez hnutí v temné kajutě. Moirain. Tentokrát o tom musím povědět Moirain. Jenom musím počkat, dokud ta bolest nepřejde.

Ale s tím, jak ho přestávalo bolet tělo, přicházela únava. Ještě si stačil pomyslet, že musí vstát, než ho zase přemůže spánek.

Když oči znovu otevřel, ležel a díval se na trámy nad hlavou. Světlo nad a pode dveřmi mu prozradilo, že se zatím rozednilo. Položil si ruku na prsa, aby se přesvědčil, že si to jen představoval, představoval si to tak dokonale, že doopravdy cítí spáleninu...

Jeho prsty se dotkly popáleného místa. Takže jsem si to nepředstavoval. Nejasně se rozpomínal na pár dalších snů, které se mu vytrácely z paměti už při tom, kdy na ně pomyslel. Obyčejné sny. Dokonce měl pocit, že se v noci dobře vyspal. A ještě bych se trochu prospat potřeboval. Ale to znamenalo, že může spát. Přinejmenším do tě doby, než kolem zase budou nějací vlci.

Vzpomněl si, jak se při tom krátkém procitnutí ze sna o Hopsalovi rozhodl, a po chvilce usoudil, že se rozhodl správně.

Musel zaklepat na patery dveře, a dvakrát se nechat proklít –obyvatelé druhých dvou kajut již odešli na palubu – než našel Moirain. Byla zcela oblečená, ale se zkříženýma nohama seděla na jedné posteli a ve světle lucerny si četla v poznámkách. Perrin si všiml, že si prohlíží začátek, poznámky, které si musela zapsat ještě dřív, než vůbec dorazila do Emondovy Role. Lanovy věci byly úhledně složené na druhém lůžku.

„Něco se mi zdálo,“ řekl jí Perrin a pokračoval ve vyprávění. Řekl jí všechno. Dokonce si vytáhl košili, aby jí ukázal malé kolečko na hrudi, bylo zarudlé a vycházely z něj rudé vlnovky. Předtím jí nevykládal všechno a tušil, že ani v budoucnu se jí nebude svěřovat se vším, ale tohle mohlo být příliš důležité, aby si to nechával pro sebe. Nýtek je nejmenší součástkou nůžek a nejsnáze se vyrábí, ale bez něj nůžkami žádnou látku neustřihnete. Když skončil, jen tam tak stál a čekal.

Moirain si ho bezvýrazně prohlížela, ale těm jejím tmavým očím neuniklo jediné slovo, které vypustil z úst. Všechno zvážila, změřila a prohlédla ve světle. Teď seděla stejně, jenom nyní zkoumala, zvažovala a prohlížela ve světle jeho.

„No, je to důležitý?“ chtěl vědět Perrin nakonec. „Myslím, že to byl jeden z těch vlčích snů, cos mi o nich vykládala – jsem si jistý, že byl, musel být! – ale to ještě neznamená, že to, co jsem viděl, bylo skutečný. Já jenom, žes říkala, že by někteří ze Zaprodanců mohli být volní, a on jí říkal Lanfear a... Je to důležitý, nebo tady ze sebe dělám blbce?“

„Existují ženy,“ začala Moirain pomalu, „které by udělaly, co by bylo v jejich silách, aby tě zkrotily, kdyby slyšely, co jsi právě sdělil mně.“ Perrinovi jako by zamrzly plíce, nemohl se ani nadechnout. „Já tě neobviňuji, že jsi schopen usměrňovat,“ pokračovala Aes Sedai a led v Perrinovi roztál, „ani že by ses to někdy mohl naučit. Kdyby se tě pokusily zkrotit, nijak by ti to neublížilo, jen by sis užil drsného zacházení červených adžah, než by si uvědomily, jakou udělaly chybu. Takoví muži jsou vzácní, a dokonce ani červené sestry se vším svým lovením nenašly za posledních deset let víc než tři. Přinejmenším předtím, než se roztrhl pytel s těmi falešnými Draky. Snažím se ti tu objasnit, že podle mého názoru jsi náhle nezačal vládnout jedinou silou. Toho se bát nemusíš.“

„No, za to ti teda pěkně děkuju,“ zavrčel Perrin hořce. „Nemuselas mě vyděsit k smrti, jen abys mi řekla, že se nemám čeho bát!“

„Ó, ale ty se máš čeho bát. Nebo bys aspoň měl být opatrný, jak ti radil ten vlk. Červené sestry, nebo i jiné, by tě mohly zabít dřív, než by si uvědomily, že na tobě není nic ke krocení.“

„Světlo! Světlo mě spal!“ Zamračeně se na ni díval. „Snažíš se mě zase vodit za nos, Moirain, ale já nejsem tele a v nose nemám kroužek. Červený adžah, nebo kterýkoliv jiný, by na krocení ani nepomyslely, pokud by v tom, co se mi zdálo, nebylo něco opravdovýho. Takže to znamená, že Zaprodanci jsou opravdu volní?“

„Už jsem ti řekla, že by mohli být. Někteří z nich. Tvoje... sny jsem ale nečekala, Perrine. Snílkové psali o vlcích, ale tohle jsem nečekala.“

„No, já myslím, že to bylo skutečný. Myslím, že jsem viděl něco, co se doopravdy stalo. Něco, co jsem vůbec vidět neměl.“ Co musíš vidět. „Myslím, že nejmíň Lanfear je volná. Co s tím hodláš dělat?"

„Já pojedu do Illianu. A pak do Tearu. A budu doufat, že se tam dostanu dříve než Rand. Remen jsme museli opustit příliš rychle, takže Lan nestačil zjistit, jestli překročil řeku nebo jestli se vydal po řece. Ale než dorazíme do Illianu, měli bychom to vědět jistě. Pokud se vydal tudy, tak narazíme na znamení.“ Sklopila zrak ke knize, jako by hodlala pokračovat ve čtení.

„To je všechno, co uděláš? Když je Lanfear volná a Světlo ví, kolik dalších?“

„Nezpytuj má rozhodnutí,“ zarazila ho chladně Moirain. „Ani nevíš, jak se ptát, a kdybych ti odpověděla, nerozuměl bys ani polovině odpovědí. A já ti stejně odpovídat nehodlám.“

Perrin pod jejím upřeným pohledem přešlapoval, až bylo jasné, že už mu k tomu víc neřekne. Košile se mu stále bolestivě otírala o spáleninu na hrudi. Nevypadalo to na vážné poranění – Na to, že mě zasáhl blesk, to nic vážného není! – ale jak k němu přišel, to byla jiná otázka. „Ehm... Nevyléčila bys mi to?“

„Takže tobě už nyní nevadí, když se na tebe použije jediná síla, Perrine? Ne, já to v žádném případě nevyléčím. Není to nic vážného, a aspoň ti to bude připomínat, že máš být víc opatrný.“ Opatrný, když na ni chce tlačit, pochopil Perrin, stejně jako by měl být opatrný ve snech a při tom, komu o nich povídá. „Ještě něco, Perrine?“

Perrin vykročil ke dveřím, ale ještě se zastavil. „Ještě jedna věc. Kdybys věděla, že se nějaká žena jmenuje Zarin, znamenalo by to něco?“

„Proč se, pro Světlo, ptáš na něco takového?“

„Holka,“ začal neohrabaně. „Mladá žena. Potkal jsem ji včera v noci. Je to jedna z cestujících.“ Nechá ji, aby si sama zjistila, že Zarin ví, že je Aes Sedai. A že si zřejmě myslí, že bude-li je sledovat, dovede ji to k Valerskému rohu. Nehodlal si pro sebe nechávat nic, co považoval za důležité, ale když mohla být tajnůstkářská Moirain, tak on taky.

„Zarin. To je saldejské jméno. Žádná žena tak nepojmenuje svou dceru, pokud nečeká, že z ní vyroste veliká kráska, která bude lámat mužská srdce. Taková, která lehává na polštářích v paláci, obklopená služebníky a nápadníky.“ Usmála se, krátce, ale pobaveně. „Možná máš další důvod k opatrnosti, Perrine, jestli tahle Zarin cestuje s námi.“

„Hodlám se mít na pozoru,“ ujistil ji Perrin. Aspoň věděl, proč se Zarin její jméno nelíbí. Pro hledačku rohu se rozhodně nehodilo. Pořád ale lepší, než aby si říkala „sokolík".

Když se vrátil na palubu, byl tam Lan a prohlížel Mandarba. A Zarin seděla u zábradlí na stočeném lanu, brousila si nůž a pozorovala ho. Velké trojúhelníkové plachty byly napjaté a Sněžná husa plula po proudu.

Zarin sledovala Perrina, jenž zamířil k ní na příď. Voda po obou stranách přídě se dělila jako hlína, obracející se pod radlicí pluhu. Perrin se připomněl sny, Aielana, Mininy vidiny a sokola. Bolelo ho na prsou. Život nikdy nebyl tak zamotaný.

Rand se probral z vyčerpávajícího spánku a posadil se. Plášť, jejž používal místo pokrývky, spadl na zem. Bolel ho bok, ve staré ráně z Falme mu cukalo. Oheň už mu dohořel skoro na uhlíky, jen pár malých plamínků se ještě mihotalo, ale i to stačilo, aby se stíny kolem pohybovaly. To byl Perrin. Byl! Byl to on, a ne sen. Nějak. Skoro jsem ho zabil! Světlo, musím být opatrný!

Roztřeseně zvedl dubovou větev a strčil ji do uhlíků. Stromů bylo na murandských vršcích, stále poměrně blízko Manetherendrelly, pomálu, ale on našel dost spadaných větví na oheň. Dřevo bylo vyschlé právě akorát, ale ještě ne zetlelé. Než se však větev dotkla uhlíků, Rand se zarazil. Blížili se koně, deset nebo dvanáct jich bylo. Musím být opatrný. Nesmím udělat další chybu.

Koně zamířili k jeho pohasínajícímu ohýnku, vstoupili do okruhu slábnoucího světla a zastavili se. Jejich jezdce halily stíny, ale většinu z nich zřejmě tvořili muži s ošlehanými tvářemi se zvoncovými přilbicemi a dlouhými koženými kazajkami pošitými kovovými kolečky jako rybími šupinami. Jedním z jezdců byla žena s šedivějícími vlasy a vážným výrazem. Tmavé šaty měla z prostého sukna, ale jemně tkaného, a zdobené stříbrnou broží ve tvaru lva. Připadala mu jako obchodnice. Už takové ženy viděl, přicházívaly do Dvouříčí nakoupit tabák a vlnu. Obchodnice a její stráž.

Musím být opatrný, říkal si Rand vstávaje. Žádné chyby.

„Vybral sis dobré místo k táboření, mladý muži,“ pravila ta žena. „Často ho cestou do Remenu používám sama. Nedaleko je malý pramen. Nebude ti, doufám, vadit, když se k tobě připojím?“ Její stráže už sesedaly. Muži si posouvali opasky s meči a uvolňovali podpínky.

„Vůbec ne,“ řekl Rand. Opatrně. Dva kroky a byl dost blízko. Vyskočil do vzduchu, otočil se – Chmýří bodláku letí vzduchem – čepel s volavkou vyrobená z ohně mu vlétla do rukou a on ženě srazil hlavu dřív, než jí z výrazu zmizelo překvapení. Ona z nich byla nejnebezpečnější.

Když se ženina hlava skulila přes zadek koně na zem, zachvátilo ho nadšení. Strážní začali pokřikovat a sápali se po mečích. Když si uvědomili, že jeho čepel pálí, začali ječet strachy. On mezi nimi tančil figury, které ho naučil Lan, a věděl, že by mohl zabít všech deset i obyčejnou ocelí, ale čepel, kterou držel, byla jeho součástí. Padl poslední muž, a jemu to tolik připomínalo cvičení, že začal vracet meč do pochvy pohybem nazývaným Skládání vějíře, když si uvědomil, že nemá pochvu a že i kdyby nějakou měl, tato čepel by ji stejně proměnila v popel, kdyby se jí dotkla.

Nechal meč zmizet a obrátil se ke koním. Většina jich utekla, ale někteří se zastavili opodál, a ženin vysoký valach tu stál, koulel očima a nejistě ržál. Bezhlavý trup, ležící na zemi, stále svíral otěže a držel zvířeti hlavu dole.

Rand koně osvobodil a jen posbíral své věci – ostatně moc jich nebylo – a vyhoupl se do sedla. Musím být opatrný, řekl si, když shlédl na mrtvé. Žádné chyby.

Stále byl plný jediné síly, proudil jím saidín, sladší než med a odpornější než shnilé maso. Náhle usměrňoval – aniž zcela chápal, co vlastně udělal, ani jak, jen mu to tak připadalo správné. A fungovalo to, protože mrtvoly se zvedly. Rand je seřadil čelem k sobě a nechal je pokleknout a sklonit hlavu k zemi. Tedy ty, kteří ještě nějakou hlavu měli. Nechal je kleknout před sebou.

„Jestli jsem Drak Znovuzrozený,“ oznámil jim, „tak takhle by to mělo být, ne?“ Pustit saidín bylo těžké, ale zvládl to. Kdybych ho svíral příliš, jak bych pak udržel šílenství stranou? Hořce se zasmál. Nebo už je na to příliš pozdě?

Zamračil se a podíval se na řadu mrtvol. Byl si jist, že jich bylo jen deset, ale teď tu klečelo jedenáct mrtvých mužů, a jeden z nich neměl žádné brnění, ale v dlani stále tiskl dýku.

„Vybral sis špatnou společnost,“ sdělil mu Rand.

Obrátil valacha, pobídl ho patami a tryskem vyrazil do noci. Do Tearu bylo ještě daleko, ale on se tam hodlal dostat tou nejkratší cestou, i kdyby měl uštvat koně nebo je krást. Skoncuji s tím. S těmi posměšky. Se štvanicí. Skoncuji s tím! Callandor. Volal ho.