Drak Znovuzrozený

38 Děvy oštěpu

Egwain sáhla po saidaru ve chvíli, kdy zaječela, a kolem Elain také zahlédla záři. Na okamžik zauvažovala, jestli Ellisor jejich křik nezaslechl a nepřispěchá jim na pomoc. Modrý jeřáb nemohl být dále než míli proti proudu. Pak myšlenku na pomoc zavrhla a už splétala vlákna vzduchu a ohně do blesku. Skoro jako by stále slyšela, jak křičely.

Nyneiva tam stála s rukama zkříženýma na prsou a odhodlaným výrazem ve tváři, ale Egwain si nebyla jista, je-li to proto, že se ještě nehněvá dost, aby dosáhla na pravý zdroj, nebo proto, že už si všimla toho, co si Egwain uvědomila teprve nyní. Osoba před nimi byla žena o málo starší než sama Egwain a o něco vyšší.

Saidar však nepustila. Muži byli občas tak hloupí, že ženu považovali za neškodnou jen proto, že je to žena. Egwain takovými předsudky netrpěla. Koutkem oka zahlédla, že Elain už záře neobklopuje. Dědička zřejmě pořád chovala hloupé představy. Ona ale nikdy nebyla zajatkyní Seanchanů

Egwain si však pomyslela, že jen málokterý muž by byl natolik hloupý, aby ženu, jež stála před nimi, nepovažoval za nebezpečnou osobu, i když měla prázdné ruce a nikde nebylo vidět zbraň. Žena měla modrozelené oči a narezlé vlasy přistřižené nakrátko, jen jeden pramen jí visel až na ramena. Na sobě měla měkké boty, po kolena přivázané řemínkem, a těsný kabátec a nohavice ve všech možných odstínech hlíny a kamení. Takové barvy a oděv jí jednou kdosi popsal. Tato žena byla Aielanka.

Při pohledu na ni pocítila Egwain k té ženě zvláštní náklonnost. Nechápala to. Vypadá jako Randova sestřenice, proto. A přesto ten pocit – téměř přátelství – nedokázal potlačit její zvědavost. Co, pro Světlo, tady dělá Aielanka? Aielani přece nikdy neopouštějí Pustinu. Ne od aielské války. Celý život slýchávala o tom, jak smrtelně nebezpeční Aielové jsou – a Děvy oštěpu o nic méně než členové mužských válečných společenstev – ale teď žádný mimořádný strach necítila, spíš podráždění, že se předtím tolik lekla. Když do ní teď skrze saidar proudila jediná síla, nemusela se bát nikoho. Možná až na plně vycvičenou sestru, připustila. Ale rozhodně ne jedné ženy, i když to je Aielanka.

„Jmenuji se Aviendha,“ oznámila jim aielská žena, „z klanu Hořká voda Taardad Aielů.“ Obličej měla stejně vyrovnaný a bezvýrazný jako hlas. „Jsem Far Dareis Mai, Děva oštěpu.“ Na chvíli se odmlčela a prohlížela si je. „Sice na to nevypadáte, ale viděly jsme vaše prsteny. Ve vaší zemi máte ženy podobné našim moudrým, ženy, kterým říkáte Aes Sedai. Jste ženami z Bílé věže, nebo ne?“

Egwain na okamžik pocítila neklid. My? Opatrně se kolem sebe rozhlédla, ale na dvacet kroků kolem keře nikoho nespatřila.

Pokud tu byl někdo další, musel se skrývat houštině, která byla dobrých dvě stě kroků před nimi, nebo v houštině ve dvojnásobné vzdálenosti za nimi. Příliš daleko, aby je mohl ohrozit. Pokud nemají luky. Ale to by s nimi musely umět opravdu dobře zacházet. Doma o Bel Tinu a na Letnice dokázali dál než dvě stě kroků střelit jen ti nejlepší lukostřelci.

Přesto se cítila lépe, že dokáže vrhnout blesk po komkoliv, kdo by se o takový výstřel pokusil.

„Jsme ženy z Bílé věže,“ odvětila klidně Nyneiva. Dávala si záležet, aby se nepodívala po ostatních Aielankách. Dokonce i Elain se rozhlížela. „Pokud nás však chceš považovat za moudré, to je jiná záležitost,“ pokračovala Nyneiva. „Co od nás chceš?“

Aviendha se usmála. Egwain si uvědomila, že je opravdu velice hezká, jen to zatím zakrýval její zachmuřený výraz. „Mluvíš jako to dělají moudré. K věci a s neláskou k hlupákům.“ Její úsměv pohasl, ale dál mluvila klidně. „Jedna z nás je vážně zraněná, možná umírá. Moudré často vyléčí ty, kdo by bez nich zcela jistě zahynuli, a já jsem slyšela, že Aes Sedai dokážou víc. Pomůžete jí?“

Egwain div že zmateně nezavrtěla hlavou. Její přítelkyně že umírá? Mluví, jako by nás žádala, jestli jí půjčíme měřici ječné mouky!

„Pomůžu jí, jestli ovšem budu moct,“ řekla pomalu Nyneiva. „Víc ti slíbit nemůžu, Aviendho. I přes mou pomoc však může zemřít.“

„Smrt si přijde pro nás pro všechny,“ odtušila Aielanka. „My se můžeme jen rozhodnout, jak jí budeme čelit, až přijde. Odvedu tě za ní.“

Ani ne o dvacet kroků dál, z maličkého dolíku, v němž by se podle Egwain neschoval ani menší pes, a z trávy, která jí sahala do půli lýtek, se zvedly dvě ženy v aielském odění. Vstávajíce si snímaly černé závoje – Egwain dostala další ránu. Byla si jistá, že jí Elain vykládala, že si Aielové zakrývají obličeje jen tehdy, když by mohlo dojít k zabíjení – a stáhly si pruh látky, jejž měly omotaný kolem hlavy, na ramena. Jedna z žen měla stejně narezlé vlasy jako Aviendha a šedé oči, ta druhá měla tmavomodré oči a vlasy barvy ohně. Ani jedna nebyla starší než Egwain či Elain a obě se tvářily, že jsou připravené použít krátké oštěpy, které nesly.

Žena s ohnivými vlasy podala Aviendze zbraně. Dlouhý nůž s těžkou čepelí a toulec ježící se šípy na opasku, který si Aviendha připjala kolem pasu. Tmavý zakřivený luk z matně se lesknoucí rohoviny v pouzdře, takže si ho mohla přehodit na záda. A čtyři krátké oštěpy s dlouhými hroty, jež Aviendha nesla v ruce spolu s malým kulatým štítem. Aviendha nosila zbraně stejně přirozeně, jako by žena z Emondovy Role nosila šátek, u jejích společnic tomu nebylo jinak. „Pojďte,“ řekla a vykročila k houštině, kterou již minuly.

Egwain konečně uvolnila saidar. Vytušila, že by ji všechny tři Aielanky dokázaly probodnout oštěpem, kdyby se k tomu rozhodly, dřív, než by se vzmohla natolik, aby s tím něco udělala. A navíc usoudila, že to neudělají. A co jestli Nyneiva jejich přítelkyni vyléčit nedokáže? Přála bych si, aby se zeptala dřív, než udělá nějaké takové rozhodnutí, které se týká nás všech!

Cestou k lesíku Aielanky obhlížely krajinu kolem, jako by čekaly, že pustá země by mohla skrývat nepřátele stejně schopné se tu schovávat, jako to uměly ony. Aviendha šla první a Nyneiva s ní držela krok.

„Jsem Elain z rodu Trakandů,“ promluvila Egwainina přítelkyně, jako by se snažila navázat hovor, „dědička Morgasy, královny Andoru.“

Egwain klopýtla. Světlo, copak zešílela? I já vím, že Andor bojoval v aielské válce. Možná to bylo už před dvaceti lety, ale říká se, že Aielové mají dlouhou paměť.

Ale Aielanka s ohnivými vlasy, která šla vedle ní, řekla: „Jsem Bain, z klanu Černá skála Shaarad Aielů.“

„A já jsem Chiad,“ připojila se menší, světlejší žena na druhé straně, „z klanu Kamenná řeka Goshien Aielů.“

Bain a Chiad se pak ohlédly na Egwain. Výraz jejich tváře se nezměnil, ale Egwain měla pocit, že se chová neslušně.

„Jsem Egwain z al’Vereů,“ sdělila jim. Zřejmě čekaly víc, a tak připojila: „Dcera Marin z Emondovy Role ve Dvouříčí.“ To je zřejmě aspoň částečně uspokojilo, nicméně by se Egwain vsadila, že tomu nerozumějí o nic víc než ona všem těm klanům a kmenům. Asi to jistým způsobem znamená rodiny.

„Vy jste první sestry?“ Bain zřejmě hovořila ke všem třem najednou.

Egwain si řekla, že to musí znamenat sestra ve významu, v jakém se používal pro Aes Sedai, a proto řekla: ‚Ano,“ ve chvíli, kdy Elain řekla: „Ne.“

Chiad a Bain si vyměnily velice rychlý pohled, který naznačoval, že hovoří se ženami, jež možná nejsou zcela při smyslech.

„První sestry,“ obrátila se k Egwain Elain, jako by jí přednášela, „znamená ženy, které mají stejnou matku. Druhé sestry znamená, že jejich matky byly sestry.“ Obrátila se k Aielankám. „My toho žádná o vašich lidech mnoho nevíme. Prosím, abyste omluvily naši neznalost. Občas Egwain považuji za svou první sestru, ale nejsme pokrevně spřízněny.“

„Tak proč se nevyslovíte před vašimi moudrými?“ zeptala se Chiad. „Bain a já jsme se staly prvními sestrami.“

Egwain zamrkala. „Jak se můžete stát prvními sestrami? Buď máte stejnou matku, nebo ne. Nechtěla jsem se nikoho dotknout. Většina toho, co o Děvách oštěpu vím, pochází z toho mála, co mi řekla Elain. Vím, že bojujete ve válkách a nestaráte se o muže, ale víc toho není.“ Elain kývla. To, jak Děvy oštěpu popsala, se dost podobalo ženským křížencům mezi strážci a červenými adžah.

Aielankám se po tvářích mihl výraz, jako by si nebyly zcela jisty, nakolik jsou Egwain a Elain duševně zdravé.

„My že se nestaráme o muže?“ zabručela Chiad, jako by ji to udivilo.

Bain zamyšleně svraštila obočí. „Co říkáš, se sice dost blíží pravdě, ale vlastně je to úplný opak. Když se sezdáváme s oštěpem, zavazujeme se, že se nebudeme vázat na žádného muže nebo dítě. Některé z nás se sice kvůli muži nebo dítěti oštěpu nakonec vzdají –“ podle jejího výrazu to však sama pochopit nedokázala –„ale jakmile se ho jednou vzdáš, už si ho nemůžeš vzít zpátky.“

„Nebo pokud se rozhodneš jít do Rhuideanu,“ připojila Chiad. „Moudré se nemohou sezdat s oštěpem.“

Bain se na ni podívala, jako by Chiad právě oznámila, že obloha je modrá nebo že déšť padá z mraků. Pohled, jenž pak vrhla po Egwain s Elain, však říkal, že ony to možná nevědí. „Ano, to je pravda. I když se některé snaží tomu vzdorovat.“

„Ano, to snaží.“ Chiadin tón naznačoval, že s Bain mají nějaké tajemství.

„Ale to jsem hodně odbočila,“ pokračovala Bain. „Děvy spolu netančí s oštěpy, i když to dělají naše kmeny, ale Shaarad Aielové a Goshien Aielové spolu vedou krevní mstu už přes čtyři sta let, tak jsme měly s Chiad pocit, že pouhý závazek nestačí. Proto jsme se vyslovily před moudrými našich kmenů – ona kvůli mně riskovala život a já zas kvůli ní – a byly jsme spojeny jako první sestry. A jak je správné pro první sestry, které jsou Děvami, hlídáme jedna druhé záda a žádná z nás nedovolí, aby k ní přišel nějaký muž, aniž by u toho nebyla i ta druhá. Neřekla bych, že se o muže nestaráme.“ Chiad kývla s náznakem úsměvu. „Už je ti pravda jasná, Egwain?“

„Ano,“ řekla Egwain slabě. Mrkla na Elain a v jejích modrých očích spatřila úžas. Věděla, že ona se musí tvářit stejně. Červené adžah ne. Možná zelené. Kříženci mezi strážci a zelenými adžah, a já z toho nerozuměla jediné věci. „Pravda mi je teď už jasná, Bain, děkuji.“

„Jestli vy dvě máte pocit, že jste prvními sestrami,“ dodávala Chiad, „měly byste zajít za vašimi moudrými a vyslovit se. Ale vy jste moudré, i když mladé. Nevím, jak by se to dalo zařídit v tomto případě.“

Egwain nevěděla, má-li se smát či se červenat. Už několikrát si představovala, jak se s Elain dělí o stejného muže. Ne, to je jenom pro první sestry, které jsou Děvami oštěpu, ne? Elain na lících naskočily rudé skvrny a Egwain si byla jistá, že Elain myslí na Randa. Ale my se o něj nedělíme, Elain. Jeho nemůže mít ani jedna z nás.

Elain si odkašlala. „Nemyslím, že je to třeba, Chiad. My si s Egwain už tak hlídáme záda.“

„Jak to?“ zeptala se Chiad pomalu. „Nejste sezdány s oštěpem. A jste moudré. Kdo by zvedl ruku proti moudrým? To mě mate. Proč byste si vy dvě měly navzájem hlídat záda?“

Egwain před vymýšlením vhodné odpovědi zachránilo to, že dorazily na místo určení. Pod stromy, hluboko v houští blízko vody, byly další dvě Aielanky. Jolien z klanu Solné mělčiny Nakai Aielů, modrooká žena s rudozlatými vlasy téměř shodné barvy, jako měla Elain, dohlížející na Dailin ze stejného klanu a kmene, jako byla Aviendha. Dailin měla vlasy slepené potem, takže měly tmavší odstín červeni, a šedé oči otevřela jen jednou, když se přiblížily, a pak je zase zavřela. Její kabátec a košile ležely vedle ní a kolem pasu měla omotané zakrvácené obvazy.

„Zasáhli ji mečem,“ vysvětlovala Aviendha. „Někteří z těch hlupáků, kterým narušitelé přísah a zabijáci stromů říkají vojáci, si mysleli, že jsme další z těch lupičských tlup, které zamořují tuhle zemi. Musely jsme je pobít, abychom je přesvědčily o opaku, ale Dailin... Dokážeš ji vyléčit, Aes Sedai?“

Nyneiva poklekla vedle zraněné ženy a nadzvedla obvazy, aby mohla nahlédnout pod ně. Při tom pohledu sebou trhla. „Hýbaly jste s ní potom, co ji zranili? Má tam strup, ale napůl stržený.“

„Chtěla zemřít u vody,“ řekla Aviendha. Ohlédla se na řeku a rychle odvrátila zrak. Egwain měla dojem, že se také zachvěla.

„Husy hloupé!“ Nyneiva se začala hrabat v pytlíku s bylinkami. „Mohly jste ji zabít! Hýbat s někým takhle zraněným. Chtěla zemřít u vody!“ vrčela znechuceně. „To, že nosíte zbraně jako muži, ještě neznamená, že musíte taky myslet jako oni.“ Z vaku vytáhla velký dřevěný pohár a strčila ho Chiad do ruky. „Dones vodu. Potřebuju namíchat bylinky, aby to mohla vypít.“

Chiad s Bain odešly na břeh a spolu se vrátily. Jejich výrazy se nezměnily, ale Egwain měla pocit, že skoro čekaly, že se řeka zvedne a stáhne je dolů.

„Kdybychom ji nebyly přinesly sem k té... řece, Aes Sedai,“ poznamenala Aviendha, „nikdy bychom tě nebyly potkaly a ona by byla stejně zemřela.“

Nyneiva si odfrkla a potom začala sypat rozdrcené byliny do poháru s vodou. Přitom si vykládala: „Turan posiluje krev a užanka napomáhá hojení ran, a taky všehoj, samozřejmě, a...“ Po chvíli už mluvila tak docela tiše, že ji nebylo slyšet. Aviendha se na ni mračila.

„Moudré používají byliny, Aes Sedai, ale já nikdy neslyšela, že je Aes Sedai používají též.“

„Já používám, co používám!“ odsekla příkře Nyneiva a vrátila se k mísení prášků a mumlání.

„Opravdu mluví jako moudrá,“ prohodila Chiad k Bain tiše a druhá žena krátce přikývla.

Dailin byla jediná Aielanka beze zbraní v rukou, a ty ozbrojené vypadaly, že jsou připravené zbraně bez mrknutí oka použít. Nyneiva tedy rozhodně nikoho neuklidnila, pomyslela si Egwain. Přiměj je mluvit. O čemkoliv. Nikdo se necítí na boj, když mluví o něčem mírumilovném.

„Neurazte se,“ začala opatrně, „ale všimla jsem si, že vás řeka znervózňuje. Nebývá divoká, pokud neprší. Kdybyste chtěly, mohly byste si zaplavat, i když dál od břehu je proud silnější.“ Elain jen potřásla hlavou.

Aielanky se tvářily zaraženě. Aviendha řekla: „Viděla jsem muže – Shienarce – dělat tohle plavání... jednou.“

„Tomu nerozumím,“ divila se Egwain. „Vím, že v Pustině moc vody není, ale tys říkala, že jsi ‚z klanu Kamenná řeka', Jolien. V té vaší Kamenné řece se přece určitě dá plavat, ne?“ Elain se na ni dívala, jako by se Egwain zbláznila.

„Plavat,“ vydechla opatrně Jolien. „To znamená... jít do vody? Do vší té vody? Když se nemáš čeho držet?“ Otřásla se. „Aes Sedai, než jsme překročily Dračí stěnu, nikdy jsme neviděly tekoucí vodu, která by se nedala snadno jedním krokem překročit. Kamenná řeka... Někteří vykládají, že na tom místě kdysi tekla voda, ale to se jenom chvástají. Jsou tam akorát kameny. V nejstarších záznamech moudrých a kmenových náčelníků stojí, že od prvního dne, kdy se náš klan odtrhl od klanu Horská pláň a tu zemi zabral, nebylo tam nic než kamení. Plavat!“ Sevřela oštěpy, jako by chtěla bojovat už jen s tím slovem. Chiad a Bain od řeky ještě o krok ustoupily.

Egwain si povzdechla. A zrudla, když se setkala s Elaininým pohledem. No, já nejsem dědička, abych všechno tohle věděla. Ale naučím se to. Když si tak prohlížela Aielanky, uvědomila si, že místo aby je uklidnila, ještě víc je rozrušila. Jestli se o něco pokusí, zadržím je vzduchem. Neměla ponětí, zda by dokázala zadržet čtyři lidi najednou, ale otevřela se saidaru, spletla vlákna vzduchu a měla je připravená. Síla v ní tepala a ona dychtila po tom, aby ji mohla použít. Elain však záře neobklopovala a Egwain napadlo, proč asi. Elain se jí podívala do očí a zavrtěla hlavou.

„Aes Sedai bych nikdy neublížila,“ ozvala se náhle Aviendha. „Čekala bych, že to víte. Ať už Dailin přežije nebo zemře, není v tom žádný rozdíl. Nikdy bych nepoužila tohle –“ zvedla o trochu jeden krátký oštěp – „proti ženě. A vy jste Aes Sedai.“ Egwain měla náhle pocit, že se ta žena snaží uklidnit je.

„Já to vím,“ řekla Elain, jako by mluvila k Aviendze, ale očima sdělovala Egwain, že vlastně hovoří k ní. „Nikdo toho o vašich lidech moc neví, ale učili mě, že Aielové nikdy neublíží ženě, pokud není – jak tomu říkáte? – sezdána s oštěpem.“

Bain si zřejmě myslela, že Elain zase nevidí pravdu zcela jasně. „Tak přesně to zase není, Elain. Kdyby se na mě vrhla i žena nesezdaná se zbraní, zpráskala bych ji, až by dostala rozum. Muž... muž by si mohl myslet, že žena z vaší země je sezdána, pokud by u sebe měla zbraně. Já nevím. Muži bývají zvláštní.“

„Ovšem,“ řekla Elain. „Ale dokud vás nenapadneme se zbraněmi, nepokusíte se nám ublížit.“ Všechny čtyři Aielanky se zatvářily zhrozeně a Elain na Egwain významně mrkla.

Egwain si saidar stejně podržela. Jenom to, že se Elain něco naučila, ještě neznamenalo, že to je pravda, i když Aielanky tvrdily to stejné. A měla ze saidaru příjemný pocit.

Nyneiva zvedla Dailin hlavu a začala jí lít svůj lektvar do úst. „Pij,“ řekla pevně. „Vím, že to chutná hrozně, ale musíš to vypít všechno.“ Dailin polkla, zakuckala se, a polkla znovu.

„Ani pak ne, Aes Sedai,“ řekla Elain Aviendha. Oči však upírala na Dailin a Nyneivu. „Říká se, že jednou, před Rozbitím světa, jsme sloužili Aes Sedai, i když se v žádném příběhu nevypráví jak. V té službě jsme neuspěli. Možná to byl ten hřích, jenž nás poslal do Trojité země. Já nevím. Nikdo neví, co to bylo za hřích. Možná to vědí moudré nebo kmenoví náčelníci, ale ti nic neřeknou. Povídá se, že jestli Aes Sedai zklameme znovu, zničí nás.“

„Vypij to všechno,“ zavrčela Nyneiva. „Meče! Meče a svaly a žádný mozek!“

„My vás rozhodně nezničíme,“ prohlásila Elain pevně a Aviendha kývla.

„Jak říkáš, Aes Sedai. Ale staré příběhy o jedné věci hovoří jasně. Nikdy nesmíme bojovat s Aes Sedai. Jestli na mě svrhnete své blesky a odřivous, zatančím si s nimi, ale vám neublížím.“

„Bodat do lidí,“ vztekala se Nyneiva. Položila Dailin hlavu na zem a dala jí ruku na čelo. Dailin zase zavřela oči. „Bodat ženy!“ Aviendha přešlápla a znovu se zamračila, a nebyla z Aielanek sama.

„Odřivous,“ řekla Egwain. „Aviendho, co je to ten odřivous?“

Aielanka se zamračila na ni. „Ty to nevíš, Aes Sedai? Ve starých příbězích ho Aes Sedai ovládali. Hovoří se o něm jako o strašlivé věci, ale víc nevím. Říká se, že jsme zapomněli hodně z toho, co jsme kdysi věděli.“

„Možná i Bílá věž toho hodně zapomněla,“ podotkla Egwain. V tom... snu, nebo co to bylo, jsem to věděla. Bylo to stejně skutečné jako Tel’aran’rhiod. I s Matem bych se o to vsadila.

„Nemají právo!“ vyštěkla Nyneiva. „Nikdo nemá právo takhle ničit lidský tělo! Není to správný!“

„Ona se zlobí?“ ptala se nervózně Aviendha. Chiad, Bain a Jolien si vyměnily ustarané pohledy.

„To je v pořádku,“ uklidňovala je Elain.

„Je to ještě lepší,“ dodala Egwain. „Ona se opravdu zlobí, a to je moc dobře.“

Nyneivu náhle obklopila záře saidaru – Egwain se předklonila, aby lépe viděla, a Elain taky – a Dailin se prudce posadila, otevřela oči a zaječela. Nyneiva ji okamžitě pokládala zpátky a záře pohasla. Dailin zavřela oči a lapala po dechu.

Viděla jsem to, pomyslela si Egwain. Myslím, že jsem to viděla. Nebyla si jistá, jestli vůbec rozeznala všechny ty prameny, natož způsob, jakým je Nyneiva spletla dohromady. Připadalo jí, že za tu chviličku Nyneiva jako by se zavázanýma očima utkala zároveň čtyři koberce.

Nyneiva použila zakrvácené obvazy, aby Dailin otřela břicho. Setřela jasně rudou novou krev i černé strupy zaschlé staré krve. Pod vším tím nebyla žádná rána, žádná jizva, jen zdravá kůže o několik odstínů světlejší než pleť Dailina obličeje.

Nyneiva s odporem sebrala zakrvácenou látku, vstala a hodila ji do řeky. „Umyjte ji,“ řekla, „a zase ji oblíkněte. Je jí zima. A budete ji muset nakrmit. Bude mít hrozný hlad.“ Klekla si k vodě, aby si mohla umýt ruce od krve.