Drak Znovuzrozený

37 Ohně v Cairhienu

Egwain půvabně přikývla v odpověď na uctivou úklonu jednoho z lodníků, který kolem ní bos procházel a cestou tahal za lano, které již bylo i tak dost napjaté, takže zřejmě trošičku měnil nastavení jedné z velkých čtverhranných plachet. Jak klusal zpět, kde vedle kormidelníka stál kapitán, znovu se uklonil a Egwain opět kývla. Potom obrátila pozornost zpátky k zalesněnému cairhienskému břehu, jejž od Modrého jeřába dělilo necelých dvacet sáhů vody.

Kolem klouzala vesnice, nebo to, co kdysi vesnicí bývalo. Z poloviny domů zbyly jenom kouřící hromady trosek, z nichž trčely holé komíny. Na jiných domech práskaly ve větru dveře a rozbahněná ulice byla posetá kusy nábytku, šatstvem a nádobím, jako by to tu někdo zahodil. Na ulici se nic živého nehýbalo, objevil se jen jeden hladem polomrtvý pes, který si proplouvající lodi nevšímal a odklusal z dohledu za pobořené zdi stavení, které snad bývalo hostincem. Egwain se vždycky při pohledu na něco takového sevřel žaludek, ale snažila se udržet odtažitou vážnost, kterou považovala za vhodnou pro Aes Sedai. Příliš to nepomáhalo. Za vesnicí stoupal k obloze hustý sloup kouře. Tak tři čtyři míle daleko, odhadla.

Tohle nebyl první takový sloup dýmu, jaký spatřila od chvíle, kdy Erinin začala tvořit hranici Cairhienu, ani první taková vesnice. Tentokrát aspoň nebyla v dohledu žádná těla. Kapitán Ellisor občas musel kvůli mělčinám připlout blíž ke cairhienskému břehu – říkal, že se v této části řeky mělčiny posouvají – ale ať připlul, jak chtěl blízko, Egwain nespatřila jedinou živou duši.

Vesnice i chochol kouře se pomalu odsunuly za loď, avšak před nimi se již na dohled dostával další sloup dýmu, o kousek dál od řeky. Les prořídl, jasany, kaliny a černý bez ustupovaly vrbám, lípám a olším a dalším stromům, které nepoznala.

Její plášť zachytil vítr, ale ona ho nechala jen tak volně povlávat a vychutnávala chladnou svěžest větru, vychutnávala volnost, kdy mohla nosit hnědou místo bílé, i když by si právě hnědou sama nevybrala. Přesto měla šaty i plášť z nejlepšího sukna, skvěle střiženy i ušity.

Kolem proklusal další lodník a cestou se uklonil. Egwain si slíbila, že se naučí aspoň část z toho, co muži na lodi dělali. Nerada si připadala jako hlupák. To, že nosila prsten s Velkým hadem na pravé ruce, mělo za následek, že se jí kapitán i posádka, většinou pocházející z Tar Valonu, neustále klaněli.

Tento spor s Nyneivou vyhrála, i když si Nyneiva byla jistá, že jen ona sama je z nich tří dost stará na to, aby lidé uvěřili, že je Aes Sedai. Ale Nyneiva se mýlila. Egwain byla ochotná připustit, že si s Elain při naloďování na Modrého jeřába toho odpoledne v Jižním přístavu vysloužily několik poplašených pohledů, a kapitán Ellisor zvedl obočí tak vysoko, až by se mu téměř dotýkalo vlasů, kdyby ovšem nějaké měl, ale jinak se neustále usmíval a klaněl.

„Je mi ctí, Aes Sedai. Tři Aes Sedai poplují na palubě mé lodi? To je opravdu čest. Slibuji rychlou cestu, kam si jenom budete přát. A žádné potíže s cairhienskými bandity. U toho břehu už nepřistávám. Ovšem pokud byste si to nepřály, Aes Sedai. Andorští vojáci drží pár měst na cairhienské straně. Je mi ctí, Aes Sedai.“

Obočí zase zvedl, když ho požádaly jen o jednu kajutu – dokonce ani Nyneiva nechtěla zůstat sama přes noc, pokud nemusela. Kapitán je ujistil, že můžou mít každá kajutu jenom pro sebe a bez příplatku. Neměl žádné jiné cestující a náklad už měl naložený, takže pokud mají Aes Sedai nějaké naléhavé vyřizování po řece, nebude čekat ani hodinku na někoho, kdo by snad mohl chtít přepravu. Ony ho opět ujistily, že jedna kajuta jim bude stačit.

Překvapilo ho to a z jeho výrazu bylo zřejmé, že tomu nerozumí, ale Chin Ellisor, narozený a vychovaný v Tar Valonu, nebyl člověk, který by přezkoumával rozhodnutí Aes Sedai, pokud se jednou jasně vyjádřily. Jestli dvě z nich vypadaly příliš mladé, dobrá, některé Aes Sedai byly mladé.

Opuštěné trosky zmizely za Egwain. Sloup dýmu se přiblížil a o velký kus dál od břehu byl vidět další. Les tu přecházel do nízkých zatravněných vršků, na nichž tu a tam vyrostla houština. Stromy, kvetoucí na jaře, teď byly obsypané květy, břestovce maličkými bílými kvítky a jilmy jasně rudými. Jeden strom, který neznala, byl pokryt kulatými bílými květy většími než obě její dlaně dohromady. Občas se mezi sytě zeleným či narudlým novým listím ve větvích objevila záplava bílých nebo žlutých květů popínavých šípkových růží. Všechno bylo v příliš ostrém protikladu k popelu a rumu, aby to mohlo být příjemné na pohled.

Egwain zatoužila, aby tu měla Aes Sedai, která by ji dokázala ujistit, že jedná správně. Aes Sedai, které by mohla věřit. Přejela prsty po váčku a uvnitř ucítila zkroucený kamenný prsten ter’angrialu.

Kromě dvou to zkoušela každou noc od vyplutí z Tar Valonu, ale nikdy to nefungovalo dvakrát po sobě stejně. Ano, vždycky se ocitla v Tel’aran’rhiodu, ale jediná aspoň trochu užitečná věc, kterou tam spatřila, bylo znovu Srdce Kamene, tentokrát však již bez Silvie, aby jí poradila. Rozhodně nespatřila nic, co by se týkalo černých adžah.

Její vlastní sny, ty bez ter’angrialu, byly plné nějakých obrazů, které jí chvílemi připomínaly záblesky neviděného světa. Rand držící meč, který září jako slunce, takže skoro nerozeznávala, že se jedná o meč, vlastně skoro nerozeznávala, že je to Rand. – Rand ohrožován nejrůznějšími způsoby, z nichž žádný nevypadal skutečně. V jednom snu byl na velké kamenné šachovnici, bílé a černé kameny byly velké jako balvany, a on před nimi uhýbal, jak s nimi pohybovaly olbřímí ruce, až hrozilo, že ho ty kameny rozdrtí. Mohlo to něco znamenat. Nejspíš taky znamenalo, ale kromě toho, že Randa někdo ohrožuje, možná jich bylo víc – to považovala za jasné – kromě toho nic nepoznala. Teď mu nemůžu pomoci. Mám vlastní povinnosti. Dokonce ani nevím, kde je, jen že je nejspíš v bezpečí dobrých pět set leguí odsud.

Zdálo se jí o Perrinovi s vlkem a se sokolicí a jestřábicí – a sokolice s jestřábicí spolu zápasily – o Perrinovi, jak prchá před kýmsi smrtelně nebezpečným, a o Perrinovi, jak dobrovolně skáče z vysokánského útesu se slovy: „Musí to být. Musím se naučit létat, než dopadnu na zem.“ Jednou se jí také zdálo o jakémsi Aielovi. Měla dojem, že to má také něco společného s Perrinem, ale nebyla si jistá. A také se jí zdálo o tom, jak Min spouští ocelovou past, ale nějak jí prochází, aniž by si jí vůbec všimla. Zdálo se jí i o Matovi. O Matovi, kolem něhož kroužily kostky – měla pocit, že ví, odkud tato představa pochází – o Matovi, jehož pronásleduje muž, který tam vůbec není – tomu pořád nerozuměla. Byl tu jakýsi muž, možná víc než jeden, ale nějakým způsobem tam nikdo nebyl – o Matovi zoufale ujíždějícím směrem k čemusi neviděnému v dálce, kam však musí dojet, a o Matovi se ženou, která jako by si pohazovala ohňostrojovými rachejtlemi. Egwain usoudila, že to bude někdo z ohňostrůjců, ale stejně to nedávalo o nic větší smysl než všechno to ostatní.

Zdálo se jí tolik snů, že o nich začínala pochybovat o všech. Možná to mělo také něco společného s tím, že tak často používala ter’angrial, nebo snad s tím, že ho vůbec měla při sobě. Možná se konečně učila, co by měli znát snílkové. Zmatené sny, hektické sny. Muži i ženy se v nich osvobozovali z klecí a pak si nasazovali koruny. Jakási žena si hrála s loutkami a v dalším snu vedly provázky od loutek k rukám větších loutek a jejich provázky zase k ještě větším loutkám a tak pořád dál, až poslední provázky mizely v nepředstavitelné výšce. Umírající králové, plačící královny, zuřící bitvy. Bělokabátníci pustošící Dvouříčí. Dokonce se jí znovu zdálo o Seanchanech. Víc než jednou. Ty odsunula do nejtemnějšího koutku mysli, odmítala na ně vůbec pomyslet. A každou noc se jí zjevovala matka s otcem.

Aspoň u toho posledního si byla jistá významem, nebo si to přinejmenším myslela. Znamená to, že jsem na lovu černých adžah, a nevím, co moje sny znamenají, ani jak přimět ten hloupý ter’angrial, aby dělal, co má, a jsem vyděšená a... A stýská se mi po domově. Na okamžik si představila, jaké by to bylo nádherné, kdyby ji maminka zase posílala nahoru do postele s vědomím, že ráno bude všechno lepší. Jenže maminka už za mě nemůže řešit problémy a táta mi nemůže slíbit, že všechny příšery zažene, a já bych mu to stejně nevěřila. Teď to musím zvládnout sama.

Jak dávno tomu bylo. Nechtěla to zpátky, ne doopravdy, ale byly to hezké časy a jí to připadalo tak dávno. Bylo by nádherné, kdyby rodiče mohla znovu vidět, slyšet jejich hlasy. Až budu moci nosit tento prsten na kterémkoliv prstě podle práva.

Nakonec nechala Nyneivu i Elain jednu noc spát s kamenným prstenem – překvapilo ji, jak nerada ho dává z rukou – a ony se probudily a tvrdily, že byly určitě v Tel’aran’rhiodu, ale ani jedna neviděla víc než záblesk Srdce Kamene, nic, co by jim bylo k něčemu dobré.

Hustý sloup dýmu teď byl v jedné rovině s Modrým jeřábem. Asi pět nebo šest mil od řeky, pomyslela si Egwain. Ten druhý už byl jen nejasnou šmouhou na obzoru. Docela dobře to mohl být mrak, ale ona s jistotou věděla, že není. Místy rostlo na břehu husté křoví, jinde tráva sahala až k hladině, pouze občas se podemletý břeh utrhl.

Na palubu vyšla Elain a připojila se k ní u zábradlí. I jí povlával tmavý plášť ve větru. Ona byla také v prosté vlně. To byla jedna z hádek, které Nyneiva vyhrála. Jejich šaty. Egwain tvrdila, že Aes Sedai vždycky chodí v tom nejlepším, i když jsou na cestách – myslíc přitom na hedvábí, jež nosila v Tel’aran’rhiodu – ale Nyneiva poukázala na to, že dokonce i s takovým množstvím zlata, které jim amyrlin nechala v jejím šatníku, a že to byl pěkně naditý měšec, pořád nemají představu, jak bude dole po řece draho. Sluhové říkali, že Mat měl ohledně války v Cairhienu pravdu, i v tom, co to udělalo s cenami. K Egwaininu překvapení Elain poukázala na to, že hnědé sestry nosí vlnu častěji než hedvábí. Podle Egwain se Elain tolik chtěla dostat z kuchyně, že byla ochotná chodit i v hadrech.

Zajímalo by mě, co dělá Mat? Nepochybně zkouší obehrát nějakého kapitána na lodi, na které pluje.

„Strašné,“ zamumlala Elain. „Je to tak strašné.“

„Copak je strašné?“ zeptala se nepřítomně Egwain. Doufám, že s tím papírem, který jsme mu daly, nemává lidem pod nosem příliš často.

Elain se na ni překvapeně podívala a zamračila se. „Tohle!“ Ukázala ke vzdálenému sloupu kouře. „Jak si toho můžeš nevšímat?“

„Můžu si toho nevšímat, protože nedokážu ani pomyslet na to, čím ti lidé procházejí, protože s tím nemůžu nic udělat a protože musíme dorazit do Tearu. Protože to, po čem jdeme, je v Tearu.“

Prudkost vlastní odpovědi ji ohromila. Nemůžu s tím nic dělat. A černé adžah jsou v Tearu.

Čím víc o tom uvažovala, tím jistější si byla, že budou muset najít způsob, jak se dostat do Srdce Kamene. Možná tam nesměl vstoupit nikdo kromě vznešených pánů Tearu, ale ona začínala být přesvědčená, že klíč k tomu, jak lapit černé adžah do pasti a rozdrtit je, leží v Srdci Kamene.

„To všechno já vím, Egwain, ale to mi ještě nebrání soucítit s Cairhienem.“

„Slyšela jsem v hodinách o válkách, které Andor s Cairhienem vybojoval,“ podotkla Egwain suše. „Bennae Sedai říkala, že vy a Cairhien jste bojovali častěji než kterékoliv dva jiné státy kromě Tearu a Illianu.“

Druhá žena se na ni úkosem podívala. Elain si nikdy nezvykla na to, že Egwain odmítá přiznat svou vlastní andorskou příslušnost. Přinejmenším podle čar na mapách bylo Dvouříčí součástí Andoru, a Elain na mapy dala.

„Bojovali jsme proti nim, Egwain, ale od škod, které napáchala aielská válka, jim Andor prodal skoro tolik obilí co Tear. Teď se obchod zastavil. Když každý cairhienský rod bojuje s každým o Sluneční trůn, kdo by nakupoval obilí, nebo se staral o to, aby ho rozdělili mezi lid? Jestli jsou boje tak zlé, jako to, co jsme viděli na březích... No, nemůžeš dvacet let krmit lidi a necítit s nimi, když musejí trpět hladem.“

„Šedý muž,“ řekla Egwain a Elain nadskočila a snažila se dívat zároveň všemi směry. Okamžitě ji obklopila záře saidaru.

„Kde?“

Egwain se po palubě rozhlédla pomaleji a ujistila se, že poblíž není nikdo, kdo by je mohl nepozorovaně vyslechnout. Kapitán Ellisor stál pořád na zádi vedle polonahého muže svírajícího kormidelní veslo. Další lodník byl až na samé přídi a sledoval hladinu kvůli mělčinám a dva další přecházeli po palubě a tu a tam poopravili nastavení plachet. Zbytek posádky byl v podpalubí. Jeden z těch dvou se zastavil, aby překontroloval veslici uvázanou dnem vzhůru na palubě. Egwain počkala, až přejde, než znovu promluvila.

„Huso hloupá!“ zamumlala tiše. „Já, Elain, ne ty, tak se na mě tolik nemrač.“ Šeptem pokračovala. „Šedý muž jde po Matovi, Elain. To musel znamenat ten sen, ale já to nikdy nepochopila. Já jsem ale hloupá husa!“

Záře kolem Elain pohasla. „Nebuď na sebe tak tvrdá,“ uklidňovala šeptem Egwain. „Možná to znamená tohle, ale já to v tom neviděla a Nyneiva taky ne.“ Odmlčela se a rudozlaté kudrny zavířily, jak zavrtěla hlavou. „Ale to nedává smysl, Egwain. Proč by měl šedý muž jít po Matovi? V mém dopise máti není nic, co by nám mohlo uškodit.“

„Nevím proč.“ Egwain se zamračila. „Musí k tomu být nějaký důvod. Jsem si jistá, že právě tohle ten sen znamenal.“

„I kdybys měla pravdu, Egwain, tak není nic, co bys s tím ty mohla udělat.“

„To vím,“ prohlásila Egwain hořce. Dokonce ani nevěděla, jestli je Mat před nimi nebo za nimi. Předpokládala, že před nimi. Mat musel nejspíš odejít bez odkladu. „Ať tak nebo tak,“ řekla si, „není to k ničemu. Konečně vím, co jeden z mých snů znamená, a je mi to platný jak mrtvýmu kabát!“

„Ale jestli znáš význam jednoho,“ řekla jí Elain, „možná teď pochopíš i ostatní. Kdybychom se posadily a promluvily si o nich, třeba –“

Modrý jeřáb sebou trhl a náraz srazil Elain na palubu. Egwain přistála na ní. Když se konečně postavila, břeh už neubíhal. Loď stála se zdviženou přídí a palubou nakloněnou na stranu. Plachty ve větru hlasitě pleskaly.

Chin Ellisor se vyškrábal na nohy a rozběhl se na příď. Kormidelníka nechal, ať se zvedne sám. „Ty slepý sedlácký červe!“ zařval na muže na přídi, který se veškerou silou držel zábradlí, aby nepřepadl dolů do vody. „Ty špinavá hlavo skopová! Copak už nejsi na řece dost dlouho, abys poznal, jak se voda čeří nad mělčinou?“ Popadl muže na zábradlí za ramena a vytáhl ho na palubu, ale vzápětí ho odhodil stranou, aby se mohl podívat přes zábradlí sám. „Jestli jsi mi udělal díru do trupu, vycpu ji tvýma střevama!“ Ostatní lodníci se také zvedali a další šplhali nahoru z podpalubí. Všichni se seběhli kolem kapitána.

Na žebříku vedoucím ke kajutám cestujících se objevila Nyneiva a urovnávala si suknice. Prudce se zatahala za cop a zamračila se na hlouček mužů na přídi. Pak vykročila k Egwain a Elain. „Do něčeho jsme narazili, že ano? Po všech těch řečech, jak zná řeku jako vlastní ženu. Té ženě se od něj nejspíš nedostane ani úsměvu.“ Znovu se zatahala za cop a prošla dopředu. Protlačila se mezi lodníky až ke kapitánovi. Všichni napjatě sledovali hladinu.

Nemělo smysl chodit za ní. Dostal by nás odsud rychleji, kdyby to bylo jen na něm. Nyneiva mu nejspíš vykládá, jak má dělat svou práci. Elain zřejmě měla stejný dojem, podle toho, jak se s lítostivým zavrtěním hlavou podívala na kapitána a lodníky, kteří se uctivě obraceli k Nyneivě, místo aby se věnovali tomu, co bylo pod přídí.

Muži se náhle zatvářili podrážděně. Na okamžik byly vidět kapitánovy ruce. Odmítavě jimi mával nad hlavami mužů a Nyneiva od nich odešla – teď jí uhýbali a klaněli se – a Ellisor spěchal vedle ní a utíral si kulatý obličej velkým červeným kapesníkem. Když se přiblížili, byl slyšet jeho nervózní hlas.

„... dobrých patnáct mil do nejbližší vesnice na andorském břehu, Aes Sedai, a nejméně pět nebo šest po proudu na cairhienském břehu! Je pravda, že ten teď drží andorští vojáci, ale nejsou všude!“ Otíral si obličej, jako by byl zlitý potem.

„Potopená loď,“ oznámila Nyneiva oběma ženám. „Podle kapitána je to práce říčních pirátů. Chce se pokusit couvnout pomocí vesel, ale zřejmě si nemyslí, že to bude fungovat.“

„Když jsme narazili, pluli jsme dost rychle, Aes Sedai. Chtěl jsem, abyste se k cíli dostaly rychle.“ Ellisor si obličej otíral stále rychleji. Egwain si uvědomila, že se bojí, aby mu to Aes Sedai nedávaly za vinu. „Narazili jsme tvrdě. Ale myslím, že vodu nenabíráme, Aes Sedai. Není třeba dělat si starosti. Brzy tudy popluje další loď. Dvě sady vesel nás určitě osvobodí. Není třeba, abyste vystupovaly. Přísahám, při Světle.“

„Ty chceš opustit loď?“ zeptala se Egwain. „Myslíš, že je to moudré?“

„Ovšem, je to –!“ Nyneiva se zarazila a zamračila se na ni. Egwain její pohled opětovala zcela klidně. Nyneiva pokračovala klidněji, i když stále měla tón dost napjatý. „Kapitán říkal, že než se objeví další loď, která by měla dost vesel, aby nám to k něčemu bylo, může to trvat hodinu. Nebo den. Možná taky dva. A já myslím, že si nemůžeme dovolit ztratit den nebo dva čekáním. Do té vesnice – jak jsi říkal, že se jmenuje, kapitáne? Jurene? – můžeme dojít tak za dvě hodiny, možná dřív. Jestli kapitán Ellisor uvolní loď tak rychle, jak doufá, můžeme se tam znovu nalodit. Říkal, že se tam zastaví, aby se přesvědčil, jestli tam nejsme. Ale jestli se neuvolní, můžeme se v Jurene nalodit na jinou loď. Dokonce by tam nějaká mohla čekat. Kapitán říkal, že se tam kvůli andorským vojákům často zastavují kupci.“ Zhluboka se nadechla, ale hlas měla stísněnější. „Už jsem vám to vysvětlila dostatečně? Nebo chcete vědět ještě něco?“

„Mně je to jasné,“ pospíšila si Elain dřív, než stačila Egwain promluvit. „A zní to jako dobrý nápad. Taky si myslíš, že je to dobrý nápad, viď, Egwain?“

Egwain zdráhavě přikývla. „Asi ano.“

„Ale, Aes Sedai,“ protestoval Ellisor, „aspoň vystupte na andorský břeh. Je válka, Aes Sedai. Jsou tu piráti a nejrůznější chamraď, a vojáci nejsou o moc lepší. Ten vrak pod naší přídí dokazuje, co je to za lidi.“

„Na cairhienském břehu jsme nezahlédly živou duši,“ řekla Nyneiva, „a na každý pád nejsme ani zdaleka bezbranné, kapitáne. A já nepůjdu patnáct mil, když můžu jít jenom šest.“

„Ovšem, Aes Sedai.“ Ellisor se teď opravdu potil. „Nechtěl jsem naznačovat... Ovšemže nejste bezbranné, Aes Sedai. To jsem na mysli neměl.“ Zuřivě si otíral obličej, ale stejně se mu pořád leskl.

Nyneiva otevřela ústa, podívala se na Egwain a zřejmě se rozhodla změnit to, co právě chtěla říci. „Půjdu si dolů pro věci,“ oznámila vzduchu někde v polovině cesty mezi Egwain a Elain, a pak se obrátila k Ellisorovi. „Kapitáne, nech připravit veslici.“ Ellisor se uklonil a odspěchal dřív, než se Nyneiva obrátila k poklopu. Než sešla dolů, už křičel na muže, aby spustili člun.

„Když jedna z vás řekne ‚nahoru',“ zabručela Elain, „druhá řekne ‚dolů'. Jestli toho brzy nenecháte, tak se do Tearu nikdy nedostaneme.“

„Dostaneme se do Tearu,“ ujistila ji Egwain. „A mnohem rychleji, až si Nyneiva konečně uvědomí, že už není vědmou. Všechny jsme –“ neřekla přijaté, protože kolem chvátali dva muži – „na tom stejně.“ Elain si povzdechla.

Zakrátko je veslice přepravila z lodi a za chvíli už stály na břehu s holemi v rukou, ranci na zádech a měšci u pasu. Kolem se rozkládala zvlněná travnatá pláň s roztroušenými hájky, i když pár mil od řeky se zvedaly zalesněné kopce. Opačiny Modrého jeřába už čeřily vodu, ale uvolnit loď se jim nedařilo. Egwain se obrátila a bez ohlížení vyrazila k jihu. Dřív, než se mohla Nyneiva ujmout vedení.

Když ji druhé dvě ženy dohnaly, Elain se na ni káravě podívala. Nyneiva šla s pohledem upřeným přímo před sebe. Elain sdělila Nyneivě, co Egwain říkala o Matovi a šedém muži, ale starší žena ji jen mlčky vyslechla a utrousila: „Bude se o sebe muset postarat sám,“ aniž zpomalila krok. Po chvíli se dědička vzdala pokusů zatáhnout obě do hovoru, a tak šly dál mlčky.

Modrého jeřába brzy zakrylo mlází rostoucí tu a tam na břehu, hustý porost olší a vrbiček. Houštinami neprocházely, byť byl porost sebemenší, protože ve stínu pod větvemi se mohlo skrývat ledacos. Místy rostly na břehu nízké keře, ale byly tak řídké, že by se v nich neschovalo ani dítě, natož lupič, a rostly daleko od sebe.

„Jestli uvidím nějaký bandity,“ oznámila Egwain, „tak se budu bránit sama. Tady nám přes rameno nekouká žádná amyrlin.“

Nyneiva teď stiskla rty ještě pevněji. „Kdyby to bylo nutný,“ oznámila vzduchu před sebou, „můžeme každýho banditu zahnat stejně, jako jsme to udělaly s těmi bělokabátníky. Kdybychom nepřišly na jiný způsob.“

„Přála bych si, abyste přestaly mluvit o banditech,“ ozvala se Elain. „Velice ráda bych dorazila do té vesnice bez toho –“

Zpoza keře, který stál osaměle téměř přímo před nimi, se zvedla postava celá v hnědé a šedé.