Drak Znovuzrozený

34 Jiný tanec

Když jim Furlan ukazoval pokoje, bez ustání brebentil, i když ho Perrin příliš neposlouchal. Horečně uvažoval, zda ta černovlasá dívka náhodou neví, co žluté oči znamenají. Ať shořím, dívala se na mě. Pak zaslechl, jak hostinský říká: „prohlásil se za Draka v Ghealdanu", – a měl pocit, že se mu uši vytáhly do špiček, jaké měl Loial.

Moirain se zastavila na prahu svého pokoje. „Takže je tu další falešný Drak, hostinský? V Ghealdanu?“ Kapuce jí stále zakrývala tvář, ale mluvila, jako by jí to otřáslo do hloubi duše. Dokonce i když Perrin poslouchal, co hostinský odpovídá, nemohl se na ni přestat dívat. Ucítil něco, co se velice podobalo strachu.

„Ehm, vznešená paní, neboj se. Do Ghealdanu je to sto leguí, a tady tě nikdo obtěžovat nebude, ne když jsou tady mistr Andra a vznešení páni Orban a Gann. Proč –“

„Odpověz jí!“ štěkl Lan ostře. „Je v Ghealdanu falešný Drak?“

„Ehm. Ehm, ne, mistře Andro, ne tak docela. – Říkal jsem, že v Ghealdanu je muž, který se prohlásil za Draka, jak jsme slyšeli před pár dny. Mohli byste říct, že jsme slyšeli kázat o jeho příchodu. Taky jsme slyšeli mluvit o tom v Tarabonu. I když někteří tvrdí, že to bylo v Arad Domanu, ne v Tarabonu. Ale ať tak nebo tak, odsud je to stejně lán světa. No, každopádně čekám, že se o tom bude mluvit víc než o čem jiném, možná až na ty divoké povídačky, že se vrátila vojska Jestřábího křídla –“ Lanovy chladné oči mohly docela dobře být čepelemi dýk, podle toho, jak Furlan polkl a začal si rychleji mnout ruce. „Já jenom vím, co jsem slyšel, mistře Andro. Tohle vykládal ten chlapík, co by tě dokázal pohledem připíchnout na místě, a taky vykládal všelijaké nesmysly o tom, že Drak přichází, aby nás zachránil, a že my ho všichni musíme následovat, a že dokonce i šelmy budou bojovat za Draka. Ani nevím, jestli ho už zavřeli nebo ne. Ale nejspíš ano. Ghealdaňané s lidmi, co vedou takové řeči, dělávají krátký proces.“

Masema, uvědomil si užasle Perrin. Tohle je ten zatracený Masema.

„Máš pravdu, hostinský,“ řekl Lan. „Ten chlapík nás tady nejspíš obtěžovat nebude. Znal jsem kdysi člověka, který vykládal právě takové hlouposti. Vzpomínáš si na něj, paní Alys, viď? Na Masemu?“

Moirain sebou trhla. „Masema. Ano, ovšem. Už jsem na něj zapomněla.“ Její hlas nabyl na síle. „Až Masemu zase uvidím, bude si přát, aby ho někdo předtím stáhl z kůže a udělal si z ní boty.“ Práskla za sebou dveřmi tak prudce, že se ozvěna nesla chodbou.

„Ticho!“ ozval se z protějšího konce tlumený výkřik. „Praskne mi hlava!“

„Ehm.“ Furlan si stále mnul ruce, chvíli jedním směrem, hned zas druhým. „Ehm, odpusť, mistře Andro, ale paní Alys je dost prudká žena.“

„Jen k těm, kdo se jí znelíbí,“ odtušil Lan zdvořile. „A kouše mnohem hůř než štěká.“

„Ehm. Ehm. Ehm. Vaše pokoje jsou támhle. Ehm, příteli ogiere, když mi mistr Andra řekl, že přijdeš, nechal jsem přinést starou ogieří postel z podkroví, kde se na ní přes tři sta let jen usazoval prach. No, tohle...“

Perrin přestal vnímat, co hostinský vykládá, zůstalo jen bzučení v pozadí. Ta černovlasá mladá žena mu dělala starosti. A ten Aiel v kleci.

Jakmile se dostal do svého pokoje – toho malého až vzadu, jelikož Lan neudělal nic, aby hostinskému vymluvil představu, že Perrin je sluha – pohyboval se jako loutka, stále hluboce zamyšlen. Sundal tětivu z luku a ten postavil do kouta – když byla tětiva nasazena příliš dlouho, kazil se tím luk i tětiva – stočené pokrývky a sedlové brašny položil vedle stojanu s umyvadlem a plášť hodil na ně. Řemeny s toulcem a sekerou pověsil na kolík na stěně a málem si lehl do postele, když mu zívnutí, při němž mu zalupalo v kloubech, připomnělo, jak by to mohlo být nebezpečné. Postel byla úzká a slamník hrudkovatý. Vypadalo to na tu nejpřívětivější postel, co kdy viděl. Perrin se místo toho posadil na třínožku a zamyslel se. Vždycky si rád všechno důkladně promyslel.

Po chvíli zabušil na dveře Loial a strčil dovnitř hlavu. Ogierovi se uši doslova třásly vzrušením a zubil se od ucha k uchu. „Perrine, tomu nebudeš věřit! Moje postel je z výzpěvného dřeva! No, musí být stará víc než tisíc let. Aspoň tak dlouho už žádný Stromový zpěvák nevyzpíval nic tak velkého. Já sám bych to ani nezkoušel, a to mám teď nadání silnější než většina ostatních. No, abych řekl pravdu, už nás mnoho s tímto nadáním nezbývá. Ale já jsem jedním z nejlepších, co umějí vyzpívat dřevo.“

„To je opravdu zajímavý,“ utrousil Perrin. Aiel v kleci. Tak to Min říkala. Proč se na mě ta holka dívala?

„Myslel jsem, že je.“ Loial mluvil trochu zklamaně, že Perrin nesdílí jeho nadšení, ale Perrin chtěl jenom klid k přemýšlení. „Dole už je připravená večeře, Perrine. Uvařili to nejlepší pro případ, že by hledači něco chtěli, ale můžeme z toho taky trochu dostat.“

„Jen běž, Loiale. Já nemám hlad.“ Vůně vařeného a pečeného masa, linoucí se sem z kuchyně, ho nezajímala. Skoro si nevšiml, když Loial odešel.

S rukama na kolenou neustále zíval a snažil se rozmyslet. Připadalo mu to jako jedna z těch skládaček, které vyrábíval pantáta Luhhan. Kovové kousky byly zdánlivě nerozpojitelné. Ale vždycky existoval nějaký trik, jak železné smyčky a spirály rozdělat, a tady muselo být něco podobného.

Ta dívka se na něj dívala. Mohlo to sice být kvůli jeho očím, ale hostinský si jich nevšímal a ostatní je zřejmě nevnímali vůbec. Lidé v šenku se mohli dívat na ogiera a hledače rohu, přibyvší vznešenou paní a na Aiela v kleci na náměstí. Nic tak nepatrného jako barva něčích očí nemohlo upoutat jejich pozornost. Nic zajímavého na sluhovi se nemohlo vyrovnat tomu ostatnímu. Tak proč se ona dívala na mě?

A ten Aiel v kleci. Co Min viděla, bylo vždycky důležité. Ale jak? Co by měl udělat? Mohl jsem aspoň zarazit ty děti, aby po něm přestaly házet kamením. Měl jsem. Nemělo smysl říkat si, že by mu dospělí určitě řekli, aby si šel po svých, že je v Remenu cizí a že mu po Aielovi nic není. Měl jsem se pokusit.

Žádná odpověď ho nenapadala, tak se vrátil zpátky na začátek a trpělivě to celé probral znovu, pak ještě jednou a ještě. Pořád nemohl na nic přijít, jen cítil lítost za to, co neudělal.

Po nějaké době si uvědomil, že už padla tma. V pokoji se setmělo, jenom jediným okénkem dovnitř dopadalo měsíční světlo. Vzpomněl si na lojovou svíčku a křesadlo, které zahlédl na krbové římse, ale pro jeho oči zde bylo světla až dost. Musím přece něco udělat.

Připjal si sekeru a zarazil se. Udělal to bez přemýšlení. Nosit sekeru se mu stalo druhou přirozeností. Nelíbilo se mu to. Ale opasek si nechal a vyšel ven.

Ze schodiště dopadalo do chodby dost světla, takže po šeru v jeho pokoji vypadala skoro jasně osvětlená. Z šenku se sem nahoru nesl hovor a smích a vůně připravovaných pokrmů z kuchyně. Perrin prošel chodbou k Moiraininu pokoji, zaklepal a vstoupil. A s hořícími tvářemi ztuhl na místě.

Moirain si přitáhla světle modré roucho, které jí viselo na ramenou, blíž k tělu. „Chtěl jsi něco?“ zeptala se chladně. V ruce držela stříbrný kartáč a tmavé vlasy, které jí ve vlnách spadaly na záda, se leskly, jako by si je právě česala. Pokoj měla lepší než on, s leštěným dřevěným obložením stěn a stříbrem vykládanými lampami. Ve velkém cihlovém krbu také hořel oheň. Ve vzduchu bylo cítit růžové mýdlo.

„Myslel... myslel jsem, že tu bude Lan,“ podařilo se Perrinovi ze sebe vypravit. „Vy dva máte pořád hlavy dohromady, a tak mě napadlo, že... myslel jsem, že...“

„Co chceš, Perrine?“

Perrin se zhluboka nadechl. „Je tohle Randova práce? Já vím, že ho sem Lan sledoval, a všechno je takový divný – hledači a ten Aiel – ale udělal to on?“

„To nemyslím. Víc budu vědět, až mi Lan poví, co v noci objeví. S trochou štěstí najde pomoc při volbě, kterou musí neodkladně učinit.“

„Volbě?“

„Rand mohl překročit řeku a je na cestě do Tearu po souši. Nebo se mohl nalodit na loď do Illianu a tam by mohl chytit další do Tearu. Cesta je tak sice o mnoho leguí delší, ale zato mnohem rychlejší.“

„Já myslím, že ho nechytíme, Moirain. Nevím, jak to dělá, ale i pěšky má před náma pořád náskok. Jestli má Lan pravdu, tak je pořád o půl dne napřed.“

„Už mě napadlo, že se snad naučil cestovat,“ řekla Moirain trochu podmračeně, „až na to, že kdyby se to naučil, byl by vyrazil rovnou do Tearu. Ne, má v sobě krev lidí, kteří dokážou ujít a uběhnout ohromné vzdálenosti. Ale my bychom se stejně měli vydat po řece. Jestli už ho nechytím, alespoň budu v Tearu těsně za ním. Nebo tam na něj počkám.“

Perrin nejistě přešlápl. V jejím hlase se ozýval chladný příslib. „Jednou jsi mi řekla, že dokážeš vycítit temného druha, přinejmenším takového, co do Stínu zabředl opravdu hluboko, a Lan taky. Necítila jsi tu něco takovýho?“

Moirain si hlasitě odfrkla a obrátila se zase zpátky k vysokému stojacímu zrcadlu s jemně vypracovaným stříbrným rámem na nožičkách. Jednou rukou si přidržovala šaty a druhou si začala česat vlasy. „Jen pár lidí zašlo až tak daleko, Perrine, dokonce i mezi těmi nejhoršími z temných druhů.“ Kartáč se zarazil v půli cesty. „Proč se ptáš?“

„Dole v šenku byla jedna taková dívka a zírala na mě. Ne na tebe nebo na Loiala, jako všichni ostatní, ale na mě.“

Kartáč se dal znovu do pohybu a Moiraininy rty se zvlnily v úsměvu. „Občas zapomínáš, Perrine, že jsi docela pohledný mladý muž. Některým děvčatům se líbí široká ramena.“ Perrin zavrčel a přešlápl. „Bylo v tom snad něco jiného, Perrine?“

„Ehm... ne.“ S Mininým viděním mu stejně nemohla pomoci, a stejně by mu řekla jen to, co už věděl, že bylo důležité. A on jí nechtěl vykládat, co přesně Min viděla. Nebo že Min vůbec něco viděla.

V chodbě za zavřenými dveřmi se na chvíli opřel o stěnu. Světlo, jen tak k ní vrazit, a ona... Moirain byla hezká žena. A určitě dost stará, aby mohla být moje matka, nebo starší. Napadlo ho, že Mat by ji nejspíš pozval do šenku na tanec. Ne, to by neudělal. Dokonce ani Mat není tak hloupý, aby se snažil okouzlit Aes Sedai. Moirain tancovala. Jednou s ní dokonce tancoval sám. A při každém kroku málem zakopl o vlastní nohy. Přestaň na ni myslet jako na vesnickou holku jenom proto, žes viděl... Je to zatracená Aes Sedai! Ty teď máš starosti kvůli tomu Aielovi. Otřásl se a sešel dolů.

Šenk byl nacpaný k prasknutí, všechny židle byly obsazené, dokonce i stoličky a lavice, které sem přinesli odjinud, a ti, kteří si neměli kam sednout, postávali u stěn. Černovlasou dívku nikde neviděl a nikdo jiný se po něm neohlédl, když spěchal přes místnost.

Orban měl stůl sám pro sebe a zavázanou nohu měl položenou na židli a podloženou polštářem. Na noze měl měkký střevíc a v ruce stříbrný pohár, který mu služebná dolévala vínem. „Jo,“ říkal právě na celý šenk, „věděli jsme, že Aielové jsou zuřiví válečníci, já a Gann, ale na váhání nebyl čas. Tasil jsem meč, pobodl Lva do slabin...“

Perrin sebou trhl, než si uvědomil, že muž hovoří o svém koni jménem Lev. On by byl klidně schopný tvrdit, že jel na opravdovém lvu. Cítil se trochu zahanbeně. Jenom proto, že ho nemá rád, neměl ještě důvod předpokládat, že hledač by ve svém chvástání zašel tak daleko. Bez ohlížení rychle vyšel z místnosti.

Ulice před hostincem byla stejně přecpaná jako šenk, a lidé, kteří nemohli najít místo uvnitř, se tlačili v oknech a dvakrát tolik se jich mačkalo u dveří, aby si mohli vyslechnout Orbanovo vyprávění. Na Perrina se nikdo nepodíval podruhé, i když si cestou vysloužil několik stížností i hrubších slov od lidí, které odstrčil trochu dál ode dveří.

Každý, kdo byl v noci venku, musel být u hostince, protože cestou na náměstí nezahlédl živou duši. Občas se za osvětleným oknem mihl stín, ale to bylo vše. Přesto měl pocit, že je sledován, a neklidně se rozhlížel kolem sebe. Nic, jen tmou zahalené ulice tečkované zářícími okny. Ve většině oken na náměstí byla tma, svítilo se jen v několika oknech pod střechou.

Šibenice tu stála, přesně jak si ji pamatoval, a ten muž – Aiel – byl stále v kleci visící mimo jeho dosah. Aiel byl zřejmě vzhůru –přinejmenším držel hlavu nahoře – ale na Perrina se ani nepodíval. Pod klecí byly roztroušeny kameny, které po něm předtím házely děti.

Klec visela na silném provaze, který byl přivázaný ke kruhu na jedné z horních mříží a vedl přes těžkou kladku na břevnu dolů ke dvěma kolíkům umístěným ve výši pasu po obou stranách trámu. Přebytečný kus provazu ležel ledabyle smotaný vedle šibenice.

Perrin se rozhlédl kolem sebe a pátral po tmavém náměstí. Stále měl ten podivný pocit, že je sledován, ale pořád nic neviděl. Zaposlouchal se, ale nic neuslyšel. Cítil kouř z komínů a připravované jídlo z domů, lidský pot a starou krev od muže v kleci. Necítil však od něj žádný strach.

Jeho váha a pak ještě ta klec, uvažoval Perrin, když se přiblížil k šibenici. Nevěděl, kdy se k tomu rozhodl, ani jestli už se opravdu rozhodl, ale věděl, že to udělá.

Zahákl se nohou kolem trámu, zvedl provaz a zatáhl, čímž získal menší průvěs. Podle toho, jak sebou provaz trhl, poznal, že se muž v kleci konečně pohnul, ale příliš spěchal, aby se zastavoval a vysvětloval vězni, co má v plánu. Průvěs mu dovolil odmotat provaz z kolíků. Stále zapřený nohou o trám spustil rychle klec na dláždění.

Aiel se teď díval na něj a mlčky si ho prohlížel. Perrin neříkal nic. Když se pořádně podíval na klec, stiskl rty. Když už bylo něco vyrobeno, i něco takového, mělo by to být uděláno dobře. Celou přední stranu klece tvořila dvířka na hrubých závěsech vyrobených ve spěchu. Dvířka držel dobrý železný zámek pověšený na řetěze stejně špatně ukutém, jako mříže klece. Chvíli si prohlížel řetěz, až našel nejhorší článek, a pak do něj vsunul silný trn sekery. Prudce otočil zápěstím a článek praskl. Ve chvilce článek roztáhl, vytáhl řetěz z klece a otevřel dvířka.

Aiel tam seděl s koleny pod bradou a díval se na něj.

„Tak co?“ zašeptal Perrin drsně. „Otevřel jsem to, ale rozhodně tě nehodlám nosit.“ Rychle se rozhlédl po setmělém náměstí. Pořád se nikde nic nehýbalo, ale on na sobě stále cítil něčí oči.

„Jsi silný, muži z mokřin.“ Aiel se kromě toho, že nahrbil ramena, nepohnul. „Chtělo to tři muže, aby mě vytáhli nahoru. A tys mě sundal dolů. Proč?“

„Nerad se koukám na lidi v klecích,“ zašeptal Perrin. Chtěl odejít. Klec byla otevřená a ty oči ho stále sledovaly. Avšak Aiel se nehýbal. Když už něco děláš, dělej to pořádně. „Hodláš odtamtud vůbec vylízt, než někdo přijde?“

Aiel se chytil za mříž nad hlavou a jediným pohybem se vytáhl ven a zvedl se na nohy. Pak tam zůstal stát a opíral se o mříž. Kdyby se úplně narovnal, byl by skoro o hlavu vyšší než Perrin. Teď se podíval Perrinovi do očí – Perrin věděl, že mu v měsíčním světle musejí zářit jako leštěné zlato – ale nezmínil se o nich. „Byl jsem tam od včerejška, muži z mokřin.“ Mluvil jako Lan. Ne že by měli podobný hlas či přízvuk, ale hovořil se stejným nepohnutým chladem, s tou stejnou klidnou jistotou. „Chvíli potrvá, než mě zase nohy unesou. Jsem Gaul z klanu Imran Shaarad Aielů, muži z mokřin. Jsem Shae’en M’taal, Kamenný pes. Moje voda je také tvoje.“

„No, já jsem Perrin Aybara. Z Dvouříčí. Jsem kovář.“ Muž byl z klece venku, takže by mohl odejít. Až na to, že než bude moci Gaul chodit, mohl by sem někdo přijít, takže by skončil zase zpátky v kleci, pokud by ho nezabili, a to by v obou případech pokazilo Perrinovo dílo. „Kdyby mi to myslelo, tak jsem přinesl láhev s vodou nebo měch. Proč mi říkáš ‚muž z mokřin'?“

Gaul ukázal k řece. V měsíčním světle si ani Perrin nebyl zcela jist, ale měl dojem, že Aiel poprvé vypadá nejistě. „Před třemi dny jsem se díval na dívku, jak si hraje ve velké vodní tůni. Musela mít aspoň dvacet loktů napříč. Ona... se v ní protahovala.“ Jednou rukou neohrabaně napodobil pohyb při plavání. „Chrabré děvče. Přejít tyhle... řeky... mě málem zbavilo odvahy. Nikdy by mě nenapadlo, že existuje něco takového jako příliš mnoho vody, ale ani mě nenapadlo, že na světě existuje tolik vody, kolik jí máte vy, lidi z mokřin.“

Perrin potřásl hlavou. Věděl, že na Aielské pustině je vody pomálu – byla to jedna z těch mála věcí, které o Aielské pustině vůbec věděl – ale nenapadlo ho, že by tam mohla být tak vzácná, aby to vyvolalo takovou reakci. „Jsi daleko od domova, Gaule. Proč jsi tady?“

„Pátráme,“ vykládal Gaul pomalu. „Hledáme Toho, kdo přichází s úsvitem.“

Perrin už to jméno kdysi slyšel za okolností, kdy si nebyl jist, co vlastně znamená. Světlo, vždycky se to vrátí zpátky k Randovi. Jsem k němu připoutaný jako zlý kůň připravený k okování. „Hledáš na špatném místě, Gaule. Já ho hledám taky, a on je na cestě do Tearu.“

„Tear?“ Aiel mluvil překvapeně. „Proč...? Ale tak to musí být. V proroctví se praví, že až padne Tearský Kámen, konečně opustíme Trojí zemi.“ To bylo aielské jméno pro Pustinu. „Říká se v něm, že se změníme a znovu najdeme, co bylo naše a co bylo ztraceno.“

„To je možný. Já ta vaše proroctví neznám, Gaule. Už můžeš odejít? Někdo by mohl každou chvíli přijít.“

„Už je pozdě utíkat,“ řekl Gaul a hluboký hlas zařval: „Divoch je volný!“ Přes náměstí přibíhalo deset či dvanáct mužů v bílých pláštích. Měli tasené meče a kónické přilbice se jim v měsíčním světle leskly. Děti Světla.

Jako by mu patřil všechen čas na světě, Gaul klidně zvedl tmavou látku, kterou měl kolem krku, a omotal si ji kolem hlavy, čímž vytvořil hustý černý závoj, jenž mu zakrýval obličej, až mu byly vidět pouze oči. „Tancuješ rád, Perrine Aybaro?“ zeptal se. S tím vyrazil od klece. Přímo k blížícím se bělokabátníkům.

Ti na okamžik překvapeně strnuli, ale okamžik zřejmě Aielovi docela stačil. Prvnímu z mužů, k němuž se přiblížil, vykopl meč z ruky a pak rukou s nataženými prsty jako dýkou udeřil bělokabátníka do krku. Ještě než ten dopadl na zem, Aiel už proklouzl kolem něj. Paže dalšího muže hlasitě křupla, když mu ji Gaul zlomil, zraněného strčil do cesty třetímu a čtvrtého kopl do obličeje. Bylo to jako tanec. Aiel pokračoval od jednoho bělokabátníka k druhému, aniž se zastavil nebo aspoň zpomalil, i když muž, jehož srazil, se opět zvedal, a ten se zlomenou rukou si přehodil meč do druhé ruky. Gaul mezi nimi tančil.

Perrin se nechal ohromením přemoci jen na chviličku, protože ne všichni bělokabátníci věnovali pozornost výhradně Aielovi. Jen tak tak stihl uchopit topor sekery oběma rukama a odrazit bodnutí mečem, pak se rozmáchl... a chtělo se mu vykřiknout, když půlměsíčná čepel muži rozervala hrdlo. Ale na křik neměl čas, ani na lítost. Než se první zcela zhroutil, řítili se na Perrina další bělokabátníci. Perrin nenáviděl zející rány, které sekera zanechávala, nenáviděl způsob, jakým prosekávala osníře, aby se dostala ke svalům pod nimi, jak roztínala přilbice i lebky s téměř stejnou lehkostí. Nenáviděl to všechno. Ale nechtěl zemřít.

Čas jako by se smršťoval a zase roztahoval, a navíc obojí zároveň. – Perrin měl pocit, že bojuje již celé hodiny, a škrábalo ho v hrdle, jak sípěl. Muži se pohybovali jakoby skrz rosol. Jako by v jediné chvíli proskočili od místa, kde začínali, k místu, kde padli. Perrinovi po obličeji stékal pot, a přesto měl pocit, jako kdyby ho namočili do ledové vody. Bojoval o svůj život a nedokázal říci, zda to trvalo jen pár vteřin či celou noc.

Když se konečně zastavil, lapaje po dechu a téměř ohlušen, zadíval se na tucet bíle oděných mužů ležících na dláždění náměstí, a připadalo mu, že měsíc na obloze se ani nepohnul. Někteří muži sténali, jiní leželi mlčky a nehybně. Mezi nimi stál Gaul, stále se zahalenou tváří a prázdnýma rukama. Většina těch na zemi byla jeho práce. Perrin si přál, aby je byl Aiel složil všechny, a cítil se zahanben. Pach krve a smrti byl pronikavý a nahořklý.

„S oštěpy netančíš špatně, Perrine Aybaro.“

Perrinovi se točila hlava, a tak jen zamumlal: „Nechápu, jak mohlo dvanáct chlapů bojovat s dvacítkou takových, jako jsi ty, a vyhrát, i když dva z nich byli hledači.“

„Tak to říkali?“ zasmál se tiše Gaul. „Byli jsme se Sarienem neopatrní. Byli jsme už tak dlouho v těchto měkkých zemích, a vítr vál ze špatné strany, tak jsme nic neucítili. Padli jsme na ně dřív, než jsme si to uvědomili. No, Sarien je mrtev a mne strčili do klece jako hlupáka, takže jsme snad zaplatili dost. Teď je čas běžet, muži z mokřin. Tear, budu si to pamatovat.“ Konečně si stáhl černý závoj. „Kéž vždy nalezneš vodu a stín, Perrine Aybaro.“ Obrátil se a odběhl do noci.

Perrin se taky rozběhl, ale pak si uvědomil, že v rukou stále ještě drží zakrvácenou sekeru. Spěšně otřel čepel do pláště jednoho z mrtvých. Je mrtvý, ať shořím, a už tak je celý od krve. Musel se přinutit vrátit sekeru do smyčky u pasu, než vyrazil.

Při druhém kroku ji spatřil, štíhlou postavu na kraji náměstí v tmavé úzké sukni. Otočila se, že uteče, a Perrin viděl, že má sukni rozstřiženou k jízdě na koni. Vrhla se do uličky a zmizela.

Než dorazil k místu, kde předtím stála, potkal Lana. Strážce si všiml prázdné klece, stojící pod šibenicí, i bílých hromádek ve stínu, o něž se občas otřelo měsíční světlo, a pohodil hlavou, jako by hodlal vybuchnout. Hlasem napjatým a tvrdým jako nová obruč u kola řekl: „Tohle je tvoje práce, kováři? Světlo mě spal! Je tu snad někdo, kdo by tě s tím mohl spojit?“

„Dívka,“ odvětil Perrin. „Myslím, že to viděla. Nechci jí ublížit, Lane! Mohla to vidět spousta dalších lidí. Všude kolem jsou rozsvícená okna.“

Strážce popadl Perrina za rukáv kabátce a postrčil ho směrem k hostinci. „Viděl jsem odtud utíkat nějakou holku, ale myslel jsem... To je jedno. Vytáhni ogiera ven a dostaň ho do stáje. Po tomhle budeme potřebovat, aby byli koně v přístavu co nejdřív. Světlo samo ví, jestli dneska v noci nějaká loď vyplouvá. Možná si budeme muset nějakou najmout. Na nic se neptej, kováři! Udělej to! Honem!"