Velké Hledání

7 Volání krve

Když nosítka s Matem odnesli z amyrlininých komnat, Moirain zase pečlivě zavinula angrial – malou, věkem ztmavlou, vyřezávanou slonovinovou sošku ženy v rozevlátém rouše – do kusu hedvábí a vrátila jej zpátky do váčku. Práce s ostatními Aes Sedai, kdy spojovaly své schopnosti a usměrňovaly tok jediné síly k jedinému cíli, byla únavná i za nejlepších podmínek, dokonce i s pomocí angrialu, a práce celou noc beze spánku neposkytovala ty nejlepší podmínky. A práce, kterou na tom chlapci vykonaly, nebyla vůbec snadná.

Leana vyprovodila nosiče z místnosti ráznými gesty a několika odměřenými slovy. Oba muži se neustále ukláněli, protože je tolik Aes Sedai pohromadě zneklidňovalo, zvlášť když jednou z nich byla sama amyrlin, takže jim už skoro nevadilo, že Aes Sedai používají jedinou sílu. Čekali v chodbě, dokud nebude práce dokonána, a opírali se o stěnu. Těšili se, až budou moci opustit ženské komnaty. Mat ležel se zavřenýma očima a tvář měl bledou, ale hruď se mu pravidelně zdvihala jako v hlubokém spánku.

Jak tohle ovlivní události? přemítala Moirain. Není to nutné, když je roh pryč, ale přesto...

Dveře se za Leanou zavřely a amyrlin se nejistě nadechla. „Tohle je odporná záležitost. Odporná.“ Sice se nemračila, ale mnula si ruce, jako by si je chtěla omýt.

„Ale docela zajímavá,“ ozvala se Verin. Byla čtvrtou Aes Sedai, kterou si amyrlin pro tuto práci vybrala. „Je opravdu zlé, že nemáme tu dýku, takže léčení nemůžeme dokončit. Přes všechno to, co jsme dnes v noci udělaly, nebude žít dlouho. Přinejlepším několik měsíců.“ Tři Aes Sedai byly v amyrlininých komnatách samy. Střílnami začínalo pronikat perleťové světlo svítání.

„Teď bude mít alespoň ty měsíce,“ prohlásila ostře Moirain. „A jestli dýku získáme zpátky, budeme moci to spojení zrušit.“ Jestli ji získáme zpátky. Ano, určitě.

„To pouto bude pořád možné zlomit,“ souhlasila Verin. Byla to kyprá žena s hranatým obličejem, a i přesto, že Aes Sedai měly dar bezvěkosti, objevovaly se jí v hnědých vlasech šediny. To byla jediná známka jejího věku, ale pro Aes Sedai to znamenalo, že je vskutku velice stará. Hlas však měla pevný, odpovídal jejím hladkým lícím. „Byl však s tou dýkou spojen příliš dlouho, na což nesmíme zapomínat. A bude s ní spojen ještě déle, ať už ji najdeme nebo ne. Už by mohl být změněn tak, že ho naše léčení neovlivní, i když už dál nemůže nikoho nakazit. Taková maličkost, ta dýka,“ přemítala, „ale zničí každého, kdo ji nosí dost dlouho. A ten, kdo ji nosí, pak nakazí ty, kdo se s ním dostanou do styku, a ti zase nakazí další, a nenávist a podezřívavost, které zničily Shadar Logoth, kdy se všichni muži i ženy obrátili proti sobě, budou opět vypuštěny do světa. Ráda bych věděla, kolik lidí dokáže pošpinit řekněme tak do roka. Mělo by se to dát vypočítat docela přesně.“

Moirain se na hnědou sestru trpce podívala. Stojíme tváří v tvář dalšímu opravdovému nebezpečí, a ona mluví, jako by to byla hádanka v knize. Světlo, copak hnědé okolní svět opravdu vůbec nevnímají? „Tak musíme tu dýku najít, sestro. Agelmar posílá muže, aby našli ty, kdo vzali roh a zabili jeho leníky, což jsou ti samí, kdo vzali dýku. Bude-li nalezeno jedno, bude nalezeno i to druhé.“

Verin kývla, ale zároveň se zamračila. „Přesto, i když bude dýka nalezena, kdo ji bezpečně navrátí? Kdožkoliv se jí dotkne, riskuje, že se pošpiní, pokud ji bude mít u sebe příliš dlouho. Možná kdyby ji dali do truhlice, dobře ji zabalili a utěsnili. Ale stejně bude pro ty, kdo jí budou delší dobu nablízku, nebezpečná. A jelikož tu dýku nemůžeme prozkoumat, nemůžeme si být jisty, jak moc je třeba ji odstínit. Ale to ty víš, Moirain, ba víc. Zařídila jsi dost, aby ten mladý muž přežil, i když ji měl u sebe, a přestal šířit nákazu na ostatní. Musíš dost přesně vědět, jak silný je její vliv.“

„Je tu jeden člověk,“ řekla Moirain, „který může dýku získat zpátky, aniž by mu ublížila. Někdo, koho jsme proti té nákaze odstínily tak, jak jen je to možné. Mat Cauthon.“

Amyrlin kývla. „Ano, ovšem. On to může udělat. Pokud bude žít dost dlouho. Jenom Světlo ví, jak daleko ji odnesou, než ji Agelmarovi muži najdou. Pokud ji vůbec najdou. A jestli ten hoch zemře dříve... no, jestli ta dýka bude ve světě tak dlouho, budeme mít další starosti.“ Amyrlin si unaveně promnula oči. „Myslím, že musíme najít i toho Padana Faina. Proč je ten temný druh tak důležitý, aby tolik riskovali a zachraňovali ho? Mnohem snazší by pro ně bylo, kdyby jenom ukradli roh. Již tak pro ně byl příchod až do tvrze, jako je tahle, nebezpečný jako zimní vichřice na Bouřlivém moři, ale oni to riziko podstoupili, aby tohoto temného druha osvobodili. Jestli si číhači myslí, že je tak důležitý –“ Amyrlin se odmlčela a Moirain věděla, že uvažuje, zda to jsou skutečně pouze myrddraalové, kdo tu rozkazuje – „tak my musíme taky.“

„Musíme ho najít,“ souhlasila Moirain a doufala, že si nikdo nevšiml naléhavosti v jejím hlase, „ale je docela pravděpodobné, že ho najdeme spolu s rohem.“

„Jak říkáš, dcero.“ Amyrlin si přitiskla ruku na ústa, aby potlačila zívnutí. „A teď, Verin, pokud nás omluvíš, jenom ještě něco rychle vyřídím s Moirain, a pak se trochu prospím. Předpokládám, že Agelmar bude trvat na oslavě dnes večer, když už se ta včerejší tolik pokazila. Tvoje pomoc byla velice cenná, dcero. Prosím, pamatuj si, že nesmíš nikomu vyjevit nic o příčině chlapcova zranění. Některé z našich sester by v něm viděly dílo Stínu, namísto toho, co vytvořili sami lidé.“

Nebylo třeba červené adžah ani jmenovat. A možná, napadlo Moirain, červené už nejsou jediné, před kým si bylo třeba dávat pozor.

„Já ovšem nic neprozradím, matko.“ Verin se uklonila, ale ke dveřím nijak nespěchala. „Říkala jsem si, že by ses měla podívat na tohle, matko.“ Vytáhla od pasu malý poznámkový sešit vázaný v měkké hnědé kůži. „Tohle bylo napsáno na stěnách vězení. Většinou tam nebylo nic neobvyklého – rouhání a vychloubání se, trolloci zřejmě nic jiného neumí – ale jednu část napsala zkušenější ruka. Ruka vzdělaného temného druha, možná dokonce myrddraala. Mohl by to být jen výsměch, a přesto to vypadá jako poezie, nebo snad píseň, a zní to jako proroctví. O proroctvích Stínu toho mnoho nevíme, matko.“

Amyrlin váhala jenom chvíli, pak kývla. Proroctví Stínu, temná proroctví, měla ten nešťastný zvyk, že byla plněna stejně jako proroctví Světla. „Přečti mi to.“

Verin otočila několik stránek, odkašlala si a klidným, vyrovnaným hlasem začala.

„Dcera noci tu poznovu kráčí.

V prastaré válce znovu válčí.

Nového milce sobě hledá, kdo sloužit jí bude a zemře,

leč sloužit bude dál.

Kdo příchod její zastavit stačí?

Zářící hradby pokleknout ráčí.

Krev sytí krev.

Krev volá krev.

Krev je, krev byla, krev vždy bude též.

Muž, jenž usměrňuje, stojí sám.

Své přátele on obětuje temnotám.

Dvé cest před ním jest, jedna k strašné smrti bez umřítí,

druhá k žití bez umřítí.

Kterou on vybere? Kterou on vybere sobě sám?

Co ruka skrývá? Čí život béře?

Krev sytí krev.

Krev volá krev.

Krev je, krev byla,

krev vždy bude též.

Luc do Dhúmských přibyl hor.

Isam naň čekal v průsmycích hor.

Lov již začal. Stínu psi teď honící stopu mají a kořist.

Jednomu žíti bylo, jednomu umříti, leč oba jsou.

Čas změny nastal již.

Krev sytí krev.

Krev volá krev.

Krev je, krev byla, krev vždy bude též.

Hlídači u Tomovy čekají Hlavy.

Sémě Kladiva sžehne strom prastarý.

Smrt bude sít a slunce pálit, než Veliký pán přijde.

Smrt bude žnout a těla padat, než Veliký pán přijde.

A znovu sémě prastaré zlo zničí, než Veliký pán přijde.

Teď Veliký pán přichází.

Teď Veliký pán přichází.

Krev sytí krev.

Krev volá krev.

Krev je, krev byla, krev vždy bude též.

Teď Veliký pán přichází.“

Když Verin domluvila, zavládlo dlouhé ticho.

Nakonec promluvila amyrlin. „Kdo to ještě viděl, dcero? Kdo o tom ví?“

„Jenom Serafelle, matko. Jakmile jsme to opsaly, muži stěny odrhli. Na nic se neptali, chtěli se toho honem honem zbavit.“

Amyrlin kývla. „Dobrá. V Hraničních státech je až příliš mnoho lidí, kteří dokážou rozluštit trollocké písmo. Není třeba, aby si dělali další starosti. Už tak jich mají až dost.“

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se hnědé sestry opatrně Moirain. „Je to proroctví, co myslíš?“

Verin naklonila hlavu na stranu a zamyšleně se zadívala do svých poznámek. „Možná. Vypadá to jako některá temná proroctví, která známe. A některé části jsou dost jasné. Přesto by to ale mohl být jenom výsměch.“ Položila prst na řádku. ,„Dcera noci tu poznovu kráčí.‘ To může znamenat jenom to, že Lanfear je zase volná. Nebo někdo chce, abychom si to mysleli.“

„Kdyby to byla pravda,“ řekla amyrlin, „to by nám tedy dělalo starosti, dcero. Ale Zaprodanci jsou stále ještě vázáni.“ Pohlédla na Moirain a chvíli vypadala velice ustaraně, než se zase zatvářila neurčitě. „I kdyby zámky povolovaly, Zaprodanci jsou stále ještě vázáni.“

Lanfear. Ve starém jazyce Dcera noci. Její skutečné jméno nebylo nikde zaznamenáno, ale toto bylo jméno, které si ona sama vybrala, na rozdíl od většiny Zaprodanců, které pojmenovali ti, jež zradili. Někteří říkali, že Lanfear byla ve skutečnosti nejmocnější ze Zaprodanců, ještě před Izmaelem, Zrádcem naděje, ale svou moc skrývala. Z oněch časů zůstalo tak málo záznamů, že to žádný učenec nedokázal s určitostí říci.

„Se všemi těmi falešnými Draky, co se objevují, není překvapením, že se do toho někdo pokouší zatáhnout Lanfear.“ Moirain měla stejně klidný hlas jako výraz ve tváři, ale v jejím nitru to vřelo. O Lanfear byla kromě jejího jména s určitostí známa jedna věc: že než přešla na stranu Stínu, než se Luis Therin Telamon setkal s Ilienou, Lanfear byla jeho milenkou. To je komplikace, kterou skutečně nepotřebujeme.

Amyrlin se zamračila, jako by ji napadlo to stejné, ale Verin kývla, jako by to byla jenom slova. „Ta ostatní jména jsou také jasná, matko. Vznešený pán Luc je, samozřejmě, bratrem Tigrain, tehdejší dědičky Andoru, který zmizel v Morně. Nicméně kdo je Isam, nebo co má společného s Lukem, to vskutku nevím.“

„To, co potřebujeme vědět, včas zjistíme,“ podotkla ledabyle Moirain. „Zatím nemáme důkaz, že se skutečně jedná o proroctví.“ Ona to jméno znala. Isam byl synem Breyan, manželky Laina Mandragorana, jejíž pokus získat trůn Malkieru pro svého manžela přivedl na jih hordy trolloků. Breyan a její nedospělý syn zmizeli, když trolloci přemohli Malkier. A Isam byl Lanovým pokrevním příbuzným. Nebo je jeho pokrevním příbuzným? Tohle před ním musím utajit, dokud se nedozvím, co udělá. Dokud nebudeme dál od Morny. Kdyby si myslel, že je Isam naživu...

,„Hlídači u Tomovy čekají Hlavy,‘" pokračovala Verin. „Někteří lidé se pořád ještě drží té staré víry, že vojska, která Artuš Jestřábí křídlo vyslal před Arythský oceán, se jednoho dne vrátí, i když po takové době...“ Opovržlivě si odfrkla. „Do Miere A’vron, hlídači vln, mají pořád... obec je, myslím, to nejlepší slovo... na Tomově Hlavě ve Falme. A jedno ze starých jmen Artuše Jestřábí křídlo je Kladivo Světla.“

„Naznačuješ snad, dcero,“ ozvala se amyrlin, „že vojáci Artuše Jestřábí křídlo, nebo spíš jejich potomci, by se skutečně mohli po tisíci letech vrátit?“

„Povídá se o válce na Almothské pláni a na Tomově Hlavě,“ poznamenala pomalu Moirain. „A Jestřábí křídlo poslal s vojsky i dva ze svých synů. Jestli našli nějakou zemi a přežili, mohlo by existovat hodně jeho potomků. Nebo žádný.“

Amyrlin se na Moirain ostražitě zadívala. Očividně si přála, aby byly samy, takže by se mohla zeptat, co má Moirain na mysli. Moirain jenom kývla, aby ji uklidnila, a stará přítelkyně se na ni usmála.

Verin, s nosem pořád ještě zabořeným ve svých poznámkách, si ničeho nevšimla. „Nevím, matko. Ale pochybuji o tom. O těch zemích, kam Artuš Jestřábí křídlo poslal dobyvatele, vůbec nic nevíme. A Mořský národ odmítá přeplout Arythský oceán. Říkají, že na opačné straně oceánu leží Ostrovy mrtvých. Přála bych si, abych věděla, co tím myslí, ale ta prokletá uzavřenost Mořského národa...“ Povzdechla si, aniž zvedla hlavu. „Jediné, co máme, je jedna zmínka o ‚zemi ve Stínu za zapadajícím sluncem, za Arythským oceánem, kde vládnou vojska noci‘. Z toho se nedá poznat, jestli vojáci, které Jestřábí křídlo vyslal, stačili na to, aby ta ‚vojska noci‘ porazili, nebo jestli vůbec přežili Artušovu smrt. Jakmile začala stoletá válka, všichni měli plné ruce práce, aby si urvali vlastní díl z Artušovy říše, takže neměli čas myslet na to, co dělá jeho vojsko za mořem. Řekla bych, matko, že jestli jsou jejich potomci pořád ještě naživu, a pokud se vůbec kdy hodlali vrátit, nečekali by tak dlouho.“

„Takže ty nevěříš, že to je proroctví, dcero?“

„Teď ten ‚prastarý strom‘,“ pokračovala Verin ponořená do vlastních myšlenek. „Vždycky kolovaly povídačky – nic víc než to – že dokud lid Almothu ještě žil, měli větévku avendesory, možná dokonce živý odrostek. A almothská korouhev byla ‚modrá jako obloha nad hlavou, černá jako zem pod nohama, s košatým stromem života, který je spojoval‘. Ovšem Tarabonští se nazývají Stromem člověka a tvrdí, že jsou potomky vládců a šlechticů z věku pověstí. A Domanští prohlašují, že pocházejí z těch, kteří ve věku pověstí strom života vytvořili. Existují i další možnosti, ale povšimni si, matko, že nejméně tři se soustřeďují kolem Almothské pláně a Tomovy Hlavy.“

Amyrlin náhle mluvila klamně mírným hlasem. „Nemohla by ses rozhodnout, dcero? Jestli se sémě Artuše Jestřábí křídlo nevrací, tak to není proroctví a ani za shnilou rybí hlavu nezáleží na tom, co znamená ten prastarý strom.“

„Mohu ti jenom říci, co vím, matko,“ řekla Verin a vzhlédla od svých poznámek, „a rozhodnutí nechat ve tvých rukou. Věřím, že poslední z vojáků Artuše Jestřábí křídlo dávno zahynuli v cizině, ale protože tomu věřím, tak to ještě nemusí být pravda. Čas změny, samozřejmě, naznačuje konec věku, a Veliký pán –“

Amyrlin udeřila do stolu, až to zadunělo. „Já velice dobře vím, kdo je ten Veliký pán, dcero. Myslím, že bys už měla jít.“ Zhluboka se nadechla a viditelně se musela uklidňovat. „Běž, Verin. Nechci se na tebe hněvat. Nechci zapomenout, kdo mi v noci pekl medové koláčky, když jsem ještě byla novickou.“

„Matko,“ ozvala se Moirain, „není tu nic, co by naznačovalo, že jde o proroctví. Něco takového by mohl poskládat každý s trochou rozumu a vědomostí, a nikdo nikdy neřekl, že myrddraalové nemají rozum, byť jsou tak zlotřilí.“

„A ovšem,“ dodala klidně Verin, „ten muž, který usměrňuje, musí být jeden z těch tří mladých mužů, kteří putují s tebou, Moirain.“

Moirain šokované vytřeštila oči. Že nevnímají svět? Já jsem ale hloupá. Než si uvědomila, co vlastně dělá, sáhla po pulzující záři, kterou vždy cítila čekat opodál, sáhla po pravém zdroji. Vzápětí jí proudila žilami jediná síla a naplnila ji energií, přičemž ztlumila svit síly vycházející z amyrlin, která učinila to stejné. Moirain ještě nikdy nenapadlo, že by mohla použít sílu proti jiné Aes Sedai. Žijeme v nebezpečné době a svět visí na vážkách, a co je třeba udělat, musí být uděláno. Musí. O, Verin, proč jsi musela strkat nos tam, kam nemáš?

Verin zavřela knihu a vrátila si ji za opasek. Pak se podívala z jedné ženy na druhou. Nemohla si nevšimnout záře, která obě obklopovala, světla pocházejícího ze styku s pravým zdrojem. Pouze někdo sám cvičený v usměrňování mohl tu záři vidět, ale naděje, že by to nějaká Aes Sedai přehlédla u jiné ženy, byla nulová.

Verin se po obličeji mihl záblesk uspokojení, ale jinak nijak nedávala najevo, že si uvědomuje, co vlastně způsobila. Pouze se tvářila, jako by našla další kousek, který zapadá do skládačky. „Ano, myslela jsem si to. Moirain by to nemohla udělat sama, a kdo by jí mohl být lepším pomocníkem než přítelkyně z dětství, se kterou se plížily krást koláčky.“ Zamrkala. „Odpusť, matko. To jsem neměla říkat.“

„Verin. Verin.“ Amyrlin užasle vrtěla hlavou. „Tys obvinila svoji sestru – a mě? – z... ani to neřeknu. A teď si děláš starosti, žes mluvila příliš důvěrně s amyrlin? Máš díru ve člunu a děláš si starosti, že prší. Pomysli na to, co naznačuješ, dcero.“

Na to už je pozdě, Siuan, pomyslela si Moirain. Kdybychom nezpanikařily a nevsáhly do pravého zdroje, možná pak... Ale teď si je jistá. „Proč nám to vykládáš, Verin?“ řekla nahlas. „Jestli věříš tomu, co říkáš, měla bys to povědět ostatním sestrám, zvlášť červeným.“

Verin se překvapením rozšířily oči. „Ano. Ano, asi bych měla. To mě nenapadlo. Jenže kdybych to udělala, tebe by, Moirain, i tebe, matko, utišily a toho muže zkrotily. Nikdo ještě nezaznamenal postup u muže, který vládne silou. Kdy přesně na něj přijde šílenství a jak ho zachvátí? Jak rychle to postupuje? Funguje mu ještě tělo, když už uhnívá? Jak dlouho? Pokud nebude zkrocen, co se stane tomu mladému muži, ať už je to kterýkoliv z nich, stane se mu, ať už tam budu nebo nebudu, abych mu mohla klást otázky. Bude-li však pod dohledem, mohly bychom aspoň po nějakou dobu získávat poměrně bezpečně záznamy. A je tu také Karaethonský cyklus.“ Klidně opětovala jejich poplašené pohledy. „Předpokládám, matko, že to je Drak Znovuzrozený? Nevěřím, že bys tohle udělala – klidně nechala volně běhat muže, který může usměrňovat – kdyby to nebyl Drak.“

Ona myslí jenom na znalosti, přemítala užasle Moirain. Jedná se o vyvrcholení nejstrašnějšího proroctví, možná dokonce o konec světa, a ji zajímá pouze získávání vědomosti. Ale i přesto je nebezpečná.

„Kdo ještě to ví?“ Amyrlin mluvila slabým hlasem, nicméně ostře. „Řekla bych, že Serafelle. Kdo ještě, Verin?“

„Nikdo, matko. Serafelle ve skutečnosti nezajímá nic, co už nebylo zapsáno do knih, a pokud možno velice dávno. Myslí si, že je kolem roztroušeno dost starých knih, rukopisů a útržků, ztracených nebo zapomenutých, aby to desetkrát vyvážilo to, co jsme shromáždily v Tar Valonu. S určitostí cítí, že je kolem k nalezení stále ještě dost starých znalostí, aby –“

„Dost, sestro,“ řekla Moirain. Uvolnila spojení s pravým zdrojem a po chvíli udělala to samé i amyrlin. Byla to vždycky ztráta cítit, jak se síla uvolňuje, jako když krev a život prýští z otevřené rány. Jedna její část se chtěla držet dál, ale na rozdíl od některých sester, Moirain si z toho udělala otázku sebeovládání, nezamilovat se příliš do toho pocitu. „Posaď se, Verin, a pověz nám, co víš a jak jsi to zjistila. Nic nevynechávej.“

Když si Verin sedala do křesla – samozřejmě se nejdřív podívala na amyrlin, zda se může posadit v její přítomnosti – Moirain ji smutně pozorovala.

„Je dost nepravděpodobné,“ začala Verin, „že by si kdokoliv, kdo pečlivě nestudoval staré záznamy, všiml něčeho zvláštního, tedy kromě toho, že se vy dvě chováte podivně. Odpusť, matko. Bylo to skoro před dvaceti lety, když byl Tar Valon v obležení, když jsem získala první stopu, a to bylo jenom...“

Světlo mi pomoz, Verin, jak jsem tě pro ty tvé medové koláčky a náruč, v níž jsem se mohla vyplakat, milovala. Ale udělám, co budu muset. Udělám. Musím.

Perrin se zpoza rohu díval za odcházející Aes Sedai. Byla cítit levandulovým mýdlem, i když většina lidí by to neucítila ani zblízka. Jakmile se ztratila z dohledu, Perrin odspěchal do pokoje pro nemocné. Už se jednou snažil Mata navštívit a ta Aes Sedai – zaslechl, jak ji kdosi oslovuje Leano – mu málem utrhla hlavu, aniž se vůbec podívala, kdo to je. Ve společnosti Aes Sedai se necítil dobře, zvlášť když mu začaly prohlížet oči.

Zastavil se u dveří a zaposlouchal se – v chodbě neslyšel kroky a na opačné straně dveří taky nic – vešel tedy a tiše za sebou zavřel dveře.

Pokoj pro nemocné byla dlouhá místnost s obílenými stěnami, a protože na obou stranách byly východy na cimbuří, bylo tu i dost světla. Mat ležel na jednom z úzkých lůžek, která stála podél stěn. Po poslední noci Perrin čekal, že většina lůžek bude obsazená, ale po chvíli si uvědomil, že je tvrz plná Aes Sedai. Jediná věc, kterou Aes Sedai nedokázaly vyléčit, byla smrt. Jemu však pokoj stejně páchl nemocí.

Perrin se ošklíbl, když si to uvědomil. Mat ležel nehybně se zavřenýma očima a rukama položenýma na pokrývce. Vypadal vyčerpaně. Ne jako by byl nemocný, spíš jako by tři dny dřel na poli a teprve před chvílí si lehl, aby si odpočinul. Byl ale cítit... divně. Perrin to nedokázal pojmenovat. Prostě to nebylo správné.

Perrin se opatrně posadil na lůžko stojící vedle Matova. Všechno vždycky dělal opatrně. Byl větší než většina lidí, a pokud se pamatoval, vždycky byl větší než ostatní chlapci. Musel prostě být opatrný, aby nikomu nechtě neublížil. Rád si taky všechno nejdřív pořádně promyslel a občas si o nějakém problému i s někým pohovořil. Když si teď Rand myslí, že je pán, tak s ním se o tom mluvit nedá, a Mat toho určitě nebude mít mnoho co říci.

Perrin večer vyrazil do zahrady, aby si všechno promyslel. Při té vzpomínce se pořád cítil poněkud zahanbeně. Protože kdyby byl nešel, byl by ve svém pokoji, takže by šel s Egwain a Matem a možná by mohl zabránit tomu, aby jim ublížili. Věděl však, že by spíš skončil na jednom z lůžek, jako Mat, nebo by byl mrtev, ale to nic neměnilo na tom, jak se cítil. Prostě šel do zahrady, a to nemělo nic společného s útokem trolloků, který mu teď dělal starosti.

Tam ho našly služebné a jedna dvorní dáma z doprovodu urozené paní Amalisy, urozená paní Timora, jak sedí potmě. Timora okamžitě, jakmile ho objevily, poslala jednu z ostatních pryč a Perrin ji zaslechl, jak říká: „Najdi Liandrin Sedai! Rychle!“

Stály tam a pozorovaly ho, jako by si myslely, že by mohl zmizet v oblaku kouře jako kejklíř. Tehdy se rozezněl poplašný zvon a každý v pevnosti se rozběhl.

„Liandrin,“ mumlal si teď pro sebe Perrin. „Červené adžah. Ty dělají jediný, honí muže, kteří dokážou usměrňovat sílu. Nemyslíš si, že věří, že jsem jeden z nich, že ne?“ Mat samozřejmě neodpověděl. Perrin si lítostivě zamnul nos. „A teď mluvím sám se sebou. To už je teda vrchol.“

Matovi se zachvěla víčka. „Kdo...? Perrine? Co se stalo?“ Oči však neotevřel úplně a mluvil, jako by napůl spal.

„Ty si nevzpomínáš, Mate?“

„A na co?“ Mat ospale zvedl ruku k obličeji a pak ji s povzdechem nechal padnout. Oči se mu už zase zavíraly. „Pamatuju se na Egwain. Prosila mě... abych s ní šel dolů... podíval se na Faina.“ Mat se zasmál a zívl. „Nemusela mě prosit. Říkala... Nevím, co se stalo potom...“ Mat si olízl rty a začal pravidelně, zhluboka dýchat. Usnul.

Perrin zachytil zvuk blížících se kroků a vyskočil, ale neměl, kam by se ztratil. Pořád ještě stál vedle Matova lůžka, když se otevřely dveře a vstoupila Leana. Zastavila se, dala ruce v bok a pomalu si ho prohlédla od hlavy k patě. Byla skoro stejně vysoká jako on.

„Tak poslyš,“ začala tichým, leč ostrým hlasem, „jsi docela hezký mládenec, skoro bych si přála, abych patřila k zeleným. Skoro. Ale jestli budeš rušit mého pacienta... no, vypořádala jsem se s bratříčky skoro tak velkými, jako jsi ty, než jsem odešla do Věže, takže si nemysli, že ti ta ramena k něčemu budou.“

Perrin si odkašlal. Půlku času nechápal, co vlastně ženy míní tím, co říkají. Ne jako Rand. On vždycky ví, co má dívkám vykládat. Perrin si uvědomil, že se mračí, tak toho honem nechal. Nechtěl přemýšlet o Randovi, ale hlavně nechtěl rozhněvat Aes Sedai, zvlášť takovou, která začíná netrpělivě poklepávat nohou. „Ehm... nerušil jsem ho. Pořád ještě spí. Vidíš?“

„To je pravda. A dobře pro tebe. A co tu vůbec děláš? Vzpomínám si, že jsem tě odsud už jednou vyhodila. Jen si nemysli, že jsem na to zapomněla.“

„Jenom jsem chtěl vědět, jak mu je.“

Leana zaváhala. „Spí, tak mu je. A za pár hodin vyleze z postele a tobě to bude připadat, že mu nic nebylo.“

Při tom, jak se odmlčela, Perrinovi naskočila husí kůže. Lhala, aspoň v něčem. Aes Sedai nikdy nelhaly, ale na druhou stranu ne vždycky říkaly celou pravdu. Perrin si nebyl jist tím, co se tu děje – Liandrin ho hledá, Leana mu lže – ale nabyl dojmu, že nadešla chvíle, kdy by se měl dostat z dosahu Aes Sedai. Pro Mata stejně nemohl nic udělat.

„Děkuju,“ řekl. „Raději ho teda nechám spát. Promiň.“

Pokusil se kolem Leany proklouznout ke dveřím, ale ona ho náhle popadla za hlavu a naklonila mu ji, aby se mu mohla podívat do očí. Něco jako by jím projelo, hřejivé zachvění, které začalo na temeni hlavy a pokračovalo ke špičkám prstů na nohou a pak se zase vrátilo. Perrin se vyprostil z jejího sevření.

„Jsi zdravý, jako mladé zvíře,“ prohlásila Leana a našpulila rty. „Ale jestli ty ses narodil s takovýma očima, tak já jsem bělokabátník.“

„Takový oči jsem měl vždycky,“ zavrčel Perrin. Trochu ho uvedlo do rozpaků, že s Aes Sedai mluví takovým tónem, ale byl stejně překvapen jako ona, když ji jemně uchopil za lokty, zvedl ji ze země a postavil ji stranou, aby mu nestála v cestě. Jak se tak dívali jeden na druhého, Perrina napadlo, jestli má oči stejně rozšířené úlekem jako ona. „Promiň,“ zopakoval a skoro utekl.

Moje oči. Moje Světlem prokleté oči! Jeho oči zachytily ranní slunce a zaleskly se jako leštěné zlato.

Rand sebou házel na lůžku a snažil se na tenkém slamníku najít pohodlnou polohu. Úzkými střílnami proudilo sluneční světlo a zabarvovalo holé kamenné stěny. Rand už po zbytek noci neusnul, i když byl velice unavený, a byl si jist, že teď neusne taky. Kožený kabátec měl položený na podlaze mezi lůžkem a stěnou, ale kromě toho byl zcela oblečen, měl dokonce i nové boty. Meč měl opřený vedle postele a luk a toulec ležely v rohu na stočených pláštích.

Rand se nedokázal zbavit pocitu, že by se měl chopit šance, kterou mu poskytla Moirain, a okamžitě odejít. Celou noc ho to vědomí hryzalo. Třikrát se zvedl, že již půjde. Dvakrát došel až ke dveřím. Chodby byly až na pár sloužících, vykonávajících pozdní práce, prázdné. Cesta byla volná. Ale Rand se to musel dozvědět.

Se sklopenou hlavou vstoupil Perrin a zazíval. Rand se posadil. „Jak se má Egwain? A Mat?“

„Egwain spí, aspoň mi to říkali. Nechtěli mě pustit do ženských komnat, abych se na ni mohl podívat. Mat je –“ Náhle se Perrin zamračil do země. „Když tě to tak zajímá, proč se na něj nejdeš podívat sám? Myslel jsem, že už tě vůbec nezajímáme. Aspoň jsi to říkal.“ Perrin otevřel dveře od šatníku a začal se v něm hrabat, aby našel čistou košili.

„Šel jsem za ním, Perrine. Byla tam Aes Sedai, ta vysoká, co je vždycky s amyrlin. Tvrdila, že Mat spí, že zavazím a že můžu přijít někdy jindy. Mluvila, jako když pan otec Thane proháněl chlapy po mlýnici. Víš, jaký je pan otec, pořád štěká, musí se to udělat správně hned napoprvé a musí se to udělat hned.“

Perrin neodpovídal. Shodil ze sebe plášť a přetáhl si košili přes hlavu.

Rand si chvíli prohlížel kamarádova záda a potom se zasmál. „Chceš něco slyšet? Víš, co mi řekla? Tedy ta Aes Sedai u Mata.

Víš, jak je vysoká. Je stejně vysoká jako většina mužů. Kdyby byla o dlaň vyšší, mohla by se mi dívat rovnou do očí. No, prohlídla si mě od hlavy k patě a pak zamumlala: ‚Ale že jsi vysoký. Kde jsi byl, když mi bylo šestnáct? Nebo aspoň třicet?‘ Pak se zasmála, jako kdyby to byl nějaký vtip. Co si o tom myslíš?“

Perrin si konečně natáhl čistou košili a úkosem se na Randa zadíval. S těmi svými mohutnými rameny a kudrnatými vlasy Randovi připomínal raněného medvěda. Medvěda, který nechápe, proč byl zraněn.

„Perrine, já –“

„Jestli chceš žertovat s Aes Sedai,“ přerušil ho Perrin, „to je na tobě. Můj pane.“ Začal si zastrkávat košili do spodků. „Já netrávím moc času duchaplnou zábavou – duchaplnou, řekne se to tak? – s Aes Sedai. Jenomže já jsem jenom neobratnej kovář a mohl bych někomu zavazet. Můj pane.“ Sebral ze země plášť a vyrazil ke dveřím.

„Ať shořím, Perrine, mrzí mě to. Bál jsem se a myslel jsem, že mám potíže – možná jsem je měl, možná je mám pořád, ani nevím – a nechtěl jsem, abyste v tom byli s Matem se mnou. Světlo, od včerejšího večera mě hledají všechny ženské. Myslím, že to patří k těm potížím, co mám. Myslím, že patří. A Liandrin... Ona...“ Rand rozhodil rukama. „Perrine, věř mi, nechci, aby ses do toho namočil.“

Perrin se zastavil, ale stál dál u dveří a jenom pootočil hlavu, takže Rand viděl jedno zlaté oko. „Že hledají tebe? Možná nás hledají všechny.“

„Ne, hledají mě. Přál bych si, aby to bylo jinak, ale vím, jak to je.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Liandrin mě stejně chce, to vím. Slyšel jsem to.“

Rand se zamračil. „Proč by...? Stejně to na věci nic nemění. Koukni, pustil jsem si pusu na špacír a řekl jsem, co jsem neměl. Nemyslel jsem to tak, Perrine. Prosím tě, řekl bys mi teď, co je s Matem?“

„Spí. Leana – to je Aes Sedai – říkala, že bude za pár hodin na nohou.“ Perrin nejistě pokrčil rameny. „Myslím, že lhala. Vím, že Aes Sedai nikdy nelžou, aspoň ne tak, abys je při tom mohl chytit, ale lhala, nebo si něco nechávala pro sebe.“ Perrin se odmlčel a úkosem si Randa prohlížel. „Tys nic z toho nemyslel vážně? Takže dneska spolu odejdeme? Ty, já a Mat?“

„Já nemůžu, Perrine. Nemůžu ti říct proč, ale opravdu musím jít sá – Perrine, počkej!“

Dveře se za jeho přítelem zabouchly.

Rand se svezl zpátky na postel. „Nemůžu ti to vysvětlit,“ zamumlal a uhodil pěstí do postranice lůžka. „Nemůžu.“ Ale teď už můžeš jít, ozval se mu v hlavě hlas. Egwain bude v pořádku a Mat za hodinu za dvě vstane. Teď už můžeš jít. Než Moirain změní názor.

Právě se chtěl posadit, když kdosi zabušil na dveře a Rand vyskočil na nohy. Kdyby se totiž vracel Perrin, tak by neklepal. Bušení se ozvalo znovu.

„Kdo je to?“

Dovnitř vešel Lan a nohou za sebou zavřel dveře. Jako obvykle měl přes prostý zelený kabátec, který byl v lese téměř neviditelný, opasek s mečem. Tentokrát však měl kolem levé paže ovázánu širokou zlatou šňůru a třásně mu visely skoro k lokti. K uzlu měl připíchnutého zlatého jeřába v letu, znak Malkieru.

„Amyrlinin stolec si tě žádá, ovčáku. Takhle ale jít nemůžeš. Dolů s tou košilí a učeš se. Vypadá to jako vrabčí hnízdo.“ Lan prudce otevřel šatník a začal se prohrabovat šatstvem, které chtěl Rand nechat tady.

Rand stál nehybně a cítil se, jako by dostal ránu kladivem do hlavy. Ovšemže to očekával, ale byl si jist, že než povolání přijde, bude už dávno pryč. Ona to ví. Světlo, jsem si jistý. „Co tím myslíš, že mě chce vidět? Já odcházím, Lane. Měl jsi pravdu. Právě teď jdu do stáje, beru si koně a odjíždím.“

„To jsi měl udělat už včera v noci.“ Strážce hodil na postel bílou hedvábnou košili. „Přijetí u amyrlinina stolce nikdo neodmítne, ovčáku. Ani samotný velící kapitán bělokabátníků. Pedron Niall by sice nejspíš strávil cestu tím, že by plánoval, jak ji zabít, pokud by to dokázal a dostal se potom pryč, ale přišel by.“ Lan se obrátil s jedním z těch kabátů s vysokým límcem v rukou a podržel si ho před očima. „Tenhle ujde.“ Po obou červených rukávcích se plazily propletené trnité plané růže vyšité silnou zlatou nití, a táhly se i kolem manžet. Na zlatem lemovaném límci byly navíc zlaté volavky. „Barva je taky v pořádku.“ Zdálo se, že ho něco pobavilo nebo uspokojilo. „No tak, ovčáku. Převlékni si košili. Honem.“

Rand si váhavě stáhl přes hlavu obyčejnou košili z hrubé vlny. „Budu se cítit jako hlupák,“ bručel. „Hedvábná košile! V životě jsem neměl hedvábnou košili. A takový maškarní kabát taky ne, ani na slavnost.“ Světlo, kdyby mě tak viděl Perrin... Ať shořím, po všech těch hloupých řečech o urozených pánech, kdyby mě viděl v tomhle, ani by mě nevyslechl.

„Před amyrlinin stolec se nemůžeš dostavit jako štolba, kterého právě pustili ze stáje, ovčáku. Podívám se ti ještě na boty. Ty půjdou. No, pospěš si s tím, pospěš si. Amyrlin nemůžeš nechat čekat. Vezmi si meč.“

„Můj meč!“ Hedvábná košile, kterou si právě přetahoval přes hlavu, Randův výkřik ztlumila. Škubnutím si košili stáhl dolů. „V ženských komnatách? Lane, jestli půjdu ke slyšení k amyrlin – k amyrlin! – s mečem, pozná –“

„Nic nedělej,“ uťal ho Lan suše. „Pokud se tě amyrlin bude bát – a ty by sis měl raději myslet, že nebojí, protože nevím o ničem, co by tu ženu mohlo vyděsit – nebude to kvůli meči. A pamatuj si, když před ni dojdeš, poklekni. Jenom na jedno koleno, nezapomeň,“ dodával Lan přísně. „Nejsi nějaký kupčík, kterého chytili, jak podvádí při vážení. Možná by sis to měl vyzkoušet.“

„Myslím, že vím, jak na to. Viděl jsem, jak před královnou Morgasou poklekala královnina garda.“

Strážcovy rty lehounce zvlnil spíše tušený úsměv. „Ano, udělej to tak, jak to dělali oni. To jim poskytne látku k přemýšlení.“

Rand se zamračil. „Proč mi to říkáš, Lane? Ty jsi strážce. A chováš se, jako kdybys byl na mé straně.“

„Já jsem na tvé straně, ovčáku. Trošku. Dost na to, abych ti trochu pomohl.“ Strážce měl obličej jako z kamene a pronášená jeho drsným hlasem zněla soucitná slova jaksi nepatřičně. „To, co ses naučil, jsem tě naučil já, a já rozhodně nechci, aby ses někde plazil a fňukal. Kolo nás všechny vetká do vzoru, jak si samo přeje. Ty máš míň volnosti než většina ostatních, ale pro Světlo, pořád se tomu můžeš postavit se vztyčenou hlavou. Pamatuj si, ovčáku, kdo je amyrlin, a prokazuj jí příslušnou úctu, ale udělej, co ti říkám, a dívej se jí do očí. No, nestůj tady s otevřenou pusou. Uprav si tu košili.“

Rand zavřel ústa a zastrkal si košili do spodků. Pamatuj si, kdo je? Ať shořím, co bych dal za to, kdybych na to mohl zapomenout!

Zatímco si Rand navlékal červený kabátec a připínal si meč, Lan mu neustále dával nějaké pokyny. Co má říkat a komu, a co zase říkat nemá. Co má dělat a co ne. Dokonce i jak chodit. Rand si nebyl jist, jestli si to všechno dokáže zapamatovat – většina věcí mu připadala divná, snadno zapomenutelná – a byl si jist, že to, co zapomene, bude právě to, co Aes Sedai rozzlobí. Jestli se nezlobí už teď. Jestli to Moirain amyrlin prozradila, komu to ještě řekla?

„Lane, proč prostě nemůžu odejít, jak jsem chtěl? Než se dozví, že nepřijdu, budu aspoň legui za hradbami a na cválajícím koni.“

„A ona za tebou pošle stopaře, než urazíš dvě. To, co amyrlin chce, ovčáku, to taky dostane.“ Upravil Randovi opasek s mečem, takže těžká přezka byla uprostřed. „Co dělám, je to nejlepší, co pro tebe můžu udělat. Věř mi.“

„Ale proč to všechno? Co to znamená? Proč si mám dát ruku na srdce, až amyrlin vstane? Proč mám kromě vody všechno odmítnout – ne že by se mi s ní chtělo jíst – a pak ukápnout na podlahu a říct: ‚Země žízní?‘ A až se mě zeptá, jak jsem starý, proč jí mám říct, jak je to dlouho, co jsem dostal meč? Ani půlce z toho, cos mi vykládal, nerozumím.“

„Tři kapky, ovčáku, nesmíš to lít proudem. Jenom ukápneš tři kapky. Později pochopíš, pokud si to teď zapamatuješ. Ber to jako zvyk. Amyrlin se s tebou vyrovná, jak bude muset. Pokud si myslíš, že se tomu můžeš vyhnout, tak taky musíš věřit, že dokážeš doletět na měsíc jako Lenn. Nemůžeš uniknout, ale možná to ještě chvíli zvládneš a možná si dokážeš aspoň na chvíli podržet svou pýchu. Světlo mě spal, nejspíš marním čas, ale stejně nemám nic lepšího na práci. Drž.“ Strážce z kapsy vytáhl širokou zlatou šňůru s třásněmi a zavázal ji Randovi kolem levé paže na složitý uzel. Na uzel připevnil špendlík s červeným smaltem. Byl na něm orel s rozepjatými křídly. „Nechal jsem ho pro tebe udělat, a teď je vhodná chvíle, abych ti jej dal. To je přinutí zamyslet se.“ Teď o tom nebylo pochyb. Strážce se opravdu usmíval.

Rand si špendlík ustaraně prohlížel. Caldazar. Červený orel Manetherenu. „Trn v Temného patě,“ zamumlal, „a žahavka v jeho dlani.“ Podíval se na strážce. „Manetheren je dávno mrtvý a zapomenutý, Lane. Teď je to jenom jméno v knížkách. Existuje jenom Dvouříčí. Ať už jsem cokoliv, jsem pořád ovčák a sedlák. To je všechno.“

„No, meč, který nelze zlomit, byl nakonec roztříštěn, ovčáku, ale bojoval proti Stínu až do konce. Jedno pravidlo je nade všechna pravidla, pokud chceš být mužem. Ať přijde cokoliv, postav se tomu zpříma. Tak co, jsi připravený? Amyrlinin stolec čeká.“

Rand, se sevřeným žaludkem, následoval strážce do chodby.