Velké Hledání

15 Rodovrah

Z toho, jak vzdálené, zvláštním způsobem vybledlé kopce zdánlivě klouzaly směrem k Randovi, kdykoliv se na ně podíval přímo, se mu vždycky zatočila hlava, pokud se zrovna nehalil do prázdnoty. Občas se k němu prázdnota přikradla bez toho, aby si to uvědomil, ale on se jí vyhýbal jako smrti. Lepší bylo, když se mu motala hlava, než když musel sdílet prázdnotu s tím nepříjemným světlem. Mnohem lepší bylo dívat se na ztrácející se zemi. Přesto se snažil nedívat na nic v dálce, pokud to neleželo přímo před ním.

Hurin se soustředil na sledování stopy a tvářil se zaujatě, jako by se snažil nevšímat si vůbec krajiny, kterou stopa vedla. Když si slídič přece jen uvědomil něco z toho, co se rozkládalo kolem nich, nadskočil v sedle a začal si hned otírat ruce do kabátu. Vzápětí natáhl hlavu dopředu jako pes, oči se mu zaleskly a okamžitě si přestal všímat všeho ostatního. Loial jel shrbený v sedle, a jak se rozhlížel kolem, mračil se, nervózně stříhal ušima a cosi si pro sebe mumlal.

Znovu se dostali na začernalé, spálené území, kdy dokonce i hlína chřupala koňům pod kopyty, jako by byla vypálená. Spálené pásy země, občas i míli široké, občas jen pár set kroků, vedly všechny od východu na západ a byly rovné jako když střelí. Rand dvakrát zahlédl konec spáleniště, jednou přes něj přejeli a jednou projížděli kolem. Všechny spálené plochy se sbíhaly do špičky. Tedy alespoň ty, které viděl, ale Rand tušil, že ostatní vypadají stejně.

Jednou pozoroval Whatley Eldina, jak doma v Emondově Roli maluje vůz na Letnice. What maloval na vůz jasnými barvami různé výjevy a kolem nich složité spirály. Na krajnicích What položil na vůz špičku štětce a udělal tenkou čárku, pak přitlačil a čára zesílila, načež se zase zúžila, když už na štětec tolik netlačil. Přesně tak země vypadala, jako by ji někdo počmáral příšerným ohnivým štětcem.

Na spáleništích nic nerostlo, i když přinejmenším některé spálené pásy vypadaly, že tu jsou již delší dobu. Ve vzduchu nebylo ani stopy po sazích, dokonce ani když se Rand sklonil a zlomil zčernalou větévku, nebyla cítit spáleninou. Podél vlasově tenké hranice černá ustupovala zelené a zelená černé.

Zbytek krajiny byl svým vlastním způsobem mrtvý jako ta spáleniště, i když tu rostla tráva a stromy byly pokryty listím. Všechno vypadalo tak vybledle, jako často prané šaty, které pradlena nechávala příliš dlouho na slunci. Nebyli tu ani ptáci, ani žádná zvířata, aspoň Rand žádná neviděl, ani neslyšel. Oblohu nebrázdilo žádné káně, žádná liška nezaštěkala, ani ptáček nezazpíval. V trávě nic nešustilo, ve větvích stromů nic neposkakovalo. Nebyli tu ani brouci nebo motýli. Několikrát se přebrodili přes potok. Potoky byly vždy mělké, i když samotné dno leželo v hluboké roklině s příkrými břehy, po nichž se koně museli sešplhat dolů a na druhé straně se zase vyškrábat nahoru. Voda byla čistá, jenom když kopyta koní zvířila bahno, zabarvila se voda dohněda, ale v proudu neplavala jediná střevle ani pulec, po hladině nepřeběhla jediná voduška, ani zlatoočka se tu neukázala.

Voda byla pitná, což bylo dobře, protože jejich lahvice nemohly vydržet věčně. Rand ji ochutnal první a přiměl Loiala s Hurinem, aby počkali, jestli se mu něco nestane, než se napijí také. Do toho je dostal on, a tak za ně nesl zodpovědnost. Voda byla studená a mokrá, ale to bylo asi tak všechno, co se o ní dalo říci. Neměla žádnou chuť, jako by byla převařená. Loial se ošklíbl a koním také příliš nezachutnala, protože potřásali hlavami a pili jen váhavě.

Nebylo tu ani známky života. Nejdřív si Rand myslel, že to tak má být. Dvakrát zahlédl slaboučkou čáru na obloze, jako by ji namaloval mrak. Ty čáry však byly příliš rovné, aby mohly být přirozené, ale Rand si neuměl představit, co je mohlo vytvořit. Ani se o nich nezmínil ostatním. Možná si jich nevšimli, protože Hurin upíral pozornost na stopu a Loial se stáhl do sebe. Rozhodně o těch čarách nic neříkali.

Když už tak jeli delší dobu, Loial náhle beze slova seskočil z koně a dlouhými kroky došel k hájku obřích janovců metlatých, jejichž kmeny se ani ne půl sáhu nad zemí mnohočetně větvily a větve byly pevné a rovné. Na vrcholku se větve znovu dělily, takže keře připomínaly listnaté koště, podle něhož získaly druhé jméno.

Rand přitáhl Rudochovi otěže a už už se chtěl zeptat, cože to ogier vlastně provádí, ale cosi v jeho chování, jako by si Loial sám nebyl jistý, ho zarazilo. Loial chvíli strom upřeně pozoroval, pak položil dlaně na kmen a začal hlubokým, tichým hlasem zpívat.

Rand už kdysi ogierskou stromovou píseň slyšel, když ji tehdy Loial zazpíval umírajícímu stromu, který tím opět přivedl k životu, a také slyšel o výzpěvném dřevu, což byly předměty vyrobené ze stromů pomocí stromové písně. Nadání upadá, říkal tenkrát Loial. On byl jedním z mála, kteří tuto schopnost ještě měli. A díky tomu bylo výzpěvné dřevo ještě žádanější a ceněnější. Když Rand slyšel Loiala zpívat poprvé, znělo to, jako by zpívala samotná země, ale teď si ogier píseň jenom mumlal, skoro bázlivě, a země mu odpovídala pouze šeptem.

Byla to čistá píseň, melodie beze slov, tedy aspoň Rand žádná nerozeznal. Pokud se nějaká slova objevovala, splývala s melodií, tak jako voda stékající do potoka. Hurin zalapal po dechu a užasle přihlížel.

Rand si nebyl jist, co to Loial vlastně dělá, ani jak. Byť byla píseň tichá, cele ho zaujala a naplnila mu mysl skoro tak, jako to dělávala prázdnota. Loial přejel velikýma rukama po kmeni, zpíval a hladil ho hlasem i prsty. Kmen náhle vypadal hladší, jako by ho Loial tím, že ho hladil, zároveň tvaroval. Rand zamrkal. Byl si jist, že ten kmen, na kterém Loial pracoval, byl celý obrostlý větvemi, stejně jako ostatní, ale nyní byl hladký a končil ogierovi nad hlavou. Rand otevřel ústa, ale píseň ho umlčela. Připadala mu tak povědomá, jako by ji měl odněkud znát.

Náhle se Loialův hlas vyšplhal k vrcholu – píseň zněla skoro jako hymnus díkůvzdání – a skončila doztracena jako vánek.

„Ať shořím,“ vydechl Hurin. Vypadal ohromeně. „Ať shořím, nikdy jsem neslyšel nic tak... Ať shořím.“

Loial teď držel v ruce hůl vysokou jako byl sám a silnou jako Randovo předloktí, hladkou a vyleštěnou. Tam, kde býval kmen janovce, byl nyní malý kmínek s hustou korunou.

Rand se zhluboka nadechl. Vždycky něco nového, vždycky něco, co jsem nečekal, a občas to ani není nic hrozného.

Díval se, jak Loial nasedá a pokládá si sukovici před sebe na sedlo. Napadlo ho, nač chtěl mít ogier hůl, když jedou na koních. Pak si silnou tyč pořádně prohlédl. Kdyby ji nedržel v ruce ogier, byla by dost velká. Rand si také všiml, jak s ní Loial zachází. „Bojová hůl,“ řekl překvapeně. „Nevěděl jsem, že ogierové nosí zbraně, Loiale.“

„Obvykle ne,“ opáčil ogier dosti stručně. „Obvykle. Cena za to je vždycky příliš vysoká.“ Potěžkal dlouhou hůl a znechuceně nakrčil nos. „Starší Haman by určitě řekl, že si na sekeru dávám moc dlouhé topůrko, ale já nejsem jenom ukvapený nebo prudký, Rande. Tohle místo...“ Loial se otřásl a štětičky na uších se mu zachvěly.

„Najdeme cestu zpátky,“ řekl Rand a snažil se, aby to znělo přesvědčivě.

Loial mluvil dál, jako by ho neslyšel. „Všechno je... propojené, Rande. Ať je to živé nebo ne, ať to umí myslet nebo ne, všechno, co je, zapadá do sebe. Ten strom nemyslí, ale je součástí celku, a celek – cítí. Neumím to vysvětlit o nic víc, než bych uměl vysvětlit, co to je být šťastný, ale... Rande, tahle země je ráda, že tu byla vytvořena zbraň. Ráda!“

„Světlo ať na nás svítí,“ zamumlal nervózně Hurin, „a ruka Stvořitele ať nás chrání. I když jdeme vstříc poslednímu objetí matky, Světlo nám ozařuj cestu.“ Neustále to opakoval, jako by to bylo kouzlo, které ho mělo chránit.

Rand odolal nutkání rozhlédnout se kolem. Rozhodně se odmítal podívat nahoru. K tomu, aby se zhroutili, by docela stačila další z těch kouřových čar na obloze právě v této chvíli. „Není tu nic, co by nám mohlo ublížit,“ prohlásil pevně. „A budeme dávat dobrý pozor a zajistíme, aby se nám nic nestalo.“

Chtěl se sám sobě zasmát, mluvil přece tak nejistě. Už si ničím nebyl jist. Ale při pohledu na ostatní – Loial svěsil chlupaté uši a Hurin se snažil na nic nedívat – pochopil, že aspoň jeden z nich se musí tvářit, že něco ví, jinak by je zlomil strach a nejistota.

Kolo tká, jak si kolo přeje. Hned tu myšlenku zahnal. Tohle nemá s kolem nic společného. Nemá to nic společného s ta’veren ani s Aes Sedai, ani s Drakem. Prostě to tak je, to je všechno.

„Loiale, už jsi tady skončil?“ Ogier kývl a lítostivě pohladil hůl. Rand se obrátil k Hurinovi. „Pořád ještě máš jejich stopu?“

„To mám, urozený pane Rande. Mám.“

„Tak se dejme na cestu. Jakmile najdeme Faina a temné druhy, no, stanou se z nás hrdinové, budeme mít dýku pro Mata a Valerský roh. Veď nás, Hurine.“ Hrdinové? Bohatě by mi stačilo, kdybychom se odsud dostali živí.

„Tohle místo se mi nelíbí,“ prohlásil bezvýrazně Loial. Zvedl hůl, jako by čekal, že ji bude muset brzy použít.

„Tak to je dobře, že tu nechceme zůstat, že?“ řekl Rand a Hurin vyprskl smíchy, jako by Rand právě řekl nějaký vtip, ale Loial se na něj jen vyrovnaně podíval.

„To je dobře, že nechceme, Rande.“

A přesto jak jeli k jihu, Rand si uvědomil, že jeho pevné přesvědčení, že se zase v pořádku vrátí domů, jim trochu zvedlo náladu. Hurin seděl v sedle vzpřímeněji a Loial tolik neklopil uši. Teď nebyl vhodný čas ani místo, aby jim přiznal, že se bojí stejně jako oni, takže si to nechal pro sebe, a také s tím musel sám bojovat.

Hurin měl celé dopoledne dobrou náladu a mumlal si: „To je dobře, že tu nechceme zůstat,“ a pochechtával se, dokud mu Rand neřekl, aby toho nechal. Kolem poledního se však slídič odmlčel, zavrtěl hlavou a zamračil se. Rand se přistihl, že si přeje, aby si Hurin i nadále povídal pro sebe a smál se tomu.

„Není snad s tou stopou něco v nepořádku, Hurine?“ zeptal se.

Slídič krčil rameny a tvářil se ustaraně. „Ano, urozený pane Rande, a zase ne, dalo by se říct.“

„Musí to být buď jedno, nebo druhé. Ztratil jsi snad stopu? Rozhodně by ses za to nemusel stydět. Říkal jsi hned na začátku, že je slabá. Jestli nenajdeme temné druhy, vyhledáme jiný kámen a vrátíme se tamtudy.“ Světlo, cokoliv, jenom tohle ne. Tvářil se však i nadále vyrovnaně. „Jestli můžou temní druzi přicházet a odcházet, tak my taky.“

„Ó ne, neztratil jsem ji, urozený pane Rande. Pořád ten jejich smrad poznám. Tím to není. Jenom... Jenom...“ Hurin se ošklíbl a vyrazil ze sebe: „Je to, jako bych si ji pamatoval, urozený pane Rande, místo abych ji cítil. Ale to ne. Tu stopu pořád kříží tucty jiných, je jich spousta, všechny možný pachy způsobený násilím, některý jsou skoro čerstvé, jenom takový oslabený, jako všechno tady. Dneska ráno, zrovna když jsme vyjížděli z toho dolíku, bych byl ochotný přísahat, že tam přímo pod mýma nohama pobili stovky lidí jenom pár minut předtím, ale nebyla tam žádná těla a v trávě kromě našich ani jediná stopa. A něco takovýho se nemůže stát, aby nebyla hlína rozrytá a zakrvácená, ale tam nebyla jediná rýha. Všechno je takový, můj pane. Ale sleduju tu stopu, to jo. To jenom že mě tohle místo znervózňuje. Tím to je. Tím to musí být.“

Rand se podíval na Loiala – ogier už delší dobu nedal k lepšímu žádný poznatek – ale ten vypadal stejně popleteně jako Hurin. Rand se snažil mluvit s větší důvěrou, než cítil. „Vím, že děláš, co můžeš, Hurine. Nás všechny to zneklidňuje. Prostě udělej, co můžeš, a my je najdeme.“

„Jak říkáš, urozený pane Rande.“ Hurin pobídl koně do kroku. „Jak říkáš.“

Ale za soumraku nebylo po temných druzích stále ani vidu, ani slechu a Hurin tvrdil, že stopa stále slábne. Slídič si pořád pro sebe mumlal cosi o „pamatování".

Ale žádná stopa tu nebyla. Ani ta nejslabší. Rand nebyl tak dobrý stopař jako Uno, ale každý hoch z Dvouříčí musel umět stopovat natolik dobře, aby našel zaběhlou ovci nebo králíka k večeři. A tady nic neviděl. Vypadalo to, jako by před jejich příchodem po této zemi nikdy nekráčela živá bytost. Kdyby před nimi byli temní druzi, něco by tu být muselo. Ale Hurin stále sledoval stopu, o které tvrdil, že ji cítí.

Když se slunce dotklo obzoru, utábořili se v malém háji stromů nedotčených ohněm a najedli se ze zásob, které měli v sedlových vacích. Chlebové placky a sušené maso zapíjeli odstátou vodou. Nicméně je to příliš nezasytilo a navíc to nechutnalo právě nejlépe. Rand odhadoval, že by jim zásoby mohly vystačit tak na týden. Potom... Hurin jedl pomalu a odhodlaně, ale Loial všechno zhltl a šklebil se u toho. Pak se posadil s fajfkou a velkou hůl měl položenou hezky po ruce. Rand udržoval jen malý ohýnek, dobře skrytý mezi stromy. Fain a jeho temní druzi a trolloci by podle toho, jaké si Hurin dělal starosti s jejich podivnou stopou, mohli být natolik blízko, aby jejich oheň zahlédli.

Rand si překvapeně uvědomil, že o nich začal přemýšlet jako o Fainových temných druzích a Fainových trollocích. Fain byl prostě jenom šílenec. Tak proč ho zachraňovali? Fain byl součástí plánu Temného na to, jak najít Randa. Možná to s tím má něco společného. Tak proč utíká, místo aby mě pronásledoval? A kdo zabil toho mizelce? Co se stalo v té místnosti plné much? A ty oči, které mě pozorovaly ve Fal Daře. A ten vítr, který mě chytil, jako když kůrovec uvízne v borové míze. Ne. Ne, Ba’alzamon musí být mrtvý. Aes Sedai tomu nevěřily. Moirain tomu nevěřila, ani amyrlin. Umínil si, že o tom prostě nebude dál přemýšlet. Teď musel uvažovat jenom o tom, jak najít dýku pro Mata. Jak najít Faina a Valerský roh.

Nikdy to neskončí, al’Thore.

Ten hlas byl jako slaboučký vánek, který mu šeptá v hlavě, slaboučké, ledové zamumlání, které se propracovalo štěrbinami jeho mysli. Málem se pokusil dosáhnout prázdnoty, aby unikl, ale hned si připomněl, co tam na něj čeká, takže to přání zapudil.

V šeru pokračujícího večera si procvičil sestavy s mečem, tak jak ho tomu naučil Lan, i když bez prázdnoty. Roztínání hedvábí. Kolibřík líbá medovou růži. Volavka brodící se sítinou kvůli rovnováze. Ztratil se v rychlých, jistých pohybech, při nichž na chvíli zapomněl, kde je, a dřel se, až byl celý zpocený. A přesto, když skončil, všechno se mu okamžitě vrátilo. Nic se nezměnilo. Sice nebylo zrovna chladno, ale Rand se přesto roztřásl, a když si dřepl k ohni, musel se zabalit do pláště. Ostatní si všimli jeho nálady a dojedli mlčky. Nikdo si nestěžoval, když na poslední slaboučké plamínky nasypal hlínu.

Rand si první hlídku vzal sám, s lukem v ruce obcházel hájek a občas si uvolnil meč v pochvě. Chladný měsíc byl téměř v úplňku, stál vysoko na černé obloze a noc byla stejně tichá jako den a prázdná. Prázdná, to bylo to správné slovo. Krajina byla prázdná jako zaprášený krajáč na mléko. Bylo těžké uvěřit, že na celém světě vůbec někdo je. Že na tomto světě vůbec někdo je, kromě nich tří. Bylo těžké uvěřit, že tam někde před nimi jsou temní druzi.

Aby se trochu povzbudil, rozbalil plášť Tom Merrilina a mezi různobarevnými záplatami se objevila pouzdra na harfu a flétnu z tvrdé kůže. Rand vyňal zlatostříbrnou flétnu z pouzdra, a když se jí dotkl, vzpomněl si, jak ho kejklíř učíval. Zapískal pár tónů z písničky „Vítr, jenž vrbkou třese". Hrál tiše, aby nevzbudil ostatní. I když však hrál tiše, smutná melodie byla pro toto místo příliš hlasitá, příliš skutečná. S povzdechem tedy vrátil flétnu do pouzdra a ranec z pláště opět zavázal.

Držel stráž dlouho do noci a nechal ostatní vyspat. Nevěděl, jak dlouho už je vzhůru, když si náhle uvědomil, že spadla mlha. Ležela těsně nad zemí, hustá, a Hurin s Loialem vypadali jako nezřetelné hromádky, které se náhle vynořily z mraků. I když byla mlha nahoře řidší, přesto zakrývala zemi všude kolem nich a zahalila všechno kromě nejbližších stromů. Měsíc jako by prosvítal mokrým hedvábím. Cokoliv mohlo přijít až k nim a Rand by to nezahlédl. Dotkl se svého meče.

„Meče proti mně nic nezmůžou, Luisi Therine. To bys už měl vědět.“

Jak se Rand bleskově otočil, tasil meč, takže se mu znamení volavky ocitlo přímo před očima. Mlha mu zavířila kolem nohou. V jeho mysli vyskočila prázdnota. Poprvé si pošpiněného světla saidínu málem ani nevšiml.

Mlhou se k němu blížila nezřetelná postava a při chůzi se opírala o vysokou hůl. Za ní, jako by stín toho stínu byl nesmírně velký, mlha potemněla tak, že byla černější než noc. Randa svrběla kůže. Postava se stále blížila, až bylo možné rozeznat člověka celého zahaleného v černém, s černými rukavicemi a černou hedvábnou škraboškou, která mu zakrývala obličej, a jeho stín se blížil s ním. Hůl měl ten muž také černou, jako by bylo dřevo ohořelé, a přesto bylo hladké a lesklo se jako voda v měsíčním světle. Na chvíli v otvorech pro oči ve škrabošce zaplálo světlo, jako by tam muž místo očí měl ohně, ale Rand to ani nepotřeboval, aby poznal, koho má před sebou.

„Ba’alzamon,“ vydechl. „Tohle je sen. To musí být sen. Já jsem usnul a –“

Ba’alzamon se zasmál a znělo to jako burácení otevřené výhně. „Ty ses to vždycky snažil popírat, Luisi Therine. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se tě dotknout, Rodovrahu. Vždycky jsem se tě mohl dotknout. Vždycky a všude.“

„Já nejsem Drak! Jmenuji se Rand al’ –!“ Rand prudce stiskl rty, aby se zarazil.

„Ó, já vím, jaké jméno teď používáš, Luisi Therine. Znám každé jméno, které jsi použil v průběhu věků, dokonce dávno předtím, než ses stal Rodovrahem.“ Ba’alzamonův hlas zesílil. Občas ohně v jeho očích zaplály tak jasně, že je Rand zřetelně viděl otvory ve škrabošce, viděl je jako nekonečné moře plamenů. „Znám tě, znám tvou krev a tvůj rod až k první jiskřičce života, která se objevila, až k Prvotnímu okamžiku. Přede mnou se nemůžeš schovat. Nikdy! Jsme spojeni tak jistě jako dvě strany stejné mince. Obyčejní lidé se mohou schovat v záhybech vzoru, ale ta’veren vyčnívají jako strážní ohně na kopci, a ty, ty vyčníváš, jako by na obloze viselo deset tisíc svítících šipek, které na tebe ukazují! Ty jsi můj a neustále na dosah mé ruky!“

„Otec lží!“ podařilo se Randovi ze sebe vypravit. I přes prázdnotu měl jazyk jako přilepený na patro. Světlo, prosím, ať je to jenom sen. Ta myšlenka se mihla na okraji prázdnoty. Třeba i jeden z těch snů, co nejsou sny. On přece nemůže doopravdy stát přímo přede mnou. Temný je uzavřen v Shayol Ghulu, zavřel ho tam Stvořitel v okamžiku stvoření... Ale znal příliš velký kus pravdy, aby mu to pomohlo. „To je pro tebe správné jméno! Když si mě můžeš prostě jenom tak vzít, tak proč to neuděláš? Protože nemůžeš. Já kráčím ve Světle a ty se mě nemůžeš dotknout!“

Ba’alzamon se opřel o svou hůl a chvíli Randa pozoroval. Pak popošel k Loialovi a Hurinovi a zadíval se na ně. Obrovský stín se pohyboval s ním. Rand si všiml, že ani nezvířil mlhu – pohyboval se, jeho hůl se pohybovala s ním, ale šedá mlha mu nevířila kolem nohou jako Randovi. Srdce mu radostí poskočilo. Třeba tu Temný opravdu není. Třeba je to jenom sen.

„Našel sis to ale zvláštní stoupence,“ zamyslel se Ba’alzamon. „Tos dělal vždycky. Tyhle dva. Tu dívku, která se na tebe pořád snaží dávat pozor. To je ubohý a slabý ochránce, Rodovrahu. I kdyby rostla celý život, nikdy nebude dost silná, aby ses za ni mohl schovat.“

Dívka? Kterou? Moirain určitě není dívka. „Nevím, o čem to mluvíš, Otče lží. Lžeš a lžeš, a i když říkáš pravdu, překroutíš ji, až je z ní zase lež.“

„Opravdu, Luisi Therine? Víš, kdo jsi. Víš, co jsi. Řekl jsem ti to. A taky těm ženám z Tar Valonu.“ Rand se zavrtěl a Ba’alzamon se uchechtl. Znělo to jako slabší zahřmění. „Ony si myslí, že jsou v bezpečí ve své Bílé věži, ale mezi mými stoupenci jsou dokonce i některé z nich. Aes Sedai jménem Moirain ti řekla, kdo jsi, že? Myslíš, že ti lhala? Nebo že je jedna z mých Aes Sedai? Bílá věž tě chce využít jako psa na vodítku. Copak lžu? Copak lžu, když říkám, že hledáš Valerský roh?“ Znovu se zasmál. I přes klid prázdnoty se Rand jen tak tak udržel, aby si nezacpal uši. „Občas staří nepřátelé bojují tak dlouho, až se z nich stanou spojenci, a ani si to neuvědomí. Myslí si, že udeří tebe, ale jste spojeni tak těsně, že je to jako bys ty sám vedl ránu.“

„Ty mě nevedeš,“ prohlásil Rand. „Já se ti odpírám.“

„Mám k tobě přivázáno na tisíc provázků, Rodovrahu, a každý je jemnější než hedvábí a silnější než ocel. Čas mezi námi vytvořil tisíce pout. Ta bitva, kterou my dva vedeme – pamatuješ si aspoň na nějakou její část? Máš vůbec ponětí, že už jsme spolu bojovali dřív, že jsme spolu od počátku času vybojovali nesčetné bitvy? Vím mnohé, co ty neznáš! Ta bitva bude brzy dobojována. Nadchází Poslední bitva. Poslední, Luisi Therine. Opravdu si myslíš, že se jí můžeš vyhnout, Luisi Therine? Ty ubohý, kroutící se červe. Ty mi buď budeš sloužit, nebo zemřeš! A tentokrát cyklus tvou smrtí nezačne znovu. Hrob patří Velikému pánu Temnoty. Až tentokrát zemřeš, budeš zničen úplně. Tentokrát bude kolo rozbito, ať uděláš, co uděláš, a svět bude předělán podle nového vzoru. Služ mi! Služ Šei’tanovi, nebo budeš zničen navždy!“

Když vyslovil své jméno, vzduch jako by zhoustl. Temnota za Ba’alzamonem nabyla a vzrostla, hrozila vše pohltit. Rand cítil, jak ho obtáčí, studenější než led a vřelejší než žhavé uhlíky zároveň, černější než smrt, vtáhla ho do svých hlubin a zahalila celý svět.

Rand sevřel jílec meče, až ho zabolely klouby. „Popírám tě a popírám tvou sílu. Já kráčím ve Světle. Světlo nás chrání a my se utíkáme pod ochranu Stvořitelovy ruky.“ Zamrkal. Ba’alzamon tam pořád ještě stál a ta velká temnota pořád ještě visela za ním, ale všechno ostatní jako by bylo pouhou iluzí.

„Chceš uvidět mou tvář?“ Byl to pouhý šepot.

Rand polkl. „Ne.“

„Měl bys.“ Ruka v rukavici se zvedla k černé škrabošce.

„Ne!“

Škraboška už však byla dole. Za ní byl obličej muže, strašlivě popálený obličej. A přesto mezi černě lemovanými rudými trhlinami, které ten obličej křižovaly, byla pleť na pohled zdravá a hladká. Na Randa hleděly tmavé oči a kruté rty se zvlnily v úsměvu, při němž se zableskly bílé zuby. „Podívej se na mne, Rodovrahu, a uvidíš jenom setinu svého vlastního osudu.“ Na chvíli se jeho oči a ústa změnily v otvory do nekonečných ohnivých jeskyní. „Tohle s tebou udělá neovládaná síla, dokonce i se mnou. Ale já se uzdravím, Luisi Therine. Já znám cestičky k ještě větší síle. A ta tě spálí jako můru, která vletěla do ohně.“

„Já se jí nedotknu!“ Rand cítil prázdnotu kolem sebe, cítil saidín.

„To neudělám.“

„Nedokážeš se zastavit.“

„Nech-mě-BÝT!“

„Síla.“ Ba’alzamon teď mluvil tiše a vemlouvavě. „Opět můžeš mít sílu, Luisi Therine. Nyní jsi s ní spojen, právě v této chvíli. Já to vím. Vidím to. Cítím to, Luisi Therine. Cítím tu zář ve tvém nitru. Cítím sílu, která by mohla patřit tobě. Jediné, co musíš udělat, je sáhnout pro ni. Ale mezi ní a tebou leží Stín. Šílenství a smrt. Ty nemusíš umřít, Luisi Therine, už nikdy.“

„Ne,“ řekl Rand, ale Ba’alzamon mluvil dál a jeho hlas se Randovi dral do uší.

„Mohu tě naučit tu sílu ovládat, takže tě nezničí. Nikdo živý tě tohle naučit nemůže. Veliký pán Temnoty tě může ochránit před šílenstvím. Ta síla může být tvoje a ty můžeš žít věčně. Věčně! Na oplátku musíš jenom sloužit mně. Jenom sloužit. Prostá slova – jsem tvůj, Veliký pane – a ta síla bude patřit tobě. Síla, o které se těm ženským v Tar Valonu ani nesní, a věčný život, jenom když se vzdáš a budeš mi sloužit.“

Rand si olízl rty. Nezešílet. Nezemřít. „Nikdy! Já kráčím ve Světle,“ vypravil ze sebe chraptivě, „a ty se mě nikdy nemůžeš dotknout!“

„Dotknout se tě, Luisi Therine? Dotknout se tě? Já tě mohu pohltit! Ochutnej a poznej to, co jsem poznal já!“

Ty tmavé oči se opět změnily v ohně, i ta ústa. Změnily se v plamen, který vykvetl a sílil, až vypadal jasnější než slunce v létě. Sílil, a náhle Randův meč zazářil, jako by ho právě vytáhli z kovářské výhně. Rand vykřikl, když ho jílec spálil na dlani, zaječel a meč pustil. A pak vzplála i mlha, vzplála ohněm, který přeskakoval stále dál a spálil vše, co mu stálo v cestě.

Rand řval a snažil se utlouci oheň na svých šatech, z nichž stoupal kouř a z nichž odpadávaly zčernalé, ohořelé kousky, snažil se oheň utlouci holýma rukama, které mu černaly a scvrkávaly se, jak obnažené maso na nich praskalo v plamenech a odpadávalo. Rand křičel. Bolest udeřila na prázdnotu v jeho mysli a on se snažil ponořit do prázdnoty hlouběji. Byla tam ta záře, pošpiněné světlo, těsně mimo dohled. Rand byl napůl šílený a už mu nezáleželo na tom, co to je. A tak sáhl pro saidín, snažil se omotat jej kolem sebe, snažil se v něm skrýt před ohněm a bolesti.

Stejně náhle, jako se objevil, oheň zmizel. Rand užasle zíral na svou ruku, která mu vyčnívala z rukávce červeného kabátu. Na vlněné látce nebyla ani ta nejmenší šmouha od sazí. Všechno jsem si to jenom představoval. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Ba’alzamon byl pryč. Hurin se ve spánku převalil. Slídič s Loialem byli pořád jediné dvě hromádky, které vyčnívaly z mlhy. Představoval jsem si to.

Než mohl pocítit nějakou úlevu, projela mu pravou rukou bolest a Rand se znovu podíval na dlaň. Na ní měl vypálenou volavku. Volavku z jílce svého meče, zanícenou a rudou, stejně pečlivě vypracovanou, jako by ji namaloval nadaný umělec.

Spěšně vytáhl z kapsy kabátu kapesník a ovázal si ho kolem ruky. Teď mu v ruce jenom cukalo. S tím mu pomůže prázdnota – v prázdnotě si tu bolest uvědomoval, ale necítil ji – ale tu myšlenku rychle vyhnal z hlavy. Nyní se už podruhé, nevědomky – a jednou schválně, na to nesměl zapomínat – pokusil, zatímco byl v prázdnotě, usměrňovat jedinou sílu. A tím se ho Ba’alzamon pokoušel svést. A to po něm chtěly Moirain a amyrlin. A to on odmítal.