Velké Hledání

36 Před staršími

Když je Juin vedl ogieřím městem, všiml si Rand, že je Loial stále neklidnější. Uši měl vzpřímené stejně jako záda, a pokaždé, když viděl, že se na něj dívá nějaký ogier, zvláště ženy a dívky, rozšířily se mu oči, i když většina ogierů si ho nevšímala. Loial vypadal, jako by čekal vlastní popravu.

Vousatý ogier ukázal na široké schodiště vedoucí k travnatému pahorku, jenž byl mnohem větší než ostatní. Vlastně to byl spíš hotový kopec u paty jednoho z velkých stromů.

„Co kdybys počkal venku, Loiale?“ navrhl Rand.

„Starší –“ začal Juin.

„– nejspíš chtějí vidět jenom nás ostatní,“ dokončil za něj Rand.

„Proč ho nenecháme tady?“ přisadil si Mat.

Loial důrazně přikyvoval. „Ano. Ano, myslím...“ Dívalo se na něj množství ogieřic, od bělovlasých babiček po dcery v Erithině věku. Stály v hloučku a bavily se spolu, ale koutkem oka ho sledovaly. Loial zastříhal ušima, ale když se podíval na široké dveře, k nimž kamenné schody vedly, znovu kývl. „Ano, sednu si tady a budu si číst. Tak. Budu si číst.“ Chvíli se hrabal v kapsách, až vytáhl knihu. Usadil se vedle schodů a upřel oči do stránek. Kniha byla v jeho rukou maličká. „Prostě tady budu sedět a číst si, dokud nepřijdete.“ Štětičky na uších se mu chvěly, jako by na sobě cítil pohledy žen.

Juin potřásl hlavou, pak pokrčil rameny a znovu ukázal na schody. „Prosím. Starší čekají.“

Ohromná místnost bez oken uvnitř pahorku byla postavena pro ogiery. Strop podpíraný mohutnými trámy byl ve výšce dobrých čtyř sáhů. Přinejmenším velikostí by se sál hodil do kteréhokoliv paláce. Na stupínku přímo proti dveřím sedělo sedm ogierů, takže místnost poněkud zaplňovali, ale Rand měl stejně pořád pocit, že je v jeskyni. Střízlivé dlažební kameny byly ohlazené, byť velké a nepravidelného tvaru, ale šedivé stěny klidně mohly být drsnou skalní stěnou. Stropní trámy, byť byly hrubě přitesané, připomínaly velké kořeny.

Kromě židle s vysokým opěradlem naproti stupínku, na níž seděla Verin, byly jediným nábytkem těžké židle starších s vyřezávanými liánami. Ogieřice uprostřed stupínku seděla na židli poněkud vyvýšené nad ostatní, tři vousatí ogierové po její levici měli dlouhé rozevláté kabátce a tři ženy po její pravici šaty obdobně jako ona celé vyšívané liánami a květy od límce po spodní lem. Všichni vypadali staře a vlasy měli bílé jako mléko, dokonce i štětičky na uších měli bílé, a vzbuzovali nesmírně důstojný dojem.

Hurin na ně zíral s otevřenými ústy a Rand se také tvářil užasle. Dokonce ani Verin nevypadala tak moudře jako starší, ani Morgasa se svou korunou by nevzbuzovala stejnou autoritu, ani Moirain neměla jejich klidnou vážnost. Ingtar se poklonil první, se vší obřadností, kdežto ostatní pořád stáli jako vrostlí do země.

„Jsem Alar,“ oznámila ogieřice na vyvýšeném místě, když konečně zaujali místa vedle Verin. „Nejstarší ze starších Državy Tsofu. Verin nám řekla, že potřebujete použít naši bránu. Získat Valerský roh zpět z rukou temných druhů je vskutku nutné, ale my jsme nikoho nevpustili na Cesty už přes sto let. Ani my, ani jiní starší z ostatních držav.“

„Já roh najdu,“ prohlásil Ingtar rozzlobeně. „Musím. Jestli mi dovolíte použít bránu...“ Když se na něj Verin podívala, odmlčel se, nicméně mračil se dál.

Alar se usmála. „Nespěchej tolik, Shienarče. Vy lidé si nikdy nedáte čas na přemýšlení. Jedině rozhodnutí dosažená v klidu mohou být správná.“ Její úsměv ustoupil vážnému výrazu, ale i nadále mluvila odměřeně. „Nebezpečí na Cestách nelze čelit s mečem v ruce, ani útokem Aielů, ani nenažranými trolloky. Musím vám sdělit, že vstoupíte-li na Cesty, nejenže ohrozíte své životy a duševní zdraví, ale nejspíš i své duše.“

„Machin Shin jsme už viděli,“ prohodil Rand a Mat s Perrinem souhlasili. Ale bylo na nich vidět, že se do podobného podniku nijak neženou.

„Kdyby bylo potřeba, šel bych pro roh do samotného Shayol Ghulu,“ prohlásil pevně Ingtar. Hurin jenom kývl, jako by se počítal k Ingtarovi.

„Přiveďte Trayala,“ nařídila Alar, a Juin, jenž zůstal stát u dveří, se nyní poklonil a odešel. „Nestačí,“ obrátila se Alar k Verin, „poslechnout si, co se může stát. Musíš to vidět, uvědomit si to.“

Dokud se Juin nevrátil, nastalo nepříjemné mlčení, a když za ním vstoupily dvě ogieřice podpírající tmavovousého ogiera středních let, jenž se mezi nimi šoural, jako by pořádně nevěděl, co s nohama, mlčení bylo ještě nepříjemnější. Ogier měl propadlé líce bez nejmenšího výrazu a velké oči měl prázdné a nehybné, na nic se nepodíval, jako by ani neviděl. Jedna z žen mu v koutku úst jemně setřela pramínek slin. Obě ženy ho pak popadly za paže, aby ho zastavily. Ogier nakročil, zaváhal, a pak s dupnutím vrátil nohu zpátky. Stání pro něj zřejmě znamenalo tolik co chůze, nebo mu prostě nezáleželo na tom, co dělá.

„Trayal byl jedním z posledních, kdo prošel Cestami,“ vysvětlovala tiše Alar. „Ven vyšel takový, jak ho vidíte. Dotkla by ses ho, Verin?“

Verin se na Alar dlouze zadívala. Potom vstala a přistoupila k Trayalovi. Když mu položila dlaně na širokou hruď, ani se nepohnul, ani mrknutím nedal najevo, že ji vnímá. Verin prudce zasykla a odtáhla se. Chvíli se na něj dívala, pak se otočila zpátky ke starším. „Je... prázdný. Tělo žije, ale uvnitř nic není. Nic.“ Všichni starší se tvářili nesmírně smutně.

„Nic,“ řekla jedna ze starších tiše. Zdálo se, že už pohled na Trayala déle neunese. „Žádná mysl. Žádná duše. Z Trayala nezůstalo nic, jen jeho tělo.“

„Byl to skvělý stromový zpěvák,“ povzdechl si jeden z ogierů.

Alar kývla a dvě ogieřice obrátily Trayala a odvedly ho pryč. Než se rozešel, musely ho poponést.

„Rizika známe,“ řekla Verin. „Ale ať je riziko sebevětší, musíme Valerský roh najít.“

Starší kývla. „Valerský roh. Nevím, jestli je horší to, že je v rukou temných druhů, nebo to, že byl vůbec nalezen.“ Podívala se na starší kolem sebe. Každý kývl, i když jeden z ogierů se nejdřív zamyšleně zatahal za bradku. „No dobrá. Verin mi říkala, že to spěchá. Ukážu vám bránu sama.“ Randovi se napůl ulevilo a napůl se vyděsil, když Alar dodala: „Máte s sebou jednoho mladého ogiera. Loiala, syna Arenta syna Halanova, z Državy Šangtaj. Je daleko od domova.“

„Potřebujeme ho,“ pospíšil si Rand. Starší i Verin se na něj překvapeně podívali, ale on pokračoval umíněně dál. „Potřebujeme ho s sebou a on chce taky jít.“

„Loial je přítel,“ přidal se Perrin ve chvíli, kdy Mat vyhrkl: „Neplete se pod nohy a svoje věci si nese sám.“ Ani jednoho zřejmě nepotěšilo, když na ně starší upřeli zrak, ale neustoupili.

„Existuje snad nějaký důvod, proč by nemohl jít s námi?“ zeptal se Ingtar. „Jak říká Mat, umí se o sebe postarat. Nevím, jestli ho potřebujeme, ale jestli chce jít, tak proč –?“

„Potřebujeme ho,“ pospíšila si Verin. „Jen málokdo nyní zná Cesty, ale Loial je studoval. Umí přečíst ukazatele.“

Alar si každého popořadě prohlédla a pak se zaměřila na Randa. Vypadalo to, že ví, oč tu doopravdy jde. Všichni starší se tak tvářili, ale ona nejvíc. „Verin tvrdí, že jsi ta’veren," pravila nakonec, „a já to taky cítím. To znamená, že musíš být vskutku silný ta’veren, protože nadání nám obvykle příliš neslouží, pokud vůbec. Zatáhl jsi Loiala, syna Arenta syna Halanova, do ta’maral’ailen, sítě, kterou kolem tebe tká vzor?“

„Já... jenom chci najít roh a...“ Rand se odmlčel. Alar se o Matově dýce nezmínila. Nevěděl, jestli o tom Verin starším pověděla, nebo si to z nějakého důvodu nechala pro sebe. „Je to můj přítel, nejstarší.“

„Tvůj přítel,“ řekla Alar. „Podle našich způsobů je mladý. Ty jsi také mlád, ale ty jsi ta’veren. Dáš na něj pozor, a až bude po všem, dohlédneš na to, aby se bezpečně vrátil domů do Državy Šangtaj.“

„To udělám,“ slíbil jí. Bylo to jako závazek, jako složit přísahu.

„Tak půjdeme k bráně.“

Když vyšli ven, s Alar a Verin v čele, Loial se rychle zvedl. Ingtar poslal Hurina, aby sehnal Una s ostatními. Loial si ostražitě přeměřil nejstarší a pak se zařadil k Randovi na konci průvodu. Ogieřice, které ho předtím pozorovaly, teď byly všechny pryč. „Říkali starší něco o mně? Říkala...?“ Prohlížel si Alarina široká záda, když ogieřice nařizovala Juinovi, aby jim přivedli koně. Jakmile se Juin odpoklonkoval, odešla s Verin a cestou skláněla hlavu, aby si mohly nerušeně promluvit.

„Řekla Randovi, aby na tebe dával pozor,“ oznámil Mat Loialovi slavnostně, když se vydali za oběma ženami, „a bezpečně tě doprovodil domů jako malé děcko. Nechápu, proč prostě nezůstaneš tady a neoženíš se.“

„Řekla, že můžeš jít s námi.“ Rand se na Mata zamračil, a ten se tiše rozhihňlal. Znělo to podivně, protože líce měl úplně propadlé. Loial kroutil v prstech stonkem laskavce. „Sbíral jsi květiny?“ zeptal se Rand.

„Dala mi to Erith.“ Loial se díval, jak se žluté okvětní lístky otáčejí. „Je opravdu velice hezká, i když to Mat nevidí.“

„Znamená to snad, že s námi nakonec nepůjdeš?“

Loial sebou trhl. „Cože? Ó, to ne. Totiž, ano, půjdu. Chci jít s vámi. Jenom mi dala květinu. Jenom květinu.“ Vytáhl však z kapsy knihu a vtiskl květ za první stránku. Když vracel knihu do kapsy, cosi si mumlal, právě tak hlasitě, aby ho Rand ještě zaslechl. „A taky říkala, že jsem milý.“ Mat zapištěl a předklonil se. V záchvatu smíchu se odpotácel stranou a Loial zrudl. „No... to říkala ona, ne já.“

Perrin Matovi poklepal po hlavě kotníky prstů. „Nikdo nikdy neřekl, že je Mat milý. Prostě závidí.“

„To není pravda,“ vyjel Mat a prudce se narovnal. „Neysa Ayellinová si myslí, že jsem milý. To mi řekla mockrát.“

„Je Neysa hezká?“ zeptal se Loial.

„Má obličej jako koza,“ prohlásil Perrin s bezvýraznou tváří. Mat se málem udusil, jak se snažil protestovat.

Rand se proti své vůli zazubil. Neysa Ayellinová byla skoro tak hezká jako Egwain. A tohle bylo skoro jako za starých časů, skoro jako by byli zase doma a povídali si o všem možném a na světě nebylo nic důležitějšího než se smát a škádlit se.

Jak procházeli městem, ogierové zdravili nejstarší, muži se jí klaněli a ženy dělaly pukrlata, a všichni se zájmem sledovali lidské návštěvníky. Alařina přítomnost však každého odrazovala, aby se zastavil a dal se s nimi do řeči. To, že již opustili město, bylo možné poznat jen podle toho, že tu nebyly žádné pahorky. Kolem se však stále pohybovali ogierové, zkoumali stromy a občas pracovali se smolou a pilou či sekerou, kde bylo nutné oddělit uschlé větve, nebo kde strom potřeboval více světla. To vše činili velice jemně.

Připojil se k nim Juin veda jejich koně. Hurin již přijel na koni spolu s Unem, ostatními vojáky a nákladními koňmi. Alar vzápětí napřáhla ruku a pravila: „Je to támhle.“ Povídání ustalo.

Randa to na chvíli překvapilo. Brána musela být venku, mimo državu – Cesty byly založeny s pomocí jediné síly, takže nemohly dovnitř – ale tady nic nenaznačovalo, že překročili hranici. Pak si uvědomil, že tu jistý rozdíl je. Pocit jakési ztráty, který cítil, když do državy vstoupili, byl pryč. Teď ho zamrazilo. Saidín byl zpátky. Čekal.

Alar je provedla kolem vysokého dubu, za nímž na malé mýtině stál velký kámen brány. Na přední straně byly jemně vytesané liány a lístky stovky různých rostlin. Kolem mýtiny ogierové vybudovali nízkou zídku, která jako by tam vyrostla, napodobujíc kruh kořenů. Ten pohled Randa zneklidnil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že vytesané kořeny připomínají ostružiní a plané růže, třemdavu a hloží. Do takových křovisek by se rozhodně nikomu nechtělo zapadnout.

Nejstarší se zastavila před zídkou. „Ta stěna má každého, kdo sem přijde, varovat. Ne že bychom sem chodili často. Já sama ji nepřekročím. Vy ale smíte.“ Juin se nepřiblížil ani tolik, co Alar. Pořád si otíral ruce o předek kabátce a na bránu se ani nepodíval.

„Děkujeme,“ řekla Verin. „Je to vážně nutné, jinak bych to po vás nežádala.“

Když Aes Sedai překročila zídku a vydala se k bráně, Rand se napjal. Loial se zhluboka nadechl a cosi si mumlal. Uno a ostatní vojáci se vrtěli v sedlech a uvolňovali meče v pochvách. Na Cestách nebylo nic, proti čemu by jim meč pomohl, ale byl to způsob, jak se ujistit, že jsou připraveni. Pouze Ingtar a Aes Sedai vypadali klidně. Dokonce i Alar zatínala prsty do sukně.

Verin vyndala lístek avendesory a Rand se pozorně předklonil. Poznal nutkání přivolat prázdnotu, být tam, kde by mohl sáhnout po saidínu, kdyby to bylo potřeba.

Rostlinstvo na bráně se pohnulo v neviděném vánku, a jak se uprostřed objevila mezera a křídla brány se začala otevírat, lístky se rozvlnily.

Rand upřeně pozoroval mezeru. Za bránou nebyl matný stříbřitý odraz, jen čerň černější než smola. „Zavři to!“ zařval Rand. „To je Černý vítr! Zavři to!“

Verin se na něj překvapeně podívala a přitiskla trojlístek zpátky na své místo mezi různými jinými listy. Když odtáhla ruku a vydala se zpátky k ostatním, trojlístek zůstal na bráně. Jakmile byl lístek avendesory zase na místě, brána se okamžitě začala zavírat. Mezera zmizela a liány a listoví se spojilo a zakrylo čerň Machin Shinu a brána se opět stala jednolitou kamennou plochou, byť byl kámen vyřezán tak, že připomínal živé rostliny víc, než se zdálo možné.

Alar roztřeseně vydechla. „Machin Shin. Tak blízko.“

„Nesnažil se dostat ven,“ řekl Rand a Juin přidušeně vzlykl.

„Říkala jsem vám,“ podotkla Verin, „že Černý vítr je stvoření Cest. Nemůže je opustit.“ Mluvila klidně, ale stále si otírala ruce do sukně. Rand otevřel ústa, ale pak to vzdal. „A navíc,“ pokračovala Aes Sedai, „by mě zajímalo, jak to, že tam byl. Nejdřív v Cairhienu, a teď tady. To je zvláštní.“ Úkosem se podívala na Randa, až mládenec nadskočil. Skoro si nebyl jist, jestli si toho někdo jiný všiml, ale měl dojem, že si ho spojuje s Černým větrem.

„Ještě nikdy jsem neslyšela,“ poznamenala Alar, „aby Machin Shin čekal, když se brána otevírá. Vždycky se toulal po Cestách. Ale už je to dlouho a možná má hlad a doufá, že chytí neopatrného poutníka hned u brány. Verin, teď na Cesty rozhodně nesmíte. Ať je to jakkoliv naléhavé, nemohu tvrdit, že mě to mrzí. Cesty teď patří Stínu.“

Rand se na bránu zamračil. Mohl by mě sledovat? Bylo tu tolik nezodpovězených otázek. Ovládal nějak Fain Černý vítr? Verin říkala, že to není možné. A proč by Fain chtěl, aby přišel za ním, a pak se ho snažil zastavit? Věděl jen, že té zprávě musí věřit. Musí jít k Tomově Hlavě. Pokud by zítra našli Valerský roh i Matovu dýku někde pod keřem, stejně by tam musel jít.

Verin zamyšleně stála na místě. Mat seděl za zídce s hlavou v dlaních a Perrin ostražitě sledoval Randa. Loialovi se zřejmě ulevilo, že nebudou muset použít Cesty, a zároveň ho tato úleva zahanbovala.

„Tady jsme skončili,“ oznámil Ingtar. „Verin Sedai, šel jsem za tebou proti svému přesvědčení, ale už nemůžu. Hodlám se vrátit do Cairhienu. Barthanes mi poví, kam temní druzi šli, já ho k tomu nějak přinutím.“

„Fain šel k Tomově Hlavě,“ prohlásil unaveně Rand. „A kam šel on, tam je roh i dýka.“

„Hádám...“ Perrin váhavě pokrčil rameny. „Hádám, že bychom mohli zkusit jinou bránu. A jinou državu!"

Loial si hladil bradu a rychle promluvil, jako by chtěl napravit úlevu nad jejich zdejším neúspěchem. „Država Cantoine leží kousek od řeky Iralell a Država Taidžing je na východ od Páteře světa. Ale brána v Caemlynu, kde kdysi stával háj, je blíž, a brána v háji u Tar Valonu je ze všech nejblíž.“

„Ať už použijeme kteroukoliv bránu,“ prohodila nepřítomně Verin, „obávám se, že tam na nás bude Machin Shin čekat.“ Alar se na ni tázavě podívala, ale Aes Sedai už nic dalšího neřekla. Jen si cosi mumlala a vrtěla hlavou, jako by se dohadovala sama se sebou.

„Co potřebujeme,“ ozval se nesměle Hurin „je jeden z těch portálových kamenů.“ Podíval se na Alar, pak na Verin, a když ho ani jedna nezarazila, pokračoval dál a přitom nabíral sebedůvěru. „Urozená paní Seléné říkala, že staří Aes Sedai studovali tyhle světy, a proto taky věděli, jak vytvořit Cesty. A to místo, kde jsme byli... no, trvalo nám to jenom dva dny – míň – a urazili jsme sto leguí. Kdybychom uměli použít portálový kámen, abychom se dostali do tamtoho světa nebo nějakýho podobnýho, trvalo by nám tak týden, nejvíc dva, abychom se dostali k Arythskýmu oceánu, a pak bychom mohli jet rovnou k Tomově Hlavě. Možná to není tak rychlý jako po Cestách, ale je to mnohem rychlejší než jet na západ. Co říkáš, urozený pane Ingtare? Urozený pane Rande?“

Odpověděla mu Verin. „Co navrhuješ, je možné, slídiči, ale stejně tak můžeme doufat, že když znovu otevřeme tuhle bránu, Machin Shin bude pryč, jako že najdeme portálový kámen. Vím, že tak blízko Aielské pustiny žádný není. I když bychom se mohli vrátit zpátky k Rodovrahově Dýce, pokud si ty, Rand nebo Loial myslíte, že ten kámen dokážete znovu najít.“

Rand se podíval na Mata. Jeho přítel zvedl při hovoru o kamenech s nadějí hlavu. Pár týdnů, říkala Verin. Jestli prostě jenom pojedou na západ, Mat se cíle jejich cesty u Tomovy Hlavy nikdy nedožije.

„Najdu ho,“ pravil tedy váhavě. Cítil se zahanben. Mat umírá, temní druzi mají Valerský roh, Fain ublíží Emondově Roli, jestli za ním nepůjdeš, a ty se bojíš usměrňovat jedinou sílu. Jednou tam a jednou na cestu zpět. Když to uděláš jen dvakrát navíc, z toho ještě nezešílíš. Co ho ale opravdu děsilo, byla dychtivost, kterou ucítil při pomyšlení, že bude znovu usměrňovat, že opět ucítí, jak ho plní síla, že se bude cítit skutečně živý.

„Tomu nerozumím,“ ozvala se pomalu Alar. „Portálové kameny nebyly použity od věku pověstí. Nemyslím, že by je dneska někdo ještě uměl použít.“

„Hnědé adžah znají mnoho věcí,“ prohodila suše Verin, „a já vím, jak kameny použít.“

Nejstarší kývla. „V Bílé věži se vskutku dochovaly divy, o nichž se nám ani nesnilo. Ale jestli umíš použít portálový kámen, nemusíš jezdit až k Rodovrahově Dýce. Jeden kámen je nedaleko od místa, kde stojíš.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje, a vzor opatří, co je třeba.“ Verin se přestala tvářit nepřítomně. „Doveď nás k němu,“ řekla rázně. „Už jsme ztratili dost času.“