Velké Hledání

6 Temné proroctví

Dveře do statku se otřásaly pod zuřivými údery zvenčí. Těžké závory nadskakovaly v závěsech. Za oknem vedle dveří se mihla postava trolloka se zvířecím čenichem. Okna byla všude a venku bylo vidět víc stínových postav. Ale ne dost stínových. Rand je pořád rozeznával.

Ta okna, přemýšlel zoufale. Couvl ode dveří a oběma rukama před sebou držel meč. I kdyby dveře vydržely, pořád sem mohou vrazit oknem. Proč se nepokusí projít oknem?

Jeden závěs se s ohlušujícím kovovým zaskřípěním částečně vysunul ze dřeva a zůstal viset na šířku prstu z rozštípnuté desky. Závora se otřásla pod další ranou a hřebíky opět zaskřípaly.

„Musíme je zastavit!“ křičel Rand. Jenomže nemůžeme. Nemůžeme je zastavit. Rozhlédl se kolem sebe, zda by se někudy nedalo utéci, ale byly zde jenom jedny dveře. Pokoj byl jako krabice. Jenom jedny dveře a tolik oken. „Něco musíme udělat. Cokoliv!“

„Už je moc pozdě,“ řekl Mat. „Copak to nechápeš?“ Na bledé, bezkrevné tváři jeho úšklebek vypadal podivně a z prsou mu trčel jílec dýky a rubín na hlavici zářil, jako by hořel. V tom klenotu bylo víc života než v Matově obličeji. „Už je moc pozdě, abychom něco změnili.“

„Konečně jsem se jich zbavil,“ zasmál se Perrin. Po lících mu z prázdných očních důlků stékala krev jako slzy. Zvedl zakrvácené ruce a snažil se Randovi ukázat, co v nich drží. „Už jsem volný. Je to pryč.“

„Nikdy to neskončí, Rande al’Thore,“ křičel Padan Fain a ztřeštěně poskakoval po místnosti. „Ta bitva nebude nikdy dobojována.“

Dveře se rozlétly ve spršce třísek a Rand uskočil před létajícími kousky dřeva. Dovnitř vstoupily dvě červeně oděné Aes Sedai a pokynuly svému pánovi, aby vstoupil. Ba’alzamon měl obličej zakrytý škraboškou v barvě zaschlé krve, ale Rand štěrbinami v ní viděl plameny jeho očí. Slyšel burácení plamenů z Ba’alzamonových úst.

„Ještě to mezi námi neskončilo, al’Thore,“ prohlásil Ba’alzamon a spolu s Fainem promluvili jako jeden: „Pro tebe ta bitva nebude nikdy dobojována.“

Rand se s přiškrceným zachrčením posadil na podlaze a snažil se probrat. Připadalo mu, že slyší Fainův hlas stejně jasně, jako kdyby stál forman vedle něj. Nikdy to neskončí. Ta bitva nebude nikdy dobojována.

Se zarudlýma očima se rozhlížel kolem sebe, aby se ujistil, že je pořád schován tam, kde ho zanechala Egwain. Uložila ho na slamník do rohu svého pokoje. Místnost zalévala nejasným světlem jediná lucerna a Randa překvapilo, když uviděl Nyneivu, jak plete v houpacím křesle na opačné straně lůžka, které bylo stále neodestlané. Venku byla tma.

Nyneiva, tmavooká a štíhlá, měla vlasy spletené do silného copu, který jí, když jej, jako právě teď, měla přehozený přes rameno, visel skoro až k pasu. Ona se domova zcela nevzdala. Tvářila se klidně, houpala se v křesle a zřejmě si kromě svého pletení ničeho jiného nevšímala. Pravidelné cvakání jehlic bylo jediným zvukem v pokoji. Křeslo bylo podložené rohoží, takže ani nezavrzalo.

V posledních nocích si Rand přával, aby byl koberec i na studené kamenné podlaze v jeho pokoji, ale v Shienaru byly mužské pokoje holé a strohé. Tady na stěnách visely dva goblény s vyobrazenými horskými krajinami s vodopády a po stranách střílen visely závěsy s vyšitými květinami. Řezané květiny, byly to bílé kopretiny, stály v prosté oblé váze na stole u lůžka a další se skláněly v bílých glazovaných nástěnných vázách. V rohu stálo vysoké zrcadlo a další viselo nad stolkem s umyvadlem, džbánkem a miskou s modrými proužky. Rand by byl rád věděl, nač Egwain potřebuje dvě zrcadla. V jeho pokoji nebylo ani jedno a jemu to nijak nevadilo. Zapálena byla pouze jedna lampa, ale po místnosti, jež byla skoro tak velká jako ta, kterou Rand sdílel s Matem a Perrinem, byla rozmístěna další čtyři svítidla. Egwain měla tento pokoj jenom pro sebe.

Nyneiva, aniž vzhlédla, podotkla: „Když vyspáváš odpoledne, nemůžeš čekat, že usneš v noci.“

Rand se zamračil, i když ho ona nemohla vidět. Přinejmenším Rand doufal, že ho nevidí. Byla jen o pár let starší než on, ale to, že byla vědmou, jí přidávalo padesát let. „Potřeboval jsem se někde schovat a byl jsem unavený,“ řekl Rand a rychle dodal: „Nepřišel jsem sem jenom tak. Egwain mě do ženských komnat pozvala.“

Nyneiva odložila pletení a pobaveně se na něj usmála. Byla to hezká žena. To bylo něco, čeho si Rand doma nikdy nevšiml. Člověk prostě o vědmě takovýmto způsobem neuvažoval. „Světlo mi pomoz, Rande, ale každý den se z tebe víc a víc stává Shienarec. Pozvání do ženských komnat, to se podívejme.“ Nyneiva si odfrkla. „Každou chvíli začneš mluvit o cti a žádat mír, aby ti požehnal meč.“ Rand se zapýřil a zadoufal, že si toho v matném světle nevšimla. Nyneiva se podívala na jeho meč, jehož jílec vyčníval z podlouhlého rance, který ležel vedle něj na podlaze. Rand věděl, že Nyneiva jeho meč neschvaluje, že neschvaluje jakýkoliv meč, ale projednou k tomu nic neřekla. „Egwain mi prozradila, proč se potřebuješ schovat. Nedělej si starosti. Schováme tě před amyrlin i přede všemi Aes Sedai, jestli chceš.“

Podívala se mu do očí a uhnula pohledem, ale Rand si stačil všimnout jejího neklidu. Jejích pochybností. To je v pořádku, já mohu usměrňovat sílu. Muž vládnoucí jedinou silou! Měla bys pomáhat Aes Sedai, aby mě chytily a zkrotily.

Rand se zakabonil a narovnal si kožený kabátec, který pro něj našla Egwain. Pak se otočil, aby se mohl opřít o zeď. „Jak to jenom půjde, schovám se v nějakém voze, nebo nějak vyklouznu. Nebudete mě muset schovávat dlouho.“ Nyneiva neříkala nic. Upírala pohled na pletení, a když jí ujelo očko, rozzlobeně zavrčela. „Kde je Egwain?“

Nyneiva složila pletení do klína. „Nevím, proč se dnes v noci snažím. Z jakéhosi důvodu nedokážu sledovat očka. Odešla se podívat na Padana Faina. Myslí si, že když uvidí známý obličej, mohlo by mu to pomoct.“

„Můj obličej mu teda určitě nepomohl. Měla by se od něj držet zpátky. Je nebezpečný.“

„Chce mu pomoct,“ řekla klidně Nyneiva. „Pamatuj, ona se učila jako moje pomocnice, a být vědmou není jenom předpovídat počasí. Částí toho je i léčení. Egwain touží uzdravovat, potřebuje to. A kdyby byl Padan Fain tak nebezpečný, Moirain by byla něco řekla.“

Rand se uchechtl. „Neptaly jste se jí. Egwain to přiznala a já už vidím, jak ty někoho žádáš o svolení.“ Nyneiva zvedla obočí a jeho hned přešel smích. Nicméně se odmítl omluvit. Byli daleko od domova a Randovi nebylo jasné, jak by mohla být vědmou z Emondovy Role, když chce jet do Tar Valonu. „Už mě začali hledat? Egwain si nebyla jistá, jestli to udělají, ale Lan říká, že amyrlinin stolec tu je kvůli mně, a já v tomhle věřím jeho názorům víc než jejím.“

Nyneiva chvíli nic neříkala. Místo toho si pohrávala s klubíčkem příze. Nakonec řekla: „Nejsem si jistá. Před chvílí přišla jedna ze služebných. Tvrdila, že chce rozestlat. Jako by už Egwain chtěla jít spát, když dneska pro amyrlin pořádají hostinu. Poslala jsem ji pryč. Neviděla tě.“

„V mužských komnatách ti nikdo neodestele.“ Nyneiva se na něj odměřeně podívala pohledem, po němž by se ještě před rokem zakoktal. Nyní Rand jen zavrtěl hlavou. „Nepoužily by komorné k tomu, aby mě hledaly, Nyneivo.“

„Když jsem si tuhle šla do spíže pro hrnek mlíka, bylo v chodbách až moc žen. Ty, který jdou na slavnost, už by měly být oblečený, a ty ostatní by jim buď měly pomáhat, nebo by se měly připravovat k posluze, nebo k...“ Ustaraně se zamračila. „Když je tu amyrlin, je tu pro každýho práce až až. A nebyly jenom tady, v ženských komnatách. Viděla jsem samotnou urozenou paní Amalisu, když vycházela ze skladu vedle spíže s tváří celou od prachu.“

„To je směšné. Proč by mě hledala ona? Nebo kterákoliv jiná žena, když už jsme u toho. Použily by vojáky urozeného pána Agelmara a strážce. A Aes Sedai. Musejí jenom dělat něco pro hostinu. Ať shořím, jestli vím, co obnáší taková shienarská slavnost.“

„Občas jsi pěkně zabedněný, Rande. Muži, které jsem viděla, taky nevěděli, co ty ženské provádějí. Zaslechla jsem, jak si někteří stěžují, že musejí všechnu práci udělat sami. Vím, že to, že tě hledají, nedává smysl. Žádná Aes Sedai se o tebe zřejmě nezajímala. Ale Amalisa by se rozhodně nepřipravovala na slavnost tak, že by si šla protáhnout šaty tím prachem ve skladišti. Něco hledaly, něco důležitýho. Dokonce i jestli Amalisa začala s přípravou hned potom, co jsem ji viděla, nebude mít dost času na to, aby se vykoupala a převlíkla. Když už o tom mluvíme, jestli se Egwain nevrátí brzy, bude se muset rozhodnout mezi tím, jestli se převlíkne, nebo jestli přijde pozdě.“

Rand si poprvé uvědomil, že Nyneiva na sobě nemá vlněné dvouříčské šaty, na jaké byl zvyklý. Měla róbu ze světle modrého hedvábí s vyšitými květy sněženek kolem krku a na rukávech. Uprostřed každého kvítku byla perla a pás měla vyveden ve stříbře, se stříbrnou sponou vykládanou perlami. Rand ji ještě nikdy v ničem podobném neviděl. Dokonce i slavnostní oděv u nich doma by se tomuto nevyrovnal.

„Jdeš na hostinu?“

„Jistě. Dokonce i kdyby Moirain neřekla, že bych měla, nenechala bych ji, aby si myslela, že se...“ V očích jí na chvilku divoce zaplálo a Rand věděl, co měla na mysli. Nyneiva by nikdy nedovolila, aby si někdo myslel, že se bojí. Rozhodně ne Moirain a zcela určitě ne Lan. Rand jenom doufal, že Nyneiva nemá tušení, že o jejích citech k Lanovi ví.

Po chvíli se Nyneiva zadívala na rukáv svých šatů a uklidnila se. „Tohle mi dala urozená paní Amalisa,“ řekla tak tiše, až měl Rand dojem, že mluví spíš k sobě. Pohladila jemné hedvábí a prstem přejela kolem vyšitých květů. Usmívala se, ztracená v myšlenkách.

„Moc ti to sluší, Nyneivo. Dneska jsi velice hezká.“ Jakmile to vyslovil, trhl sebou. Všechny vědmy byly velice háklivé na svou autoritu, a Nyneiva byla háklivější než většina ostatních. Ženský kroužek u nich doma se jí vždycky díval přes rameno, protože byla tak mladá, a možná taky proto, že byla hezká, a její hádky se starostou a vesnickou radou už vydaly na celé příběhy.

Nyneiva prudce odtáhla ruku od výšivky a zamračila se na něj. Rand rychle promluvil, aby ji předešel.

„Nemůžou nechat brány zavřené věčně. Jakmile je otevřou, odejdu a Aes Sedai mě nikdy nenajdou. Perrin říká, že v Černých horách a na Carallainských pastvištích jsou pořád místa, kde můžeš jít celé dny a nepotkat živou duši. Možná – možná vymyslím, co dělat s...“ Rand nervózně pokrčil rameny. Nebylo třeba to říkat nahlas, ne jí. „A jestli ne, tam aspoň nikomu neublížím.“

Nyneiva chvíli mlčela a pak pomalu prohlásila: „Nejsem si jistá, Rande. Neříkám, že mi připadáš jako něco víc než vesnický kluk, ale Moirain trvá na tom, že jsi ta’veren, a já nemám dojem, že ona věří, že s tebou kolo již skončilo. Temný zjevně –“

„Šei’tan je mrtvý,“ zachraptěl Rand a pokoj náhle jako by poskočil. Rand se chytil za hlavu, jak ho zaplavily vlny závratě.

„Ty hlupáku! Ty zatracenej nemožnej troubo! Pojmenovat Temného, přitáhnout na sebe jeho pozornost! Copak už tak nemáš dost potíží?“

„Je mrtvý,“ zamumlal Rand a třel si čelo. Polkl. Závrať ustupovala. „Dobrá, dobrá. Ba’alzamon, jestli teda chceš. Ale je mrtvý. Viděl jsem ho umírat. Viděl jsem ho hořet.“

„A já jsem se asi nedívala, když se na tebe Temný před chviličkou podíval, co? Nevykládej mi, žes nic necítil, nebo ti dám za uši. Viděla jsem, jak se tváříš.“

„Je mrtvý,“ trval na svém Rand. Hlavou mu prolétl onen neviděný pozorovatel a vítr na věži. Otřásl se. „Takhle blízko Morny se dějí divné věci.“

„Ty jsi trouba, Rande al’Thore.“ Nyneiva mu pohrozila pěstí. „Vážně bych ti dala jednu za uši, kdybych si myslela, že do tebe natluču trochu zdravýho rozumu –“

Zbytek věty pohltilo zvonění zvonů, které se rozezněly po celé tvrzi.

Rand vyskočil. „To je poplach! Hledají...!“ Pojmenuj Temného, a rovnou se ti stane něco zlého.

Nyneiva se postavila pomaleji a neklidně zavrtěla hlavou. „Ne, to si nemyslím. Kdyby hledali tebe, zvony by tě jenom varovaly. Ne, jestli je to poplach, není to kvůli tobě.“

„Tak proč?“ Rand spěchal k nejbližší střílně a vyhlédl ven.

Nocí zahalenou pevností se míhala světla jako světlušky. Všude zmateně pobíhali lidé nesoucí lucerny a pochodně. Některá světla se pohybovala po vnějších hradbách a věžích, ale většina těch, které viděl, se motala po zahradě a nádvoří, z něhož Rand zahlédl pouze koutek. Ať už ten poplach vyvolalo cokoliv, bylo to v pevnosti. Zvonění umlklo, takže byl slyšet křik lidí, ale Rand nepoznal, co křičí.

Jestli to není kvůli mně... „Egwain,“ vyhrkl náhle. Jestli je pořád ještě naživu, jestli je kolem nějaké zlo, mělo by si to přece přijít pro mě.

Nyneiva se odvrátila od druhé střílny. „Cože?“

„Egwain.“ Rand rychlými kroky přešel pokoj a z rance vytáhl meč v pochvě. Světlo, mělo to přece ublížit mně, ne jí. „Je ve vězení s Fainem. Co jestli se dostal ven?“

Nyneiva ho dostihla u dveří a popadla ho za ruku. Nesahala mu ani k rameni, ale stisk měla železný. „Nechovej se zase jako ten umíněnej trouba, Rande al’Thore. I když tohle třeba nemá nic společnýho s tebou, ty ženy něco hledají! Světlo, chlape, tohle jsou ženské komnaty. Chodby budou nejspíš plný Aes Sedai. Egwain bude v pořádku. Chtěla s sebou vzít Mata s Perrinem. I kdyby se dostala do potíží, oni na ni dají pozor.“

„A co jestli je nenašla, Nyneivo? Egwain by se tím nikdy nenechala odradit, a ty to víš. Světlo, říkal jsem jí, že je Fain nebezpečný! Ať shořím, říkal jsem jí to!“ Rand se Nyneivě vytrhl, otevřel dveře a vyběhl ven. Světlo mě spal, to přece mělo ublížit mně!

Jakási žena zaječela, když ho zahlédla v hrubé košili nádeníka a v kabátci, s mečem v ruce. I když byli muži do ženských komnat pozváni, přicházeli sem beze zbraní, pokud nebyla pevnost napadena. Chodby byly plné žen, služebných v černozlaté, urozených paní z pevnosti v hedvábí a krajkách, žen ve vyšívaných šátcích s dlouhými třásněmi. Všechny mluvily zároveň a všechny chtěly vědět, co se děje. Všude se plačící děti držely širokých sukní. Rand se mezi nimi prodíral, kde mohl, uhýbal a omlouval se těm, které odstrčil stranou, přičemž se snažil nevšímat si jejich poplašených výrazů.

Jedna z žen se šátkem se obrátila, aby se vrátila zpátky do svého pokoje, a Rand na jejích zádech zahlédl zářící bílou slzu uprostřed šátku. Náhle poznal tváře, které předtím viděl na vnějším nádvoří. Aes Sedai, zírající na něj teď poplašeně.

„Kdo jsi? Co tu děláš?“

„Je pevnost napadena? Odpověz mi, muži!“

„On není voják. Kdo je to? Co se děje?“

„Je to ten mladý pán z jihu!“

„Zastavte ho někdo!“

Rand ve strachu ohrnul rty, ale šel dál a snažil se zrychlit krok.

Pak do chodby vstoupila další žena a postavila se před něj, takže se Rand proti své vůli zastavil. Tuhle tvář Rand poznal s naprostou určitostí. Tu si bude určitě pamatovat, co bude živ. Amyrlin. Při pohledu na něj se jí rozšířily oči a ona trochu couvla. Pak se mezi něj a Amyrlin vsunula jiná Aes Sedai, vysoká žena, kterou předtím viděl s holí, a křičela na něj něco, čemu přes rostoucí vřavu nerozuměl.

Ona to ví. Světlo mi pomoz, ona to ví. Moirain jí to řekla. Rand zavrčel a rozběhl se dál. Světlo, jenom ať mě nechají, abych se ujistil, že je Egwain v pořádku, než... Zaslechl za sebou pokřik, ale neposlouchal.

Kolem něj bylo v pevnosti dost zmatku. Muži s meči v rukou vybíhali na nádvoří a ani se na něj nepodívali. Nad vším tím hlomozem zvonů bijících na poplach začal Rand konečně rozeznávat i jiné zvuky. Křik. Jekot. Zvonění kovu o kov. Měl právě tak čas si uvědomit, že to jsou zvuky bitvy – Boj? Uvnitř Fal Dary? – když proti němu zpoza rohu vyběhli tři trolloci.

Jinak lidské vzezření jim kazily chlupaté čenichy a jeden z nich měl beraní rohy. Zuby měli vyceněné, a jak se na něj hnali, mávali svými kosinami.

Chodba, která byla ještě před chvílí plná utíkajících mužů, byla nyní prázdná, tedy až na ty tři trolloky. Randa to překvapilo. Neohrabaně vytáhl meč a pokusil se o výpad zvaný Kolibřík líbá medovou růži. To, že v srdci Fal Dary našel trolloky, jím tak otřáslo, že výpad provedl velice neobratně. Kdyby to byl viděl Lan, byl by znechuceně odkráčel. Trollok s medvědím čumákem se mu snadno vyhnul, přičemž vrazil do těch druhých dvou a na okamžik je vyvedl z rovnováhy.

Náhle se kolem Randa prohnalo na tucet Shienarců. Muži byli sice napůl ve slavnostním oděvu na hostinu, ale meče měli pohotově. Trollok s medvědí tlamou prskal, když umíral, a jeho druhové utekli pronásledováni muži máchajícími ocelí. Všude se ozýval křik a jekot.

Egwain!

Rand zamířil hlouběji do tvrze a hnal se prázdnými chodbami, kde jen občas na podlaze narazil na ležícího mrtvého trolloka. Nebo mrtvého muže.

Pak dorazil na křižovatku a po jeho levici se právě dobojovalo. Šest krvácejících mužů s vyholenými hlavami leželo nehybně na zemi a sedmý umíral. Myrddraal ještě otočil mečem v ráně, než jej vytáhl umírajícímu z břicha, a voják zaječel, upustil meč a zhroutil se. Mizelec se pohyboval s hadím půvabem. Iluzi hada ještě zdůrazňovalo černé brnění, neboť měl hruď pokrytou překrývajícími se pláty. Teď myrddraal otočil svůj bledý, bezoký obličej směrem k Randovi. Vydal se k němu, usmíval se tím svým bezkrevným úsměvem a nijak nepospíchal.

Rand jako by na místě vrostl do země. Jazyk se mu přilepil na patro. Pohled bezokého je strach. Tohle se říkalo v pohraničí. Když Rand zvedal meč, ruce se mu třásly. Světlo, právě zabil sedm ozbrojených vojáků. Světlo, co mám dělat. Světlo!

Náhle se myrddraal zastavil a úsměv mu zmizel ze rtů.

„Tenhle je můj, Rande.“ Rand sebou trhl, když kolem něj prošel Ingtar, s tmavou pletí, rozložitý, ve žlutém slavnostním kabátci, a oběma rukama svíral meč. Ingtar ani na okamžik nespustil tmavé oči z mizelcovy tváře. Pokud Shienarec cítil z pohledu bezokého strach, nedával to nijak najevo. „Zkus si nejdřív nějakého trolloka nebo dva,“ řekl mu tiše Ingtar, „než se postavíš některému z těchhle.“

„Právě jsem se šel podívat, jestli je Egwain v bezpečí. Chtěla jít do vězení navštívit Faina a –“

„Tak se po ní běž podívat.“

Rand polkl. „Zvládneme to společně, Ingtare.“

„Ty na tohle nejsi připravený. Běž se podívat po té dívce. Běž! Chceš, aby ji trolloci našli samotnou?“

Rand tam chvíli nerozhodně postával. Pak mizelec zvedl meč proti Ingtarovi. Ingtar zkřivil rty, ale Rand věděl, že to není strachem. A Egwain mohla být samotná ve vězení s Fainem, nebo s někým ještě horším. Přesto se cítil zahanben, když se rozběhl ke schodům do podzemí. Věděl, že mizelcův pohled už vyděsil nejednoho muže, ale Ingtar tu hrůzu ovládl. Rand měl stále sevřené útroby.

Chodby pod tvrzí byly tiché a matně osvětlené mihotavým světlem řídce rozmístěných nástěnných lamp. Když se Rand přiblížil k žaláři, zpomalil a co nejtišeji našlapoval. Skřípání bot na holém kameni mu znělo nesmírně hlasitě. Dveře do vězení byly maličko pootevřené. Měly být zavřené na závoru.

Rand upřeně zíral na dveře a snažil se polknout, což mu vůbec nešlo. Otevřel ústa, aby zavolal, a zase je rychle zavřel. Byla-li Egwain uvnitř a měla-li potíže, kdyby zakřičel, jenom by varoval toho, kdo ji ohrožuje. Nebo to. Rand se zhluboka nadechl a uklidnil se.

Jediným plynulým pohybem otevřel dveře pochvou v levé ruce a vrhl se do vězení. Na slámou pokryté podlaze se stočil do kotoulu, narovnal se a bleskově se otočil napravo a nalevo, aby získal přehled o místnosti, přičemž se zoufale rozhlížel, zda ho někdo nechce napadnout, a hledal Egwain. Nikdo tam nebyl.

Oči mu padly na stůl a Rand zadržel dech, přestal dýchat a dokonce přestal i myslet. Na jedné straně stále ještě hořící lucerny, která jako by tvořila středobod celé scény, ležely hlavy dvou strážných v kalužích krve. Jejich oči, rozšířené strachem, zíraly na Randa a ústa měli otevřená v posledním výkřiku, který nikdo neuslyší. Rand se předklonil a začal zvracet. Žaludek se mu zvedal pořád dokola a on vrhl do slámy. Nakonec se přece jen narovnal a rukávem si otřel ústa. Hrdlo měl celé odřené.

Pomalu si začínal uvědomovat zbytek místnosti, byla nejasně osvětlená a při první rychlé prohlídce, kdy hledal možné útočníky, si ji pořádně neprohlédl. Na slámě byly roztroušené zakrvácené kusy masa. Kromě těch dvou hlav tu nebylo nic, v čem by Rand poznal lidské pozůstatky. Některé kusy byly ohryzané. Tak to se stalo se zbytkem jejich těl. Randa překvapilo, že uvažuje tak klidně, skoro jako by dosáhl prázdnoty, aniž by se snažil. Nejasně si uvědomoval, že to musí být tím úlekem.

Ani jednu hlavu nepoznal. Od té doby, co tu byl, se stráže vyměnily. Rand tomu byl rád. Kdyby věděl, kdo to byl, byť by to byl třeba Čangu, bylo by to mnohem horší. Také stěny byly pokryté krví, byla jí napsána roztažená písmena. Všude kolem se roztěkala jednotlivá slova i celé věty. Některá slova byla drsná a hranatá, v jazyce, který Rand neznal, i když rozpoznal písmo trolloků. Jiné přečíst dokázal a přál si, aby to neuměl. Bylo to rouhání a oplzlosti takového rázu, že by nad nimi zbledl i podomek nebo kupecká stráž.

„Egwain.“ Klid zmizel. Rand si zastrčil pochvu za opasek a sebral ze stolu lucernu, přičemž si ani nevšiml, že shodil obě hlavy. „Egwain! Kde jsi?“

Vydal se k vnitřním dveřím, udělal dva kroky a s vytřeštěným zrakem zůstal stát. Slova na dveřích byla tmavá a ve světle lucerny se vlhce leskla. Byla zcela jasná.

Randovi vypadl meč z náhle ochablé ruky. Aniž by odtrhl zrak ode dveří, sehnul se, aby zbraň zvedl. Místo toho však sebral hrst slámy a začal zuřivě drhnout slova ze dveří. Lapaje po dechu nápis odrhl, až zůstala jenom krvavá šmouha, ale ani pak nedokázal přestat.

„Co to děláš?“

Za zády se mu ozval přísný hlas. Rand se obrátil a sklonil se, aby zvedl meč.

Ve vnějších dveřích stála jakási žena celá ztuhlá pobouřením. Vlasy barvy světlého zlata měla spletené do asi tuctu cůpků, ale oči měla tmavé a upírala mu je do tváře. Nevypadala o mnoho starší než Rand a určitým zachmuřeným způsobem byla i hezká, ale rty měla stisknuté způsobem, který se mu vůbec nelíbil. Pak si všiml šátku, který měla těsně ovinutý kolem ramen, šátku s dlouhými červenými třásněmi.

Aes Sedai. A Světlo mi pomoz, je z červeného adžah. „Já... jenom jsem... Je to hnus. Ohavnost.“

„Všechno musí zůstat v takovém stavu, jako to bylo, abychom to mohly prozkoumat. Ničeho se nedotýkej.“ Popošla k němu a upřeně ho pozorovala. Rand ustoupil. „Ano. Ano, jak jsem si myslela. Jeden z těch s Moirain. Co s tím máš společného?“ Gestem zahrnula hlavy na stole a krvavé škrábanice po stěnách.

Rand na ni dlouho jenom zíral. „Já? Nic! Přišel jsem sem dolů, abych našel... Egwain!“

Otočil se k otevřeným vnitřním dveřím a Aes Sedai zaječela: „Ne! Odpověz mi!“

Náhle měl Rand co dělat, aby dokázal zůstat stát a udržet lucernu a meč. Ze všech strach ho tiskl ledový chlad. Měl pocit, jako by měl hlavu ve zmrzlém svěráku. Hruď měl stlačenou, až skoro nemohl dýchat.

„Odpověz mi, chlapče. Řekni mi své jméno.“

Rand nechtěně zavrčel. Snažil se odpovědět přes mráz, který jako by mu tiskl obličej k týlu a svíral mu hruď jako zmrzlé železné obruče. Rand zaťal zuby, aby nic neřekl. S bolestí stočil oči, aby se skrze slzy zadíval do jejích. Světlo tě spal, Aes Sedai! Neřeknu ani slovo, Stín tě vem!

„Odpověz mi, chlapče. Hned!“

Mozkem mu projely mrazivé jehličky a zarazily se mu až do kostí. V mysli se mu vytvořila prázdnota dřív, než si uvědomil, že si na ni vzpomněl, ale bolest nedokázal zadržet. Matně vnímal kdesi v dálce světlo a teplo. Ošklivě se mihotalo, ale světlo znamenalo teplo a jemu byla zima. V nepostižitelné dálce, a přesto jaksi právě na dosah. Světlo, je tu taková zima. Musím dosáhnout... na co? Ona mě zabíjí. Musím na to dosáhnout, nebo mě zabije. Zoufale se natáhl ke světlu.

„Co se to tu děje?“

Zima, tlak a jehličky náhle zmizely. Randovi se podlomila kolena, ale přinutil se zůstat stát. Rozhodně nehodlal padnout na kole na. To zadostiučinění jí neposkytne. Prázdnota byla také pryč, stejně náhle, jako přišla. Ona se mě snažila zabít. Lapaje po dechu, Rand zvedl hlavu. Ve dveřích stála Moirain.

„Ptala jsem se, co se tu děje, Liandrin,“ zopakovala.

„Našla jsem tu toho kluka,“ odtušila červená adžah klidně. „Strážní byli zavražděni a on je tady. Jeden z těch tvých. A co tu děláš ty, Moirain? Bojuje se nahoře, ne tady.“

„Mohla bych se tě zeptat na totéž, Liandrin.“ Moirain se po místnosti rozhlédla a nad těmi jatkami jenom trochu pevněji stiskla rty. „Co tu děláš?"

Rand se od nich odvrátil, neohrabaně odsunul závory z vnitřních dveří a dveře otevřel. „Egwain šla sem dolů,“ oznámil každému, kdo byl ochoten poslouchat. Zvedl vysoko lucernu a pokračoval. Kolena měl stále slabá a nebyl si jist, jak se mu podařilo zůstat stát, věděl jen, že musí najít Egwain. „Egwain!“

Po jeho pravici se náhle ozvalo duté zabublání a tlučení a on tím směrem zvedl lampu. Na železnou mřížku se hroutil onen zajatec v drahém kabátě. Opasek měl ovázaný kolem mříží a smyčku kolem krku. Jak se na něj Rand podíval, ještě jednou kopl nohama, takže to ve slámě na podlaze zašustilo, a znehybněl. Jazyk a oči, které mu vylézaly z důlků, měl téměř černé. Koleny se skoro dotýkal podlahy. Kdyby chtěl, kdykoliv se mohl postavit.

Rand se otřásl a nahlédl do vedlejší kobky. Velký muž se zapadlými klouby se choulil v zadní části kobky a oči měl otevřené, až už to víc nešlo. Při pohledu na Randa zaječel, obrátil se a začal horečnatě drásat kamennou stěnu.

„Já ti neublížím,“ zavolal Rand. Muž dál vřískal a bušil do stěny. Ruce měl celé od krve, a jak drápal stěnu, přidával další tmavé, zasychající šmouhy. Tohle zjevně nebyl jeho první pokus prokopat se holýma rukama skrz zeď.

Rand se odvrátil a byl rád, že už má prázdný žaludek. Jenže ani pro jednoho nemohl nic udělat. „Egwain!“

Světlo jeho lucerny konečně dopadlo na poslední kobku. Dveře do Fainovy kobky byly otevřené a cela byla prázdná, ale na kamenné dlažbě před kobkou ležely dvě postavy. Rand k nim přiskočil a klesl mezi nimi na kolena.

Egwain a Mat tu leželi roztažení na zemi a byli v bezvědomí... nebo mrtví. Když si Rand všiml, že se jim zvedají hrudníky, zaplavila ho úleva. Zdálo se, že ani jeden není zraněný.

„Egwain? Mate?“ Rand odložil meč a jemně Egwain zatřásl. „Egwain?“ Neotevřela oči. „Moirain! Egwain je zraněná! A Mat taky!“ Mat dýchal namáhavě a tvář měl smrtelně bledou. Rand se málem rozbrečel. To mělo ublížit mně. Já pojmenoval Temného. Já!

„Nehýbej s nimi.“ Moirainin hlas nezněl nešťastně, dokonce ani překvapeně ne.

Když obě Aes Sedai vstoupily, místnost náhle zaplavilo světlo. Oběma ženám se na dlaních vznášely koule studeného světla.

Liandrin se nesla přímo prostředkem široké chodby a suknici si volnou rukou přidržovala zdviženou, aby si ji neušpinila od slámy. Moirain se však zastavila, aby se podívala na oba vězně, než došla až dozadu. „Pro tohohle se už nedá nic udělat,“ řekla, „a ten druhý může počkat.“

Liandrin k Randovi došla první a začala se sklánět nad Egwain, ale Moirain se vrhla dopředu a volnou ruku položila Egwain na čelo. Liandrin se zamračeně narovnala.

„Nic jí není,“ řekla Moirain po chvíli. „Udeřili ji sem.“ Přejela rukou Egwain na spánek zakrytý vlasy. Rand tam nic zvláštního neviděl. „Tohle je jediné zranění. Bude v pořádku.“

Rand se díval z jedné Aes Sedai na druhou. „A co Mat?“ Liandrin zvedla obočí a s pokřiveným úsměvem se zadívala na Moirain.

„Buď zticha,“ vyjela Moirain. Prsty položila na místo, kde říkala, že udeřili Egwain, a zavřela oči. Egwain tiše zasténala a zavrtěla se, pak už ležela nehybně.

„Je...?“

„Spí, Rande. Bude v pořádku, ale musí se prospat.“ Moirain se přesunula k Matovi, ale jenom se ho dotkla a ruku odtáhla. „Tohle je vážnější,“ pravila tiše. Zatahala Mata za opasek a odhrnula mu kabát. Rozzlobeně vyjekla. „Ta dýka je pryč.“

„Jaká dýka?“ zeptala se Liandrin.

Ze strážnice se náhle ozvaly další hlasy. Znechuceně a rozzlobeně tam křičeli muži.

„Tady jsme,“ zavolala Moirain. „Přineste sem dvoje nosítka. Rychle.“ Někdo venku začal volat nosítka.

„Fain je pryč,“ poznamenal Rand.

Obě Aes Sedai se na něj podívaly. Rand z jejich tváří nic nevyčetl. Oči se jim ve světle třpytily.

„To vidím,“ podotkla lhostejně Moirain.

„Říkal jsem jí, že sem nemá chodit. Říkal jsem jí, že je nebezpečný.“

„Když jsem přišla,“ ozvala se studeným hlasem Liandrin, „ničil nápis ve vnější komnatě.“

Rand se vkleče neklidně posunul. Aes Sedai náhle měly stejné oči. Měřily si ho pohledem a zvažovaly ho, chladné a strašlivé.

„Byla – byla to ohavnost,“ řekl. „Jenom hrozně sprostý nápis.“ Ony se na něj pořád mlčky dívaly. „Nemyslíš si... Moirain, to si nemůžeš myslet. Nemám s tím – s tím, co se tam stalo, nic společného.“ Světlo, opravdu nemám? Pojmenoval jsem Temného.

Moirain neodpovídala a Rand cítil mrazení, které nijak neumenšili muži, kteří přiběhli s pochodněmi a lucernami. Moirain a Liandrin nechaly své koule zhasnout. Lampy a pochodně nevydávaly tolik světla, takže v hlubinách kobek vyskočily stíny. K postavám na podlaze se přihnali muži s nosítky. Vedl je Ingtar. Kadeř na temeni se mu téměř třásla hněvem a na první pohled bylo zřejmé, že dychtí po něčem, na co by mohl použít meč.

„Takže ten temný druh taky zmizel,“ zavrčel. „No, to není to nejhorší, co se dneska v noci stalo.“

„Není to nijak zvlášť důležité,“ prohlásila Moirain ostře. Dohlížela na muže, kteří nakládali Egwain s Matem na nosítka. „Tu dívku odneste do jejího pokoje. Potřebuje, aby na ni nějaká žena dohlédla, kdyby se v noci probudila. Mohla by být vyděšená, ale nejvíc ze všeho si potřebuje odpočinout. Ten chlapec...“ Jak dva muži zvedali nosítka s Matem, dotkla se jeho čela. „Vezměte ho do komnat amyrlin. Najděte amyrlin, ať je kde je, a řekněte jí, že je u ní. Vyřiďte jí, že se jmenuje Matrim Cauthon. Připojím se k ní, jak jen to půjde.“

„Amyrlin!“ vzkřikla Liandrin. „Myslíš, že použiješ amyrlin jako léčitelku pro svého – svého domácího mazlíčka? Ty jsi šílená, Moirain.“

„Amyrlin,“ odtušila klidně Moirain, „nesdílí předsudky vás, červených adžah, Liandrin. Takže vyléčí i takového muže, kterého k ničemu zvláštnímu nepotřebuje. Jděte,“ nařídila nosičům.

Liandrin se dívala, jak odcházejí, Moirain a muži nesoucí Mata a Egwain, a pak se obrátila zpátky k Randovi. Ten si jí snažil nevšímat. Soustředil se na to, aby se mečem trefil do pochvy, a smetal si slámu, která mu ulpěla na košili a spodcích. Když ale zvedl hlavu, Liandrin si ho stále ještě měřila pohledem a tvář měla nehybnou jako kus ledu. Neřekla nic, otočila se a začala uvažovat o ostatních mužích. Jeden držel tělo oběšence, zatímco druhý odepínal jeho opasek. Ingtar a ostatní uctivě vyčkávali. Ještě jednou se Liandrin ohlédla na Randa a odešla. Hlavu držela jako královna.

„Tvrdá žena,“ zamumlal Ingtar a zjevně ho překvapilo, že promluvil. „Co se tu stalo, Rande al’Thore?“

Rand zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, vím jenom, že Fain nějak unikl. A poranil přitom Egwain a Mata. Viděl jsem tu strážnici,“ – Rand se otřásl – „ale tady... Ať to bylo, co chtělo, Ingtare, vyděsilo to toho chlapíka tak, že se oběsil. Myslím, že ten druhý se z toho zbláznil.“

„Dneska v noci se ještě zblázníme všichni.“

„Ten mizelec... zabil jsi ho?“

„Ne!“ Ingtar zarazil meč do pochvy, takže mu jílec vyčníval nad pravým ramenem. Vypadal rozzlobeně a zahanbeně zároveň. „Teď už je venku z pevnosti, společně s ostatními, které se nám nepodařilo zabít.“

„Aspoň jsi naživu, Ingtare. Ten mizelec zabil sedm mužů!“

„Naživu? Je to tak důležité?“ Ingtar se najednou přestal tvářit rozhněvaně, místo toho vypadal unaveně a nešťastně. „Měli jsme ho v rukou. V rukou! A ztratili jsme ho, Rande. Ztratili!“ Mluvil jako by nevěřil tomu, co říká.

„Ztratili jste co?“ zeptal se Rand.

„Přece roh! Valerský roh. Je pryč, truhlice a všechno.“

„Ale byl v pokladnici.“

„Pokladnici vyloupili,“ vysvětloval Ingtar unaveně. „Moc toho nevzali. Kromě rohu. Jenom to, co si mohli nacpat do kapes. Přál bych si, aby si byli vzali všechno ostatní a roh nám nechali. Ronan je mrtvý, i hlídači, kteří pokladnici hlídali.“ Ztišil hlas. „Když jsem byl ještě chlapec, Ronan udržel Jehaanovu věž jenom s dvaceti muži proti tisícovce trolloků. Ale nepadl jen tak. Ten stařec měl na dýce krev. Víc nemůže nikdo žádat.“ Na chvíli se odmlčel. „Přišli Psí brankou a stejně odešli. Tak padesát jsme jich vyřídili, ale hodně jich uniklo. Trolloci! V tvrzi jsme ještě nikdy neměli trolloka. Nikdy!“

„Jak se dostali skrz Psí branku, Ingtare? Tam by jeden muž dokázal zadržet stovku nepřátel. A všechny brány byly zavřené.“ Rand neklidně zašoupal nohama, když si vzpomněl, proč tomu tak bylo. „Strážní by nikomu neotevřeli.“

„Měli podříznutá hrdla,“ řekl Ingtar. „Oba to byli dobří chlapi, a přesto je povraždili jako prasata. Udělali to zevnitř. Někdo je zabil a pak otevřel bránu. Někdo, kdo se k nim dokázal dostat dost blízko, aniž by pojali podezření. Někdo, koho znali.“

Rand se zadíval na prázdnou celu, kde býval Padan Fain. „Ale to znamená...“

„Ano. Temní druzi jsou uvnitř Fal Dary. Nebo byli. Brzy to zjistíme. Kajin právě zjišťuje, jestli někdo nechybí. Mír! Zrada ve faldarské pevnosti!“ Ingtar se zamračeně rozhlédl po vězení a na muže, kteří na něj čekali. Všichni měli meče a slavnostní oděv, někteří měli dokonce přilbice. „Tady nejsme k ničemu. Ven! Všichni!“ Rand se k nim cestou ven připojil. Ingtar ho zatahal za kazajku. „Co je to? Rozhodl ses, že se dáš ke stájníkům?“

„Je to dlouhý příběh,“ řekl Rand. „Moc dlouhý, abych ho vykládal tady. Snad někdy jindy.“ Jestli budu mít štěstí, tak snad nikdy. Snad se mi ve všem tom zmatku podaří uniknout. Ne, to nemohu. Ne dokud se nepřesvědčím, že je Egwain v pořádku. A Mat. Světlo, co se s ním stane bez té dýky? „Hádám, že urozený pán Agelmar zdvojnásobil stráže u bran.“

„Ztrojnásobil,“ opáčil Ingtar spokojeně. „Přes brány nikdo neprojde, dovnitř, ani ven. Jakmile se urozený pán Agelmar doslechl, co se stalo, nařídil, že nikdo nesmí opustit pevnost bez jeho osobního povolení.“

Jakmile se doslechl...? „Ingtare, a co předtím? Co ten dřívější rozkaz, že nikdo nesmí ven?“

„Dřívější rozkaz? Jaký dřívější rozkaz? Rande, pevnost nebyla zavřená, dokud se urozený pán Agelmar nedoslechl o tomhle. Někdo ti zalhal.“

Rand pomalu zavrtěl hlavou. Ani Ragan, ani Tema by si něco takového nevymysleli. A i kdyby takový rozkaz vydala amyrlin, Ingtar by o něm věděl. Tak kdo? A jak? Koutkem oka se zadíval na Ingtara a napadlo ho, zda Shienarec nelže. Jestli podezíráš Ingtara, tak to opravdu začínáš bláznit.

Zatím se ocitli ve vězeňské strážnici. Uťaté hlavy a kusy těl strážných už byly odstraněny, i když červené šmouhy na stole a vlhké skvrny na slámě prozrazovaly, kde ležely. Byly tu dvě Aes Sedai, mírně vypadající ženy se šátky s hnědými třásněmi, a studovaly slova načmáraná na zdech, přičemž jim zřejmě bylo lhostejné, že vláčejí suknice slámou. Obě měly kalamáře a u pasu jim visely psací podložky. Obě si perem činily poznámky. Na muže trousící se kolem se ani nepodívaly.

„Podívej na tohle, Verin,“ řekla jedna z nich a ukázala na část kamene pokrytého řádky trolločího písma. „Tohle vypadá zajímavě.“

Ta druhá přispěchala a cestou si ušpinila suknici od krve. „Ano, vidím. Tohle psala mnohem obratnější ruka, než to ostatní. To nebyl trollok. Velice zajímavé.“ Začala si psát a každou chvíli vzhlížela, aby si přečetla hranatá písmeny na stěně.

Rand odběhl. I kdyby to nebyly Aes Sedai, nechtěl zůstávat v jedné místnosti s někým, kdo si myslí, že čtení trolločích poznámek napsaných lidskou krví je „zajímavé".

Ingtar a jeho muži už byli vepředu a rozcházeli se za svými povinnostmi. Rand zpomalil, protože nevěděl, kam by měl jít. Kdyby se chtěl bez Egwaininy pomoci vrátit do ženských komnat, nebylo by to snadné. Světlo, ať je v pořádku. Moirain řekla, že bude v pořádku.

Než dorazil ke schodům nahoru, našel ho Lan. „Můžeš se vrátit do pokoje, jestli chceš, ovčáku. Moirain ti nechala odnést věci z Egwanina pokoje do tvého.“

„Jak věděla...?“

„Moirain ví spoustu věcí, ovčáku. To bys už měl chápat. Raději bys na sebe měl dávat pozor. Ty ženské všechny vykládají o tom, jak jsi utíkal po chodbách a mával jsi mečem. Říkaly, že ses dokonce díval svrchu na samotnou amyrlin.“

„Světlo! Mrzí mě, že se zlobí, Lane, ale byl jsem pozvaný. A když jsem uslyšel ten poplach... ať shořím, Egwain byla tady dole!“

Lan zamyšleně našpulil rty. Byla to jediná změna výrazu na jeho tváři. „Oh, ony se nezlobí, ne tak docela. I když většina z nich si myslí, že potřebuješ silnou ruku, aby ses trochu uklidnil. Spíš je to zaujalo. Dokonce urozená paní Amalisa se na tebe nepřestává vyptávat. Některé z nich dokonce začínají věřit povídačkám sloužících. Myslí si, že jsi převlečený princ, ovčáku. To není špatné. V Hraničních státech mají pořekadlo: ‚Lepší mít po boku jednu ženu než deset mužů.‘ Podle toho, jak se baví, se nemůžou rozhodnout, čí dcera je dost silná, aby tě zvládla. Jestli si, ovčáku, nebudeš dávat pozor, kam šlapeš, zjistíš, že ses přiženil do shienarského urozeného rodu dřív, než ti dojde, co se vlastně děje.“ Náhle Lan vybuchl smíchy. Vypadalo to podivně, jako by se smála skála. „Hnát se chodbami ženských komnat uprostřed noci, mít na sobě pracovní kazajku a mávat přitom mečem. Jestli tě nenechají zmrskat, přinejmenším si o tobě budou celá léta povídat. Ještě nikdy neviděly tak zvláštního muže. Ať už pro tebe vyberou jakoukoliv manželku, nejspíš zařídí, že se do deseti let staneš hlavou jejího rodu, a ty si přitom budeš myslet, že je to celé tvoje práce. Je velká škoda, že musíš odejít.“

Rand na strážce zpočátku jen beze slova zíral, ale teď zavrčel: „Snažil jsem se. Brány jsou hlídané a nikdo nesmí odejít. Pokoušel jsem se o to ještě ve dne. Nemohl jsem ani vyvést Rudocha ze stáje.“

„Teď na tom nezáleží. Moirain mě poslala, abych ti to vyřídil. Můžeš odejít, kdy se ti zachce. Klidně hned teď. Moirain zařídila, že ti Agelmar udělil výjimku.“

„Proč teď, proč ne dřív? Proč jsem nemohl odejít předtím? Takže to ona nechala zavřít brány? Ingtar říkal, že o žádném rozkazu, že nikdo nesmí opustit pevnost, do večera nevěděl.“

Rand měl pocit, že se strážce tváří ustaraně, ale řekl jen: „Když ti někdo dá koně, ovčáku, nestěžuj si, že není tak rychlý, jak by sis přál.“

„A co Egwain? A co Mat? Jsou skutečně v pořádku? Nemůžu odejít, dokud nebudu vědět, že jsou v pořádku.“

„To děvče je. Ráno se probudí a nejspíš si ani nebude pamatovat, co se stalo. Rány do hlavy bývají takové.“

„A co Mat?“

„Je to na tobě, ovčáku. Můžeš odejít teď hned nebo zítra nebo příští týden. Je to na tobě.“ Lan odešel a nechal Randa stát v chodbě hluboko pod faldarskou tvrzí.