Velké Hledání

5 Stín v Shienaru

Utiší. To slovo jako by se chvělo ve vzduchu, bylo téměř viditelné. Když to udělaly muži, který mohl usměrňovat sílu, kterého bylo nezbytné zastavit, než ho šílenství dožene k tomu, že zničí vše kolem sebe, říkalo se tomu zkrocení. Ale pro Aes Sedai to bylo utišení. Utišené. Pak už nemohly usměrňovat proudění jediné síly. Dokázaly sice vycítit saidar, ženskou polovici pravého zdroje, ale už neměly schopnost se jej dotknout. Vzpomínaly na to, co navždy zmizelo. Dělávalo se to tak zřídka, že se všechny novicky musely naučit jméno každé Aes Sedai od Rozbití světa, která kdy byla utišena, a taktéž za jaké provinění, ale žádná na to nepomyslela bez toho, aby ji zamrazilo. Ženy utišení nesnášely o nic lépe než muži zkrocení.

Moirain znala riziko od začátku a věděla, že je to nutné. To však neznamenalo, že to bylo příjemné. Oči se jí zúžily a jenom podle toho, jak se jí leskly, se dalo poznat, že se zlobí a že má starosti. „Leana by tě následovala i na úbočí Shayol Ghulu, Siuan, a do samotné Jámy smrti. Snad si nemyslíš, že by tě zradila?“

„Ne. Ale považovala by to za zradu? Je zradou zradit zrádce? To tě nikdy nenapadlo?“

„Nikdy. To, co děláme, Siuan, je třeba udělat. Obě to víme už skoro dvacet let. Kolo tká, jak si kolo přeje, a tebe a mne pro to vybral vzor. Jsme součástí proroctví, a proroctví musí být naplněno. Musí!“

„Proroctví musí být naplněno. Učily nás, že bude a musí být naplněno, a přesto při jeho plnění zrazujeme vše, co nás učily. Některé by řekly, že vše, za čím stojíme.“ Amyrlin si zamnula ruce a přešla k úzké střílně, kterou vyhlédla dolů do zahrady. Dotkla se závěsu. „Tady v ženských komnatách věšejí závěsy, aby to tu zjemnili, a skvěle pečují o nádherné zahrady, ale každičké místo tady je vytvořeno pro boj, smrt a zabíjení.“ Pokračovala stejně zamyšleným tónem. „Pouze dvakrát od Rozbití světa přišla amyrlin o štolu a hůl.“

„Tetsuan, která z žárlivosti na Elisandinu moc zradila Manetheren, a Bonwhin, která se pokusila využít Artuše Jestřábí křídlo jako svou loutku k ovládnutí světa a téměř zničila Tar Valon.“

Amyrlin stále hleděla do zahrady. „Obě byly z červeného adžah a obě nahradila amyrlin z modrého. To je důvod, proč od Bonwhin nebyla žádná amyrlin zvolena z červeného adžah, a to je taky důvod, proč červené přivítají jakoukoliv záminku, aby svrhly modrou amyrlin, všechno pěkně dohromady. Já nijak netoužím stát se třetí amyrlin, která ztratí štólu a hůl, Moirain. Pro tebe by to samozřejmě znamenalo, že budeš utišena a vysídlena za Zářící hradby.“

„Elaida, například, by mě nikdy nenechala vyváznout tak lehce.“ Moirain přítelkyni napjatě pozorovala. Světlo, co se jí to stalo? Nikdy taková nebývala. Kde je její síla, její oheň? „Ale k tomu nedojde, Siuan.“

Druhá žena pokračovala, jako by Moirain vůbec nepromluvila. „Pro mne by to bylo něco jiného. Byť je utišená, svržené amyrlin nelze dovolit jen tak se volně potulovat kolem. Mohli by v ní vidět mučednici, mohla by se stát středem opozice. Tetsuan i Bonwhin držely v Bílé věži jako služebné. Kuchtičky, které je možné ukazovat jako odstrašující případy toho, co se stane těm nejmocnějším. Kolem ženy, která musí celý den drhnout podlahy a hrnce, se nikdo neshromáždí. Můžeš ji litovat, ale nikdy za ní nepůjdeš.“

Moirain se s planoucíma očima opřela o stůl. „Podívej se na mě, Siuan. Podívej se na mě! Říkáš, že se chceš vzdát? Po všech těch letech, po všem, co jsme udělaly? Vzdát se a nechat svět být? A to všechno ze strachu, že dostaneš rákoskou, když nebudeš mít dost čisté hrnce!“ Moirain do svých slov vložila všechno opovržení, které cítila, a ulevilo se jí, když se k ní její přítelkyně prudce otočila. Ta síla v ní byla stále. Amyrlin byla nesvá, ale stále silná. Ty jasné modré oči plály stejně hněvivě jako její vlastní.

„Vzpomínám si, která z nás dvou kvílela hlasitěji, když jsme jako novicky dostaly rákoskou. V Cairhienu jsi žila pěkně změkčile, Moirain. Vůbec se to nepodobalo práci na rybářské bárce.“ Siuan náhle udeřila do stolu. „Ne, já nenavrhuji, že to vzdám, ale ani nechci, aby nám všechno proklouzlo mezi prsty, protože nemohu nic udělat! Většina mých potíží se sněmovnou vychází od tebe. Dokonce i zelené se diví, proč jsem tě nepovolala do Věže a nenaučila tě disciplíně. Polovina sester si myslí, že bys měla být vydána červeným, a jestli k tomu dojde, budeš si přát, abys byla zase novickou a nemusela se těšit na nic horšího než na tu rákosku. Světlo! Jestli si některá z nich vzpomene, že jsme jako novicky bývaly přítelkyně, skončím tam vedle tebe.

Měly jsme plán! Plán, Moirain! Najít toho chlapce a přivést ho do Tar Valonu, kde bychom ho mohly ukrýt, držet ho v bezpečí a vést ho. Od chvíle, kdy jsi opustila Tar Valon, dostala jsem od tebe pouze dvě zprávy. Dvě! Mám pocit, jako bych se snažila potmě proplout Dračími Prsty. V jedné tvé zprávě stálo, že se blížíš k Dvouříčí a pojedeš do té vesnice, do Emondovy Role. Myslela jsem, že to bude brzy. Našla ho a brzy ho bude mít u sebe. Pak zpráva z Caemlynu, že jedeš do Shienaru, do Fal Dary, ne do Tar Valonu. Do Fal Dary, kde je Morna skoro na dosah. Do Fal Dary, na niž každou chvíli trolloci pořádají nájezdy a kde se prohánějí myrddraalové. Skoro dvacet let plánování a hledání, a ty všechny naše plány skoro hodíš Temnému do klína. Copak jsi zešílela?“

Teď, když Moirain v druhé ženě probudila život, znovu se sama aspoň navenek uklidnila. Byla klidná, leč také pevná a odhodlaná.

„Vzor nevěnuje lidským plánům pozornost, Siuan. Se vším, co jsme chystaly, jsme zapomněly počítat s tím, s čím vlastně máme co do činění. Ta’veren. Elaida se mýlí. Artuš Pendrag Tanreall nikdy nebyl tak silný ta’veren. Kolo utká vzor kolem tohoto mladého muže tak, jak si ono bude přát, ať už my naplánujeme cokoliv.“

Amyrlin zmizel z tváře hněv a nahradil ho šok. „To zní, jako bys ty říkala, že bychom se klidně mohly vzdát. Navrhuješ snad, abychom zůstaly stranou a dívaly se, jak svět hoří?“

„Ne, Siuan. Nikdy bych nenavrhla, abychom stály stranou.“ A přesto bude svět hořet, Siuan, tak nebo tak, ať už my uděláme cokoliv. To ty ale nikdy nepochopíš. „Ale teď musíme přiznat, že naše plány nejsou příliš jisté. Máme ještě menší kontrolu, než jsme si myslely. Možná se jenom tak tak držíme drápkem. Větry osudu vanou, Siuan, a my musíme plout s nimi tam, kam nás zanesou.“

Amyrlin se otřásla, jako by cítila, jak ji ty větry studí na zádech. Ruce položila na zlatou truhlici. Měla tupé, schopné prsty a ve složitém vzoru hbitě našla přesná místa. Víko, nápaditě vyvážené, odskočilo a v prostoru pro něj přesně vyrobeném se objevil zakřivený zlatý roh. Amyrlin nástroj zvedla a přejela po stříbrném nápise ve starém jazyce, který obtáčel rozšiřující ústí.

„‚Hrob není překážkou mému volání,‘" přeložila tak tiše, jako by mluvila sama k sobě. „Valerský roh, který povolává mrtvé hrdiny zpět z hrobu. A proroctví praví, že bude nalezen právě včas pro Poslední bitvu.“ Náhle strčila roh zpátky do jeho lůžka a zavřela víko, jako by pohled na něj už neunesla. „Agelmar mi ho strčil do rukou hned, jak skončilo přivítání. Řekl, že se bojí chodit do pokladnice, když tam je. Říkal, že je to příliš velké pokušení. Na roh by rád zatroubil sám a pak vedl ty, kdož odpovědí na jeho volání, na sever do Morny, aby srovnal samotný Shayol Ghul se zemí a skoncoval s Temným. Spalovalo ho vzrušení ze slávy, a to bylo to, jak říkal, co mu prozradilo, že on není tím pravým, že to nesmí být on. Už se nemohl dočkat, až se ho zbaví, a přesto po něm pořád toužil.“

Moirain kývla. Agelmar proroctví o rohu znal. Většina těch, kdo bojovali s Temným, ho znala. „‚Nechť ten, kdo na mne zaduje, nemyslí na slávu, leč pouze na spásu.‘"

„Spása.“ Amyrlin se hořce zasmála. „Podle toho, jak se Agelmar tvářil, ani nevěděl, jestli se vzdává spásy, nebo odmítá zavržení vlastní duše. Věděl jenom, že se ho musí zbavit dřív, než ho to úplně zničí. Snažil se to udržet v tajnosti, ale říkal, že pevností už se šíří drby. Já jeho pokušení nesdílím, a přesto mi z toho rohu naskakuje husí kůže. Bude si jej muset vzít zpátky do pokladnice, dokud neodjedu. Neusnula bych, kdyby byl jen vedle v místnosti.“ Zamnula si kořen nosu a povzdychla si. „A to měl být nalezen až těsně před Poslední bitvou. Copak už je tak blízko? Myslela jsem, doufala jsem, že budeme mít víc času.“

„Karaethonský cyklus.“

"Ano, Moirain. Nemusíš mi to připomínat. Žiji s Dračími proroctvími stejně dlouho jako ty.“ Amyrlin zavrtěla hlavou. „Za celá Pokolení od Rozbití světa byl vždycky jenom jeden falešný Drak, a teď po světě volně pobíhají tři zároveň, a tři další se objevili v posledních dvou letech. Vzor si žádá Draka, protože vzor se tká směrem k Tarmon Gai’donu. Občas mě přepadají pochyby, Moirain.“ Amyrlin to řekla pobaveně, jako by se tomu divila, a stejným tónem pokračovala. „Co jestli byl tím pravým Logain? Mohl usměrňovat, než ho červené přivedly do Tar Valonu a zkrotily jsme ho. Stejně tak Mazrim Taim, ten muž se Saldeie. Co jestli to je on? Sestry už jsou v Saldeii a touto dobou už ho mohly dostat. Co jestli se od začátku mýlíme? Co se stane, jestli Draka Znovuzrozeného zkrotíme dřív, než vůbec dojde k Poslední bitvě? Dokonce ani proroctví nemůže dojít naplnění, když toho, k němuž se váže, zabijeme nebo zkrotíme. A pak budeme Temnému čelit úplně samy.“

„Není to ani jeden z nich, Siuan. Vzor si nežádá nějakého Draka, ale toho jediného pravého Draka. Dokud se sám neprohlásí, vzor bude dál chrlit falešné Draky, ale po něm už žádní další nebudou. Kdyby to byl Logain nebo ten druhý, žádní další už by se neobjevili.“

,„Protože on přijde jako rozbřesk a svým příchodem otřese světem a znovu jej přetvoří.‘ Buď budeme odhodlaně čelit této bouři, nebo se budeme držet v závětří, a to nás nakonec zničí. Světlo nám všem pomáhej.“ Amyrlin se otřásla, jako by chtěla setřást svá vlastní slova. Tvářila se vážně, jako by čelila úderu. „Přede mnou nikdy neskryješ, co si myslíš, jako to skrýváš před ostatními, Moirain. Máš mi ještě co říci, a nic z toho není dobré.“

Moirain místo odpovědi sňala z opasku kožený váček, otevřela jej a vysypala jeho obsah na stůl. Vypadalo to jenom jako hromádka keramických střepů, zářivě černých a bílých.

Amyrlin se jednoho kousku zvědavě dotkla a zadržela dech. „Cuendillar.“

„Srdečník,“ souhlasila Moirain. Znalost tvorby cuendillaru byla ztracena během Rozbití světa, ale to, co bylo ze srdečníku stvořeno, pohromu přežilo. Dokonce i ty předměty, které pohltila země nebo se potopily do moře, přežily. Musely. Nikdo neznal sílu, která by cuendillar, jakmile byl jednou dohotoven, dokázala rozbít. Dokonce i jediná síla, přímo na srdečník namířená, jej jenom sílila. Jenže nějaká síla tento rozbila.

Amyrlin spěšně posbírala jednotlivé kousky. Dohromady vytvářely kotouč o velikosti lidské ruky, jehož jedna polovina byla černější než smůla a druhá bělejší než sníh. Barvy se spojovaly v křivce, kterou ani věky neporušily. Byl to prastarý symbol Aes Sedai z doby předtím, než byl rozbit svět, když ještě muži a ženy vládli jedinou silou společně. Jedna polovina se nyní nazývala plamen Tar Valonu, tu druhou škrábali lidem na dveře, dračí špičák, jako obvinění z páchání zla. Bylo vytvořeno pouze sedm takových kotoučů. Vše, co kdy bylo ze srdečníku vytvořeno, bylo pečlivě zaznamenáno v Bílé věži, a těch sedm kousků bylo vzpomínáno nade vše. Siuan Sanche hleděla na střepy, jako kdyby pod polštářem našla zmiji.

„Jeden ze zámků na věznici Temného,“ poznamenala nakonec váhavě. To nad těmito sedmi zámky měl amyrlinin stolec bdít. Tajemstvím pečlivě ukrývaným před světem bylo, tedy pokud by na to svět někdy pomyslel, že již od trollockých válek ani jedna amyrlin netušila, kde je byť jediný z oněch zámků.

„Víme, že se Temný hýbe, Siuan. Víme, že jeho vězení nemůže zůstat uzamčeno navěky. Lidská práce se nikdy nemůže rovnat práci Stvořitele. Víme, že se Temný opět dotkl světa, i když jenom, díky Světlu, nepřímo. Temní druzi se množí, a to, co jsme ani ne před deseti lety nazývaly zlem, se zdá skoro jako pouhý vrtoch ve srovnání s tím, co se dnes děje každou chvíli.“

„Jestli se už zámky lámou... Možná nemáme vůbec čas.“

„Jenom trošičku. Ale i ta trocha by nám mohla stačit. Bude muset stačit.“

Amyrlin se dotkla rozbitého zámku a její hlas zněl napjatě, jako by se do řeči musela nutit. „Viděla jsem toho chlapce, víš, na nádvoří během přivítání. Je to jedno z mých nadání, poznat ta’veren. V dnešní době je to vzácné nadání, dokonce ještě vzácnější než být ta’veren, a zcela určitě je nelze příliš využít. Vysoký chlapec, docela hezký mladý muž. Příliš se neliší od libovolného mládence, kterého potkáš v jakémkoliv městě.“ Odmlčela se a nabrala dech. „Moirain, on zářil jako slunce. V životě jsem se málokdy bála, ale Pohled na něj mě úplně vyděsil. Chtěla jsem se přikrčit a křičet. Skoro jsem nemohla mluvit. Agelmar si myslel, že se na něho zlobím, moc jsem toho nenamluvila. Ten mladý muž... on je ten, koho jsme těch dvacet let hledaly.“

V jejím hlase byl náznak otázky. Moirain na ni odpověděla. „Je to on.“

„Jsi si jistá? Může...? Může... usměrňovat jedinou sílu?“

Ta slova jí šla jen těžko z úst a Moirain také cítila napětí, jako by se jí v nitru cosi kroutilo, jako by jí studená ruka sevřela srdce. Ale v jejím výraze se nic z toho neobjevilo. „Může.“ Muž vládnoucí jedinou silou. To byla věc, o níž žádná Aes Sedai nemohla uvažovat beze strachu. Bylo to něco, čeho se bál celý svět. A já ho vypustím do světa. „Rand al’Thor stane před světem jako Drak Znovuzrozený.“

Amyrlin se otřásla. „Rand al’Thor. To nezní jako jméno, které vyvolává strach a díky němuž vzplane celý svět.“ Znovu se otřásla a zamnula si ruce, ale v očích jí náhle zaplálo odhodlané světlo. „Je-li on tím jediným, tak bychom možná opravdu mohly mít dost času. Ale je tu v bezpečí? Mám tu s sebou dvě červené sestry a za zelené a žluté již nemohu ručit. Světlo mě pohlť. Už nemohu ručit za žádnou z nich. Ne s tímhle. Dokonce i Verin a Serafelle by po něm skočily, jako kdyby to byla šarlatová zmije, kterou našly v dětské ložnici.“

„Pro tuto chvíli je v bezpečí.“

Amyrlin čekala, až Moirain řekne víc. Ticho se prodlužovalo, dokud nebylo jasné, že Moirain již nic dalšího dodat nehodlá. Nakonec pravila amyrlin: „Říkáš, že naše staré plány nejsou k ničemu. Co tedy navrhuješ?“

„Schválně jsem ho nechala v přesvědčení, že už o něj dál nemám žádný zájem, že co se mne týče, může si jít, kam se mu zlíbí.“ Když amyrlin otevřela ústa, Moirain zvedla ruce. „Bylo to nezbytné, Siuan. Rand al’Thor vyrostl ve Dvouříčí, kde každému v žilách proudí umíněná krev Manetherenu, a jeho vlastní krev je ve srovnání s manetherenskou jako kámen vedle jílu. Musí se s ním jednat jemně, nebo se vzepře a půjde kamkoliv jinam, jenom ne tam, kam chceme my.“

„Tak s ním budeme zacházet jako s novorozenětem. Zabalíme ho do plenek a budeme ho tahat za prstíky, jestli si myslíš, že je to nutné. Ale co náš nejbližší cíl?“

„Má dva přátele, Matrima Cauthona a Perrina Aybaru. Oba zralé na to poznat svět, než zapadnou zpátky do neznámého Dvouříčí. Pokud zapadnou. Oni jsou také ta’veren, i když méně významní než Rand. Přiměji je k tomu, aby odnesli Valerský roh do Illianu.“ Moirain zaváhala a zamračila se. „S Matem je... menší potíž. Má u sebe dýku z Shadar Logothu.“

„Shadar Logoth! Světlo, proč jsi je vůbec k tomu místu pouštěla! Každý kámen je tam pošpiněný. Odtamtud nelze bezpečně odnést ani oblázek. Světlo nám pomáhej, jestli se toho hocha dotkl Mordeth...“ Amyrlin mluvila, jako by se dusila. Jestli k tomu došlo, je svět zničen.“

„Jenže nedošlo, Siuan. Děláme, co musíme z nutnosti, a to bylo nutné. Udělala jsem všechno, aby Mat nenakazil ostatní, ale měl tu dýku již příliš dlouho, než jsem se o tom dozvěděla. Spojení stále existuje. Myslela jsem, že ho budu muset odvést do Tar Valonu, aby se tam vyléčil, ale když je tu tolik sester, lze to provést i tady. Pokud jich je tu aspoň pár, o nichž si myslíš, že pod každým kamenem nevidí temného druha, i když tam vůbec není. Ty a já a dvě další budeme stačit, když použijeme angrial.“

„Leana to udělá a další najdu.“ Amyrlin se náhle pokřiveně usmála. „Sněmovna chce angrial zpátky, Moirain. Už jich mnoho nezůstalo, a ty jsi nyní považována za... nespolehlivou.“

Moirain se usmála, ale úsměvem, který nedostoupí až k očím. „Než skončím, budou mě považovat za něco mnohem horšího. Mat na možnost stát se tak velkou částí pověsti o rohu ochotně skočí a Perrina by nemělo být těžké přesvědčit. Potřebuje něco, co by mu pomohlo odvést myšlenky od jeho vlastních potíží. Rand ví, co je zač – aspoň částečně – a přirozeně se toho obává. Chce někam odejít sám, někam, kde by nikomu neublížil. Říká, že už nikdy jedinou silou nepovládne, ale bojí se, že to nedokáže zastavit.“

„To by taky měl. Snazší by bylo přestat pít vodu.“

„Přesně. A chce se dostat ze spárů Aes Sedai.“ Moirain se nevesele pousmála. „Pokud dostane možnost nechat Aes Sedai za zády, a přesto zůstat se svými přáteli o něco déle, měl by být stejně dychtivý jako Mat.“

„Jenže jak může nechat Aes Sedai za zády? Ty přece musíš putovat s nimi. Teď ho nesmíme ztratit, Moirain.“

„Nemohu s nimi cestovat.“ Z Fal Dary do Illianu je to dlouhá cesta, ale on už skoro tak dlouhou cestu stejně urazil sám. „Musíme ho na chvíli pustit z ruky. Nedá se tomu odpomoci. Nechala jsem spálit všechny jejich šaty. Existovala příliš velká šance, že nějaký cár z toho, co měli na sobě, padne do nepravých rukou. Než odejdou, očistím je. Ani si neuvědomí, že to dělám. Tak je nikdo nebude moci sledovat a jediná další taková hrozba je zavřená ve zdejším vězení.“ Amyrlin, jež se právě chystala přikývnout, se na Moirain tázavě zadívala, ale ta bez přestávky mluvila dál. „Budou cestovat nejbezpečněji, jak jen dokážu zařídit, Siuan. A až mě bude Rand v Illianu potřebovat, budu tam a dohlédnu na to, že to bude on, kdo předloží roh radě devíti a shromáždění. Siuan, Illiánci půjdou za Drakem, nebo za samotným Ba’alzamonem, pokud přinese Valerský roh, a stejně tak většina těch, kdo se shromáždili ke hledání rohu. Skutečný Drak Znovuzrozený nebude muset shánět stoupence, než se proti němu národy postaví. On začne s tím národem, který bude mít kolem sebe, a s vojskem za zády.“

Amyrlin klesla zpátky do křesla, ale okamžitě se předklonila. Vypadala napůl vyčerpaně a napůl plná naděje. „Ale prohlásí se? Jestli se bojí... Světlo ví, že by měl, Moirain, ale muži, kteří se prohlásí za Draka, chtějí moc. Jestli ji on nechce...“

„Mám prostředky, jak zařídit, aby byl prohlášen Drakem, ať už chce nebo ne. A i kdyby nějak neuspěl, sám vzor dohlédne na to, aby byl prohlášen Drakem, ať chce nebo ne. Pamatuj, Siuan, on je ta’veren. Nemůže ovládat svůj osud o nic víc než knot svíce plamen.“

Amyrlin si povzdechla. „Je to riskantní, Moirain. Riskantní. Ale můj táta říkával: ‚Holka, jestli nepopadneš příležitost za pačesy, nevyhraješ ani suchý z nosu.‘ Musíme plánovat. Sedni si, tohle se nesmí uspěchat. Pošlu pro víno a sýr.“

Moirain zavrtěla hlavou. „Už jsme tu zavřené o samotě příliš dlouho. Pokud se někdo pokusil poslouchat a našel tvé ochrany, už bude mít řeči. Nestojí to za to riziko. Můžeme se sejít zase zítra.“ Kromě toho, má nejdražší přítelkyně, ti nemohu prozradit všechno a nemohu si dovolit, abys zjistila, že ti něco zatajuji.

„Myslím, že máš pravdu. Ale hned ráno. Musím se toho tolik dozvědět.“

„Ráno,“ souhlasila Moirain. Amyrlin povstala a přítelkyně se opět objaly. „Ráno ti povím všechno, co potřebuješ vědět.“

Když Moirain vešla do předpokoje, Leana se na ni ostře podívala a pak se vrhla do komnaty amyrlin. Moirain se snažila nasadit pokorný výraz, jako by se jí právě dostalo amyrlinina nechvalně známého pokárání – většina žen, bez ohledu na to, jak byly silné, z něj odcházela s rozšířenýma očima a podlamujícími se koleny – ale ten výraz jí byl cizí. Vypadala spíš rozzlobeně než cokoliv jiného, což posloužilo stejnému účelu. Ostatní ženy v předpokoji si uvědomovala jen matně. Měla pocit, že za tu dobu, co byla u amyrlin, některé odešly a jiné přišly, ale skoro se na ně nepodívala. Připozdívalo se a ona toho do rána musela mnoho stihnout. Velmi mnoho, než bude znovu mluvit s amyrlin.

Zrychlila krok a vydala se dál do pevnosti.

Kdyby tu byli nějací diváci, byl by pohled na zástup, pohybující se za cinkání postrojů pod dorůstajícím měsícem nočním Tarabonem, vskutku působivý. Plné dva tisíce dětí Světla, všechny na koních, v bílých tabardech a pláštích a leštěném brnění, s trénem nákladních vozů, podkovářů a štolbů s náhradními koňmi. V řídce zalesněné krajině stály vesnice, ale oni opustili silnice a drželi se daleko mimo záhumenky. Měli se... s kýmsi... setkat u nějaké zahnojené vísky nedaleko severní hranice Tarabonu na okraji Almothské pláně.

Geofram Bornhald, jedoucí v čele svých mužů, byl zvědav, co to má všechno znamenat. Velice dobře se pamatoval na svůj rozhovor s Pedronem Niallem, velícím kapitánem dětí Světla, v Amadoru, ale mnoho se tam nedozvěděl.

„Jsme tu sami, Geoframe,“ řekl tehdy bělovlasý muž. Hlas měl slabý a křehký stářím. „Pamatuji se, když jsi skládal přísahu... no... musí to být už šestatřicet let. "

Bornhald se narovnal. „Velící kapitáne, smím se zeptat, proč jsem byl odvolán z Caemlynu s takovou naléhavostí? Stačilo ještě trochu zatlačit, a Morgasa mohla být svržena. Některé rody v Andoru mají na jednání Tar Valonu stejný názor jako my, a jsou připraveny vznést nárok na trůn. Nechal jsem ve velení Eamona Valdu, ale on měl zřejmě v úmyslu sledovat dědičku do Tar Valonu. Nijak by mne nepřekvapilo, kdybych zjistil, že to děvče unesl, nebo dokonce zaútočil na Tar Valon.“ A Dain, Bornhaldův syn, dorazil těsně předtím, než byl Bornhald odvolán. Dain byl pln náboženského zanícení. Občas až příliš. Dost na to, aby slepě provedl to, co Valda navrhne.

„Valda kráčí ve Světle, Geoframe. Ale ty jsi mezi dětmi nejlepší vojevůdce. Dostaneš celou legii, nejlepší muže, jaké si najdeš, a odvedeš je do Tarabonu. Cestou se vyhnete všem, kdo by mohli mluvit. A pokud vás někdo zahlédne, musíte ho umlčet.“

Bornhald zaváhal. Padesát dětí, dokonce i stovka, mohlo vstoupit do kterékoliv země bez toho, aby to vzbudilo pozornost, přinejmenším otevřenou pozornost, ale celá legie... „Je snad válka, velící kapitáne? Lidé v ulicích vedou řeči. Většinou to jsou jenom divoké povídačky o tom, že se vracejí vojska Artuše Jestřábí křídlo.“ Stařec neřekl nic. „Král...“

„Nevelí dětem Světla, kapitáne Bornhalde.“ V hlase velícího kapitána se poprvé ozval ostrý tón. „Já ano. Ať si král sedí v paláci a dělá, co umí. Totiž nic. Ty se s někým sejdeš u vesnice jménem Alkruna a tam dostaneš konečné rozkazy. Čekám, že tam tvoje legie dorazí do tří dnů. Teď jdi, Geoframe. Máš práci.“

Bornhald se zamračil. „Odpusť, velící kapitáne, ale s kým se mám setkat? Proč mám riskovat válku s Tarabonem?"

„Bylo ti řečeno vše, co musíš vědět, až dorazíš do Alkruny.“ Velící kapitán náhle vypadal mnohem starší. Nepřítomně si potahoval bílou halenu se zlatým slunečním kotoučem dětí Světla na prsou. „Pracují tu síly, o nichž nemáš ani tušení, Geoframe. O nichž ani nemůžeš vědět. Rychle si vyber muže. Teď jdi. A už se mě na nic neptej. A Světlo tě provázej.“

Teď se Bornhald narovnal v sedle a mnul si zauzlené svaly na zádech. Stárnu, pomyslel si. Den a noc v sedle se dvěma přestávkami k napojení koní a cítil každičký šedý vlas na hlavě. Před pár lety by si toho ani nevšiml. Aspoň jsem nezabil nikoho nevinného. Na temné druhy mohl být stejně tvrdý jako kdokoliv, kdo přísahal Světlu – temné druhy je nutné zničit, než zatáhnou celý svět do Stínu – ale chtěl si být nejdřív jist, že to jsou temní druzi. S tolika muži bylo těžké vyhnout se očím Tarabonských, dokonce i na venkově, ale podařilo se mu to. Nebylo třeba nikoho umlčovat.

Zvědové, které vyslal dopředu, se vraceli a za nimi se objevili další muži v bílých pláštích. Několik jich neslo pochodně, čímž dokonale zničili noční vidění každému v čele kolony. Bornhald zamumlal nadávku a nařídil zastavit. Zatím si prohlížel ty, kteří k němu přijížděli.

Na pláštích měli stejný zlatý sluneční kotouč jako on, stejný jako všechny děti Světla, a jejich vůdce pod ním měl dokonce i zlaté uzly hodnosti stejné, jakou měl Bornhald. Ale za svými slunci měli červené pastýřské hole. Tazatelé. Rozpáleným železem a kapající vodou tazatelé vytahovali z temných druhů přiznání a lítost, ale existovali tací, kteří tvrdili, že se tazatelé o vině rozhodují ještě předtím, než začnou s výslechem. K nim patřil i Geofram Bornhald.

Poslali mě sem, abych se setkal s tazateli?

„Už tu na tebe čekáme, kapitáne Bornhalde,“ řekl jejich vůdce chraplavým hlasem. Byl vysoký, s orlím nosem, a oči se mu leskly jistotou, kterou oplýval každý z tazatelů. „Mohl jsi to zvládnout rychleji. Já jsem Einor Saren, pobočník Jaichima Carridina, který v Tarabonu velí ruce Světla.“ Ruka Světla – ruka, která vyhrabává pravdu, tak si říkali. Název tazatelé se jim nelíbil. „Ve vesnici je most. Nechej své muže přejít na druhou stranu. Promluvíme si v hostinci. Je překvapivě pohodlný.“

„Sám velící kapitán mi nařídil, abych se vyhnul všem nepovolaným očím.“

„Vesnice byla... uklidněna. Já ti teď přikazuji, abys vydal svému mužstvu rozkazy. Pokud máš nějaké pochybnosti, mám rozkazy s pečetí velícího kapitána.“

Bornhald potlačil zavrčení, které mu stouplo do hrdla. Uklidněna... Napadlo ho, zda těla naházeli za vesnici, nebo je hodili do řeky. To se tazatelům podobalo. Klidně by chladnokrevně vyvraždili celou vesnici a pak by těla hloupě naházeli do řeky, aby odplula s proudem a oznámila jejich čin od Alkruny po Tanchiko. „Já jen pochybuji, proč jsem musel přijet z Tarabonu se dvěma tisíci muži, tazateli.“

Sarenovi ztuhly rysy, ale hlas měl stále chraplavý a přísný. „Je to prosté, kapitáne. Na Almothské pláni jsou města a vesnice, kde je nejvyšší zákonnou mocí pouze starosta nebo městská rada. Už nadešla chvíle, kdy musejí být přivedeni ke Světlu. Na takových místech bude mnoho temných druhů.“

Bornhaldův kůň klopýtl. „Chceš tím říci, Sarene, že jsem přes většinu Tarabonu v tajnosti převedl celou legii proto, aby z pár špinavých dědin bylo vykořeněno pár temných druhů?“

„Jsi tady, abys udělal, co ti přikážeme, Bornhalde. Abys konal Práci pro Světlo! Nebo snad nejsi ve Světle tak jistý?“ Sarenův úsměv připomínal úšklebek. „Jestli hledáš boj, může se ti ho dostat. U Tomovy Hlavy je velká síla cizinců, víc než dokážou Tarabon a Arad Doman společně zadržet, i kdyby se přestali hašteřit na tak dlouho, aby něco udělali společně. Pokud cizinci prorazí, budeš mít bojování až nad hlavu. Tarabonští tvrdí, že ti cizinci jsou obludy, stvoření Temného. Někteří říkají, že v jejich řadách bojují Aes Sedai. Pokud tihle cizinci jsou temní druzi, je třeba je vyřídit také. Až přijdou na řadu.“

Bornhald na chvíli přestal dýchat. „Takže ty pověsti nelhaly. Vojska Artuše Jestřábí křídlo se vrátila.“

„Cizinci,“ prohlásil bezvýrazně Saren. Znělo to, jako by litoval, že se o nich vůbec zmiňoval. „Cizinci a nejspíš temní druzi, podle toho, odkud přišli. To je vše, co víme. Vše, co potřebuješ vědět. Teď nás nezajímají. Maříme tu čas. Nechej své muže přejít přes řeku, Bornhalde. Ve vesnici ti předám rozkazy.“ Otočil koně a odcválal zpátky cestou, kterou přijel. Nosiči pochodní mu jeli v patách.

Bornhald zavřel oči, aby se mu dříve vrátilo noční vidění. Používají nás jako kameny v dámě. „Byare!“ Když se jeho pobočník objevil vedle něj a ztuha se před kapitánem napřímil v sedle, Bornhald otevřel oči. Byar byl muž s vyzáblou tváří a téměř tazatelsky zaníceným světlem v očích, ale přesto to byl dobrý voják. „Před námi je most. Nechej legii překročit řeku a postavit tábor. Připojím se k vám, jakmile to půjde.“

Zvedl otěže a odjel směrem, kterým mířil tazatel. Kameny v dámě. Ale kdo námi pohybuje? A proč?

Když Liandrin procházela ženskými komnatami, odpolední stíny již ustoupily smrákání. Za střílnami houstla temnota a zatlačovala světlo z luceren v chodbě zpátky. Soumrak Liandrin v poslední době dělal starosti, soumrak a svítání. Za svítání se rodil den, právě tak jako se ze soumraku rodila temnota, ale za úsvitu umírala noc a za soumraku den. Temného síla byla zakořeněna ve smrti, a v této době měla Liandrin dojem, že cítí, jak se jeho síla hýbe. Přinejmenším v polotmě se něco hýbalo. Něco, čeho by se Liandrin skoro mohla dotknout, pokud by se dost rychle otočila, něco, o čem si byla jistá, že by to uviděla, kdyby se pořádně podívala.

Jak procházela kolem, služebné v černozlaté se klaněly, ale Liandrin neodpovídala. Pohled upírala přímo před sebe a ani je neviděla.

U dveří, které hledala, se zastavila a rychle se ohlédla do chodby. Jediné ženy v dohledu byly služky. Samozřejmě tu nebyli žádní muži. Liandrin strčila do dveří a bez zaklepání vstoupila.

Předpokoj komnat urozené paní Amalisy byl jasně osvětlen a v krbu plápolal oheň, který zaháněl chlad shienarské noci. Amalisa a její dvorní dámy seděly v pokoji v křeslech postavených na několika vrstvách koberců a naslouchaly, zatímco jedna z dam stála a nahlas jim předčítala. Byl to Tanec jestřába a kolibříka od Tevena Aerwina, který měl vést muže ke správnému chování k ženám a ženy k mužům. Liandrin stiskla rty. Ona to rozhodně nečetla, ale slyšela o tom až dost. Amalisa a její dvorní dámy vítaly každé prohlášení výbuchem smíchu, padaly si do náručí a dupaly jako holčičky.

Předčitatelka si Liandrininu přítomnost uvědomila první. Překvapeně rozevřela oči a odmlčela se. Ostatní dámy se obrátily, aby se podívaly, nač tak zírá, a smích nahradilo mlčení. Všechny kromě Amalisy spěšně povstaly a chvatně si uhlazovaly vlasy a suknice.

Urozená paní Amalisa se půvabně zvedla a usmála se. „Tvoje přítomnost je nám ctí, Liandrin. Toto je velice příjemné překvapení. Čekala jsem tě až zítra. Myslela jsem, že si budeš chtít odpočinout po dlouhé cestě –“

Liandrin ji ostře přerušila, když k nikomu určitému pronesla: „Chci mluvit s urozenou paní Amalisou o samotě. Všechny odejděte. Hned.“

Po chvilce šokovaného ticha se ostatní ženy s Amalisou rozloučily. Jedna po druhé se poklonily Liandrin, ale ona si jich nevšímala. Pořád se dívala přímo před sebe, ale viděla je, i slyšela. Zdvořilostní formule pronášené kvůli náladě Aes Sedai nejistým hlasem. Sklopené zraky, když si jich nevšímala. Protáhly se kolem ní ke dveřím a neohrabaně couvaly, aby se jejich suknice nedotkly její.

Když se za poslední z dvorních dam zavřely dveře, Amalisa řekla: „Liandrin, nechá –“

„Kráčíš ve Světle, dcero?“ Těch hloupostí oslovovat Amalisu sestro už bylo dost. Druhá žena byla o něco starší, ale bylo třeba dodržovat starobylé způsoby. Byť byly zapomenuty, jak dlouho chtěly, nastal čas, aby je někdo připomněl.

Jakmile však otázku vyslovila, Liandrin si uvědomila, že udělala velkou chybu. Ta otázka měla vyvolat pochyby a nejistotu, když ji pronesla Aes Sedai, ale Amalisa ztuhla, napřímila se a rysy jí ztvrdly.

„To je urážka, Liandrin Sedai. Já pocházím ze Shienaru, ze vznešeného rodu a z krve vojáků. Moji předkové bojují se Stínem od dob, kdy ještě Shienar ani neexistoval, tři tisíce let bez zaváhání či slabosti.“

Liandrin změnila způsob útoku, ale nestáhla se. Přešla pokojem, z krbové římsy vzala v kůži vázanou kopii Tance jestřába a kolibříka a potěžkala ji, aniž by se na ni podívala. „V Shienaru, ze všech zemí, dcero, musí lidé ctít Světlo a obávat se Stínu.“ Ledabyle knihu hodila do ohně. Plameny vyskočily, jako by to bylo smolné polínko, a zaburácely, jak vyrazily komínem. V té chvíli se zasyčením vzplály všechny lampy v komnatě a hořely tak jasně, že zaplavily pokoj světlem jako ve dne. „Tady hlavně. Tady, tak blízko prokleté Morny, kde číhá nákaza. Tady, kde dokonce i ten, kdo si myslí, že kráčí ve Světle, je nakažen Stínem.“

Amalise se na čele objevily krůpěje potu. Ruka, kterou zvedla na protest, když Liandrin hodila knihu do plamenů, jí pomalu klesla. Rysy měla stále pevné, ale Liandrin neušlo, že polkla a zašoupala nohama. „Nechápu, Liandrin Sedai. Je to ta kniha? To je přece jenom taková hloupost.“

Hlas se jí nepatrně zachvěl. Dobře. Sklo v lucernách popraskalo, jak plameny vyskočily ještě výš, takže v pokoji bylo světlo jako v pravé poledne. Amalisa stála nehybně jako sloup a snažila se nemhouřit oči.

„Jsi to ty, kdo se chová hloupě, dcero. Mne knihy nezajímají. Tady muži vstupují do Morny a brodí se její špínou. Samotným Stínem. Proč se divíš, že do nich ta špína může prosáknout? Byť proti své vůli, ale pořád se mohou nakazit. Proč si myslíš, že sem přibyl sám amyrlinin stolec?“

„Ne.“ Bylo to vydechnutí.

„Já z červeného adžah jsem, dcero,“ pokračovala neúnavně Liandrin. „A lovím všechny nakažené muže.“

„Tomu nerozumím.“

„Nejen ty hlupáky, kteří si zahrávají s jedinou silou. Všechny nakažené muže. Urozené i prosté, lovím všechny.“

„Já ne...“ Amalisa si neklidně olízla rty a viditelně se snažila sebrat. „Nerozumím, Liandrin Sedai. Prosím...“

„Urozené dokonce před prostými.“

„Ne!“ Jako by zmizela nějaká neviditelná opora, Amalisa klesla na kolena a sklonila hlavu. „Prosím, Liandrin Sedai, řekni, že nemyslíš Agelmara. On to být nemůže.“

V této chvíli pochybností a zmatku Liandrin udeřila. Nepohnula se, ale vypustila jedinou sílu. Amalisa zalapala po dechu a trhla sebou, jako by ji něco bodlo, a Liandrininy mrzuté rty se zvlnily v úsměvu.

Tohle byl její vlastní trik z dětství, první, co se o svých schopnostech naučila. Jakmile to správkyně novicek zjistila, okamžitě jí to zakázala, ale pro Liandrin to znamenalo pouze to, že musí před těmi, kdo jí závidí, skrývat další věc.

Přikročila k Amalise a zvedla jí bradu. Kov, který v ní byl, tu byl pořád, ale teď byl měkčí, a při správném tlaku jej bylo možné kout. Amalise vytryskly slzy a zaleskly se jí na lících. Liandrin nechala ohně pohasnout. Už jich nebylo zapotřebí. Dál hovořila laskavěji, ale hlas měla nepoddajný jako ocel.

„Dcero, nikdo se nechce dívat na to, jak tě s Agelmarem předhazují s lidem jako temné druhy. Já ti pomohu, ale ty musíš také pomoci.“

„P-pomáhat tobě?“ Amalisa si položila ruce na spánky. Vypadala zmateně. „Prosím, Liandrin Sedai, ne... nerozumím. Je to všechno tak... Je to všechno...“

Nebyla to dokonalá schopnost. Liandrin nemohla nikoho přinutit, aby udělal, co po něm chce – i když se snažila. Ó, jak se snažila. Ale mohla lidi přinutit, aby přijali její důvody, aby jí uvěřili, aby se víc než cokoliv jiného chtěli přesvědčit o správnosti jejích slov.

„Poslechni, dcero. Poslechni a pravdivě odpověz na mé otázky a já ti slibuji, že o tobě a o Agelmarovi nikdo nebude mluvit jako o temných druzích. Nepotáhnou tě nahou ulicemi, aby tě vymrskali z města, tedy pokud by tě lidé nejdřív neroztrhali na kusy. Nedovolím, aby k tomu došlo. Rozumíš?“

„Ano, Liandrin Sedai, ano. Udělám, co říkáš, a odpovím ti po pravdě.“

Liandrin se narovnala a shlédla na druhou ženu. Urozená paní Amalisa zůstala, kde byla, na kolenou, s tváří otevřenou jako tvář dítěte čekajícího na to, až ho někdo moudřejší a silnější ukonejší a pomůže mu. Pro Liandrin v tom byla spravedlnost. Ona nikdy nechápala, jak může být prostá úklona nebo pukrle dost pro Aes Sedai, když muži a ženy poklekali před králi a královnami. Která královna má v sobě moji sílu? Rty se jí hněvivě zkřivily a Amalisa se zachvěla.

„Jen klid, dcero. Přišla jsem ti pomoci, ne tě potrestat. Potrestáni budou pouze ti, kdo si to zaslouží. Pověz mi pravdu a nic než pravdu.“

„To učiním, Liandrin Sedai. To učiním. Přísahám na svůj rod a čest.“

„Moirain přibyla do Fal Dary s temným druhem.“

Amalisa byla příliš vyděšená, aby se zatvářila překvapeně. „Ó ne, Liandrin Sedai. To ne. Ten muž přišel později. Je teď ve vězení.

„Později, říkáš. Je však pravda, že s ním často hovořívá? Je často v jeho společnosti? Sama?“

„O-občas, Liandrin Sedai. Jenom málokdy. Chce zjistit, proč sem přišel. Moirain Sedai je –“ Liandrin prudce zvedla ruku a Amalisa polkla to, co chtěla říci.

„Moirain provázeli tři mladí muži. To vím. Kde jsou? Byla jsem v jejich pokoji a ani jeden z nich tam není.“

„To-to nevím, Liandrin Sedai. Připadali mi jako milí chlapci. Určitě si o nich nemůžeš myslet, že to jsou temní druzi.“

„Temní druzi ne. Něco horšího. Mnohem nebezpečnějšího než, temní druzi, dcero. Od nich hrozí nebezpečí celému světu. Musí být nalezeni. Přikaž svým sluhům, ať prohledají tvrz, tvé dámy a ty budete hledat taky. Prohledáte každou škvírku a puklinku. Na to dohlédneš osobně. Osobně! A nikomu o tom neřekneš ani slova, kromě těch, o nichž ti povím. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo. Ty mladé muže je třeba v tajnosti dopravit z Fal Dary a odvést je do Tar Valonu. V naprosté tajnosti.“

„Jak přikazuješ, Liandrin Sedai. Ale nerozumím tomu, proč to musí být v tajnosti. Tady nikdo Aes Sedai nepřekáží.“

„Slyšela jsi někdy o černých adžah?“

Amalise málem vypadly oči z důlků. Zaklonila se od Liandrin a zvedla ruce, jako by se chtěla chránit před úderem. „O-ohavná pomluva, Liandrin Sedai. O-ohavná. Ž-žádné Aes Sedai by Temnému n-nesloužily. Tomu nevěřím. Musíš mi věřit! Pod Světlem p-přísahám, že tomu nevěřím. Na mou čest a na můj rod, přísahám...“

Liandrin ji klidně nechala pokračovat a dívala se, jak díky jejímu mlčení druhá žena ztrácí poslední zbytečky síly. Bylo známo, že Aes Sedai se na ty, kdo se o černých adžah jenom zmíní, velice rozzlobí, převelice rozzlobí, a což teprve na ty, kdo by tvrdili, že v jejich skrytou existenci věří. Poté, co její vůli již oslabil ten malý trik z dětství, bude Amalisa v rukou Liandrin tvárná jako jíl. Stačila ještě jediná rána.

„Černé adžah jsou skutečné, dcero. Skutečné a přímo tady uvnitř faldarských hradeb.“ Amalisa tu klečela s otevřenými ústy. Černé adžah. Aes Sedai, které byly zároveň temnými družkami. Bylo to skoro tak strašné jako zjistit, že Temný sám kráčí faldarskou pevností. Ale Liandrin teď již nemohla couvnout. „Každá Aes Sedai, kterou potkáš na chodbě, by mohla být černou sestrou. To ti přísahám. Nemohu ti prozradit, které to jsou, ale moji ochranu mít můžeš. Pokud budeš kráčet ve Světle a budeš mě poslouchat.“

„To budu,“ zašeptala Amalisa ochraptěle. „To budu. Prosím, Liandrin Sedai, prosím, řekni, že budeš chránit mého bratra a mé dámy...“

„Ty, kdo si ochranu zaslouží, chránit budu. Starej se o sebe, dcero. A mysli na to, co jsem ti nařídila. Pouze na to. Závisí na tom osud světa, dcero. Všechno ostatní musíš zapomenout.“

„Ano, Liandrin Sedai. Ano. Ano.“

Liandrin se otočila a bez ohlédnutí přešla přes pokoj ke dveřím. Amalisa pořád klečela a nervózně ji sledovala. „Povstaň, má paní Amaliso.“ Liandrin schválně použila příjemný hlas jenom s náznakem pobavení, které cítila. Sestro, to jistě! Jako novicka by nevydržela jediný den. S mocí nařizovat, kterou má ona. „Povstaň.“ Amalisa se pomalu, trhaně narovnala, jako by byla celé hodiny spoutána na rukou a na nohou. Když se nakonec postavila, Liandrin promluvila opět tím ocelovým hlasem: „A jestli zklameš svět, jestli zklameš mne, tomu ubohému temnému druhovi ve vězení budeš závidět.“

Z výrazu Amalisiny tváře si Liandrin nemyslela, že by k neúspěchu mohlo dojít díky nedostatku Amalisina úsilí.

Přitáhla za sebou dveře a náhle cítila, jak ji svrbí kůže. Zadržela dech a prudce se otočila, aby se rozhlédla nejasně osvětlenou chodbou. Nikde nikdo. Za střílnami již byla tma. Chodba byla prázdná, a přesto si byla Liandrin jista, že ji někdo pozoruje. Pustá chodba a stíny mezi lucernami na stěnách se jí vysmívaly. Liandrin nejistě pokrčila rameny a odhodlaně se vydala chodbou. To jsou jenom moje představy. Nic víc.

Už byla noc a do úsvitu bylo třeba tolik vykonat. Její rozkazy byly naprosto přesné.

Ve vězení byla v každou denní či noční dobu tma jako v pytli, pokud někdo nepřinesl lucernu, ale Padan Fain seděl na okraji pryčny a zíral do tmy s úsměvem na tváři. Slyšel, jak si druzí dva vězni mumlají ze spánku, mumlají z nočních můr. Padan Fain na něco čekal. Čekal na to už velice dlouho. Příliš dlouho. Ale už to nebude dlouho trvat.

Dveře do strážnice se otevřely a podlahu zalilo světlo lemující postavu ve vchodu.

Fain vstal. „Ty! Ne ten, koho jsem čekal.“ Nedbale se protáhl, byť se příliš jistě necítil. V žilách se mu rozproudila krev. Měl pocit, že kdyby to zkusil, přeskočil by celou tvrz. „Překvapení pro každýho, co? No, pojď dál. Noc se krátí a já se chci trochu prospat.“

Jak se lucerna přiblížila k jeho kobce, Fain zvedl hlavu a zazubil se na něco, co neviděl, co jenom cítil i přes kamenný strop věznice. „Ještě to neskončilo,“ zašeptal. „Ta bitva nikdy neskončí.“