Velké Hledání

29 Seanchané

Geofram Bornhald si nevšímal zápachu stoupajícího z hořícího domu a těl ležících na udusané hlíně ulice. Byar a stovka bělokabátnických gardistů vjela do vesnice těsně za ním, celá polovina mužů, které měl s sebou. Legie byla na jeho vkus příliš roztažená a tazatelé zastávali příliš mnoho velitelských míst, ale rozkazy měl jasné: poslechnout tazatele.

Setkali se jenom se slabým odporem, pouze z poloviny z asi tuctu obydlí stoupaly sloupy kouře. Bornhald si všiml, že hostinec ještě stojí, bíle omítnutá kamenná budova se ničím nelišila od ostatních na Almothské pláni.

Bornhald zastavil před hostincem a přelétl očima od zajatců, které vojáci drželi kousek od vesnické studny, k šibenici, kazící vzhled vesnické návsi. Byla postavená narychlo, pouze dlouhý trám na stojanu, ale na tom trámu viselo třicet těl, jejichž oděvy se vlnily ve slabém vánku. Mezi těly dospělých visely i děti. Dokonce i Byar na to nevěřícně zazíral.

„Muadhu!“ zařval. Od zajatců rychle přiklusal prošedivělý muž. Muadh jednou padl do rukou temných druhů. Jeho zjizvená tvář budila hrůzu i v těch nejotrlejších. „To je tvoje práce, Muadhu, nebo Seanchanů?“

„Ani jedněch, pane kapitáne.“ Hlas měl Muadh chraplavý šeplavě chrčel, další památka na temné druhy. Víc neřekl.

Bornhald se zamračil. „Támhle ti to určitě neudělali taky,“ řekl, ukazuje na zajatce. Děti Světla nevypadaly tak úhledně, jako když projížděly Tarabonem, ale ve srovnání s tou sběří, krčící se před jejich ostražitýma očima, vypadaly připraveny k přehlídce. Muži v hadrech a kouscích brnění se zakaboněnými obličeji. Zbytky vojska, které Tarabon vyslal proti vetřelcům od Tomovy Hlavy.

Muadh zaváhal a pak opatrně řekl: „Vesničani říkají, že měli pláště Tarabonských, můj pane kapitáne. Byl s nimi takový velký chlap se šedýma očima a dlouhými kníry. Podle popisu to mohlo být dvojče dítěte Earwina. Taky tam byl mladík, co schovával hezkou tvářičku za světlý vous a bojoval levou rukou. Skoro to zní jako dítě Wuan, můj kapitáne.“

„Tazatelé!“ odplivl si Bornhald. Earwin a Wuan byli mezi těmi, které musel přesunout pod velení tazatelů. Už se s tazateli setkal, ale tohle bylo poprvé, kdy se musel dívat na těla mrtvých dětí.

„Když to kapitán říká.“ Od Muadha to znělo jako zuřivý souhlas.

„Odřízněte je,“ řekl Bornhald unaveně. „Odřízněte je, a ať je těm vesničanům jasné, že žádné další zabíjení nebude.“ Pokud se nějaký hlupák nerozhodne stát se hrdinou, protože se dívá jeho žena, takže bych z něj musel udělat odstrašující případ. Sesedl a znovu se podíval na zajatce. Muadh zatím začal shánět žebříky a nože. Bornhald toho měl na přemýšlení víc než přehnanou horlivost tazatelů. Přál si, aby na ně mohl přestat myslet úplně.

„Oni už toho moc nenabojují, můj pane kapitáne,“ poznamenal Byar, „ať už s Tarabonskými, nebo s těmi, kdo ještě zbyl z Domanů. Cvakají zuby jako krysy zahnané do kouta, ale jakmile někdo vycení zuby na ně, utečou.“

„Nejdřív bychom se měli sami přesvědčit, jak si povedeme proti vetřelcům, Byare, než se začneme dívat svrchu na tyto lidi, ano?“ Zajatci se všichni tvářili poraženecky dřív, než jeho muži přijeli. „Ať mi Muadh jednoho z nich vybere.“ Muadhův obličej stačil k tomu, aby u většiny lidí potlačil vzdor. „Nejlépe důstojníka. Někoho, kdo vypadá dost inteligentně na to, aby nám bez příkras pověděl, co se tu stalo, a dost mladého, aby ještě neměl pevnou páteř. Řekni Muadhovi, aby přitom nebyl příliš jemný, ano? Ať si ten chlapík myslí, že s ním hodlám provádět horší věci, než by si uměl představit, pokud mě nepřesvědčí o opaku.“ Hodil otěže jednomu z dětí a vstoupil do hostince.

Uvnitř byl kupodivu i hostinský, úslužný zpocený človíček s umaštěnou košilí tak napjatou přes otylý teřich, až to vypadalo, že vyšívané červené spirály každou chvíli odskočí z látky. Bornhald ho pokynem ruky poslal pryč. Nejasně si uvědomoval, že se ve dveřích krčí jakási žena s dítětem, dokud je hostinský nevyprovodil ven.

Bornhald si sundal kovové rukavice a posadil se k jednomu ze stolů. O vetřelcích toho věděl velice málo. Byli to cizáci. Tak je nazývali skoro všichni, tedy ti, co jenom neblábolili o Artuši Jestřábí křídlo. Věděl, že si říkají Seanchané a Hailene. Ze starého jazyka znal dost, aby věděl, že to druhé znamená Ti, co přišli předtím, neboli Předběžníci. Taky si říkali Rhyagelle, tedy Ti, co přišli domů, a hovořili o corenne, o návratu. Bylo toho dost, skoro ho to přimělo uvěřit příběhům o návratu vojsk Artuše Jestřábí křídlo. Nikdo nevěděl, odkud se tu ti Seanchané vlastně vzali, kromě toho, že připluli na lodích. Bornhald si vyžádal informace od Mořského národa, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Amadořané nechovali Atha’an Miere právě v lásce, a tyto pocity byly do puntíku opětovány. To jediné, co o Seanchanech věděl, zaslechl od mužů podobným těm venku. Od zlomené, poražené sebranky, která s vytřeštěnýma očima, zalitá potem, vyprávěla o mužích, kteří do bitvy jezdí jak na koních, tak i na příšerách, kteří bojují bok po boku s příšerami a kteří s sebou vodí Aes Sedai, jež nepřátelům rozbíjejí půdu pod nohama.

Kroky ve dveřích ho přiměly nasadit vlčí úsměv, ale Byar přišel sám, bez Muadha. Gardista, stojící vedle něj, vzpřímeně a s přilbicí pod paží, byl Jeral, o němž Bornhald předpokládal, že je stovky mil daleko. Přes zbroj měl mladý muž plášť domanského střihu s modrým lemem, ne bílý plášť dětí.

„Muadh teď mluví s nějakým mládencem, můj kapitáne,“ ozná mil Byar. „Dítě Jeral právě dorazilo se zprávou.“

Bornhald Jeralovi pokynul, aby začal.

Mladý muž se nepoklonil. „Uctivý pozdrav od Jaichima Carridina,“ začal s pohledem upřeným přímo před sebe „jenž vede ruku Světla v –“

„Od tazatelů žádné uctivosti nepotřebuji,“ zavrčel Bornhald a všiml si, jak sebou mladík trhl. Jeral byl ještě velmi mladý. Nicméně Byar taky vypadal znepokojeně. „Tak předáš mi tu zprávu? Ne slovo od slova, pokud ti neřeknu. Prostě mi jen řekni, co chce.“

Dítě, připravené recitovat, ztěžka polklo, než začalo. „Můj pán kapitán, říkal – mám vyřídit, že jsi přivedl příliš mnoho mužů příliš blízko k Tomově Hlavě. Říkal, že je bezpodmínečně nutné vykořenit temné druhy na Almothské pláni, a že ty – pan kapitán mi odpustí – se máš okamžitě obrátit a vyrazit do středu planiny.“ Pak Jeral už jen prkenně stál a čekal.

Bornhald si ho prohlížel. Jeral měl na obličeji, stejně jako na plášti a na botách, prach z pláně. „Běž a dej si něco k jídlu,“ propustil ho Bornhald. „V některém domě najdeš vodu na umytí, jestli chceš. Za hodinu se vrať sem. Budu mít pro tebe připravenou zprávu.“ S tím mladíka propustil.

„Tazatelé by mohli mít pravdu, můj pane kapitáne,“ dovolil si podotknout Byar, když Jeral odešel. „Na pláni je roztroušena spousta vesnic, a temní druzi –“

Bornhald udeřil dlaní do stolu, a tím Byara dokonale umlčel. „Jací temní druzi? V žádné z těch vesnic, které poručil dobýt, jsem nic takového neviděl, jenom sedláky a řemeslníky, kteří se báli, že jim vypálíme živobytí, a pár starých ženských, které se staraly o nemocné.“ Byarův obličej byl dokonalou studií bezvýraznosti. Vždycky byl mnohem ochotnější než Bornhald uvidět v někom temného druha. „A děti, Byare? Copak se i malé děti stávají temnými druhy?“

„Hříchy matek pokračují až do pátého kolena,“ ocitoval Byar, „a hříchy otců až do desátého.“ Ale vypadal vyvedený z míry. Dokonce ani Byar ještě nikdy nezabil dítě.

„Copak tě nikdy nenapadlo, Byare, zamyslet se nad tím, proč nám Carridin nechal vzít korouhve, a mužům, které vedou tazatelé, i pláště? Dokonce i sami tazatelé odložili bílou. To ti snad něco naznačuje, ne?“

„Musel k tomu mít své důvody, pane kapitáne,“ řekl Byar pomalu. „Tazatelé mají vždycky nějaké důvody, i když nám ostatním se o nich nezmiňují.“

Bornhald si připomněl, že Byar je dobrý voják. „Děti na severu nosí tarabonské pláště, Byare, a ty na jihu domanské. A mně se vůbec nelíbí, co to naznačuje. Jsou tu temní druzi, ale ti jsou ve Falme, ne na pláni. Až Jeral odjede, nepojede sám. Každý oddíl dětí, o kterém vím, kde ho najít, dostane zprávu. Hodlám vzít legii na Tomovu Hlavu, Byare, a podívat se, co mají opravdoví temní druzi, ti Seanchani, za lubem.“

Byar se zatvářil ustaraně, ale než mohl promluvit, objevil se Muadh s jedním ze zajatců. Zpocený mladý muž měl zprohýbaný zdobený pancíř a vyděšeně se ohlížel na Muadhův znetvořený obličej.

Bornhald vytáhl dýku a začal si čistit špínu za nehty. Nikdy nechápal, proč právě tohle lidi tolik znervózňuje, ale stejně to používal. Dokonce i jeho dědečkovský úsměv způsobil, že zajatcova ušpiněná tvář zesinala. „Teď, mladý muži, mi povíš všechno, co o těch cizácích víš, ano? Jestli si potřebuješ promyslet, co mi řekneš, pošlu tě zpátky s dítětem Muadhem, aby sis to mohl přebrat.“

Zajatec se s vytřeštěnýma očima podíval na Muadha, a pak se z něho začal řinout hotový vodopád slov.

Na vlnách Arythského oceánu se Sprška silně kymácela, ale Domon se rozkročil a dalekohledem si prohlížel velké plavidlo, které je pronásledovalo. Pronásledovalo a pomalu dohánělo. Vítr v plachtách Spršky nebyl nejlepší ani nejsilnější, ale tam, kde druhá loď širokou oblou přídí prořezávala vlny, až pěna vysoko stříkala, nemohl vát lepší. Na východě se rýsovalo pobřeží Tomovy Hlavy, tmavé útesy a úzký proužek písku. Domonovi nevadilo plout se Sprškou tak daleko, a teď se bál, že za to bude muset zaplatit.

„Cizáci, kapitáne?“ V Yarinově hlase se ozývaly obavy. „To je cizácká loď, ne?“

Domon sklonil dalekohled, ale oči jako by měl pořád plné té vysoké, hranatě vypadající lodi s podivnými žebrovanými plachtami. „Seanchani,“ řekl a zaslechl Yarinovo zaúpění. Zaťukal silnými prsty na zábradlí a pak řekl kormidelníkovi: „Zajeď víc k pobřeží. Ta loď se neodváží vplout na mělčinu, kam může Sprška.“

Yarin vydal rozkazy a námořníci se rozběhli k ráhnům, zatímco kormidelník přitáhl kormidelní veslo a zamířil přímo ke břehu. Sprška teď plula pomaleji, protože plula proti větru, ale Domon si byl jist, že se do mělké vody dostane dřív, než je druhé plavidlo dožene. I kdyby měla Sprška podpalubí plně naložené, pořád by se mohla odvážit do mělčích vod než druhá loď s větším kýlem.

Jeho loď teď vyčnívala o něco víc z vody, než když vyplouvala z Tanchika. Třetina nákladu ohňostrojů, který nabral, byla pryč, rozprodána v rybářských vesničkách Tomovy Hlavy, ale spolu se stříbrem, které k nim proudilo za rachejtle a světlice, přicházely i znepokojující zprávy. Lidé mluvili o návštěvě vysokých hranatých lodí vetřelců. Když seanchanské lodi zakotvily kousek od pobřeží, do vesničanů, připravených bránit své domovy, udeřily blesky a země jim vybuchla pod nohama. Malé čluny dopravily zatím vetřelce na břeh. Domon měl dojem, že mu vykládají samé nesmysly, dokud mu neukázali zčernalou zemi, a to viděl v tolika vesničkách, že konečně přestal pochybovat. Po boku seanchanských vojáků navíc bojovaly obludy, tedy ne že by se někdo z nich vzmohl na pořádný odpor, říkali vesničané, a někteří dokonce tvrdili, že sami Seanchané jsou obludy, s hlavami jako velký hmyz.

V Tanchiku nikdo ani nevěděl, jak si říkají, a Tarabonští sebevědomě prohlašovali, jak jejich vojáci vetřelce zaženou zpátky do moře. Ale v pobřežních městech to bylo jiné. Seanchané ohromeným lidem nařídili, že musejí znovu složit přísahy, na které již zapomněli, i když se nikdy neobtěžovali lidem vysvětlit, kdy je zapomněli, nebo co ty přísahy znamenají. Jednu po druhé odvlékali mladé ženy na prohlídku a některé naložili na lodě a už je nikdy nikdo nespatřil. Zmizelo i několik starších žen, některé z rádkyň a léčitelek. Seanchané vybrali nové starosty a nové rady a každý, kdo protestoval proti mizení žen, nebo kdo nechtěl mít nic společného s jejich výběrem, mohl být oběšen, nebo se náhle vzňal, či byli lidé odehnáni jako štěkající psi. Nedalo se poznat, co to bude, dokud nebylo příliš pozdě.

A když byli lidé úplně zastrašení, když byli přinuceni pokleknout a s vytřeštěnýma očima přísahat, že budou poslouchat Předběžníky, čekat na návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů, Seanchané odpluli a většinou se již nevrátili. Vyprávělo se, že Falme je jediné město, které si podrželi.

V některých vsích, jež opustili, se muži i ženy pokorně vrátili zpět k původnímu životu a sáhodlouze hovořili o znovuzvolení staré rady, ale většinou jen nervózně pozorovali moře a žvanili o tom, že chtějí dodržet přísahy, které museli složit, i když nevědí, co znamenají.

Domon nehodlal potkat žádného Seanchana, pokud se tomu bude moci vyhnout.

Opět zvedl dalekohled, aby se podíval, co uvidí na blížících se seanchanských palubách, když se ani ne sto kroků od levoboku mořská hladina s řevem zvedla v hotový gejzír vody a plamenů. Než vůbec stačil užasle otevřít ústa, další sloup plamene rozdělil moře na pravoboku, a jak se Domon otáčel, další se zvedl před přídí. Výbuchy utichly stejně rychle, jako se objevily, a na palubu dopadla sprška vody. Tam, odkud se zvedly gejzíry, moře bublalo a stoupala z něj pára, jako by voda vřela.

„Dostaneme... dostaneme se do mělké vody dřív, než se k nám přiblíží,“ řekl Yarin pomalu. Očividně se snažil nedívat na vodu převalující se pod oblaky páry.

Domon zavrtěl hlavou. „Ať už to bylo cokoliv, tak nás můžou klidně rozbít na třísky, i kdybych ji dostal až k písečným kosám.“ Při vzpomínce na plamen v gejzíru vody a náklad ohňostrojů na palubě se zachvěl. „Ať se picnu, nemuseli bychom se dožít ani toho, že se utopíme.“ Zatahal se za vousy, zamnul si oholený horní ret a váhavě vydal rozkaz – plavidlo a jeho náklad bylo vše, co na světě měl – ale nakonec se přiměl promluvit. „Zamiř po větru, Yarine, a stáhnout plachty. Rychle, člověče, rychle! Než si začnou myslet, že se pořád snažíme uniknout.“

Jak začali námořníci stahovat trojúhelníkové plachty, Domon se obrátil a díval se, jak se seanchanská loď blíží. Sprška ztratila rychlost a vnořila se do vln. Druhé plavidlo bylo mnohem vyšší než Domonova loď, s dřevěnými věžemi na přídi i na zádi. Muži v ráhnoví stahovali ty zvláštní plachty a na věžích stáli další muži ve zbroji. Přes okraj byl spuštěn dlouhý člun a poháněn deseti vesly, se hnal ke Spršce. Na jeho palubě byly ozbrojené postavy a – teď se Domon překvapeně zamračil – na zádi se choulily dvě ženy. Člun udeřil do trupu Spršky.

První se na palubu vyšplhal jeden z ozbrojenců a Domon okamžitě pochopil, proč vesničané tvrdili, že Seanchané sami jsou obludy. Přílba velice připomínala hlavu nějakého nestvůrného hmyzu s tenkými červenými chocholy jako tykadly. Majitel přílby jako by vyhlížel skrze kusadla. Přílba byla navíc pomalovaná a pozlacená tak, aby se tento dojem ještě zvýšil, a ostatek zbroje byl také pomalovaný a pozlacený. Hruď měl Seanchan zakrytou překrývajícími se červenými a černými pláty lemovanými zlatem, stejně jako paže a přední část stehen. Dokonce i ocel na rukavicích měl červenou a zlatou. Na místech, kde na sobě neměl kov, bylo viděti tmavou kůži. Obouruční meč na jeho zádech měl zakřivenou čepel a pochva i jílec byly potaženy černočervenou kůží.

Potom si ozbrojenec sňal přílbu a Domon zazíral. Byla to žena. Tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko a obličej tvrdý jako ocel, již nosila, ale pochybovat se nedalo. Domon ještě nikdy o nikom takovém neslyšel, možná až na Aiely, a o Aielanech bylo známo, že to jsou blázni. Stejně znepokojivé bylo i to, že vypadala normálně, což u Seanchana nečekal. Oči měla modré, to byla pravda, a velice světlou pleť, ale obojí už Domon viděl. Kdyby na sobě tato žena měla šaty, nikdo by se za ní neohlédl. Domon si ji prohlédl a opravil si názor. Díky chladnému pohledu a výrazným rysům by vyčnívala všude.

Na palubu vylezli i ostatní vojáci. Domonovi se ulevilo, že aspoň oni byli muži. Muži s černýma či hnědýma očima, kterých by si v Tanchiku či Illianu nikdo nevšiml. Začal mít vidiny vojsk modrookých žen s meči. Aes Sedai s meči, pomyslel si a vzpomněl si, jak se moře vzedmulo.

Seanchanka si nadutě obhlédla loď a vyhmátla Domona jako kapitána – podle šatů to musel být on nebo Yarin, a Yarin měl zavřené oči a tiše mumlal modlitby, takže zbýval jen Domon – a upřela na něj pohled ostrý jako dýka.

„Jsou mezi tvou posádkou nebo cestujícími nějaké ženy?“ Při řeči trochu šišlala, takže jí bylo těžko rozumět, ale strohost jejího tónu naznačovala, že je zvyklá dostávat na své otázky okamžitě odpověď. „Řekni, člověče, jestli jsi kapitán. Jestli ne, tak toho druhého hlupáka vzbuď, ať mi odpoví on.“

„Já jsem kapitán, má paní,“ řekl Domon opatrně. Neměl ponětí, jak ji vlastně oslovovat, a nechtěl šlápnout vedle. „Nemám žádné cestující a ani v mé posádce není žádná žena.“ Vzpomněl si na odvlečené ženy a dívky a, nikoliv poprvé, ho napadlo, co od nich asi tento lid mohl chtít.

Z člunu dorazily i ony dvě ženy oblečené jako ženy. Jedna táhla druhou na – Domon jen zamrkal – na vodítku z jakéhosi stříbřitého kovu. Vodítko vedlo od náramku první ženy ke kruhu, jejž měla druhá kolem krku. Domon nepoznal, je-li vodítko spletené či ukuté – nějak to vypadalo, že obojí – ale na první pohled bylo jasné, že patří k náramku i obojku. Když druhá žena konečně dorazila na palubu, první žena si vodítko namotala kolem ruky. Žena s obojkem měla prosté šedé šaty a stála tu se sepjatýma rukama a sklopenýma očima. Druhá žena měla na prsou modrých šatů a po stranách suknice, jež jí končila těsně nad kotníky, červené štítky s rozvětvenými stříbrnými blesky. Domon si ji nervózně prohlédl.

„Mluv pomalu, člověče,“ dožadovala se modrooká žena šišlavě. Přistoupila těsně k Domonovi. Musela k němu zvednout zrak, ale zároveň vypadala vyšší a větší než on. „Tobě je rozumět ještě hůř než ostatním v téhle Světlem zapomenuté zemi. A já netvrdím, že jsem urozená. Zatím ne. Po corenne... Jsem kapitán Egeanin.“

Domon zopakoval, co již byl řekl, a snažil se mluvit pomaleji. Nakonec ještě dodal: „Jsem mírumilovný obchodník, kapitáne. Nechci vám nijak ublížit, ani se zaplíst do vaší války.“ Nemohl si pomoci, musel znovu mrknout na ty dvě ženy spojené vodítkem.

„Mírumilovný obchodník?“ zamyslela se Egeanin. „V tom případě můžeš jít, jakmile znovu složíš přísahu věrnosti.“ Všimla si, kam se dívá, a s vlastnickým úsměvem se obrátila k druhým ženám. „Líbí se ti moje damane? Stála mě hotové jmění, ale stojí za každý penízek. Jen pár šlechticů vlastní damane, většinou jsou majetkem koruny. Je velice silná, obchodníku. Kdyby se mi zachtělo, mohla by ti rozbít loď na třísky.“

Domon zíral na ženy a na stříbrné vodítko. Spojil si tu s bleskem s ohnivými gejzíry v moři a předpokládal, že je to Aes Sedai. Teď se mu z Egeanin zatočila hlava. Tohle nemůže nikdo udělat... „Ona je Aes Sedai?“ zeptal se nevěřícně.

Ten ledabylý úder vůbec nespatřil. Když mu Egeanin kovovou rukavicí rozrazila ret, jen se zapotácel.

„To jméno se nikdy nevyslovuje,“ řekla Egeanin nebezpečně tiše. „Jsou to jenom damane, uvázané, a teď slouží podle práva, tak podle jména.“ Vedle jejích očí by led vypadal jako pára.

Domon spolkl krev a zaťaté pěsti držel u boku. I kdyby měl po ruce meč, nevedl by své námořníky proti tuctu ozbrojených vojáků, protože by to vedlo jenom k hrozným jatkám. Nicméně udržet pokorný tón mu dalo dost práce. „Nechtěl jsem být neuctivý, kapitáne. O vás, ani o vašich zvycích, nic nevím. Jestli jsem tě urazil, bylo to z nevědomosti, ne schválně.“

Egeanin si ho prohlédla a pak řekla: „Vy všichni jste nevědomí, kapitáne, ale dluh svých předků splatíte. Tahle země bývala naše a zase naše bude. S návratem nám bude opět patřit.“ Domon nevěděl, co říci – Přece nemohla myslet vážně, že ten nesmysl s Artušem Jestřábí křídlo je pravda? – a tak neříkal nic. „Popluješ do Falme,“ – Domon se pokusil něco namítnout, ale její pohled ho okamžitě umlčel – „kde budete ty i tvoje loď prohlédnuti. Jestli jsi jenom mírumilovný obchodník, jak tvrdíš, bude ti dovoleno pokračovat v cestě, jakmile složíš přísahy.“

„Přísahy, kapitáne? Jaké přísahy?“

„Že budeš poslouchat, čekat a sloužit. Tvoji předkové si to měli zapamatovat.“

S tím Egeanin sebrala své lidi – až na jediného muže v prosté zbroji, což značilo, že má velice nízkou hodnost, stejně jako hluboká poklona, již složil kapitánovi Egeanin – a člun odrazil zpátky k větší lodi. Zbylý Seanchan nevydal jediný rozkaz, jen se se zkříženýma nohama posadil na palubu a začal si brousit meč. Posádka zatím vytáhla plachty a dala se do práce. Seanchan zřejmě neměl nejmenší obavy z toho, že tu zůstal sám, a Domon by osobně hodil přes palubu každého námořníka, který by na něj vztáhl ruku, protože jak Sprška opět vyplula podél pobřeží, seanchanská loď ji následovala v hlubší vodě. Obě plavidla od sebe plula asi míli daleko, ale Domon věděl, že není úniku, a hodlal toho muže předat kapitánovi Egeanin zpátky v takovém stavu, jako by ho celou dobu chovala vlastní matka v náručí.

Do Falme byla dlouhá plavba, a Domon nakonec přiměl Seanchana k řeči, i když ten toho moc nenamluvil. Tmavooký muž ve středních letech, se starou jizvou na čele a další na bradě, se jmenoval Caban a pro každého na této straně Arythského oceánu choval jen opovržení. Nad tím se Domon zamyslel. Možná jsou opravdu... Ne, to by bylo šílenství. Caban šišlal stejně jako Egeanin, ale její řeč připomínala hedvábí klouzající po oceli, kdežto jeho kůži odírající se o kámen, a chtěl se bavit hlavně o bitvách, pití a ženských, které poznal. Polovinu doby si Domon nebyl jistý, jestli mluví o současnosti, nebo o zemi, odkud přišel, ať už to bylo kdekoliv. Ten muž očividně nehodlal mluvit o ničem, co by Domona zajímalo.

Jednou se Domon zeptal na damane. Caban se natáhl z místa, kde seděl před kormidelníkem, a opřel Domonovi o hrdlo hrot meče. „Dávej si pozor na jazyk, nebo o něj přijdeš. To je věc urozených, ne tvoje. Nebo moje.“ Když to říkal, zazubil se, a pak se hned vrátil k ostření své těžké zakřivené čepele.

Domon se prstem dotkl proužku krve, jež mu stékala za límec, a rozhodl se, že se zatím nebude dál vyptávat.

Čím byla obě plavidla blíž Falme, tím víc vysokých hranatých seanchanských lodí potkávala. Některé z lodí pluly pod zvednutými plachtami, ale většina byla zakotvená. Každá měla vysokou oblou příď a byla mnohem větší, než co kdy Domon viděl, počítaje v to i lodi Mořského národa. Zahlédl několik místních lodí, s ostrým kýlem a zkosenými plachtami, spěchajících zelenými vlnami. Ten pohled ho ujistil, že Egeanin mluvila pravdu, když říkala, že ho případně nechají jít.

Když Sprška dorazila až k Falme, Domon s otevřenými ústy zíral na množství seanchanských lodí zakotvených v přístavu. Pokusil se je spočítat a skončil u stovky, přičemž nebyl ani v polovině. Tolik lodí pohromadě už párkrát viděl – v Illianu, v Tearu, dokonce i v Tanchiku – ale tam byla i menší plavidla. Zachmuřeně zabručel a zamířil se Sprškou k přístavu pod vedením svého většího seanchanského hlídacícho psa.

Falme stálo na výběžku pevniny na samém konci Tomovy Hlavy a na západ už nebylo nic, jen Arythský oceán. Ústí přístavu ohraničovaly z obou stran vysoké útesy, kolem kterých musela proplout každá loď mířící do přístavu, a na nich stály věže zvané Hlídači vln. Z jedné věže visela klec a v ní seděl jakýsi ubožák a a skrze mříže mu visely nohy.

„Kdo je to?“ zeptal se Domon.

Caban konečně přestal s broušením meče. Domona už napadlo, jestli se s ním snad hodlá holit. Seanchan se podíval, kam Domon ukazuje. „Ó. To je první hlídač. Samozřejmě ne ten, co zastával úřad, když jsme přišli poprvé. Pokaždé, když umře, vyberou dalšího a my ho strčíme do klece.“

„Ale proč?“ chtěl vědět Domon.

Caban předvedl v úsměvu svou sbírku zubů. „Čekali na špatnou věc a zapomněli, když si měli pamatovat.“

Domon odtrhl od Seanchana oči. Sprška sklouzla po poslední vlně otevřeného moře a vplula do tichých vod přístavu. Já jsem obchodník, a do tohohle mi nic není.

Falme se zvedalo od kamenného nábřeží po svahu kotliny, která vytvářela přístav. Domon se nemohl rozhodnout, jestli tmavé kamenné domy tvoří hezky velký městys či menší město. Rozhodně tu nezahlédl jediný dům, který by se mohl rovnat byť malému paláci v Illianu.

Přirazil se Sprškou k jednomu molu, a zatímco posádka přivazovala loď, Domon uvažoval, jestli by třeba Seanchané nekoupili pár světlic, jež vezl. Nic mi do toho není.

Ke svému překvapení viděl, že Egeanin se nechala dopravit v člunu do přístavu společně se svou damane. Tentokrát měla náramek jiná žena s červenými štítky a blesky na šatech, ale damane byla stejná smutná žena, která nikdy nevzhlédla, pokud na ni ta druhá nepromluvila. Egeanin nechala Domona s posádkou vystoupit z lodi. Pod pozornými zraky dvojice svých vojáků – zřejmě si myslela, že víc nebude potřeba, a Domon se s ní o tom nehodlal dohadovat – je potom nechala na molu sednout, zatímco ostatní muži pod jejím dohledem prohledávali Spršku. Damane se účastnila prohlídky.

V přístavu se zatím cosi objevilo. Domona nenapadalo, jak jinak to popsat. Mohutné stvoření s tuhou šedozelenou kůží a klínovitou hlavou se zobákem. A třema očima. Kolébalo se to vedle muže, jenž měl na zbroji namalované tři oči, přesně jako to stvoření. Místní lidé, přístavní dělníci a námořníci v hrubě vyšívaných košilích a po kolena dlouhých vestách, od dvojice odvraceli zrak, ale žádný ze Seanchanů jim nevěnoval delší pohled. Muž tu obludu zřejmě řídil pohyby rukou.

Muž i příšera zabočili mezi domy a Domon i jeho posádka za nimi zůstali zírat. Dva seanchanští strážní se jízlivě ošklíbali. Nic mi do toho není, připomněl si Domon. On měl na starost loď.

Vzduchem se nesla známá vůně slané vody a dehtu. Domon si neklidně poposedl, protože kámen, na němž seděl, byl rozpálený sluncem, a napadlo ho, co vlastně Seanchané hledají. Co hledá damane. Přemítal, co byl zač ten podivný tvor. Nad přístavním bazénem kroužili křičící racci. Domona napadlo, jaké zvuky asi vydává ten muž v kleci. Nic mi do toho není.

Konečně Egeanin vyvedla ostatní na molo. Domonovi neuniklo, že seanchanský kapitán nese cosi zabaleného do žlutého hedvábí. Něco dost malého, aby se jí to vešlo do dlaně, ale co opatrně nesla v obou rukou.

Vstal – kvůli vojákům hodně pomalu, i když ti ho sledovali stejně opovržlivě jako předtím Caban. „Vidíš, kapitáne? Jsem jenom mírumilovný obchodník. Třeba by tvoji lidé chtěli odkoupit nějaké rachejtle?“

„Třeba, obchodníku.“ Vyzařovalo z ní jakési potlačované vzrušení, které Domona zneklidňovalo, a její další slova ten pocit ještě zvýšila. „Půjdeš se mnou.“

Vyzvala dva vojáky, aby se k nim připojili, a jeden z nich Domona postrčil. Nebyl nijak zvlášť hrubý, Domon vídával sedláky, jak stejně popohánějí krávy. Zaťal tedy zuby a vydal se za kapitánem Egeanin.

Dlážděná ulice vedla nahoru do kopce a vůně přístavu zůstala za nimi. Čím výš byli, tím byly domy se šikmými střechami větší a vyšší. Na město v držení vetřelců bylo na ulicích kupodivu víc místních lidí než seanchanských vojáků, a tu a tam nesli muži s odhalenou hrudí zakrytá nosítka. Falmané se zřejmě věnovali svým záležitostem, jako by tu Seanchané nebyli. Nebo skoro. Když kolem procházeli vojáci nebo nosítka, jak chudí lidé s jednou či dvěma vlnovkami na špinavých šatech, tak boháči v košilích, vestách a oděvech pokrytých od ramen k pasu složitě vyšitými vzory, se poklonili a zůstali sklonění, dokud Seanchané nepřešli. To stejné dělali pro Domona a jeho stráž. Egeanin a její vojáci se ani neohlédli.

Domon si náhle zděšeně uvědomil, že někteří místní, které míjeli, mají za pasem dýku, a v několika případech dokonce meč. Byl tak překvapen, že bez přemýšlení vyhrkl. „Někteří z nich jsou na vaší straně?“

Egeanin se na něj přes rameno zamračila, očividně ji to zmátlo. Bez zpomalení se rozhlédla kolem a kývla. „Myslíš ty meče. To jsou teď naši lidé, obchodníku. Složili přísahy.“ Náhle se zastavila a ukázala na vysokého širokoplecího muže s hustě vyšívanou vestou a mečem zavěšeným na prostém koženém bandalíru. „Ty.“

Muž se zarazil uprostřed kroku s jednou nohou ve vzduchu a náhle se zatvářil poplašeně. Měl tvrdé rysy, ale vypadalo to, že by nejraději utekl. Místo toho se otočil a s rukama na kolenou a očima upřenýma na Egeaniny boty se poklonil. „Jak ti můžu posloužit, kapitáne?“ zeptal se napjatým hlasem.

„Ty jsi kupec?“ zeptala se Egeanin. „Složil jsi přísahy?“

„Ano, kapitáne. Složil.“ Oči nezvedl.

„Co říkáš svým lidem, když vypravuješ povozy do vnitrozemí?“

„Že musejí poslouchat Předběžníky, kapitáne, čekat na návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů.“

„A nikdy tě nenapadne, že bys mohl ten meč použít proti nám?“

Muži náhle zbělely klouby na rukou, jak si pevně stiskl kolena, a mluvil úzkostlivým hlasem. „Přísahal jsem, kapitáne. Poslouchám, čekám a sloužím.“

„Vidíš?“ obrátila se Egeanin k Domonovi. „Není důvod zakazovat jim zbraně. Obchod musí pokračovat a kupci se musí chránit před lapky. Dovolujeme lidem přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí, dokud poslouchají, čekají a slouží. Jejich předkové porušili přísahy, ale tito se už poučili.“ Znovu vyrazila do kopce a vojáci postrčili Domona za ní.

Domon se ohlédl na kupce. Ten zůstal skloněný, dokud Egeanin nepoodešla na deset kroků, pak se narovnal a spěchal na opačnou stranu.

Egeanin a její strážní se neohlédli, ani když kolem projížděl seanchanský jízdní oddíl, prostě šli pořád dál. Vojáci jeli na tvorech připomínajících kočky o velikosti koní, ale pod sedly se jim vlnily hadí šupiny. Na dláždění cvakaly drápy, které zvířata měla místo kopyt. Jak jeden z vojáků projížděl kolem, otočilo zvíře tříokou hlavu k Domonovi. To, spolu s ostatními událostmi, už bylo i na Domona příliš. Klopýtl a málem upadl. Po celé ulici se Falmané tiskli zády ke zdem domů a někteří zavírali oči. Seanchané tomu nevěnovali pozornost.

Domon pochopil, proč Seanchané mohou povolit lidem takovou volnost. Napadlo ho, jestli by měl odvahu k odporu. Damane. Obludy. Zauvažoval, jestli vůbec existuje něco, co by Seanchany zastavilo v pochodu až k Páteři světa. Není to moje věc, připomněl si drsně a začal přemýšlet o způsobu, jakým by se v budoucnosti mohl Seanchanům vyhnout.

Dorazili až k místu, kde končilo město a začínala zalesněná stráň. Nebyla tu žádná městská hradba. Před nimi byly jenom hostince sloužící kupcům obchodujícím s vnitrozemím, odstavené vozy a stáje. Domy kolem by v Illianu bohatě vydaly za úctyhodné sídlo pro menšího šlechtice. Před největším stavením stála seanchanská čestná stráž a nad ním vlála modře lemovaná zástava se zlatým jestřábem v letu. Než Egeanin zavedla Domona dovnitř, odevzdala meč i dýku. Její dva vojáci zůstali na ulici. Domon se začal potit. Vycítil tady urozeného pána. Jednání s urozenci na jejich vlastní půdě se nikdy nevyplácelo.

Egeanin nechala Domona stát u dveří do sálu a promluvila se sloužícím. Podle nabíraných rukávů košile a spirál vyšitých na prsou to musel být někdo místní. Domon měl dojem, že zaslechl slova „vznešený pán". Sloužící odspěchal. Po chvíli se vrátil a zavedl je do určitě největší místnosti v domě. Každý kus nábytku, dokonce i koberce, byl odklizen a kamenné dlaždice byly naleštěné do vysokého lesku. U stěn a před okny stály zástěny s namalovanými podivuhodnými ptáky.

Egeanin se zastavila hned za dveřmi. Když se chtěl Domon zeptat, kde jsou a proč, umlčela ho zuřivým pohledem a zavrčením. Nepohnula se, ale byla napjatá, až skoro stála na špičkách. To, co vzala z lodi, držela, jako by to byla nějaká drahocennost. Domon se snažil uhádnout, co by to mohlo být.

Náhle tiše zazněl gong a Seanchanka padla na kolena a tu věc zabalenou v hedvábí položila opatrně vedle sebe. Ohlédla se na Domona, a ten okamžitě poklekl taky. Urození pánové měli vždycky podivné způsoby, a Domon měl tušení, že seanchanští urození pánové by mohli být ještě větší podivíni než ti, co znal.

Ve dveřích na protější straně místnosti se objevili dva muži. Ten nalevo měl až na světle zlatý pramen vlasů spletený do copu, jenž mu přes ucho visel až na rameno, vyholenou lebku. Tmavě žluté roucho měl tak dlouhé, že mu při chůzi vyčuhovaly jen špičky žlutých střevíců. Druhý muž měl modré hedvábné roucho s vetkanými ptáky a tak dlouhé, že vytvářelo až půl sáhu dlouhou vlečku. Hlavu měl zcela vyholenou a nejméně coul dlouhé nehty a na palci a ukazováčku obou rukou nalakované namodro. Domon otevřel ústa.

„Stojíte před vznešeným pánem Turakem,“ odříkal žlutě oděný muž, „jenž vede Ty, kdo přišli předtím, a ty, již se navracejí.“

Egeanin se s rukama u boků natáhla na podlahu. Domon ji čile napodobil. Tohle by nevyžadovali ani vznešení páni Tearu, pomyslel si. Koutkem oka zahlédl, jak Egeanin líbá podlahu. Zamračeně si řekl, že i napodobování má své meze. Stejně nemůžou vidět, jestli jsem to udělal, nebo ne.

Egeanin náhle vstala. Domon se začal zvedat také, a podařilo se mu dostat až do kleku, než ho její hrdelní zavrčení a šokovaný výraz ve tváři muže s copem přiměly znovu si lehnout na podlahu. V duchu si říkal: Tohle bych neudělal ani pro krále celého Illianu a radu devíti dohromady.

„Tvé jméno jest Egeanin?“ To musel být muž v modrém rouše. Šišlal tak melodicky, až to znělo jako zpěv.

„To jméno jsem dostala při svém dni meče, vznešený pane,“ odpověděla pokorně.

„Tohle je dobrý druh, Egeanin. Převelice vzácný. Přeješ si odměnu?“

„To, že je vznešený pán potěšen, je mi dostatečnou odměnou. Žiji, abych sloužila, vznešený pane.“

„Zmíním se o tobě císařovně, Egeanin. Po návratu budou mezi urozené pozvednuti noví lidé. Dokaž, že jsi schopná, a třeba vyměníš jméno Egeanin za lepší.“

„Vznešený pán mi prokazuje čest.“

„Ano. Smíš odejít.“

Domon kromě jejích bot mizejících se zastávkami, jak se Egeanin zřejmě klaněla, z místnosti neviděl nic. Pak se za Egeanin zavřely dveře. Nastalo dlouhé ticho. Domon si všiml, jak mu z čela na podlahu kape pot, až Turak konečně znovu promluvil.

„Smíš vstát, obchodníku.“

Domon se zvedl a všiml si, co Turak drží v prstech s dlouhými nehty. Kotouč cuendillaru ve tvaru starobylé pečeti Aes Sedai. Když si vzpomněl na Egeaninu reakci, když se zmínil o Aes Sedai, začal se opravdu potit. V očích vznešeného pána nebylo nepřátelství, jen lehká zvědavost, ale Domon pánům prostě nevěřil.

„Víš, co to je, obchodníku?“

„Ne, vznešený pane.“ Domonova odpověď byla pevná jako skála. Žádný obchodník, který neuměl lhát s vážnou tváří a pevným hlasem, dlouho nevydržel.

„A přesto jsi to měl na tajném místě.“

„Sbírám staré věci, vznešený pane, z minulých časů. Ale jsou lidé, kteří by něco takového klidně ukradli, kdyby to bylo dostupné.“

Turak si chvíli prohlížel černobílý kotouč. „Tohle je cuendillar, obchodníku – znáš to jméno? – a je starší, než si umíš představit. Pojď se mnou.“

Domon ho ostražitě následoval a cítil se maličko jistější. U každého pána ze zemí, které znal, pokud měly být povolány stráže k vykonání něčeho nepříjemného, tak už byly na místě. Ale z toho mála, co se o Seanchanech dozvěděl, mu bylo jasné, že nedělají věci jako ostatní. Dalo mu práci tvářit se klidně.

Ocitl se v jiné místnosti. Napadlo ho, že sem si nábytek dodal sám Turak. Všechny kusy byly samá křivka, žádná rovná čára, a všechno dřevo bylo vyleštěno tak, aby vyniklo zvláštní žilkování. Byla tu jedna židle a stála na hedvábném koberci s vetkanými ptáky a květinami a jedna velká kulatá skříň. Zástěny vytvářely nové stěny.

Muž s copem otevřel dveře skříně, takže bylo vidět přihrádky s roztodivnou sbírkou figurek, šálků, misek, váz a padesáti dalších věcí, z nichž ani dvě nebyly stejné ani co do velikosti, ani co do tvaru. Když Turak opatrně položil kotouč vedle jeho dvojčete, Domon zalapal po dechu.

„Cuendillar," pravil Turak. „To sbírám já, obchodníku. Jenom císařovna sama má lepší sbírku.“

Domonovi málem vypadly oči z důlků. Jestli všechno v těchto přihrádkách bylo vyrobeno z opravdového cuendillaru, stačilo by to na koupi slušného království nebo aspoň na založení velkorodu. I král sám by mohl skončit jako žebrák, kdyby to všechno koupil, i kdyby věděl, kde to hledat. Domon nasadil úsměv.

„Vznešený pane, prosím, přijmi tento kousek jako dar.“ Nechtěl o cuendillar přijít, ale bylo to lepší než nahněvat tohoto Seanchana. Třeba teď budou temní druzi pronásledovat jeho. „Jsem jenom prostý obchodník. Chci jenom obchodovat. Nechej mě odplout, a já ti slibuju, že –“

Turakův výraz se nezměnil, ale muž s copem Domona uťal. „Ty neoholený pse! Mluvíš o tom, že dáš vznešenému pánu to, co mu už darovala kapitán Egeanin. Smlouváš, jako by vznešený pán byl – kupec! Devět dní tě budou stahovat z kůže, pse, a –“ Lehký pohyb Turakových prstů ho umlčel.

„Nemohu ti dovolit odejít, obchodníku,“ řekl vznešený pán. „V této stinné zemi plné těch, co porušují přísahy, nenacházím nikoho, kdo by mohl rozmlouvat s citlivým mužem. Ale ty jsi sběratel. Třeba bude hovor s tebou zajímavý.“ Usadil se do židle z ohýbaného dřeva a upřel zrak na Domona.

Domon nasadil to, o čem doufal, že je vděčný úsměv. „Vznešený pane, já jsem jenom prostý obchodník, obyčejný člověk. Já neumím mluvit s velkými pány.“

Muž s copem se na něj mračil, ale Turak jako by neslyšel. Zpoza jedné zástěny se vynořila štíhlá hezká mladá žena, čiperně přistoupila ke vznešenému pánovi, poklekla vedle něj a nabídla mu lakovaný podnos s jediným šálkem, tenoučkým a bez ouška, s nějakou černou tekutinou, z níž se kouřilo. Její tmavý kulatý obličejík nejasně upomínal na Mořský národ. Turak šálek opatrně zvedl prsty s dlouhými nehty, přičemž se na ženu vůbec nepodíval, a přivoněl k obsahu šálku. Domon na dívku mrkl, a rychle uhnul očima a přidušeně zalapal po dechu. Na šatu z bílého hedvábí měla vyšité květy, ale látka byla tak tenká, že Domon viděl skrz, a ona pod šaty měla pouze své pružné tělo.

„Vůně kafy," promluvil opět Turak, „je skoro stejně příjemná, jako její chuť. Nuže, obchodníku. Zjistil jsem, že tady je cuendillar ještě vzácnější než v Seanchanu. Řekni mi, jak se prostý obchodník dostane k takovému kousku.“ Usrkl kafy a vyčkával.

Domon se zhluboka nadechl a začal si vylhávat cestu z Falme.