Velké Hledání

9 Loučení

Když Rand se sedlovými brašnami a rancem s harfou a flétnou konečně dorazil na vnější nádvoří, to se zmítalo v organizovaném nepořádku. Muži pobíhali kolem koní, dotahovali sedlové řemeny, přivazovali náklad a pokřikovali. Ostatní na poslední chvíli přibíhali s věcmi, které ještě bylo třeba přibalit do sedlových brašen, nosili pracujícím mužům vodu, či mizeli pro něco, nač si právě vzpomněli. Nicméně všichni vypadali, že přesně vědí, co dělají a kam jdou. Ochozy na hradbách i střílny byly opět plné lidí a ranním vzduchem se vznášelo vzrušení. Na dlažebních kamenech cvakaly podkovy. Jeden z nákladních koní začal kopat a okamžitě se k němu rozběhli stájníci, aby ho uklidnili. Ve vzduchu visel silný pach koní. Randovi se vítr, který rozechvíval praporce s letícími jestřáby na věžích, snažil zvednout plášť, ale luk, který měl na zádech, mu jej přidržoval.

Zvenčí za otevřenými branami se ozývali amyrlinini pikynýři a lučištníci, kteří se řadili na náměstí. Nakonec vypochodovali boční brankou. Jeden z trubačů zkoušel svůj roh.

Někteří ze strážců si pozorně Randa prohlíželi, když kolem nich procházel, a pár jich zvedlo obočí, když si všimli volavky na jeho meči, ale žádný z nich nepromluvil. Polovina jich měla proměnlivé pláště, na které bylo nesmírně těžké se podívat, aniž se člověku po chvíli neudělalo nevolno. Mandarb, Lanův hřebec, tam byl také, vysoký, černý, s ohnivým pohledem, ale Lan sám tu ještě nebyl, a po žádné z Aes Sedai ani žádné z žen také nebylo ani stopy. Vedle hřebce ladně přešlapovala Moirainina bílá klisna Aldíb.

Randův kaštanový hřebec stál s ostatními koňmi na protější straně nádvoří, kde byl rovněž Ingtar a praporečník, jenž držel Ingtarovu zástavu s šedou sovou, a dvacítka dalších ozbrojenců s kopími zakončenými dvě pídě dlouhou ocelovou hlavicí, a ti všichni už seděli na koních. Hledí měli sklopená a zlaté wamsy s černým jestřábem na prsou zakrývaly plátovou a kroužkovou zbroj. Pouze Ingtar měl na přilbici klenot, půlměsíc na čele s hroty obrácenými vzhůru. Rand některé z mužů poznal. Una s drsnou mluvou, dlouhou jizvou na líci a jenom jedním okem. Ragana a Masemu. I další, s nimiž tu a tam prohodil pár slov či si s nimi zahrál dámu. Ragan na něj zamával a Uno kývl, ale Masema nebyl sám, kdo mu věnoval jen chladný pohled a odvrátil se. Nákladní koně tu stáli klidně a mávali ocasy.

Velký hřebec tančil, když si Rand přivazoval sedlové brašny a ranec za sedlo s vysokou zadní rozsochou. Rand vložil nohu do třmene, a když se vyhoupl do sedla, zamumlal: „Jen klid, Rudochu,“ nicméně nechal koně, aby se po době strávené ve stáji trochu vydováděl.

K Randovu překvapení se od stájí vynořil Loial a připojil se k nim. Ogierův huňatý kůň s rousy byl velký a těžký jako nejlepší z dhurranských hřebců. Vedle něj všichni ostatní koně vypadali velcí jako Bela, ale s Loialem v sedle zvíře vypadalo jako poník.

Pokud Rand viděl, Loial neměl žádnou zbraň. Rand nikdy neslyšel, že by ogierové nosili zbraně. Jejich državy je chránily dostatečně. A Loial měl navíc vlastní představy o tom, co je potřeba na cesty. Kapsy dlouhého kabátu měl výmluvně nadité a také v sedlových brašnách byly vidět vytlačené hrany knih.

Ogier zastavil koně o kousek dál a podíval se na Randa. Štětičky na uších se mu nejistě chvěly.

„Nevěděl jsem, že jedeš s námi,“ řekl Rand. „Myslel jsem, že už máš cestování s námi dost. Tentokrát se nedá říct, jak dlouho to potrvá, ani kde skončíme.“

Loial trochu zvedl uši. „To se nedalo říci, ani když jsem vás potkal poprvé. Kromě toho, co platilo tenkrát, platí i nyní. Nemohu si nechat ujít šanci vidět, jak se kolem ta’veren skutečně tkají dějiny. A to, že bych vám mohl pomoci najít roh...“

Za Loialem dojeli Mat s Perrinem a zastavili se. Mat vypadal trochu unavený, ale jinak jenom kvetl zdravím.

„Mate,“ řekl Rand, „mrzí mě, co jsem řekl. Perrine, nemyslel jsem to tak. Choval jsem se jako pitomec.“

Mat se na něj jenom podíval, zavrtěl hlavou a pošeptal Perrinovi něco, co Rand nezaslechl. Mat měl jenom luk a toulec, Perrin však mě u pasu svoji sekeru, jejíž velkou čepel ve tvaru půlměsíce vyvažoval silný hrot.

„Mate? Perrine? Opravdu, nechtěl –“ Hoši popojeli k Ingtarovi.

„To není cestovní kabát, Rande,“ ozval se Loial.

Rand se podíval dolů na zlaté šípky, které se mu šplhaly po karmínovém rukávci, a zašklebil se. Není divu, že si Mat s Perrinem pořád myslí, že se vytahuje. Když se vrátil do svého pokoje, zjistil, že všechno už bylo zabaleno a odesláno. Všechny obyčejné šaty, které dostal, už byly na nákladních koních, tak to aspoň tvrdili sloužící. A všechny kabátce, které zůstaly v šatníku, byly přinejmenším stejně honosné jako ten, který měl na sobě. V sedlových brašnách neměl kromě několika košil, páru vlněných ponožek a náhradních spodků žádné oblečení. Aspoň si tedy stáhl zlatou šňůru z rukávu, i když špendlík s červeným orlem si strčil do kapsy. Lan to koneckonců mínil jako dar.

„Až se v noci zastavíme, převklíknu se,“ zabručel si Rand pro sebe. Zhluboka se nadechl. „Loiale, řekl jsem ti věci, které jsem neměl říkat, a doufám, že mi odpustíš. Máš úplné právo mi to vyčítat, ale doufám, že to neuděláš.“

Loial se zazubil a uši se mu postavily. Pobídl koně blíž k Randovi. „Já říkám věci, které bych neměl, pořád. Starší vždycky tvrdili, že promluvím o hodinu dřív, než si to promyslím.“

Náhle byl vedle Randa Lan ve své šedozelené šupinové zbroji, která ho činila v lese či za šera téměř neviditelným. „Musíme si promluvit, ovčáku.“ Podíval se na Loiala. „O samotě, pokud dovolíš, Staviteli.“ Loial kývl a odvedl svého velkého oře stranou.

„Nevím, jestli bych tě měl poslouchat,“ řekl strážci Rand. „Tyhle fajnové šaty a všechno to, cos mi vykládal, mi moc nepomohlo.“

„Když už nemůžeš vyhrát velkou bitvu, ovčáku, nauč se spokojit s menším vítězstvím. Jestli tě teď pokládají za něco víc než jenom za kluka ze statku, kterého snadno zvládnou, tak jsi takového menšího vítězství dosáhl. Teď mlč a poslouchej. Mám čas už jenom na poslední lekci, tu nejtěžší. Schovat meč.“

„Každé ráno jsi mě hodinu nenechal dělat nic jiného, než že jsem musel tasit ten zatracený meč a dát ho zpátky do pochvy. Ve stoje, v sedě, v leže. Myslím, že ho dokážu schovat, aniž bych se pořezal.“

„Řekl jsem poslouchej, ovčáku,“ zavrčel strážce. „Přijde chvíle, kdy budeš něčeho muset dosáhnout za každou cenu. Může to přijít při útoku či při obraně. A jediné místo, kam budeš moci svůj meč schovat, bude tvé vlastní tělo.“

„To je šílené,“ vyhrkl Rand. „Proč bych někdy –?“

Strážce ho uťal. „Poznáš to, až ta chvíle nadejde, ovčáku, až bude cena stát za to, co tím získáš, a nebudeš mít na vybranou. Tomu se říká Schovat meč. Zapamatuj si to.“

Objevila se amyrlin a s Leanou a její holí a urozeným pánem Agelmarem po boku přešla přelidněné nádvoří. Dokonce ani v zeleném sametovém plášti nevypadal pán Fal Dary mezi tolika ozbrojenci nepatřičně. Po dalších Aes Sedai pořád nebylo ani stopy. Jak amyrlin s doprovodem procházela kolem, Rand zachytil útržek rozhovoru.

„Ale matko,“ namítal Agelmar, „neměla jsi vůbec čas si tu po cestě odpočinout. Zůstaň ještě aspoň několik dní. Slibuji, že dnes v noci uspořádám hostinu, jaké by ses v Tar Valonu těžko zúčastnila.“

Amyrlin zavrtěla hlavou, aniž by zpomalila krok. „Nemohu, Agelmare. Víš, že bych to udělala, kdybych mohla. Nikdy jsem tu nechtěla zůstat dlouho, a události si vyžadují moji přítomnost v Bílé věži. Už bych tam měla být.“

„Matko, zahanbuje mne, že jsi jeden den přijela a druhý den odjíždíš. Přísahám ti, že včerejší noc se už nebude opakovat. Ztrojnásobil jsem stráže v městských branách i v pevnosti. Z města tu mám akrobaty a z Mos Shirare sem přibude bard. Z Fal Moranu sem jede král Easar. Poslal jsem mu zprávu, jakmile...“

Dostali se dál a jejich hlasy utichaly, pohltila je vřava příprav. Amyrlin se Randovým směrem ani jednou nepodívala.

Když se Rand podíval dolů, strážce byl pryč a nebylo ho nikde vidět. K Randovi se opět připojil Loial. „Toho muže je těžké sehnat a zadržet, není-liž pravda, Rande? Jednu chvíli tu není, vzápětí se objeví, a hned je zase pryč, a ty ho nevidíš přicházet ani odcházet.“

Schovat meč. Rand se zachvěl. Strážcové musejí být šílení.

Strážce, s nímž hovořila amyrlin, náhle vyskočil do sedla. Ještě než dorazil k doširoka otevřené bráně, už se řítil plným tryskem. Amyrlin se za ním dívala a podle držení těla bylo jasné, že ho pobízí, aby jel co nejrychleji.

„Kam tak spěchá?“ podivil se Rand nahlas.

„Slyšel jsem,“ poznamenal Loial, „že dneska někoho posílá až do Arad Domanu. Objevily se zprávy o nějakých potížích na Almothské pláni a amyrlinin stolec si přeje vědět, co se přesně událo. Čemu však nerozumím, je proč teď? Podle toho, co jsem slyšel, sem zprávy o té události dorazily s Aes Sedai z Tar Valonu.“

Randa zamrazilo. Egwainin otec měl doma velkou mapu, mapu, nad kterou Rand nejednou hloubal a snil, než zjistil, jaké jsou sny, když se stanou skutečností. Byla to stará mapa a byly na ní vyznačeny země a státy, o kterých kupci z ciziny tvrdili, že už dávno neexistují, ale Almothská pláň tam vyznačená byla, na hranici s Tomovou Hlavou. Setkáme se znovu na Tomově Hlavě. Pokud Rand věděl, bylo to přes celý kontinent, až u Arythského oceánu. „S námi to nemá nic společného,“ zašeptal Rand. „Se mnou to nemá nic společného.“

Loial se tvářil, že nic nezaslechl. Prstem dlouhým jako párek si mnul nos a hleděl k bráně, v níž zmizel strážce. „Jestli chce vědět, co je nového, proč neposlala někoho předtím, než odjela z Tar Valonu? Ale vy lidé jste vždycky tak unáhlení a popudliví, pořád poskakujete kolem a hulákáte.“ Uši se mu rozpačitě napřímily. „Mrzí mě to, Rande. Teď už chápeš, co jsem myslel tím, že mluvím dřív, než si to promyslím. Jak sám dobře víš, jsem sám občas ukvapený a popudlivý.“

Rand se zasmál. Byl to tichý smích, ale měl dobrý pocit z toho, že se má čemu smát. „Možná kdybychom žili tak dlouho jako vy ogierové, byli bychom klidnější.“ Loialovi bylo devadesát. Podle ogierských měřítek nebude ještě tak deset let dost starý na to, aby se sám mohl vydat mimo državu. To, že stejně odešel, dokazovalo, jak tvrdil, jeho ukvapenost. Pokud byl Loial popudlivý ogier, tak podle Randova názoru museli být ostatní jako z kamene.

„Možná je to tím,“ přemítal Loial, „že vy lidé toho v životě tolik uděláte. My neděláme nic, jenom sedíme ve své državě. Háje byly vysázeny a dokonce i stavby byly dokončeny dřív, než skončilo Dlouhé vyhnanství.“ Byly to háje, co bylo Loialovi drahé, ne města, díky jejichž výstavbě si lidé ogiery připomínali. Byly to háje zasazené proto, aby ogierským Stavitelům připomínaly jejich državy, kvůli nimž Loial opustil domov. Chtěl je prostě vidět. „Od chvíle, kdy jsme našli cestu zpátky do držav, tak jsme...“ Slova mu odumřela na rtech, protože se přiblížila amyrlin.

Ingtar i ostatní muži se naklonili v sedlech, byvše připraveni sesednout a pokleknout, ale amyrlin jim pokynula, aby zůstali, kde jsou. Leana stála vedle ní, Agelmar o krok pozadu. Z jeho ponurého výrazu vyplývalo, že se zřejmě vzdal dalších pokusů, jak amyrlin přesvědčit, aby zůstala o něco déle.

Amyrlin si nejdřív jednoho po druhém prohlédla, než konečně promluvila. Na Randa se nedívala o nic déle než na kohokoliv z ostatních.

„Mír provázej tvůj meč, urozený pane Ingtare,“ pravila nakonec. „Sláva Stavitelům, Loiale Kiserane.“

„Poctěni jsme my, matko. Nechť mír doprovází Tar Valon.“ Ingtar se v sedle poklonil, stejně jako ostatní Shienarci.

„Všechna čest Tar Valonu,“ řekl s úklonou Loial.

Pouze Rand a jeho dva přátelé na druhé straně oddílu seděli vzpřímeně. Rand by byl rád věděl, co jim amyrlin říkala. Leana se na všechny tři zamračila a Agelmarovi se rozšířily oči, ale amyrlin si toho nevšímala.

„Jedete nalézt Valerský roh,“ mluvila dál amyrlin, „a naděje světa jede s vámi. Roh nelze ponechat v nesprávných rukou, zvláště ne v rukou temných druhů. Ti, kteří přijdou v odpověď na jeho volání, přijdou, ať už na něj zaduje kdokoliv, a jsou vázáni k rohu, ne ke Světlu.“

Řadami naslouchajících mužů projelo vzrušení. Všichni věřili, že hrdinové, kteří přijdou, až je roh povolá zpátky z hrobů, budou bojovat za Světlo. Pokud budou místo toho bojovat za Stín...

Amyrlin mluvila dál, ale Rand ji už neposlouchal. Ty číhající oči byly zpátky. Vlasy na hlavě se mu zježily. Zadíval se na nacpané střílny přehlížející nádvoří a na řady lidí natlačených na ochozech na hradbách. Někde mezi nimi byl pár očí, které ho, neviděny, sledovaly. Ten pohled k němu lnul jako špinavý olej. Nemůže to být mizelec, ne tady. Tak kdo? Nebo co? Otočil se v sedle, obrátil i Rudocha, a pozorně hledal. Hřebec se znovu roztančil.

Náhle se Randovi cosi mihlo před obličejem. Muž procházející za amyrlin vykřikl a upadl. Z boku mu trčel šíp s černým opeřením. Amyrlin stála klidně a dívala se na trhlinu na svém rukávci. Šedým hedvábím pomalu prosakovala krev.

Jakási žena zaječela a nádvoří se náhle rozezvučelo voláním a křikem lidí. Lidé na hradbách se divoce tlačili a každý muž na nádvoří tasil meč. Dokonce i Rand, jak si vzápětí překvapeně uvědomil.

Agelmar zvedl meč k obloze. „Najděte ho!“ burácel. „Přiveďte mi ho!“ Když však zahlédl krev na amyrhnině rukávci, obličej mu z nachové barvy přešel do purpurové. Agelmar padl na kolena a sklonil hlavu. „Odpusť, matko. Nedokázal jsem ti zaručit bezpečí. Jsem zahanben.“

„To je nesmysl, Agelmare,“ prohlásila amyrlin. „Leano, přestaň obskakovat mě a dohlédni na toho muže. Když jsem čistívala ryby, sama jsem se pořezala hůř, a on teď potřebuje pomoc. Agelmare, vstaň. Vstaň, pane Fal Dary. Ty jsi mne nezklamal a nemáš důvod cítit se zahanbený. Loni v Bílé věži, kdy u každé brány stály stráže a všude kolem mne byli strážci, se na pět kroků ode mě dostal chlap s nožem. Bezpochyby to byl bělokabátník, i když jsme neměli důkazy. Prosím tě, vstaň, nebo se budu stydět já.“ Když se Agelmar pomalu zvedal, amyrlin osahala trhlinu v látce. „Na lučištníka bělokabátníků to byla mizerná trefa, dokonce i na temného druha.“ Zvedla oči k Randovi. „Pokud tedy vůbec střílel na mě.“ Dřív než jí Rand dokázal cokoliv vyčíst z tváře, už se dívala jinam, ale Rand náhle velice zatoužil sesednout a někam se schovat.

Ta střela nepatřila jí a ona to ví.

Leana se zvedla od raněného. Někdo muži, jehož šíp zasáhl, přetáhl přes obličej plášť. „Je mrtev, matko.“ Mluvila vyčerpaně. „Byl mrtev, ještě než dopadl na zem. I kdybych mu byla po boku...“

„Udělala jsi, co se dalo, dcero. Smrt vyléčit nelze.“

Přistoupil k nim Agelmar. „Matko, jestli tu jsou kolem vrazi bělokabátníků nebo temní druzi, musíš mi dovolit, abych s tebou poslal své muže. Aspoň k řece. Nedokázal bych žít s vědomím, že se ti v Shienaru něco přihodilo. Prosím, vrať se do ženských komnat. Zařídím, aby byly dokonale hlídány, dokud nebudeš připravena vyrazit na cestu.“

„Uklidni se,“ zarazila ho amyrlin. „Tohle škrábnutí mě nezdrží ani chviličku. Ano, ano, ráda přijmu doprovod tvých mužů až k řece, když na tom trváš. Ale urozený pán Ingtar se kvůli tomu nesmí opozdit. Dokud nebude roh znovu nalezen, záleží na každém úderu srdce. Dovolíš, urozený pane Agelmare, abych přikazovala tvým leníkům?“

Agelmar na souhlas sklonil hlavu. V té chvíli by jí dal celou Fal Daru, kdyby o ni požádala.

Amyrlin se obrátila zpátky k Ingtarovi a mužům shromážděným za ním. Na Randa už se znovu nepodívala. Jeho však překvapilo, když si všiml, jak se náhle usmála.

„Sázím se, že Illiánci u svého velkého hledání Valerského rohu tak vzrušující začátek nemívají,“ poznamenala. „Ale vaše hledání je vskutku velké. Je vás málo, abyste mohli cestovat rychle, a přesto je vás dost, abyste udělali, co je třeba. Ukládám ti, urozený pane Ingtare z rodu Shinowa, ukládám vám všem, najděte Valerský roh a nenechte se ničím odradit.“

Ingtar vytáhl meč z pochvy na zádech a políbil čepel. „Na můj život i duši, na můj rod a čest to přísahám, matko.“

„Tedy jeďte.“

Ingtar obrátil koně k bráně.

Rand pobídl Rudocha a odcválal za jezdci, kteří už mizeli v bráně.

Amyrlinini pikynýři a lučištníci, kteří netušili, co se událo uvnitř, lemovali cestu od brány do města a na prsou měli plamen Tar Valonu. Bubeníci a trubači čekali u brány připraveni začít vyhrávat, až se amyrlin objeví. Za řadami ozbrojenců se na náměstí před pevností tlačili lidé. Někteří radostně zdravili Ingtarovu korouhev, jiní si bezpochyby mysleli, že je to začátek průvodu amyrlin. Randa tudíž přes náměstí provázel sílící řev.

Dojel Ingtara v místě, kde po obou stranách ulice stály domy a krámky s nízko sahajícími převislými střechami a lidé hustě lemovali kamennými kostkami dlážděnou ulici. Mat s Perrinem jeli v čele zástupu s Ingtarem a Loialem, ale když se k nim Rand připojil, přibrzdili. Jak se jim mám vůbec omluvit, když u mě nezůstanou ani tak dlouho, abych něco řekl? Ať shořím, on ani nevypadá, že umírá.

„Čangu a Nidao jsou pryč,“ ozval se náhle Ingtar. Mluvil chladným, rozzlobeným hlasem, ale také to znělo dost otřeseně. „Včera v noci jsme spočítali všechny lidi v pevnosti, živé i mrtvé, a dnes ráno znovu. Oni jsou jediní, kdo chybí.“

„Čangu byl včera večer na stráži ve vězení,“ poznamenal pomalu Rand.

„Nidao taky. Měli druhou hlídku. Vždycky zůstávali spolu, i když kvůli tomu dostali službu navíc. Když se to stalo, nebyli na stráži, ale... Bojovali u Tarwinova sedla, ani ne před měsícem, a zachránili urozeného pána Agelmara, když pod ním padl kůň a všude kolem něj byli trolloci. A teď tohle. Temní druzi.“ Ingtar se zhluboka nadechl. „Všechno se kazí.“

Davem lemujícím ulici se protlačil jakýsi muž na koni a připojil se k jezdcům za Ingtarem. Podle šatů byl z města, štíhlý, s vrásčitou tváří a dlouhými, prošedivělými vlasy. Za sedlem měl připevněný ranec a měchy na vodu a u pasu mu visel krátký meč a lamač mečů spolu s kyjem.

Ingtar si všiml, jak se Rand ohlédl. „Tohle je Hurin, náš slídič. Nebylo nutné o něm vykládat Aes Sedai. Chápej, ne že by to, co dělá, nebylo v pořádku. Král má ve Fal Moranu taky jednoho slídiče, a další je v Ankor Dailu. To jenom že Aes Sedai se jen málokdy líbí to, čemu nerozumějí, a když je to navíc muž... Samozřejmě to nemá nic společného s jedinou silou. Ááááh! Vysvětli mu to, Hurine.“

„Ano, urozený pane Ingtare,“ řekl ten chlapík. Hluboko se Randovi v sedle poklonil. „Je pro mne ctí sloužit, můj pane.“

„Říkej mi Rand.“ Rand natáhl ruku a Hurin ji po chvíli s úsměvem přijal.

„Jak si přeješ, můj pane Rande. Urozenému pánu Ingtarovi a urozenému pánu Kajinovi obyčejný způsoby nevadí – a urozenému pánu Agelmarovi ovšem taky ne – ale ve městě se povídá, že jsi nějaký cizí princ z jihu a někteří cizí urození pánové si velice potrpí na to, aby každý zaujímal místo, které mu náleží.“

„Já nejsem urozený pán.“ Aspoň tohohle se teď zbavím. „Jenom Rand.“

Hurin zamrkal. „Jak si přeješ, můj pa– ehm – Rande. Já jsem slídič, víš. Tyhle Letnice to bude už čtyři roky. Předtím jsem nikdy o něčem takovým neslyšel, ale pak jsem se dozvěděl, že takových, jako jsem já, je ještě pár. Začalo to pomalu, začal jsem cítit smrad tam, kde ostatní nic necítili, a bylo to čím dál tím silnější. Trvalo mi celej rok, než jsem si uvědomil, co to je. Vyčmuchám násilí, zabíjení a surovosti. Vyčmuchám, kde se to stalo. Vyčmuchám stopu toho, kdo to udělal. Každá stopa je jiná, takže se to nedá splíst. Urozený pán Ingtar se o tom doslechl a vzal mě k sobě do služby, abych sloužil králově spravedlnosti.“

„Ty dokážeš vyčuchat násilí?“ podivil se Rand. Nemohl si pomoci, musel se tomu muži podívat na nos. Byl to obyčejný nos, ani velký, ani malý. „Chceš tím říct, že opravdu dokážeš vyčmuchat někoho, kdo, řekněme, zabil jiného člověka? Podle pachu?“

„To umím, můj pa– ehm – Rande. S časem stopa slábne, ale čím horší je násilí, kterýho se ten člověk dopustil, tím dýl stopa vydrží. Jo, dokážu vyčmuchat bitevní pole starý deset let, i když stopy mužů, kteří tam bojovali, jsou už pryč. Nahoře u Morny stopy trolloků skoro nikdy neslábnou. Nejde ani tak o trolloka, ale o to zabíjení a páchání násilí. Ale třeba taková rvačka v taverně, dejme tomu se zlomenou rukou... taková stopa zmizí za pár hodin.“

„Chápu, proč bys nechtěl, aby na to přišly Aes Sedai.“

„Ehm, urozený pán Ingtar měl s Aes Sedai pravdu, Světlo na ně sviť – ehm – Rande. V Cairhienu byla jednou jedna – byla z hnědého adžah, ale přísahám, že jsem si myslel, že je z červeného adžah, než mě nechala jít – a ta mě držela celej měsíc a snažila se zjistit, jak to dělám. Nelíbilo se jí, že to neví. Pořád si mumlala: ‚Vrací se snad staré, nebo je to nové?‘ a zírala na mě, až by sis myslel, že používám jedinou sílu. Skoro jsem o sobě začal pochybovat sám. Ale nezešílel jsem a nic nedělám. Jenom to cítím.“

Rand si nemohl pomoci, musel si připomenout Moirain. Staré zdi slábnou. V našem čase je jakýsi rozklad a změna. Staré věci opět chodí po světě a nové se rodí. Mohli bychom se dožít i konce věku. Rand se zachvěl. „Takže vystopujeme ty, co nám sebrali roh přímo pod nosem.“

Ingtar kývl. Hurin se hrdě zazubil a pravil: „To uděláme – ehm – Rande. Jednou jsem sledoval jednoho vraha až do Cairhienu a dalšího až do Maradonu a přivedl jsem je zpátky před královu spravedlnost.“ Úsměv se vytratil a Hurin se zatvářil pochybovačně. „Ale tohle je ze všeho nejhorší. Vražda ošklivě smrdí a stopa vraha je tím cítit, ale tohle...“ Nakrčil nos. „Včera v noci do toho byli zapleteni lidé. Museli to být temní druzi, ale já temného druha podle pachu nepoznám. Co budu sledovat, jsou stopy trolloků a půllidí. A něčeho ještě horšího.“ Odmlčel se, zamračil se a zabručel si pro sebe, ale Rand to zaslechl. „Něčeho ještě horšího, Světlo mi pomáhej.“

Dorazili k městské bráně a Hurin hned za hradbami pozvedl tvář k větru. Chřípí se mu chvělo. Po chvíli si znechuceně odfřkl. „Tudy, můj pane Ingtare.“ A ukázal k jihu.

Ingtar se zatvářil překvapeně. „Ne k Morně?“

„Ne, urozený pane Ingtare. Fuj!“ Hurin si otřel ústa rukávem. „Skoro cítím tu pachuť. Na jih, tam šli.“

„Takže amyrlin měla pravdu,“ poznamenal pomalu Ingtar. „Je to velká a moudrá žena, která si zaslouží něco lepšího, než abych jí sloužil já. Ukaž nám cestu, Hurine.“

Rand se obrátil a zadíval se bránou do ulice vedoucí k pevnosti. Doufal, že je Egwain v pořádku. Nyneiva na ni dá pozor. Možná na tom takhle bude lépe, je to jako čistý řez, příliš rychlý, aby bolel, dokud to není hotovo.

Jel dál za Ingtarem a praporcem se šedou sovou k jihu. Zvedal se vítr a studil ho do zad i přesto, že svítilo slunce. Rand měl dojem, že ve větru zaslechl smích, tichý a zlomyslný.

Světlo dorůstajícího měsíce ozařovalo vlhké, temnotou zahalené ulice Illianu, jimiž se stále ještě nesl ryk oslav, které pokračovaly hluboko do noci. Již za několik dní bude s velkou slávou a obřadností, o nichž tradice tvrdila, že přetrvaly až z věku pověstí, zahájeno velké hledání Valerského rohu. Hostiny pro hledače se spojily s Tevenovým svátkem s jeho proslavenými soutěžemi a cenami pro kejklíře. Největší cena bude, jako obvykle, patřit tomu, kdo nejlépe povypráví Velké hledání Valerského rohu.

Dnes v noci kejklíři bavili obyvatele paláců a zámků ve městě, kde se předváděli mocní a kam přibyli hledači ze všech zemí, aby se vydali na cestu a našli pokud ne samotný roh, tedy alespoň nesmrtelnost v písních a příbězích. Tam se hrálo k tanci, a vějíře a led zaháněly první skutečné letošní vedro, karneval však probíhal i v ulicích v měsícem prozářené dusné noci. Karneval byl každý den, a dokud hledači neodjedou, i každou noc.

Kolem Baylea Domona pobíhali lidé ve zvláštních a fantastických maskách a kostýmech a někteří předváděli až příliš velké kusy nahé kůže. Při běhu pokřikovali a zpívali, půl tuctu utíkalo společně, potom se rozdělili do hihňajících se párů, tiskli se jeden k druhému a vzápětí vytvořili hlouček dvaceti lidí. Na obloze praskaly ohňostroje, zlaté a stříbrné světlice se jasně rýsovaly proti černému nebi. Ve městě bylo skoro tolik ohňostrůjců jako kejklířů.

Domon ohňostrojům ani hledání nevěnoval příliš pozornosti. Byl na cestě za lidmi, o nichž si myslel, že se ho snažili zabít.

Přešel Květinový most vedoucí přes jeden z mnoha městských kanálů a dostal se tak do Voňavé čtvrti, přístavního okrsku Illianu. Kanál páchl příliš mnoha nočníky a nikde nebylo ani stopy po tom, že by kdy u mostu byly květiny. Čtvrť byla cítit konopím a dehtem z přístavních mol a doků a nakyslým přístavním bahnem, a to všechno ještě zesiloval přehřátý vzduch, v němž bylo dost vlhkosti, aby se dal téměř pít. Domon ztěžka dýchal. Pokaždé, když se vrátil ze severu, vedro časného léta v Illianu ho překvapilo, přestože se tu narodil.

V jedné ruce měl silnou sukovici a druhou měl položenou na jílci krátkého meče, který často používal při obraně na palubě svého říčního obchodního člunu před bandity. Za těchto hlučných nočních radovánek se nocí plížil nejeden poberta, protože lup býval bohatý a většina lidí se utápěla ve víně.

Domon však byl rozložitý, svalnatý muž, a protože měl prostě střižený kabát, nikdo z těch, kdo tu byli kvůli zlatu, ho nepovažoval za dost bohatého, aby riskoval s někým tak velkým a jeho sukovicí. Těch pár zlodějíčků, kteří ho zahlédli jasněji, když procházel kolem oken, z nichž se linulo světlo, se vtisklo hlouběji do stínu, dokud nezašel dál. Kulatý obličej měl Domon lemovaný tmavými vlasy, které mu visely na ramena, a dlouhým vousem, i když horní ret si holil, ale ten obličej nebyl změkčilý, a nyní se Domon navíc tvářil zachmuřeně, jako by se hodlal probít přes jakoukoli překážku. Měl schůzku s nějakými muži a neměl z toho pražádnou radost.

Další flamendři se propili až k falešnému zpěvu a víno jim kazilo slova. „Valerský roh,“ moje stará babičko! přemítal Domon nevesele. Já si chci jenom udržet svoji loď. A svůj život, ať se picnu.

Protáhl se do krčmy se znamením, na němž byl vyobrazen velký jezevec tančící na zadních nohou a muž nesoucí stříbrnou lopatu. U jezevčího kopání se to tu jmenovalo, i když dokonce ani Nieda Sidoro, hostinská, nevěděla, co to jméno znamená. V Illianu prostě vždycky býval hostinec takového jména.

Šenk, s pilinami pokrytou podlahou a hudebníkem, který na dvanáctistrunnou citaru tiše drnkal jednu ze smutných písní Mořského národa, byl dobře osvětlený a klidný. Nieda ve svém hostinci nestrpěla žádné výtržnosti a její synovec Bili byl dost velký, aby v každé ruce unesl chlapa. Námořníci a dělníci z doků a skladišť přicházeli k Jezevci na skleničku a trochu si popovídat, zahrát si dámu nebo šipky. Místnost nyní byla zpola zaplněná, karneval ven vylákal dokonce i lidi, kteří měli rádi klid. Všichni mluvili tlumenými hlasy, nicméně Domon zachytil zmínky o hledání rohu a o falešném Drakovi, kterého chytili Muranďané, a o tom, kterého Tairenští štvali přes Haddon Mirk. Zdálo se, že se nemohou dohodnout, zda by bylo lepší, kdyby zemřel falešný Drak nebo Tairenové.

Domon se ušklíbl. Falešní Draci! Ať se picnu, dneska už není nikde bezpečno. Falešní Draci ho však příliš nezajímali, rozhodně ne víc než hledání rohu.

Rázná majitelka, s vlasy na temeni hlavy stočenými do uzlu, otírala pohárek a přísným zrakem pozorovala své zařízení. Když Domon vešel, nepřestala, dokonce se na něj ani pořádně nepodívala, ale mrkla levým okem a ukázala očima na tři muže u stolu v rohu. Dokonce i na Jezevce byli dost tiší, téměř ponuří, jejich zvonové sametové čapky a tmavé kabátce s vyšitými stříbrnými, šarlatovými a zlatými pruhy na prsou bily mezi prostými oděvy ostatních hostů do očí.

Domon si povzdechl a sedl si k volnému stolu v rohu. Tentokrát Cairhieňané. Přijal od služebné korbel tmavého piva a zhluboka se napil. Když korbel položil, ti tři muži v pruhovaných kabátcích již stáli u jeho stolu. Domon mávl rukou, aby Nieda poznala, že zatím nepotřebuje Biliho.

„Kapitán Domon?“ Všichni tři vypadali nenápadně, ale mluvčí vypadal tak, že ho Domon považoval za vůdce. Zdálo se, že nejsou ozbrojení, a přes své honosné šaty vypadali, že to ani nepotřebují. V těch velice obyčejných tvářích měli velice tvrdé oči. „Kapitán Bayle Domon ze Spršky!"

Domon krátce kývl a trojice se bez vyzvání posadila. Hovor obstarával pořád ten stejný muž. Ostatní dva se jenom dívali, dokonce ani nemrkali. Strážní, pomyslel si Domon, přes všechny ty honosné šaty. Kdo to může být, že s sebou má párek strážných, aby na něj dávali pozor?

„Kapitáne Domone, máme důležitou osobu, kterou je třeba dopravit z Mayene do Illianu.“

„Sprška je říční plavidlo,“ zarazil ho Domon. „Má nízký ponor a nemá kýl pro hlubokou vodu.“ Nebyla to tak docela pravda, ale pro suchozemce to stačilo. Přinejmenším to bude změna proti Tearu. Začínají být chytřejší.

Muže se přerušení zřejmě nedotklo. „Slyšeli jsme, že se chceš obchodování na řece vzdát.“

„Možná chci, možná nechci. Ještě jsem se nerozhodl.“ Ale rozhodl. Zpátky proti proudu, zpátky do Hraničních států se ani za všechno hedvábí převážené Taireny nevrátí. Saldejské kožešiny a ledové papričky za to nestály, a nemělo to nic společného s falešným Drakem, o kterém se tam doslechl. Znovu ho však napadlo, jak se to vůbec někdo dozvěděl. Ještě o tom s nikým nemluvil, a přesto to ostatní věděli.

„Do Mayene se můžeš snadno dostat podél pobřeží. Určitě budeš, kapitáne, ochoten plavit se podél břehu za tisíc zlatých marek.“

Domon, byť proti své vůli, zalapal po dechu. Tato nabídka byla čtyřikrát vyšší než ta předešlá a stačila, aby člověku spadla brada. „Koho chcete, abych za to vyzvedl? Samotnou první z Mayene? Copak ji už Tear vypudil úplně?“

„Žádná jména nebudeš potřebovat, kapitáne.“ Muž položil na stůl velký kožený měšec a zapečetěný pergamen. Posunul měšec přes stůl a ten zacinkal. Na velkém červeném voskovém kruhu, který přidržoval stočený pergamen, bylo vycházející slunce Cairhienu s mnoha paprsky. „Dvě stě dopředu. Za tisíc marek si myslím, že žádná jména nepotřebuješ. Tohle předáš, s neporušenou pečetí, veliteli přístavu v Mayene, a on ti předá další tři stovky a cestujícího. Zbytek ti dodám, až sem v pořádku dopravíš toho cestujícího. Pokud se nebudeš snažit zjistit jeho totožnost.“

Domon se zhluboka nadechl. Ať se picnu, ta cesta by stála za to, i kdybych už nedostal jediný další troník kromě toho, co je v tom měšci. A tisíc marek bylo víc peněz, než by si vydělal za tři roky. Měl podezření, že kdyby trochu zapátral, objevil by další náznaky, jenom náznaky, že se ta plavba týká tajného jednání illianské rady devíti s první z Mayene. Městský stát Mayene už byl vlastně až na jméno tearskou provincií a první by bezpochyby uvítala pomoc Illianu. A v Illianu bylo mnoho takových, kteří říkali, že nastal čas na další válku, že Tear si přisvojuje víc než slušný díl obchodu s Bouřlivým mořem. Domon tušil, že je to síť, do které by se byl snadno mohl zaplést, kdyby se jen za minulý měsíc nesetkal se třemi takovými.

Natáhl ruku po měšci a muž, který mluvil, ho popadl za zápěstí. Domon se na něj zamračil, ale muž se na něho nevzrušeně podíval.

„Musíš vyplout, jak nejdříve to půjde, kapitáne.“

„Za úsvitu,“ zavrčel Domon a muž kývl a pustil ho.

„Takže za úsvitu, kapitáne Domone. A pamatuj si velice dobře, že pouze uvážlivost udrží člověka naživu, aby mohl utrácet své peníze.“

Domon se díval, jak všichni tři odcházejí, a pak se kysele zahleděl na měšec a pergamen na stole před sebou. Někdo chtěl, aby se vydal na východ. Tear nebo Mayene, na tom nezáleželo, pokud pojede na východ. Myslel si, že ví, kdo to chce. A pak, nemám žádnou stopu, která by k nim vedla. Kdo mohl vědět, kdo je temný druh? Ale věděl, že temní druzi po něm šli ještě dřív, než opustil Maradon a vydal se dolů po řece. Temní druzi a trolloci. Tím si byl jist. Skutečný problém byl ten, že neměl nejmenší ponětí, proč to dělají.

„Potíže, Bayle?“ zeptala se Nieda. „Vypadáš, jako bys uviděl trolloka.“ Zahihňala se, od ženy jejích rozměrů to znělo poněkud nepatřičně. Jako většina lidí, kteří nikdy nebyli v Hraničních státech, Nieda na trolloky nevěřila. Domon se jí snažil povědět o trollocích pravdu. Jí se jeho příběhy líbily a všechny je pokládala za výmysly. Nevěřila ani na sníh.

„Žádný potíže, Niedo.“ Rozvázal měšec, bez dívání z něj vylovil minci a tu jí hodil. „Pití pro všechny, dokud to bude stačit. Pak ti dám další.“

Nieda se na peníz překvapeně podívala. „Tarvalonská marka! To teď budeš obchodovat s čarodějnicema, Bayle?“

„Ne,“ zachraptěl Domon. „To neudělám!“

Nieda do mince kousla a rychle ji schovala do širokého opasku. „No, rozhodně je to zlato. A hádám, že ty čarodějnice stejně nejsou tak špatný, jak to o nich někteří lidi tvrdí. Znám jednoho penězoměnce, který mi to vymění. Další mi už dávat nemusíš, dneska je tu jenom pár lidí. Další pivo, Bayle?“

Domon otupěle kývl, i když měl korbel stále ještě skoro plný, a Nieda se odloudala pryč. Byli přátelé, takže o tom, co viděla, mluvit nebude. Domon tu seděl a zíral na kožený měšec. Než se dokázal přimět, aby měšec otevřel aspoň tak, aby do něj mohl nahlédnout, přinesli mu další pivo. Domon mince v měšci prohrábl mozolnatým prstem. Ve světle luceren se mu do očí blýskaly zlaté marky a každá měla na líci vyražený ten zatracený plamen Tar Valonu. Domon váček spěšně zavázal. Nebezpečné mince. Jedna nebo dvě by mu snad prošly, ale kdyby jich většina lidí uviděla tolik pohromadě, nejspíš by si pomyslela to, co Nieda. Ve městě byly děti Světla, a i když v Illianu neexistoval zákon zapovídající styky s Aes Sedai, Domon by se nikdy nedostal k soudci, kdyby se o tom bělokabátníci doslechli. Ti muži si zajistili, že prostě nevezme zlato a nezůstane dál v Illianu.

Zatímco tu tak seděl a lámal si hlavu, přišel k Jezevci Yarin Maeldan, Domonův starostlivý zástupce na Spršce, který připomínal čápa. Maeldan měl obočí stažené až k dlouhému nosu a zastavil se u kapitánova stolu. „Carn je mrtvý, kapitáne.“

Domon se na něho zachmuřeně podíval. Už zabili další tři z jeho mužů, vždy jednoho pokaždé, když odmítl cestu, která by ho zavedla na východ. Soudci s tím nic neudělali. Spokojili se s prohlášením, že ulice jsou za noci nebezpečné a námořníci jsou drsná, svárlivá cháska. Soudci se málokdy obtěžovali se záležitostmi, které se odehrávaly ve Voňavé čtvrti, pokud nebyli zraněni vážení občané.

„Ale tentokrát jsem přece přijal,“ zamumlal.

„To nejni všecko, kapitáne,“ dodával Yarin. „Carna zpracovali nožema, jako by chtěli, aby jim něco řekl. A pár dalších chlapů se ani ne před hodinou pokusilo proklouznout na palubu Spršky. Hlídači v docích je zahnali. To je potřetí za deset dní, a já nikdy nepotkal přístavní krysy takhle vytrvalý. Teďka snad počkají, dokud se to neutiší, než to zkusí zase. A někdo mi včera v noci rozházel pokoj u Stříbrnýho delfína. Vzali nějaký stříbro, abych si myslel, že to byli zloději, ale nechali na pokoji můj opasek s přezkou, tou, co je vyložená granátama a měsíčníma kamenama, a to jim ležela rovnou na očích. Co se to děje, kapitáne? Chlapi mají strach a já jsem taky kapku nervózní.“

Domon se zvedl. „Sežeň posádku, Yarine. Najdi je a vyřiď jim, že Sprška vypluje hned, jak bude na palubě dost chlapů, aby ji zvládli.“ Nacpal si pergamen do kapsy kabátu, sebral ze stolu váček zlata a vystrkal svého zástupce před sebou ze dveří. „Sežeň je Yarine, protože každýho, kdo to nestihne, nechám tady stát na nábřeží.“

Domon do Yarina strčil, aby ho pobídl k běhu, a pak se vydal zpátky k dokům. Dokonce i berkové, kteří zaslechli cinkání v měšci, který měl s sebou, se mu vyhnuli širokým obloukem, protože nyní se nesl jako člověk odhodlaný k vraždě.

Když dorazil na Spršku, po její palubě už pobíhali muži a další přibíhali bosí po kamenném nábřeží. Ani nevěděli, čeho se Domon bojí, že ho to pronásleduje, dokonce ani jestli ho něco vůbec pronásleduje, ale věděli, že slušně vydělává, a podle illianského zvyku se dělil s posádkou o zisk.

Sprška byla dvacet sáhů dlouhá, měla dva stěžně, široký trup a dost místa pro náklad na palubě i v podpalubí. Přesto, co Domon řekl těm Cairhieňanům – pokud to vůbec byli Cairhieňané – byl přesvědčen, že na otevřeném moři vydrží. Bouřlivé moře bylo v létě klidnější.

„Bude muset vydržet,“ zamumlal si Domon pro sebe a sešel dolů do své kajuty.

Váček zlata hodil na lůžko, které bylo úhledně připevněné k lodní stěně, jako ostatně všechno ostatní v kajutě na zádi, a vytáhl pergamen. Rozsvítil lucernu, která mu na otočném čepu visela nad hlavou, a prohlížel si zapečetěný dokument. Obracel ho v rukou, jako by dokázal přečíst to, co bylo uvnitř, aniž by pergamen otevřel. Kdosi zaťukal na dveře a Domon se zamračil.

„Dál.“

Dovnitř strčil hlavu Yarin. „Všichni až na tři, který jsem nenašel, jsou na palubě. Ale vzkázal jsem jim, měli by se to doslechnout v každý taverně, putyce a nevěstinci v celý čtvrti. Než se rozední, aby bylo vidět na cestu po řece, budou tady.“

„Sprška vypluje hned. Na moře.“ Domon uťal Yarinovy námitky o světle a odlivu a že Sprška není stavěná na otevřené moře. „Hned! Sprška může i při nejnižším odlivu proplout přes závory. Copak jsi už zapomněl, jak plout podle hvězd, co? Vyplouváme, Yarine. Vyplouváme hned teď. – Vrať se, až budeme za vlnolamem.“

Domonův zástupce zaváhal – Domon si nikdy nenechal ujít obtížnější plavbu, aniž by sám nestál na palubě a nevydával rozkazy, a vyplout se Sprškou na moře za noci bude obtížné, ať už má člun nízký ponor nebo ne – pak kývl a zmizel. Ve chvíli se do Domonovy kajuty shora donesl Yarinův křik a dusot bosých nohou na palubě. Domon si toho nevšímal, i když sebou loď trhla, jak ji zachytil odliv.

Nakonec Domon zvedl punčošku lampy a strčil do plamene nůž. Když na čepeli vzplál olej, vyvalil se z lampy kouř, ale než se kov rozpálil dočervena, Domon odstrčil mapy stranou a přitiskl na stůl pergamen. Horkou ocelí pomalu zajel pod pečetní vosk. Vrchní strana listu se zvedla.

Byl to prostý dokument, bez úvodu nebo pozdravu, a Domonovi při četbě vyvstal na čele pot.

V tenké vrstvě červeného vosku pod podpisem byla otištěna pečeť s vycházejícím sluncem Cairhienu a pět hvězd rodu Riatinů.

„Obránce Dračí stěny, moje stará babičko,“ zachraptěl Domon. „Ten tedy má určitě právo říkat si tak dál.“

Podrobně si prohlédl pečetě a podpis, přidržuje si dokument u lampy a téměř se otíraje nosem o pergamen, ale na pečetích nedokázal najít chybu, a co se týkalo podpisu, stejně neměl ponětí, jak vypadá Galldrianův rukopis. Pokud to však nepodepsal sám král, tak to byl podle Domona někdo, kdo udělal dobrou napodobeninu Galldrianovy škrábanice. Na každý pád v tom nebyl žádný skutečný rozdíl. V Tearu by takový dopis v rukou Illiánce okamžitě znamenal pro dotyčného konec. Nebo v Mayene, kde měl Tear také silný vliv. Žádná válka nyní nebyla a muži ze všech přístavů připlouvali a odplouvali volně, ale v Tearu Illiánce milovali jen málo, což platilo i obráceně. Zvláště s takovouto záminkou.

Na chvíli ho napadlo, že pergamen prostě strčí do lampy – bylo nebezpečné mít ho u sebe, v Tearu, v Illianu i kdekoliv jinde – ale nakonec ho pečlivě zastrčil do tajné přihrádky za stolem, která byla zakrytá panelem, jejž dokázal otevřít jenom on.

„Co mi patří, jo?“

Sbíral staré věci, pokud je mohl mít na palubě. Co si nemohl koupit, protože to bylo příliš drahé nebo příliš velké, sbíral tak, že si to prohlédl a zapamatoval. Všechny ty pozůstatky na minulé časy, divy, které byly roztroušené po světě a poprvé ho přitáhly na loď, když byl ještě malý chlapec. V Maradonu na své poslední plavbě přidal ke své sbírce další čtyři kousky, a tehdy ho právě začali pronásledovat temní druzi. A také trolloci, aspoň na čas. Doslechl se, že Bílý Most lehl popelem právě ve chvíli, kdy odtamtud odplouval, a vykládalo se nejen o trollocich, ale i o myrddraalech. To všechno, dáno dohromady, ho poprvé přesvědčilo, že si nic nenamlouvá, a to vyvolalo jeho ostražitost – když mu nabídli tu první podivnou cestu, příliš mnoho peněz za prostou plavbu do Tearu, a důvod k plavbě byl také příliš chabý.

Zalovil v truhlici a vyložil na stůl to, co koupil v Maradonu. Světelná tyč, pozůstatek z věku pověstí, aspoň se to říkalo. Rozhodně už nikdo nevěděl, jak se vyrábějí. Tato byla drahá a vzácnější než poctivý soudce. Vypadala jako obyčejná skleněná tyčka, silnější než palec a o něco kratší než loket, ale když ji člověk držel v dlani, zářila jasněji než lucerna. Světelné tyče byly křehké jako sklo. Málem přišel o Spršku v plamenech, které způsobila první světelná tyč, co měl. V Maradonu dále koupil malou, věkem ztmavlou slonovinovou sošku muže držícího meč. Ten chlapík, co ji prodával, tvrdil, že pokud ji držíte dost dlouho, tak zteplá. Domon to nikdy nezkusil a ani na ni nenechal sáhnout nikoho z posádky, ale byla stará, a to Domonovi stačilo. Lebka kočky velká jako lví a tak stará, že se změnila v kámen. Ale žádný lev nikdy neměl tesáky, skoro kly, dlouhé čtvrt sáhu. A poslední věc, kterou koupil, silný kotouč o velikosti lidské ruky, zpolovice bílý a zpolovice černý, kteréžto barvy oddělovala vlnovka. Kramář v Maradonu říkal, že je to z věku pověstí, a myslel si, že lže, ale Domon smlouval jen málo, než kruh koupil, protože poznal to, co nepoznal kramář. Starobylý znak Aes Sedai, který pocházel ještě z doby před Rozbitím světa. Nebylo právě bezpečné ho mít, ale ani to nebyla věc, jakou si člověk, kterého přitahují staré časy, mohl odpustit.

Byl to srdečník. Kramář se to ani neodvažoval připojit k tomu, co pokládal za lži. Žádný nábřežní kramář z Maradonu by si nemohl dovolit vlastnit ani kousíček cuendillaru.

Kotouč byl na pohmat tvrdý a hladký a kromě svého stáří neměl žádnou cenu, ale Domon se obával, že jeho pronásledovatelé jdou právě po něm. Světelné tyče, slonovinové řezby, dokonce i kosti změněné v kámen už viděl dřív na jiných místech. A přestože věděl, co chtějí – pokud tomu bylo skutečně tak – neměl pořád tušení, proč to chtějí, a už si ani nebyl jist, kdo ho vlastně pronásleduje. Tarvalonské marky a prastarý znak Aes Sedai. Domon si rukou přejel rty. Na jazyku měl hořkou pachuť strachu.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Domon odložil kotouč a přes to, co leželo na stole, přetáhl rozvinutou mapu. „Dál.“

Vstoupil Yarin. „Už jsme za vlnolamem, kapitáne.“

Domona to překvapilo a pak se rozzlobil sám na sebe. Neměl se nechat tak zaujmout, aby si nevšiml, že se Sprška ocitla na vyšších vlnách. „Zamíříme na západ, Yarine. Dohlídni na to.“

„Do Ebú Daru, kapitáne?“

To není dost daleko. Ještě dalších pět set leguí. „Poplujeme tak dlouho, dokud nezískám mapy a nenaplníme sudy vodou. Pak vyrazíme na západ.“

„Na západ, kapitáne? Do Tremalkingu? Mořský národ je na štíru s každými jinými kupci.“

„Na Arythský oceán, Yarine. Mezi Tarabonem a Arad Domanem se hodně obchoduje a ani s Tarabonci, ani s Domany si hlavu lámat nemusíme. Slyšel jsem, že nemají moře rádi. Ani všechny ty malý osady na Tomově Hlavě, kdy se všechny udělaly pro sebe a s nikým jiným se nespojují. Můžeme dokonce vzít nějaký saldejský kožešiny a ledový papričky dolů do Bandar Ebanu.“

Yarin pomalu zavrtěl hlavou. Vždycky ve všem hledal to nejhorší, ale byl to dobrý námořník. „Kožešiny a papričky tam budou stát víc, než kdybychom pro ně dopluli po řece, kapitáne. A taky jsem se doslechl o nějaký válce. Jestli jsou Tarabon a Arad Doman ve válce, žádnej obchod tam nebude. A pochybuju, že jenom ve městech na Tomově Hlavě toho pro nás bude dost, i kdyby byly v bezpečí. Falme je z nich největší a taky není moc velký.“

„Tarabonští a Domanští se vždycky hádali kvůli Almothský pláni a Tomově Hlavě. I kdyby tentokrát došlo na rány, opatrnej člověk si nějakej obchod vždycky najde. Na západ, Yarine.“

Když Yarin odešel nahoru, Domon rychle přidal černobílý kotouč do tajné přihrádky a zbytek nacpal na dno truhlice. Temní druzi nebo Aes Sedai, já už nebudu utíkat tam, kde mě chtějí mít. Ať se picnu, už nebudu.

Poprvé v několika měsících se cítil bezpečně. Vyšel na palubu a Sprška se otočila, aby chytila vítr, a zamířila přídí k západu na temné noční moře.