Velké Hledání

18 Do Bílé věže

Egwain se snažila udržet rovnováhu na kymácející se palubě Říční královny, která pod tmavou, zamračenou oblohou spěchala po proudu široké řeky Erinin s napjatými plachtami. Praporec s bílým plamenem se zuřivě třepotal na hlavním stěžni. Vítr se zvedl ve chvíli, kdy se poslední Aes Sedai v Medu nalodila, a od té doby nepřestal vát ani na okamžik, ani ve dne, ani v noci. Řeka se zvedla jako při záplavách a proud loděmi pohazoval sem a tam a zároveň je táhl s sebou. Vítr a říční proud nezpomalily a žádná z lodí také ne, všechny se držely u sebe. Říční královna plula v čele flotily, což bylo správné, neboť měla na palubě samotný amyrlinin stolec.

Kormidelník stál rozkročený na palubě a pevně svíral kormidlo. Námořníci po palubě pobíhali bosí a plně se soustředili na to, co právě dělali. Když se podívali na oblohu nebo na řeku, s tichým bručením se okamžitě zadívali jinam. Tady za nimi právě mizela z dohledu nějaká vesnice, tam běžel po břehu jakýsi chlapec, který kousek držel s lodí krok, ale teď začal zaostávat. Když zmizel, Egwain sešla do podpalubí.

V malé kajutě, o kterou se dělily s Nyneivou, se na ni vědma zamračila z úzké palandy. „Tvrdí, že do Tar Valonu dorazíme už dnes. Světlo mi pomoz, ale hrozně se těším, až budu zase stát na suché zemi, i když to bude v Tar Valonu.“ Loď se zakymácela ve větru a v proudech a Nyneiva polkla. „Už nikdy nevkročím na žádnou loď,“ hekla.

Egwain setřásla z pláště kapky říční vody a pověsila jej na kolík u dveří. Kajuta to nebyla velká – na lodi zřejmě žádné velké kajuty nebyly, velká nebyla dokonce ani ta, kterou od kapitána přejala amyrlin, i když ta byla větší než ostatní. Do stěn byly zabudovány dvě palandy, pod nimi byly zásuvky a nad nimi poličky, takže bylo všechno hezky po ruce.

Kromě toho, že Egwain musela udržovat rovnováhu, jí kymácení lodi, na rozdíl od Nyneivy, nijak nevadilo. Egwain už se vzdala a poté, co po ní vědma potřetí hodila misku, jí přestala nosit jídlo. „Dělám si starosti kvůli Randovi,“ řekla teď Egwain.

„Já si dělám starosti kvůli všem,“ opáčila dutě Nyneiva. Po chvíli připojila: „Zase jsi měla sen? Podle toho, jak se od tý doby, co ses vzbudila, díváš do dálky...“

Egwain kývla. Před Nyneivou nikdy nedokázala udržet žádné tajemství dlouho a se sny se ani nesnažila. Nyneiva se ji nejdřív snažila uklidnit, ale když se doslechla, že se o to jedna z Aes Sedai zajímá, uvěřila. „Byl jako ty ostatní. Jiný, ale stejný. Rand je v nějakém nebezpečí. Vím to. A zhoršuje se to. Udělal něco, nebo teprve udělá, co ho uvede do...“ Svezla se na palandu a naklonila se k druhé ženě. „Přála bych si, abych se v tom aspoň trochu vyznala.“

„Usměrňování?“ zeptala se Nyneiva tiše.

Egwain se proti své vůli rozhlédla kolem sebe, aby se podívala, zda je někdo nemůže slyšet. Byly samy, dveře byly zavřené, přesto však Egwain mluvila stejně tiše. „Nevím. Možná.“ Nedalo se odhadnout, co Aes Sedai mohou udělat – Egwain už viděla dost, aby uvěřila každému příběhu o jejich schopnostech – a nechtěla riskovat, že je některá vyslechne tajně. Nebudu riskovat Randův život. Kdybych se chtěla zachovat správně, měla bych jim to říct, ale Moirain to ví, a ona taky nic neřekla. A jedná se o Randa! Nemůžu. „Nevím, co mám dělat.“

„Říkala Anaiya něco víc o těch snech?“ Nyneiva se zřejmě rozhodla schválně nepoužívat čestné Sedai ke jménu, i když byly spolu samy. Většinou se Aes Sedai tvářily, že jim na tom nezáleží, ale díky tomu zvyku si Nyneiva vysloužila několik zvláštních pohledů, občas i dost přísných. Koneckonců, měla se cvičit v Bílé věži.

„‚Kolo tká, jak si kolo přeje,‘" ocitovala Egwain Anaiyu. „‚Ten hoch je daleko, dítě, a dokud se nedozvíme víc, nemůžeme nic dělat. Zařídím, abych tě, až dosáhneme Bílé věže, dítě, sama vyzkoušela.‘ Áááá! Ona ví, že na těch snech něco je. Poznám to. Mám ji ráda, Nyneivo. Opravdu mám. Ale ona mi neřekne, co chci vědět. A já jí nemůžu říct všechno. Možná, kdybych mohla...“

„Zase ten muž v masce?“

Egwain kývla. Nějak si byla jistá, že bude lepší, když o něm Anaiye neřekne. Neuměla si představit proč, ale byla si tím jistá. Třikrát se ten muž, který měl v očích oheň, objevil v jejích snech, a pokaždé se jí zdál sen, který ji přesvědčil, že je Rand v nebezpečí. Ten muž měl vždycky na tváři škrabošku, občas viděla jeho oči a občas místo nich viděla ohně. „Smál se mi. Znělo to tak... opovržlivě. Jako kdybych byla štěně, který chce odkopnout, protože se mu připletlo pod nohy. Hrozně mě to vyděsilo. On mě děsí.“

„Jsi si jistá, že to má něco společnýho s těmi ostatními sny a s Randem? Občas je sen jenom snem.“

Egwain rozhodila rukama. „A občas, Nyneivo, mluvíš přesně jako Anaiya Sedai!“ Titul zvlášť zdůraznila a potěšilo ji, když se Nyneiva zamračila.

„Jestli se vůbec někdy dostanu z postele, Egwain –“

Ozvalo se zaklepání na dveře, takže Nyneiva nedořekla, co měla na srdci. Než mohla Egwain promluvit nebo něco udělat, do kajuty vstoupila sama amyrlin a zavřela za sebou dveře. Byla kupodivu sama. Amyrlin jen zřídkakdy opouštěla svou kajutu, a pak vždycky s Leanou po boku a často také s některou další Aes Sedai.

Egwain vyskočila. Místnost byla trošku přelidněná, když uvnitř byly tři ženy.

„Jste obě v pořádku?“ zeptala se vesele amyrlin. Naklonila hlavu k Nyneivě. „Mám za to, že pořádně jíš. Máš dobrou náladu?“

Nyneivě se podařilo posadit a opřít se o stěnu. „Jsem v pořádku, děkuju.“

„Jsme poctěny, matko,“ začala Egwain, ale amyrlin ji pokynem ruky umlčela.

„Je dobré být zase na vodě, ale když není co dělat, začne to být nuda jako na mlýnském rybníku.“ Loď se zakymácela a amyrlin se, zřejmě zcela mimoděk, posunula, aby kymácení lodi vyrovnala. „Dneska vás budu učit já.“ Usadila se na konec Egwaininy palandy a nohy složila pod sebe. „Posaď se, dítě.“

Egwain si sedla, ale Nyneiva se začala zvedat. „Myslím, že půjdu na palubu.“

„Řekla jsem sednout!“ Amyrlinin hlas zněl jako prásknutí bičem, ale Nyneiva se potácivě zvedala dál. Obě ruce měla stále položené na palandě, ale už skoro stála vzpřímeně. Egwain se připravovala, že ji chytí, kdyby upadla.

Nyneiva zavřela oči a pomalu si zase sedla. „Raději zůstanu. Nahoře je určitě dost větrno.“

Amyrlin se uchechtla. „Říkaly mi, že jsi vzteklá jako ledňáček, když mu v krku uvízne kost. Některé dokonce tvrdí, že by ti jenom prospělo strávit určitou dobu mezi mladšími novickami bez ohledu na to, jak jsi stará. Já říkám, že pokud máš opravdu ty schopnosti, o kterých mi vyprávěly, tak si zasloužíš patřit mezi přijaté novicky.“ Znovu se zasmála. „Vždycky jsem věřila na to, že se má lidem dát, co si zaslouží. Ano. Tuším, že až se dostaneš do Bílé věže, hodně se tam naučíš.“

„Raději bych, kdyby mě jeden ze strážců naučil používat meč,“ zavrčela Nyneiva. Křečovitě polkla a otevřela oči. „Je tu někdo, na koho bych ho moc ráda použila.“ Egwain se na ni přísně podívala. Myslela tím Nyneiva amyrlin – což by bylo hloupé a navíc nebezpečné – nebo Lana? Pokaždé, když se Egwain o Lanovi zmínila, Nyneiva ji ostře zarazila.

„Meč?“ podivila se amyrlin. „Nikdy jsem si nemyslela, že jsou meče k něčemu dobré – i když to s nimi umíš, dítě, vždycky se najdou muži, kteří to umí stejně dobře a mají mnohem větší sílu – ale jestli chceš meč...“ Zvedla ruku – Egwain zalapala po dechu a dokonce i Nyneivě při tom pohledu málem vylezly oči z důlků – a v ní držela meč. Čepel i jílec měly zvláštní modrobílý nádech a vypadaly nějak... studeně. „Je vyrobený ze vzduchu, dítě, pomocí síly vzduchu. Je stejně dobrý jako ocelová čepel, dokonce lepší než většina z nich, ale přesto není příliš užitečný.“ Meč se změnil ve stahovací nůž. Nescvrkl se, jednu chvíli to prostě byl meč a vzápětí nůž. „Teď je to k něčemu užitečné.“ Stahovací nůž se změnil v mlhu a ta se vytratila. Amyrlin si prázdnou ruku položila do klína. „Ale obojí vyžaduje víc námahy, než za co stojí. Lepší, snazší je prostě s sebou mít dobrý nůž. Musíš se naučit, kdy své schopnosti používat, stejně jako jak, a kdy je lepší dělat věci způsobem, kterým by to provedla obyčejná žena. Na kuchání ryb dělá lepší nože nožíř. Když budeš jedinou sílu používat příliš často a jak se ti zachce, brzy se ti příliš zalíbí. V tom spočívá nebezpečí. Začneš jí chtít víc, a dříve nebo později se stane, že jí natáhneš víc, než ses naučila ovládat. A pak tě může popálit jako svíce nebo –“

„Jestli se musím všechno tohle naučit,“ přerušila ji Nyneiva škrobeně, „tak bych se radši naučila něco užitečnýho. Všechno tohle – tohle... ‚Ať se rozproudí vzduch, Nyneivo. Zapal svíci, Nyneivo. Teď ji zhasni. Zase ji zapal.‘ Pche!“

Egwain na chvíli zavřela oči. Prosím, Nyneivo. Prosím, zkus se chvíli nevztekat. Musela se kousnout do rtu, aby to neřekla nahlas.

Amyrlin chvíli mlčela. „Užitečného,“ řekla nakonec. „Něco užitečného. Chtěla jsi meč. Dejme tomu, že na mě zaútočil muž s mečem. Co udělám? Určitě něco užitečného. Tohle, myslím.“

Egwain měla na chvíli dojem, že kolem ženy na opačném kraji palandy vidí záři. Vzduch jako by zhoustl. Nezměnilo se nic, co by Egwain viděla, ale rozhodně tu změnu cítila. Pokusila se zvednout ruku. Nedokázala jí pohnout, jako by byla po krk v hustém rosolu. Mohla pohnout pouze hlavou.

„Pusť mě!“ zaskřípala zuby Nyneiva. Zuřivě pohlížela na amyrlin a trhala hlavou sem a tam, ale jinak seděla nehybně jako socha. Egwain si uvědomila, že není sama, koho to drží. „Pusť mě!“

„Užitečné, nemyslíš? A není to nic, jenom vzduch.“ Amyrlin mluvila konverzačním tónem, jako by se bavily nad šálkem čaje. „Velký muž se všemi těmi svaly a mečem, a ten meč by mu nebyl k ničemu, stejně jako chloupky na prsou.“

„Říkám, pusť mě!“

„A když se mi nelíbí, kde stojí, no, můžu ho zvednout.“ Nyneiva zuřivě chrčela, když se pomalu zvedla, pořád vsedě, až se hlavou téměř dotýkala stropu. Amyrlin se usmála. „Častokrát jsem si přávala, abych tohle mohla sama použít k létání. Záznamy nám prozrazují, že Aes Sedai mohli létat, tenkrát ve věku pověstí, ale nepíše se tam, jak to vlastně dělali. Rozhodně ne takhle. Takhle to nefunguje. Mohla bys natáhnout ruku a zvednout truhlu, která by vážila tolik co ty. Vypadáš silná. Ale kdyby ses snažila udržet sebe, nikdy se nedokážeš zvednout do vzduchu.“

Nyneiva zuřivě házela hlavou, ale žádnými jinými svaly nedokázala pohnout. „Světlo tě spal, pusť mě!“

Egwain ztěžka polkla a doufala, že se také nezvedla.

„Takže,“ pokračovala amyrlin, „velký chlupatý mužský a tak dál. Nic by mi nemohl udělat, zatímco já bych mu mohla provést cokoliv. No, kdybych chtěla,“ – amyrlin se předklonila a její úsměv náhle nevypadal příliš přátelsky – „mohla bych ho obrátit hlavou dolů a naplácat mu na zadek. Přesně jako –“ Náhle amyrlin odlétla dozadu tak rychle, že se hlavou uhodila o zeď, a tam zůstala, jako by ji něco tisklo ke stěně.

Egwain zírala a v ústech jí vyschlo. Tohle se neděje. To není pravda.

„Měly pravdu,“ poznamenala amyrlin. Mluvila stísněným hlasem, jako by nemohla pořádně dýchat. „Říkaly, že se učíš rychle. A taky tvrdily, že se musíš rozčílit, aby ses dostala ke kořeni toho, co můžeš udělat.“ S námahou se nadechla. „Nemohly bychom se navzájem pustit, dítě?“

Nyneiva, vznášející se ve vzduchu s planoucíma očima, řekla: „Pusť mě dolů hned teď, nebo –“ Náhle se zatvářila užasle, jako by něco ztratila. Tiše pohybovala rty.

Amyrlin se posadila a protáhla si záda. „Ještě nevíš všechno, že, dítě? Ani setinu. Nečekala jsi, že tě dokážu odříznout od pravého zdroje. Pořád cítíš, že tu je, ale nemůžeš se ho dotknout o nic víc, než se ryba může dotknout měsíce. Až se naučíš dost na to, aby ses mohla stát hotovou sestrou, žádná žena ti to nedokáže provést. Čím silnější budeš, tím víc Aes Sedai to bude chtít, aby tě přinutily udělat něco proti tvé vůli. Nemyslíš, že by ses měla učit?“ Nyneiva pevně stiskla rty a zachmuřeně hleděla amyrlin do očí. Amyrlin si povzdechla. „Kdybys byla jen o vlásek méně schopná, dítě, poslala bych tě správkyni novicek a řekla jí, aby tě tam nechala po zbytek života. Ale dostane se ti, čeho zasluhuješ.“

Nyneivě se rozšířily oči a ona měla právě tak dost času, aby vyjekla, než s hlasitým zaduněním dopadla na palandu. Egwain sebou trhla. Slamník byl tenký a dřevo pod ním tvrdé. Nyneiva se s kamenným výrazem vsedě o kousíček pohnula, jenom o vlásek.

„A teď,“ prohlásila pevně amyrlin, „pokud netoužíš po dalších ukázkách, bychom se měly dát do učení. Vlastně by se dalo říci, že budeme pokračovat ve vaší výuce.“

„Matko?“ zeptala se tiše Egwain. Pořád se od krku dolů nemohla pohnout.

Amyrlin se na ni tázavě podívala a pak se usmála. „Aha. Promiň, dítě. Obávám se, že mne plně zaujala tvá přítelkyně.“ Náhle se Egwain zase mohla hýbat. Zvedla ruce, čistě jenom proto, aby se přesvědčila, že to může udělat. „Jste obě připraveny na hodinu?“

„Ano, matko,“ odpověděla rychle Egwain.

Amyrlin se s pozvednutým obočím podívala na Nyneivu.

Nyneiva po chvíli stísněným hlasem odpověděla: „Ano, matko.“

Egwain vydechla úlevou.

„Dobrá. Nuže. Vyprázdněte svou mysli, musí vám zůstat jenom pomyšlení na poupě.“

Než amyrlin odešla, Egwain byla celá zmáčená potem. Myslela si, že některé Aes Sedai jsou přísné učitelky, ale tahle usmívající se, na pohled zcela obyčejná žena z ní dostala poslední kapku síly, vytáhla ji ven, a když už nic nezůstalo, zdálo se, že se natáhla a vytáhla ven i to. Nicméně všechno šlo dobře. Když se za amyrlin zavřely dveře, Egwain zvedla ruku. Kousíček nad špičkou ukazováčku jí vyskočil malý plamínek a pak přetančil z prstu na prst. Tohle by neměla dělat bez učitelky – nebo aspoň bez jedné z přijatých novicek – která by na ni dohlédla, ale Egwain byla příliš vzrušená svým pokrokem, než aby jí to vadilo.

Nyneiva vyskočila na nohy a na zavírající se dveře hodila polštář. „Ta – ta ohavná, sprostá, mizerná – čarodějnice! Světlo ji spal! Nejradši bych ji hodila rybám. Ráda bych ji nacpala věcma, po kterých by zezelenala až do konce života! Je mi jedno, že je dost stará, aby mohla být moje matka. Kdybych ji dostala do rukou v Emondově Roli, neposadila by se aspoň...“ Zaskřípala zuby tak hlasitě, až Egwain nadskočila.

Egwain nechala plamínek uhasnout a upřela oči do klína. Zatoužila po tom, aby se jí podařilo vymyslet nějaký způsob, jak se dostat z kajuty, aniž by upoutala Nyneivinu pozornost.

Lekce pro Nyneivu neprobíhala dobře, protože do chvíle, než amyrlin odešla, musela držet svůj hněv na uzdě. Nyneivě nikdy nic pořádně nešlo, pokud nebyla rozzlobená, a pak to z ní všechno vyletělo najednou. Když už kdoví pokolikáté neuspěla, amyrlin udělala všechno, co bylo v jejích silách, aby Nyneivě zase zvedla náladu. Egwain by byla velice ráda, kdyby Nyneiva dokázala zapomenout, že tu byla a všechno viděla a slyšela.

Nyneiva škrobeně došla k palandě a tam se s pohledem upřeným na stěnu a pěstmi zaťatými zastavila. Egwain se toužebně zadívala ke dveřím.

„To nebyla tvoje chyba,“ řekla Nyneiva a Egwain sebou trhla.

„Nyneivo, já –“

Nyneiva se obrátila a podívala se na ni. „To nebyla tvoje chyba,“ zopakovala, byť nepřesvědčivě. „Ale jestli o tom jenom cekneš, já tě – já tě...“

„Ani slovíčko,“ pospíšila si ji ujistit Egwain. „Už si ani nepamatuju, o čem nemám vykládat.“

Nyneiva se na ni ještě chvíli dívala a pak kývla. Náhle se zazubila. „Světlo, vždycky jsem si myslela, že nic nemůže chutnat hůř než čerstvý kořen ostropysku. Až se zase příště budeš chovat jako husa, tak si na to vzpomenu, takže si dávej pozor.“

Egwain zamrkala. To byla první věc, kterou amyrlin udělala, aby Nyneivu rozčílila. Náhle se objevila tmavá kapka jakési hmoty, která se leskla jako omastek a ohavně páchla, a zatímco amyrlin pomocí síly Nyneivu držela, nacpala tu kapku vědmě do úst. Amyrlin jí dokonce podržela nos, aby ji to přinutila spolknout. A Nyneiva měla dobrou paměť, nikdy to, co jednou viděla, nezapomněla. Egwain byla přesvědčená, že pokud se Nyneiva rozhodne něco udělat, nic ji od toho neodradí. A přes úspěchy s tančícím plamínkem by ona nikdy nedokázala přitisknout amyrlin ke stěně. „Aspoň že už se ti nedělá špatně z toho kymácení.“

Nyneiva zavrčela a pak se krátce, ostře zasmála. „Na to, aby mi bylo špatně, jsem strašně rozčílená.“ Opět se nevesele zasmála a zavrtěla hlavou. „Je mi hrozně, aby mi bylo ještě špatně. Světlo, mám pocit, jako by mě někdo pozpátku protáhl dírou po suku. Jestli takhle vypadá výcvik novicky, tak tě to určitě donutí učit se rychle.“

Egwain se mračila na svá kolena. Ve srovnání s tím, jak zacházela s Nyneivou, ji amyrlin jenom prosila, usmívala se, když Egwain uspěla, cítila s jejími neúspěchy a pak jí opět lichotila. Ale všechny Aes Sedai tvrdily, že věci budou v Bílé věži jiné, i když nechtěly říci v čem. Pokud by Egwain měla procházet tím, čím právě prošla Nyneiva, den za dnem, určitě by to nevydržela.

Pohyb lodi se změnil. Kymácení zesláblo a na palubě nad hlavou jim zaduněly kroky. Jakýsi muž křičel cosi, čemu Egwain neporozuměla.

Podívala se na Nyneivu. „Myslíš... Tar Valon?“

„To se dá zjistit jenom jedním způsobem,“ opáčila Nyneiva a odhodlaně stáhla plášť z kolíčku.

Když dorazily na palubu, všude pobíhali námořníci, tahali za provazy, stahovali plachty a připravovali dlouhá vesla. Vítr se ztišil do pouhého vánku a mraky prořídly.

Egwain spěchala k zábradlí. „Je to on! Je to Tar Valon!“ Nyneiva se k ní s bezvýraznou tváří připojila.

Ostrov byl tak velký, až to vypadalo, že se řeka rozdělila ve dvě. Z obou břehů se k ostrovu klenuly mosty, které vypadaly jako vyrobené z krajky, a na břehu sahaly daleko, až za mokřiny u vody. Městské hradby, Zářící hradby Tar Valonu, se pokaždé, když z mraků vykouklo slunce, bíle zaleskly. A na západním břehu, černá proti obloze, se zvedala Dračí hora, z jejíhož rozlomeného vrcholku stoupal tenký proužek kouře. Na rozlehlé pláni, na níž se občas objevovaly nízké pahorky, to byla jediná vysoká hora. Dračí hora, stojící na místě, kde zahynul Drak. Dračí hora, vytvořená smrtí Draka.

Egwain si přála, aby si při pohledu na horu nevzpomněla na Randa. Muž, který může usměrňovat. Světlo, pomoz mu.

Říční královna proplula širokým otvorem ve vysoké okrouhlé zdi, která sahala daleko do řeky. Uvnitř se kolem kulatého přístavu táhlo jedno přístavní molo. Námořníci svinuli poslední plachty a nyní používali pouze vesla, když s lodí couvali k molu. Kolem hráze na prázdná přístaviště vedle těch, která již byla zaplněná, nyní vplouvaly ostatní lodi, které sem přibyly po řece. Praporec s bílým plamenem poháněl přístavní dělníky po již tak zalidněném molu.

Amyrlin přišla na palubu dřív, než byla přivázána uvazovací lana, ale jakmile se objevila, dělníci ihned přistavili lávku. Po amyrlinině boku kráčela Leana s berlou s plamenem na horním konci v ruce a ostatní Aes Sedai je z lodi následovaly na břeh. Žádná z nich se na Egwain s Nyneivou ani neohlédla. Na molu přivítala amyrlin delegace – Aes Sedai se šátky, které se uctivě klaněly a líbaly amyrlinin prsten. Na molu se to lidmi jenom hemžilo, z lodí byl vykládán náklad, vojáci se řadili k vylodění, muži chvátali pro náklad a z hradeb znělo břeskné troubení trubek, které soutěžilo s jásotem přihlížejících.

Nyneiva si hlasitě odfrkla. „Vypadá to, že na nás zapomněly. Pojď. Postaráme se o sebe.“

Egwain váhala vzdát se pohledu na Tar Valon, nicméně následovala Nyneivu do podpalubí, aby si posbírala věci. Když se vrátily na palubu s ranci v rukou, vojáci a trubači byli pryč – a Aes Sedai také. Muži na palubě otevírali poklopy a stáčeli do nich lana. Na palubě Nyneiva popadla za ruku jednoho z dělníků, podsaditého chlapíka v hrubé hnědé košili bez rukávů. „Naše koně,“ začala.

„Mám práci,“ zavrčel muž a vytrhl se jí. „Všecky koně odvedou do Bílý věže.“ Prohlédl si je od hlavy k patě. „Jestli máte ve Věži něco na práci, tak byste si měly pospíšit. Aes Sedai nemaj rády, když nováčci chodějí pozdě.“ Další muž, který zápasil se svinovaným lanem, na něho zařval, a chlapík bez ohlédnutí ženy opustil.

Egwain si s Nyneivou vyměnila pohled. Vypadalo to, že je to skutečně jen na nich.

Nyneiva s výrazem zachmuřeného odhodlání sešla po lávce z lodi, ale Egwain za ní kráčela sklíčeně. Ve vzduchu se vznášel pach dehtu. Všechny ty řeči o tom, že nás tu chtějí, a teď je jim to zřejmě jedno.

Z přístaviště vedlo široké schodiště nahoru k velkému oblouku z tmavého kamene. Když k němu Egwain s Nyneivou dorazily, zůstaly ohromeně stát a jenom zíraly.

Každá budova tu vypadala jako palác, i když většina domů, které stály poblíž oblouku, zřejmě byly podle vývěsních štítů hostince či krámy. Všude byla vidět umná kamenořezba a řady budov jako by byly navrženy tak, aby se doplňovaly a vyrovnávaly jedna druhou. Každému musely připadat jako součásti jednoho ohromného vzoru. Některé stavby vůbec nevypadaly jako domy, ale jako obrovské lámající se vlny či olbřímí lastury či ornamentální, větrem ošlehané útesy. Přímo naproti oblouku bylo velké náměstí s fontánou a stromy a Egwain dohlédla na další náměstí za ním. Nad tím vším se zvedaly věže, vysoké a půvabné, a některé byly propojené i ve značné výšce klenutými můstky. A nad celým městem se zvedala jedna věž, vyšší a větší než všechny ostatní, stejně bílá jako samotné Zářící hradby.

„Když poprvé uvidíte pohádku, vezme vám to dech,“ ozval se za nimi ženský hlas. „Tady vlastně i podesáté, dokonce i posté.“

Egwain se otočila. Ta žena byla Aes Sedai. Egwain si tím byla jistá, i když neměla šátek. Žádná jiná žena by nevypadala tak bezvěce. A také se ta žena nesla se sebevědomím, které Egwainin předpoklad očividně potvrzovalo. Pohled na její ruku Egwain odhalil zlatý prsten znázorňující hada, jenž požírá vlastní ocas. Tato Aes Sedai byla buclatá, měla hřejivý úsměv a byla to ta nejzvláštnější žena, jakou kdy Egwain viděla. Ani její obliny nemohly zakrýt vysedlé lícní kosti a oči měla trochu šikmé, jasné a světle zelené a vlasy téměř barvy ohně. Egwain se jen tak tak zarazila, aby se nad těmi vlasy a šikmýma očima nezahihňala.

„Ogierská stavba, samozřejmě,“ pokračovala dále Aes Sedai, „a podle některých jejich nejlepší dílo. Jedno z prvních měst postavených po Rozbití světa. Tenkrát tu nebylo víc než pár set lidí – a určitě ne víc než dvacet sester – ale oni to postavili pro budoucí potřeby.“

„Je to rozkošné město,“ utrousila Nyneiva. „Máme jít do Bílý věže. Přišly jsme se sem učit, ale nikomu zřejmě nezáleží na tom, jestli zůstaneme, nebo odejdeme.“

„Ovšemže záleží,“ odtušila žena s úsměvem. „Přišla jsem sem pro vás, ale zdržela jsem se s amyrlin. Já jsem Sheriam, správkyně novicek.“

„Já nebudu novicka,“ prohlásila Nyneiva pevným hlasem poněkud příliš rychle. „Amyrlin sama říkala, že budu patřit k přijatým novickám.“

„To mi také řekly.“ Sheriam vypadala pobaveně. „Ještě nikdy jsem o někom takovém neslyšela, ale říkají, že ty jsi... zvláštní. Nicméně nezapomínej, že si do své pracovny mohu povolat i jednu z přijatých novicek. Sice na to musíš porušit víc pravidel, než kdybys byla pouhá novicka, ale už se to párkrát stalo.“ Sheriam se obrátila k Egwain, jako by si nepovšimla toho, jak se Nyneiva mračí. „A ty jsi naše nová novicka. Vždycky mě potěší, když vidět přicházet novicku. V dnešních dobách jich je tak málo. S tebou čtyřicet. Jenom čtyřicet. A jen osm nebo devět z nich povýší mezi přijaté novicky. I když já si myslím, že ty si s tím nemusíš příliš lámat hlavu, pokud budeš tvrdě pracovat a učit se. Práce je tu těžká, a dokonce ani dívka s takovým nadáním, jaké máš podle toho, co jsem slyšela, ty, to nebudeš mít snadné. Jestli to nezvládneš, i když to bude velice těžké, nebo jestli se pod tím náporem zlomíš, bude lepší, když to zjistíme hned, a ty si pak půjdeš svou cestou, než aby ses stala sestrou, kdy na tobě budou záviset ostatní. Život Aes Sedai není jednoduchý. My tě na to tady připravíme, pokud v sobě máš to, co je potřeba.“

Egwain polkla. Zlomit se pod náporem? „Zkusím to, Sheriam Sedai,“ řekla tichounce. A nezlomím se.

Nyneiva se na ni ustaraně podívala. „Sheriam...“ Zarazila se a zhluboka se nadechla. „Sheriam Sedai,“ – ten čestný titul ze sebe dostala málem násilím – „musíte na ni být tak tvrdé? Tělo zvládne jenom určitý věci. Já vím... něco... o tom, čím musejí novicky projít. Určitě není nutné ji lámat jenom proto, abyste zjistily, jak je silná.“

„Myslíš to, co ti dneska provedla amyrlin?“ Nyneiva ztuhla. Sheriam se zřejmě snažila netvářit pobaveně. „Říkala jsem ti, že jsem s amyrlin hovořila. Kvůli své přítelkyni si ale nedělej starosti. Výcvik novicek je tvrdý, ale tolik zase ne. To je pro těch několik prvních týdnů mezi přijatými novickami.“ Nyneivě spadla brada. Egwain měla dojem, že vědmě vylezou oči z důlků. „Abychom vychytaly těch pár, které snad proklouzly výcvikem novicek bez toho, že na to mají. Nemůžeme riskovat, aby se jedna z nás – jedna z hotových Aes Sedai – pod tlakem světa tam venku zhroutila.“ Aes Sedai je obě uchopila za ramena. Nyneiva si zřejmě ani pořádně neuvědomovala, kam vlastně jde. „Pojďte,“ vyzvala je Sheriam, „doprovodím vás do vašich pokojů. Bílá věž čeká.“