„Nestalo se nic tak, jak jsem to čekala,“ zamumlala Moirain nečekajíc však, že jí Lan odpoví.
Dlouhý vyleštěný stůl před ní byl pokrytý knihami, papíry, svitky a rukopisy, z nichž mnohé byly uprášené, jak někde dlouho ležely, a poškozené věkem, takže z některých zbývaly jenom útržky. Místnost jako by celá byla jenom z knih a rukopisů, police jimi přetékaly a volné místo bylo pouze tam, kde byla okna a dveře či krb. Byly tu čalouněné židle s vysokými opěradly, ale na polovině z nich, a také na všech stolcích, ležely knihy, a některé knihy a svitky byly dokonce nacpané pod nimi. Ale jenom svazek, který ležel před Moirain, byl vskutku její.
Teď Moirain vstala a přešla k oknu, odkud vyhlédla do noci směrem ke světlům v nedaleké vsi. Tady žádné nebezpečí pronásledování nehrozilo. Nikdo by nečekal, že půjde sem. Pročisti si hlavu a začni znovu, řekla si v duchu. To jediné můžeš udělat.
Žádný z vesničanů neměl podezření, že dvě postarší sestry žijící v této útulné chaloupce jsou vlastně Aes Sedai. Člověk by něco takového v malé osadě, jako byl Tifanin Pramen, stojící na rozlehlých travnatých pláních Arafelu, kde žili sedláci, rozhodně nečekal. Vesničané k sestrám chodili pro radu se svými potížemi a pro mastičky na své nemoci a vážili si jich jako žen obdařených Světlem, ale nic víc. Adeleas a Vandena spolu dobrovolně odešly do ústraní tak dávno, že dokonce i v Bílé věži jen málokdo věděl, že jsou ještě naživu.
S jedním stejně starým strážcem, který s nimi zůstal, si žily klidně a stále toužily po tom napsat dějiny světa od jeho Rozbití, a pokud možno popsat i co nejvíc z toho, co se událo předtím. Jednoho dne. Mezitím bylo třeba posbírat tolik informací, rozluštit tolik hádanek. Jejich dům byl to správné místo pro Moirain, když potřebovala najít informace. Jenomže tady nic nebylo.
Koutkem oka zachytila pohyb a otočila se. O žlutou cihlovou stěnu vedle krbu se opíral Lan, stejně neproniknutelný jako balvan. „Vzpomínáš si, Lane, jak jsme se poprvé setkali?“
Jenom proto, že hledala nějaký náznak, jí zachvění jeho obočí neuniklo. Jen málokdy se jí podařilo ho překvapit. O tomto tématu se ani jeden z nich nezmiňoval. Skoro před dvaceti lety mu řekla – se vší pýchou, kterou někdo, kdo je dost mladý, aby mu tak i říkali, dokázal sebrat – že se s ním o tom nebude bavit a to stejné čeká od něj. „Vzpomínám,“ bylo vše, co Lan řekl.
„A pořád žádná omluva, že? Hodil jsi mě do jezera.“ Neusmála se, i když teď už jí ta scéna připadala veselá. „Byla jsem promočená až na kůži v čase, kterému vy, Hraničáři, říkáte časné jaro. Málem jsem zmrzla.“
„Vzpomínám si, že jsem taky zapálil oheň a rozvěsil kolem pokrývky, aby ses mohla ohřát v soukromí.“ Prohrábl hořící polena a vrátil pohrabáč na háček. V Hraničních státech bylo v noci chladno i v létě. „Taky si vzpomínám, že když jsem té noci usnul, vylila jsi na mne půl toho jezírka. Oběma by nám bylo ušetřilo hodně mrznutí, kdybys mi prostě byla řekla, že jsi Aes Sedai, místo abys mi to dokazovala. Než aby ses mne snažila oddělit od mého meče. To není nejlepší způsob, jak se představit Hraničáři, ani pro mladou ženu.“
„Já jsem byla mladá a sama, a tys byl velký jako teď a mnohem divočejší. Nechtěla jsem, aby ses dozvěděl, že jsem Aes Sedai. Tenkrát mi přišlo, že bys mi mohl na otázky odpovídat volněji, když to nebudeš vědět.“ Na chvíli se odmlčela a přemýšlela o létech, která od toho setkání uplynula. Bylo dobré, že našla společníka, který se k ní připojil v jejím hledání. „V následujících týdnech, čekal jsi, že tě požádám, aby ses se mnou spojil? Já jsem se rozhodla, že ty jsi ten pravý, hned ten první den.“
„Vůbec mě to nenapadlo,“ odtušil suše Lan. „Měl jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli tě dokážu dopravit do Chachinu a zůstat celý. Každou noc jsi pro mě měla jiné překvapení. Ty mravence si zvlášť pamatuji. Myslím, že za celou tu dobu jsem se ani jednou pořádně nevyspal.“
Moirain se pousmála, když si na to vzpomněla. „Byla jsem mladá,“ řekla znovu. „A nevadí ti to spojení po tolika letech? Ty nejsi muž, který by se snadno nechal vodit na vodítku, byť tak slabém, jako používám já.“ Byla to bodavá připomínka, což taky měla Moirain v úmyslu.
„Ne.“ Lan mluvil chladně, ale znovu zvedl pohrabáč a rozhrabal polena, která to vůbec nepotřebovala. Do komína vylétla sprška jisker. „Rozhodl jsem se sám od sebe, věděl jsem, co to obnáší.“ Železný pohrabáč zarachotil o svůj háček a Lan se obřadně uklonil. „Je mi ctí ti sloužit, Moirain Aes Sedai. Tak to bylo a tak tomu i bude, vždycky.“
Moirain si odfrkla. „Tvoje pokora, Lane Gaidine, v sobě vždy měla víc nadutosti, než na jakou se zmůže většina králů s vojskem za zády. Od prvního dne, kdy jsem tě potkala, tomu tak bylo.“
„Proč najednou ty řeči o minulosti, Moirain?“
Posté – aspoň tak jí to připadalo – Moirain zvážila, slova, která chtěla použít. „Než jsme odjeli z Tar Valonu, zařídila jsem věci tak, že kdyby se mi něco stalo, tvoje pouto by přešlo na jinou.“ Lan na ni mlčky hleděl. „Až ucítíš, že umírám, zjistíš, že tě to nutí ji okamžitě vyhledat. Nechci, aby tě to překvapilo.“
„Nutí,“ vydechl Lan tiše a rozzlobeně. „Ani jedinkrát jsi moje pouto nepoužila k tomu, abys mě k něčemu donutila. Myslela jsem, že je ti to silně proti mysli.“
„Kdybych to neudělala, byl bys po mé smrti volný a ani můj nejsilnější rozkaz by tě nezadržel. Nedovolím, abys zemřel při nesmyslném pokusu mne pomstít. A nedovolím, aby ses vrátil k té své stejně nesmyslné soukromé válce v Morně. Válka, v níž bojujeme, je stejná, jenom kdyby sis toho všiml, a já dohlédnu na to, aby tvůj boj byl k něčemu dobrý. Ani pomstu, ani smrt v Morně ti nedovolím.“
„A vidíš svou smrt přicházet?“ Lan mluvil tiše, s bezvýraznou tváří, jako by byl vytesán z kamene stojícího uprostřed zimní vánice. Takhle ho Moirain viděla již mnohokrát, obvykle když se schylovalo k výbuchu násilí. „Naplánovala jsi něco beze mne, co ti přivodí smrt?“
„Najednou jsem ráda, že v tomto pokoji není žádný rybník,“ zamumlala Moirain, a když Lan ztuhl, protože se ho její zlehčující tón dotkl, zvedla ruce. „Vidím svou smrt každý den, jako ty. A jak by taky ne, když před sebou po všechny ty roky máme úkol? Teď, když se všechno blíží k vyvrcholení, musím smrt pokládat za velice pravděpodobnou.“
Lan si chvíli prohlížel své ruce, velké a hranaté. „Nikdy by mě nenapadlo,“ začal pomalu, „že bych nemusel být tím, kdo z nás dvou zemře první. Nějak, i v nejhorších dobách, to vždycky vypadalo...“ Náhle si začal mnout ruce. „Když už je to tak, že budu někomu předán jako ochočený palácový psík, tak bych docela rád věděl, komu mám patřit.“
„Já jsem v tobě ochočeného psíka nikdy neviděla,“ odsekla Moirain, „a Myrelle taky ne.“
„Myrelle.“ Lan se ušklíbl. „Ano, musela to být některá ze zelených nebo nějaká holčička, která právě povýšila mezi hotové sestry.“
„Pokud dokáže Myrelle udržet své tři gaidiny na uzdě, tak tu pořád je naděje, že zvládne i tebe. I když vím, že by si tě ráda nechala, slíbila, že tvoje pouto předá další, až najde tu, která by se k tobě hodila lépe.“
„Aha. Takže ne ochočený psík, ale balík. Myrelle tedy bude –opatrovnice! Moirain, dokonce ani zelené se ke svým strážcům takhle nechovají. Za posledních čtyři sta let žádná Aes Sedai nepředala pouto svého strážce jiné, ale ty mi to nechceš udělat jenom jednou, ale hned dvakrát!“
„Je to hotovo, a já to nezruším.“
„Světlo mě oslep, jestli mám jít z ruky do ruky, máš aspoň ponětí, v čích rukou mám skončit?“
„Co dělám, je pro tvé vlastní dobro a možná i pro dobro někoho jiného. Je možné, že Myrelle najde nějakou holčičku, která právě povýšila mezi hotové sestry – tak jsi to přece říkal, ne? – která bude potřebovat strážce zakaleného v boji a znalého, jak to ve světě chodí, holčičku, která by mohla potřebovat někoho, kdo ji hodí do jezera. Ty máš hodně co nabídnout, Lane, a dívat se, jak je to promarněno v nějakém neoznačeném hrobě, nebo jak tě žerou krkavci, když bys mohl přejít k ženě, která tě potřebuje, by bylo horší než hříchy, o nichž žvaní bělokabátníci. Ano, myslím, že ona tě bude potřebovat.“
Lanovi se trochu rozšířily oči. U něj to bylo to stejné, jako by jiný muž zalapal překvapením po dechu. Moirain ho zřídkakdy vídávala tak vyvedeného z míry. Lan dvakrát otevřel ústa, než konečně promluvil. „A koho máš na mysli pro tohle –“
Moirain ho zarazila. „Jsi si jistý, že tě to pouto neškrtí, Lane Gaidine? Uvědomil sis snad teprve nyní, poprvé, jak silné to pouto je, jak hluboké? Mohl bys skončit s nějakou slibnou bílou sestrou, samá logika a žádné srdce, nebo s mladou hnědou sestrou, která tě bude považovat jenom za slouhu, co jí bude nosit knihy a zápisky. Mohu tě předat, komu se mi zachce, jako balík – nebo jako palácového psíka – a ty nemůžeš udělat nic jiného, než že půjdeš. Jsi si jistý, že ti to nevadí?“
„Tak proto to celé bylo?“ zaskřípal Lan zuby. Oči mu plály modrým plamenem a rty měl zkřivené. Hněv. Poprvé, co ho Moirain znala, byl v jeho tváři zřetelně vidět hněv. „Takže všechny ty řečičky byly jenom zkouška – jenom zkouška! – abys zjistila, jestli mi mé pouto můžeš znechutit? Po všech těch letech? Ode dne, kdy jsem se ti zaslíbil, jsem jel tam, kam jsi mi řekla, dokonce i když jsem to považoval za hloupost, dokonce i když jsem měl důvod jet opačným směrem. Nikdy jsi mé pouto nepotřebovala, abys mě k něčemu přinutila. Stačilo tvé slovo, a já jsem se díval, jak se vrháš do nebezpečí, a držel jsem ruce pryč od tebe, když stačilo, abych tasil meč a prosekal ti cestu do bezpečí. Po tom všem mě ještě zkoušíš?“
„Nezkouším tě, Lane. Mluvila jsem jasně, nic jsem nepřekroutila, a udělala jsem to, co jsem řekla. Ale ve Fal Daře jsem začala přemýšlet, jestli jsi vskutku pořád cele při mně.“ Lanovi se v očích objevil ostražitý výraz. Lane, odpusť. Nechtěla jsem zbořit zdi, které sis tak pečlivě vystavěl, ale musela jsem se to dozvědět. „Proč ses tak choval k Randovi?“ Lan zamrkal. Tohle očividně nečekal. Moirain věděla, co od ní očekával dál, a nehodlala se vzdát teď, když byl tak vyvedený z míry. „Přivedl jsi ho k amyrlin a nechal jsi ho mluvit a chovat se, jako by byl urozený pán z Pohraničí a rozený voják. Určitým způsobem se to hodilo k tomu, co jsem s ním měla v úmyslu, ale my dva jsme spolu nikdy nemluvili o tom, že ho to naučíme. Proč, Lane?“
„Zdálo se mi to... správné. Mladý vlkodav musí jednoho dne potkat svého prvního vlka, ale když ho bude vlk považovat za štěně, když se bude chovat jako štěně, vlk ho určitě zabije. Vlkodav musí být vlkodavem a ve vlčích očích dokonce ještě větším než ve svých vlastních, jestli má přežít.“
„Tak takhle vidíš Aes Sedai? A amyrlin? Mne? Jako vlky, kteří strhnou tvého mladého vlkodava?“ Lan zavrtěl hlavou. „Ty víš, co je zač, Lane. Víš, čím se musí stát. Musí. Oč usiluji od chvíle, kdy jsme se my dva setkali, dokonce ještě déle. Pochybuješ snad o tom, co dělám?“
„Ne. Ne, ale...“ Lan se už vzpamatoval a opět kolem sebe stavěl zdí. Ale ještě nebyly zcela hotové. „Kolikrát jsi říkala, že ta’veren přitahují lidi kolem sebe, jako vodní vír přitahuje klacíky? Asi mě to přitáhlo také. Já jenom vím, že mi to připadalo správné. Ti sedláci potřebovali někoho na své straně. Přinejmenším Rand to potřeboval. Moirain, já věřím v to, co děláš, i teď, kdy toho nevím ani polovinu. Věřím v tebe. Nežádal jsem tě, abys mne uvolnila z mého pouta, ani to neudělám. Ať už máš v plánu zemřít a mě dostat do bezpečí – zbavit se mne – bude mi potěšením dohlédnout na to, abys zůstala naživu, a ty plány, aspoň prozatím, ti nevyšly.“
„Ta’veren," povzdechla si Moirain. „Možná to bylo tím. Spíš než třísku dolů po proudu se snažím dostat poleno přes peřeje. Pokaždé, když na ně zatlačím, ono zatlačí na mě, a čím dál se dostáváme, tím je to poleno větší. A přesto ho musím dostat až na konec.“ Zasmála se. „Rozhodně nebudu nešťastná, starý příteli, jestli se ti podaří tyto mé plány zmařit. A teď mne, prosím, zanechej samotnou. Potřebuji být sama a přemýšlet.“ Lan zaváhal jenom na okamžik, než vykročil ke dveřím. V poslední chvíli ho však Moirain zarazila, protože se musela zeptat ještě na poslední věc. „Snil jsi někdy o něčem jiném, Lane?“
„Všichni lidé sní. Ale já poznám, kdy je to jenom sen. Tohle,“ – dotkl se jílce svého meče – „je skutečnost.“ Zdi už opět stály, vysoké a pevné jako vždy.
Chvíli poté, co Lan odešel, se Moirain opírala v židli a hleděla do ohně. Myslela na Nyneivu a praskliny ve zdi. Aniž se snažila, aniž ji vůbec napadlo, co vlastně dělá, ta mladá žena vytvořila pukliny v Lanově obranné zdi a do nich zasadila popínavé rostliny. Lan si myslel, že je v bezpečí, uvězněn ve své pevnosti vytvořené osudem a jeho vlastním přáním, ale pomalu, trpělivě ty popínavky zeď bořily a odhalovaly tak muže za ní. Již nyní byl Nyneivě a jejím přátelům určitým způsobem věrný. Zpočátku si lidí z Emondovy Role nevšímal, bral je pouze jako někoho, kdo nějakým způsobem zajímá Moirain. Nyneiva to změnila, jako změnila i Lana samotného.
Ke svému úžasu Moirain pocítila záchvěv žárlivosti. Nic takového ještě nikdy necítila, rozhodně ne k ženám, které Lanovi házely srdce k nohám, ani k těm, které s ním sdílely lože. Vskutku, ona ho nikdy nepovažovala za předmět žárlivosti, nikdy tak nesmýšlela o žádném muži. Ona se provdala za svůj boj, jako se on oženil se svým. Ale bojovali spolu v těch bitvách už tak dlouho. On uštval koně k smrti a pak s ní v náručí utíkal dál, až se sám málem také schvátil, aby ji donesl k Anaiye kvůli léčení. Ona mu nejednou ošetřovala rány a svým uměním ho udržovala při životě, když on byl ochoten jej odvrhnout, aby zachránil ten její. Vždycky tvrdil, že byl sezdán se smrtí. Teď ho však zaujala jiná nevěsta, i když k tomu byl slepý. Pořád byl přesvědčen, že je v bezpečí, silný za svou zdí, ale Nyneiva už mu do vlasů vpletla svatební květiny. Bude pořád ještě schopen dvořit se smrti tak bezstarostně? Moirain napadlo, kdy ji asi požádá, aby ho z jeho pouta uvolnila. A co potom asi udělá ona.
S úsměvem se zvedla. Měla na práci důležitější věci. Mnohem důležitější. Přelétla pohledem otevřené knihy a papíry, jimiž byla místnost přecpána. Tolik náznaků, ale žádné odpovědi.
Vstoupila Vandena s podnosem s čajovou konvicí a šálky. Byla štíhlá a půvabná, s rovnými zády, a téměř bílé vlasy měla úhledně stažené do uzlu. Bezvěkost jejích hladkých lící prozrazovala mnoho, mnoho let. „Nechala bych tohle přinést Jaema a sama bych tě nerušila, ale on je venku ve stodole a cvičí s mečem.“ Když odkládala letitý rukopis stranou, aby mohla na stůl postavit podnos, zachichotala se. „Když je tu Lan, Jaem si připomněl, že je víc než jenom zahradník a posluha. Gaidinové jsou tak pyšní. Myslela jsem, že tu Lan ještě bude. Proto jsem přinesla šálek navíc. Už jsi našla, co hledáš?“
„Já si ani nejsem jistá, co vlastně hledám.“ Moirain se zamračila a upřeně se na druhou ženu zadívala. Vandena byla ze zeleného adžah, ne z hnědého jako její sestra, a přesto spolu tak dlouho studovaly, že věděla o dějinách tolik, co Adeleas.
„Ať je to, co je to, ty zřejmě ani nevíš, kde hledat.“ Vandena po sunula nějaké knihy a rukopisy po stole a zavrtěla hlavou. „Tolik témat. Trollocké války. Hlídači vln. Pověst o návratu. Dvě pojednání o Valerském rohu. Tři o temném proroctví a – Světlo, tady je Santhřina kniha o Zaprodancích. Ta je ohavná. Tak ohavná, jako tahle o Shadar Logothu. A Dračí proroctví ve třech různých překladech a originál. Moirain, co to máš vlastně za lubem? Proroctví bych ještě pochopila – doslechly jsme se tu nějaké novinky, i když jsme tak daleko. Doslechly jsme se, co se stalo v Illianu. Ve vesnici se dokonce povídá, že někdo už Valerský roh našel.“ Mávla rukopisem o rohu a vykašlala prach, který se z něj zvedl. „To samozřejmě neberu vážně. Jinak by se vykládalo víc. Ale co –? Ne. Říkáš, že chceš mít soukromí, a já ti ho poskytnu.“
„Počkej chvíli,“ zastavila Moirain druhou Aes Sedai u dveří. „Třeba bys mi mohla odpovědět za pár otázek.“
„Pokusím se.“ Vandena se náhle usmála. „Adeleas tvrdí, že jsem se měla rozhodnout pro hnědé adžah. Ptej se.“ Nalila čaj do dvou šálků a jeden podala Moirain. Pak si přitáhla židli k ohni.
Z šálků stoupala pára a Moirain pečlivě vybírala otázky. Abych našla odpovědi, ale neprozradila příliš. „V Proroctvích není o Valerském rohu ani zmínky, ale je někde spojen s Drakem?“
„Ne. Kromě toho, že Valerský roh musí být nalezen dřív, než Drak Znovuzrozený vybojuje Tarmon Gai’don, Poslední bitvu, neexistuje mezi nimi žádné spojení.“ Bělovlasá žena srkala čaj a čekala.
„Existuje nějaké spojení Draka s Tomovou Hlavou?“
Vandena zaváhala. „Ano a ne. O tohle se s Adeleas pořád přeme.“ Její hlas nabyl poučného tónu a na chvíli hovořila jako hnědá sestra. „Existuje verze originálu, v níž se v doslovném překladu praví: ‚Pět vyjede, čtyři se vrátí. Nad hlídače se prohlásí a s praporcem v ohni překročí nebesa...‘ No, ještě to pokračuje. Ale důležité je slovo ma’vron. Já myslím, že by se nemělo překládat prostě jako ‚hlídači‘, což je a’vron. Ma’vron v sobě chová větší důležitost. Já tvrdím, že to znamená hlídači vln, i když oni si samozřejmě říkají Do Miere A’vron, a ne Ma’vron. Adeleas tvrdí, že si jenom hraji se slovíčky. Ale já si myslím, že to znamená, že se Drak Znovuzrozený objeví někde nad Tomovou Hlavou, v Arad Domanu nebo v Saldeii. Adeleas si myslí, že je to hloupost, ale já v poslední době poslouchám každičkou zprávu, která sem ze Saldeie dorazí. Mazrim Taim může usměrňovat, jak jsem se doslechla, a našim sestrám se ještě nepodařilo ho zahnat do kouta. Je-li on Drakem Znovuzrozeným a Valerský roh bude nalezen, tak k Poslední bitvě dojde už brzy. Možná ani naše dějiny nikdy nedokončíme.“ Otřásla se a náhle se zasmála. „Zvláštní věci, kvůli kterým si dělám starosti. Hádám, že se opravdu stávám hnědou sestrou. Hrůza, stěžovat si zrovna na to. Jaká je tvá další otázka?“
„Nemyslím, že by sis měla dělat starosti kvůli Taimovi,“ poznamenala Moirain nepřítomně. Nicméně to bylo spojení s Tomovou Hlavou, byť velice vzdálené a nepřímé. „Chytí ho jako Logaina. Co Shadar Logoth?“
„Shadar Logoth!“ odfrkla si Vandena. „V krátkosti, město zničila jeho vlastní nenávist. Zahynulo tam všechno živé kromě Mordetha, rádce, který to všechno začal, když proti temným druhům použil taktiku temných druhů, a ten je tam teď lapen a číhá na duše, které by mohl ukrást. Není bezpečné tam vstoupit a není bezpečné se ve městě čehokoliv dotknout. Ale to by měla znát každá novicka, která čeká, že bude patřit mezi přijaté novicky. Jinak bys tu musela zůstat nejmíň měsíc a poslouchat Adeleas, jak o tom vypráví – ona o tom opravdu hodně ví – ale i tak ti mohu říci, že tam není nic o Drakovi. To místo bylo mrtvé už sto let předtím, než z popela trollockých válek povstal Jurian Kamenný luk, a ten je Shadar Logothu v dějinách falešných Draků nejblíž.“
Moirain zvedla ruku. „Nemluvila jsem jasně, nemyslela jsem Draka, ať už falešného, nebo Znovuzrozeného. Nenapadá tě nějaký důvod, proč by mizelec chtěl něco, co pochází z Shadar Logothu?“
„Ne pokud by věděl, odkud ta věc pochází. Nenávist, která zabila Shadar Logoth, byla nenávistí namířenou proti Temnému. Zplozence Stínu by to zničilo stejně jistě jako toho, kdo kráčí ve Světle. Oni se Shadar Logothu zcela oprávněně bojí, stejně jako my.“
„A co bys mi mohla říci o Zaprodancích?“
„Skáčeš z jednoho předmětu na druhý. Mohu ti říci jen o málo víc, než co ses naučila jako novicka. Nikdo toho o Bezejmenných neví o moc víc. Čekáš snad, že budu žvanit o tom, co jsme se obě naučily jako mladá děvčata?“
Moirain chvíli mlčela. Nechtěla toho prozradit moc, ale Vandena s Adeleas měly v malíčku víc vědomostí, než kolik bylo známo mimo Bílou věž, a tam by ji čekalo víc problémů, než kolik byla teď ochotna vyřizovat. Nechala jméno proklouznout mezi rty, jako by jí uniklo samo. „Lanfear.“
„Projednou,“ povzdechla si druhá žena, „nevím o nic víc, než co jsem věděla jako novicka. Dcera noci zůstává takovou záhadou, jako by byla skutečně zahalena temnotou.“ Vandena se odmlčela a zahleděla se do svého šálku. Když vzhlédla, upřela pronikavý pohled Moirain do tváře. „Lanfear byla spojena s Drakem, s Luisem Therinem Telamonem. Moirain, máš nějaký klíč k tomu, kde se Drak znovu zrodí? Nebo zrodil? Už přišel?“
„Kdybych to věděla,“ odpověděla vyrovnaně Moirain, „byla bych tady místo v Bílé věži? Přísahám, že amyrlin ví vše, co já. Už jsi od ní dostala předvolání?“
„Ne, a čekala jsem, že si nás povolá. Až přijde čas, kdy se budeme muset postavit Draku Znovuzrozenému, amyrlin bude potřebovat každou sestru, i přijatou novicku, dokonce i každou mladší novicku, která dokáže bez pomoci zapálit svíčku.“ Vandena zadumaně ztišila hlas. „S takovou silou, kterou on povládne, ho budeme muset přemoci dřív, než ji proti nám dokáže použít, než zešílí a zničí svět. A přesto ho nejdřív musíme nechat, aby se postavil Temnému.“ Nevesele se zasmála při pohledu na Moirainin výraz. „Já nejsem červená. Studovala jsem proroctví a vím dost na to, že se ho nesmíme pokoušet zkrotit předtím. Jestli ho vůbec dokážeme zkrotit. Vím stejně dobře jako ty, jako každá sestra, která si dala tu námahu, aby to zjistila, že zámky, držící Temného v Shayol Ghulu, slábnou. Illiánci svolali velké hledání Valerského rohu. Všude jsou falešní Draci. A dva z nich, Logain a teď ten v Saldeii, byli schopní usměrňovat jedinou sílu. Kdy naposled našly červené sestry dva muže schopné usměrňovat v jednom roce? Kdy naposled našly jednoho takového za pět let? Já to nepamatuji, a to jsem o hodně starší než ty. Známky jsou všude. Tarmon Gai’don se blíží. Temný se dostane na svobodu. A Drak se znovu zrodí.“ Šálek zachrastil, když ho pokládala na stůl. „Nejspíš proto se tolik bojím, že jsi snad zahlédla jeho stopy.“
„On přijde,“ řekla Moirain klidně, „a my uděláme, co je třeba vykonat.“
„Kdybych si myslela, že by to něčemu pomohlo, vytáhla bych Adeleas od těch jejích knížek a vydaly bychom se do Bílé věže.
Ale raději jsem tady. Třeba ještě budeme mít dost času dopsat naše dějiny.“
„Doufám, že budete, sestro.“
Vandena vstala. „Nuže, než si půjdu lehnout, musím ještě něco udělat. Pokud nemáš žádné další otázky, zanechám tě tvému studiu.“ Ale odmlčela se a dokázala tak, že bez ohledu na to, kolik času strávila s knihami, pořád je ze zeleného adžah. „Měla bys něco udělat s Lanem, Moirain. V tom chlapovi to vře víc než v Dračí hoře. Dříve nebo později vybuchne. Znala jsem dost mužů, abych poznala, kdy má jeden starosti se ženou. Vy dva jste spolu už dlouho. Třeba v tobě konečně vidí i ženu, a ne jen Aes Sedai.“
„Lan mne vidí takovou, jaká jsem, Vandeno. Jako Aes Sedai. A pořád ještě jako přítelkyni. Aspoň v to doufám.“
„Vy modré. Vždycky připravené zachraňovat svět, který jste samy ztratily.“
Když bělovlasá Aes Sedai odešla, Moirain vzala svůj plášť a mumlajíc si pro sebe vyšla do zahrady. Něco, co Vandena říkala, jí vrtalo hlavou, ale nemohla si vzpomenout, co to bylo. Odpověď, nebo aspoň náznak odpovědi, na otázku, kterou vůbec nepoložila – ale ani na tu otázku nedokázala přijít.
Zahrada byla malá, stejně jako domek, ale úhledná i v měsíčním světle, kterému pomáhala žlutá záře vycházející z oken chaloupky. Cestičky mezi přepečlivě upravenými záhonky květin byly vysypány pískem. Moirain si volně přehodila plášť přes ramena, protože noc byla přece jen chladná. Co je to za odpověď a co je to za otázku?
Za ní zakřupal písek, a když se Moirain otočila, měla dojem, že vidí Lana.
Jen pár kroků od ní se tyčil jakýsi, stín, který vypadal příliš vysoký na muže zahaleného do pláště. Ale obličej měla postava ozářený měsícem. Bledé, propadlé tváře, černé oči, příliš velké, lemované vráskami, a rudé rty. Plášť se otevřel a rozvinul se do velkých, netopýřích křídel.
Vědouc, že je příliš pozdě, se Moirain otevřela saidaru, jenže draghkar začal polohlasem zpívat, a ten tichý bzukot jí zaplnil hlavu a zlomil její vůli. Saidar uklouzl pryč. Když Moirain vykročila k tomu stvoření, cítila jenom vzdálený smutek. Tichounký zpěv ji přitahoval a potlačoval veškerý cit. Bílé, bílé ruce – jako ruce člověka, jenže zakončené drápy – se k ní natáhly a rty barvy krve se zkřivily v nápodobě úsměvu, přičemž odhalily ostré zuby, ale jenom trošičku, takže Moirain věděla, že ji nekousne. Měla by se bát draghkarova polibku. Jakmile se jí ty rty dotknou, jako by už byla mrtvá, protože z ní vysaje duši, vysaje z ní život. Ten, kdo ji najde, i kdyby ji našel ve chvíli, kdy ji draghkar pustí z objetí, najde jenom mrtvé tělo bez známky poranění, chladné, jako by bylo mrtvé dva dny. A kdyby někdo dorazil dřív, než zemře, to, co by našel, by bylo ještě horší, ale už by to nebyla ona. Polohlasné prozpěvování ji přitahovalo na dosah těch bledých rukou a draghkar k ní pomalu skláněl hlavu.
Moirain příliš nepřekvapilo, když se jí nad ramenem zableskla čepel meče, která se draghkarovi zabořila do prsou, a jen o málo víc ji překvapilo, když nad druhým ramenem zaútočil vedle prvního druhý meč.
Omámená se jakoby z velké dálky dívala, jak tvor couvá. V zorném poli se jí objevil Lan, pak Jaem. Šedovlasý strážce držel v kostnatých rukou meč stejně jistě jako mladší muž. Draghkar měl bledé ruce od krve, jak se snažil vyrvat ostrou ocel z prsou, a křídly silně bil oba muže. Náhle, zraněný a krvácející, začal znovu zpívat. Strážcům.
Moirain se s námahou sebrala. Měla pocit, jako by byla úplně prázdná, jako by se tomu stvoření podařilo ji políbit. Na slabost není čas. Ve chvilce se otevřela saidaru, a jak ji naplnila síla, zatvrdila se, aby se mohla zplozence Stínu dotknout přímo. Oba muži byli příliš blízko, takže by cokoliv jiného zranilo i je. Dokonce i když používala jedinou sílu, věděla, že ji draghkar pošpiní.
Ale ve chvíli, kdy začala, Lan zvolal: „Připrav se na smrt!“ A Jaem pevně zopakoval: „Připrav se na smrt!“ A oba muži vkročili draghkarovi na dosah a zarazili do něj meče až po jílec.
Draghkar zvrátil hlavu dozadu a zavyl. Jeho vřískot Moirain pronikal do hlavy jako jehličky. I když byla zahalena do saidaru, tak to cítila. Draghkar se zřítil, jako když padá strom, a jedním křídlem srazil Jaema na kolena. Lan se sesul, jako by byl naprosto vyčerpán.
Z domu vyběhly s lucernami Vandena s Adeleas.
„Co to bylo za hluk?“ chtěla vědět Adeleas. Byla skoro zrcadlovým odrazem své sestry. „Šel Jaem a...“ Světlo lucerny dopadlo na draghkara a ona se odmlčela.
Vandena uchopila Moirain za ruce. „Snad ne...?“ Otázku také nedokončila, když Moirain uviděla, jak ji obklopuje záře. Ucítila, jak do ní z druhé ženy proudí síla, a nikoliv poprvé si upřímně přála, aby Aes Sedai mohly udělat pro sebe to, co dokázaly pro ostatní.
„Ne,“ pravila vděčně. „Podívej se na gaidina.“
Lan se na ni podíval se stisknutými rty. „Kdybys mě předtím tolik nerozčílila, že jsem si musel jít zacvičit s Jaemem a nechtělo se mi vracet do domu...“
„Jenomže já jsem to udělala,“ řekla Moirain. „Vzor do sebe vplete všechno.“ Jaem cosi mumlal, ale nechal Vandenu, aby se mu podívala na rameno. Byl samá kost a šlacha, a přesto vypadal tuhý jako starý kořen.
„Jak,“ chtěla vědět Adeleas, „se mohlo stvoření Stínu dostat tak blízko, aniž bychom ho ucítily?“
„Bylo chráněno,“ odvětila Moirain.
„Nesmysl,“ odsekla Adeleas. „Jenom sestra by mohla –“ Náhle se zarazila, a Vandena se otočila od Jaema, aby se podívala na Moirain.
Moirain vyslovila to, co žádná z nich nechtěla slyšet. „Černé adžah.“ Od vsi se k nim donesl křik. „Lepší by bylo tohle,“ – ukázala na draghkara roztaženého v květinovém záhonku – „schovat, a to rychle. Přijdou se zeptat, jestli nepotřebujete pomoc, ale kdyby uviděli tohle, začaly by řeči, které by se vám nelíbily.“
„Jistě, samozřejmě,“ přitakala Adeleas. „Jaeme, běž a vyřiď to s nimi. Řekni jim, že nevíme, co ten hluk způsobilo, ale že tady je všechno v pořádku. Zadrž je.“ Šedovlasý strážce odspěchal do noci vstříc blížícím se vesničanům. Adeleas si prohlížela draghkara, jako by to byla nesmírně zajímavá pasáž v knize. „Ať už jsou do toho zapleteny Aes Sedai nebo ne, co ho sem mohlo přivést?“ Vandena mlčky pozorovala Moirain.
„Obávám se, že vás musím opustit,“ řekla Moirain. „Lane, připravíš koně?“ Když strážce odešel, dodala: „Nechám vám tu dopisy, které je třeba poslat do Bílé věže, pokud budete tak laskavy a zařídíte to.“ Adeleas nepřítomně kývla, pozornost stále upírala na stvoření v záhonu.
„A najdeš své odpovědi tam, kam odjíždíš?“ zeptala se Vandena.
„Myslím, že jsem už našla jednu, kterou jsem nehledala. Jenom doufám, že se příliš nezpozdím. Budu potřebovat brk a pergamen.“ Odtáhla Vandenu do domu a nechala Adeleas, aby to vyřídila s draghkarem.