Velké Hledání

16 V zrcadle Temnoty

„Tos neměl dělat, urozený pane Rande,“ řekl Hurin, když Rand těsně před rozbřeskem probudil ostatní. Slunce bylo ještě schované pod obzorem, ale bylo dost světla, aby bylo vidět. Mlha se ztratila, když ještě byla tma, ale mizela jen neochotně. „Když se nás snažíš ušetřit, můj pane, kdo zařídí, abychom se dostali domů?“

„Potřeboval jsem přemýšlet,“ řekl Rand. Teď nic neukazovalo na to, že tu kdy bývala nějaká mlha nebo Ba’alzamon. Rand se prstem dotkl kapesníku, který měl ovázaný kolem pravé ruky. Ten dokazoval, že tu Ba’alzamon byl. Rand se chtěl co nejdřív dostat z tohoto místa. „Jestli máme ty Fainovy temné druhy chytit, měli bychom už být v sedle. Už dávno. Cestou můžeme sníst placky.“

Loial se zarazil, právě když se protahoval a ruce měl asi tak ve výšce, kde by měl Hurin hlavu, kdyby stál Randovi na ramenou. „Tvoje ruka, Rande. Co se stalo?“

„Poranil jsem se. Nic to není.“

„Mám v sedlové brašně hojivou mast –“

„Nic to není!“ Rand věděl, že mluví drsně, ale jediný pohled na spáleninu by určitě vyvolal otázky, na které se mu nechtělo odpovídat. „Maříme čas. Raději se dejme na cestu.“ Vydal se osedlat Rudocha a kvůli popálené ruce si počínal dost neohrabaně. Hurin přiskočil ke svému koni.

„Není nutné být hned tak nedůtklivý,“ zabručel Loial.

Stopa, usoudil Rand, když se vydali na cestu, by v tomto světě byla čímsi přirozeným. Bylo tady až příliš nepřirozených věcí. Rand by byl přivítal dokonce i obyčejný otisk koňského kopyta. Fain, temní druzi a trolloci přece museli zanechat nějakou viditelnou stopu. Rand se cestou soustředil na zem a snažil se rozeznat jakoukoliv stopu, kterou by tu zanechala nějaká jiná živá bytost.

Nebylo tu nic, ani obrácený kamínek, ani rozrytá hlína. Jednou se ohlédl na zemi za nimi, jenom aby se ujistil, že na hlíně opravdu zůstávají otisky kopyt. Jejich cestu jasně označovala rozrytá hlína a ohnutá tráva, a přesto před nimi byla půda naprosto neporušená. Ale Hurin trval na tom, že stopu cítí, byť slabou, a ta prý pořád míří k jihu.

Slídič znovu věnoval plnou pozornost stopě, kterou sledoval jako pes stopující jelena, a Loial zase jel ztracen ve svých vlastních myšlenkách, přičemž si pro sebe mumlal a hladil velkou sukovici, kterou měl před sebou položenou přes sedlo.

Nejeli ještě ani hodinu, když před sebou Rand zahlédl věž. Byl tak zaneprázdněn hledáním stop, že ten zašpičatělý sloup uviděl, teprve až ho bylo jasně vidět vysoko nad vrcholky stromů. „Rád bych věděl, co to je.“ Věž jim ležela přímo v cestě.

„Nevím, co by to mohlo být, Rande,“ řekl Loial.

„Kdyby to – kdyby to byl náš vlastní vět, urozený pane Rande...“ Hurin si neklidně poposedl. „No, ten pomník, o kterým nám vykládal urozený pán Ingtar – ten na počest vítězství Artuše Jestřábí křídlo nad trolloky – to bývala vysoká věž. Ale strhli ji už před tisíci lety. Teď tam není nic, jenom velká vyvýšenina jako kopec. Viděl jsem to, když jsem jel s vyřízením od urozeného pána Agelmara do Cairhienu.“

„Podle Ingtara,“ ozval se Loial, „je to pořád tři nebo čtyři dny cesty před námi. Jestli to tu vůbec je. Nevím, proč by mělo. Podle mě tu nikde nejsou lidé.“

Slídič znovu upřel zrak na zem. „Je to ono, že, Staviteli? Nejsou tu lidé, ale ono je to tam před námi. Možná bychom se tomu měli vyhnout, můj pane Rande. Nedá se říct, co to je, ani kdo tam je, na takovým místě.“

Rand chvíli ťukal prsty na vysokou hrušku svého sedla a přemýšlel. „Musíme se držet stopy, jak nejvíc to půjde,“ prohlásil nakonec. „Jak to zatím vypadá, tak jsme se ke Fainovi nijak nepřiblížili, a já, pokud to bude jen trochu možné, nechci ztrácet čas. Jestli uvidíme nějaké lidi nebo něco neobvyklého, tak to objedeme tak, abychom zase narazili na stopu. Ale do té doby pojedeme přímo.“

„Jak říkáš, urozený pane.“ Slídič mluvil divně a úkosem se podíval na Randa. „Jak říkáš.“

Rand se chvíli mračil, než pochopil, a pak bylo na něm, aby si povzdechl. Urození pánové nic nevysvětlují těm, kteří jdou za nimi, pouze jiným urozencům. Neprosil jsem se ho, aby mě považoval za zatraceného urozeného pána. Ale on tě za něj považuje, odpovídal mu tichounký hlásek, a ty ho necháváš. To ty ses rozhodl. Teď je to tvou povinností.

„Najdi stopu, Hurine,“ řekl Rand.

Slídič se úlevou zazubil a pobídl koně dál.

Jak jeli, vyšplhalo se na oblohu slabé slunce, a než jim dostoupilo nad hlavu, dostali se tak na míli od věže. Dojeli k jednomu z potoků, tekl v úžlabině na půl sáhu hluboké, a stromy tu rostly jen řídce. Rand viděl vyvýšeninu, na které věž stála. Vypadala jako kopec s plochým vrcholkem. Samotná šedá věž se zvedala do výšky nejméně sta sáhů a Rand jen tak tak rozeznal, že vrcholek je vytesán do podoby ptáka s rozepjatými křídly.

„Jestřáb,“ řekl Rand. „To je památník Jestřábího křídla. Musí to být on. Takže tu byli lidé, i když teď už tu možná nejsou. Tady ho prostě postavili na jiném místě a nikdy ho nestrhli. Jen si pomysli, Hurine. Až se vrátíme, budeš moct všem povyprávět, jak ten památník skutečně vypadá. Na celém světě budeme jenom my tři, kteří ho opravdu viděli na vlastní oči.“

Hurin kývl. „Ano, urozený pane. Moje děti si ten příběh rády poslechnou. Povídání o tom, jak jejich táta viděl věž Jestřábího křidla.“

„Rande,“ začal ustaraně Loial.

„Můžeme tam docválat,“ řekl Rand. „Jedeme. Cval nám jenom prospěje. Tohle místo je možná mrtvé, ale my jsme živí.“

„Rande,“ ozval se znovu Loial, „myslím, že to není –“

Rand, nečekaje, až Loial domluví, pobídl Rudocha patami a hřebec vyrazil dopředu. S cákáním se dvěma kroky přebrodil přes mělkou stružku a vyškrábal se na protější břeh. Hurin pobídl koně těsně za ním. Rand slyšel, jak za ním Loial volá, ale jenom se zasmál, mávl na ogiera, aby jel za nimi, a cválal dál. Když upíral oči na jedno místo, země tolik neuhýbala a neklouzala, a vítr ve tvářích mu dělal dobře.

Vyvýšenina pokrývala dobré dva hony, ale travnatý svah byl mírný. Šedá věž se zvedala k obloze, hranatá a dost široká, takže i přes svou výšku působila masivním, téměř přisedlým dojmem. Rand se přestal smát a se zachmuřeným výrazem přitáhl Rudochovi otěže.

„Je to opravdu památník Jestřábího křídla, urozený pane Rande?“ zeptal se nejistě Hurin. „Nějak to nevypadá správně.“

Rand poznal drsné hranaté písmo, které pokrývalo celou přední stranu pomníku, a dokonce poznal i některé symboly vytesané po celé šířce, vysoké jako člověk. Lebku s rohy dha’belských trolloků. Železnou pěst dhaťmonů. Trojzubec ka’bolů a vír if’fraitů. Byl tu také jestřáb, vyřezaný skoro až dole. Rozpětí křídel měl na deset kroků, ležel na zádech, byl proboden bleskem a krkavci mu vyklovávali oči. Mohutná křídla na vrcholku věže jako by zastínila slunce.

Rand zaslechl, jak se k nim cvalem blíží Loial.

„Snažil jsem se ti to říct, Rande,“ ozval se Loial. „Je to krkavec, ne jestřáb. Teď to vidím jasně.“ Hurin obrátil koně, odmítal se na věž vůbec podívat.

„Ale jak to?“ řekl Rand. „Artuš Jestřábí křídlo tady nad trolloky zvítězil. Ingtar to říkal.“

„Tady ne,“ vykládal pomalu Loial. „Tady očividně ne. ‚Z kamene na kámen vedou řady »kdyby«, mezi světy, které by mohly být.‘ Přemýšlel jsem o tom a myslím, že vím, co ty ‚světy, které by mohly být‘ jsou. Myslím, že to vím. Světy, kterými by náš svět mohl být, kdyby se věcí udály jinak. Možná proto je všechno tak... vybledlé na pohled. Kvůli tomu ‚kdyby‘ a ‚možná‘. Je to jenom stín skutečného světa. Myslím, že v tomto světě zvítězili trolloci. Možná proto jsme tu neviděli žádné vesnice ani lidi.“

Randovi naskočila husí kůže. Kde zvítězili trolloci, nenechali naživu žádné lidi, jenom na jídlo. Jestli zvítězili na celém světě... „Kdyby trolloci zvítězili, byli by všude. Touhle dobou už bychom jich potkali tisíce. Už včera bychom byli mrtví.“

„Já nevím, Rande. Třeba poté, kdy vybili všechny lidi, pobili sebe navzájem. Trolloci žijí, aby zabíjeli. To je jediné, co dělají. Proto tady jsou. Já prostě nevím.“

„Urozený pane Rande,“ ozval se náhle Hurin, „támhle se cosi pohnulo.“

Rand přesvědčen, že uvidí útočící trolloky, obrátil koně, ale Hurin ukazoval zpátky cestou, kterou přijeli, na nic. „Cos tam viděl, Hurine? A kde?“

Slídič nechal ruku klesnout. „Právě tam na kraji těch stromů, asi míli zpátky. Myslel jsem, že to je... žena... a ještě něco, co jsem nepoznal, ale...“ Hurin se otřásl. „Tady se všechno hrozně špatně rozeznává, když to nemáš přímo pod nosem. Áááá, z tohohle místa se mi zvedá žaludek. Asi se mi jenom něco zdálo, můj pane. Tohle místo přímo vyvolává zvláštní představy.“ Měl svěšená ramena, jako by cítil, jak na něho věž tlačí. „Bezpochyby to byl jenom vítr, můj pane.“

Loial řekl: „Obávám se, že musíme zvážit ještě něco.“ Opět hovořil ustaraně. Ukázal k jihu. „Co tam vidíš?“

Rand musel kvůli tomu, jak věci z dálky klouzaly směrem kněmu, zašilhat. „Krajinu jako tu, kterou jsme projeli. Stromy. Potom nějaké kopce a hory. Nic jiného. Co bych měl podle tebe vidět?“

„Hory,“ povzdechl si Loial. Svěsil štětičky na uších a konce obočí mu poklesly až k lícím. „To musí být Rodovrahova Dýka, Rande. Tady kolem nejsou žádné jiné hory, leda by byl tento svět úplně jiný než ten náš. Ale Rodovrahova Dýka leží víc než sto leguí jižně od Erinin. O hezký kus dál. Tady se vzdálenosti odhadují jen špatně, ale... Myslím, že k ní dojedeme ještě před setměním.“ Už nemusel nic říkat. Víc než sto leguí prostě za tři dny urazit nemohli.

Rand bez přemýšlení zamumlal: „Možná je tohle místo jako Cesty.“ Když zaslechl, jak Hurin zaúpěl, okamžitě zalitoval, že nedržel jazyk za zuby.

Nebylo to příjemné pomyšlení. Když vstoupíte bránou – ty se nacházely hned vedle ogieřích držav a ogierich hájů – vstoupíte a jdete den, můžete vyjít jinou bránou stovky leguí daleko od místa, kde jste začali. Cesty však teď byly tmavé a pošpiněné a cestovat po nich znamenalo riskovat smrt nebo šílenství. Dokonce i mizelci se putování po Cestách báli.

„Jestli je to tak, Rande,“ řekl pomalu Loial, „mohl by nás tu špatný krok také zabít? Co když je tu něco, na co jsme ještě nenarazili a co by nám mohlo provést něco ještě horšího, než nás jenom zabít?“ Hurin znovu zaúpěl.

Přece jen tu pili vodu a jeli, jako by je tento svět nezajímal. Nezájem vás však na Cestách mohl rychle zabít. Rand polkl a doufal, že se mu žaludek uklidní.

„Teď už je pozdě dělat si starosti s minulostí,“ poznamenal. „Odteď si však budeme na každém kroku dávat pozor.“ Podíval se na Hurina. Slídič měl hlavu vtaženou mezi ramena a nervózně se rozhlížel, jako by hledal, co na něj skočí a odkud. Ten muž honil vrahy, ale tohle bylo víc, než oč se kdy prosil. „Drž se, Hurine. Ještě nejsme mrtví a taky neumřeme. Jenom teď budeme muset být opatrní. To je všechno.“

A v té chvíli zaslechli zaječení zeslabené dálkou.

„Ženská!“ vyjekl Hurin. Dokonce i taková maličkost, která vypadala přirozeně, ho dost rozrušila. „Věděl jsem, že jsem viděl –“

Ozval se další výkřik, tentokrát ještě zoufalejší než ten předchozí.

„Leda by uměla létat,“ podotkl Rand. „Je na jih od nás.“ A ve dvou krocích pobídl Rudocha do trysku.

„Říkal jsi, že máme být opatrní!“ volal za ním Loial. „Světlo, Rande, vzpomeň si! Buď opatrný!“

Rand ležel Rudochovi na krku a nechal hřebce běžet. Ten křik ho přitahoval. To se snadno řeklo, buď opatrný, ale v hlase té ženy se ozývala hrůza. Její křik rozhodně nezněl tak, jako by jí ještě zbýval čas na to, aby byl Rand opatrný. Na břehu dalšího potoka, tekoucího v korytě s příkrými svahy, hlubším než ty ostatní, Rand přitáhl koni otěže. Rudoch za spršky kamenů a hlíny sklouzl a zastavil. Ten křik se ozýval... Tam!

Rand to všechno přehlédl jediným pohledem. Asi o dvě stě kroků dál stála v potoce vedle svého koně žena, a oba, žena i kůň, se tlačili k protějšímu břehu. Ulomenou větví se žena bránila štěkajícímu... čemusi. Rand polkl a na okamžik byl úplně ohromen. Kdyby byla žába velká jako medvěd, nebo kdyby měl medvěd šedozelenou žabí kůži, mohli by vypadat takhle. Velký medvěd.

Rand si zakázal na to stvoření myslet. Seskočil na zem a zvedl luk. Kdyby si dával na čas a podíval se lépe, mohlo by už být pozdě. Ta žena to... toho tvora... jen tak tak udržovala větví z dosahu. Bylo to dost daleko – Rand neustále mrkal, protože se snažil odhadnout vzdálenost, která se pokaždé, když se ten tvor pohnul, měnila o celé sáhy – ale cíl byl dost velký. Díky zavázané ruce natáhl luk jen s obtížemi, ale šíp vypustil málem dřív, než se pořádně rozkročil.

Střela se zanořila do tuhé, lysé kůže až do poloviny dříku a stvoření se otočilo k Randovi. Rand i přesto, jak byl tvor daleko, o krok ustoupil. Ta ohromná klínovitá hlava nepatřila žádnému zvířeti, které si vůbec dokázal představit. Ani ten široký zoban zahnutý tak, aby mohl trhat maso. A mělo to tři oči, malé a zuřivé, lemované na pohled tuhými hřebeny. Zvíře se sebralo a velkými skoky vyrazilo potokem k Randovi. Rand měl dojem, že některé skoky jsou dvakrát delší než jiné, i když si byl jist, že jsou všechny stejné.

„Oko,“ zavolala ta žena. Mluvila překvapivě klidně, když vezmeme v úvahu, jak předtím křičela. „Musíš ho zasáhnout do oka, abys ho zabil.“

Rand natáhl luk, až měl opeření šípu u ucha. Váhavě sáhl po prázdnotě. Nechtěl ji, ale kvůli tomuhle ho to Tam učil, a Rand věděl, že bez ní by se nikdy netrefil. Můj otec, pomyslel si s pocitem ztráty, a prázdnota ho naplnila. Bylo tam i chvějivé světlo saidínu, ale Rand ho zahnal. Nyní byl jedno se svým lukem, se šípem, s tou obludou řítící se k němu přískoky. Byl jedno s maličkým očkem. Dokonce ani neucítil, když šíp opouštěl tětivu.

Stvoření se zvedlo k dalšímu skoku a na jeho vrcholku ho do prostředního oka zasáhl šíp. Zvíře přistálo a do vzduchu vylétla další ohromná vlna vody a bláta. Rozběhly se od něj vlnky, ale tvor sám se již ani nepohnul.

„Dobrá rána. Byl to chrabrý čin,“ zavolala ta žena. Teď už seděla na koni a jela směrem k Randovi. Randa trochu překvapilo, že neutekla, jakmile tvor obrátil pozornost k němu. Žena projela kolem umírajícího zvířete, od něhož se stále ještě rozbíhaly vlnky, aniž se na ně aspoň podívala. Pobídla koně nahoru na břeh a tam sesedla. „Jen pár mužů by se postavilo útočícímu grolmovi, můj pane.“

Byla celá v bílém, suknici měla rozstřiženou pro jízdu na koni a přepásanou stříbrným pásem, a boty, které jí vykukovaly zpod lemu suknice, byly také vykládané stříbrem. Dokonce i sedlo měla bílé a zdobené stříbrem. Její klisna, bílá jako padlý sníh, s klenutým krkem a půvabným krokem, byla skoro stejně vysoká jako Randův kaštanový hnědák. Ale byla to žena samotná – asi v Nyneivině věku, usoudil Rand – kdo cele upoutal jeho pozornost. Například byla vysoká. Kdyby byla tak o dlaň vyšší, mohla by se mu podívat rovnou do očí. Navíc byla krásná. Její slonovinově bílá pleť ostře kontrastovala s dlouhými, jako noc černými vlasy a černýma očima. Rand už v životě viděl nádherné ženy. Moirain byla krásná, byť chladná, a Nyneiva také, když se zrovna nevztekala. Egwain a Elain, dědička andorského trůnu, každá by muži vyrazila dech. Jenže tahle žena... Randovi se jazyk přilepil na patro. Cítil, že mu zase začíná bít srdce.

„To jsou tvoji družiníci, můj pane?“

Rand se překvapeně otočil. Mezitím se k nim připojili i Hurin s Loialem. Hurin zíral stejně jako předtím on, a dokonce i ogier vypadal zaujatě. „Moji přátelé,“ oznámil Rand. „Loial a Hurin. Mé jméno je Rand. Rand al’Thor.“

„Ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ prohlásil náhle Loial a znělo to, jako by mluvil sám k sobě, „ale pokud existuje něco jako dokonalá lidská krása, krása tváře a těla, pak ty –“

„Loiale!“ vzkřikl Rand. Ogierovi se rozpaky narovnaly uši. Rand sám měl uši celé červené. Loialova slova se až příliš blížila tomu, co si sám právě pomyslel.

Žena se melodicky zasmála, ale v příští chvíli už byla ztělesněná královská důstojnost, jako královna na trůnu. „Mně říkají Seléné,“ oznámila jim. „Riskoval jsi svůj život a zachránil můj. Jsem tvoje, Rande al’Thore.“ A k Randovu zděšení před ním poklekla.

Aniž by se podíval na Hurina nebo Loiala, spěšně ji zvedl. „Muž, který není hotov zemřít, aby zachránil ženu, není žádný muž.“ Okamžitě to pokazil, protože se zapýřil. Bylo to shienarské rčení, a Rand věděl, že to bude znít nabubřele dřív, než to vypustil z úst, ale nakazily ho její způsoby, a on se nedokázal zastavit. „Chci říct... Totiž, to bylo...“ Hlupáku, nemůžeš ženě říci, že zachránit jí život nic nebylo. „Bylo mi ctí.“ To znělo zhruba shienarsky a obřadně. Doufal, že to bude stačit. V hlavě měl jako vymeteno, jako by byl pořád ještě v prázdnotě.

Náhle si uvědomil, že ho Seléné pozoruje. Její výraz se nijak nezměnil, ale pod pohledem jejích tmavých očí se cítil málem nahý. Hlavou mu proběhla necudná představa Seléné bez šatů. Znovu zrudl. „Áááá! Ehm, odkud jsi Seléné? Od chvíle, kdy jsme sem přišli, jsme nezahlédli jedinou lidskou bytost. Tvoje město leží někde poblíž?“ Seléné se na něj zadumaně podívala a Rand o krok ustoupil. Pod jejím pohledem si uvědomil, jak blízko ní vlastně stojí.

„Já nejsem z tohoto světa, můj pane,“ prohlásila Seléné. „Tady žádní lidé nejsou. Nic živého kromě grolmů a pár dalších jim podobných tvorů. Já pocházím z Cairhienu. A jak jsem se sem dostala, vlastně ani nevím. Byla jsem se venku projet a zastavila jsem se, abych si zdřímla. A když jsem se probudila, můj kůň i já jsme byli tady. Mohu jenom doufat, můj pane, že mě zachráníš ještě jednou a pomůžeš mi dostat se domů.“

„Seléné, já nejsem... totiž, prosím tě, říkej mi Rand.“ Opět ho pálily uši. Světlo, ničemu neuškodí, když mne bude považovat za urozeného pána. Ať shořím, to ničemu neuškodí.

„Jak si přeješ... Rande.“ Usmála se a Randovi se stáhlo hrdlo. „Pomůžeš mi?“

„Jistě, pomůžu.“ Ať shořím, ale je opravdu překrásná. A dívá se na mě, jako bych byl hrdina z příběhů. Rand potřásl hlavou, aby takové hloupé představy zahnal. „Ale nejdřív musíme najít lidi, které sledujeme. Pokusím se tě uchránit nebezpečí, ale musíme je najít. Bude pro tebe lepší, když pojedeš s námi, než když tu zůstaneš sama.“

Seléné chvíli mlčela a tvářila se neurčitě. Rand neměl ponětí, o čem vlastně uvažuje, jenom viděl, že si ho znovu prohlíží. „Muž, který plní své povinnosti,“ řekla nakonec. Rty se jí slabě zvlnily v úsměvu. „To mám ráda. Ano. Kdo jsou ti bídáci, které sleduješ?“

„Temní druzi a trolloci, má paní,“ vybrebtl Hurin. Neohrabaně se jí ze sedla uklonil. „Vraždili ve faldarské tvrzi a ukradli Valerský roh, má paní, ale urozený pán Rand ho dostane zpátky.“ Rand se na slídiče lítostivě podíval. Hurin se slabě ušklíbl. Tolik k utajení. Tady na tom nejspíš nezáleželo, ale jakmile se zase vrátí do svého světa... „Seléné, nikomu nesmíš o rohu říct ani slovíčko. Kdyby se to dostalo ven, měli bychom v patách stovky lidí, kteří by se roh snažili získat pro sebe.“

„Ne, to by opravdu nešlo,“ prohlásila Seléné, „aby roh padl do nepravých rukou. Valerský roh. Ani nevím, kolikrát jsem snila o tom, že se ho dotknu, že ho budu držet v rukou. Musíš mi slíbit, že až ho zase získáš zpátky, necháš mě na něj sáhnout.“

„Než to budeme moct udělat, musíme ho najít. Raději bychom měli vyrazit na cestu.“ Rand Seléné nabídl ruku, aby jí pomohl nasednout. Hurin slezl z koně, aby jí podržel třmen. „Ať tu ten tvor, co jsem ho zabil – grolm? – dělal cokoliv, mohli by tu kolem být další.“ Seléné měla pevný stisk – ruku měla překvapivě silnou – a její pleť byla jako... samet? Něco měkčího, hebčího. Rand se zachvěl.

„Ti jsou všude,“ ozvala se Seléné. Vysoká bílá klisna poskočila a vycenila na Randa zuby, ale Seléné se dotkla otěže a klisna se utišila.

Rand si přehodil luk přes rameno a vylezl na Rudocha. Světlo, jak může mít někdo tak hebkou pleť? „Hurine, kde je stopa? Hurine? Hurine!“

Slídič sebou trhl a přestal zírat na Seléné. „Ano, urozený pane Rande. Aha... ta stopa. Vede na jih, můj pane. Pořád ná jih.“

„Tak se dejme na cestu.“ Rand se nejistě zadíval na šedozelené tělo grolma ležící ve vodě. Mnohem lepší to bylo, když si myslel, že jsou na tomto světě jedinými živými bytostmi. „Tak kudy, Hurine?“

Seléné nejdřív jela vedle Randa a žvatlala o nejrůznějších věcech. Pořád se ho na něco ptala a říkala mu urozený pane. Rand se jí několikrát snažil vysvětlit, že není šlechtic, že je pouhý ovčák, a pokaždé, když se na ni podíval, ta slova prostě nedostal přes rty. Dáma jako ona by se s ovčákem určitě nebavila, tím si byl jist, i když jí ten ovčák předtím zachránil život.

„Až najdeš Valerský roh, bude z tebe velký muž,“ vykládala mu Seléné. „Muž, co patří do pověstí. Muž, který zaduje na Valerský roh, vytvoří své vlastní pověsti.“

„Nechci na něj dout a nechci být součástí žádné pověsti.“ Nevěděl, jestli je něčím navoněná, ale měl dojem, že cítí její vůni, něco, čeho pak měl plnou hlavu. Nos měl plný kořeněné vůně, ostré a sladké, až musel polknout.

„Každý muž chce být velký. A ty bys mohl být tím nejslavnějším a největším mužem ve všech ohledech.“

Až příliš se to podobalo tomu, co říkávala Moirain. Drak Znovuzrozený by byl určitě velký po všechny věky. „Já ne,“ prohlásil ohnivě. „Já jenom,“ – pomyslel na to, jak opovržlivě by se zatvářila, kdyby jí teď sdělil, že je jenom ovčákem, když ji tak dlouho nechal při tom, že je šlechticem, a změnil konec věty – „jenom se ho snažím najít. A pomoct příteli.“

Seléné chvíli mlčela a pak se zeptala: „Poranil sis ruku.“

„To nic není.“ Chtěl si ruku vsunout za kabát – pálila ho od toho, jak držel otěže – ale ona se natáhla a vzala ho za ni.

Rand byl tak překvapený, že ji nechal, a pak už se jí mohl jedině hrubě vytrhnout, nebo ji nechat odstranit kapesník. Ruku měla na dotek studenou a jistou. Rand měl dlaň zapálenou a zhnisanou, ale volavka byla zřetelně vidět.

Seléné se spáleniny dotkla prstem, ale nic k tomu neřekla, dokonce se ani nezeptala, jak k ní přišel. „Z tohohle by ti mohla ztuhnout ruka, kdyby se to neošetřilo. Mám mast, která by ti měla pomoci.“ Z kapsy pláště vytáhla malou skleněnou fiólu, vyňala z ní zátku, a jak tak jeli, začala mu spáleninu jemně natírat jakousi bílou hojivou mastí.

Mazání nejdřív studilo, pak jako by se mu hřejivě vsáklo do dlaně. A fungovalo stejně dobře jako Nyneiviny přípravky. Rand užasle přihlížel, jak se rudý otok pod jejími hladícími prsty ztrácí.

„Někteří muži,“ poznamenala Seléné, aniž by zvedla zrak od jeho ruky, „hledají slávu, zatímco jiní jsou k ní donuceni. Vždycky je lepší si sám vybrat, než být donucen. Muž, který něco musí, není nikdy úplně svým vlastním pánem. Musí tancovat podle toho, jak jiní tahají za provázky.“

Rand ruku stáhl. Spálenina vypadala jako nejméně týden staré zranění, byla téměř zahojená. „Co tím myslíš?“ chtěl vědět.

Seléné se na něj usmála a Randa jeho výbuch uvedl do rozpaků. „No, ten roh přece,“ odtušila klidně Seléné a schovala mast. Její klisna, kráčející podle Rudocha, byla dost vysoká, takže Seléné měla oči jen o kousek níž než Rand. „Jestli najdeš Valerský roh, slávě se nevyhneš. Ale budeš k tomu donucen, nebo si ho vezmeš o své vlastní vůli? To je otázka.“

Rand sevřel ruku. Seléné mluvila skoro jako Moirain. „Ty jsi Aes Sedai?“

Seléné zvedla obočí. V tmavých očích se jí blýskalo, ale mluvila tichým hlasem. „Aes Sedai? Já? Ne.“

„Nechtěl jsem tě urazit. Mrzí mě to.“

„Urazit mne? Já jsem se neurazila, ale nejsem Aes Sedai.“ Opovržlivě ohrnula rtíky a dokonce i tak byla krásná. „Ty se krčí tam, kde to považují za bezpečné, když by mohly tolik vykonat. Slouží tam, kde by mohly vládnout, a nechávají muže bojovat ve válkách, když by mohly do světa přivést pořádek. Ne, nikdy mne nenazývej Aes Sedai.“ Usmála se a položila mu ruku na paži, aby mu ukázala, že se nezlobí – při jejím dotyku musel Rand polknout – ale ulevilo se mu, když klisna zpomalila a zařadila se vedle Loiala. Hurin se jí uklonil, jako by byl jejím starým dvořanem.

Randovi se sice ulevilo, zároveň mu však její přítomnost scházela. Byla jenom o pár kroků dál – Rand se otočil v sedle, aby se podíval, jak jede vedle Loiala. Ogier se nakláněl v sedle, aby si s ní mohl povídat – ale to nebylo stejné, jako by byla přímo vedle něj, dost blízko na to, aby cítil její vůni, dost blízko na to, aby se jí mohl dotknout. Rozzlobeně se otočil dopředu. Ne že by se jí chtěl dotýkat – připomněl si, že přece miluje Egwain, a hned se cítil provinile, že si to musel připomínat – ale ona byla překrásná a myslela si, že je urozený pán, a říkala, že by z něj mohl být velký muž. Rand se v duchu trpce hádal sám se sebou. Moirain taky říká, že mohu být velký. Drak Znovuzrozený. Seléné není Aes Sedai. To je pravda, je přece cairhienská šlechtična, a ty jsi jenom obyčejný ovčák. Jenomže to ona neví. Jak dlouho ji necháš při té lži? Jenom dokud se odsud nedostaneme. Jestli se odsud vůbec dostaneme. Jestli. Při tom pomyšlení se cítil rozmrzele.

Snažil se sledovat krajinu, kterou projížděli – když Seléné říkala, že tu je víc takových tvorů... těch grolmů... Rand jí věřil a Hurin byl příliš soustředěný na sledování stopy, aby si všímal něčeho jiného. Loial byl také cele zaujat rozhovorem se Seléné, aby si něčeho všiml dřív, než ho to kousne do paty – ale dávat pozor bylo těžké. Když obrátil hlavu příliš rychle, začaly mu slzet oči. Kopec či stromový háj mohly vypadat celé míle daleko, když se na ně díval z jednoho úhlu, z jiného pak jen pár set kroků od něj.

Hory byly stále blíž, tím si byl Rand jist. Rodovrahova Dýka se teď rýsovala proti obloze, její rozeklané, sněhem pokryté vrcholky vypadaly jako zuby obrovské pily. Krajina kolem už se zvedala k podhůří ohlašujícímu blízkost hor. K okraji pohoří dorazí dávno před setměním, možná jen za pár hodin. Víc než sto leguí ani ne za tři dny. A hůř. Ve skutečném světě jsme většinu dne strávili jižně od Erinin. Takže tady je to víc než sto leguí za méně než dva dny.

„Ona říká, že jsi s tímhle místem měl pravdu, Rande.“

Rand sebou trhl, než si uvědomil, že k němu dojel Loial. Ohlédl se na Seléné a zjistil, že jede s Hurinem. Slídič se zubil a skláněl hlavu a při každém jejím slově se málem dotýkal rukou čela. Rand se úkosem zadíval na ogiera. „Překvapuje mě, žes ji nechal odejít, podle toho, jak jste vy dva dávali hlavy dohromady. Co tím myslíš, že jsem měl pravdu?“

„Je to úžasná žena, viď? Dokonce ani někteří ze starších toho o dějinách nevědí tolik, co ona – zvláště o věku pověstí – a o – aha, ano. Říkala, že jsi měl pravdu s těmi Cestami, Rande. Aes Sedai, tedy někteří z nich, studovali světy, jako je tento, a na základě toho pak nechali vyrůst Cesty. Ona říká, že existují světy, kde je to čas a ne vzdálenost, co se mění. Strávíš den v jednom takovém světě a po návratu, můžeš zjistit, že ve skutečném světě minul celý rok, nebo třeba dvacet let. Nebo to může být obráceně. Tyhle světy – tenhle i ty ostatní – jsou odrazem skutečného světa, říká ona. Tenhle nám připadá bledý, protože to je slabý odraz, svět, který měl jen malou naději, že vůbec vznikne. Ostatní jsou skoro stejné jako ten náš. Jsou pevné jako náš svět a žijí na nich lidé. Ti stejní lidé, říká, a existují tam všechny možnosti, které by mohly být, které budou.“

Rand zavrtěl hlavou a pak si přál, aby se krajina tak nezhoupla sem a tam, až se mu z toho zvedl žaludek. Zhluboka se nadechl. „A jak to všechno ví? Ty znáš víc věcí než kdokoliv, koho jsem kdy potkal, Loiale, a jediné, co víš o tomto světě, jsou řeči z doslechu.“

„Ona je Cairhieňanka, Rande. Královská knihovna v Cairhienu je jedna z největších knihoven na světě, možná ta největší mimo Tar Valon. Tu Aielové schválně ušetřili, víš, když spálili Cairhien. Oni by knihu nikdy nezničili. Věděl jsi, že –“

„Aielani mě nezajímají,“ vyjel Rand rozhorleně. „Jestli toho Seléné tolik ví, tak doufám, že si taky přečetla, jak nás odsud dostat. Přál bych si, aby Seléné –“

„Přál by sis, aby Seléné co?“ Žena se k nim se smíchem připojila.

Rand na ni civěl, jako by byla pryč celé měsíce. On se tak aspoň cítil. „Přál bych si, aby Seléné zase jela se mnou,“ řekl. Loial se uchechtl a Rand cítil, jak rudne.

Seléné se usmála a podívala se na Loiala. „Omluv nás, prosím, alantine.“

Ogier se jí ze sedla uklonil a přitáhl koni otěže, i když se mu štětičky na uších váhavě sklopily.

Rand chvíli jel mlčky a radoval se ze Seléniny přítomnosti. Občas se na ni podíval koutkem oka. Přál si, aby si dokázal v hlavě srovnat city, které k ní chová. Mohla by to přece jen být Aes Sedai, i když to popřela? Někdo, koho poslala Moirain, aby ho popostrčila na cestu, kterou Aes Sedai chtěly, aby sledoval? Moirain nemohla vědět, že se dostane do tohoto cizího světa, a žádná Aes Sedai by se nesnažila zahnat to zvíře klackem, když ho mohla rovnou zabít nebo zahnat pomocí jediné síly. Dobrá. Protože ho považuje za urozeného pána, mohl by ji při tom nechat. Rozhodně to byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, chytrá a vzdělaná, a myslela si o něm, že je chrabrý muž. Co víc by si muž od manželky mohl přát? To je taky šílené. Oženil bych se s Egwain, kdybych se vůbec mohl oženit, ale muž, který se má zbláznit, nemůže požádat ženu o ruku, zvlášť když by jí pak mohl ublížit. Jenže Seléné byla tak krásná.

Všiml si, že si prohlíží jeho meč. A hned si v duchu připravil odpověď. Ne, není mistr šermíř, ale ten meč mu dal jeho otec. Tam. Světlo, proč nemůžeš být opravdu mým otcem? Nelítostně tu myšlenku zahnal.

„To byla skvělá rána,“ řekla Seléné.

„Ne, já nejsem –“ začal Rand a pak zamrkal. „Rána?“

„Ano. To oko bylo velice malý cíl, navíc pohyblivý, na sto kroků. S lukem to umíš báječně.“

Rand si neohrabaně poposedl. „Ehm... děkuji. Je to trik, který mě naučil můj otec.“ Vyprávěl jí o prázdnotě a o tom, jak ho Tam učil ji použít při střelbě z luku. Dokonce se přistihl, jak jí vypráví o Lanovi a jeho lekcích boje s mečem.

„Jednota,“ poznamenala a mluvila spokojeně. Všimla si jeho tázavého pohledu a dodala: „Tak se tomu říká... na některých místech. Jednota. K tomu, aby ses ji naučil plně využívat, je nejlepší ji mít kolem sebe neustále, dlít v ní pořád, aspoň tak jsem to slyšela.“

Rand si ani nemusel připomínat, co na něj v prázdnotě číhá, věděl hned, co na to odpovědět, ale místo toho řekl: „Popřemýšlím o tom.“

„Zůstaň v té své prázdnotě pořád, Rande al’Thore, a zjistíš, že se dá použít způsobem, o jakém se ti ani nesnilo.“

„Řekl jsem, že o tom popřemýšlím.“ Seléné opět otevřela ústa, ale Rand ji uťal. „Znáš všechny tyhle věci. O prázdnotě – o jednotě, jak tomu říkáš. O tomhle světě. Loial pořád čte knížky, přečetl víc knih, než jsem kdy viděl, a o kamenech nikdy nenašel víc než zlomek.“

Seléné se v sedle narovnala. Náhle mu připomněla Moirain a královnu Morgasu, když se zlobily.

„O těchto světech byla napsána kniha,“ odtušila upjatě. „Zrcadla kola. Víš, alantin neviděl všechny knihy, které byly napsány.“

„Co je to ten alantin, jak mu říkáš? Nikdy jsem neslyšel –“

„Portálový kámen, vedle kterého jsem se probudila, je támhle,“ řekla Seléné a ukázala k horám východně od směru jejich jízdy. Rand zjistil, že opět touží po jejím hřejivém úsměvu. „Jestli mě k němu zavedeš, mohl by ses vrátit ke mně domů, jak jsi slíbil. Mohli bychom tam dorazit do hodiny.“

Rand se skoro ani nepodíval, kam Seléné ukazuje. Použít kámen – portálový kámen, jak tomu říkala – znamenalo použít sílu, aby ji mohl přenést zpátky do skutečného světa. „Hurine, co stopa?“

„Slabší než předtím, urozený pane Rande, ale pořád je tady.“ Slídič se rychle zazubil a uklonil Seléné. „Myslím, že se začíná stáčet k západu. Jsou tam nějaký líp prostupný průsmyky, co vedou na špičku Dýky, jestli se dobře pamatuju z toho, když jsem byl tenkrát v Cairhienu.“

Rand si povzdechl. Fain nebo jeden z jeho temných druhů musel znát jiný způsob, jak používat kameny. Temný druh nemohl použít jedinou sílu. „Musím jít za Valerským rohem, Seléné.“

„Jak víš, že ten tvůj drahocenný roh je vůbec v tomto světě? Pojď se mnou, Rande. Najdeš svou pověst, to ti slibuji. Pojď se mnou.“

„Můžeš použít kámen, ten portálový kámen, sama,“ namítl Rand rozzlobeně. Ještě než mu slova vyšla z úst, už jich litoval. Proč musí pořád mluvit o pověstech? Umíněně se přiměl pokračovat. „Ten portálový kámen tě sem nepřenesl sám od sebe. Tos udělala ty, Seléné. Když můžeš kámen přimět, aby tě přenesl sem, můžeš ho přimět, aby tě zase vrátil zpátky. Dovedu tě k němu, ale pak musím jít za rohem.“

„Já o používání portálových kamenů nic nevím, Rande. Jestli jsem něco udělala, tak nevím, co to bylo.“

Rand si ji prohlížel. Seděla v sedle, vysoká a vzpřímená, stejně královská jako předtím, ale také jaksi poddajnější. Hrdá, a přesto zranitelná, a potřebovala ho. Zprvu si myslel, že může být asi v Nyneivině věku – o pár let starší než on – ale teď si uvědomil, že se zmýlil. Byla spíš v jeho věku, byla krásná a potřebovala ho. Hlavou mu prolétlo pomyšlení, jenom pomyšlení na prázdnotu a na to světlo. Saidín. Aby mohl použít portálový kámen, musel by se opět ponořit do té špíny.

„Zůstaň se mnou, Seléné,“ řekl. „Najdeme roh a Matovu dýku a najdeme i cestu zpátky. To ti slibuji. Jenom zůstaň se mnou.“

„Ty jsi vždycky...“ Seléné se zhluboka nadechla, jako by se potřebovala uklidnit. „Ty jsi vždycky tak umíněný. No, na muži mohu obdivovat i umíněnost. Na muži, který snadno podléhá mým přáním, není nic zajímavého.“

Rand se zapýřil. Tolik se to podobalo tomu, co občas říkávala Egwain, a to si již v dětství skoro slíbili, že se vezmou. U Seléné ho však ta slova a přímý pohled, který je provázel, šokovala. Obrátil se, aby řekl Hurinovi, že má dál sledovat stopu.

Zezadu se v dálce ozvalo kašlavé zavrčení. Dřív než Rand stihl obrátit Rudocha a podívat se pořádně, ozvalo se další štěknutí a vzápětí ještě tři. Nejdřív Rand nedokázal v krajině, která se mu před očima míhala, nic rozeznat, ale pak je zahlédl mezi řídce rostoucími stromy. Právě překonávaly vrcholek kopce. Pět postav, zdánlivě jen půl míle za nimi, nejvíc tisíc kroků, a blížily se osm sáhů dlouhými skoky.

„Grolmové," odtušila klidně Seléné. „Malá smečka, ale vypadá to, že mají naši stopu.“