Velké Hledání

43 Plán

V chodbě s nízkým stropem zaťala Min nehty do dlaní, když z pokoje zaslechla první pronikavý výkřik. Než se stačila zarazit, udělala krok ke dveřím, a když se zastavila, z očí se jí vyřinuly slzy. Světlo mi pomáhej, já to můžu jedině zhoršit. Egwain, mrzí mě to. Mrzí mě to.

Cítíc se hůř než k ničemu, zvedla si Min sukně a rozběhla se. Egwainin křik ji pronásledoval. Nedokázala se přimět zůstat, ale pro to, že odešla, se cítila jako zbabělec. Napůl oslepená slzami se dostala na ulici dřív, než si to uvědomila. Chtěla se vrátit do svého pokoje, ale teď nemohla. Nedokázala se smířit s pomyšlením, že Egwain ubližují, zatímco ona si sedí v teple a bezpečí vedle pod střechou. Otřela si slzy, přehodila si plášť přes ramena a vydala se po ulici dál. Pokaždé, když si setřela slzy, nahrnuly se jí do očí další. Nebyla zvyklá otevřeně plakat, ale také nebyla zvyklá cítit se tak bezmocná, tak k ničemu. Nevěděla ani kam jde, jenom to, že se snaží dostat co nejdál od křičící Egwain.

„Min!“

Tiché zavolání ji přimělo zastavit se na místě. Nejdřív nepoznala, kdo na ni zavolal. Tak blízko místu, kde drželi damane, chodilo po ulicích jen málo lidí. Kromě osamělého muže snažícího se vzbudit zájem dvou seanchanských vojáků o obrázek, který by jim namaloval barevnými křídami, všichni místní lidé šli tak rychle, aby to ještě nevypadalo, že rovnou běží. Kolem prošla dvojice sul’dam a jejich damane se za nimi ploužily se sklopenýma očima.

Seanchanské ženy se bavily o tom, kolik by se ještě mohlo najít marath’damane, než odplují. Min si jen zběžně prohlédla dvě ženy v dlouhých pláštích z ovčiny, a pak se na ně užasle podívala znovu, protože ženy zamířily k ní. „Nyneivo? Elain?“

„Nikdo jiný.“ Nyneivin úsměv byl nucený. Obě ženy měly kolem očí vrásky od ustaraného mračení. Min napadlo, že ještě nikdy neviděla nic tak úžasného jako ty dvě. „Ta barva ti sluší,“ pokračovala Nyneiva. „Už dávno jsi měla začít nosit šaty. I když od chvíle, kdy jsem je viděla na tobě, bych taky chtěla zkusit spodky.“ Mluvila ostřeji a přistoupila blíž, aby Min viděla do obličeje. „Co se děje?“

„Tys plakala,“ řekla Elain. „Stalo se něco Egwain?“

Min sebou trhla a ohlédla se přes rameno. Obě sul’dam a damane došly ke schodišti, které také použila, a zabočily ke stájím a ohradám pro koně. Na vrcholku schodiště stála další žena se štítky s blesky na šatech a hovořila s někým uvnitř. Min popadla přítelkyně za ruce a spěšně je táhla ulicí k přístavu. „Je to tady pro vás nebezpečný. Světlo, je pro vás nebezpečný vůbec být ve Falme. Všude jsou damane, a kdyby vás našly... Nevíte, co jsou damane? Ó, vy ani nevíte, jak ráda vás vidím.“

„Řekla bych, že asi zpoloviny tolik, jako my tebe,“ prohlásila Nyneiva. „Víš, kde je Egwain? Je v jedný z těch budov? Je v pořádku?“

Min na okamžik zaváhala, než odpověděla. „Je tak v pořádku, jak se dá čekat.“ Min bylo jasné, co by se stalo, kdyby jim řekla, co se děje Egwain právě v této chvíli. Nyneiva by tam určitě vrazila, aby to zastavila. Světlo, ať už to skončilo. Světlo, ať ohne ten svůj umíněný krk aspoň jednou dřív, než jí skoro zlomí vaz. „Nevím ale, jak ji dostat ven. Našla jsem kapitána lodi, který by nás vzal, kdybychom na loď přišly s ní – s ničím jiným nám sice nepomůže, což se mu ani nedivím – ale nemám ponětí, jak dosáhnout aspoň toho.“

„Loď,“ zamyslela se Nyneiva. „Chtěla jsem prostě odjet na východ, ale musím říct, že mi to dělalo starosti. Než se dostaneme z dosahu seanchanských hlídek, budeme se muset dostat z Tomovy Hlavy, a na Almothské pláni se prý bojuje. Loď mě vůbec nenapadla. Máme koně a nemáme peníze na převoz. Kolik ten člověk chce?“

Min pokrčila rameny. „Tak daleko jsem nikdy nedošla. My taky nemáme peníze. Myslela jsem, že bychom mohly odložit placení, až budeme na otevřeným moři. Potom... no, myslím, že by nás rozhodně nevysadil v přístavu obsazeným Seanchany. Ať by nás vysadil kdekoliv, určitě by to bylo lepší než tady. Problém je, jak ho přesvědčit, aby vůbec vyplul. Chce odplout, ale přístav hlídají taky, a nedá se poznat, jestli na některý z jejich lodí není nějaká damane, až už je pozdě. ‚Přiveďte mi damane na mou loď,‘ říkal, ‚a v tu chvíli vypluju.‘ Pak začne mluvit o mělčinách a proudech a návětrných kosách. Já sice ničemu z toho nerozumím, ale dokud se usmívám a přikyvuju, tak on mluví. Myslím, že pokud ho nechám mluvit dost dlouho, přemluví sám sebe k vyplutí.“ Roztřeseně se nadechla. Zase ji začalo pálit v očích. „Jenže teď už není čas nechat ho, aby se prostě do něčeho vemluvil. Nyneivo, oni chtějí Egwain poslat do Seanchanu, a to brzo.“

Elain zalapala po dechu. „Ale proč?“

„Protože umí najít rudu,“ odpověděla nešťastně Min. „Ještě pár dní, říkala, a já nevím, jestli bude pár dní stačit, aby se ten chlap přesvědčil, že vlastně chce vyplout. A i kdyby, jak jí sundáme ten Stínem prokletej obojek? Jak ji vůbec dostaneme z toho domu?“

„Přála bych si, aby tu byl Rand.“ Elain si povzdechla, a když se na ni obě dívky podívaly, začervenala se a rychle dodala. „No, on má přece meč. Přála bych si, aby tu s námi byl někdo s mečem. Tak deset chlapů. Sto.“

„My teď nepotřebujeme meč ani sílu svalů,“ prohlásila Nyneiva, „ale mozek. Muži obvykle myslí chlupama na prsou.“ Nepřítomně se dotkla hrudi, jako by chtěla přes kabátec něco nahmátnout. „Aspoň většina z nich.“

„Potřebovaly bychom vojsko,“ řekla Min. „Velký vojsko. Seanchani byli v menšině, když stáli proti Tarabonským i Domanům, a podle toho, co jsem slyšela, pokaždý snadno zvítězili.“ Rychle odtáhla Nyneivu s Elain na druhou stranu ulice, protože kolem nich stoupala damane se sul’dam. Ulevilo se jí, že nemusí přítelkyně pobízet. Obě si spojené ženy prohlížely stejně ostražitě jako ona sama. „A protože žádný vojsko nemáme, musíme to zvládnout ve třech. Doufám, že některou z vás něco napadne. Mě už z přemýšlení bolí hlava, ale vždycky se zarazím u toho a’damu, to je to vodítko a obojek. Sul’dam nedovolí, aby se někdo díval, když ho rozepínají. Myslím, že vás dostanu dovnitř, jestli to pomůže. Přinejmenším jednu z vás. Oni mě berou jako služku, ale služky můžou přijímat návštěvy, pokud se drží v místech určených pro služebnictvo.“

Nyneiva se zamyšleně zamračila, ale skoro vzápětí se zatvářila cílevědomě. „Nedělej si starosti, Min. Mám pár nápadů. Co jsem tady, nemarnila jsem čas. Zaveď mě za tím mužem. Jestli se s ním jedná hůř než s vesnickou radou, když si radní postaví hlavu, sním svůj kabátec.“

Elain kývla a zazubila se a Min poprvé od příchodu do Falme pocítila skutečnou naději. Na okamžik se zadívala na aury kolem obou žen. Bylo tu nebezpečí, ale to se dalo čekat – a také nové věci mezi obrazy, které již viděla. Tak to občas bývalo. Nad hlavou Nyneivy se vznášel těžký zlatý pánský prsten a nad Elain doruda rozpálené železo a sekera. To určitě znamenalo potíže, ale vypadalo to vzdáleně, jako někde dál v budoucnosti. Dívala se jen na chviličku, pak už viděla jenom Elain s Nyneivou, jak si ji vyčkávavě prohlížejí. „Je to dole u přístavu,“ řekla.

Svažující se ulice byla čím dál plnější. Kramáři se tlačili mezi kupci, kteří přivezli povozy z vnitrozemských dědin a na cesty nehodlali vyrazit dřív než na jaře. Pouliční obchodníci vyvolávali zboží, které měli na podnosech. Falmané ve vyšívaných pláštích se otírali o rodiny z venkova v těžkých krznech. Uprchlo sem mnoho lidí z vesnic dál na pobřeží. Min sice nechápala proč – jenom vyměnili možnou návštěvu Seanchanů za jistotu, že je budou mít všude kolem sebe – ale slyšela, co Seanchané dělají, když poprvé dorazí do nějaké vesnice, a tak nemohla dávat vesničanům příliš velkou vinu za to, že se bojí další návštěvy. Když Seanchané nebo uzavřená nosítka procházeli kolem, všichni se klaněli.

Min byla ráda, že Nyneiva s Elain o klanění vědí. Nosiči s odhalenou hrudí lidem sklánějícím se okolo nevěnovali větší pozornost než nadutí ozbrojení vojáci, ale kdyby se někdo neuklonil, určitě by to přitáhlo jejich pozornost.

Cestou k přístavu toho dívky moc nenamluvily a Min překvapilo, když se dozvěděla, že se do města dostaly jen pár dní po ní a Egwain. Po chvíli však usoudila, že se nelze divit, že se nesetkaly již dříve, protože ulice byly stále plné lidí. Min nechtěla strávit delší dobu daleko od Egwain. Pořád se bála, že přijde na povolenou návštěvu, a Egwain již bude pryč. A teď tedy bude. Pokud Nyneiva něco nevymyslí.

Vůně soli a dehtu ve vzduchu sílila a nad hlavami jim kroužili křičící rackové. V tlačenici se začali objevovat námořníci, namnoze bosí i přes rostoucí chlad.

Hostinec spěšně přejmenovali na hostinec U tří slivoňových květů, ale část slova ‚Hlídač‘ byla pod ledabyle odvedenou malbou nápisu stále vidět. Přes lidi venku byl šenk jen zpola plný. Ceny byly příliš vysoké a mnoho lidí si už prostě nemohlo dovolit posedět u piva. V krbech po obou stranách místnosti burácel oheň, který příjemně hřál, a tlustý hostinský byl jen v košili. Na trojici žen se zamračil, a Min napadlo, že jen její seanchanské šaty mu zabránily, aby je rovnou nevykázal ven. Nyneiva s Elain ve venkovském odění rozhodně nevypadaly, že mají peníze na utrácení.

Muž, jehož hledala, seděl sám na svém obvyklém místě u stolu v rohu a mumlal si do vína. „Máš čas si promluvit, kapitáne Domone?“ zeptala se Min.

Kapitán vzhlédl, a když si všiml, že není sama, uhladil si vous. Min si pořád myslela, že oholený horní ret a plnovous k sobě moc nejdou. „Takže sis přivedla přítelkyně, aby se napily za moje penízky, co? No, ten seanchanský pán koupil celý můj náklad, tak mám co utrácet. Sedněte si.“ Elain nadskočila, protože Domon náhle zařval: „Hostinský! Dones svařený víno!“

„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Min a usadila se na lavici u stolu. „On jenom vypadá a mluví jako medvěd.“ Elain se s pochybami posadila na druhý konec lavice.

„Medvěd, co?“ Domon se zasmál. „Možná máš pravdu. Ale co ty, holka? Už nechceš odplout? Ty šaty mi teda připadají jako seanchanský.“

„To chci!“ vyjela ohnivě Min, ale služebná přinášející svařené víno, z něhož se ještě kouřilo, ji umlčela.

Domon si také dával pozor. Počkal, dokud dívka neodejde s penězi, než pokračoval: „Ať se picnu, holka, nechtěl jsem tě urazit. Většina lidí chce prostě jenom žít dál, ať už jim vládnou Seanchani, nebo někdo jiný.“

Nyneiva se lokty opřela o stůl. „My chceme taky žít dál, kapitáne, ale bez Seanchanů. Mám za to, že chceš brzy vyplout.“

„Vyplul bych už dneska, kdybych mohl,“ prohlásil ponuře Domon. „Ale Turak si pro mě vždycky jednou za dva tři dni posílá, abych mu vyprávěl příběhy o starých věcech, co jsem kdy viděl. Copak vám připadám jako kejklíř? Myslel jsem, že dokážu vymyslet pár příběhů a zmizet, ale teď mám dojem, že jestli ho nebudu bavit dál, bude to rovná sázka, jestli mě nechá jít, nebo mi nechá srazit hlavu. Ten chlap vypadá jako měkkota, ale je tvrdý jako železo, a stejný má i srdce.“

„Může se tvoje loď vyhnout Seanchanům?“ zeptala se Nyneiva.

„Ať se picnu, kdybych se dokázal dostat z přístavu, aby mi damane neroztřískaly Spršku na třísky, tak to zvládnu. Pokud nenechám žádnou seanchanskou loď s damane moc se přiblížit, jakmile se jednou dostanu na otevřený moře. Podél tohohle pobřeží jsou mělčiny a Sprška má mělkej ponor. Mohl bych ji vzít i do vod, kam se ty velký seanchanský kýly nedostanou. Touhle roční dobou si taky musejí dávat pozor na vítr poblíž pobřeží, a jakmile budu mít Spršku –“

Nyneiva ho přerušila. „Tak s tebou poplujeme, kapitáne. Budeme čtyři a doufám, že budeš připravený vyplout, jakmile se dostaneme na palubu.“

Domon si přejel prsty po horním rtu a zadíval se do vína. „No, co se toho týče, pořád tu bude problém, jak se dostat z přístavu, víš. Tyhle damane –“

„Co jestli ti řeknu, že popluješ s někým lepším, než jsou damane?" řekla Nyneiva tiše. Min se rozšířily oči, když si uvědomila, co má Nyneiva v plánu.

Elain skoro neslyšitelně zašeptala: „A ty mi vykládáš, že mám být opatrná.“

Domon měl oči jen pro Nyneivu, a ty oči byly velice ostražité. „Co tím myslíš?“ zašeptal.

Nyneiva rozepnula kabátec, chvíli něco dělala za krkem, a nakonec vytáhla kožený řemínek, který měla zastrčený pod šaty. Na řemínku visely dva prsteny. Min zalapala po dechu, když je uviděla – jeden byl onen těžký pánský prsten, který viděla, když Nyneivu pozorovala na ulici – ale věděla, že je to kvůli tomu druhému, tenčímu a vyrobenému pro štíhlý prstík ženy, proč Domonovi málem vylezly oči z důlků. Prsten znázorňoval hada požírajícího vlastní ocas.

„Víš, co to znamená,“ řekla Nyneiva a začala sundávat prsten z řemínku, ale Domon ji zachytil.

„Dej to pryč.“ Nervózně uhnul očima. Min viděla, že se na ně nikdo nedívá, ale Domon se choval, jako by je všichni upřeně pozorovali. „Ten prsten je nebezpečný. Kdyby ho někdo uviděl...“

„Pokud víš, co znamená,“ řekla Nyneiva tak klidně, až jí Min začala závidět. Nyneiva vytáhla řemínek Domonovi z ruky a znovu si jej uvázala kolem krku.

„Vím,“ zachraptěl kapitán. „Vím, co znamená. Možná by tu byla naděje, pokud... Čtyři, říkáš? Mám za to, že jedna bude ta dívka, co tak ráda poslouchá, když si pouštím pusu na špacír. A ty a...“ Zamračil se na Elain. „Tohle dítě určitě není – není jako ty.“

Elain se rozzlobeně narovnala, ale Nyneiva jí položila ruku na paži a konejšivě se na Domona usmála. „Ona cestuje se mnou, kapitáne. Možná by tě překvapilo, co všechno dokážeme, dřív než získáme právo nosit tento prsten. Až vyplujeme, budeš mít na lodi tři ženy, které dokážou bojovat s damane, bude-li to nutný.“

„Tři,“ vydechl Domon. „To bychom měli naději. Možná...“ Na okamžik se mu rozjasnila tvář, ale když se na ně podíval, znovu se zachmuřil. „Měl bych vyplout hned a zmizet, ale ať se picnu, jestli nevím, co vás tu čeká, když zůstanete, a možná i když půjdete se mnou. Poslouchejte a dávejte pozor, co vám říkám.“ Znovu se ostražitě rozhlédl kolem a začal mluvit tichým hlasem a pečlivě vybíral slova. „Viděl jsem – ženu, která měla takový prsten, když ji chytili Seanchani. Hezká štíhlá ženuška to byla, s velkým stráž – velkým chlapem, co vypadal, že umí používat meč. Jeden z nich musel být neopatrný, protože na ně Seanchani nachystali léčku. Ten velký chlap složil šest sedům vojáků, než sám umřel. Ta – ta žena... Postavili kolem ní šest damane, najednou vylezly z bočních ulic. Myslel jsem, že... něco udělá – víte, co myslím – ale... já o těchhle věcech nic nevím. Jednu chvíli to vypadalo, že je všechny zničí, a pak se najednou zatvářila vyděšeně a začala ječet.“

„Odřízly ji od pravého zdroje.“ Elain byla bílá jako plátno.

„To je jedno,“ řekla Nyneiva klidně. „Nedovolíme, aby se nám stalo to stejný.“

„Jo, možná se vám to povede. Ale já na to do smrti nezapomenu. Rymo, pomoz mi. To křičela. A jedna z těch damane se s pláčem zhroutila. Pak jí dali jeden z těch obojků kolem... krku, a já... utekl.“ Pokrčil rameny, zamnul si nos a zadíval se do vína. „Viděl jsem, jak lapili tři ženy, a nemám na to žaludek. Nechal bych klidně svou starou babičku stát na nábřeží, abych se odsud dostal, ale musel jsem vám to říct.“

„Egwain říkala, že mají dvě zajatkyně,“ promluvila pomalu Min. „Rymu ze žlutých, ale neříkala, kdo je ta druhá.“ Nyneiva se na ni pronikavě podívala a Min se celá červená odmlčela. Podle toho, jak se Domon tvářil, jejich věci nepomohlo, když se dozvěděl, že mají dvě Aes Sedai, ne jen jednu.

A přesto se Domon náhle podíval na Nyneivu a zhluboka se napil vína. „Tak proto jste tady? Abyste osvobodily... ty dvě? Říkaly jste, že budete tři.“

„Víš, co potřebuješ vědět,“ řekla mu rázně Nyneiva. „V příštích dvou třech dnech musíš být připravený okamžitě vyplout. Uděláš to, nebo tu zůstaneš, dokud ti nakonec přece jen neuseknou hlavu? Jsou tu i jiné lodě, kapitáne, a já chci určitě odplout.“

Min zadržela dech. Pod stolem zkřížila prsty.

Nakonec Domon kývl. „Budu připravenej.“

Když se vrátily na ulici, Min překvapilo, když se, jakmile se zavřely dveře, Nyneiva sesula na zeď hostince. „Je ti dobře, Nyneivo?“ zeptala se nervózně.

Nyneiva se zhluboka nadechla, narovnala se a upravila si kabátec. „U některých lidí,“ řekla, „musíte být sebejisté. Když ukážete jen ždibíček pochybností, postrčí vás nějakým směrem, kterým vůbec nechcete jít. Světlo, ale že jsem se bála, že odmítne. Pojďte, musíme plánovat. Pořád jsou tu ještě jeden dva menší problémy, který musíme vyřešit.“

„Doufám, že ti nevadí ryby, Min,“ řekla Elain.

Jeden nebo dva menší problémy? pomyslela si Min cestou za dívkami. Velice doufala, že Nyneiva svou sebejistotu jenom nepředvádí.