Velké Hledání

11 Záblesky vzoru

Projednou Ingtar nechal zastavit na noc, když bylo zlaté slunce stále ještě nad obzorem. Dokonce i otužilými Shienarci to, co spatřili ve vesnici, dost otřáslo. Ingtar dříve nikdy nezastavil tak brzy, a místo k táboření, které vybral, vypadalo jako místo, které se dá dobře bránit. Byla to hluboká úžlabina, téměř kulatá, a dost velká, aby se tam všichni muži a koně pohodlně vešli. Svahy pokrýval řídký porost zakrslých dubů a cesmín. Údolíčko bylo dost hluboké, aby skrylo každého v táboře, i když na okrajích nerostly stromy. V této poměrně ploché krajině by svahy prošly i jako kopce.

„Jediný, co zatraceně říkám,“ zaslechl Rand vykládat Una Raganovi, když sesedali, „je, že jsem ji zatraceně viděl, Světlo tě spal. Těsně předtím, než jsme našli toho všivýho půlčlověka. Tu stejnou prokletou ženskou, co byla u toho proklatýho přívozu. Byla tam a pak tam zatraceně nebyla. Říkej si, co zatraceně chceš, ale dávej si proklatě pozor, jak to říkáš, nebo tě zatraceně sám stáhnu z kůže a tu tvoji mizernou kůži spálím, ty hlavo skopová.“

Rand se zarazil s jednou nohou na zemi a druhou stále ještě ve třmeni. Ta stejná žena? Ale u přívozu přece žádná žena nebyla, to jenom ve větru zavlály záclony. A nemohla se z tě vesnice dostat před námi, i kdyby tam byla. Ta vesnice...

To pomyšlení zaplašil. Dokonce víc než na mizelce přibitého na dveře chtěl zapomenout na ten pokoj, na mouchy a na lidi, kteří tam byli a zároveň nebyli. Ten půlčlověk byl skutečný – všichni ho viděli – ale ten pokoj... Možná konečně začínám šílet. Rand zatoužil, aby si mohl promluvit s Moirain. Přát si mluvit s Aes Sedai. Ty jsi ale hlupák. Už jsi z toho venku, tak se drž stranou. Ale jsem z toho venku? Co se to tam stalo?

„Nákladní koně a zásoby doprostřed,“ přikazoval Ingtar, když kopiníci začali budovat tábor. „Vyhřebelcujte koně a pak je zase nasedlejte pro případ, že bychom museli rychle vyjet. Každý bude spát u svého koně a dneska nebudou žádné ohně. Uno, chci, aby se kolem poohlédli zvědové, jak nejdál dokážou dojet a zase se ještě před setměním vrátit. Chci vědět, co tu kolem je.“

On to cítí, uvědomil si Rand. Už to nejsou jenom nějací temní druzi a pár trolloků a možná mizelec. Jenom nějací temní druzi, pár trolloků a možná mizelec! Ještě před pár dny by na tom nebylo žádné „jenom". Dokonce i v Hraničních státech, dokonce i s Mornou ani ne na den cesty, byli temní druzi, trolloci a mizelci natolik špatní, aby to stačilo vyvolat noční můry. Než uviděl mizelce přibitého na dveře. Kdo na Světle mohl udělat tohle? Kdo ne na Světle? Předtím vešel do místnosti, kde večeřela ta rodina, a jim zmrzl smích na rtech. Musel jsem si to jenom představovat. Musel jsem. Avšak ani jeho vlastním uším to neznělo příliš přesvědčivě. Nepředstavoval si ten vítr na vrcholku věže, ani amyrlin, když říkala –

„Rande?“ Rand nadskočil, protože na něj zezadu promluvil Ingtar. „To tu hodláš celou noc stát s jednou nohou ve třmeni?“

Rand se postavil na zem oběma nohama. „Ingtare, co se stalo v té vesnici?“

„Sebrali je trolloci. Stejně jako ty lidi u přívozu. To se tam stalo. Mizelec...“ Ingtar pokrčil rameny a díval se na plochý ranec zabalený v plátně, velký a hranatý, který držel v náručí. Zíral na něj, jako by viděl skrytá tajemství, která by se radši nikdy nedozvěděl. „Trolloci je sebrali kvůli jídlu. Dělávají to občas i ve vesnicích a na statcích u Morny, když v noci provedou výpad a dostanou se přes pohraniční věže. Někdy se nám podaří ty lidi dostat zpátky, někdy ne. Trolloci je vždycky nezabijí, než je začnou porcovat. A půllidé mají rádi svoji... zábavu. To je horší, než co dělají trolloci.“ Hlas měl vyrovnaný, jako by mluvil o všedních záležitostech. Což snad i mluvil, byl to totiž shienarský voják.

Rand se zhluboka nadechl, aby uklidnil žaludek. „Ten mizelec tam si neužíval žádnou zábavu, Ingtare. Kdo mohl přibít myrddraala na dveře, a živého?“

Ingtar zaváhal, zavrtěl hlavou a pak strčil ten velký balík Randovi. „Na. Moirain Sedai mi řekla, abych ti to předal v prvním táboře jižně od Erinin. Nevím, co to je, ale říkala, že to budeš potřebovat. Říkala, abych ti vyřídil, že na to máš dávat pozor. Závisí prý na tom tvůj život.“

Rand si ranec bral váhavě. Když se dotkl plátna, zasvrběla ho kůže. Uvnitř bylo něco měkkého. Možná látka. Neochotně ho držel. On se taky nechce bavit o tom myrddraalovi. Co se stalo v tom pokoji? Náhle si Rand uvědomil, že pro něj je pomyšlení na mizelce, dokonce i na ten pokoj, příjemnější než pomyšlení na to, co mu Moirain poslala.

„Přikázala mi, abych ti vyřídil, že kdyby se se mnou něco stalo, kopiníci budou následovat tebe.“

„Mě!“ Rand zalapal po dechu a zapomněl na ranec i na všechno ostatní. Ingtar na jeho nevěřícný pohled odpověděl klidným kývnutím. „To je šílený! Nikdy jsem nic nevedl, jenom stádo ovcí, Ingtare. A oni za mnou stejně nepůjdou. Kromě toho Moirain ti nemůže přikazovat, kdo má být tvým zástupcem. A tím je stejně Uno.“

„Una a mě toho rána, kdy jsme odjížděli, povolali k urozenému pánu Agelmarovi. Byla tam i Moirain Sedai, ale byl to urozený pán Agelmar, kdo mi to nařídil. Ty jsi můj zástupce, Rande.“

„Ale proč, Ingtare? Proč?“ Jasně v tom byla vidět ruka Moirain a určitě také amyrlin. Zase ho postrkovaly na stezku, kterou pro něj vybraly, ale musel se zeptat.

Shienarec vypadal, jako by tomu také nerozuměl, ale byl to voják a během nekonečných válek s Mornou uvykl podivným rozkazům. „Doslechl jsem se nějaké klepy z ženských komnat, že jsi vlastně...“ Rozhodil rukama v ocelových rukavicích. „Na tom nezáleží. Vím, že bys to popřel. Stejně jako popíráš to, jak vypadáš. Moirain Sedai říká, že jsi ovčák, ale já nikdy neviděl ovčáka s volavčím mečem. Na tom nezáleží. Netvrdím, že bych si tě já sám vybral, ale myslím, že to máš v sobě, že uděláš, co bude potřeba. Dostojíš svým povinnostem, jestli na to dojde.“

Rand chtěl říci, že tohle není jeho povinnost, místo toho však pravil: „Uno o tom ví. Kdo další, Ingtare?“

„Všichni kopiníci. Když jsme vyjížděli z Fal Dary, každý muž věděl, kdo je další v řadě velení, kdyby padl velitel. Ten řetěz je nepřerušený, vede až k poslednímu muži, který zbude, i kdyby to byl jenom podkoní. Tím způsobem, víš, je zajištěno, že i když on zůstane poslední naživu, nebude to jenom běženec, který se snaží zachránit si krk a zůstat naživu. Je to velitel a povinnost ho volá, aby vykonal, co je třeba vykonat. Jestli já odejdu do posledního objetí matky, bude to tvoje povinnost. Ty najdeš roh a ty ho odneseš tam, kam patří. To uděláš.“ Na poslední slova dal Ingtar zvláštní důraz.

Ranec v Randově náručí jako by vážil deset kamenů. Světlo, může být sto leguí daleko a pořád natahuje ruku a tahá za vodítko. Tudy, Rande. Tamtudy. Ty jsi Drak Znovuzrozený, Rande. „Nechci tu povinnost, Ingtare. Nepřebírám ji. Světlo, jsem jenom ovčák! Proč tomu nikdo nevěří?“

„Uděláš, co je tvou povinností, Rande. Když selže velitel, všechno pod ním se rozpadne. Příliš mnoho věcí se rozpadá už teď. Až příliš. Mír provázej tvůj meč, Rande al’Thore.“

„Ingtare, já –“ Jenomže Ingtar už odcházel a vyptával se, jestli se již Uno a zvědové vrátili.

Rand zíral na ranec ve svém náručí a olízl si rty. Bál se, že ví, co v něm je. Chtěl se podívat a zároveň chtěl ranec hodit do ohně, aniž by ho otevřel. Určitě by to udělal, pokud by si byl jist, že to, co je uvnitř, vůbec bude hořet. Ale nemohl se podívat, když mohly obsah zahlédnout i další oči.

Rozhlédl se kolem sebe po táboře. Shienarci skládali náklad z nákladních zvířat, někteří už připravovali studenou večeři složenou ze sušeného masa a chlebových placek. Mat s Perrinem se starali o své koně a Loial seděl na kameni a četl knihu, mezi zuby tiskl fajfku s dlouhou troubelí a nad hlavou se mu vinul proužek kouře. Rand sevřel ranec, jako by se bál, že ho upustí, a proklouzl mezi stromy.

Poklekl na malé mýtince stíněné hustě olistěnými větvemi a položil ranec na zem. Chvíli se na něj jenom díval. To by neudělala. Nemohla by. A tichý hlásek mu odpovídal: Ó ano, mohla a udělala. Nakonec se rozhodl a rozvázal malé uzlíky na tkanicích, kterými byl balík převázaný. Úhledné uzlíky uvázané s přesností, která ukazovala na Moiraininu ruku. Tohle za ni neudělal žádný sluha. Neodvážila by se to nějakému sluhovi ukázat.

Rozvázal poslední tkanici a rukama bez citu rozbalil to, co bylo složeno uvnitř. Upřeně se zahleděl na obsah rance a vyschlo mu v ústech. Bylo to celé z jednoho kusu, ani utkané, ani obarvené, ani namalované. Praporec, bílý jako sníh a dost velký, aby byl v bitvě široko daleko vidět. A na praporci kráčela vlnící se postava připomínající hada se zlatými a karmínovými šupinami, ale hada se čtyřma šupinatýma nohama, každou zakončenou pěti zlatými drápy, hada s očima jako slunce a zlatou lví hřívou. Už to kdysi jednou viděl a Moirain mu prozradila, co to je. Praporec Luise Therina Telamona, Luise Therina Rodovraha, z dob války Stínu. Praporec Draka.

„Koukni se na to! No koukni se, co má teďka!“ Na mýtinu se vřítil Mat. Perrin za ním se blížil pomaleji. „Nejdřív ty fajnový šaty,“ prskal opovržlivě Mat, „a teďka praporec! To už teď nebude tomu poklonkování konec, s –“ Mat se dostal dost blízko, aby na praporec viděl jasně, a spadla mu brada. „Světlo!“ O krok ucouvl. „Ať shořím!“ Byl tam také, když Moirain praporec pojmenovala. I Perrin tam byl.

V Randovi se zvedl vztek, vztek na Moirain a amyrlinin stolec, že ho postrkovaly a nenechaly ho na pokoji. Oběma rukama sebral praporec a zatřásl jím směrem k Matovi, přičemž se mu slova nekontrolovatelně řinula z úst. „Je to opravdu tak! Dračí praporec!“ Mat opět o krok ucouvl. „Moirain chce, abych byl loutkou, co jí za provázky tahá Tar Valon, falešný Drak pro Aes Sedai. Hodlá mi to nacpat do krku, ať už já chci cokoliv. Ale-já-se-nenechám-využít!“

Mat docouval ke kmeni stromu. „Falešný Drak?“ Ztěžka polkl. „Ty? To... to je šílený.“

Perrin necouvl. Dřepl si, velké ruce si položil na kolena a ty své jasné žluté oči upřel na Randa. Ve večerních stínech mu duhovky svítily jako slunce. „Pokud Aes Sedai chtějí, abys byl falešným Drakem...“ Odmlčel se a zamračeně si všechno pečlivě promýšlel. Nakonec tiše řekl: „Rande, můžeš usměrňovat?“ Mat přidušeně zalapal po dechu.

Rand pustil praporec na zem. Váhal jenom chvíli, než unaveně přikývl. „Neprosil jsem se o to. Nechtěl jsem to. Jenomže... Jenomže já ani nevím, jak to zastavit.“ Nechtě se mu před očima objevila místnost s mouchami. „Myslím, že mě nenechají přestat.“

„Ať shořím!“ vydechl Mat. „Krev a zatracenej popel! Zabijí nás, víš. Nás všechny. Perrina a mě stejně jako tebe. Jestli to Ingtar a ostatní zjistí, podříznou nám naše zatracený krky jako temnejm druhům. Světlo, kdyby je napadlo, že jsme se účastnili tý výpravy, co ukradla roh, a pobila ty lidi z Fal Dary.“

„Sklapni, Mate,“ řekl Perrin klidně.

„Neříkej mi, abych sklapl. Jestli nás nezabije Ingtar, tak Rand zešílí a udělá to za něj. Ať shořím! Ať shořím!“ Mat se podél kmene pomalu svezl na zem. „Proč tě nezkrotily? Jestli to Aes Sedai vědí, proč tě nezkrotily? Nikdy jsem neslyšel, že by nechaly muže, co může usměrňovat jedinou sílu, odejít jenom tak.“

„Ony to nevědí všechny,“ povzdechl si Rand. „Amyrlin –“

„Amyrlinin stolec! Ona to ví? Světlo, není divu, že se na mě koukala tak divně.“

„– a Moirain mi řekly, že jsem Drak Znovuzrozený, a pak řekly, že si můžu jít, kam se mi zachce. Nechápeš, Mate? Snaží se mě využít.“

„To nic nemění na tom, že můžeš usměrňovat,“ zamumlal Mat. „Kdybych byl tebou, byl bych teď už na půl cestě k Arythskýmu oceánu. A nezastavil bych se, dokud bych nenašel nějaký místo, kde nejsou žádný Aes Sedai a nejspíš ani nikdy nebudou. A žádní lidi. Chci říct... no...“

„Sklapni, Mate,“ vyjel Perrin. „Proč jsi tady, Rande? Čím dýl zůstáváš s lidma, tím spíš to někdo zjistí a pošle pro Aes Sedai. Aes Sedai, který ti neřeknou, aby sis šel po svých.“ Odmlčel se a podrbal se na hlavě. „A s Ingtarem má Mat pravdu. Nepochybuju o tom, že by tě označil za temnýho druha a zabil. Možná by zabil nás všechny. Zdá se, že tě má rád, ale myslím, že by to udělal i tak. Falešný Drak? Ostatní by se k němu připojili. A Masema by nepotřeboval ani tolik, aby měl důvod tě zabít. Tak proč jsi už neodešel?“

Rand pokrčil rameny. „Chtěl jsem, ale nejdřív přišla amyrlin a pak ukradli ten roh a dýku a Moirain říkala, že Mat umírá, a... Světlo, myslel jsem, že s vámi zůstanu, aspoň než najdete tu dýku. Myslel jsem, že bych vám s tím mohl pomoct. Možná jsem se mýlil.“

„Přišel jsi sem kvůli tý dýce?“ zeptal se Mat potichu. Zamnul si nos a zachmuřil se. „To mě nikdy ani nenapadlo. Nikdy by mě nenapadlo, že bys chtěl... Áááá! Cítíš se dobře? Chci říct, ještě na tebe to šílenství neleze, že ne?“

Rand vydloubl ze země kamínek a hodil ho po Matovi.

„Au!“ zamnul si Mat ruku. „Jenom jsem se ptal. Chci říct, všechny ty fajnový šaty a všechny ty řečičky o tom urozeným pánovi. No, to zrovna nevypadá na to, že to máš v hlavě v pořádku.“

„Snažil jsem se vás zbavit, ty troubo! Bál jsem se, že zešílím a ublížím vám.“ Sklopil oči k praporci a ztišil hlas. „Taky se zblázním, jestli s tím něco neudělám. Světlo, ani nevím, jak to zastavit.“

„Toho jsem se bál,“ poznamenal Mat a vstal. „Bez urážky, Rande, ale myslím, že radši budu spát co nejdál od tebe, jestli ti to nebude vadit. Teda jestli zůstaneš. Jednou jsem slyšel o chlapíkovi, co taky mohl usměrňovat. Vykládal mi o něm kupeckej strážnej. Než ho našly červený adžah, jednou ráno se vzbudil a celá vesnice byla rozplácnutá na placku. Všechny domy, všichni lidé, všechno až na postel, na který spal, jako by se přes dědinu převalila hora.“

Ozval se Perrin. „V tom případě bys měl, Mate, spát těsně vedle něj.“

„Možná jsem trouba, ale hodlám zůstat živej trouba.“ Mat zaváhal a úkosem se zadíval na Randa. „Koukni, vím, že s náma jdeš, abys mi pomohl, a jsem ti za to vděčnej. To fakticky jsem. Ale ty už prostě nejseš stejnej jako dřív. To chápeš, ne?“ Mat se odmlčel, jako by čekal na odpověď. Žádnou nedostal. Nakonec se ztratil mezi stromy, mířil zpátky k táboru.

„A co ty?“ zeptal se Rand Perrina.

Perrin zavrtěl hlavou, až se mu kštice rozevlála. „Já nevím, Rande. Jsi pořád stejný, ale zase nejsi. Muž, který usměrňuje. Moje máma mě tímhle děsívala, když jsem byl malej. Prostě nevím.“ Natáhl ruku a dotkl se růžku praporce. „Myslím, že kdybych byl tebou, tohle bych spálil nebo aspoň zakopal. Pak bych utíkal, jak nejrychleji bych mohl, aby mě žádná Aes Sedai už nikdy nenašla. V tom měl Mat pravdu.“ Perrin vstal a zašilhal na oblohu na západě, kterou zapadající slunce začínalo zabarvovat dočervena. „Je čas vrátit se do tábora. Přemýšlej o tom, co jsem říkal, Rande. Já bych utekl. Ale ty možná utýct nemůžeš. O tom přemýšlej taky.“ Žlutýma očima jako by se díval do svého vlastního nitra a hlas měl unavený. „Občas nemůžeš utýct.“ Pak také odešel.

Rand tam zůstal klečet a zíral na praporec rozložený v trávě. „No, občas můžeš utéct,“ zamumlal. „Jenomže ona mi tohle možná dala proto, abych utekl. Možná pro mě má přichystáno něco jiného, jestli uteču. Neudělám to, co chce. To neudělám. Zakopu to rovnou tady. Ale říkala taky, že na tom závisí můj život, a Aes Sedai nikdy nelžou tak, aby to bylo zřejmé...“ Náhle se mu ramena otřásla tichým smíchem. „Teď už mluvím sám se sebou. Možná už opravdu šílím.“

Když se vrátil do tábora, nesl praporec opět zabalený do kusu plátna a převázaný uzly poněkud méně úhlednými, než jaké udělala Moirain.

Světlo sláblo a stíny už zakrývaly polovinu dolíku. Vojáci se ukládali ke spánku, každý s koněm vedle sebe a s kopím na dosah ruky. Mat s Perrinem si také ustlali u svých koní. Rand jim věnoval smutný pohled, pak si došel pro Rudocha, který postával tam, kde ho předtím nechal, a otěže mu visely až na zem. S Rudochem se Rand odebral na druhou stranu kotliny, kde se k Hurinovi připojil Loial. Ogier už přestal číst a teď si prohlížel napůl v zemi zabořený kámen, na kterém seděl, a cosi si na kameni ukazoval dlouhou troubelí své fajfky.

Hurin vstal a Randovi se málem krátce uklonil. „Doufám, že ti nevadí, když se uložím tady, pane – ehm – Rande. Právě jsem poslouchal tady Stavitele.“

„Tady jsi, Rande,“ řekl Loial. „Víš, myslím, že ten kámen byl kdysi opracován. Podívej, je sice omšelý, ale vypadá to jako nějaký sloup. A jsou na něm taky značky. Nepoznám, co jsou zač, ale jsou mi nějak povědomé.“

„Možná na to budeš ráno líp vidět,“ opáčil Rand. Stáhl z Rudochova sedla sedlové brašny. „Budu rád, když tu zůstaneš, Hurine.“ Jsem rád, když je se mnou vůbec někdo, kdo se mě nebojí. Jak dlouho to ale ještě bude trvat?

Všechno v tlumoku odstrčil na jednu stranu – náhradní košile, spodky a vlněné ponožky, šitíčko, krabičku s troudem, cínový talíř a pohárek, krabičku ze zeleného dřeva s nožem, vidličkou a lžící, balíček se železnou zásobou sušeného masa a placek a všechny ty věci, které cestovatel potřebuje – a pak nacpal v plátně zabalený praporec do prázdné kapsy. Brašna se nadouvala, řemínky jen tak tak dosáhly k přezkám, ale druhá strana byla taky naditá, takže to vypadalo přirozeně.

Loial s Hurinem zřejmě vycítili jeho náladu a počkali, až odsedlá a oduzdí Rudocha, vytře ho trsy čerstvě natrhané trávy a pak ho znovu nasedlá. Když mu potom nabídli jídlo, Rand odmítl. Nemyslel, že po tom, co právě viděl, by dokázal sníst i to sebelepší jídlo. Všichni tři si ustlali vedle kamene, jejich lůžka tvořila stočená pokrývka místo polštáře a na přikrytí plášť.

Tábor byl již tichý, ale Rand byl vzhůru ještě dlouho poté, kdy se plně setmělo. Myšlenky mu vířily sem a tam. Praporec. Co se mě snaží přinutit, abych udělal? Vesnice. Kdo mohl takhle zabít mizelce? A co bylo nejhorší, ten dům ve vesnici. Co se tam skutečně stalo? Opravdu už šílím? Mám utéci, nebo zůstat? Musím zůstat. Musím pomoci Matovi najít tu dýku.

Nakonec k němu spánek přišel a s ním ho obklopila prázdnota, byť ji nepovolal, a mihotala se neklidnou září, která ho děsila ve snech.

Padan Fain hleděl upřeně do noci směrem k severu, přes jediný oheň v jeho táboře, s nalepeným úsměvem, který mu však nikdy nedostoupil až k očím. Pořád na sebe myslel jako na Padana Faina – Padan Fain bylo jeho jádro – ale byl změněn a věděl to. Věděl teď hodně věcí, víc, než kterýkoliv z jeho starých pánů tušil. Byl temným druhem už dlouhá léta, než si ho Ba’alzamon povolal a poslal ho po stopě tří mladých mužů z Emondovy Role, kdy z něj vymáčkl, co o nich věděl, vymačkal ho a ten výtažek do něj zase nacpal, takže je mohl vycítit, vyčenichat, kde jsou, sledovat jejich stopu, kamkoliv utíkali. Zvláště toho jednoho. Jedna jeho část se pořád ještě při pomyšlení na to, co mu Ba’alzamon udělal, přikrčila, ale byla to jenom malá část, skrytá, potlačená. Byl změněn. Stopa těch tří ho zavedla do Shadar Logothu. Nechtěl tam jít, ale musel poslechnout. Tehdy. A v Shadar Logothu...

Fain se zhluboka nadechl a přejel prstem po rubínu na jílci dýky, kterou měl za pasem. Ta také pocházela ze Shadar Logothu. Byla to jediná zbraň, kterou nosil, jediná, jakou potřeboval. Měl pocit, že je dýka jeho součástí. Teď byl celý. Na tom jediném záleželo.

Vrhl pohled na obě strany ohně. Zůstalo mu jen dvanáct temných druhů. Jejich kdysi krásné oblečení nyní bylo potrhané a špinavé. Všichni se choulili v temnotě na jedné straně a nedívali se na oheň, ale na Faina. Na druhé straně ohně dřepěli trolloci. Bylo jich dvacet, a v těch zvířecky pokřivených tvářích měli až příliš lidské oči, kterýma sledovali každý jeho pohyb, jako když myš pozoruje kočku.

Zpočátku to byl zápas, když se každé ráno probudil a zjistil, že není celý, že ve velení je opět myrddraal, zuřící a dožadující se, aby se vydali k severu, k Morně, k Shayol Ghulu. Ale kousek po kousku ta ranní slabost ustupovala, až... Fain si vzpomněl na to, jaký to byl pocit, když v ruce držel kladivo a zarážel ty hřeby, a usmál se. Tentokrát mu úsměv vystoupil až k očím, byla v něm radost ze sladké vzpomínky.

Zaslechl ze tmy pláč a úsměv mu zmizel ze rtů. Nikdy jsem neměl dovolit, aby jich trolloci sebrali tolik. Celá vesnice je zpomalovala. Kdyby těch pár domků u přívozu nebylo opuštěných, možná... Ale trolloci byli od přírody chamtiví a on v záchvatu nadšení, které v něm vyvolal pohled na umírajícího myrddraala, nedával pozor, jak by měl.

Podíval se na trolloky. Každý z nich byl nejméně dvakrát větší než Fain a byl dost silný, aby ho jednou rukou rozmáčkl jako malinu, a přesto před ním couvali a krčili se. „Zabijte je. Všechny. Můžete se nakrmit, ale pak dáte na hromadu všechno, co zbude – aby to naši přátelé našli. Hlavy dejte nahoru. A tentokrát pořádně.“ Zasmál se a krátce zakončil: „Jděte!“

Trolloci se rozběhli pryč, tasili kosiny a zvedli sekery s dlouhými bodci. Ve chvíli se z místa, kde byli svázáni vesničané, ozval křik a jekot. Prosby o milost a dětský pláč byly ve chvíli umlčeny ranami a nehezkými čvachtavými zvuky, jako když se rozsekne meloun.

Fain se k té kakofonii zvuků obrátil zády a podíval se na své temné druhy. Ti byli také jeho, patřili mu tělem a duší. Tedy tou duší, která jim ještě zbývala. Každý z nich vězel tak hluboko v bahně, jako tenkrát on, než našel cestu ven. Ani jeden z nich neměl kam jít, mohli jít pouze za Fainem. Jejich oči na něm visely, ustrašené a prosebné. „Myslíte, že znovu dostanou hlad dřív, než narazíme na další vesnici nebo statek? To můžou. Myslíte, že je nechám, aby si vzali některé z vás? No, možná jednoho dva. Už nemůžeme postrádat další koně.“

„Ti ostatní byli jenom obyčejní lidé,“ podařilo se ze sebe vypravit nejistým hlasem jedné ženě. Nad hezky střiženými šaty, které ji označovaly za obchodnici, a to bohatou, měla špinavý obličej. Na kvalitním šedém suknu byly také šmouhy a suknici měla roztrženou. „Byli to sedláci. My jsme sloužili – já jsem sloužila –“

Fain ji zarazil a to, jak mluvil lehce, dodávalo jeho slovům na důrazu. „Co pro mě znamenáte? Míň než ti sedláci. Možná stádo dobytka pro trolloky. Jestli chcete žít, dobytci, musíte být užiteční.“

Žena se zatvářila zlomeně. Začala vzlykat, a náhle blekotali všichni, vykládali mu, jak jsou užiteční, muži i ženy, kteří předtím, než byli povoláni, aby splnili své sliby ve Fal Daře, měli význačná postavení. Řinula se z nich jména důležitých osob, mocných lidí, které znali v Hraničních státech, v Cairhienu a ostatních zemích. Blekotali o tom, že jen oni sami znají ten či onen kraj, jeho politickou situaci, mají spojence, znají intriky, všechno věci, které by mu mohli prozradit, jen kdyby je nechal naživu, aby mu sloužili. Hluk, který vydávali temní druzi, se spojil se zvuky, jež vydávali vraždící trolloci a jejich oběti a dokonale spolu splynuly.

Fain si ničeho z toho nevšímal – neměl strach se k nim obrátit zády, ne od chvíle, kdy viděli, co udělal s mizelcem – a odešel ke své kořisti. Poklekl a dlaní pohladil zdobenou zlatou truhlici, cítil sílu v ní uzamčenou. Musel nechat trolloky, aby ji nesli – nedůvěřoval lidem natolik, aby ji dovolil naložit na nákladního koně. Některé sny o moci by mohly být natolik silné, aby přemohly dokonce i strach z něj, ale trolloci nikdy o ničem nesnili, tedy kromě zabíjení – a Fain ještě nepřišel na to, jak truhlici otevřít. Ale to přijde. Všechno přijde. Všechno.

Fain vytáhl dýku z pochvy, a než se uložil vedle ohně, položil ji na truhlici. Ta čepel byla lepším strážcem, než by kdy mohli být trolloci nebo lidé. Všichni viděli, co se stalo, když ji jednou použil. Nikdo se k její obnažené čepeli neodvažoval přiblížit ani na sáh bez jeho rozkazu, ale i pak jenom váhavě.

Fain se zabalil do pokrývek a zahleděl se k severu. Teď al’Thora necítil. Vzdálenost mezi nimi byla příliš velká. Nebo možná al’Thor provedl ten svůj mizící trik. Občas, ve tvrzi, se ten kluk náhle ztratil, Fain ho pak necítil. Nevěděl, jak to dělá, ale al’Thor se vždycky vrátil právě tak náhle, jako zmizel. Tentokrát se také vrátí.

„Tentokrát přijdeš ty ke mně, Rande al’Thore. Předtím jsem tě sledoval jako pes hnaný po stopě, ale teď půjdeš ty za mnou.“ Jeho smích zněl tak, že i Fain sám v něm rozpoznal šílenství, ale nezáleželo mu na to. Šílenství bylo také jeho součástí. „Pojď ke mně, al’Thore. Tanec ještě ani nezačal. Zatančíme si na Tomově Hlavě a pak budu mít od tebe pokoj. Nakonec tě uvidím chcípnout.“