Velké Hledání

21 U devíti prstenů

Rand čekal, že šenk bude prázdný, protože už byl skoro čas na večeři, ale u jednoho stolu se tu tlačilo půl tuctu mužů a mezi holbami piva hráli v kostky. A další seděl opodál a jedl. I když hráči v kostky neměli viditelně žádné zbraně, ani na sobě neměli brnění, pouze prosté tmavomodré kabátce a spodky, něco na tom, jak se drželi, Randovi napovědělo, že se jedná o vojáky. Očima zabloudil k osamělému muži. Důstojník. Manžety vysokých bot měl ohrnuté a o stůl vedle něj narážel meč. Důstojnický modrý kabát mu od ramene k rameni protínal červený a žlutý pruh. Hlavu měl nad čelem vyholenou, i když dlouhé černé vlasy mu visely až na ramena. Vojáci měli vlasy ostříhané nakrátko, jako by jim je ostříhali pod stejným hrncem. Všech sedm se při Randově příchodu obrátilo, aby se podívalo, kdo vstoupil.

Hostinská byla hubená žena s dlouhým nosem a šedivějícími vlasy, ale přes své vrásky vypadala docela laskavě a vesele. Přihnala se k nim a otírala si ruce do bílé zástěry bez jediné skvrnky. „Dobrý večer,“ – rychle přelétla Randův zlatem vyšívaný červený kabátec a Seléniny skvělé bílé šaty – „urozený pane, urozená paní. Já jsem Maglin Madwenová, můj pane. Vítejte U devíti prstenů. A ogier. Jen málokdo tvého druhu zavítá do těchto končin, příteli ogiere. Ty jsi z Državy Tsofu?“

Loialovi se i s těžkou truhlicí podařila obstojná úklona. „Ne, milá paní hostinská. Já jsem přišel z opačné strany, z Hraničních států.“

„Z Hraničních států, říkáš. Dobrá. A ty, můj pane? Odpusť, že se ptám, ale ty na Hraniční státy nevypadáš, jestli ti to nevadí.“

„Já pocházím z Dvouříčí, paní Madwenová, to je v Andoru.“ Ohlédl se na Seléné – ta zřejmě nehodlala připustit, že Rand vůbec existuje. Podle toho, jak se tvářila, zjevně brala místnost i ty, kdo v ní byli, jen tak tak na vědomí. „Urozená paní Seléné je z Cairhienu, z hlavního města, a já jsem z Andoru.“

„Jak říkáš, můj pane.“ Paní Madwenová rychle zalétla pohledem k Randovu meči. Na pochvě i na jílci byly bronzové volavky jasně patrné. Hostinská se zamračila, ale ve chvíli se zase tvářila vyrovnaně. „Budeš chtít jídlo pro sebe, pro svou krásnou dámu i pro své společníky. A pokoje, řekla bych. Zařídím, aby se postarali o vaše koně. Mám pro vás slušný stůl, tudy, prosím, a vepřový se žlutýma papričkama se právě dělá. Budete taky hledat Valerský roh, můj pane, ty a tvoje urozená paní?“

Rand, který kráčel hned za hostinskou, málem klopýtl. „Ne! Proč myslíš, že bychom měli?“

„Bez urážky, můj pane. Už jsme tu za poslední měsíc dva takový měli, celý nablýskaný jako hrdiny – ne že bych chtěla něco takovýho říct o tobě, můj pane. Sem moc cizinců nepřijde, jenom obchodníci z hlavního města, co nakupují oves a ječmen. Nemyslím, že výprava za rohem už vyrazila z Illianu, ale někteří si možná myslí, že požehnání ani nepotřebují, a když nepojedou celou tu dálku až do Illianu, získají na ty ostatní náskok.“

„My nehledáme roh, paní.“ Rand se neohlédl na ranec v Loialových rukou. Pokrývka s barevnými pruhy ogierovi visela z náručí a celou truhlici zakrývala. „To tedy určitě ne. Jedeme právě do hlavního města.“

„Jak říkáš, můj pane. Odpusť, že se ptám, ale je tvoje paní v pořádku?“

Seléné se na ni podívala a poprvé promluvila. „Jsem docela v pořádku.“ Po jejích slovech zůstal ve vzduchu mráz, který na chvíli utlumil hovor.

„Ty nejsi z Cairhienu, paní Madwenová,“ ozval se náhle Hurin. Byl obtížen sedlovými brašnami a Randovým rancem, takže vypadal jako nákladní vozík. „Odpusť, ale nemluvíš tak.“

Paní Madwenová nazvedla obočí a vrhla po Randovi rychlý pohled. Pak se zazubila. „Měla jsem vědět, že necháváš svýho muže volně mluvit, ale zvykla jsem si na –“ Vrhla pohled po důstojníkovi, který se zase vrátil k jídlu. „Světlo, ne, nejsem z Cairhienu, ale za všechny svý hříchy jsem se za jednoho Cairhieňana provdala. Třiadvacet let jsem s ním žila, a když mi umřel – Světlo na něj posviť – chtěla jsem se vrátit zpátky do Lugardu, ale on se zase smál naposled, to teda jo. Mně nechal hostinec a peníze svýmu bratrovi, když jsem si byla skoro jistá, že to udělá obráceně. Byl pěkně vykutálenej a mazanej, ten můj Barin, jako každej chlap, co jsem kdy poznala, a Cairhieňani jsou z nich ti nejhorší. Posadíš se, můj pane? Má paní?“

Hostinská překvapeně zamrkala, když se Hurin posadil ke stolu s nimi – ogier byl zřejmě jedna věc, ale Hurin byl v jejích očích jen obyčejným sluhou. Znovu se rychle podívala na Randa a odchvátala do kuchyně. Brzy služtičky donesly jídlo, hihňajíce se přitom a zírajíce na urozeného pána, urozenou paní a ogiera, dokud je paní Madwenová nezahnala po jejich práci.

Nejdřív si Rand jídlo prohlížel trochu pochybovačně. Vepřové bylo nakrájené na malé kousky a bylo promíchané s dlouhými proužky žlutých paprik, hráškem, spoustou zeleniny a dalšími věcmi, které nepoznal, a to všechno plavalo v jakési husté průhledné omáčce. Vonělo to zároveň sladce i ostře. Seléné se v jídle jenom šťourala, ale Loial se do toho pustil s vervou.

Hurin se na Randa zazubil přes vidličku. „Dávají do svýho jídla divný koření, ti Cairhieňani, urozený pane Rande, ale přesto to není špatný.“

„Nekousne tě to, Rande,“ dodával Loial.

Rand váhavě ochutnal a málem zalapal po dechu. Chutnalo to přesně tak, jako to vonělo, zároveň sladce i ostře. Vepřové bylo zvenku křupavé, uvnitř měkké, a bylo tu smícháno na tucet různých příchutí a koření, které se dokonale doplňovaly. Rand nikdy nic takového neokusil. Chutnalo to báječně. Rand vyjedl svůj talíř, a když se hostinská se služtičkami vrátila, aby poklidily talíře, požádal o přídavek stejně jako Loial. Seléné zatím snědla jen půlku, ale krátce kývla na jednu z dívek, aby talíř odnesla.

„S potěšením, příteli ogiere.“ Hostinská se usmála. „Nakrmit takovýho, jako jsi ty, to není snadný. Katuško, přines nášup, a rychle.“ Jedna z dívek se vrhla ke kuchyni. Paní Madwenová se s úsměvem obrátila k Randovi. „Můj pane, mívala jsem tu muže, který hrával na citaru, ale oženil se s děvčetem ze statku a ona ho teď nechává hrát tak leda na opratě za pluhem. Nemohla jsem si nevšimnout, že tvému muži támhle z toho rance vyčuhuje něco, co vypadá jako pouzdro na flétnu. Když je můj hráč pryč, nemohl by nás tvůj člověk poctít trochou hudby?“

Hurin se zatvářil rozpačitě.

„On nehraje,“ vysvětloval Rand. „To já.“

Hostinská zamrkala. Urození pánové zřejmě nehrávali na flétnu, přinejmenším v Cairhienu ne. „Beru to zpátky, urozený pane. Světlo ví, nechtěla jsem nikoho urazit, o tom tě ujištuju. Nikdy bych nežádala něco takovýho, abys ty hrál v šenku.“

Rand zaváhal jenom chvíli. Bylo to již dávno, co naposled cvičil s flétnou a ne s mečem, a peníze mu nevydrží věčně. Jakmile se jednou zbaví těch honosných šatů – jakmile předá Valerský roh Ingtarovi a dýku Matovi – bude flétnu potřebovat, aby si opět zajistil večeři, než najde někde místo, které bude bezpečné před Aes Sedai. Bezpečné přede mnou? Něco se tam stalo. Ale co?

„Mně to vůbec nevadí,“ řekl. „Hurine, podej mi to pouzdro. Jenom ho vytáhni.“ Nebylo nutné ukazovat kejklířský plášť. Paní Madwenové už tak v tmavých očích svítilo mnoho nevyřčených otázek.

Nástroj vyrobený ze zlata a vykládaný stříbrem vypadal, že by na něj mohl hrát urozený muž, pokud někde šlechtici vůbec hráli na flétnu. Volavka, kterou měl vypálenou na pravé dlani, mu při hraní nijak nevadila. Selénina hojivá mast fungovala skvěle, takže si spáleninu uvědomil, teprve až ji uviděl. A přesto si na ni teď mimoděk vzpomněl a začal hrát „Letěla volavka".

Hurin do taktu kýval hlavou a Loial bušil prstem do stolu. Seléné se na Randa podívala, jako by uvažovala, co je vlastně zač – já nejsem urozený pán, má paní. Jsem jenom ovčáka hrávám na flétnu po šencích – ale vojáci se otočili a zadívali se na něj. Důstojník zavřel knihu s dřevěnými deskami, v níž si četl. Selénin upřený pohled v Randovi vykřesal jiskru umíněnosti. Odhodlaně se vyhýbal jakékoliv písni, která by byla vhodná pro palác nebo zámek. Zahrál „Jenom jedno vědro vody" a „Ten starej dvouříčskej tabák", „Starej Jak na stromě" a „Fajfka hospodáře Priketa".

K poslední písni se šestice vojáků přidala nevázanou melodií, i když jejich slova Rand neznal.

Nebylo to však poprvé, co Rand zjistil, že na jednu melodii se v různých zemích zpívají pouze jiná slova a je známa pod jiným názvem, občas se píseň lišila dokonce od vesnice k vesnici v jednom kraji. Hrál tedy s nimi, dokud nepřestali zpívat a začali se poplácávat po ramenou a navzájem si drsnými slovy hodnotit přednes.

Když Rand flétnu odložil, důstojník se zvedl a učinil prudké gesto. Vojáci se odmlčeli v půli slova a rychle odsunovali židle, aby se mohli důstojníkovi poklonit s rukou na prsou – klaněli se také Randovi – načež bez ohlédnutí odešli.

Důstojník přistoupil k Randovu stolu a uklonil se s rukou na srdci. Vyholené čelo jako by měl posypané bílým pudrem. „Štěstí tě provázej, můj pane. Doufám, že tě svým zpěvem neobtěžovali. Jsou to prostí lidé, ale nechtěli tě urazit, o tom tě ujišťuji. Já jsem Aldrin Caldevwin, můj pane. Kapitán ve službách Jeho Veličenstva, Světlo ho ozařuj.“ Pohledem zabloudil k Randovu meči. Rand měl pocit, že si Caldevwin volavky všiml hned, jak vstoupili do místnosti.

„Nijak mě neurazili.“ Důstojníkův přízvuk mu připomněl Moirain, slova vyslovoval přesně a celá. Opravdu mě nechala jít? Rád bych věděl, jestli jede za mnou. Nebo jestli na mě někde čeká. „Posaď se, pane. Prosím.“ Caldevwin si od vedlejšího stolu přitáhl židli. „Pověz, pane, jestli ti to nevadí, neviděl jsi tu nedávno nějaké cizince? Dámu, menší, štíhlou, a bojovníka s modrýma očima? On je vysoký a občas nosí meč na zádech.“

„Neviděl jsem vůbec žádné cizince,“ odvětil Caldevwin a ztuhle se posadil na židli. „Kromě tebe a tvé dámy, můj pane. Sem zavítá jen málo šlechticů.“ Očima zabloudil k Loialovi a trochu se zamračil. Hurina si jako sluhy vůbec nevšímal.

„Byl to jenom takový nápad.“

„Pod Světlem, můj pane, nechtěl bych být nezdvořilý, ale směl bych znát tvoje jméno? Míváme tu tak málo cizích lidí, že bych rád znal jméno každého.“

Rand mu je sdělil – neuvedl žádný šlechtický titul, ale důstojník si toho zřejmě nevšímal – a řekl to, co řekl hostinské. „Z Dvouříčí, v Andoru.“

„Slyšel jsem, že je to úžasné místo, urozený pane Rande – smím ti tak říkat? – a skvělí lidé, ti Andořani. Žádný Cairhieňan nikdy nenosil meč mistra šermíře v tak útlém věku jako ty. Kdysi jsem pár Andořanů potkal, hlavního kapitána královniny gardy mezi nimi. Na jeho jméno si nevzpomínám. Jaká hanba. Třeba bys mi s tím mohl pomoci?“

Randovi neuniklo, že služtičky začínají poklízet a zametat. Caldevwin se sice jenom zdvořile bavil, ale pohled měl pronikavý. „Gareth Bryne.“

„Ovšem. Dost mladý na takovou zodpovědnost.“

Rand mluvil vyrovnaným hlasem. „Gareth Bryne má dost šedivých vlasů, aby mohl být tvým otcem, kapitáne.“

„Odpusť, urozený pane Rande. Chtěl jsem říci, že povýšen byl mladý.“ Caldevwin se obrátil k Seléné a chvíli jenom zíral. Nakonec se otřepal, jako by se probíral z transu. „Odpusť, že se tak dívám, má paní, a odpusť, že to říkám, ale tebe vskutku obdařila Štěstěna. Sdělíš mi své jméno, abych věděl, jak se taková kráska nazývá?“

Právě když Seléné otevřela ústa, jedna ze služtiček vykřikla a upustila lampu, kterou sundávala z police. Olej se vylil na podlahu a chytil plamenem. Rand vyskočil spolu s ostatními, ale než se dostali blíž, objevila se paní Madwenová a spolu s dívkou plameny udusily zástěrami.

„Říkala jsem ti, abys dávala pozor, Katuško,“ pravila hostinská a mávala nyní ušpiněnou zástěrou dívce pod nosem. „Jednou spálíš celý hostinec a sebe v něm.“

Dívka měla pláč na krajíčku. „Já jsem byla opatrná, paní, ale cosi mi pohnulo rukou.“

Paní Madwenová rozhodila rukama. „Ty máš vždycky nějakou výmluvu, a přesto rozbiješ víc nádobí, než všechna ostatní děvčata dohromady. Á, to je v pořádku. Ukliď to a nepopal se.“ Hostinská se obrátila k Randovi a ostatním, kteří pořád ještě stáli u stolu. „Doufám, že jste to nepochopili špatně. Ta holka hostinec určitě nezapálí. Když se zasní kvůli nějakýmu mládenci, má trochu tvrdou ruku na nádobí, ale lampu ještě nikdy neshodila.“

„Ráda bych viděla svůj pokoj. Po tom všem se necítím nejlépe.“ Seléné mluvila opatrně, jako by si nebyla jistá, co jí udělá žaludek, ale vypadala chladně a klidně jako obvykle. „To ta cesta a oheň.“

Hostinská zakvokala jako kvočna. „Ovšem, má paní. Mám pro tebe a urozeného pána moc hezkej pokojíček. Mám sehnat mámu Caredwain? Ona zná utišující bylinky.“

Seléné promluvila ostřeji. „Ne. A chci pokoj sama pro sebe.“

Paní Madwenová se podívala na Randa, ale vzápětí se klaněla Seléné a snaživě ji vyprovázela ke schodům. „Jak si přeješ, má paní. Lidan, vezmi tady urozené paní věci jako hodná holka. Honem.“ Jedna ze služtiček se rozběhla a vzala si od Hurina Seléniny sedlové brašny, načež ženy zmizely na schodišti. Seléné kráčela mlčky a vzpřímená.

Caldevwin se za nimi díval, dokud neodešly, a pak se znovu otřásl. Počkal, dokud si Rand nesedl, než si zase přisunul židli. „Odpusť, urozený pane Rande, že jsem tak zíral na tvou dámu, ale Štěstěna tě její přítomností vskutku obdařila. Nechtěl jsem se nikoho dotknout.“

„Nic se nestalo,“ řekl Rand. Napadlo ho, jestli se opravdu při pohledu na Seléné každý muž cítí jako on. „Když jsem jel do vesnice, kapitáne, zahlédl jsem obrovskou kouli. Vypadala jako z křišťálu. Co je to?“

Cairhieňanovi se zúžily oči. „Je to část sochy, urozený pane Rande,“ vykládal pomalu. Pohledem zabloudil k Loialovi a na chvíli se zdálo, že zvažuje jakési nové skutečnosti.

„Sochy? Viděl jsem ruku a taky hlavu. Musí být ohromná.“

„To je, urozený pane Rande. A stará.“ Caldevwin se odmlčel. „Až z věku pověstí, jak mi říkali.“

Randa zamrazilo. Věk pověstí, kdy se jediná síla používala všude, pokud se dalo věřit příběhům. Co se tam stalo? Vím, že se tam něco přihodilo.

„Věk pověstí,“ řekl Loial. „Ano, to musí být. Nikdo od té doby něco tak velikého nevytvořil. A je to hezký kus práce, vykopat to ven, kapitáne.“ Hurin seděl mlčky, jako by nejen neposlouchal, ale jako by tu vůbec nebyl.

Caldevwin váhavě přitakal. „Mám v táboře pod vykopávkami pět set dělníků, ale i tak dávno skončí léto, než to vykopeme celé. Jsou to muži z Předbrání. Polovina mé práce spočívá v tom, že je nutím kopat, a druhá půlka v tom, že je držím mimo tuto vesnici. Musíš pochopit, že lidi z Předbrání rádi pijí a hýří, a tihle lidé tady vedou klidný život.“ Jeho tón napovídal, že jeho srdce je plně na straně vesničanů.

Rand přikývl. Na lidech z Předbrání mu nijak nezáleželo, ať už to byl, kdo chtěl. „Co s tím uděláte?“ Kapitán zaváhal, ale Rand se na něj jenom díval, dokud nepromluvil.

„Sám Galldrian nám nařídil, abychom to vzali do hlavního města.“

Loial zamrkal. „Je to skutečně hezký kus práce. Nejsem si jistý, že se něco tak velkého vůbec dá tak daleko přepravit.“

„Jeho Veličenstvo to nařídilo,“ opáčil ostře Caldevwin. „Bude postavena před městem jako pomník velikosti Cairhienu a rodu Riatinů. Ogierové nejsou jediní, kdo umí přemísťovat kámen.“ Loial vypadal zahanbeně a kapitán se viditelně uklidnil. „Omluv mne, příteli ogiere. Promluvil jsem ve spěchu a byl jsem hrubý.“ Pořád mluvil trochu drsně. „Zůstanete v Tremonsienu dlouho, urozený pane Rande?“

„Ráno odjíždíme,“ řekl Rand. „Jedeme do Cairhienu.“

„Náhodou posílám zítra několik mužů zpátky do města. Musím je střídat. Když se moc dlouho dívají na muže mávající krumpáči a lopatami, vyjdou z cviku. Nebude ti vadit cesta v jejich společnosti?“ Položil to jako otázku, ale odmítnutí rozhodně nečekal. Na schodišti se objevila paní Madwenová a Caldevwin vstal. „Omluv mne, prosím, urozený pane Rande, ale musím brzy vstávat. Takže se uvidíme ráno. Štěstěna tě provázej.“ Uklonil se Randovi, pak Loialovi, a odešel.

Když se dveře za Cairhieňanem zavřely, ke stolu přistoupila hostinská.

„Uložila jsem tvou dámu, urozený pane. A mám pro tebe a tvého sluhu připravený slušný pokoje, i pro tebe, příteli ogiere.“ Odmlčela se a upřeně si Randa prohlížela. „Odpusť, můj pane, jestli jsem snad přestřelila, ale myslím, že s pánem, který nechá promluvit svýho sluhu, můžu mluvit otevřeně. Jestli se mejlím... no, nechtěla jsem nikoho urazit. Třiadvacet let jsme se s Barinem Madwenem hádali, když jsme se zrovna nelíbali, abych tak řekla. To jenom abys věděl, že mám nějaký zkušenosti. Zrovínka teď si myslíš, že tě tvoje dáma už nikdy nechce vidět, ale já si myslím, že kdybys dneska v noci zaťukal na její dveře, pozvala by tě určitě dál. Usměj se a řekni, že to byla tvoje chyba, ať už to bylo cokoliv.“

Rand si odkašlal a doufal, že není celý rudý. Světlo, Egwain by mě zabila, kdyby se dozvěděla, že jsem na to jenom pomyslel. A Seléné by mě zabila, kdybych to udělal. Nebo ne? Teprve teď mu zahořely tváře. „Já... děkuji ti za radu, paní Madwenová. Ty pokoje...“ Vyhýbal se pohledu na pokrývkou obalenou truhlici vedle Loialovy židle. Neodvažovali se ji nechat jen tak, aniž by byl někdo z nich vzhůru a nehlídal ji. „My tři se vyspíme v jednom pokoji.“

Hostinská vypadala překvapeně, ale rychle se vzpamatovala. „Jak si přeješ, urozený pane. Tudy, prosím.“

Rand ji následoval nahoru. Loial nesl truhlu v pokrývce – schody pod jeho váhou s truhlou zavrzaly, ale hostinská si zřejmě myslela, že to jenom ogier je tak těžký – a Hurin nesl sedlové brašny a do pláště zabalenou harfu a flétnu.

Paní Madwenová nechala do pokoje přinést třetí lůžko a rychle je ustlala. Jedna z postelí, která už v pokoji byla, sahala po celé délce místnosti a očividně byla určena pro Loiala. V místnosti se mezi postelemi dalo stěží projít. Jakmile hostinská odešla, Rand se obrátil k ostatním. Loial si strčil stále zabalenou truhlici pod postel a teď zkoušel slamník. Hurin odkládal sedlové brašny.

„Ví někdo z vás, proč jsme byli kapitánovi tak podezřelí? Tím jsem si totiž jistý.“ Potřásl hlavou. „Podle toho, jak s námi mluvil, jsem skoro měl dojem, že si myslí, že bychom mu tu sochu mohli ukrást.“

„Daes dae’mar, urozený pane Rande,“ ozval se Hurin. „Velká hra. Hra rodů, jak tomu taky říkají. Tenhle Caldevwin si myslí, že musíš dělat něco důležitýho, jinak bys tu nebyl. A cokoliv uděláš pro sebe, on bude v nevýhodě, takže se musí mít na pozoru.“

Rand zavrtěl hlavou. „Velká hra? Jaká hra?“

„To vůbec není hra, Rande,“ vysvětloval Loial sedící na lůžku. Vytáhl z kapsy knihu, ale teď si ji zavřenou položil na prsa. „Já o tom moc nevím – ogierové takové věci nedělají – ale slyšel jsem o tom. Šlechtici a urozené rody se snaží získat výhody. Dělají věci, o kterých si myslí, že jim pomůžou, nebo uškodí nepříteli, nebo obojí. Obvykle se všechno děje v tajnosti, a pokud ne, tak se dotyčný rod nebo někteří jeho členové snaží, aby to vypadalo, že dělají něco jiného než to, co opravdu dělají.“ Nejistě se podrbal za uchem. „I když vím, co to je, stejně tomu nerozumím. Starší Haman vždycky říkával, že by to chtělo někoho chytřejšího, než je on, aby pochopil věci, které dělají lidé, a já neznám mnoho chytřejších, než je starší Haman. Vy lidé jste divní.“

Hurin se na ogiera úkosem podíval, ale řekl: „S daes dae’mar má pravdu, urozený pane Rande. Cairhieňani to hrají víc než ostatní, i když jižani se tomu věnují taky.“

„Ti vojáci ráno,“ začal Rand. „Ti jsou taky součástí Caldevwinovy velké hry? Do něčeho takového se nemůžeme nechat zaplést.“ O Valerském rohu se nebylo třeba zmiňovat. Všichni si byli dobře vědomi toho, co s sebou vezou.

Loial zavrtěl hlavou. „To nevím, Rande. On je člověk, takže to může znamenat cokoliv.“

„Hurine?“

„Já taky nevím.“ Hurin mluvil stejně ustaraně, jako se ogier tvářil. „Mohl by dělat přesně to, co říká, nebo... Takhle se hraje hra rodů. Nikdy nevíš. Já strávil většinu času, co jsem byl v Cairhienu, v Předbrání, urozený pane Rande, a o cairhienských šlechticích toho moc nevím, jenže – no, daes dae’mar může být nebezpečná kdekoliv, ale v Cairhienu si na ni zvlášť potrpí, jak jsem slyšel.“ Náhle se mu tvář rozjasnila. „Urozená paní Seléné, urozený pane Rande. Ona toho bude vědět víc než já nebo Stavitel. Ráno se jí můžeš zeptat.“

Ale ráno byla Seléné pryč. Když Rand sešel dolů do šenku, paní Madwenová mu podala zapečetěný pergamen. „Odpusť, můj pane, ale měl jsi mě poslechnout. Měl jsi urozené paní zaťukat na dveře.“

Rand počkal, dokud neodejde, než zlomil voskovou pečeť. Do vosku byl vtlačen půlměsíc a hvězdy.

Musím Tě na chvíli opustit. Je tu příliš mnoho lidí, a ten Caldevwin se mi nelíbí. Počkám na Tebe v Cairhienu. Ať Tě ani na chvíli nenapadne, že jsem někde daleko. Ty budeš vždy v mých myšlenkách, jako já vím, že já budu v Tvých.

Nebyl tam podpis, ale elegantní rozevláté písmo skutečně vypadalo na Seléné.

Než vyšel ven, kde čekal Hurin s koňmi, Rand pergamen pečlivě složil a vsunul ho do kapsy.

Byl tam také kapitán Caldevwin s dalším, mladším důstojníkem a padesáti vojáky na koních, kteří se tlačili v ulici. Ani jeden důstojník neměl na hlavě pokrývku, ale oba měli ocelí pobité rukavice a zlatem vykládané kyrysy, které měli připevněné přes modré kabátce. Oba důstojníci měli na zádech přivázané krátké tyčky, na nichž se třepetaly malé, jasně modré korouhvičky. Na Caldevwinově byla stříbrná hvězda, zatímco mladší muž měl dvě zkřížená stříbrná břevna. Byli v ostrém protikladu k vojákům, kteří měli prostou zbroj a přilbice, které vypadaly jako zvony s odřezaným předkem, aby byl vidět obličej.

Když Rand vyšel z hostince, Caldevwin se uklonil. „Dobré ráno, urozený pane Rande. Tohle je Elricain Tavolin, který povelí tvému doprovodu, pokud to tak mohu nazvat.“ Druhý důstojník se uklonil. Hlavu měl vyholenou stejně jako Caldevwin. Neřekl ani slovo.

„Doprovod uvítáme,“ řekl Rand a podařilo se mu, aby to znělo klidně. Fain si proti padesáti vojákům nic nezkusí, ale Rand by byl nesmírně rád, kdyby si mohl být jist, že je vojáci skutečně jenom doprovázejí.

Kapitán se podíval na Loiala, který právě kráčel ke svému velkému koni s truhlicí překrytou pokrývkou. „Těžký náklad, ogiere.“

Loial málem klopýtl na schodech. „Nikdy nejsem rád daleko od svých knih, kapitáne.“ V širokých ústech se mu v sebevědomém úsměvu zablýskly zuby a on honem spěchal přivázat truhlici na sedlo.

Caldevwin se rozhlédl kolem a zamračil se. „Tvoje dáma ještě není dole. A její oř tu také není.“

„Už odjela,“ oznámil mu Rand. „Musela se rychle vrátit do Cairhienu, ještě v noci.“

Caldevwin pozvedl obočí. „Ještě v noci? Ale moji muži... Odpusť mi, urozený pane Rande.“ Odtáhl mladšího důstojníka stranou a cosi mu zuřivě šeptal.

„Nechal hlídat hostinec, urozený pane Rande,“ špitl Hurin. „Urozená paní Seléné se kolem nich musela nějak dostat, aby ji neviděli.“

Rand se s hořkým úsměvem vyšplhal do Rudochova sedla. Pokud vůbec existovala naděje, že je Caldevwin z ničeho nepodezříval, tak to Seléné úplně zkazila. „Příliš mnoho lidí, říkala,“ zamumlal. „V Cairhienu jich bude ještě mnohem víc.“

„Říkal jsi něco, můj pane?“

Rand vzhlédl, protože se k němu připojil Tavolin a nasedl na vysokého světle šedého valacha. Hurin už byl také v sedle a Loial stál u hlavy svého velkého koně. Vojáci se řadili za nimi. Caldevwin nebyl nikde v dohledu.

„Nic se neděje tak, jak bych čekal,“ prohodil Rand.

Tavolin mu věnoval krátký úsměv, kdy jenom lehce zvedl koutky úst. „Pojedeme, můj pane?“

Zvláštní průvod se vydal k udusané silnici vedoucí do města Cairhienu.