41 Neshody

Břidlicově šedým odpolednem zaduněl hrom. Rand si stáhl kapuci hlouběji do čela v naději, že zadrží aspoň část kapek studeného deště. Rudoch se zarputile ploužil blátivými loužemi. Kapuce byla ztěžklá vodou, stejně jako zbytek pláště, a parádní černý kabátec měl Rand také promočený skrz naskrz, a studil ho. Teplota byla tak nízká, že stačilo, aby ještě maličko poklesla, a místo dešťových kapek by z oblohy padaly sněhové vločky. A sněžit bude nejspíš brzy. Lidé ze dvou vesnic, jimiž projížděli, říkali, že letos už sněžilo dvakrát. Rand se zachvěl a skoro zatoužil, aby opravdu sněžilo. Pak by aspoň nebyl promočený na kůži.

Zástup se plouhal dál a vojáci ostražitě sledovali okolní krajinu. Ingtarova šedá sova splihle visela na žerdi i přes nápory větru. Hurin si občas stáhl kápi a zavětřil. Tvrdil, že ani déšť, ani zima na stopy nemají vliv, rozhodně ne na stopy, které hledají, ale zatím nic nenašel. Za Randem Uno tiše nadával. Loial prohledával sedlové brašny. Mokro mu zřejmě nevadilo, ale neustále si dělal starosti kvůli knihám. Každý se cítil bídně, až na Verin, která byla zřejmě příliš zamyšlená, aby si všimla, že jí kapuce spadla z hlavy a prší jí do obličeje.

„Nemohla bys s tím něco udělat?“ zeptal se jí Rand. Slabý hlásek mu říkal, že by to něco mohl udělat sám. Musel jedině sáhnout pro saidín. Tak sladké bylo volání saidínu. Být plný jediné síly, být jedno s bouří. Proměnit mraky v čistou oblohu nebo vjet do zuřící bouře, rozdmýchat ji co nejvíc a smést vše na Tomově Hlavě od moře k pláním. Přijmout saidín. Rand však tuto touhu nemilosrdně potlačil.

Aes Sedai sebou trhla. „Cože? Ó. Asi ano. Trochu. Takhle velkou bouři nezastavím, ne sama – je na příliš velké ploše – ale mohla bych ji trochu zmírnit. Aspoň tam, kde jsme.“ Setřela si vodu z obličeje a nejspíš poprvé si uvědomila, že jí spadla kapuce, a tak si ji nepřítomně přetáhla zpátky.

„Tak proč to neuděláš?“ zeptal se Mat. Cvakaly mu zuby a jeho obličej, vykukující zpod kapuce, vypadal, jako by už patřil mrtvole. Hlas měl však zatím živý.

„Protože kdybych použila příliš mnoho jediné síly, každá Aes Sedai na deset mil daleko by věděla, že tu někdo usměrňoval. A nechceme přece, aby se na nás vrhli Seanchané se svými damane.“ Rozzlobeně stiskla rty.

Ve vesnici zvané Atuanův Mlýn se dozvěděli něco málo o nájezdnících, i když většina toho, co slyšeli, vyvolávala více otázek, než zodpovídala. Lidé jednu chvíli otevřeně blábolili, aby vzápětí zavřeli ústa na zámek a celí roztřesení se začali ohlížet přes rameno. Třásli se strachem, že se Seanchané vrátí se svými obludami a se svými damane. Ty ženy, které by měly být Aes Sedai a které byly místo toho uvázány na vodítku jako zvířata, děsily vesničany víc než podivní tvorové, jež Seanchané ovládali a které obyvatelé Atuanova Mlýna popisovali jen šeptem jako oživlé noční můry. A nejhorší bylo to, co Seanchané prováděli před svým odchodem pro výstrahu a z čeho lidi stále mrazilo do morku kostí. Své mrtvé pohřbili, ale velký zuhelnatělý kus vesnické návsi se báli vyčistit. Nikdo z nich neřekl, co se tam stalo, ale jakmile vstoupili do vesnice, Hurin se pozvracel a ke zčernalé zemi se odmítal přiblížit.

Atuanův Mlýn byl napůl opuštěný. Někteří lidé uprchli do Falme v naději, že Seanchané nebudou tak tvrdí ve městě, které jim zcela podléhalo, a jiní odešli na východ. Další o tom uvažovali. Na Almothské pláni se bojovalo. Povídalo se, že Tarabonští bojují s Domanskými, ale tam domy a stodoly hořely, protože je zapálili lidé. Dokonce i válce bylo snazší čelit než tomu, co vesničanům prováděli Seanchané. Co by jim mohli udělat.

„Proč Fain přinesl roh sem?“ zabručel Perrin. Tuto otázku si v průběhu doby položili všichni, a nikdo na ni neznal odpověď. „Je tu válka a tihle Seanchani a jejich obludy. Proč sem?“

Ingtar se otočil v sedle, aby na něj viděl. Vypadal skoro stejně strhané jako Mat. „Vždycky se najdou tací, kteří ve válečných zmatcích vidí výhodu pro sebe. Fain je takový. Bezpochyby si myslí, že roh ukradne podruhé, tentokrát Temnému, a použije ho ke svému vlastnímu užitku.“

„Plány Otce lží nikdy nejsou prosté,“ podotkla Verin. „Možná chce, aby sem Fain roh přinesl z nějakého důvodu, který zná jen Shayol Ghul.“

„Obludy,“ odfrkl si Mat. Tváře měl propadlé a oči hluboko zapadlé. To, že mluvil jako by byl zdráv, věci jenom zhoršovalo. „Podle mě viděli jenom pár trolloků nebo mizelce. No, pročpak ne? Jestli mají Seanchani Aes Sedai, aby za ně bojovaly, tak proč ne trolloky a mizelce?“ Zachytil Verinin pohled a stáhl se. „No, jsou to Aes Sedai, ať už jsou uvázaný nebo ne. Můžou usměrňovat, a to z nich dělá Aes Sedai.“ Ohlédl se na Randa a chraptivě se zasmál. „To dělá z tebe Aes Sedai, Světlo nám všem pomáhej.“

Blátem a prudkým deštěm k nim přicválal Masema. „Před námi je další vesnice, můj pane,“ oznámil, když přitáhl otěže vedle Ingtara. Randa jenom přelétl pohledem, přimhouřil oči a už se na něj víc nepodíval. „Je prázdná, můj pane. Nejsou tam žádní vesničani, žádní Seanchani, nikdo. Domy ale vypadají v pořádku, až na dva tři, co... no, ty už tam nejsou, můj pane.“

Ingtar zvedl ruku a vydal signál ke klusu.

Vesnice, kterou nalezl Masema, stála na kopci a nahoře kolem kruhu kamenných zdí bylo dlážděné náměstíčko. Domy byly z kamene, všechny s plochou střechou, a některé měly dokonce i poschodí. Ze tří stavení na jedné straně náměstí, která byla o něco větší, teď zbyla jen hromada zčernalého rumu. Kusy rozbitého kamene a střešních trámů ležely poházené po návsi. Když zadul vítr, třísklo pár okenic.

Ingtar sesedl před jedinou větší budovou, která ještě stála. Na rozvrzaném štítě nade dveřmi byla namalována žena žonglující s hvězdami, ale nestálo tam žádné jméno. Po hranách stékal déšť. Ingtar ještě nedomluvil a Verin už spěchala dovnitř. Shienarský pán vydával rozkazy. „Uno, prohledejte každý dům. Jestli tu někdo zůstal, třeba nám řekne, co se tu stalo, a možná i něco víc o těch Seanchanech. A jestli najdete nějaké jídlo, přineste je. A pokrývky.“ Uno kývl a otočil se k mužům. Ingtar se obrátil na Hurina. „Co tu cítíš? Prošel tudy Fain?“

Hurin si zamnul nos a zavrtěl hlavou. „On ne, můj pane, a ani trolloci. Ale ať už to udělal kdokoliv, zůstal po něm smrad.“ Ukázal na trosky domů. „Došlo tu k zabíjení, můj pane. Uvnitř byli lidé.“

„Seanchani,“ zavrčel Ingtar. „Pojďme dovnitř. Ragane, najdi nějakou stáj pro koně.“

Verin už zapálila ohně v obou velkých krbech a teď si u jednoho ohřívala ruce. Provlhlý plášť měla rozložený na stole, jakých tu na kachlíkové podlaze stálo několik. Našla i několik svící, které teď hořely na stole přilepené vlastním voskem. Bylo tu pusto a ticho, až na občasné zahřmění zvenčí, a mihotající se stíny po stěnách dodávaly šenku na velikosti. Rand hodil mokrý plášť a kabátec na stůl a připojil se k Verin. Jenom Loiala zřejmě víc zajímaly knihy než to, aby se sám trochu ohřál.

„Takhle Valerský roh nikdy nenajdeme,“ procedil Ingtar. „Jsou to už tři dny od chvíle, kdy... kdy jsme sem dojeli,“ – otřásl se a prohrábl si vlasy. Randa napadlo, co asi Shienarec viděl ve svých druhých životech – „a do Falme je to ještě den dva a zatím jsme po Fainovi nebo temných druzích nenašli ani stopu. Podél pobřeží jsou desítky vesnic. Mohl skončit v kterékoliv z nich a nasednout na loď kamkoliv. Jestli tu vůbec někdy byl.“

„Je tady,“ pravila Verin klidně, „a šel do Falme.“

„A je pořád tady,“ dodal Rand. Čeká na mě. Prosím, Světlo, ať na mě pořád ještě čeká.

„Hurin ho vůbec neucítil,“ řekl Ingtar. Slídič pokrčil rameny, jako by neúspěch dával za vinu sobě. „Proč by si vybíral Falme? Jestli se dá těm vesničanům věřit, tak Falme drží tihle Seanchani. Dal bych svého nejlepšího psa, abych se dozvěděl, co jsou zač a odkud přišli.“

„Kdo jsou, není pro nás důležité.“ Verin poklekla, rozvázala sedlové brašny a vytáhla z nich suché šaty. „Aspoň máme pokoje, kde se můžeme převléknout, i když nám to moc nepomůže, pokud se nezmění počasí. Ingtare, možná to, co nám vykládali ti vesničani, je pravda, možná se opravdu vracejí potomci vojáků Artuše Jestřábí křídlo. Co je důležité, je to, že Padan Fain šel do Falme. Ty nápisy ve vězení ve Fal Daře –“

„– se o Fainovi nezmiňovaly. Odpusť, Aes Sedai, ale mohl to být trik, stejně jako temné proroctví. Nemůžu uvěřit, že by trolloci byli tak hloupí a řekli nám všechno, co mají v plánu udělat, dřív než to udělali.“

Verin k němu vzhlédla. „A co hodláš dělat, pokud se tedy nechceš řídit mou radou?“

„Chci získat Valerský roh,“ odvětil pevně Ingtar. „Odpusť mi, ale musím věřit svým vlastním smyslům spíš, než něčemu, co nějaký trollok naškrábal na zeď...“

„Určitě to byl myrddraal,“ zamumlala Verin, ale Ingtar se ani neodmlčel.

„...nebo temný druh, který jako by tím sám sebe zrazoval. Hodlám prohledat celou zemi, dokud Hurin nenajde stopu nebo dokud nenajdeme Faina živého. Musím mít ten roh, Verin Sedai. Prostě musím!“

„Tak to nejde,“ ozval se tiše Hurin. „Ne ‚musím‘. Co se stane, stane se.“ Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Všichni musíme,“ prohodila Verin, prohlížejíc sedlové brašny, „a přesto jsou některé věci možná ještě důležitější než tohle.“

Nic víc už neřekla, ale Rand se ošklíbl. Zatoužil dostat se od ní pryč, od jejích narážek a náznaků. Já nejsem Drak Znovuzrozený. Světlo, přál bych si, abych se nadobro dostal od Aes Sedai pryč. „Ingtare, myslím, že já pojedu do Falme. Fain je tam – tím jsem si jistý – a jestli nepřijdu brzy, udělá něco, co ublíží Emondově Roli.“ O tom se předtím nikdy nezmínil.

Všichni na něj zazírali. Mat s Perrinem se mračili, ustaraně a zároveň přemýšlivě. Verin jako by právě našla nový kousek do skládačky. Loial vypadal ohromeně a Hurin popleteně. Ingtar mu očividně nevěřil.

„Proč by to dělal?“ zeptal se.

„To nevím,“ zalhal Rand, „ale byla to část zprávy, kterou nechal u Barthanese.“

A říkal Barthanes, že Fain jede do Falme?“ chtěl vědět Ingtar.

„Ne. A stejně by na tom nezáleželo, i kdyby to říkal.“ Hořce se zasmál. „Temní druzi lžou stejně přirozeně, jako dýchají.“

„Rande,“ ozval se Mat, „kdybych věděl, jak Fainovi zabránit ublížit Emondově Roli, udělal bych to. Kdybych si byl jistý, co chce udělat. Ale potřebuju tu dýku, Rande, a Hurin má největší šanci ji najít.“

„Já půjdu tam, kam ty, Rande,“ řekl Loial. Už překontroloval knihy a sundával si provlhlý kabát. „Ale nechápu, jak by několik dní víc nebo míň mohlo na věcech něco změnit. Pro jednou zkus tolik nespěchat.“

„Mně nezáleží na tom, jestli do Falme pojedem teď, později nebo nikdy,“ krčil rameny Perrin, „ale jestli Fain opravdu ohrožuje Emondovu Roli... no, Mat má pravdu. Hurin znamená nejlepší způsob, jak ho najít.“

„Já ho najdu, urozený pane Rande,“ vložil se do hovoru Hurin. „Jak ho jednou ucítím, půjdu rovnou za ním. Nikdo jiný takovou stopu, jako on, zanechat nemůže.“

„Musíš se rozhodnout, Rande,“ řekla Verin opatrně, „ale pamatuj, že Falme drží vetřelci, o kterých pořád skoro nic nevíme. Jestli do Falme pojedeš sám, mohli by tě zajmout, nebo něco ještě horšího, a to by ničemu neposloužilo. Ale jsem si jistá, že ať už se rozhodneš jakkoliv, bude to správně.“

Ta’veren," zabručel Loial. Rand rozhodil rukama.

Z návsi přišel Uno a otřepával si z pláště vodu. „Nikde není živá duše, můj pane. Mně to připadá, že utekli jako spráskaní psi. Všechen dobytek je pryč a nezůstal tu ani jedinej zatracenej vůz. Polovina domů je obraná až na holá prkna. Sázím příští plat, že bychom je dokázali sledovat už jen podle toho zatracenýho nábytku, kterej odhodili po cestě, když si uvědomili, že je jenom zdržuje.“

„A co šaty?“ zeptal se Ingtar.

Uno překvapeně zamrkal. „Jen pár kousků, můj pane. Hlavně to, co jim zatraceně nestálo za to vláčet s sebou.“

„To bude muset stačit. Hurine, chci, abyste se ty a pár dalších mužů oblékli do místních šatů. Tolik z vás, kolik to půjde, takže nebudete vyčnívat z davu. Chci, abys to tu projel co nejdál, na jih a na sever, až narazíš na stopu.“ Přicházeli další vojáci a všichni se shromáždili kolem Ingtara a Hurina a poslouchali.

Rand se opřel o krbovou římsu nad ohništěm a zahleděl se do plamenů. Připomněly mu Ba’alzamonovy oči. „Už není moc času,“ řekl. „Cítím... jak mě něco... táhne do Falme, a už není moc času.“ Všiml si, že ho Verin pozoruje, takže drsně dodal: „To ne. Musím prostě najít Faina. Nemá to nic společného s... s tamtím.“

Verin kývla. „Kolo tká, jak si kolo přeje, a my všichni jsme vetkáni do vzoru. Fain je tu už celé týdny, možná měsíce. Pár dní navíc by nemělo znamenat velký rozdíl v tom, co se má stát.“

„Trochu se prospím,“ zamumlal a zvedl své sedlové brašny. „Všechny postele snad neodnesli.“

Nahoře našel postele, ale jen pár jich stále mělo slamníky, a ty byly tak žmolkovaté, že bylo skoro pohodlnější vyspat se na podlaze. Nakonec si Rand vybral postel, na níž byl slamník jenom promáčklý uprostřed. V místnosti nebylo nic jiného, jen dřevěná židle a stolek na rozvrzaných nohou.

Rand si svlékl vlhké oblečení, natáhl si suchou košili a nohavice a konečně se uložil. Nebyla tu žádná prostěradla ani pokrývky, a tak jenom položil meč k hlavě postele. Trpce si pomyslel, že jediná suchá věc, kterou by se mohl přikrýt, je Dračí praporec. Nechal ho bezpečně zabalený v sedlových brašnách.

Do střechy bubnoval déšť, hrom duněl a občas se za okny mihl blesk. Rand se zachvěl, chvíli se převaloval, hledaje nějakou pohodlnější polohu, a nakonec zauvažoval, jestli by nakonec přece jen neměl použít místo pokrývky praporec. Také přemýšlel, jestli má jet do Falme rovnou.

Obrátil se na druhou stranu a vedle židle stál Ba’alzamon s rozbaleným Dračím praporcem v rukou. Pokoj v těch místech jako by byl tmavší, jako by Ba’alzamon stál na okraji oblaku mastného černého dýmu. Obličej mu křižovaly skoro zahojené jizvy po spáleninách, a když se Rand pozorněji podíval, oči černé jako uhle na chviličku zmizely a místo nich byly vidět nekonečné jeskyně plné ohně. U nohou mu ležely Randovy sedlové brašny, rozepnuté a otevřené.

„Čas se krátí, Luisi Therine. A tisíce vláken se napíná, a jakmile budeš spoután a lapen, vykročíš na cestu, z níž nedokážeš uhnout. Šílenství. Smrt. Chceš znovu zabít ty, které miluješ, než zemřeš?“

Rand se podíval na dveře, ale jen se posadil na posteli. K čemu bylo dobré utíkat před Temným? V hrdle mu vyschlo. „Já nejsem Drak, Otče lží!“ prohlásil ochraptěle.

Temnota za Ba’alzamonem se zavlnila a ohnivé hranice zaburácely, když se Ba’alzamon zasmál. „Mne jsi poctil. A sám sebe podcenil. Znám tě příliš dobře. Znám tě do hloubi té tvé ubohé dušičky, Luisi Therine Rodovrahu.“ Zasmál se znovu. Rand si dal ruce před obličej, aby se chránil před žárem ohnivých úst.

„Co chceš? Já ti sloužit nebudu. Neudělám nic z toho, co chceš. To raději umřu!“

„Ty zemřeš, červe! Kolikrát jsi už za tu dlouhou dobu zemřel, hlupáku, a kolik jsi svou smrtí získal? Hrob je chladný a osamělý, jsou v něm pouze červi. Tentokrát tě ale žádné znovuzrození nečeká. Tentokrát bude kolo času zlomeno a svět předělán k obrazu Stínu. Tentokrát bude tvoje smrt věčná! Co si vybereš? Věčnou smrt? Nebo věčný život – a moc!“

Rand si málem neuvědomil, že stojí. Prázdnota ho obklopila, byl tam saidín, a zaplavovala ho jediná síla. To málem narušilo prázdnotu. Je to skutečné? Nebo snad sen? Mohl by usměrňovat ve snu? Ale proud síly, který se do něj hrnul, odplavil veškeré pochyby. Vrhl jej proti Ba’alzamonovi, vrhl po něm jedinou sílu, čistou sílu, která obrátila kolo času, sílu, která mohla spálit moře a pohltit horstva.

Ba’alzamon udělal krok zpět a tiskl před sebou zástavu. Ve velkých očích a ústech mu zaplály plameny a temnota ho zahalila stínem. Zahalila ho Stínem. Jediná síla se vlila do té černé mlhy a zmizela, jako když se voda vsákne do vyprahlého písku.

Rand vsáhl do saidinu a načerpal víc síly, ještě víc. Byla mu taková zima, až se bál, že se při nejmenším doteku rozpadne. A bylo mu takové vedro, jako by se vařil. Kosti měl tak promrzlé, jako by se mu měly změnit v ledové krystalky. Nezáleželo mu na tom. Bylo to jako pít samotný život.

„Hlupáku!“ zařval Ba’alzamon. „Zničíš sám sebe!“

Mat. Ta myšlenka se vznášela někde za hltající záplavou. Dýka. Roh. Fain. Emondova Role. Ještě nesmím zemřít.

Nebyl si jist, jak to provedl, ale síla byla náhle pryč, i saidín a prázdnota. Rand se neovladatelně třásl. Padl na kolena vedle postele, celý schoulený, a marně se snažil přestat třást.

„To je lepší, Luisi Therine.“ Ba’lzamon odhodil praporec na podlahu a položil ruce na opěradlo židle. Mezi prsty mu začaly stoupat proužky kouře. Už ho nehalil stín. „Tohle je tvůj prapor, Rodovrahu. Hodně ti pomůže. Tisíc pramínků natažených přes tisíc let tě přivedlo až sem. Deset tisíc vláken splétaných celé věky tě sváže jako jehně na porážku. Kolo samo tě drží jako zajatce tvého vlastního osudu věk za věkem. Ale já tě mohu osvobodit. Ty zbabělá sketo, jen já sám na celém světě tě mohu naučit vládnout jedinou silou. Jen já sám mohu zabránit tomu, aby tě nezabila dřív, než vůbec budeš moci zešílet. Jen já sám mohu zastavit šílenství. Sloužil jsi mi už dřív. Služ mi i teď, Luisi Therine, nebo budeš zničen navždy!“

„Jmenuju se,“ přinutil se Rand vyslovit skrze cvakající zuby, „Rand al’Thor.“ Třásl se tak, až musel zavřít oči, a když je znovu otevřel, byl sám.

Ba’alzamon byl pryč. Stín byl pryč. Jeho sedlové brašny byly opřené o židli, přezky na nich zapnuté a jedna strana se vydouvala složenou Dračí zástavou, právě jak je nechal. Ale nad opěradlem židle z ohořelých otisků prstů do vzduchu stále stoupaly pramínky kouře.

Загрузка...