Velké Hledání

49 Co se mělo stát

Rand otevřel oči a zjistil, že hledí na sluneční paprsky procházející větvemi kaliny, jejíž široké tuhé listy byly zelené i přes pokročilou roční dobu. Vítr povívající listovím v sobě s příchodem noci přinášel příslib sněhu. Rand ležel na zádech a cítil, že je zakrytý pokrývkou. Kabátec a košili zřejmě neměl, ale něco mu stahovalo hruď a levý bok ho bolel. Otočil hlavu a tam na zemi seděla Min a pozorovala ho. Skoro ji v sukních nepoznal. Min se nejistě usmála.

„Min. Jsi to ty. Odkud ses tu vzala? Kde to jsme?“ Vzpomínky měl nejasné a rozervané. Na staré časy se pamatoval, ale posledních pár dní mu připadalo, jako by mu v hlavě vířily střípky rozbitého zrcadla, vždy mu ukázaly záblesk, ale ten zmizel dřív, než si ho mohl jasně prohlédnout.

„Z Falme,“ řekla. „Teď jsme pět dní na východ odtamtud, a tys celou tu dobu prospal.“

„Falme.“ Další vzpomínky. Mat zadul na Valerský roh. „Egwain! Je...? Osvobodili ji?“ Zadržel dech.

„Nevím, kdo myslíš, že ji osvobodil, ale je volná. Osvobodily jsme se samy.“

„My? Tomu nerozumím.“ Je volná. Aspoň je –

„Nyneiva, Elain a já.“

„Nyneiva? Elain? Jak? Vy jste byly všechny ve Falme?“ Pokusil se posadit, ale Min ho snadno udržela vleže, a tak tam zůstala, s rukama na jeho ramenou a očima upřenýma do jeho. „Kde je?“

„Pryč.“ Min se zapýřila. „Jsou všechny pryč. Egwain, Nyneiva, Mat, Hurin i Verin. Hurin tě vážně nechtěl opustit. Jsou na cestě do Tar Valonu. Egwain a Nyneiva aby pokračovaly ve výcviku ve Věži, a Mat musel jet, aby Aes Sedai provedly něco s tou dýkou. Valerský roh vzali s sebou. Nemůžu uvěřit, že jsem ho doopravdy viděla.“

„Pryč,“ zamumlal Rand. „Dokonce ani nepočkala, až se probudím.“ Červeň na Mininých tvářích ztmavla. Přisedla si k němu a zadívala se na své ruce složené do klína.

Rand zvedl ruce, aby si osahal obličej, a šokované se zarazil, když spatřil své dlaně. Na levé dlani teď měl také vypálenou volavku, stejnou jako byla ta na pravé. Každá linka byla dokonale jasná. Jednou volavka mu poznačí cestu. Dvakrát volavka poznačí jeho. „Ne!“

„Jsou pryč,“ prohlásila Min. „Tím, že to popřeš, to nezměníš.“

Rand potřásl hlavou. Něco mu říkalo, že bolest v boku je důležitá. Nemohl si vzpomenout, jak k tomu zranění přišel, ale bylo to důležité. Chtěl odhrnout pokrývky, aby se podíval, ale Min ho plácla po ruce.

„S tím stejně nic nenaděláš. A ještě to není zahojené. Verin zkoušela léčení, ale říkala, že to nezabralo tak, jak by mělo.“ Zaváhala a kousla se do rtu. „Moirain říká, že Nyneiva musela něco udělat, jinak bys cestu k Verin nepřežil, ale Nyneiva tvrdila, že byla moc vyděšená, aby dokázala jenom zapálit svíčku. Něco je... s tou ránou v nepořádku. Budeš muset počkat, až se ti to zahojí přirozenou cestou.“ Zdálo se, že jí to dělá starosti.

„Moirain je tady?“ Hořce se zasmál. „Když jsi říkala, že Verin odešla, myslela jsem, že mám od Aes Sedai zase pokoj.“

„Jsem tady,“ řekla Moirain. Objevila se, celá v modrém a vážná, jako by byla v Bílé věži, a přistoupila k němu. Min se na Aes Sedai mračila. Rand měl zvláštní pocit, že ho chce před Moirain chránit.

„Přál bych si, abys tu nebyla,“ řekl Aes Sedai. „Co se mě týče, můžeš jít zpátky tam, kde ses schovávala, a zůstat si tam.“

„Já jsem se neskrývala,“ odvětila Moirain klidně. „Dělala jsem, co jsem mohla, tady na Tomově Hlavě a ve Falme. Nebylo toho moc, ale zase jsem hodně zjistila. Nepodařilo se mi zachránit své dvě sestry, než je Seanchané nahnali na lodě s uvázanými, ale dělala jsem, co jsem mohla.“

„Co jsi mohla. Poslala jsi Verin, aby mě popoháněla, ale já nejsem ovce, Moirain. Říkala jsi, že můžu jít, kam budu chtít, a já tím myslel tam, kde nebudeš ty.“

„Neposlala jsem Verin.“ Moirain se mračila. „Ona to udělala o své vlastní vůli. O tebe se prostě zajímá spousta lidí, Rande. Našel Fain tebe, nebo ty jeho?“

Náhlá změna tématu ho překvapila. „Fain? Ne. Je ze mě skvělý hrdina. Snažil jsem se zachránit Egwain, ale Min to udělala dřív. Fain říkal, že ublíží Emondově Roli, jestli se mu nepostavím, ale já ho ani nezahlídl. Odešel taky se Seanchany?“

Moirain zavrtěla hlavou. „Nevím. Ráda bych to věděla. Ale je dobře, že jsi ho nenašel, aspoň ne dokud nevíš, co je zač.“

„Je to temný druh.“

„Je víc než to. Něco mnohem horšího. Padan Fain byl Temnému oddán do hloubi duše, ale já myslím, že v Shadar Logothu se srazil s Mordethem, který byl přes svůj boj se Stínem stejně špatný jako Stín sám. Mordeth se pokusil pohltit Fainovu duši, aby opět získal lidské tělo, ale našel duši, které se přímo dotkl Temný, a výsledkem je... Výsledkem není ani Padan Fain, ani Mordeth, ale něco mnohem odpornějšího, spojení těch dvou. Fain – říkejme mu tak – je mnohem nebezpečnější, než bys myslel. Takové setkání bys nemusel přežít, a pokud ano, mohl bys dopadnout hůř, než kdyby ses vzdal Stínu.“

„Jestli je naživu, jestli neodešel se Seanchany, musím –“ Zarazil se, když Moirain vytáhla zpod pláště meč s volavkou. Čepel končila stopu od jílce, jako by byla utavena. Vzpomínky se na něj hrnuly jako příval. „Zabil jsem ho,“ řekl tiše. „Tentokrát jsem ho zabil.“

Moirain odložila poničený meč, který již nebyl k ničemu, a otřela si ruce. „Temného nelze zabít tak snadno. Už to, že se objevil na obloze nad Falme, je znepokojivé. Pokud by byl stále upoután v Shayol Ghulu, jak jsme si mysleli, tak by to neměl být schopen dokázat. A jestli tam není upoután, tak proč nás všechny nezničil?“ Min se neklidně zavrtěla.

„Na obloze?“ zeptal se užasle Rand.

„Vy oba,“ řekla Moirain. „Bojovali jste na obloze, každý ve Falme vás jasně viděl. Možná i v jiných městech Tomovy Hlavy, jestli se dá věřit aspoň polovině toho, co jsem slyšela.“

„My to – my to viděli všichni,“ ozvala se Min slabým hláskem. Povzbudivě položila ruku Randovi na předloktí.

Moirain znovu sáhla pod plášť a vytáhla svinutý pergamen, jednu z těch velkých plachet, které používali pouliční umělci ve Falme. Křída byla sice trochu rozmazaná, když pergamen rozvinula, ale obraz byl stále dost jasný. Muž s plamennou tváří bojoval s holí v mracích, mezi nimiž tančily blesky, proti jinému muži s mečem, a za nimi vlála Dračí zástava. Randův obličej byl snadno k poznání.

„Kolik lidí to vidělo?“ chtěl vědět. „Roztrhej to. Spal to.“

Aes Sedai pergamen znovu svinula. „K ničemu by to nebylo, Rande. Koupila jsem to před dvěma dny ve vesnici, kterou jsme projížděli. Takových jsou stovky, možná tisíce, a všude se vypráví příběh o tom, jak Drak bojoval s Temným na nebi nad Falme.“

Rand se podíval na Min. Ta váhavě kývla a stiskla mu ruku. Vypadala polekaně, ale neucukla. Rád bych věděl, jestli proto Egwain odjela. Měla by na to plné právo.

„Vzor se kolem tebe tká ještě pevněji,“ pravila Moirain. „Teď mě potřebuješ víc než kdy dřív.“

„Nepotřebuju tě,“ vyjel Rand chraplavým hlasem, „a nechci tě tu. S tímhle nechci mít nic společného.“ Vzpomněl si, jak ho nazývali Luisem Therinem, nejen Ba’alzamon, ale i Artuš Jestřábí křídlo. „Nechci. Světlo, Drak má přece znovu rozbít svět, rozervat všechno na kusy. Já nebudu Drakem.“

„Jsi, čím jsi,“ prohlásila Moirain. „Už teď hýbeš světem. Černé adžah se ukázaly poprvé za dva tisíce let. Arad Doman a Tarabon byly na pokraji války, a bude to ještě horší, až k nim dorazí novinky z Falme. Cairhien je v občanské válce.“

„V Cairhienu jsem nic neudělal,“ namítl Rand. „To mi za vinu dávat nemůžeš.“

„Nic nedělat bylo ve velké hře vždycky velkou zábavou,“ povzdechla si Moirain, „a zvlášť při tom, jak ji hrají teď. Tys byl jiskrou a Cairhien vzplál jako ohňostroj. Co myslíš, že se stane, až zprávy z Falme dorazí do Arad Domanu a Tarabonu? Tam byli vždycky lidé ochotní jásat nad kterýmkoliv mužem, který se prohlásil za Draka, ale nikdy nebyla znamení tak jasná. A je toho víc. Na.“ Hodila mu na prsa váček.

Rand chvíli váhal, než ho otevřel. Uvnitř byly hliněné střepy pokryté černou a bílou glazurou. Už něco takového viděl. „Další zámek z věznice Temného,“ zamumlal. Min zalapala po dechu. Teď mu ruku tiskla spíš proto, že potřebovala útěchu, než že by ji poskytovala.

„Dva,“ opravila ho Moirain. „Tři ze sedmi jsou už rozlomené. Ten, co jsem už měla, a dva další jsem našla v obydlí vznešeného pána ve Falme. Až bude zlomeno všech sedm, možná ještě dřív, záplatu, kterou muži zakryli díru, již vyvrtali do věznice, kterou vytvořil Stvořitel, bude snadné strhnout, a Temný bude znovu moci protáhnout tou dírou ruku a dotknout se světa. A jediná naděje světa je, že tu bude Drak Znovuzrozený, aby se mu postavil.“

Min se snažila Randovi zabránit, aby odhodil pokrývky, ale on ji jemně odstrčil. „Musím se projít.“ Min mu pomohla vstát, ale celou dobu bručela a vzdychala, že si jenom uškodí. Rand zjistil, že má hrudník celý obvázaný. Min mu přes ramena přehodila pokrývku jako plášť.

Rand chvíli jen stál a shlížel na zem na meč s volavkou, tedy na to, co z něj zbylo. Tamův meč. Meč mého otce. Váhavě, váhavěji, než co kdy v životě udělal, se vzdal naděje, že Tam je skutečně jeho otcem. Ale to nezměnilo nic na tom, co k Tamovi cítil, a Emondova Role byl jediným domovem, jaký kdy poznal. Fain je důležitý. Mám ještě jednu povinnost. Zastavit ho.

Obě ženy ho musely podepřít, aby došel k táborovým ohňům zapáleným kousek od udusané cesty. Seděl tam Loial začtený do knihy Plout za západ slunce, a Perrin hleděl do ohně. Shienarci si připravovali večeři. Pod stromem seděl Lan a ostřil si meč. Strážce se na Randa pozorně podíval a pak kývl.

Bylo tu i něco jiného. Ve větru uprostřed tábora se vlnila Dračí zástava. Někde našli vhodnou žerď místo Perrinova kmínku.

Rand vyjel: „Co to dělá tady, kde to může uvidět každý, kdo projde kolem?“

„Už je pozdě se skrývat, Rande,“ řekla Moirain. „Pro tebe bylo vždycky pozdě se skrývat.“

„Ale nemusíš ani všude vyvěšovat znamení ‚Jsem tady‘. Jestli mě někdo kvůli tomu praporu zabije, nikdy Faina nenajdu.“ Obrátil se na Loiala s Perrinem. „Jsem rád, že jste zůstali. Ale pochopil bych, kdybyste odešli.“

„Proč bych nezůstal?“ prohodil Loial. „Jsi mnohem víc ta’veren, než jsem si kdy myslel, to je pravda, ale pořád jsi můj přítel.

Doufám, že jsi pořád můj přítel.“ Štětičky na uších se mu nejistě zachvěly.

„To jsem,“ řekl Rand. „Dokud bude pro tebe bezpečné zůstat v mé blízkosti, a potom taky.“ Ogier se zazubil od ucha k uchu.

„Já taky zůstávám,“ řekl Perrin. V jeho hlase byla slyšet odevzdanost osudu, nebo snad smíření s osudem. „Kolo nás vetkává do vzoru, Rande. Kdo by si to byl v Emondově Roli pomyslel?“

Kolem se sešli Shienarci. K Randovu překvapení všichni padli na kolena a všichni na něj upírali zrak.

„Chtěli bychom se ti zavázat,“ řekl Uno. Ostatní klečící přikyvovali na souhlas.

„Vy jste přísahali Ingtarovi a urozenému pánu Agelmarovi,“ namítl Rand. „Ingtar zemřel v boji, Uno. Zemřel, abyste vy mohli uniknout s rohem.“ Nebylo třeba jim, nebo komukoliv jinému, vykládat zbytek. Doufal, že Ingtar znovu nalezl Světlo. „Vyřiďte to urozenému pánu Agelmarovi, až se vrátíte do Fal Dary.“

„Říká se,“ poznamenal opatrně jednooký voják, „že až se Drak znovu narodí, poruší všechny přísahy, rozetne všechna pouta. Teď už nás nic nedrží. Skládáme přísahu tobě.“ Tasil meč a položil ho před sebe jílcem k Randovi, a ostatní Shienarci udělali to samé.

„Bojoval jsi s Temným,“ řekl Masema. Masema, který ho nenáviděl. Masema, který se na něj teď díval, jako by viděl obraz Světla. „Viděl jsem tě, vznešený Draku. Viděl. Jsem tvůj člověk, do smrti.“ Tmavé oči se mu leskly oddaným zápalem.

„Musíš se rozhodnout, Rande,“ ozvala se Moirain. „Svět bude rozbit, ať ho rozbiješ, nebo ne. Tarmon Gai’don přijde, a to samo roztrhá svět na kusy. Pořád se chceš skrývat před tím, co jsi, a nechat svět v Poslední bitvě nechráněný? Rozhodni se.“

Všichni ho pozorovali a čekali. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora. Rozhodl se.