Velké Hledání

33 Zpráva z temnot

„Našli jste ho?“ zeptal se Rand, jak kráčel za Hurinem po příkrém schodišti. Kuchyně tu měli na nižších podlažích a sem poslali sloužící, kteří se starali o hosty. „Nebo se Matovi opravdu něco stalo?“

„Ó, Mat je v pořádku, urozený pane Rande.“ Slídič se zamračil. „Aspoň mluví a nadává jako zdravý. Nechtěl jsem ti přidělat starosti, ale potřeboval jsem něco, jak tě dostat dolů. Cestu jsem našel snadno. Muži, kteří zapálili hostinec, šli všichni do ohrazené zahrady za zámkem. Trolloci se k nim připojili a dovnitř šli společně. Dorazili někdy včera. Možná dokonce předevčírem v noci.“ Zaváhal. „Urozený pane Rande, ale ven už nevyšli. Musejí tam být pořád.“

U paty schodiště bylo slyšet bavící se služebnictvo, smích a zpěv. Někdo měl citaru a do tleskání a dupání drnkal k tanci jakousi divokou melodii. Tady nebyla štuková omítka ani goblény, jen holý kámen a prosté dřevo. Chodbu osvětlovaly kouřící rákosové pochodně, které byly od sebe dost daleko, takže místy byla docela tma.

„Jsem rád, že se mnou mluvíš zase normálně,“ řekl Rand. „Podle toho, jak ses pořád klaněl a posluhoval mi, jsem už měl dojem, že jsi víc Cairhieňan než ti rodilí.“

Hurin zrudl. „No, co se toho týče...“ Ohlédl se chodbou ke zdroji hluku a zatvářil se, jako by si chtěl odplivnout. „Ti všichni předstírají, že jsou dokonalí, ale... urozený pane Rande, každý z nich říká, že je věrný svému pánovi nebo paní, ale všichni pořád naznačují, že by ochotně prodali, co vědí, nebo co zaslechli. A když si dají pár skleniček, povědí ti to, pošeptají ti do ucha takové věci o pánech a dámách, co jim slouží, že ti úplně naskakuje husí kůže. Vím, že jsou to Cairhieňani, ale o takových věcech jsem v životě ani neslyšel.“

„Brzy budeme pryč, Hurine.“ Rand doufal, že je to pravda. „Kde je ta zahrada?“ Hurin zahnul do boční chodby vedoucí do zadní části zámku. „Přivedl jsi už Ingtara a ostatní?“

Slídič zavrtěl hlavou. „Urozený pán Ingtar se nechal zatlačit do kouta šesti nebo sedmi ženštinami, co si říkají dámy. Nemohl jsem se dostat dost blízko, abych s ním promluvil. A Verin Sedai byla s Barthanesem. Když jsem se přiblížil, podívala se na mě tak, že jsem se jí ani nesnažil něco povědět.“

Tehdy zabočili za další roh a tam stáli Loial s Matem. Ogier se trochu hrbil, protože tu byl nízký strop.

Loial se zubil od ucha k uchu. „Tady jsou. Rande, ještě nikdy jsem nikomu tak rád nezmizel, jako těm lidem nahoře. Pořád se mě ptali, jestli se ogierové vracejí, a jestli Galldrian souhlasil, že zaplatí, co dluží. Zdá se, že důvod, proč všichni ogieří kameníci opustili město, je ten, že jim Galldrian přestal platit, jenom sliboval. Pořád jsem jim říkal, že o tom nic nevím, ale polovina z nich si zřejmě myslela, že lžu, a ta druhá polovina, že vlastně naznačuju něco jiného.“

„Brzy budeme pryč,“ ujišťoval ho Rand. „Mate, jsi v pořádku?“ Jeho přítel měl propadlejší tváře, než jak si ho pamatoval dokonce i u hořícího hostince, a lícní kosti mu ostře vystupovaly.

„Cítím se skvěle,“ zavrčel Mat nerudně, „ale rozhodně mi nevadilo opustit ty druhý sluhy. Ty, co se neptali, jestli mě moříš hladem, si mysleli, že jsem nemocný, a dávali si pozor, aby se nedostali moc blízko.“

„Vycítil jsi tu dýku?“ zeptal se ho Rand.

Mat ponuře zavrtěl hlavou. „Jediný, co jsem vycítil, bylo, že mě někdo pozoruje, aspoň většinou. Tihle lidi jsou skoro stejně špatný jako mizelci, když se potřebuješ porozhlídnout kolem. Ať shořím, jestli jsem málem nevyskočil z kůže, když mi Hurin řekl, že našel stopu temných druhů. Rande, já ji vůbec necítil, a to jsem prošel celý tohle zatracený stavení od sklepa až po půdu.“

„To neznamená, že tu není, Mate. Dal jsem ji do truhlice k rohu, pamatuješ? Možná ti to brání ji ucítit. Nemyslím, že Fain ví, jak ji otevřít, jinak by se nevláčel s takovou tíhou, když prchal z Fal Dary. Ani tolik zlata není v porovnání s rohem ničím. Až najdeme roh, najdeme i tu dýku. Uvidíš.“

„Pokud už nebudu muset předstírat, že jsem tvůj sluha,“ zavrčel Mat. „Pokud se nezblázníš a ne...“ Větu nedokončil.

„Rand není šílený, Mate,“ ozval se Loial. „Cairhieňané by ho sem nikdy nenechali přijít, kdyby nebyl urozený pán. To oni jsou blázni.“

„Já nejsem šílený,“ prohlásil Rand drsně. „Ještě ne. Hurine, ukaž mi tu zahradu.“

„Tudy, urozený pane Rande.“

Vyšli ven do noci dvířky tak nízkými, že se Rand musel sehnout. Loial se musel dokonce předklonit a svěsit ramena. Venku bylo poměrně světlo, neboť žlutá jezírka oken nad nimi vydávala dost jasu, aby Rand rozpoznal cihlové chodníčky mezi čtvercovými záhony plnými květin. V temnotě po obou stranách se daly rozeznat stíny stájí a hospodářských budov. Z oken se občas vyřinulo několik taktů, buď zazpívali sloužící dole, nebo ti, kdo nahoře bavili jejich pány.

Hurin je vedl dál, až i matná záře pohasla a oni se museli řídit pouze měsíčním světlem. Na cihlových chodníčcích jim boty tiše cvakaly. Keře, které by za dne tvořily bohaté živé kytice, teď byly jen podivnými hromádkami v temnotě. Rand přejel po jílci a nikdy se na nic nedíval moc dlouho. Tady se mohla neviděna ukrývat i stovka trolloků. Rand věděl, že by je Hurin vycítil, kdyby tu byli, ale příliš mu to nepomáhalo. Byl-li Barthanes temným druhem, tak přinejmenším někteří sloužící a strážní také patřili k temným druhům, a temného druha Hurin nedokázal vždy vycítit. Kdyby na ně ze tmy vyskočili temní druzi, nebylo by to o mnoho lepší než trolloci.

„Tam, urozený pane Rande,“ zašeptal náhle Hurin a ukázal prstem.

Před nimi byla kamenná zeď, ne o moc vyšší než Loial, ohraničující čtverec o straně asi padesáti kroků. Rand si v šeru nebyl jist, ale vypadalo to, jako by se za zdí rozkládaly do dáli zahrady. Napadlo ho, proč Barthanes obestavěl zdí plochu uprostřed zahrad.

Nad zdí nebyla vidět žádná střecha. Proč by tam chodili a zůstávali tam?

Naklonil se k němu Loial. „Říkal jsem ti, že tohle kdysi býval ogieří háj, Rande. Brána je za tou zdí. Cítím ji.“

Rand zaslechl zoufalý Matův vzdech. „Nemůžeme se vzdát, Mate,“ řekl.

„Já se nevzdávám. Jenom nemám dost kuráže, abych se znovu vydal na Cesty.“

„Možná budeme muset,“ řekl mu Rand. „Běž najít Ingtara a Verin. Sežeň je samotné – nezáleží mi na tom jak – a řekni jim, že si myslím, že Fain vzal roh na Cesty. Hlavně ať to neslyší nikdo jiný. A nezapomeň kulhat. Měl jsi přece spadnout.“ Nemohl uvěřit, že dokonce i Fain by riskoval Cesty, ale zřejmě to byla jediná odpověď. Přece by tam nestrávili den a noc a jenom tak seděli, bez střechy nad hlavou.

Mat se Randovi hluboce poklonil a hlas mu přetékal sarkasmem. „Ihned, můj pane. Jak si můj pán přeje. Mám také nést tvoji zástavu, můj pane?“ Vyrazil zpátky k zámku a jeho protesty slábly. „Dneska musím kulhat. Zítra to bude zlomený vaz nebo...“

„Má jenom starosti kvůli té dýce, Rande,“ řekl Loial.

„Já vím,“ odtušil Rand. Ale jak dlouho potrvá, než někomu řekne, kdo jsem, i když třeba nechtěně? Nevěřil, že by ho Mat zradil schválně. Aspoň tolik z jejich přátelství ještě zůstalo. „Loiale, zvedni mě, ať se můžu podívat přes tu zeď.“

„Rande, jestli jsou temní druzi pořád –“

„Nejsou. Zvedni mě, Loiale.“

Přistoupili ke stěně a Loial spojil ruce, aby mohl Randa zvednout. Ogier se snadno zvedl i s tou tíhou a Rand se tak dostal dost vysoko, aby mohl nahlédnout přes vršek zdi.

Ubývající měsíc vydával jen málo světla a v ohraženém čtverci byly všude stíny, ale zřejmě tu nebyly žádné záhony ani keře. Jen osamocená lavička ze světlého mramoru umístěná tak, aby se člověk mohl vsedě dívat na mohutnou kamennou desku postavenou na hranu, vztyčenou uprostřed.

Rand se zachytil vršku zdi a vytáhl se nahoru. Loial tiše sykl a chytil ho za nohu, ale Rand se mu vytrhl, překulil se na druhou stranu a spustil se na zem. Pod nohama měl nakrátko zastřižený trávník. Nejasně ho napadlo, že sem Barthanes musí přinejmenším pouštět ovce. Jelikož upíral zrak na kamennou desku – bránu – ve stínu, překvapilo ho, když za sebou uslyšel dopadnout tělo.

Hurin se zvedl a oprášil se. „Měl bys být opatrnější, urozený pane Rande. Tady by se mohl klidně někdo skrývat. Nebo něco.“ Rozhlížel se po stínech okolo a sáhl si k pasu, jako by hledal jílec meče nebo dýky, které musel nechat v hostinci. Sluhové v Cairhienu nechodili ozbrojení. „Jen tak někam skočíš a ani se trochu nerozhlídneš a můžeš se vsadit, že tam bude číhat medvěd.“

„Vycítil bys je,“ namítl Rand.

„Možná.“ Slídič se zhluboka nadechl. „Ale já vycítím jenom to, co už udělali, ne to, co mají v plánu.“

Randovi se nad hlavou ozvalo zaškrábání a pak se přes zeď spustil Loial. Ogier ani nemusel úplně natáhnout ruce, a už stál nohama na zemi. „Zbrklost,“ zamručel. „Vy lidé jste pořád tak zbrklí a uspěchaní. A teď k tomu ještě nutíte mě. Starší Haman by mi vyčinil a matka...“ Obličej měl sice ve tmě, ale Rand si byl jist, že se mu štětičky na uších zuřivě třepetají. „Rande, jestli si nezačneš dávat trochu pozor, dostaneš mě do potíží.“

Rand přistoupil k bráně a celou ji obešel. Dokonce i zblízka vypadala jen jako obdélníkový kus kamene, asi stejně vysoký, jako byl sám. Zadní strana byla hladká a studená na dotek – jenom po ní rychle přejel rukou – ale reliéf na přední straně tesal skutečný umělec. Pokrývaly ji liány, lístky a květy, každý tak dokonale vytesaný, že v matném měsíčním světle vypadaly skoro jako živé. Rand sáhl na zem před bránou. Tráva byla úplně sedřená ve dvou obloucích, jaké by udělala křídla brány, kdyby se otevřela.

„Je to brána?“ zeptal se Hurin nejistě. „Slyšel jsem o nich samozřejmě vykládat, ale...“ Zavětřil. „Stopa vede přímo k ní a končí, urozený pane Rande. Jak ji teď budeme sledovat? Slyšel jsem, že když projdete bránou, ven vyjdete úplně šílený, tedy pokud vůbec vyjdete.“

„Dá se to provést, Hurine. Už jsem to zvládl, a Loial, Mat i Perrin taky.“ Rand neodvracel oči od spleti listoví na kameni. Jeden z nich nebyl jako žádný jiný, to věděl. Trojlístek slavné avendesory, stromu života. Položil na něj ruku. „Sázím se, že dokážeš najít jejich stopu i na Cestách. Půjdeme za nimi, ať utečou kamkoliv.“ Rozhodně mu samotnému neuškodí, když sám sobě dokáže, kolik má odvahy, tím, že projde bránou. „Dokážu ti to.“ Zaslechl Hurina zasténat. List byl v kameni vypracován stejně jako ostatní, ale teď mu vklouzl do dlaně. Loial také zasténal.

Na okamžik kamenné rostliny jako by skutečně ožily. Kamenné lístky jako by se vlnily ve větru a květy jako by ve tmě získaly barvu. Uprostřed kamenné desky se objevila čára a křídla se pomalu otevírala směrem k Randovi. Ten ustoupil, aby se mohla otevřít úplně. Za nimi sice neuviděl kamennou desku, ale ani matný stříbrný odraz, na nějž se pamatoval. Prostor brány byl tak černý, až se zdálo, že noc kolem zesvětlala. Mezi stále ještě se pohybujícími křídly brány se řinula ta nejčernější čerň.

Rand s výkřikem uskočil a ve spěchu upustil list avendesory. Loial vykřikl: „Machin Shin. Černý vítr.“

Do uší jim udeřil svist větru. Tráva se směrem ke zdi zavlnila a do vzduchu se zvedl prach. A ve větru křičelo deset tisíc šílených hlasů, deset tisíc, jeden přes druhý. Rand některá slova rozeznával, i když se snažil o pravý opak. ...krev tak sladká, je tak sladké pít krev, krev, která kape, kape, kapky tak červené. Hezké oči, dobré oči, nemám oči, vymáčkni si oči. Rozemel si kosti, rozlam si kosti v těle, vycucej morek, ještě než dokřičíš. Křič, křič, ten zpěvný křik, vyzpívej svůj křik... A co bylo nejhorší, tím vším se vinula šeplavá nitka. Al’Thore. Al’Thore. Al’Thore.

Rand kolem sebe našel prázdnotu a přijal ji, svůdná, odporná záře saidínu těsně mimo dohled mu vůbec nevadila. Největším nebezpečím na Cestách byl Černý vítr, který si bral duše těch, jež zabil, a ty, jež nechal naživu, dohnal k šílenství. Ale Machin Shin byl součástí Cest. Nemohl je opustit. Jenže teď se nesl nocí a volal jeho jméno.

Brána ještě nebyla úplně otevřená. Jen kdyby dokázal vrátit list avendesory zpátky na místo... Zahlédl Loiala, jak leze po kolenou a ve tmě prohledává trávník.

Naplnil ho saidín. Rand měl pocit, jako by mu vibrovaly kosti, cítil doruda rozpálené a zároveň ledově chladné proudění jediné síly, cítil se skutečně naživu, jako bez ní nikdy nebyl, ucítil olejnatou špínu... Ne! A bez zvuku na sebe křičel z druhé strany prázdnoty: Přichází si pro tebe! Zabije nás všechny! Všechno to vrhl proti černé bublině, jež nyní vyčnívala plného půl sáhu z brány. Nevěděl, co to použil, ani jak, ale v srdci té temné bubliny vykvetla fontána oslepujícího světla.

Černý vítr zavřískl, deset tisíc hlasů nesrozumitelně zavylo bolestí, a bublina coul po coulu váhavě ustupovala. Vyhřezlá černota se pomalu obrátila zpátky do otevřené brány.

Síla se Randem hnala jako dravý proud. Cítil spojení se saidínem, bylo to jako řeka připojující se k záplavě, a mezi ním a čistým světlem žhnoucím v srdci Černého větru se proud řítil přes divoké peřeje. Žár v jeho nitru byl bílý, a víc, teď by v něm roztál kámen, ocel by se vypařila a vzduch by vzplál plamenem. Chlad sílil, až mu málem zamrzal dech v plicích, pevný a tvrdý jako kov. Cítil, jak ho mráz přemáhá, cítil, jak z něj život uniká jako hlína z podemílaného říčního břehu, cítil, jak se to, co tvořilo jeho já, pomalu ztrácí.

Nesmím přestat! Jestli se to dostane ven... Musím to zabít! Nesmím – přestat! Zoufale se držel zlomků sebe sama. S řevem se skrze něj řítila jediná síla, a on v ní plul jako kus dřeva vodopádem. Prázdnota se začínala rozpouštět a odplouvat, a mrazivým chladem stoupala pára.

Křídla brány se zastavila a začala se zavírat.

Rand na to hleděl a v matných myšlenkách, plujících mimo prázdnotu, si byl jist, že vidí jen to, co vidět chce.

Křídla byla stále blíž a tlačila na Machin Shin, jako by Černý vítr byl pevnou hmotou. V otvoru stále zuřilo peklo.

Rand se matně podivil, proč je Loial stále na kolenou a couvá od zavírající se brány.

Mezera se zúžila, až zmizela docela. Lístky a liány se spojily v pevnou stěnu a zkameněly.

Rand cítil, jak se spojení mezi ním a ohnivou energií přerušilo, jediná síla jím přestala proudit docela. Ještě chvíli, a byla by ho úplně smetla. Otřásl se a padl na kolena. Pořád to měl v sobě. Saidín. Už ne jako proud, ale jako tůň. Stal se jezerem jediné síly. Celého ho roztřásla. Cítil trávu, hlínu pod ní, kamenné zdi. Dokonce i přes okolní tmu rozeznával jednotlivá stébla trávy, oddělená i spojená, všechna najednou. Na obličeji cítil, jak se každá minuta pohybuje vzduchem. Jazyk se mu zkroutil chutí té špíny, žaludek se mu sevřel a obrátil.

Zoufale hledal cestu z prázdnoty. Pořád na kolenou, nehybný, bojoval o svou svobodu. A pak zůstala jedině slábnoucí pachuť na jazyku a sevřený žaludek a vzpomínka. Tak – živá.

„Zachránil jsi nás, staviteli.“ Hurin se zády tiskl ke zdi a hlas se mu zadrhával. „Ta věc – to byl Černý vítr? – To bylo horší než – chtělo to na nás vrhnout oheň? Urozený pane Rande! Ublížilo ti to? Dotklo se tě to?“ Rozběhl se k Randovi. Ten se zatím zvedl a Hurin ho podepřel. Loial se také zvedal a oprašoval si ruce.

„Tím Faina sledovat nemůžeme.“ Rand mu položil ruku na paži. „Děkuju ti. Tys nás opravdu zachránil.“ Zachránil jsi přinejmenším mne. Zabíjelo mě to. Zabíjelo mě to a bylo to – nádherné. Nasucho polkl. V ústech pořád cítil slabounkou pachuť. „Potřebuju se napít.“

„Jenom jsem našel ten list a položil jsem ho zpátky,“ řekl Loial s pokrčením ramen. „Zdálo se, že jestli bránu nezavřeme, zabije nás to. Obávám se, že nejsem moc velký hrdina, Rande. Tolik jsem se bál, až mi to vůbec nemyslelo.“

„Oba jsme se báli,“ řekl Rand. „Možná nejsme velcí hrdinové, ale jsme to, co jsme. A je dobře, že je s námi Ingtar.“

„Urozený pane Rande,“ ozval se ostýchavě Hurin, „nemohli bychom – už odejít?“

Slídič pořád huboval, že Rand přelezl zeď jako první, aniž věděl, co ho čeká na druhé straně, dokud Rand nepoukázal na to, že z nich jediný má u sebe zbraň. I pak zřejmě nechtěl Hurin nechat Loiala, aby Randa jen tak zvedl nahoru.

Rand přistál na druhé straně s pěkným žuchnutím. Pozorně poslouchal a rozhlížel se do noci. Na chvíli měl dojem, že zahlédl nějaký pohyb, že zaslechl na cihlovém chodníčku krok, ale nezopakovalo se to, a tak to přičetl zjitřeným nervům. Měl přece právo být nervózní. Otočil se, aby pomohl dolů Hurinovi.

„Urozený pane Rande,“ řekl slídič, jakmile stál bezpečně na zemi, „Jak je teď budeme sledovat? Podle toho, co jsem o těchhle věcech slyšel, můžou být všichni třeba na druhém konci světa, prostě kdekoliv.“

„Verin bude vědět, kudy se dát.“ Randovi se náhle chtělo smát. Aby našel roh a dýku – jestli je teď vůbec bude možné najít – bude se muset vrátit k Aes Sedai. Nechaly ho jít, a on se teď vrátí. „Nenechám Mata umřít, aniž bych to zkusil.“

Připojil se k nim Loial a společně se vrátili do zámku, kde na ně u dvířek čekal Mat a otevřel, jen Rand sáhl po klice. „Verin říkala, že nemáte nic dělat. Jestli Hurin našel místo, kde drží roh, tak podle ní stejně nemůžeme nic dělat. Říkala, že odejdeme, jakmile se vrátíte, a vymyslíme, co uděláme dál. A já říkám, že tohle je naposledy, co jsem běhal tam a zpátky se zprávama. Jestli chceš někomu něco říct, odteď si s ním budeš muset promluvit sám.“ Mat se podíval za ně do tmy. „Ten roh je někde tam venku? V čeledníku? Viděli jste tu dýku?“

Rand ho obrátil a strčil dovnitř. „Není v čeledníku, Mate. Doufám, že Verin dostane nějaký dobrý nápad, co dělat dál. Já žádný nemám.“

Mat se zřejmě chtěl vyptávat dál, ale nechal se strkat matně osvětlenou chodbou. Když vykročili do schodů, dokonce si vzpomněl, že má kulhat.

Když se Rand s ostatními vrátili do sálů plných šlechty, stali se ihned předmětem zvýšené pozornosti. Randa napadlo, jestli hosté nějak poznali, co se stalo venku, nebo jestli měl poslat Hurina s Matem, aby na ně počkali v přijímacím sále, ale pak si uvědomil, že se na ně urození pánové a dámy dívají stejně, jako když tu byli předtím, zvědavě a vypočítavě. Zřejmě uvažovali, co mají urozený pán a ogier za lubem. Sluhové byli pro tyto lidi neviditelní. Nikdo se k nim nesnažil přiblížit, protože šli spolu. Ve velké hře zřejmě existovala ohledně spiknutí jistá pravidla. Kdokoliv se mohl snažit odposlouchat soukromý rozhovor, ale nebylo slušné do něj vstupovat.

Verin s Ingtarem stáli vedle sebe, a tudíž také samotni. Ingtar vypadal poněkud ohromeně. Verin se na čtveřici krátce podívala, zamračila se, když si všimla, jak se tváří, a pak si upravila šál a vydala se ke vstupní hale.

Když tam dorazili, objevil se Barthanes, jako by mu někdo sdělil, že odcházejí. „Opouštíte nás tak brzy? Verin Sedai, neuprosím tě, abys zůstala déle?“

Verin zavrtěla hlavou. „Musím jít, urozený pane Barthanesi. Nebyla jsem v Cairhienu už mnoho let. Jsem ráda, že jsi pozval mladého Randa. Bylo to... zajímavé.“

„Tak nechť Tvoje Milost dorazí bezpečně zpátky do hostince. U velkého stromu, není-liž pravda? Nepoctila bys mě zase někdy svou návštěvou? Bylo by mi ctí, Verin Sedai. Poctila by mne i přítomnost urozeného pána Randa a urozeného pána Ingtara, a to už se nezmiňuji o tobě, Loiale, synu Arenta syna Halanova.“ Aes Sedai se uklonil o něco hlouběji než ostatním, ale i tak jenom maličko sklonil hlavu.

Verin na oplátku také kývla. „Snad. Světlo tě ozařuj, urozený pane Barthanesi.“ Obrátila se ke dveřím.

Jak se Rand vydal za ostatními, Barthanes ho dvěma prsty chytil za rukáv a zadržel ho. Mat se ohlédl, jako by chtěl zůstat též, až ho Hurin odtáhl za Verin a ostatními.

„Zabředl jsi do hry hlouběji, než jsem myslel,“ řekl Barthanes tiše. „Když jsem uslyšel tvoje jméno, nemohl jsem tomu uvěřit, a přesto jsi přišel a odpovídáš popisu a... Dostal jsem pro tebe zprávu. Myslím, že ti ji přece jen dám.“

Randa při Barthanesových prvních slovech zamrazilo, ale nakonec jenom hleděl. „Zprávu? Od koho? Od urozené paní Seléné?“

„Od muže. Ne od takového, co obvykle nosívá zprávy, ale měl... určité nároky, které jsem nemohl pominout. Jméno mi nesdělil, ale byl to Lugarďan. Áááá! Takže ho znáš.“

„Znám ho.“ Fain mi nechal zprávu? Rand se rozhlédl po rozlehlém sálu. Mat, Verin a ostatní čekali u dveří. Podél stěn stáli vzpřímeně olivrejovaní sloužící připraveni na rozkaz skočit, a přesto zřejmě neviděli ani neslyšeli. Nevypadalo to jako místo, kde by mohli zaútočit temní druzi. „Jakou zprávu?“

„Říkal, že na tebe počká u Tomovy Hlavy. Má, co hledáš, a jestli to chceš, musíš se vydat za ním. Jestli odmítneš přijít, tak říkal, že bude pronásledovat všechny tvé příbuzné i přátele a ty, které miluješ, dokud se mu nepostavíš. Znělo to samozřejmě šíleně, když takový chlap tvrdil, že bude pronásledovat urozeného pána, a přesto na něm bylo něco zvláštního. Myslím, že je šílený – dokonce popíral, že jsi šlechtic, jak se může každý pouhým pohledem přesvědčit – ale stejně na něm něco bylo. Co to s sebou nese, že to musí hlídat trolloci? Co to hledáš?“ Barthanes se nad přímostí své otázky zatvářil poněkud šokovaně.

„Světlo tě ozařuj, urozený pane Barthanesi.“ Rand se uklonil, ale když se připojil k Verin a ostatním, podlamovala se mu kolena. On chce, abych šel za ním? A uškodí Emondově Roli, Tamovi, jestli to neudělám. Nepochyboval, že by toho byl Fain schopen. Aspoň že Egwain je v bezpečí v Bílé věži. Před očima se mu mihly odporné obrazy trollockých hord přepadajících Emondovu Roli a bezokého mizelce plížícího se za Egwain. Ale jak za ním můžu přijít? Jak? Pak byl venku a nasedal na Rudocha. Verin, Ingtar a ostatní už seděli na koních a přijížděl i shienarský doprovod.

„Co jste zjistili?“ chtěla hned vědět Verin. „Kde ho má?“ Hurin si hlasitě odkašlal a Loial si v sedle s vysokými rozsochami poposedl. Aes Sedai je pozorovala.

„Fain odnesl roh Cestami k Tomově Hlavě,“ prohlásil Rand ponuře. „Touhle dobou už tam na mě nejspíš čeká.“

„O tom si promluvíme později,“ prohlásila Verin tak pevně, že dokud nedorazili k hostinci U velkého stromu, nikdo už nepromluvil.

Tam je opustil Uno. Ingtar mu cosi pošeptal a Uno odvedl vojáky zpět do jejich hostince v Předbrání. Hurin se v šenku podíval na vážně se tvářící Verin, zamumlal cosi o pivu a odešel sám ke stolu v rohu. Aes Sedai zahnala švitořící hostinskou a mlčky odvedla Randa s ostatními do soukromé jídelny.

Když vstoupili, vzhlédl Perrin od Putování Jaina Dlouhokrokého, a jakmile spatřil jejich výrazy, také se zamračil. „Nevyšlo to, co?“ prohodil a zavřel v kůži vázanou knihu. Místnost byla dobře osvětlena lampami a voskovicemi. Paní Tiedra si sice účtovala nehorázné sumy, ale pak na hostech nešetřila.

Verin pečlivě složila šál a položila jej na opěradlo křesla. „Zopakuj mi to. Temní druzi odnesli roh bránou? V Barthanesově venkovském sídle?“

„Pozemky kolem zámku bývaly ogieřím hájem,“ vysvětloval Loial. „Když jsme budovali...“ odmlčel se a pod jejím pohledem zastříhal ušima.

„Hurin je vysledoval přímo tam.“ Rand se unaveně posadil. Teď za ním opravdu musím jít. Ale jak? „Otevřel jsem ji, abych mu ukázal, že může sledovat stopu, ať už zamířili kamkoliv, a tam byl Černý vítr. Snažil se na nás dosáhnout, ale Loialovi se podařilo bránu zavřít dřív, než se dostal ven.“ Při těchto slovech se trochu začervenal, ale Loial bránu skutečně zavřel, a navíc se bez toho mohl Machin Shin opravdu dostat ven. „Stál tam na stráži.“

„Černý vítr,“ vydechl Mat a zůstal stát jako přimrazený v půli cesty ke křeslu. Perrin na Randa zíral také. Stejně jako Verin s Ingtarem. Pak se Mat s žuchnutím svezl do křesla.

„Musel ses zmýlit,“ řekla nakonec Verin. „Machin Shin není možné použít jako stráž. Nikdo nedokáže Černý vítr přimět, aby něco udělal.“

„Je to stvoření Temného,“ ozval se Mat. „Jsou to temní druzi. Možná věděli, jak ho požádat o pomoc, nebo ho k tomu přinutit.“

„Nikdo neví, co přesně Machin Shin je,“ prohlásila Verin, „snad jen že je to esence šílenství a krutosti. S něčím takovým se nelze domluvit, Mate, ani vyjednávat, ani přemlouvat. Dokonce to ani nelze k ničemu přinutit. Rozhodně by to nedokázala žádná žijící Aes Sedai, a možná ani žádná v celých dějinách. Opravdu si myslíš, že by Padan Fain dokázal to, co nedokáže deset Aes Sedai?“ Mat zavrtěl hlavou.

V místnosti zavládla atmosféra zoufalství, všechna naděje i smysl další cesty byly pryč. Cíl, který tolik hledali, zmizel, a dokonce i Verin se tvářila nejistě.

„Nikdy by mě nenapadlo, že bude mít Fain dost kuráže vydat se znovu na Cesty.“ Ingtar sice mluvil mírně, ale náhle udeřil pěstí do zdi. „Je mi jedno, jak Machin Shin pracuje pro Faina, nebo jestli pro něho vůbec pracuje. Odnesli Valerský roh na Cesty, Aes Sedai. Touto dobou už budou v Morně, nebo na půl cesty do Tearu nebo Tanchika nebo dokonce na druhé straně Aielské pustiny. Roh je ztracen. Já jsem ztracen.“ Svěsil ramena a ruce mu klesly k bokům. „Jsem ztracen.“

„Fain ho bere k Tomově Hlavě,“ řekl Rand, a okamžitě na něj všichni přítomní bez výjimky upřeli zrak.

Verin si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „To už jsi říkal. Jak to víš?“

„Nechal mi zprávu u Barthanese,“ odpověděl Rand.

„To je trik,“ prskl Ingtar. „Neřekl by nám, kam ho sledovat.“

„Nevím, co uděláte vy,“ prohlásil Rand, „ale já jedu k Tomově Hlavě. Musím. Odjíždím za svítání.“

„Ale Rande,“ ozval se Loial, „než dorazíme k Tomově Hlavě, bude nám to trvat celé měsíce. Proč myslíš, že tam na nás vůbec bude Fain čekat?“

„Bude čekat.“ Ale jak dlouho potrvá, než si usmyslí, že nejdu? Proč postavil tu stráž, když chtěl, abych za ním šel? „Loiale, hodlám jet, jak nejrychleji to půjde, a jestli Rudocha uštvu k smrti, koupím si jiného koně, nebo si ho ukradnu, když budu muset. Jsi si jistý, že chceš jet se mnou?“

„Zůstal jsem s tebou až doposud, Rande. Proč bych tě teď měl opustit?“ Loial vytáhl fajfku a váček a nacpal do fajfky tabák.

„Víš, líbíš se mi. Líbil by ses mi, i kdybys nebyl ta’veren. Možná tě mám rád právě proto. Zřejmě jsi mě dostal do pěkné kaše. Na každý pád jdu s tebou.“ Zatáhl z fajfky, aby zkusil tah, a pak z kameninové nádoby na krbové římse vyndal třísku a zapálil si ji od plamene svíčky. „A nemyslím, že bys mě dokázal zastavit.“

„No, já jdu taky,“ prohodil Mat. „Fain má u sebe pořád tu dýku, tak jdu s tebou. Ale s tím posluhováním jsem dneska večer nadobro skončil.“

Perrin si povzdechl a ve žlutých očích měl zadumaný výraz. „Hádám, že půjdu taky.“ Po chvíli se zazubil. „Někdo musí dávat na Mata pozor.“

„Dokonce to ani není moc chytrý trik,“ zamumlal Ingtar. „Nějak se dostanu k Barthanesovi a zjistím pravdu. Chci dostat Valerský roh, ne se honit za nějakými bludičkami.“

„Možná to není trik,“ poznamenala Verin opatrně a zdálo se, že pozorně zkoumá podlahu před sebou. „Ve vězení ve Fal Daře zůstaly jisté věci, nápisy, které ukazovaly na spojitost mezi tím, co se stalo oné noci, a,“ – rychle vzhlédla k Randovi – „Tomovou Hlavou. Pořád tomu úplně nerozumím, ale myslím, že se musíme vydat k Tomově Hlavě. A taky si myslím, že tam najdeme roh.“

„I kdyby šli k Tomově Hlavě,“ vrčel Ingtar, „než tam dorazíme, Fain nebo některý jiný temný druh může klidně na roh zatroubit. Třeba stokrát. A hrdinové, kteří se navrátí z hrobů, budou bojovat za Stín.“

„Fain mohl na roh stokrát zatroubit už cestou z Fal Dary,“ řekla mu Verin. „A já myslím, že by to už udělal, kdyby dokázal truhlici otevřít. My si musíme dělat starosti spíš s tím, aby nenašel někoho, kdo ví, jak ji otevřít. Musíme se za ním vydat po Cestách.“

Perrin prudce zvedl hlavu a Mat si poposedl. Loial tiše zaúpěl.

„I kdybychom se nějak dostali přes Barthanesovy stráže,“ namítl Rand, „myslím, že tam pořád narazíme na Machin Shin. Cesty prostě použít nemůžeme.“

„Kolik z nás dokáže proklouznout na Barthanesovy pozemky?“ zeptala se Verin zamítavě. Existují i jiné brány. Država Tsofu není daleko od města směrem na jihovýchod. Je to poměrně nová država, znovu ji objevili ani ne před šesti sty lety, ale ogierští starší tam tenkrát pořád uměli nechat růst Cesty. Država Tsofu bude mít bránu. A tam taky za úsvitu vyrazíme.“

Loial se ozval hlasitěji, a Rand si nebyl jist, jestli má tentokrát něco proti Cestám nebo državě.

Ingtar se sice stále netvářil přesvědčeně, ale Verin byla vyrovnaná a neúprosná, jako sněhová lavina sjíždějící po úbočí hory. „Připrav vojáky k cestě, Ingtare. Pošli Hurina, ať to Unovi vyřídí, než si půjde lehnout. Myslím, že bychom se měli všichni co nejdřív uložit do postele. Tihle temní druzi už získali nejméně den a já jejich náskok hodlám zítra co nejvíc dotáhnout.“ Buclatá Aes Sedai se chovala tak odhodlaně, že ještě nedomluvila, a už popoháněla Ingtara ke dveřím.

Rand se vydal za ostatními, ale u dveří se ještě zastavil vedle Aes Sedai a zadíval se za Matem, kráčejícím voskovicemi osvětlenou chodbou. „Proč vypadá takhle?“ zeptal se Verin. „Myslel jsem, žes ho vyléčila, nebo aspoň že získal nějaký čas.“

Verin počkala, dokud Mat s ostatními nezabočil ke schodišti, než promluvila. „Očividně to nezabralo tak, jak jsem doufala. Nemoc má u něho zajímavý průběh. Pořád si drží svou sílu, myslím, že si ji udrží až do konce. Ale stravuje to jeho tělo. Ještě pár týdnů, přinejlepším. Víš, to je důvod ke spěchu.“

„Já popohánět nepotřebuju, Aes Sedai,“ prohlásil Rand, a její titul vyslovil obzvlášť tvrdě. Mat. Roh. Fainova hrozba. Světlo, Egwain! Ať shořím, já už víc popohánět nepotřebuji.

„A co ty, Rande al’Thore? Ty se cítíš zdráv? Pořád s tím bojuješ, nebo ses již poddal kolu?“

„Pojedu s vámi najít roh,“ řekl jí Rand. „Pak už mezi mnou a Aes Sedai nic není. Rozumíš mi? Nic!“

Verin neřekla nic a on od ní odešel, ale když zahýbal ke schodišti, ona se za ním stále dívala a v pronikavých tmavých očích měla zamyšlený výraz.