Velké Hledání

46 Vyjít ze Stínu

Když se Nyneiva s dívkami přiblížila k domům, kde byly ubytovány damane, uslyšely dívky vzdálený křik. Lidí na ulici začínalo přibývat. Lidé byli neklidní, kráčeli rychleji než obvykle a v pohledech, které vrhali na Nyneivu v jejích šatech s blesky a ženu, kterou vedla na stříbrném vodítku, byla větší ostražitost.

Elain si vyjukaně nadhodila ranec a zadívala se směrem, odkud se křik ozýval, o ulici dál před nimi, kde ve větru povlával zlatý jestřáb svírající blesky. „Co se stalo?“

„S náma to nemá nic společnýho,“ odtušila Nyneiva pevně

„Doufej,“ dodala Min. „A já taky doufám.“ Zrychlila, do schodů vyběhla před ostatními a zmizela ve vysoké kamenné budově.

Nyneiva přitáhla vodítko. „Pamatuj si, Seto, chceš, abychom se z toho v pořádku dostaly, stejně jako my.“

„Všechno udělám,“ slibovala důrazně Seanchanka. Bradu měla skloněnou na prsa, aby jí nebylo vidět do obličeje. „Nezpůsobím vám žádné potíže, přísahám.“

Když zabočily po šedých kamenných schodech, objevila se nahoře sul’dam s damane a vykročily proti nim. Nyneiva se jen ujistila, že žena na obojku není Egwain, a pak už se na ně znovu nepodívala. Použila a’dam, aby přidržela Setu těsně u sebe, takže kdyby damane v jedné z nich vycítila schopnost usměrňovat, měla si myslet, že to je Seta. Nicméně cítila, jak jí po zádech stéká pot, dokud si neuvědomila, že druhé dvě ženy jim nevěnují o nic víc pozornosti než ona jim. Viděly jedině šaty s blesky na štítcích a šedé šaty a ženy v nich oblečené spojené stříbrným a’damem. Prostě jenom další vodící a uvázaná, a místní dívka spěchající za nimi s rancem patřícím sul’dam.

Nyneiva otevřela dveře a vstoupily.

Ať už se v domě s Turakovou zástavou dělo cokoliv, sem se to nedoneslo, alespoň zatím. Vstupní halou přecházely ženy, všechny snadno zařaditelné podle oděvů. Tři šedě oděné damane se sul’dam s náramky. Dvě ženy v šatech se štítky s klikatým bleskem stály opodál a povídaly si a tři přicházely chodbou odděleně. Čtvrtá žena, oblečená jako Min, v prostých tmavých vlněných šatech, chvátala někam s podnosy.

Min stála a čekala ve vstupní hale, když vešly, jednou na ně mrkla a vydala se dál do domu. Nyneiva vedla Setu chodbou za Min a Elain spěchala za nimi. Nyneiva měla dojem, že jim nikdo nevěnuje zvláštní pozornost, ale čůrek potu, který jí stékal po zádech, se mohl brzy změnit v hotovou řeku. Táhla Setu tak rychle, aby se za nimi nikdo neohlédl – a hlavně aby se na nic nezeptal. Seta, s očima upřenýma na špičky bot, Nyneivino pobízení nepotřebovala, spíš by běžela, kdyby jí v tom nebránilo vodítko.

V zadní části domu se Min vydala nahoru po úzkém točitém schodišti. Nyneiva vystrkala Setu před sebou až nahoru do čtvrtého poschodí. Strop tu byl nízký a chodby prázdné a tiché, až na tichý pláč. Pláč se do chladných chodeb docela hodil.

„Tohle místo...“ začala Elain a pak zavrtěla hlavou. „Je to tu cítit...“

„Ano, to je,“ zabručela temně Nyneiva. Zamračila se na Setu, která stále klopila hlavu. Byla bledá strachy, takže její obvykle světlá pleť byla ještě světlejší.

Min beze slova otevřela dveře a vstoupila a ostatní ji následovaly. Místnost byla rozdělena na menší pokojíky hrubými dřevěnými stěnami s úzkou chodbičkou vedoucí k oknu. Nyneiva se tlačila za Min, která spěchala k posledním dveřím napravo a otevřela.

U malého stolku seděla tmavovlasá dívka v šedém a hlavu měla složenou v dlaních, ale ještě než vzhlédla, Nyneiva poznala, že je to Egwain. Od stříbrného obojku kolem Elainina krku vedla stříbrná stužka lesklého kovu k náramku, visícímu na háčku na stěně. Egwain se při pohledu na ně rozšířily oči a dívka zalapala po dechu. Když Elain zavřela dveře, Egwain se náhle zahihňala a hned si připlácla ruku na ústa, aby tomu zabránila. Maličký pokojík byl všemi ženami dost přecpaný.

„Vím, že se mi to nezdá,“ vydechla rozechvělým hlasem, „protože kdyby se mi to zdálo, byly byste Rand a Galad na vysokých hřebcích. O nich se mi zdálo. Měla jsem dojem, že Rand je někde blízko. Neviděla jsem ho, ale myslela jsem...“ Odmlčela se.

„Jestli chceš radši počkat na ně...“ nadhodila suše Min.

„Ó, to ne. Ne, jste nádherné, ta nejúžasnější stvoření, co jsem kdy viděla. Kde se tu berete? Jak jste to udělaly? Ty šaty, Nyneivo, a a’dam, a kdo je...“ Náhle vyjekla. „To je Seta. Jak...?“ Hlas jí ztvrdl tak, že ho Nyneiva málem nepoznala. „Ráda bych ji strčila do kotle s vařící vodou.“ Seta měla zavřené oči a ruce zaťaté do sukně. Viditelně se třásla.

„Co ti to udělaly?“ vykřikla Elain. „Co ti mohly udělat, aby sis přála něco takového?“

Egwain stále upírala zrak na Seanchanku. „Ráda bych, aby to cítila. To mi udělala, přiměla mě, abych si připadala po krk v...“ Otřásla se. „Ty nevíš, jaký to je, mít něco takovýho, Elain. Nevíš, co ti můžou udělat. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je Seta horší než Renna, ale všechny jsou odporný.“

„Myslím, že vím,“ pravila tiše Nyneiva. Cítila, jak je Seta celá zpocená a jak se jí třesou údy. Žlutovlasá Seanchanka byla k smrti vyděšená. Nyneiva měla co dělat, aby i ji její strach občas nepřemohl.

„Můžeš mi to sundat?“ zeptala se Egwain a dotkla se obojku. „Musela jsi to dokázat, když jsi mohla nasadit tenhle –“

Nyneiva usměrnila maličký pramínek. Obojek na Egwainině krku jí dodal dost zloby, a i kdyby ne, Setin strach, vědomí, jak je opravdu zasloužený, a vědomí, co chtěla té ženě udělat, by na to docela stačily. Egwain se užasle dotkla krku.

„Oblíkni si moje šaty a plášť,“ nařídila jí Nyneiva. Elain už rozbalovala šaty na postel. „Odejdeme odsud a nikdo si nás ani nevšimne.“ Zvážila spojení se saidínem – rozhodně na to byla dost rozzlobená, a byl to tak nádherný pocit – ale váhavě spojení přerušila. Tohle bylo jediné místo ve Falme, kde by se sul’dam a damane nepřišly podívat, i když by vycítily, že někdo usměrňuje, ale každá damane by si určitě všimla, že se záře vznáší kolem ženy, kterou považovala za sul’dam. „Nevím, proč jsi už dávno nezmizela. Nechaly tě samotnou, a i kdyby sis nedokázala tu věc sundat z krku, stačilo, abys to sebrala a utekla.“

Jak jí Min s Elain spěšně pomáhaly natáhnout na sebe Nyneiviny staré šaty, Egwain jim vysvětlila, jak je to s odnesením náramku z místa, kde ho sul’dam nechala, a jak se jí z usměrňování dělalo zle, pokud neměla sul’dam náramek nasazený. Právě to ráno zjistila, jak lze obojek otevřít bez použití jediné síly – a zjistila, že pokud se přezky dotkne ve snaze ji otevřít, ruka se jí křečovitě stáhne. Pokud nemyslela na to, že obojek otevře, mohla na něj klidně sahat. Nejslabší náznak, pomyšlení, a...

Nyneivě se udělalo špatně. Z náramku, který měla na zápěstí. Bylo to strašné. Chtěla si ho strhnout dřív, než se o a’damu doví víc, než snad zjistí něco, co by ji přimělo navždy se cítit pošpiněná, že jej měla na sobě.

Rozepjala stříbrnou přezku, stáhla si náramek, zapnula ho a zavěsila na kolíček. „A nemysli si, že teď můžeš křičet o pomoc.“ Potřásla Sete pěstí pod nosem. „Pořád tě můžu donutit přát si, aby ses nikdy nenarodila, jestli otevřeš pusu, a to ani nepotřebuju tu zatracenou... věc.“

„Snad – snad mě tady nechceš nechat s tímhle,“ vypravila ze sebe Seta. „To nemůžeš. Svaž mě. Dej mi roubík, abych nemohla křičet na poplach. Prosím!“

Egwain se nelítostně zasmála. „Nechej jí to. O pomoc nezavolá ani bez roubíku. Radši bys měla doufat, že ten, kdo tě najde, ti sundá a’dam a zachová tvoje malý tajemství, Seto. Tvoje špinavý tajemství, co?“

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Elain.

„Hodně jsem o tom přemýšlela,“ řekla Egwain. „Myslet bylo to jediný, co jsem mohla dělat, když mě tady nechaly samotnou. Sul’dam tvrdí, že si po pár letech vyvinou jakousi spřízněnost s damane. Většina z nich pozná, když damane usměrňuje, ať už jsou k ní přivázané nebo ne. Nebyla jsem si jistá, ale Seta to dokazuje.“

„Dokazuje co?“ chtěla vědět Elaine a pak se jí oči rozšířily, jak si to náhle uvědomila, ale Egwain pokračovala.

„Nyneivo, a’dam funguje jenom na ženy, které můžou usměrňovat. Nechápeš? Sul’dam můžou usměrňovat stejně jako damane.“ Seta zasténala a na protest zuřivě vrtěla hlavou. „Každá sul’dam by raději zemřela, než by připustila, že může usměrňovat, i kdyby to věděla. A nikdy se v tom necvičí, takže s tím nic nedokážou, ale můžou usměrňovat.“

„Říkala jsem vám,“ dodala Min. „Ten obojek by na ni neměl fungovat.“ Dopínala Egwain knoflíčky na zádech. „Každá žena, která nemůže usměrňovat, by se ti vysmála, kdyby ses ji s tím snažila ovládnout.“

„Jak to?“ vyptávala se Nyneiva. „Myslela jsem, že Seanchani uvážou každou ženu, která to ovládá.“

„Všechny, které najdou,“ vykládala Egwain. „Ale ty, které najdou, jsou jako ty a já a Elain. My se s tím narodily, byly jsme připravené usměrňovat, ať už nás to někdo učil nebo ne. Ale co seanchanská děvčata, která se s tou schopností nenarodí, ale která se to můžou naučit? Ne každá žena se může stát – vodící. Renna si myslela, že se chová přátelsky, když mi to vykládá. Zřejmě o svátcích chodí sul’dam po seanchanských vesnicích děvčata zkoušet. Chtějí najít ty, jako jsme my tři, a uvázat je, ale všechny ostatní nechají nasadit si náramek, aby zjistily, jestli cítí, co cítí ta ubohá žena s obojkem. Ty, které to cítí, odvedou a vycvičí na sul’dam. To jsou ženy, které se můžou usměrňování naučit.“

Seta tiše úpěla. „Ne. Ne. Ne.“ A tak pořád dokola. „Vím, že je hrozná,“ řekla Elain, „ale mám pocit, jako bych jí měla pomoci. Mohla by být jednou z našich sester, jenomže Seanchani to všechno obrátili.“

Nyneiva otevřela ústa, aby jí řekla, že si má raději lámat hlavu, jak pomoct jim, když se otevřely dveře.

„Co se to tu děje?“ chtěla vědět Renna a vstoupila do pokoje. „Audience?“ S rukama v bok upřela oči na Nyneivu. „Nedala jsem nikomu svolení spojit se s mým mazlíčkem Tuli. Dokonce ani nevím, kdo –“ Oči jí padly na Egwain – Egwain v Nyneiviných šatech místo v šedých šatech damane. Egwain bez obojku kolem hrdla – a oči se jí rozšířily. Šanci vykřiknout však nedostala.

Než se stačil někdo pohnout, Egwain popadla džbán ze stojánku a praštila s ním Rennu do břicha. Džbán se rozletěl a sul’dam to vyrazilo dech. Zachrčela a předklonila se. Jak padala, Egwain po ní se zavrčením skočila, srazila ji na břicho, popadla obojek, který předtím měla a který teď ležel na podlaze, a zacvakla ho druhé ženě kolem krku. Trhnutím stříbrného vodítka servala náramek z kolíčku a nasadila si ho na zápěstí. S vyceněnými zuby upírala zrak na Rennu a soustředila se. Klečela sul’dam na ramenou a tiskla jí obě ruce na ústa. Renna sebou trhla a oči jí začaly vylézat z důlků. Vyrážela chraplavé výkřiky, které tlumily Egwaininy ruce, a kopala do podlahy.

„Přestaň, Egwain!“ Nyneiva popadla Egwain za ramena a strhla ji z ležící ženy. „Egwain, nech toho! Tohle přece nechceš!“ Renna, s popelavou tváří, ležela na podlaze, lapala po dechu a zírala do stropu.

Náhle se Egwain vrhla Nyneivě do náručí a zoufale jí vzlykala na prsou. „Ona mi ubližovala, Nyneivo. Ubližovala mi. Všechny mi ubližovaly. Ubližovaly mi pořád a pořád, až jsem dělala, co chtěly. Nenávidím je. Nenávidím je za to, jak mi ublížily, a sebe nenávidím za to, že jsem nemohla přestat dělat, co chtěly.“

„Já vím,“ řekla Nyneiva laskavě. Něžně pohladila Egwain po vlasech. „Nenávidět je je v pořádku, Egwain. To tedy je. Zaslouží si to. Ale není v pořádku nechat je, aby tě donutily být taková, jako jsou ony.“

Seta si tiskla ruce na obličej. Renna se chvějící se rukou nevěřícně dotkla obojku na svém krku.

Egwain se narovnala a utřela si slzy. „To nejsem. Nejsem jako ony.“ Servala si náramek ze zápěstí a odhodila ho. „To nejsem. Ale přála bych si, abych je dokázala zabít.“

„To si zaslouží.“ Min temně hleděla na obě sul’dam.

„Rand by zabil každého, kdo by něco takového udělal,“ řekla Elain. Zřejmě se snažila obrnit. „Jsem si jistá, že by to udělal.“

„Možná si to zaslouží,“ prohlásila Nyneiva, „a on by to možná udělal. Ale muži si často pletou spravedlnost s pomstou. Na spravedlnost mají málokdy žaludek.“ Často seděla v ženském kroužku, když někoho soudily. Občas před ně předstoupili i muži, protože si mysleli, že by je ženy mohly vyslyšet lépe než muži z vesnické rady, ale muži si vždycky mysleli, že dokážou zvrátit rozhodnutí svou výmluvností či prosbami o milost. Ženský kroužek byl milosrdný, kde to bylo zasloužené, ale o spravedlnost se zasazoval vždy, a byla to vědma, kdo vynášel rozsudek. Nyneiva zvedla náramek, který Egwain odhodila, a zavřela ho. „Osvobodila bych odsud všechny ženy, kdybych mohla, a zničila tyhle věci všechny do jedný. Ale protože nemůžu...“ A zavěsila náramek na kolíček vedle druhého. Obrátila se k sul’dam. Vlastně už ne vodící, pomyslela si. „Možná když budete hodně potichu, nechají vás tu na pokoji dost dlouho, a vám se třeba podaří si ty obojky sundat. Kolo tká, jak si kolo přeje, a možná jste stačily vykonat dost dobra, aby to vyvážilo zlo, který jste spáchaly. Pokud ne, tak vás nakonec najdou. A já myslím, že ať vás najde kdokoliv, bude klást spoustu otázek, než vám ty obojky sundají. Myslím, že se z první ruky poučíte o životě, který jste ztrpčovaly ostatním ženám. To je spravedlnost,“ dodala vlastně ke svým přítelkyním.

Renna se tvářila vyděšeně. Setě se třásla ramena, jak vzlykala do dlaní. Nyneiva se zatvrdila – Je to spravedlivé, říkala si. Je – a vyvedla ostatní z pokoje.

Nikdo jim cestou ven nevěnoval větší pozornost, než když šly dovnitř. Nyneiva předpokládala, že za to můžou děkovat šatům sul’dam, ale nemohla se dočkat, až se převlékne do něčeho jiného. Do čehokoliv jiného. I v tom nejšpinavějším nejpotrhanějším hadru by se cítila čistší.

Dívky šly mlčky, držely se těsně za ní, dokud nebyly opět na ulici. Nyneiva nevěděla, jestli mlčí kvůli tomu, co udělala, nebo ze strachu, že by je mohl někdo zastavit. Zamračila se. Cítily by se lépe, kdyby je nechala podříznout těm ženským krky?

„Koně,“ řekla Egwain. „Potřebujeme koně. Vím, do který stáje odvedly Belu, ale myslím, že se k ní nedostaneme.“

„Belu musíme nechat tady,“ řekla jí Nyneiva. „Odsud se dostaneme na lodi.“

„Kde jsou všichni?“ zeptala se Min, a Nyneiva si náhle uvědomila, že jsou na ulici samy.

Lidé zmizeli, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Všechny obchody i okna na celé ulici byly pevně zavřené. Ale od přístavu se blížil oddíl seanchanských vojáků, víc než stovka, ve vyrovnaných řadách, s důstojníkem v pomalovaném brnění v čele. Byli sice o kus dál v ulici, ale zachmuřeně pochodovali dál a Nyneivě to připadalo, že všichni upírají zrak na ni. To je směšné. Přece nemůžu vidět oči schované v těch přilbicích, a kdyby někdo spustil poplach, bylo by to za námi. Přesto se zastavila.

„Za náma jsou další,“ zamumlala Min. Nyneiva už to taky zaslechla. „Nevím, kteří k nám dojdou první.“

Nyneiva se zhluboka nadechla. „Nemají s náma nic společnýho.“ Podívala se na blížící se vojáky k přístavu plnému vysokých hranatých seanchanských lodí. Spršku však rozeznat nedokázala. Modlila se, aby tam pořád čekala připravená k vyplutí. „Projdeme kolem nich.“ Světlo, doufám, že se nám to podaří.

„A co když budou chtít, aby ses k nim připojila, Nyneivo?“ zeptala se Elain. „Máš přece ty šaty. Jestli se začnou vyptávat...“

„Zpátky nejdu,“ prohlásila temně Egwain. „To radši umřu. Ukážu jim, co mě naučily.“ Nyneiva si všimla, jak ji náhle obklopila zlatavá záře.

„Ne!“ řekla, ale bylo pozdě.

Se zahřměním země pod prvními řadami Seanchanů vybuchla a hlína, dlažební kostky i ozbrojení muži létali na všechny strany, jako když vyrazí gejzír. Egwain, stále zářící, se otočila na druhou stranu a výbuch zopakovala. Na ženy padala hlína. Seanchanští vojáci se uspořádaně, byť s křikem, rozběhli do uliček a zádveří. Ve chvilce byli všichni z dohledu, až na ty, kteří leželi kolem dvou velkých jam uprostřed ulice. Někteří se slabě hýbali a ulicí se neslo sténání.

Nyneiva rozhodila rukama a snažila se dohlédnout zároveň na oba konce ulice. „Ty huso! My se snažíme nepřitahovat pozornost!“ Na to však už nebyla naděje. Nyneiva jen doufala, že se jim podaří dostat kolem vojáků uličkami k přístavu. Damane to už také musejí vědět. Tohle jim nemohlo ujít.

„Ten obojek si znova nasadit nenechám,“ prskala rozzuřeně Egwain. „Nenechám!“

„Pozor!“ křikla Min.

S pronikavým zasvištěním vylétla do vzduchu nad střechy ohnivá koule velká jako kůň a začala padat. Přímo na ně.

„Utíkejte!“ zařvala Nyneiva a vrhla se k nejbližší uličce mezi dvěma rozbitými krámky.

Neohrabaně přistála na břiše a zachrčela, jak si málem vyrazila dech. Koule dopadla. Úzkou uličkou se přehnal závan horkého vzduchu. Nyneiva, lapajíc po dechu, se překulila na záda a vyhlédla do ulice.

Dlažební kostky v místě, kde před okamžikem stály, byly popraskané a zčernalé v kruhu dobrých deseti kroků napříč. Elain se krčila v uličce na druhé straně. Min a Egwain nebylo nikde vidět. Nyneiva si v hrůze přitiskla ruku na ústa.

Elain zřejmě pochopila, co jí prolétlo hlavou, a tak důrazně zavrtěla hlavou a ukázala na ulici. Odešly tamtudy.

Nyneiva si úlevou vydechla, ale okamžitě zavrčela. Ta husa hloupá! Mohly jsme kolem nich projít! Teď však nebyl čas na nějaká obviňování. Přikradla se k rohu a opatrně vyhlédla kolem budovy.

Ulicí k ní letěla ohnivá koule o velikosti lidské hlavy. Nyneiva uskočila ve chvíli, kdy se koule rozprskla o roh domu, kde před chvílí stála, a ji zasypaly kamenné úlomky.

Hněv ji zalil jedinou silou dřív, než si to uvědomila. Z oblohy slétl blesk a s prásknutím udeřil někde nahoře poblíž místa, odkud přilétla ta ohnivá koule. Další blesk rozťal oblohu, a potom už Nyneiva utíkala uličkou. Za ní udeřil do ústí uličky blesk.

Jestli Domon nemá tu loď připravenou, tak... Světlo, ať se z toho dostaneme v pořádku.

Bayle Domon se narovnal, když břidlicově šedou oblohou proletěl blesk a udeřil někam do města, a ještě jeden. Na to přece není dost mraků!

Ve městě něco zahřmělo a do střech těsně nad doky udeřila ohnivá koule a doširoka rozhodila rozbitou břidlici. Doky se již před chvílí vyprázdnily, zůstalo tu jen pár Seanchanů. Ti teď divoce pobíhali, mávali meči a křičeli. Z jednoho skladiště se vynořil jakýsi muž s grolmem po boku a snažil se udržet krok s dlouhými skoky obludy, než zmizeli v ulici vedoucí od vody.

Jeden z Domonových lodníků skočil po sekeře a rozmáchl se na uvazovací lano.

Domon byl dvěma kroky u něho, jednou rukou popadl napřaženou sekeru a druhou muže za krk. „Sprška zůstane, dokud já neřeknu, že vypluje, Aedwine Cole!“

„Oni se zbláznili, kapitáne!“ zařval Yarin. Výbuch otřásl celým přístavem a racci s křikem vzlétli a začali kroužit. Znovu udeřil blesk a zasáhl něco uprostřed Falme. „Damane nás všechny pobijí! Odplujme, dokud mají plný ruce práce se zabíjením sebe navzájem. Ani si nevšimnou, že jsme pryč!“

„Dal jsem slovo,“ prohlásil Domon. Vykroutil Colemu sekeru z ruky a odhodil ji na palubu. „Já jsem dal slovo.“ Honem, ženská, pomyslel si, ať už jsi Aes Sedai nebo ne. Honem!

Geofram Bornhald se podíval na blesky křižující se nad Falme a zahnal je z mysli. Nějací velicí létající tvorové – bezpochyby seanchanské obludy – divoce poletovali sem a tam, aby se bleskům vyhnuli. Jestli nad Falme zuří bouře, Seanchany zdrží stejně jako jeho. Téměř holé kopce, kde se jen místy objevovalo mlází, stále zakrývaly město před ním a obráceně.

Tisícovka jeho mužů byla rozložena kolem něj, dlouhá řada jezdců zvlněná kolem dolíků mezi kopci. Bílé pláště jim povlávaly ve větru, stejně jako korouhev vedle Bornhalda, na níž bylo zlaté slunce s vlnitými paprsky dětí Světla.

„Už běž, Byare,“ nařídil. Muž s propadlými tvářemi zaváhal a Bornhald vyjel ostřejším hlasem: „Řekl jsem, jdi, dítě Byare!“

Byar se rukou dotkl srdce a uklonil se. „Jak přikazuješ, můj pane kapitáne.“ Otočil koně a z celého jeho držení vyzařovala neochota.

Bornhald vypudil Byara z mysli. Udělal, co mohl. Zvedl hlas. „Legie, krokem vpřed!“

Podél dlouhé řady zavrzala sedla, jak muži v bílých pláštích pomalu vyjeli k Falme.

Rand vyhlédl zpoza rohu na blížící se Seanchany, a pak zamračeně ucouvl zpátky do úzké uličky mezi stájemi. Brzy budou tady. Na líci mu zasychala krev. Sečné rány od Turakovy čepele ho pálily, ale zatím s tím nemohl nic dělat. Oblohu znovu rozčísl blesk. Rand cítil, jak se mu pod nohama chvěje země. Co se to, ve jménu Světla, děje?

„Blízko?“ prohodil Ingtar. „Musíme zachránit Valerský roh, Rande.“ Přes Seanchany i blýskání a podivné výbuchy vypadal příliš zabraný do vlastních myšlenek. Mat, Perrin a Hurin číhali na druhém konci uličky a sledovali další seanchanskou hlídku. Místo, kde nechali koně, už bylo blízko, jen kdyby se tam dostali.

„Má potíže,“ zamumlal Rand. Egwain. Měl takový zvláštní pocit, jako by byly ohroženy kousky jeho života. Egwain byla jedním takovým kouskem, jedním vláknem ve šňůře, která tvořila jeho život, ale byla tu i další vlákna, a on cítil, že jsou v ohrožení. Tady, ve Falme. A pokud by bylo některé z těch vláken zničeno, jeho život už by nikdy nebyl celý tak, jak by být měl. Nerozuměl tomu, přesto si tím byl jistý.

„Tady by dokázal jeden muž zadržet padesát chlapů,“ ozval se Ingtar. Obě stáje byly dost blízko sebe, dva muži stojící vedle sebe se již rameny dotýkali stěn. „Jeden muž držící padesát v úzkém průchodu. To není špatný způsob, jak zemřít. V písních se opěvují i menší činy.“

„To nebude nutné,“ řekl Rand. „Doufám.“ Ve městě vybuchla jakási střecha. Jak se tam mám dostat? Musím za ni. Za nimi? Potřásl hlavou a znovu vyhlédl kolem rohu. Seanchané byli blízko a pořád se blížili.

„Nikdy by mě nenapadlo, co udělá,“ řekl Ingtar rychle, jako by hovořil sám k sobě. Měl tasený meč a palcem zkoušel ostří. „Malý bledý mužík, kterého si skoro nevšimneš, i když se díváš přímo na něj. Vezmi ho do Fal Dary, řekli mi, do pevnosti. Nechtěl jsem, ale musel jsem to udělat. Chápeš? Musel jsem. Nevěděl jsem, co má za lubem, dokud nevystřelil ten šíp. Pořád nevím, jestli mířil na amyrlin nebo na tebe.“

Randa zamrazilo. Podíval se na Ingtara. „O čem to mluvíš?“ zašeptal.

Ingtar s pohledem upřeným na svou čepel ho neposlouchal. „Všude se lidstvo řítí do zkázy. Státy jsou ničeny a mizejí. Všude jsou temní druzi a nikdo z těchhle jižanů si toho nevšímá, nebo je jim to snad jedno. My bojujeme, abychom udrželi Hraniční státy, aby oni byli doma v bezpečí, a každý rok, ať uděláme cokoliv, Morna postoupí o kus dál. A tihle jižani si myslí, že trolloci jsou jenom báchorka a myrddraalové že se vyskytují jenom v kejklířských příbězích.“ Zamračil se a potřásl hlavou. „Vypadalo to jako jediná možnost. Měli jsme být zničeni pro nic za nic, při obraně lidí, kteří o tom ani nevěděli, nebo jim na tom nezáleželo. Vypadalo to logicky. Proč bychom se měli nechat zničit kvůli nim, když jsme mohli uzavřít vlastní mír? Lepší Stín, myslel jsem si, než zbytečné zapomnění jako Carallain nebo Hardan nebo... Tehdy to vypadalo logicky.“

Rand popadl Ingtara za klopy kabátce. „Mluvíš nesmysly.“ Nemůže myslet vážně, co říká. Prostě nemůže. „Řekni to jasně, ať už je to cokoliv. Mluvíš hlouposti!“

Ingtar se poprvé podíval na Randa. Oči se mu leskly potlačovanými slzami. „Jsi lepší muž než já. Ovčák nebo pán, jsi lepší muž. V proroctví se praví: ‚Nechť ten, kdo na mě zaduje, nemyslí na slávu, nýbrž na spasení.‘ Myslel jsem, že to bude moje spása. Že zaduju na roh a povedu hrdiny všech věků proti Shayol Ghulu. To by k mé záchraně určitě stačilo. Nikdo nemůže kráčet tak dlouho ve Stínu, aby nemohl opět vyjít na Světlo. Tak to říkali. Určitě by to stačilo, aby to smylo, čím jsem byl a co jsem udělal.“

„Ó, Světlo, Ingtare.“ Rand ho pustil a Ingtar se sesul na stěnu stáje. „Myslim... myslím, že chtít stačí. Myslím, že musíš jedině přestat být... jedním z nich.“ Ingtar sebou trhl, jako by to Rand vyslovil. Temným druhem.

„Rande, když nás sem Verin vedla tím portálovým kamenem, já – žil jsem jiné životy. Občas jsem držel roh, ale nikdy jsem na něj nezatroubil. Snažil jsem se uniknout tomu, čím jsem se stal, ale nikdy se mi to nepodařilo. Vždycky po mně chtěli něco dalšího, vždycky něco horšího, než bylo to předtím, až jsem byl... Tys byl připraven se ho vzdát, abys zachránil přítelkyni. Nemyslet na slávu. Světlo, pomoz mi.“

Rand nevěděl, co říci. Bylo to, jako kdyby mu Egwain řekla, že zabila děti. Příliš hrozné, aby tomu uvěřil. Příliš hrozné, aby to někdo přiznal, kdyby to nebyla pravda. Příliš hrozné.

Po chvíli Ingtar znovu promluvil a pevným hlasem. „Za všechno se musí platit, Rande. Vždycky je třeba zaplatit. Třeba to budu moci splatit tady.“

„Ingtare, já –“

„Je právem každého muže, Rande, rozhodnout se Schovat meč. I muže jako já.“

Než mohl Rand něco namítnout, přiběhl k nim Hurin. „Hlídka se obrátila,“ oznamoval spěšně, „vrací zpátky do města. Vypadá to, že se tam sbírají. Mat a Perrin šli dál.“ Rychle se podíval do ulice a stáhl se. „Měli bychom udělat to samý, urozený pane Ingtare, urozený pane Rande. Tihle praštění Seanchani jsou už skoro tady.“

„Běž, Rande,“ řekl Ingtar. Otočil se tváří k ulici a na Randa s Hurinem se už nepodíval. „Vezměte roh, kam patří. Vždycky jsem věděl, že amyrlin měla předat velení tobě. Ale já chtěl vždycky jenom udržet Shienar celý, zabránit tomu, abychom byli smeteni a upadli v zapomnění.“

„Já vím, Ingtare.“ Rand se zhluboka nadechl. „Světlo na tebe sviť, urozený pane Ingtare z rodu Shinowa, a kéž tě chrání ruka Stvořitele.“ Dotkl se Ingtarova ramene. „Poslední objetí matky tě přivítá doma.“ Hurin zalapal po dechu.

„Děkuji,“ řekl Ingtar tiše. Napětí jako by z něj opadlo. Poprvé od noci, kdy trolloci přepadli Fal Daru, stál tak, jak ho Rand viděl poprvé, sebevědomý a uvolněný. Vyrovnaný.

Rand se obrátil a viděl, že se na něho Hurin dívá, že se dívá na oba. „Je čas jít.“

„Ale urozený pán Ingtar –“

„– dělá, co musí,“ řekl Rand ostře. „A my půjdeme.“ Hurin kývl a Rand se rozběhl za ním. Teď už slyšel pravidelný dupot seanchanských nohou. Neohlédl se.