Velké Hledání

1 Plamen Tar Valonu

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávají vzpomínky, které se mění v pověsti, pak vyblednou do mýtů, a když onen věk opět přijde, jsou i ty dávno zapomenuty. V jednom z věků, zvaném některými třetím věkem, věkem, který má teprve přijít, věkem dávno minulým, se v Dhúmských horách zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátkem. V otáčkách kola času nejsou ani začátky, ani konce. Ale toto byl začátek čehosi.

Zrozen mezi černými vrcholky ostrými jako nože, kde se ve vysoko položených průsmycích toulá smrt, jež je přesto skrytá před tvory, kteří jsou ještě nebezpečnější, vál vítr k jihu přes prales Velké Morny, přes prales poskvrněný a pokřivený dotykem Temného. Odporně nasládlý zápach hniloby se z něj v době, kdy vítr překročil neviditelnou čáru, kterou lidé zovou hranicí Shienaru, kde jsou stromy hustě obsypané květy, již vytratil. Teď už by mělo být léto, ale jaro se velice opozdilo a země se to horečnatě snažila dohnat. Na každém keři se ježily světle zelené lístky a na konečcích všech větví se rudě nalévaly pupeny. Vítr rozvlnil políčka jako zelená jezírka s hustě rostoucím obilím, které se téměř viditelně tlačilo vzhůru.

Než vítr dorazil ke kamennými hradbami obehnanému městu Fal Daře na kopcích a prohnal se kolem věže pevnosti stojící uprostřed města, věže, na jejímž vrcholku jako by tančili dva muži, Pach smrti byl již téměř pryč. Fal Dara s pevnými a vysokánskými hradbami jak kolem tvrze, tak kolem města, nebyla nikdy dobyta, nebyla nikdy zrazena. Vítr zakvílel nad šindelovými střechami, kolem vysokých kamenných komínů a ještě vyšších věží, a jeho sténání znělo jako pohřební nápěv.

Rand al’Thor byl svlečený do pasu, a když se ho vítr dotkl studenými prsty, zachvěl se a pevněji stiskl jílec cvičného meče, který držel. Pod žhavými slunečními paprsky měl hruď zbrocenou potem a zvlněné narudlé vlasy se mu lepily k hlavě. Když v závanu větru zachytil slabý zápach, nakrčil nos, ale nespojil si pach s obrazem čerstvě otevřeného starého hrobu, který se mu mihl hlavou. Zápach ani obraz hrobu si příliš neuvědomoval. Snažil se mít hlavu prázdnou, ale ten druhý muž, který s ním pobýval na vrcholku věže, se mu do té prázdnoty pořád pletl. Vrcholek věže měl deset kroků napříč a kolem něj byla zubatá zeď sahající člověku po prsa. Bylo tu dost místa, tedy pokud tu s vámi nepobýval strážce.

Byť byl ještě mladý, byl Rand vyšší než většina mužů, ale Lan byl stejně vysoký jako on a mnohem svalnatější, i když neměl tak široká ramena. Úzký proužek spletené kůže strážci přidržoval dlouhé vlasy, aby mu nepadaly do tváře, do tváře, která jako by byla tvořená kamennými plochami a hranami, tvář zcela bez vrásek, kterou usvědčovaly ze lži jen mírně prokvetlé spánky. Přes teplo i tělesnou námahu byl strážce jen trochu zpocený. Rand zapátral v Lanových ledově modrých očích, hledal nějaký náznak toho, co druhý muž zamýšlí. Strážce zřejmě nikdy ani nemrkl, a když plavně přecházel z jednoho postoje do druhého, cvičný meč se v jeho rukou pohyboval jistě a ladně.

Cvičnou čepel tvořil svazek tenkých, volně svázaných prutů. Pokaždé, když do něčeho udeřila, ozvalo se hlasité klepnutí, a na kůži zanechávala pěkné podlitiny. Rand to věděl až příliš dobře. Na žebrech ho štípaly tři tenké rudé čáry a další ho pálila na rameni. Vyžadovalo to ohromné úsilí, aby nebyl označen víc. Lan neměl ani jeden šrám.

Jak se to naučil, vytvořil si Rand v duchu jediný plamen a soustředil se na něj, snažil se do něj přiložit veškeré city a dojmy i vášně, snažil se vytvořit v sobě prázdnotu, kdy i myšlenky byly mimo ni. Prázdnota přišla. Jak bylo v poslední době spíše pravidlem, prázdnota to nebyla dokonalá. Plamen stále zůstával, alespoň pocit světla, které se v tichu vlnilo. Ale stačilo to, jen tak tak. Rozlil se v něm chladivý klid prázdnoty a on se spojil se cvičným mečem, s hladkým kamenem, dokonce i s Lanem. Vše se spojilo v jedno a on se bez přemýšlení pohyboval v rytmu, kdy se krok za krokem, pohyb za pohybem, vyrovnával se strážcem.

Znovu se zvedl vítr a z města přinášel zvuk zvonů. Někdo pořád ještě oslavuje, že přišlo jaro. Ta myšlenka z vnějšku se na vlnách světla zatřepotala, narušila prázdnotu, a jako by strážce dokázal číst Randovy myšlenky, cvičný meč mu zavířil v rukou.

Dlouhou minutu plnil vrcholek věže rychlý klapot svázaných prutů. Rand se ani nesnažil na druhého muže dosáhnout. Dokázal jedině zadržovat strážcovy údery. Odrážel Lanovy rány v poslední možné chvíli a byl nucen ustupovat. Lanův výraz se vůbec nezměnil. Náhle strážce změnil máchnutí uprostřed pohybu v bodnutí. Randa to překvapilo, ustoupil a už se šklíbil nad úderem, o němž věděl, že ho tentokrát zastavit nedokáže.

Nad věží zavyl vítr... a zachytil ho. Bylo to, jako by se vítr kolem něj náhle změnil v rosol a obalil ho jako zámotek. Postrčil ho dopředu. Čas i pohyb se zpomalily. Rand se jenom zděšeně díval, jak mu Lanův cvičný meč míří na hruď. Náraz nemohlo nic zpomalit ani změkčit. Žebra mu zaskřípala, jako by mu do nich udeřilo kladivo. Zachrčel, ale vítr mu nedovolil uhnout. Místo toho ho pořád nesl dopředu. Tyče Lanova cvičného meče se napjaly a ohnuly – Randovi vše pořád připadalo strašlivě pomalé – pak se zlomily a ostré špice mu mířily na srdce, zubaté hroty mu prorazily kůži. Projela jím bolest, měl pocit, jako by měl pořezané celé tělo. Jako by hořel, jako by ho slunce smažilo jako slaninu na pánvi.

Vykřikl a klopýtavě se vrhl dozadu, až narazil na kamennou zeď. Když se dotkl šrámů na prsou a nevěřícně si zvedl zakrvácený prst k šedým očím, třásla se mu ruka.

„A co bylo tohle za hloupý pohyb, ovčáku?“ zavrčel Lan. „Teď už něco umíš, nebo bys umět měl, pokud jsi nezapomněl úplně všechno, co jsem se tě snažil naučit. Jak moc jsi –?“ Zarazil se, když se na něho Rand podíval.

„Vítr.“ Rand měl sucho v ústech. „On – on do mě strčil! On... Byl pevný jako stěna!“

Strážce ho chvíli mlčky pozoroval a pak mu podal ruku. Rand ji uchopil a nechal se zvednout na nohy.

„Takhle blízko k Morně se přiházívají zvláštní věci,“ řekl Lan nakonec, ale i přesto, jak měl hlas bezvýrazný, zněl ustaraně. To bylo samo o sobě zvláštní. Strážci, ti téměř bájní válečníci, kteří sloužili Aes Sedai, zřídkakdy dávali najevo nějaké pocity, a Lan jich dával najevo málo i na strážce. Teď Lan odhodil roztříštěný meč z prutů stranou a opřel se o zeď v místě, kde ležely jejich skutečné meče, aby nezavazely při cvičení.

„Takhle ne,“ namítal Rand. Připojil se k druhému muži a dřepl si zády ke stěně. Tak měl vrcholek zdi nad hlavou, což ho trochu chránilo před větrem. Pokud to byl vítr. Žádný vítr mu ještě nikdy nepřipadal tak... pevný... jako tenhle. „Mír! Možná dokonce ani v Morně.“

„Pro někoho, jako jsi ty...“ Lan pokrčil rameny, jako by to vysvětlovalo všechno. „Kdy vlastně odejdeš, ovčáku? Je to měsíc, co jsi říkal, že odejdeš, a já myslel, že teď už budeš tak tři týdny pryč.“

Rand se na něj překvapeně podíval. Chová se, jako by se nic nestalo! Zamračil se, odložil cvičný meč a ten skutečný si položil na kolena, přičemž prsty přejel dlouhý jílec omotaný kůží se zasazenou bronzovou volavkou. Další bronzová volavka byla na pochvě a ještě jedna byla vykreslena na schované čepeli. Pořád mu připadalo trochu divné, že má meč. Byl sedlákem z Dvouříčí, nyní tak vzdáleném. Možná vzdáleném navždy. Byl ovčákem jako jeho otec – byl jsem ovčákem. A co jsem teď? – a jeho otec mu dal meč se znamením volavky. Tam je můj otec, bez ohledu na to, co kdo povídá. Přál si, aby mu jeho myšlenky nezněly tak, jako by se snažil sám sebe přesvědčit.

Lan mu zřejmě znovu četl myšlenky. „V Hraničních státech, ovčáku, pokud muž vychovává dítě, to dítě je jeho a nikdo proti tomu neřekne ani slovo.“

Rand se mračil a strážcových slov si nevšímal. Nikomu do toho nic nebylo, byl to jen jeho problém. „Chci se naučit používat tohle. Potřebuju to.“ Už mu to, jak s sebou nosil meč se znamením volavky, způsobilo dost potíží. Ne že by všichni věděli, co to znamená, ani si toho často nevšimli, ale přesto čepel s volavkou, zvláště v rukou mládence, který skoro ještě nebyl mužem, stále přitahovala nevhodnou pozornost. „Občas se mi podařilo blufovat, když jsem nemohl utéct, a kromě toho jsem zatím měl štěstí. Ale co se stane, a nebudu moct utéct, nebudu moct blufovat a dojde mi štěstí?“

„Mohl bys ho prodat,“ radil Lan opatrně. „Tahle čepel je vzácná i mezi meči se znamením volavky. Dostal bys za ni slušnou cenu.“

„Ne!“ O tomhle už častokrát přemýšlel, ale i nyní odmítal meč prodat ze stejného důvodu jako předtím, a o to důrazněji, že myšlenka pocházela od někoho jiného. Dokud ho mám, mám právo zvát Tama otcem. On mi ho dal, a to mi dává právo. „Myslel jsem, že všechny čepele s volavkou jsou vzácné.“

Lan se na něj úkosem zadíval. „Takže ti to Tam neřekl? Musel to vědět. Možná tomu sám nevěřil. Hodně lidí tomu nevěří.“ Sebral vlastní meč, téměř dvojníka toho Randova, až na chybějící volavky, a vytáhl jej z pochvy. Čepel měla jeden břit, byla mírně zahnutá a ve slunečním světle se stříbřitě leskla.

Byl to meč malkierských králů. Lan o tom nemluvil – dokonce mu vadilo, když o tom mluvili ostatní – ale al’Lan Mandragoran byl pánem Sedmivěží, pánem Jezer a nekorunovaným králem Malkieru. Sedm věží však bylo nyní pobořeno a z Tisíce jezer doupata pro nečistá stvoření. Malkier spolkla Velká Morna a ze všech malkierských pánů zůstal naživu pouze jeden.

Někteří říkali, že se Lan stal strážcem a spojil se s Aes Sedai, aby mohl v Morně vyhledat smrt a připojit se ke svým příbuzným. Rand vskutku viděl, že se Lan vrhá po hlavě do nebezpečí zřejmě bez nejmenšího ohledu na vlastní bezpečí, ale jemu byl mnohem dražší život a bezpečí Moirain, Aes Sedai, s níž byl spojen. A Rand si nemyslel, že dokud Moirain žije, bude Lan skutečně hledat smrt.

Lan obrátil čepel ve světle a promluvil. „Za války Stínu používali jedinou sílu jako zbraň, a také zbraně vytvořené pomocí jediné síly. Některé zbraně používaly jedinou sílu, ty pak mohly jedinou ranou zničit celé město a zemi na celé legue změnit v pustinu. Ty však byly většinou ztraceny při Rozbití, a nikdo si již nepamatuje, jak se vyráběly. Byly tu však obyčejnější zbraně pro ty, kdo bojovali s myrddraaly a horšími tvory, které vytvořili hrůzopáni, čepel proti čepeli.

S jedinou silou vytahovali Aes Sedai železo a další kovy ze země, vytavili je, vykovali a vytepali. Vše s jedinou silou. Meče i jiné zbraně. Těch přežilo Rozbití světa hodně, jenže je zničili lidé, kteří se báli práce Aes Sedai a nenáviděli ji, a další se ztratili v průběhu let. Jen pár jich zůstalo, a ještě méně lidí ví, co jsou opravdu zač. Vyprávělo se o nich mnoho pověstí, nafouknuté příběhy o mečích, které jako by měly vlastní sílu. Tys také slýchával vyprávění kejklířů. Skutečnost stačí. Jsou to čepele, které není možné rozbít nebo zlomit, a jejichž ostří se nikdy neztupí. Viděl jsem lidi, jak je brousili – tedy si spíš hráli na broušení – ale jenom proto, že nemohli uvěřit, že to jejich meč po použití nepotřebuje. Jediné, čeho dosáhli, bylo to, že si zničili brousky.

Ty zbraně vyrobili Aes Sedai a nikdy už nikdo takové nevyrobí. Když bylo po všem a válka i věk skončily zároveň, svět byl rozbitý a bylo víc nepohřbených mrtvých než živých, a živí prchali a snažili se najít nějaké místo, jakékoliv místo, kde by byli v bezpečí, a každá druhá žena plakala, protože už nikdy neměla uvidět svého manžela nebo syny. Když bylo po všem, Aes Sedai, kteří přežili, přísahali, že již nikdy nevytvoří zbraň, s níž by mohl jeden člověk zabít druhého. Na to přísahali všichni Aes Sedai, a každá žena Aes Sedai od té doby tuto přísahu dodržuje. Dokonce i červené adžah, a ty se o to, co se stane lidem, příliš nestarají.

Jeden z těch mečů, meč prostého vojáka,“ – se slabým úsměvem, téměř smutným, pokud by se o strážci dalo tvrdit, že ukazuje nějaké city, vrátil čepel do pochvy – „se stal něčím víc. Na druhou stranu ty, které byly vyrobeny pro urozené generály, s čepelemi tak tvrdými, že je nemohl poznamenat žádný kovář, a přesto již označenými volavkou, ty čepele začaly být vyhledávány.“

Rand ucukl rukama od meče, který mu ležel na kolenou. Meč upadl a Rand po něm pudově hmátl, než dopadl na kamennou podlahu. „Chceš říct, že tohle je práce Aes Sedai? Myslel jsem, že mluvíš o svém meči.“

„Ne všechny čepele s volavkou vyrobili Aes Sedai. Pár mužů vládne mečem tak dobře, aby se mohli honosit titulem mistr šermíř a vysloužili si tak čepel se znamením volavky, ale přesto nezůstalo dost čepelí vyrobených Aes Sedai, takže takový meč jich má jen hrstka. Většina pochází z rukou mistrů kovářských, jsou z nejlepší oceli, jakou dokáže člověk vyrobit, a ukuté lidskýma rukama. Ale tenhle, ovčáku... ten by mohl vyprávět dějiny tří tisíciletí, možná víc.“

„Neuniknu jim,“ řekl Rand, „že ne?“ Opřel meč před sebou o špičku. Meč vypadal úplně stejně jako předtím, když ještě nic nevěděl. „Práce Aes Sedai.“ Ale dal mi ho Tam. Dal mi ho můj otec. Odmítl uvažovat o tom, jak se ovčák z Dvouříčí dostal k čepeli se znamením volavky. V takových myšlenkách spočívalo jisté nebezpečí, v hlubinách mysli, které nechtěl prozkoumávat.

„Opravdu chceš odejít pryč, ovčáku? Zeptám se ještě jednou. Proč už jsi tedy neodešel? Kvůli tomu meči? Za pět let bys jej pod mým vedením mohl být hoden, udělal bych z tebe mistra šermíře. Máš rychlé zápěstí, umíš udržet rovnováhu a tu stejnou chybu neuděláš dvakrát. Ale já nemám pět let, které bych mohl obětovat tvému výcviku, a ty nemáš pět let na to, aby ses učil. Ty nemáš dokonce ani jediný rok, a víš to. Jak to zatím vypadá, aspoň nezapíchneš sám sebe. Držíš se, jako by k tobě ten meč patřil, ovčáku, a většina vesnických lotrů to pozná. Ale to v tobě bylo už ve chvíli, kdy sis ten meč vzal. Takže proč jsi ještě tady?“

„Mat s Perrinem jsou taky pořád ještě tady,“ zamumlal Rand. „Nechci odejít, než odejdou oni. Už je nikdy – nemuseli bychom se potkat celá – celá léta, možná.“ Opřel se hlavou o zeď. „Krev a popel! Oni si aspoň myslí, že jsem jenom blázen, když se s nimi nechci vrátit domů. Nyneiva se na mě chvíli dívá, jako kdyby mi bylo šest a právě jsem si rozbil koleno a ona mi ho ošetří, a za chvíli vypadá, jako kdyby viděla cizince. Cizince, kterého by mohla urazit, kdyby se podívala víc zblízka. Je přece vědma, a kromě toho myslím, že ona se nikdy ničeho nebála, ale...“ Rand zavrtěl hlavou. „A Egwain. Ať shořím! Ona ví, proč musím jít, ale pokaždé, když se o tom zmíním, podívá se na mě, a ve mně se něco zadrhne...“ Rand zavřel oči a přitiskl si jílec meče na čelo, jako by tak mohl zahnat nepříjemné myšlenky. „Chtěl bych... chtěl bych...“

„Chtěl bys, aby všechno bylo jako předtím, ovčáku? Nebo bys chtěl, aby ta dívka šla s tebou, místo do Tar Valonu? Myslíš, že by se vzdala možnosti stát se Aes Sedai kvůli tomu, aby mohla strávit zbytek života na cestách? S tebou? Kdybys jí to správně předložil, možná by to udělala. Láska je zvláštní věc.“ Lan náhle mluvil velice unaveně. „Ta nejzvláštnější věc.“

„Ne.“ Přesně to si přál, aby chtěla jít s ním. Rand otevřel oči, narovnal ramena a hlas mu náhle zněl odhodlaně. „Ne, nenechal bych ji jít se mnou, ani kdyby mě o to požádala.“ To jí nemohl udělat. Ale Světlo, nebylo by to nádherné, jenom na chvilku, kdyby řekla, že chce jít? „Když si myslí, že ji do něčeho nutím, zapře se jako mezek, ale pořád ji před tím dokážu ochránit.“ Rand si přál, aby Egwain byla zpátky doma, v Emondově Roli, ale veškeré naděje se vypařily ve chvíli, kdy do Dvouříčí dorazila Moirain. „I kdyby to mělo znamenat, že se stane Aes Sedai!“ Koutkem oka zahlédl, jak Lan zvedá obočí, a zapýřil se.

„A to je celý důvod? Chceš strávit co nejvíc času s přáteli, než odejdou? Tak proto se tu zdržuješ? Víš, co ti funí za patami.“

Rand rozzlobeně vyskočil na nohy. „Tak dobrá, je to Moirain! Kdyby nebylo jí, vůbec bych tu nebyl, a ona se mnou ani nepromluví.“

„Kdyby nebylo jí, ty bys už byl mrtvý, ovčáku,“ podotkl Lan bezvýrazně, ale Rand mluvil rychle dál.

„Ona mi řekne... nejdřív mi řekne hrozné věci o mně samotném,“ – klouby na ruce, kterou tiskl meč, mu zbělely. Že se zblázním a umřu! – „a pak na mě najednou ani nepromluví. Chová se, jako bych byl úplně stejný, jako když mě našla, a to taky není v pořádku.“

„Chceš, aby se k tobě chovala jako k tomu, čím jsi?“

„Ne! Tak jsem to nemyslel. Ať shořím, půlku času nevím, co vlastně říkám. Tohle nechci, a to druhé mě děsí. Teď někam odešla, zmizela...“

„Něco ti povím. Ona potřebuje být občas sama. A tobě, ani nikomu jinému, nepřísluší ptát se, co dělá a proč.“

„...aniž by někomu řekla, kam jde, nebo kdy se vrátí, dokonce ani jestli se ještě někdy vrátí. Musí mi říct něco, co by mi pomohlo, Lane. Něco. Musí. Jestli se někdy vrátí.“

„Ona se vrátila, ovčáku. Včera v noci. Ale já si myslím, že ti řekla, co mohla. Spokoj se s tím. Naučil ses od ní, cos mohl.“ Lan zavrtěl hlavou a náhle ožil. „Ale jak tady tak postáváš, tak se rozhodně nic nenaučíš. Nadešel čas na nácvik rovnováhy. Udělej Roztínání hedvábu, začni od Volavky brodící se sítinou. Nezapomeň, že po stavení Volavky je pouze na nácvik rovnováhy. Kdykoliv jindy bys zůstal úplně odkrytý. Můžeš z něho zasáhnout, pokud si počkáš, až se ten druhý pohne první, ale nikdy mu nedokážeš uhnout.“

„Musí mi ještě něco povědět, Lane. Ten vítr. Nevěřím, že to bylo přirozené, ať už je Morna jak chce blízko.“

„Volavka brodící se sítinou, ovčáku. A dávej si pozor na zápěstí.“

Od jihu se ozvalo slabé zavřeštění trubek, fanfára pomalu sílila a provázelo ji pravidelné dunění bubnů. Rand s Lanem se na sebe chvíli dívali. Pak je bubny přitáhly k jižní zdi, odkud se zahleděli k jihu.

Město stálo na vysokých kopcích a země kolem městských hradeb byla vyčištěna od podrostu vyššího než po kotníky na celou míli všemi směry. Tvrz navíc stála na nejvyšším pahorku. Z vrcholku věže Rand dobře viděl přes komíny a střechy na les. Mezi stromy se nejdřív objevili bubeníci, byl jich tucet, bubny se jim zvedaly do kroku a paličky vířily. Pak přišli trubači, dlouhé blyštící se horny měli zvednuté k ústům a stále troubili fanfáry. Z této vzdálenosti Rand velkou čtvercovou zástavu třepotající se ve větru za nimi nerozeznal. Nicméně Lan zavrčel. Strážce měl zrak jako sněžný orel.

Rand se na něj ohlédl, ale strážce neříkal nic, upíral oči na zástup vynořující se z lesa. Ze stromoví vyjeli na koních lidé ve zbroji, muži i ženy. Pak se objevila nosítka, která nesli dva koně, jeden vepředu, druhý vzadu. Závěsy nosítek byly stažené a za nosítky jeli další lidé na koních. Dále řady pěšáků s píkami zvednutými jako naježené ostny a lučištníci s luky přetaženými přes prsa. Všichni pochodovali do rytmu bubnů. Znovu zavřeštěly trubky. Zástup se jako zpívající had vinul k Fal Daře.

Vítr odvál korouhev vyšší než člověk na bok. Protože byla tak velká a byla nyní již dosti blízko, Rand konečně uviděl, co na ní je. Změť barev, která mu nic neříkala, ale uprostřed se skvěl symbol jako čistě bílá slza. Randovi se zastavilo srdce. Plamen Tar Valonu.

„Ingtar je s nimi.“ Lan mluvil, jako by byl myšlenkami někde jinde. „Konečně se vrátil z lovu. Byl pryč dost dlouho. Rád bych věděl, jestli měl štěstí.“

„Aes Sedai,“ zašeptal Rand, když konečně našel hlas. Všechny ty ženy tam dole... Moirain byla Aes Sedai, to ano, ale on s ní putoval, a pokud v ni neměl naprostou důvěru, aspoň ji znal. Nebo si myslel, že ji zná. Jenže ona byla sama. Tolik Aes Sedai pohromadě, přicházejících takhle okázale, to bylo něco úplně jiného. Rand si odkašlal. Když promluvil, hlas měl ochraptělý. „Proč jich je tolik, Lane? Proč jich je tolik? A s bubny a trumpetami a korouhví, která ohlašuje, co jsou zač?“

V Shienaru si většina lidí Aes Sedai vážila a zbytek se jich bál, ale Rand byl na místech, kde tomu bylo jinak, kde se jich pouze báli a často je nenáviděli. Tam, kde Rand vyrostl, někteří lidé hovořili o „tarvalonských čarodějnicích" stejně, jako by mluvili o Temném. Rand se snažil spočítat ženy, ale ty neudržovaly řady a popojížděly kolem, aby si mohly popovídat, ať už mezi sebou nebo s tím, kdo byl v nosítkách. Randovi naskočila husí kůže. Cestoval s Moirain a setkal se s další Aes Sedai a začínal si o sobě myslet, že je světa znalý. Dvouříčí nikdo neopouštěl, nebo skoro nikdo, ale on to udělal. Viděl věci, které nikdy nikdo z Dvouříčí na vlastní oči neviděl, udělal věci, o nichž ostatní pouze snili, pokud vůbec měli tak odvážné sny. Viděl královnu a setkal se s dědičkou Andoru. Stál tváří v tvář myrddraalovi a putoval po Cestách. Nic z toho ho však nepřipravilo na tuto chvíli.

Proč jich je tolik?“ zašeptal znovu.

„Amyrlinin stolec přichází osobně.“ Lan se na Randa podíval a tvářil se tvrdě a bezvýrazně jako kámen. „Tvoje lekce skončily, ovčáku.“ Odmlčel se a Rand měl skoro dojem, že v jeho tváři vidí soucit. To ale nemohla být pravda. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys byl před týdnem odjel.“ S tím strážce popadl košili a zmizel po žebříku dolů z věže.

Randovi úplně vyschlo v ústech. Zíral na kolonu blížící se k Fal Daře, jako by to byl skutečně had, smrtelně nebezpečná zmije. Bubny a trubky mu hlasitě zněly v uších. Amyrlinin stolec, který řídí Aes Sedai. Přichází kvůli mně. Žádný jiný důvod ho nenapadl.

Ony věděly spoustu věcí, měly znalosti, které by mu mohly být ku prospěchu, tím si byl Rand jist. A neodvážil by se jich zeptat. Bál se, že by ho zkrotily. A taky toho, že by to neudělaly, připustil váhavě. Světlo, nevím, co mě děsí víc.

„Nechtěl jsem usměrňovat sílu,“ zašeptal. „Byla to náhoda! Světlo, nechci s tím mít nic společného. Přísahám, že se jí už ni kdy nedotknu! To přísahám!“

Překvapeně si uvědomil, že oddíl Aes Sedai již vstupuje do městské brány. Vítr zavířil a kapičky potu na těle Randa zastudily jako kapky ledu, takže mu troubení připadalo jako potměšilý smích. Napadlo ho, že ve vzduchu je silně cítit právě otevřený hrob. Jestli tu zůstanu stát, tak ten hrob bude můj.

Popadl košili, seškrábal se po žebříku dolů a rozběhl se.