Velké Hledání

47 Hrob není překážkou mému volání

Mat s Perrinem už seděli v sedle, když k nim Rand a Hurin dorazili. Daleko za sebou Rand zaslechl Ingtarův výkřik: „Za Světlo a Shinowu!“ Řinčení oceli se připojilo k řevu dalších lidí.

„Kde je Ingtar?“ křikl Mat. „Co se děje?“ Valerský roh měl přivázaný k vysoké sedlové hrušce, jako by to byl prostě obyčejný roh, ale dýku měl za pasem a jílec s rubínem svíral ochranitelsky bledou rukou, která už byla jen kost a kůže.

„Umírá,“ zachraptěl Rand, když vyskakoval Rudochovi do vysokého sedla.

„Tak mu musíme pomoct,“ ozval se Perrin. „Mat může vzít roh a dýku do –“

„Dělá to, abychom se odsud dostali,“ řekl Rand. Proto také. „Zaneseme roh Verin a pak jí můžete pomoct odnést ho, kam řekne, že patří.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Perrin. Rand pobídl koně do běhu a Rudoch se vrhl ke kopcům za městem.

„Za Světlo a Shinowu!“ Ingtarův výkřik se nesl za nimi a zněl vítězoslavně a v odpověď z oblohy udeřil blesk.

Rand pobídl Rudocha otěžemi a pak se mu položil na krk. Kaštanový hřebec se hnal tryskem, až mu hříva a ocas divoce vlály. Rand toužil po tom, aby neměl pocit, že utíká pryč od křičícího Ingtara, že utíká před tím, co měl udělat. Ingtar, temný druh. Je mi to jedno. Přese všechno to byl můj přítel. Cválající hřebec ho však nedokázal odnést od vlastních myšlenek. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost je těžší než hora. Tolik povinností. Egwain. Roh. Fain. Mat a jeho dýka. Proč aspoň jednou nemůžu mít dost času? Musím se postarat o všechny. Ó, Světlo, Egwain!

Zatáhl za otěže tak prudce, že Rudoch sklouzl, než zastavil, přičemž ještě přisedl na zadní. Byl na vrcholku jednoho z kopců kolem Falme mezi několika stromy s holými větvemi. Ostatní přicválali za ním.

„Co to děláš?“ chtěl vědět Perrin. „My že máme pomoct Verin odnést roh tam, kam patří? A kam asi půjdeš ty?"

„Možná už opravdu blázní,“ podotkl Mat. „Nechtěl by s náma zůstat, kdyby začal šílet. Nebo ano, Rande?“

„Vy tři zaneste roh Verin,“ řekl Rand. Egwain. Tolik vláken v takovém nebezpečí. Tolik povinností. „Už mě nepotřebujete.“

Mat pohladil jílec dýky. „To je všechno moc hezký, ale co ty? Ať shořím, ještě se nemůžeš zbláznit. Nemůžeš!“ Hurin na ně zíral s otevřenými ústy a nerozuměl ani polovině toho, co tu říkali.

„Já se vracím,“ oznámil Rand. „Vůbec jsem neměl odjíždět.“ Nějak to ani v jeho uších neznělo správně. Neměl z toho ten správný pocit. „Musím se vrátit. Hned.“ To už znělo líp. „Nezapomeňte, že Egwain je pořád ještě tam. S tím obojkem kolem krku.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Mat. „Já ji neviděl. Áááá! Jestli říkáš, že tam je, tak tam je. Všichni zaneseme roh Verin a pak se vrátíme pro Egwain. Nemyslíš si snad, že bychom tě tu nechali, ne?“

Rand zavrtěl hlavou. Vlákna. Povinnosti. Měl pocit, že se mu hlava rozletí jako rachejtle. Světlo, co se to se mnou děje? „Mate, Verin tě musí s dýkou odvést do Tar Valonu, aby ses jí mohl konečně zbavit nadobro. Nemáš času nazbyt.“

„Záchrana Egwain není marnění času!“ Ale jílec dýky sevřel ještě pevněji a ruka se mu třásla.

„Nikdo z nás nepůjde zpátky,“ ozval se Perrin. „Zatím ne. Podívejte.“ Ukázal zpátky k Falme.

Ohrady pro vozy a koně se černaly seanchanskými vojáky. Byly jich tisíce, řada za řadou, i oddíly jezdců na šupinatých příšerách, stejně jako ozbrojených mužů na koních. Barevné praporky označovaly důstojníky. V řadách byli vidět i grolmové a další podivná stvoření připomínající obludné ptáky a ještěry, a taky tam byli velikánští tvorové, kteří se vymykali veškerému popisu, se svraštělou šedou kůží a dlouhými tesáky. V pravidelných rozestupech podél řad vojáků stály desítky sul’dam a damane. Randa napadlo, je-li jednou z nich i Egwain. Ve městě za vojáky stále ještě tu a tam vybuchovaly střechy a oblohou létaly blesky. Vysoko ve vzduchu se vznášely dvě létající obludy s kožnatými křídly o rozpětí dobrých dvacet sáhů a držely se daleko od míst, kde tančily zářící střely.

„To všechno kvůli nám?“ vydechl nevěřícně Mat. „Kdo si myslí, že jsme?“

Randa sice napadla odpověď, ale zahnal ji dřív, než se mu stačila řádně utvořit v hlavě.

„Druhým směrem se taky nedostaneme pryč, urozený pane Rande,“ ozval se Hurin. „Bělokabátníci. Jsou jich stovky.“

Rand otočil koně a podíval se, kam slídič ukazuje. Dlouhá řada bílých plášťů se pomalu vlnila přes kopec směrem k nim.

„Urozený pane Rande,“ zamumlal Hurin, „jestli těm padne zrak na Valerský roh, k Aes Sedai ho nikdy nedostaneme. Už se k němu nikdy nedostaneme ani my.“

„Možná proto se Seanchani sbírají,“ řekl Mat s nadějí. „Kvůli těm bělokabátníkům. Možná to s náma nemá nic společnýho.“

„Ať už má nebo ne,“ prohlásil suše Perrin, „za pár minut tady dojde k bitvě.“

„A obě strany by nás ochotně zabily,“ dodal Hurin, „i kdyby roh vůbec nezahlídly. A jestli ano...“

Rand nedokázal přemýšlet o bělokabátnících ani o Seanchanech. Musím se vrátit. Musím. Náhle si uvědomil, že zírá na Valerský roh. Všichni na něj zírali. Zakřivený zlatý roh visel na Matově sedle a soustředil na sebe pohledy všech přítomných.

„Musí být při Poslední bitvě,“ řekl Mat a olízl si rty. „Nikde se ale neříká, že se nemůže použít už dřív.“ Odvázal roh a nejistě si jej prohlížel. „Nikde se neříká, že to nejde.“

Nikdo jiný nepromluvil. Rand by ani promluvit nedokázal. Myslel tak usilovně, že na mluvení neměl čas. Musím jít zpátky. Musím jít zpátky. Čím déle se na roh díval, tím naléhavěji na to myslel. Musím. Musím.

Když Mat zvedal roh k ústům, třásla se mu ruka.

Ozval se jasný tón, zlatý jako zlatý roh. Stromy kolem jako by se rozezvučely zároveň s ním, také země pod jejich nohama i obloha nad hlavou. Ten jediný zvuk všechno pohltil.

Odnikud se začala zvedat mlha. Nejdřív ve vzduchu visely jen řídké chomáčky, pak začaly houstnout, až mlha ležela na zemi jako silná pokrývka.

Když se vzduchem rozlehl ten zvuk, tak sladký, až se mu chtělo zasmát, tak žalostný, až se mu chtělo plakat, Geofram Bornhald se narovnal v sedle. Zdálo se, že přichází najednou ze všech stran. Začala se zvedat mlha a houstla.

Seanchani. Mají něco za lubem. Vědí, že jsme tady.

Bylo to příliš brzy, město bylo ještě moc daleko, ale Bornhald tasil meč – chřestění pochev se vzápětí neslo celou polovinou legie, kterou měl s sebou – a zavolal: „Legie, klusem vpřed.“

Mlha teď zakrývala všechno, ale Bornhald věděl, že Falme je pořád tady, před nimi. Koně zrychlili. Neviděl je sice, ale slyšel.

Náhle se země před ním s řevem rozlétla a zasypala ho hlína a kamení. Zprava, z bílého mléka, zaslechl další zadunění a muži i koně začali křičet, a vzápětí se totéž zopakovalo nalevo. A znovu. A znovu. Dunění a křik, skryté v mlze.

„Legie, do útoku!“ Jeho kůň poskočil vpřed, když mu kapitán zaryl ostruhy do slabin, a zároveň zaslechl řev, jak ho jeho vojáci, kteří ještě zůstali naživu, následovali.

Dunění a křik zahalené v běli.

Poslední, co ho napadlo, byla lítost. Byar nebude schopen sdělit jeho synu Dainovi, jak zemřel.

Rand už ani neviděl stromy kolem sebe. Mat sklonil roh a oči měl rozšířené posvátnou úctou, ale Randovi dál znělo v uších troubení. Mlha zakrývala všechno, připomínala vlny bílé jako nejjemnější bělená vlna, a přesto Rand viděl. Viděl, ale bylo to šílené. Falme se vznášelo někde pod ním, jeho vnitrozemský okraj se celý černal řadami Seanchanů a ulicemi létaly blesky. Falme mu viselo nad hlavou. Támhle útočili bělokabátníci a umírali, když se pod kopyty jejich koní otevřela země a vyšlehly plameny. Támhle pobíhali muži po palubách vysokých hranatých lodí zakotvených v přístavu, a na jedné lodi, povědomé lodi, čekali vystrašení muži.

Dokonce rozeznal tvář kapitána. Bayle Domon. Oběma rukama si sevřel hlavu. Stromy byly schované, ale on pořád jasně viděl všechny ostatní. Hurin byl nervózní. Mat, celý vyděšený, si cosi mumlal. Perrin se tvářil, jako když ví, co to má být. A všude kolem se válela mlha.

Hurin vydechl. „Urozený pane Rande!“ Ani nemusel ukazovat.

Po vlnící se mlze, jako by to bylo horské úbočí, přijížděli lidé na koních. Nejdřív hustá mlha zakrývala podrobnosti, ale jak se přiblížili, zalapal Rand po dechu. Znal je. Muže, z nichž ne všichni byli v brnění, i ženy. Jejich šat a zbraně pocházely ze všech věků, ale on je všechny znal.

Rogoš Orlozraký, otcovsky vypadající muž s bílými vlasy a očima tak bystrýma, že jeho jméno zdaleka nedostačovalo. Gaidal Cain, snědý muž, jemuž nad širokými rameny vyčnívaly jílce dvou mečů. Zlatovlasá Birgitte s lesklým stříbrným lukem a jílcem ježícím se stříbrnými šípy. A další. Znal jejich tváře, znal jejich jména. Ale při pohledu na každou tvář uslyšel stovku jmen, některá tak cizí, že v nich vůbec nepoznal jméno, i když věděl, že to jména jsou. Michael místo Mikel. Patrick místo Paedrig. Oscar místo Otarin.

Muže, jenž jim jel v čele, znal také. Vysoký muž s orlím nosem a tmavýma, zapadlýma očima, s velkým mečem Spravedlností po boku. Artuš Jestřábí křídlo.

Mat na ně zíral, když před nimi přitáhli otěže. „Je tohle...? Jste to všichni?“ Rand viděl, že jich je něco přes stovku, a uvědomil si, že to vlastně věděl. Hurin měl otevřená ústa a oči mu málem vylézaly z důlků.

„Chce to něco víc než jen odvahu, aby se muž připoutal k rohu.“ Artuš Jestřábí křídlo měl hluboký, zvučný hlas, hlas uvyklý vydávat rozkazy.

„Nebo žena,“ ozvala se ostře Birgitte.

„Nebo žena,“ souhlasil Artuš. „Jen pár jich je připoutáno ke kolu, které se znovu a znovu otáčí, aby plnili vůli kola ve vzoru věků. Mohl jsi mu to říci, Luisi Therine, kdyby sis vzpomněl na dobu, kdy jsi ještě byl živý.“ Díval se na Randa.

Rand zavrtěl hlavou, ale nehodlal marnit čas popíráním. „Přišli vetřelci, lidé, kteří si říkají Seanchané, a používají v boji spoutané Aes Sedai. Musejí být zahnáni zpátky do moře. A – a je tam jedna dívka. Egwain al’Vereová. Novicka z Bílé věže. Seanchané ji drží v zajetí. Musíte mi pomoct ji osvobodit.“

K jeho úžasu se několik lidí za Artušem Jestřábí křídlo zahihňalo a Birgitte, zkoušející tětivu, se dokonce zasmála nahlas. „Ty sis vždycky vybíral ženy, které ti způsobovaly jenom potíže, Luisi Therine.“ Znělo to laskavě, jako mezi dvěma starými přáteli.

„Jmenuju se Rand al’Thor,“ odsekl Rand. „Musíte si pospíšit. Už není moc času.“

„Času?“ opáčila Birgitte s úsměvem. „My máme všechen čas.“ Gaidal Cain pustil otěže a veda koně koleny, tasil oba meče. Všichni hrdinové následovali jeho příkladu, tasili meče, napínali tětivy na luky, potěžkávali sekery a oštěpy.

Spravedlnost v ruce Artuše Jestřábí křídlo zářila jako zrcadlo. „Bojoval jsem po tvém boku bezpočtukrát, Luisi Therine, a stejně tolikrát jsem ti čelil. Kolo nás vetkává do vzoru podle svých záměrů, ne podle našich. Já tě znám, jestli sám nevíš, kdo jsi. Zaženeme pro tebe ty vetřelce do moře.“ Jeho válečný kůň zatančil a Artuš se zamračeně rozhlédl kolem sebe. „Něco tu není v pořádku. Něco mě drží.“ Náhle se obrátil na Randa. „Ty jsi tady. Máš praporec?“ Řadami za ním proběhlo mumlání.

„Ano.“ Rand rozepjal přezky na sedlové brašně a vytáhl Dračí zástavu. Měl látky plné ruce a spadala hřebci skoro ke spěnkám. Hrdinové začali mluvit hlasitěji.

„Vzor se tká kolem našich krků jako ohlávka,“ prohlásil Artuš Jestřábí křídlo. „Ty jsi tady. Praporec je tady. Předivo této chvíle je dáno. Přišli jsme za rohem, ale musíme jít za praporcem. A za Drakem.“ Hurin tiše zakvílel, jako by měl ucpané hrdlo.

„Ať shořím,“ vydechl Mat. „Je to pravda. Ať shořím!“

Perrin zaváhal jen na chvíli, než seskočil z koně a vykročil do mlhy. Ozvalo se sekání, a když se vrátil, nesl rovný, větví zbavený kmínek. „Dej mi to, Rande,“ řekl vážně. „Jestli to potřebují... Dej mi to.“

Rand mu chvatně pomohl přivázat praporec na tyč. Když Perrin znovu nasedl s praporem v ruce, rozvlnil světlou zástavu závan větru, takže to vypadalo, jako by hadovitý Drak ožil a pohnul se. Vítr se těžké mlhy ani nedotkl, jen praporce.

„Zůstaň tady,“ obrátil se Rand k Hurinovi. „Až to skončí... budeš tu v bezpečí.“

Hurin tasil krátký meč a držel ho, jako by mu i na koni byl k něčemu. „Prosím za prominutí, urozený pane Rande, ale to neudělám. Nerozumím ani desetině toho, co jsem tu slyšel... nebo viděl,“ – na chvíli ztišil hlas – „ale když už jsem došel takhle daleko, myslím, že dojdu až na konec cesty.“

Artuš Jestřábí křídlo poplácal slídiče po rameni. „Občas nám kolo někoho přidá, příteli. Třeba se jednoho dne ocitneš mezi námi.“ Hurin se narovnal, jako by mu nabídli královskou korunu. Jestřábí křídlo se Randovi formálně uklonil ze sedla. „S tvým dovolením... urozený pane Rande. Trubači, přispěješ nám hudbou rohu? Patří se, aby nám Valerský roh zpíval k boji. Korouhevníku, pojedeme?“

Mat znovu zatroubil na roh, dlouze a jasně – mlha se rozezněla stejně – a Perrin pobídl koně kupředu. Rand tasil čepel s volavkou a vyjel za nimi.

Viděl jen husté chumáče bílé mlhy, ale nějakým zvláštním způsobem pořád viděl i to, co předtím. Falme, kde někdo v ulicích používal jedinou sílu, a přístav, seanchanské oddíly a umírající bělokabátníky, všechno to měl před sebou. On sám visel nad tím, a všechno bylo jako předtím. Zdálo se, že od prvního zatroubení na roh neuběhla ani chvilka, jako by se čas zastavil, dokud hrdinové neodpoví na volání, a teď začal zase odtikávat.

Divoký zvuk, který Mat vyloudil z rohu, se odrážel od mlhy společně s duněním kopyt, jak koně nabírali rychlost. Rand se vrhl do mlhy nevěda, kam vlastně jede. Chuchvalce zhoustly a zakryly vzdálenější konce řady hrdinů cválajících po jeho boku. Zakrývaly toho stále víc, až viděl jasně jenom Mata, Perrina a Hurina. Hurin se skláněl v sedle a s rozšířenýma očima pobízel koně k větší rychlosti. Mat dul na roh a občas se zasmál. Perrinovi, jemuž žluté oči jasně žhnuly, vlál nad hlavou Dračí praporec. Pak byli také pryč a Rand jel zdánlivě sám.

Jistým způsobem je stále viděl, ale byl to ten způsob, jakým viděl Falme a Seanchany. Nepoznal, kde jsou, ani kde je sám. Sevřel pevněji meč a zadíval se do mlhy před sebou. Útočil sám mlžnou záplavou a nějak věděl, že tak je to správně.

Náhle se před ním z mlhy vynořil Ba’alzamon a rozhodil ruce. Rudoch se prudce vzepjal a shodil Randa ze sedla. Rand cestou vzduchem zoufale tiskl meč. Nepřistál nijak tvrdě. Spíš si užasle uvědomil, že vlastně přistál na... ničem. Jednu chvíli letěl mlhou a druhou ne.

Když se zvedl, jeho kůň byl pryč, ale Ba’alzamon byl pořád tu a blížil se k němu s dlouhou ožehnutou holí v rukou. Byli tu sami, jen oni dva a převalující se chuchvalce mlhy. Za Ba’alzamonem byl stín. Mlha za ním nebyla tmavá, ta čerň bílou mlhu popírala.

Rand si byl vědom i dalších věcí. Artuš Jestřábí křídlo a ostatní hrdinové se srazili se Seanchany v husté mlze. Perrin, držící korouhev, mával sekerou spíš aby zabránil ostatním dosáhnout na něj, než že by jim chtěl vážně ublížit. Mat stále zuřivě dul na Valerský roh. Hurin, nyní opěšalý, bojoval s krátkým mečem a lamačem mečů způsobem, který znal. Zdálo se, že je Seanchané okamžitě přemohou, a přesto to byli právě černě odění Seanchané, kdo ustupoval.

Rand vykročil vstříc Ba’alzamonovi. Váhavě povolal prázdnotu, natáhl se po pravém zdroji a nechal se naplnit jedinou silou. Jiný způsob neexistoval. Možná proti Temnému neměl naději, ale pokud nějakou měl, spočívala v jediné síle. Teď mu prosákla do údů a pronikala vším kolem něj, jeho šaty, jeho mečem. Měl pocit, že září jako slunce. Uchvátilo ho to. Chtělo se mu zvracet.

„Uhni mi z cesty,“ zachraptěl. „Nejsem tu kvůli tobě!“

„To děvče?“ Ba’alzamon se zasmál. Z úst mu vyšlehly plameny. Popáleniny už měl skoro zahojené, zůstalo jen pár růžových jizev, které se již také postupně ztrácely. Vypadal jako hezký muž ve středních letech. Až na ta ústa a oči. „Které, Luisi Therine? Tentokrát ti nikdo nepomůže. Budeš můj, nebo zemřeš. V každém případě jsi můj.“

„Lháři!“ štěkl Rand. Udeřil na Ba’alzamona, ale hůl z ohořelého dřeva čepel ve spršce jisker odrazila. „Otče lží!“

„Hlupáku! Copak ti ti hlupáci, které jsi povolal, neřekli, kdo jsi?“ Ohně v Ba’alzamonových očích zaplály smíchem.

I když se Rand vznášel v prázdnotě, zamrazilo ho. Copak by mi lhali? Nechci být Drakem Znovuzrozeným. Sevřel pevněji meč. Roztínání hedvábí, ale Ba’alzamon odrazil každý sek. Kolem létaly jiskry jako od kovářského kladiva. „Mám práci ve Falme, ne s tebou. S tebou nikdy,“ řekl Rand. Musím udržet jeho pozornost, dokud neosvobodí Egwain. Zvláštním způsobem viděl, jak bitva zuří mezi mlhou zahalenými dvorky a koňskými ohradami.

„Ty ubohý chudáku. Zadul jsi na Valerský roh. Teď jsi s ním spojen. Copak si myslíš, že teď tě ty mrchy z Bílé věže nechají ještě někdy na pokoji? Kolem krku ti dají tak silný řetěz, že ho nikdy nepřesekneš.“

Rand byl tak překvapen, že to ucítil až v prázdnotě. On neví všechno. Neví to! Byl si jist, že se mu to muselo objevit v očích. Aby to zakryl, vrhl se na Ba’alzamona. Kolibřík líbá medovou růži. Měsíc nad vodami. Vznášející se vlaštovka. Mezi mečem a holí přeskakovaly blesky. Mlhu zasypávaly jasné jiskry. A přesto Ba’alzamon ustupoval a oči mu žhnuly jako hranice.

Kouskem vědomí Rand sledoval, jak se Seanchané v zoufalém boji stahují ulicemi Falme. Damane trhaly zemi jedinou silou, ale Artuše Jestřábí křídlo to nezranilo, ani žádného z hrdinů rohu.

„To tu zůstaneš jako červ pod kamenem?“ prskl Ba’alzamon. Temnota za ním vřela a přelévala se. „Zatímco tu stojíme, zabíjíš sám sebe. Síla v tobě zuří. Spaluje tě. Zabíjí tě! Jen já jediný na celém světě tě můžu naučit, jak ji ovládat. Služ mi a žij. Služ mi, nebo zhyň!“

„Nikdy!“ Musím ho zadržet dost dlouho. Pospěš si, Jestřábí křídlo. Honem! Znovu se vrhl na Ba’alzamona. Vzlétající vlaštovka. Padající list.

Tentokrát však byl zatlačen zpět on. Nejasně viděl, jak si Seanchané probojovali cestu zpátky ke stájím. Zdvojnásobil své úsilí. Ledňáček chytá pstruha. Seanchané ustoupili před útokem, který vedli Artuš Jestřábí křídlo a Perrin, bojujíce bok po boku. Vázání snopů. Ba’alzamon jeho výpad odrazil v záplavě karmínových světlušek a Rand stačil jen tak tak odskočit, aby mu hůl nerozrazila hlavu. Švih mu rozvlnil vlasy. Seanchané zaútočili. Křesání jisker. Jiskry létaly jako krupobití. Ba’alzamon odskočil a Seanchané byli zatlačeni do dlážděné ulice.

Rand zatoužil zavýt. Náhle věděl, že tyto dvě bitvy jsou propojeny. Když postupoval on, hrdinové povolaní rohem zatlačovali Seanchany zpátky. Když couval, Seanchané se vzpamatovali.

„Oni tě nezachrání,“ řekl Ba’alzamon. „Ty, které by tě mohly zachránit, byly přepraveny přes Arythský oceán. Jestli je ještě někdy uvidíš, budou mít obojky jako otroci a zničí tě na pokyn svých nových pánů.“

Egwain. Nemůžu dopustit, aby jí to udělali.

Ba’alzamonův hlas pronikl jeho zamyšlením. „Ty se můžeš zachránit jen jediným způsobem, Rande al’Thore. Luisi Therine Rodovrahu. Já jsem tvoje jediná záchrana. Služ mi, a já ti dám celý svět. Odporuj, a já tě zničím, jako tolikrát předtím. Ale tentokrát zničím i tvou duši, zničím tě úplně a navždy.“

Opět jsem zvítězil, Luisi Therine. Ta myšlenka nepocházela z prázdnoty, a přesto mu dalo práci si jí nevšímat, nemyslet na všechny ty životy, kdy to slyšel. Zvedl meč a Ba’alzamon si připravil hůl.

Rand si poprvé uvědomil, že Ba’alzamon se chová, jako by ho čepel s volavkou mohla zranit. Ocel nemůže ublížit Temnému. Ale Ba’alzamon meč nespouštěl z očí. Rand byl jedno s mečem. Cítil každičkou jeho část, maličké kousíčky tisíckrát menší, než byl schopen spatřit pouhým okem. A cítil jedinou sílu, jíž byl plný. Proudila také do meče, proplétala se složitými vzory, které byly ukuty Aes Sedai během trollockých válek.

A pak zaslechl jiný hlas. Lanův hlas. Přijde čas, kdy budeš něco chtít víc než vlastní život. Ingtarův hlas. Každý muž má právo rozhodnout se, kdy Schovat meč. Obraz se přetvořil v Egwain s obojkem, žijící jako damane. Vlákna mého života jsou v nebezpečí, Egwain. Jestli se Jestřábí křídlo dostane do Falme, mohl by tě zachránit. Než si to uvědomil, zaujal počáteční pozici Volavky brodící se sítinou, postavil se na jednu nohu a vysoko zvedl meč, otevřený, bez ochrany. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora.

Ba’alzamon na něj zíral. „Proč se křeníš jako pitomec, hlupáku? Copak nevíš, že tě úplně zničím?“

Rand cítil klid, větší než byl klid prázdnoty. „Nikdy ti nebudu sloužit, Otče lží. V tisíci životech jsem ti nikdy nesloužil. To vím. Jsem si tím jistý. Tak pojď. Je čas zemřít.“

Ba’alzamonovi se rozšířily oči. Na okamžik to byly hranice, až z nich Randa zalil pot. Černota za Ba’alzamonem se zvedla zavířila kolem něj a jeho výraz ztvrdl. „Tak zdechni, červe!“ A udeřil holí jako oštěpem.

Rand vykřikl, když mu hůl projela bokem a pálila jako rozžhavený pohrabáč. Prázdnota se zachvěla, ale on ji z posledních sil udržel a vrazil čepel s volavkou Ba’alzamonovi do srdce. Ba’alzamon zaječel a temnota za ním zaječela. Svět vybuchl v ohni.