Velké Hledání

4 Slyšení

Sama ve svých pokojích v ženských komnatách si Moirain na ramenou upravila šátek vyšívaný propletenými břečťanovými a vinnými větévkami a prohlížela si výsledek ve vysokém zarámovaném zrcadle, které stálo v rohu. Když se zlobila, její velké tmavé oči svou pronikavostí připomínaly oči jestřába. Teď jako by pronikaly skrze postříbřené sklo zrcadla. Byla to jenom náhoda, že když dorazila do Fal Dary, měla šátek v sedlové brašně. Na zádech šátku se skvěl plamen Tar Valonu a dlouhé třásně svou barvou prozrazovaly její adžah – Moirain měla třásně modré jako ranní obloha – Aes Sedai zřídka nosívaly tyto šátky mimo Tar Valon, a i tam většinou pouze v Bílé věži. V Tar Valonu pak hlavně při schůzích věžové sněmovny, které formální šátky vyžadovaly. Za Zářícími hradbami pohled na plamen vyvolával pouze zmatek, lidé se buď běželi schovat, nebo možná sehnat děti Světla. Šíp bělokabátníka byl stejně smrtící pro Aes Sedai jako pro kohokoliv jiného, a děti byly mazané, než aby nechaly Aes Sedai zahlédnout lučištníka dřív, než šíp dopadl, když by s tím snad ještě mohla něco udělat. Moirain rozhodně nečekala, že by si šátek ve Fal Daře někdy oblékla. Ale na přijetí u amyrlin bylo třeba dodržet jisté způsoby.

Moirain byla útlá, vůbec ne vysoká, s hladkými tvářemi bezvěkých Aes Sedai, takže často vypadala mladší, než ve skutečnosti byla, nicméně měla velitelský půvab a svým klidným vystupováním dokázala ovládnout každé shromáždění. Způsoby, které jí vštípili, když vyrůstala v královském paláci v Cairhienu, pobyt mezi Aes Sedai jenom zdůraznil, nijak je neumenšil. Moirain věděla, že dnes to bude všechno potřebovat. Ale její klid byl jen povrchní. Muselo se stát něco nepříjemného, jinak by sem amyrlin sama nepřišla, přemítala přinejmenším podesáté. Ale jaké potíže a koho si vybrala jako svůj doprovod? Proč sem? Proč teď? Teď se to přece nesmí zvrtnout.

Když se Moirain dotkla zlatého řetízku, který měla připevněný ve zvlněných tmavých vlasech, jež jí splývaly až na ramena, v prstenu s Velkým hadem na její pravé ruce se matně odráželo světlo. Na řetízku měla na čele pověšený malý modrý kamínek. Mnohé z Tar Valonu věděly o tricích, které dokázala, když kamínek použila jako ohnisko. Byl to jenom vyleštěný kousek modrého křišťálu, jenom něco, co jako mladá dívka používala, když se začala učit a neměl ji kdo vést. Ta dívka si vzpomněla na příběhy o angrialu a dokonce o ještě mocnějším sa’angrialu – o oněch bájných pozůstatcích věku pověstí, které umožňují Aes Sedai usměrňovat víc jediné síly, než by dokázala bez pomoci – vzpomněla si na ně a napadlo ji, že nějaké takové ohnisko je nutné k usměrňování vůbec. Její sestry z Bílé věže znaly jen pár jejích triků a některé předpokládaly, včetně takových, které vůbec neexistovaly, a ji pak šokovalo, když se o nich dozvěděla. To, co s kamínkem prováděla, bylo jednoduché a nijak důležité, byť občas užitečné. Dělala takové věci, které by si vymyslelo dítě. Ale pokud amyrlin provázely nevhodné ženy, křišťál by je mohl vyvést z rovnováhy právě kvůli těm báchorkám.

Na dveře komnaty kdosi rychle a naléhavě zaklepal. Žádný Shienarec by takhle na ničí dveře neklepal, a nejméně už na její. Moirain se dál dívala do zrcadla, dokud neviděla, že má klidný výraz a všechny myšlenky ukryty hluboko v duši. Zkontrolovala váček z měkké kůže, který jí visel u pasu. Ať už ji sem z Tar Valonu přivedlo cokoliv, jakmile jí předestřu tyto potíže, na to ostatní zapomene. Než přešla komnatou a s klidným úsměvem otevřela dveře, neznámý zaklepal znovu, ještě zuřivěji. Za dveřmi stály dvě ženy, které pro ni přišly.

Moirain poznala obě. Tmavovlasou Anaiyu se šátkem s modrými třásněmi i plavovlasou Liandrin v červené. Liandrin, která nejenže vypadala mladě, ona mladá byla, a hezká, s tváří jako panenka a malými nedůtklivými ústy, právě znovu zvedala ruku ke dveřím. Tmavé obočí a ještě tmavší oči ostře kontrastovaly se záplavou cůpků světle medové barvy, jež jí spadaly na ramena, ale v Tarabonu to nebylo nic neobvyklého. Obě ženy byly vyšší než Moirain, i když Liandrin jen o necelou dlaň.

Jakmile Moirain otevřela dveře, Anaiya se přestala tvářit odměřeně a usmála se. Ten úsměv byl to jediné, co na ní kdy bylo krásné, ale bohatě to stačilo. Když se Anaiya na člověka usmála, většinou ho to uklidnilo a potěšilo, takže se cítil v bezpečí. „Světlo na tě sviť, Moirain. Ráda tě zase vidím. Jsi v pořádku? Už je to tak dlouho.“

„Tvoje přítomnost mi zvedla náladu, Anaiyo.“ To byla rozhodně pravda. Bylo dobré vědět, že mezi Aes Sedai, jež přibyly do Fal Dary, má alespoň jednu přítelkyni. „Světlo nechť na tebe svítí.“

Liandrin stiskla rty a zatahala za šátek. „Amyrlin si žádá tvé přítomnosti, sestro.“ Hlas měla také nedůtklivý a ozývalo se v něm chladné ostří. To však nebylo kvůli Moirain, aspoň ne jenom kvůli ní. Liandrin pořád mluvila, jako by s něčím nebyla spokojena. Teď se zamračila a snažila se přes Moirainino rameno nahlédnout do místnosti. „Tato komnata je strážena. Nemůžeme vstoupit. Proč stavíš ochrany proti svým sestrám?“

„Stavím je proti všem,“ opáčila Moirain vyrovnaně. „Mnoho služebných je zvědavých na Aes Sedai, a já nechci, aby se mi, když tu nejsem, hrabaly ve věcech. Doposud nebylo třeba dělat rozdíly.“ Přitáhla za sebou dveře, takže se všechny tři ocitly v chodbě. „Půjdeme? Nesmíme nechat amyrlin čekat.“

Vydala se chodbou a švitořící Anaiya jí kráčela po boku. Liandrin chvíli stála a dívala se na dveře, jako by byla zvědavá, co to tam Moirain schovává, pak si však pospíšila za ostatními. Zařadila se vedle Moirain a kráčela prkenně jako stráž. Anaiya klidně šla dál a držela se Moirain. Protože měly na nohou střevíčky, nebyly na hustě tkaných kobercích s prostým vzorem jejich kroky skoro slyšet.

Jak kráčely kolem, ženy v livrejích se jim hluboce klaněly, mnohem hlouběji, než by se poklonily pánu z Fal Dary samotnému. Aes Sedai, dokonce tři společně, a amyrlinin stolec v pevnosti. To byla větší pocta, než jakou kterákoliv žena v pevnosti kdy čekala. V chodbách bylo jen pár urozených žen a ty se také klaněly, což by před urozeným pánem Agelmarem zcela jistě neučinily. Moirain s Anaiyou se usmívaly a kývaly hlavou, když přijímaly poklony, ať už od služek, či od vznešených paní. Liandrin si nikoho nevšímala.

Byly tu samozřejmě pouze ženy, žádní muži. Žádný shienarský muž nad deset let by bez povolení nebo pozvání do ženských komnat nikdy nevstoupil, i když kolem pobíhalo pár malých chlapců a hrálo si tu. Když se jejich sestry hluboce klaněly, hoši neohrabaně poklekali. Anaiya se občas usmála, a jak procházela kolem, prohrábla jim vlásky.

„Tentokrát, Moirain,“ řekla Anaiya, „jsi byla z Tar Valonu pryč až moc dlouho. Moc dlouho. Chyběla jsi tam. Chyběla jsi svým sestrám. A je tě třeba v Bílé věži.“

„Některé z nás musí pracovat ve světě,“ namítla mírně Moirain. „Věžovou sněmovnu přenechám tobě, Anaiyo. Byť jsi v Tar Valonu, doslechneš se víc o tom, co se děje ve světě, než já. Já až příliš často odněkud odejdu v předvečer nějaké velké události. Co je nového?“

„Tři další falešní Draci.“ Liandrin ta slova přímo odsekávala. „V Saldeii, v Murandy a v Tearu zničili falešní Draci celý kraj. A vy, modré, se zatím usmíváte, mluvíte o ničem a snažíte se držet minulosti.“ Anaiya zvedla obočí a Liandrin s ostrým odfrknutím zavřela ústa.

„Tři,“ přemítala tiše Moirain. Na chvíli se jí zaleskly oči, ale rychle to zakryla. „Tři v posledních dvou letech, a tři další najednou.“

„S těmi to vyřídíme stejně jako s těmi ostatními. S těmi mužskými červy a vší tou chátrou, která se vždycky seběhne pod jejich praporce.“

Moirain jistota ozývající se v Liandrinině hlase téměř pobavila. Téměř. Až příliš dobře si však byla vědoma skutečnosti a možností. „Copak jsi za těch několik měsíců již úplně zapomněla, sestřičko? Ten poslední falešný Drak téměř rozbil Ghealdan na kusy, než bylo jeho vojsko, ať už to byla chátra nebo ne, poraženo. Ano, Logain je teď v Tar Valonu, určitě bude zkrocený a bezpečný, ale některé naše sestry zahynuly, než jsme ho přemohly. A jediná mrtvá sestra je větší ztráta, než si můžeme dovolit, ale naše ztráty v Ghealdanu byly mnohem větší. Ti dva před Logainem ani nedokázali usměrňovat, a přesto si na ně lidé z Kandoru a Arad Domanu až příliš dobře pamatují. Spálené vesnice a muži zabití v bitvě. Jak vůbec dokáže svět vyřídit tři najednou? Kolik lidí se uteče pod jejich zástavy? Žádný z těch, kdo se prohlašovali za Draka Znovuzrozeného, nikdy neměl nouzi o stoupence. Jak strašlivé války to budou tentokrát?“

„Není to tak zlé,“ ozvala se Anaiya. „Pokud víme, tak usměrňovat sílu dokáže pouze ten v Saldeii. A ten neměl dost času, aby přilákal větší množství stoupenců, takže by ho naše sestry už měly touto dobou vyřídit. Tairenové toho svého falešného Draka a jeho stoupence ženou přes Haddon Mirk a ten chlapík v Murandy už je v řetězech.“ Anaiya se pobaveně zasmála. „Představa, že ze všech lidí právě Muranďané se s tím svým vyrovnali tak rychle. Když se jich zeptáš, dokonce si ani neříkají Muranďané, ale Lugarďané nebo Inišlínové, nebo člověk toho nebo onoho urozeného pána nebo paní. A přesto ze strachu, že si to některý ze sousedů vezme jako záminku ke vpádu, Muranďané po tom svém falešném Drakovi skočili skoro hned, jak otevřel ústa, aby se prohlásil.“

„Přesto,“ řekla Moirain, „tři zároveň, to nejde jen tak přejít. Dokázala některá ze sester předpovídat?“ Naděje byla malá – v posledních stoletích toto nadání, dokonce jenom částečné, mělo jen pár Aes Sedai – takže Moirain nepřekvapilo, když Anaiya zavrtěla hlavou. Nebyla překvapená, ale trochu se jí ulevilo.

Na křižovatku chodeb dorazily zároveň s urozenou paní Amalisou. Ta udělala dokonalé pukrle, hluboko se poklonila a světle zelenou suknici roztáhla do šířky. „Čest Tar Valonu,“ zamumlala. „Čest Aes Sedai.“

Sestra pána Fal Dary si žádala víc než jen sklonění hlavy. Moirain uchopila Amalisu za ruku a zvedla ji. „Poctěny jsme my, Amaliso. Povstaň, sestro.“

Amalisa se půvabně narovnala a zapýřila se. V Tar Valonu nikdy nebyla, a když ji jedna z Aes Sedai oslovila jako sestru, stouplo to do hlavy dokonce i někomu tak urozenému. Amalisa byla nevysoká, středního věku, tmavá kráska, a zruměnělá líčka její zralý půvab ještě podtrhovala. „To je pro mne až příliš velká pocta, Moirain Sedai.“

Moirain se usmála. „Jak je to dlouho, co se my dvě známe, Amaliso? Musím tě snad oslovovat urozená paní Amaliso, jako bychom spolu ještě nikdy neseděly u čaje?“

„Ovšemže ne.“ Amalisa se také usmála. Síla vyzařující z bratrových rysů byla i u ní zřejmá, a měkká linie tváří a brady tuto sílu o nic neumenšovala. Našli se tací, kdož tvrdili, že byť je Agelmar tvrdý a vyhlášený bojovník, jeho sestra je pro něj více než důstojným protivníkem. „Ale když je tu amyrlinin stolec... Když král Easar navštíví soukromě Fal Daru, říkám mu magami, strýčku, jako když jsem byla dítě a on mě nosil na ramenou, ale na veřejnosti je to něco jiného.“

Anaiya se usmála. „Občas je obřadnost na místě, ale muži s tím často nadělají víc, než je nutné. Prosím, říkej mi Anaiyo, a já ti, jestli smím, budu říkat Amaliso.“

Moirain zahlédla koutkem oka daleko v chodbě Egwain, která však vzápětí spěšně zmizela za rohem. Těsně za ní se mihla shrbená postava se skloněnou hlavou a náručí plnou ranců. Moirain si povolila pousmání, ale rychle to zakryla. Bude-li ta dívka stejně iniciativní v Tar Valonu, pomyslela si suše, jednoho dne určitě usedne na amyrlinin stolec. Pokud se tu svou iniciativu naučí ovládat. Pokud nějaký amyrlinin stolec zůstane.

Když obrátila pozornost zpátky k ostatním, mluvila právě Liandrin.

„...a já bych přivítala možnost dozvědět se více o tvé zemi.“ Usmívala se otevřeným, skoro dívčím úsměvem a hlas měla přátelský.

Když je Amalisa zvala, aby se připojily k ní a jejím dvorním dámám v její soukromé zahradě, a Liandrin laskavě přijala, Moirain se zatvářila neutrálně. Liandrin měla jen pár přítelkyň, a ani jednu mimo červené adžah. Rozhodně ne mimo Aes Sedai. To by se dřív spřátelila s mužem nebo dokonce s trollokem. Moirain si nebyla jistá, jestli Liandrin mezi muži a trolloky vůbec vidí nějaký rozdíl. Vlastně si nebyla jistá, jestli ho vidí aspoň jedna z červeného adžah.

Anaiya vysvětlovala, že právě teď musejí jít za amyrlin. „Ovšem,“ pravila Amalisa. „Světlo nechť ji ozařuje a Stvořitel ji ochraňuje. Takže později.“ Když odcházely, stála zpříma a jenom kývla hlavou.

Moirain si cestou prohlížela Liandrin, aniž se na ni přímo podívala. Aes Sedai s medovými vlasy zírala před sebe a zamyšleně špulila rtíky připomínající růžové poupě. Očividně na Moirain a Anaiyu zapomněla. Co má za lubem?

Anaiya si zřejmě ničeho neobvyklého nevšimla, ale ona vždycky přijímala lidi takové, jací byli i jací chtěli být. Moirain neustále znovu a znovu překvapovalo, že Anaiya si v Bílé věži vede tak dobře, ale ty Aes Sedai, které byly záludné, její otevřenost a poctivost, to, že vždy všechno přijímala, pokládaly za mazanost. Vždycky je dokonale vyvedlo z míry, když se ukázalo, že si skutečně myslela, co říkala, a že říká, co si myslí. Ona také měla schopnost vyhmátnout přímo jádro věci. A to, co zjistila, přijímala. Teď bezstarostně vykládala novinky.

„Zprávy z Andoru jsou jak dobré, tak špatné. Pouliční nepokoje v Caemlynu s nastávajícím jarem skončily, ale lidé pořád vedou řeči, hodně řečí. Z dlouhé zimy viní královnu a taky Tar Valon. Morgasa už na trůně nesedí tak pevně jako vloni, ale pořád na něm sedí, a bude na něm sedět tak dlouho, dokud bude Gareth Bryne hlavním kapitánem královniny gardy. A urozená paní Elain, dědička, a její bratr, urozený pán Gawyn, přibyli bezpečně do Tar Valonu k výuce. Bílá věž se trochu obávala, že tento zvyk bude porušen.“

„Ne dokud Morgasa dýchá,“ podotkla Moirain.

Liandrin sebou trhla, jako by se právě probudila. „Modlete se, aby dýchala dál. Dědičku a její doprovod až k řece Erinin sledovaly děti Světla. Skoro až k hradbám Tar Valonu. Další pořád táboří před Caemlynem a číhají na nějakou neplechu. A v Caemlynu jsou další, kteří jim donášejí.“

„Možná nastal čas, aby se Morgasa naučila být trochu opatrná,“ povzdechla si Anaiya. „Svět se s každým dnem stává nebezpečnějším místem, dokonce i pro královnu. Možná zvlášť pro královnu. Pamatuji se, když jako dívka přijela do Tar Valonu. Neměla schopnosti, aby se stala plnohodnotnou sestrou, a užírala se tím. Občas mám dojem, že kvůli tomu tlačí na svou dceru, ať už si ona přeje cokoliv.“

Moirain si opovržlivě odfrkla. „Elain se narodila s jiskrou nadání. Nezáleželo na tom, co si vybere. Morgasa by nedopustila, aby to děvče zemřelo kvůli nedostatku výcviku, i kdyby se před Caemlynem utábořili všichni bělokabátníci z Amadicie. Nařídila by Garethu Bryneovi a královnině gardě, aby skrze ně prosekali cestu do Tar Valonu, a Gareth Bryne by to udělal, i kdyby na to byl úplně sám.“ Ale přesto musí pořád držet rozsah dívčina nadání v tajnosti. Přijal by lid Andoru Elain na Lvím trůnu po Morgase, kdyby to věděl? Nejen jako královnu cvičenou v Tar Valonu podle zvyklostí, ale jako Aes Sedai? V celých zaznamenaných dějinách byla jen hrstka královen, které se právem mohly nazývat Aes Sedai, a těch pár, které to nechaly vejít ve všeobecnou známost, se všechny dožily toho, že svého rozhodnutí nakonec litovaly. Moirain pocítila závan smutku. Ale dělo se toho tolik, že nebylo možné pomáhat pouze jedné zemi a jednomu trůnu, dokonce ani dělat si o ně starosti. „Co dalšího, Anaiyo?“

„Musíš vědět, že v Illianu vyhlásili velké hledání Valerského rohu, poprvé za čtyři sta let. Illiánci tvrdí, že se blíží Poslední bitva,“ – Anaiya se trochu otřásla, ale pokračovala bez odmlky – „a Valerský roh musí být nalezen dřív, než vypukne konečná bitva proti Stínu. Muži ze všech zemí se již shromažďují, všichni dychtí stát se součástí pověstí, dychtí najít roh. Murandy a Altara jsou samozřejmě na nohou a myslí si, že je to všechno jenom zástěrka pro útok na jednoho z nich. Proto nejspíš Muranďané toho svého falešného Draka chytili tak rychle. Na každý pád se objeví dost nových příběhů, aby je bardové a kejklíři mohli připojit k cyklu. Světlo dej, aby to byly jenom nové příběhy.“

„Možná ne takové, jaké čekají,“ prohodila Moirain. Liandrin se na ni ostře zadívala a Moirain se tvářila dokonale bezvýrazně.

„Myslím, že ne,“ prohlásila klidně Anaiya. „Ty příběhy, které čekají nejméně, jsou přesně ty, které budou připojeny k cyklu. Kromě toho mohu poskytnout pouze klepy. Mořský národ je celý vzrušený. Jejich lodi plují z přístavu do přístavu a nikde se pořádně nezastaví. Sestry z ostrovů tvrdí, že přichází Coramoor, jejich vyvolený, ale víc toho neřeknou. Víte, jak si Atha’an Miere dávají před cizinci kvůli Coramoorovi pozor na jazyk, a v tomto naše sestry myslí spíš jako příslušnice Mořského národa, než jako Aes Sedai. Aielové jsou zřejmě taky neklidní, ale nikdo neví proč. S Aiely člověk prostě nikdy neví, na čem je. Přinejmenším, díky Světlu, neexistují důkazy, že by znovu hodlali překročit Páteř světa" Anaiya si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Co bych dala za sestru mezi Aiely. Jednu jedinou. Víme toho o nich tak málo.“

Moirain se zasmála. „Občas mám dojem, že patříš spíš k hnědým adžah, Anaiyo.“

„Almothská pláň,“ řekla Liandrin a zatvářila se překvapeně, že vůbec promluvila.

„Tak tohle vskutku je jenom klep, sestro,“ prohlásila Anaiya. „Když jsme opouštěly Tar Valon, doslechly jsme se jen pár náznaků. Na Almothské pláni se možná bojovalo, a u Tomovy Hlavy také. Říkám možná. Ty náznaky jsou velice neurčité. Řeči z doslechu. Odjely jsme dřív, než jsme se dozvěděly něco víc.“

„Musel to být Tarabon a Arad Doman,“ řekla Moirain a zavrtěla hlavou. „Kvůli Almothské pláni se hašteří už téměř tři tisíce let, ale nikdy nedošlo k otevřenému střetu.“ Podívala se na Liandrin. O Aes Sedai se předpokládalo, že odhodí všechny staré závazky k zemím a vládcům, ale jen pár jich to udělalo úplně. Je těžké přestat se zajímat o zemi vašeho zrození. „Proč by teď –“

„Dost těch planých řečí,“ skočila jí plavovláska nahněvaně do řeči. „Kvůli tobě, Moirain, amyrlin čeká.“ Udělala tři rychlé kroky před druhé dvě Aes Sedai a otevřela jedno křídlo vysokých dveří. „Kvůli tobě amyrlin žádné plané povídání trpět nebude.“

Moirain si nepřítomně pohladila váček u pasu a prošla kolem Liandrin do místnosti, přičemž kývla, jako by druhá žena ty dveře držela jí. Když se Liandrin po tváři mihl hněvivý výraz, Moirain se ani neusmála. Co má ta mizerná holka za lubem?

Podlaha předpokoje byla pokryta několika vrstvami koberců jasných barev a vybavená pohodlnými křesly, čalouněnými lavicemi a stolky, vše z jednoduše vyřezávaného nebo pouze leštěného dřeva. Po stranách úzkých střílen visely brokátové závěsy, aby otvory ve zdi více připomínaly okna. V krbech nehořel oheň. Den byl teplý a shienarský chlad přicházíval až s večerem.

Nebyl tu ani půltucet Aes Sedai, které přijely s amyrlin. Verin Mathwin a Serafelle z hnědého adžah při Moirainině příchodu ani nevzhlédly. Serafelle pozorně četla starou knihu v odřených, vybledlých kožených deskách a opatrně obracela polorozpadlé stránky. Kyprá Verin seděla se zkříženýma nohama pod střílnou, držela na světle malý kvítek a pečlivou rukou činila poznámky a nákresy do knihy, kterou měla položenou na kolenou. Na podlaze vedle sebe měla položený otevřený kalamář a na klíně hromádku květin. Hnědé sestry se jen málo zajímaly o něco, co nesouviselo se získáváním vědomostí. Moirain by občas ráda věděla, jestli si vůbec uvědomují, co se děje ve světě, nebo dokonce přímo kolem nich.

Ostatní tři ženy v místnosti se obrátily, ale nesnažily se k Moirain přiblížit, jenom se na ni podívaly. Jednu z nich, štíhlou žínku ze žlutého adžah, Moirain ani neznala, protože v Tar Valonu trávila tak málo času, že všechny Aes Sedai ani znát nemohla, i když jich už nebylo tolik. Druhé dvě však znala. Carlinya byla bledolící žena stejně chladných způsobů, jako byly bílé třásně jejího šátku, přesně opačná než byla tmavá a ohnivá Alanna Mosvani ze zeleného adžah, ale obě ženy stály vedle sebe a beze slova, bezvýrazně se na Moirain dívaly. Alanna si prudce přitáhla šátek k tělu, ale Carlinya se nepohnula vůbec. Útlá žlutá sestra se s nádechem lítosti odvrátila.

„Světlo na vás sviť, sestry,“ řekla Moirain. Žádná jí neodpověděla. Moirain si nebyla jistá, že ji Serafelle či Verin vůbec slyšely. Kde jsou ostatní? Nebylo nutné, aby tu byly všechny – většina Aes Sedai bude odpočívat ve svých komnatách a zotavovat se po cestě – ale Moirain teď byla napjatá, a hlavou jí táhly všechny ty otázky, které nemohla položit. Nic z toho se jí však neobjevilo ve tváři.

Otevřely se vnitřní dveře a v nich se objevila Leana, nyní bez své hole s pozlaceným plamenem. Kronikářka byla vysoká jako většina mužů, štíhlá jako proutek a půvabná, stále krásná, s bronzovou pletí a krátkými tmavými vlasy. Místo obvyklého šátku měla modrou štólu, na dlaň širokou, protože zasedala ve věžové sněmovně, i když jako kronikářka a ne jako představitelka svého adžah.

„Tady jsi,“ řekla krátce Moirain a pokynula jí do dveří za sebou. „Pojď, sestro. Amyrlinin stolec čeká.“ Obvykle mluvívala tak, že slova odsekávala, což se nikdy neměnilo, dokonce ani když se hněvala nebo radovala, ani když byla vzrušená. Jak šla Moirain za Leanou dovnitř, uvažovala, co cítí kronikářka teď. Leana za nimi dveře zavřela. Zadunělo to, jako když se zavírají dveře do kobky.

Amyrlin sama seděla za širokým stolem uprostřed místnosti pokryté kobercem a na stole před ní spočívala zlatá cestovní truhlice ozdobně vykládaná stříbrem. Stůl byl masivní, měl pevné nohy, ale pod váhou truhlice, s níž by měli i dva muži dost práce, jako by podklesával.

Při pohledu na zlatou truhlici měla Moirain potíže podržet si bezvýraznou tvář. Naposledy ji viděla bezpečně uzamčenou v Agelmarově pokladnici. Když se dozvěděla, že přijíždí amyrlin, chtěla ji o tom zpravit sama. To, že amyrlin již truhlici měla, byla maličkost, ale stejně jí to dělalo starosti. Události ji zřejmě předbíhaly.

Hluboce se poklonila a obřadně pravila: „Jak jsi mne povolala, matko, tak také přicházím.“ Amyrlin natáhla ruku a Moirain jí políbila prsten s Velkým hadem, který se nijak nelišil od prstenů ostatních Aes Sedai. Moirain povstala a promluvila družnějším tónem, nicméně nijak přehnaným. Byla si vědoma toho, že kronikářka stojí za ní vedle dveří. „Doufám, že jsi měla příjemnou cestu, matko.“

Amyrlin se narodila v Tearu v rodině obyčejného rybáře, nepocházela z urozeného rodu, a jmenovala se Siuan Sanche, i když od chvíle, kdy byla před deseti lety věžovou sněmovnou zvolena, její jméno používal jen málokdo, většinou lidem ani nepřišlo na mysl. Ona byla amyrlin. To bylo celé. Na široké štóle na ramenou měla třásně v barvách sedmi adžah. Amyrlin patřila ke všem adžah a k žádnému. Byla prostřední výšky a hezká, byť ne krásná, ale její obličej prozrazoval sílu, která tam byla ještě před jejím zvolením na nejvyšší stolec, sílu dívky, která přežila v ulicích Maule, tairenské přístavní čtvrti, a před jejím jasným modrým zrakem sklápěli oči králové i královny, dokonce i velící kapitán dětí Světla. Nyní musela zrak napínat a rty měla sevřené, což předtím nebývalo.

„Povolaly jsme větry, abychom proti proudu Erinin putovaly rychleji, dcero, a dokonce jsme obrátily proudy, aby nám pomohly.“ Amyrlin měla hluboký, smutný hlas. „Viděla jsem záplavy, které jsme způsobily ve vsích kolem řeky, a jenom Světlo ví, co jsme provedly s počasím. Škody, které jsme napáchaly, a obilí, které jsme snad zničily, nám na oblibě rozhodně nepřidá. A to vše proto, abychom se sem dostaly co nejrychleji.“ Pohledem zabloudila ke zdobené zlaté truhlici a zvedla ruku, jako by se jí chtěla dotknout, ale když promluvila, řekla: „Elaida je v Tar Valonu, dcero. Přibyla tam s Elain a Gawynem.“

Moirain si jasně uvědomovala přítomnost Leany, stojící mlčky stranou, jako vždy v přítomnosti amyrlin. Dívala se však a naslouchala. „To mne překvapilo, matko,“ řekla Moirain opatrně. „Teď není vhodná doba, aby Morgasa zůstala bez rady Aes Sedai.“ Morgasa byla jednou z mála vládců, kteří otevřeně připouštěli, že se radí s Aes Sedai. Téměř všichni vladaři rádkyni Aes Sedai u dvora měli, ale bylo jen pár těch, co to netajili.

„Elaida na tom trvala, dcero, a ať je Morgasa královna nebo ne, pochybuji, že v souboji vůlí je pro Elaidu soupeřem. Na každý pád se tentokrát možná ani nechtěla s Elaidou přít. Elain má jisté nadání. Větší, než jaké jsem kdy viděla. Už vykazuje pokroky. Červené sestry se díky tomu nafukují jako mořští ježíci. Myslím, že to děvče nikdy nebude tíhnout k jejich způsobu myšlení, ale je ještě mladá a nedá se to odhadnout. Dokonce i když se jim nepodaří ji zlomit, nebude na tom záležet. Elain se může stát nejmocnější Aes Sedai za posledních tisíc let, a jsou to červené adžah, kdo ji objevil. Ve sněmovně díky té dívce získají ohromný vliv.“

„Mám tu s sebou ve Fal Daře dvě mladé ženy, matko,“ řekla Moirain. „Obě jsou z Dvouříčí, kde je krev Manetherenu stále silná, i když si tam ani nepamatují, že se jejich kraj někdy jmenoval Manetheren. Stará krev zpívá, matko, a ve Dvouříčí zpívá hlasitě. Egwain, dívka z vesnice, je přinejmenším tak silná jako Elain. Dědičku jsem viděla, takže to vím. A ta druhá, Nyneiva, byla ve své vesnici vědmou, byť je o málo starší než Egwain. Už to o ní něco prozrazuje, když si ji ženy v oné vesnici vyvolily již v tak útlém věku za vědmu. Jakmile se naučí vědomě ovládat sílu, kterou nyní ovládá bezděčně, bude v Tar Valonu nejsilnější. S výcvikem bude vedle svící jako jsou Elain a Egwain zářit jako hranice. A ani jedna z těch dvou si červené adžah nikdy nevybere, to je jisté. Muži je baví a rozčilují, ale mají je rády. Snadno odrazí jakýkoliv vliv, který červené adžah v Bílé věži získají díky nalezení Elain.“

Amyrlin kývla, jako by na tom nezáleželo. Moirain překvapeně zvedla obočí, než se vzpamatovala, a opět nasadila neutrální výraz. To byly dvě hlavní starosti věžové sněmovny. To, že se každého roku objevuje stále méně dívek, které by dokázaly usměrňovat jedinou sílu, nebo to tak aspoň vypadalo, a že se nalézá stále méně skutečné moci. Horší než strach těch, kdo dávali Aes Sedai za vinu Rozbití světa, horší než nenávist dětí Světla, horší než činy temných druhů, horší než to vše byly klesající počty a umenšování schopností. Chodby Bílé věže byly řídce zalidněné tam, kde dřív nebylo k hnutí, a to, co bylo dřív s jedinou silou snadné vykonat, bylo nyní velice složité či vůbec nemožné.

„Elaida má ještě jeden důvod k příchodu do Tar Valonu, dcero. Poslala zprávu po šesti holubech, abych ji zcela určitě dostala – a komu ještě v Tar Valonu poslala holuba, to se mohu jenom dohadovat – že přichází osobně. Oznámila věžové sněmovně, že ses zapletla s mladým mužem, který je ta’veren a je nebezpečný. Tvrdila, že byl v Caemlynu, ale když našla hostinec, v němž přebýval, zjistila, žes ho tajně dostala pryč.“

„Lidé v tom hostinci nám dobře a věrně sloužili, matko. Jestli někomu z nich ublížila...“ Moirain nedokázala zabránit tomu, aby se jí do hlasu nevloudil ostrý tón, a zaslechla, jak Leana přešlápla. Takovým tónem se před amyrlininým stolcem nemluvilo, dokonce ani král na vlastním trůnu by to neudělal.

„Měla bys vědět, dcero,“ podotkla amyrlin suše, „že Elaida neublíží nikomu, koho nepovažuje za nebezpečného. Jenom temným druhům a těm ubohým hloupým mužům, kteří se snaží usměrňovat jedinou sílu. Nebo těm, kdo ohrožují Tar Valon. Kdokoliv jiný, kdo není Aes Sedai, by, co se jí týče, mohl klidně být hracími kameny v dámě. Naštěstí pro něj si hostinský, nějaký mistr Gill, pokud se pamatuji, očividně Aes Sedai považuje, takže jí odpověděl k její spokojenosti. Elaida o něm vlastně mluvila docela hezky. Ale víc mluvila o tom mladém muži, kterého jsi odvedla s sebou. Tvrdla, že je nebezpečnější než kterýkoliv muž od dob Artuše Jestřábí křídlo. Víš, že občas dokáže předpovídat, a ve sněmovně si jejích slov velice považují.“

Kvůli Leaně Moirain mluvila, jak nejpokorněji dokázala. Nebylo to sice příliš pokorné, ale bylo to to nejlepší, co zvládla. „Mám s sebou tři mladé muže, matko, ale ani jeden z nich není král, a já velice pochybuji, že by některý z nich snil o sjednocení světa pod jedním vládcem. Od stoleté války sen Artuše Jestřábí křídlo nikdo nechoval.“

„Ano, dcero. Vesnické mladíky, tak mi to řekl urozený pán Agelmar. Ale jeden z nich je ta’veren.“ – Amyrlin opět zabloudila pohledem k truhlici. – „Ve sněmovně se rokovalo o tom, že bys měla být poslána do ústraní k rozjímání. To navrhla jedna z přísedících ze zeleného adžah, a druhé dvě souhlasně kývaly.“

Leana si opovržlivě odfrkla, nebo to možná udělala z pocitu marnosti. Když amyrlin mluvila, Leana se vždycky držela zpátky, ale Moirain tentokrát to přerušení chápala. Zelené adžah byly spojenci modrých po tisíc let. Od dob Artuše Jestřábí křídlo mluvily jako jedno adžah. „Nijak netoužím okopávat zeleninu v nějaké odlehlé vesnici, matko.“ Ani to neudělám, ať už si věžová sněmovna říká, co chce.

„Dále bylo navrženo, a to také zelenými, že by péče o tebe ve tvém ústraní měla být svěřena do rukou červených adžah. Červené sestry se snažily tvářit překvapeně, ale vypadaly jako rybaříci, kteří tajně loví v násadovém rybníce.“ Amyrlin si odfrkla. „Červené předstíraly váhání nad tím, že by měly vzít do opatrování někoho z jiného adžah, ale řekly, že se podřídí rozhodnutí sněmovny.“

Moirain se proti své vůli otřásla. „To by bylo... velice nepříjemné, matko.“ Bylo by to mnohem, mnohem horší. Červené nikdy nebyly jemné. Moirain tuto myšlenku rozhodně odsunula stranou, vypořádá se s ní později. „Matko, nerozumím tomuto zjevnému spojenectví mezi zelenými a červenými. Jejich víra, jejich přístup k mužům, jejich pohled na samotné cíle Aes Sedai, jsou naprosto opačné. A červené a zelené dokonce ani nedokážou hovořit jedny s druhými, aniž by na sebe nezačaly křičet.“

„Věci se mění, dcero. Já jsem pátá v řadě zvolená na amyrlinin stolec z modrého adžah. Možná mají dojem, že je to až příliš, nebo že způsob uvažování modrých už ve světě plném falešných Draků nedostačuje. Za tisíc let se změní mnoho věcí.“ Amyrlin se ošklíbla a promluvila jakoby k sobě. „Staré zdi slábnou a staré hradby se hroutí.“ Otřásla se a promluvila pevnějším hlasem. „Je tu ještě jeden návrh, který páchne jako týden stará ryba u přístavní hráze. Protože Leana je z modrého adžah a já jsem také z modrého, bylo nadneseno, že kdyby se mnou na tuto cestu byly vyslány dvě modré sestry, byly by to čtyři modré představitelky. Toto přednesly ve sněmovně, mně rovnou do očí, jako by probíraly opravu okapů. Postavily se mi dvě bílé sestry a dvě zelené. Žluté si cosi brblaly mezi sebou a pak neřekly tak ani tak. Ještě jedno ne a tvoje sestry Anaiya a Maigan by tu nebyly. Dokonce se, podotýkám že zcela otevřeně, hovořilo o tom, že já bych vůbec neměla opouštět Bílou věž.“

Když Moirain slyšela tato slova, vyděsilo ji to mnohem víc než to, že ji červené adžah chtějí dostat do spárů. Ať už pocházela kronikářka z kteréhokoliv adžah, hovořila pouze za amyrlin a amyrlin hovořila za všechny Aes Sedai a za všechny adžah. Tak tomu bylo vždy a nikdo nikdy nenavrhl nic jiného, dokonce ani v nejtemnějších chvílích trollockých válek, ani tehdy, když vojska Artuše Jestřábí křídlo uzavřela všechny žijící Aes Sedai v Tar Valonu. Amyrlinin stolec byl nade všemi, byl to amyrlinin stolec. Každá Aes Sedai byla amyrlin povinována poslušností. Nikdo nesměl zpochybňovat, co amyrlin dělá, nebo kdy se rozhodne odejít. Tento návrh odvrhoval tři tisíce let zvyklostí a zákonů.

„Kdo by se opovážil, matko?“

Amyrlin se hořce zasmála. „Skoro každý, dcero. Nepokoje? v Caemlynu. Svolání velkého hledání Valerského rohu, aniž by se nám dostalo dopředu nějakého varování, dokud nebylo veřejně vyhlášeno. Falešní Draci se objevují jako houby po dešti. Státy slábnou a hry rodů se účastní nejvíc urozenců od doby, co jim Artuš Jestřábí křídlo přistřihl křídla. A co je nejhorší, každá z nás ví, že se Temný znovu hýbe. Ukaž mi sestru, která si nemyslí, že Bílá věž ztrácí svou moc, a pokud nebude z hnědého adžah, tak už je mrtvá. Čas se možná krátí nám všem, dcero. Občas mám dojem, že skoro cítím, jak se krátí.“

„Jak říkáš, matko, věci se mění. Ale vně Zářících hradeb je stále ještě víc nebezpečí než uvnitř.“

Amyrlin se Moirain dlouho dívala do očí a pak pomalu kývla. „Nech nás, Leano. Promluvím s dcerou Moirain o samotě.“

Leana zaváhala jenom chviličku, než řekla: „Jak si přeješ, matko.“ Moirain cítila, jak je kronikářka překvapená. Amyrlin udělovala jen málo audiencí bez přítomnosti kronikářky, zvláště ne sestrám, které měla důvod přísně potrestat.

Dveře se otevřely a za Leanou zase zavřely. Leana v předpokoji neřekne ani slovo o tom, co se dělo uvnitř, ale zpráva o tom, že Moirain zůstala s amyrlin sama, se mezi Aes Sedai ve Fal Daře rozšíří jako stepní požár, a začnou dohady.

Jakmile se dveře zavřely, amyrlin vstala a Moirain cítila chvilkove zasvrbění, jak druhá žena usměrňovala jedinou sílu. Na chvíli to vypadalo, že je amyrlin obklopená jasně modrým světlem.

„Nevím o tom, že by některá ovládala tvůj starý trik,“ řekla: amyrlin a zlehka se prstem dotkla modrého kamene, který měla Moirain na čele, „ale většina z nás ovládá nějaké triky, které si pamatuje z dětství. V každém případě teď nikdo nemůže vyslechnout, co se tu bude povídat.“

Náhle Moirain objala, bylo to hřejivé objetí mezi starými přítelkyněmi. Moirain její objetí opětovala stejně vřele.

„Ty jsi jediná, Moirain, s kým se mohu rozpomenout na to, kdo vlastně jsem. Dokonce i Leana se vždycky chová, jako bych se tou štólou a holí stala, dokonce i když jsme spolu samy, jako bychom se spolu nikdy jako novicky nehihňaly. Občas si přeji, abychom ty a já byly stále ještě novickami. Stále tak nevinné, aby nám všechno připadalo jako oživlý příběh kejklíře, stále tak nevinné, abychom si myslely, že najdeme muže – měli to být princové, pamatuješ? Krásní, silní a něžní – kteří dokážou žít se ženou, jež ovládá sílu Aes Sedai. Stále tak nevinné, abychom snily o šťastném konci toho příběhu a o tom, že budeme žít jako ostatní ženy, jenom s něčím navíc.“

„Jsme Aes Sedai, Siuan. Máme povinnosti. Dokonce i kdybychom se ty a já nenarodily se schopností usměrňovat jedinou sílu, obětovala bys to všechno pro domov a manžela, i kdyby to byl princ? Tomu nevěřím. Tohle je sen vesnické hospodyňky. Ani zelené nezacházejí tak daleko.“

Amyrlin ustoupila. „Ne, nevzdala bych se toho. Většinou ne. Ale bývaly doby, kdy jsem těm vesnickým hospodyňkám záviděla. V této chvíli jim skoro závidím. Moirain, pokud někdo, dokonce i Leana, objeví, co máme v plánu, obě nás utiší. A já nemohu tvrdit, že to nebude správné.“