Velké Hledání

8 Drak Znovuzrozený

Rand zprvu vedle strážce kráčel trochu ztuhle a byl nervózní. Postav se tomu zpříma. Lanovi se to snadno řeklo. Jeho si ale amyrlin nezavolala. On si nemusel lámat hlavu, jestli ho, ještě než skončí den, nezkrotí, nebo něco horšího. Rand měl pocit, jako by mu cosi uvízlo v krku. Nedokázal polknout, i když se mu strašně chtělo.

V chodbách se hemžili lidé, sloužící spěchající za svými ranními povinnostmi, válečníci ve všedních oděvech přepásaných meči. Několik mladších chlapců s cvičnými meči se drželo dospělých a napodobovalo jejich způsob chůze. Po boji nezůstalo ani stopy, ale dokonce i děti vypadaly ostražitě. Dospělí se tvářili jako kočky číhající na hordu krys.

Ingtar se na Randa s Lanem, když procházeli kolem, divně, skoro ustaraně, podíval a otevřel ústa, ale nic neřekl. Kajin, vysoký, hubený a nenápadný, zamával nad hlavou zaťatými pěstmi a zakřičel: „Tai’šar Malkier! Tai’šar Manetheren!" Pravá krev Malkieru. Pravá krev Manetherenu.

Rand nadskočil. Světlo, proč to řekl? Nebuď hlupák, vynadal si. Tady všichni o Manetherenu vědí. Znají každý starý příběh, pokud se v něm bojuje. Ať shořím, měl jsem zmizet.

Lan zvedl pěsti v odpověď. „Tai’šar Shienar!"

Dokázal by uniknout, mohl by se ztratit v davu na dost dlouho, aby se dostal ke koni? Jestli za mnou pošle stopaře... S každým krokem byl Rand napjatější.

Když se přiblížili k ženským komnatám, Lan náhle vyštěkl: „Kočka kráčí přes nádvoří!“

Rand se překvapeně srovnal tak, jak ho to Lan učil, narovnal záda, ale svaly měl povolené, jako by visel na drátku, který měl upevněný na temeni hlavy. Byla to uvolněná, téměř pyšná chůze. Na pohled byl sice uvolněný, ale rozhodně ne uvnitř. Neměl čas přemýšlet nad tím, co dělá. Vedle sebe oba muži zabočili za poslední roh.

Když se dvojice mužů přiblížila, ženy u vstupu do ženských komnat klidně vzhlédly. Některé posedávaly za stolky a kontrolovaly velké účetní knihy, do nichž občas cosi zapsaly. Jiné pletly nebo pracovaly s jehlou a vyšívacím rámem. Hlídaly tu urozené dámy v hedvábí i ženy v livrejích. Obloukové dveře byly otevřené a až na přítomné ženy je nikdo nehlídal. Nic víc nebylo potřeba. Žádný shienarský muž by nevstoupil bez vyzvání, ale každý shienarský muž byl připraven ty dveře v případě potřeby bránit, nicméně by ho to, pokud by k tomu opravdu došlo, vylekalo.

Randovi se sevřel žaludek a žluč mu vystoupila až do hrdla. Jednou se podívají na tvůj meč a zaženou nás. No, to jsi přece chtěl, ne? Jestli nás zaženou, tak se třeba ještě dostanu pryč. Pokud na nás nezavolají stráže. Rand se držel postoje, který mu přikázal Lan, jako se tonoucí chytá stébla. Držel se ho, jako by to byla jediná věc, která mu brání stáhnout ocas mezi nohy a uprchnout.

Když vešli a zastavili se, Nisura, jedna z dvorních dam urozené paní Amalisy, žena s kulatou tváří, odložila vyšívání a zvedla se. Očima přelétla jejich meče a stiskla rty, ale nic neříkala. Všechny ženy přerušily to, co právě dělaly, a mlčky, napjatě přihlížely.

„Čest vám oběma,“ pravila Nisura a lehce se uklonila. Hodila očima po Randovi, ale tak rychle, že si nebyl jist, jestli to opravdu viděl. Připomnělo mu to, co říkal Perrin. „Amyrlinin stolec vás očekává.“ Pokynula rukou a přistoupily dvě urozené paní – nikoliv služky, byla jim totiž prokazována čest – aby je doprovodily. Ženy se poklonily, o chloupek níž než Nisura, a pokynuly jim, aby šli dál. Obě se úkosem podívaly na Randa, načež si ho přestaly všímat úplně.

Hledaly nás všechny, nebo jenom mě? A proč nás všechny?

Uvnitř se na ně dívaly tak, jak Rand čekal – dva muži v ženských komnatách tam, kde byli muži vzácní – a jejich meče vyvolaly nejedno pozvednuté obočí, ale nikdo nic neřekl. Jak procházeli chodbou, vytvářely se za nimi hloučky rozmlouvajících urozených paní, které však šeptaly tak tiše, že jim Rand nerozuměl. Lan šel, jako by si toho ani nevšiml. Rand držel krok s jejich průvodkyněmi a přál si, aby slyšel, co si tu vykládají.

A pak dorazili do komnat amyrlin, kde v chodbě přede dveřmi byly tři Aes Sedai. Vysoká Aes Sedai, Leana, držela hůl se zlatým plamenem. Ty druhé dvě Rand neznal, jedna byla podle třásní od bílých adžah a druhá od žlutých. Vzpomněl si však, že je už viděl, jak na něj zírají, když se předtím hnal těmi stejnými chodbami. Hladké tváře Aes Sedai a vědoucí výraz. Prohlížely si ho s pozdviženým obočím a našpulenými rty. Ženy, které ho s Lanem přivedly, udělaly pukrle a předaly muže Aes Sedai.

Leana se na Randa slabě usmála, nicméně hlas měla ostrý. „Co jsi to dnes přivedl před amyrlin, Lane Gaidine? Mladého lva? Neměl bys ho ale ukazovat žádné ze zelených, nebo se s ním některá bude chtít spojit dřív, než se nadechne. Zelené se s muži rády spojují, když jsou ještě mladí.“

Randa napadlo, zda je vskutku možné potit se pod vlastní kůží. Měl pocit, že má zpocené i vnitřnosti. Chtěl se podívat na Lana, ale vzpomněl si, co mu strážce přikazoval. „Jsem Rand al’Thor, syn Tama al’Thora, z Dvouříčí, které kdysi bývalo Manetherenem. Jelikož si mne amyrlinin stolec povolal, Leano Sedai, tak přicházím. Jsem připraven.“ Překvapilo ho, že se mu ani jednou nezachvěl hlas.

Leana zamrkala a její úsměv vystřídal zamyšlený pohled. „Tohle že má být ovčák, Lane Gaidine? Dnes ráno nebyl tak sebejistý.“

„Je to muž, Leano Sedai,“ odvětil Lan pevně, „nic víc, nic míň. Jsme to, co jsme.“

Aes Sedai zavrtěla hlavou. „Svět je s každým dnem podivnější. Kovář nejspíš bude nosit korunu a mluvit vznešenou řečí. Počkejte tu.“ Zmizela uvnitř, aby je ohlásila.

Byla pryč jenom chvilku, ale Rand si uvědomoval nepříjemné pohledy zbývajících Aes Sedai. Snažil se jim jejich pohledy vracet stejně, jak mu Lan řekl, a ony daly hlavy dohromady a začaly si cosi špitat. Co si to vykládají? Co vědí? Světlo, budou mě chtít zkrotit? Co myslel Lan tím, že se musím srovnat se vším, co přijde?

Vrátila se Leana a kývla na Randa, aby vstoupil. Když Lan vykročil za ním, opřela mu hůl o prsa a zastavila ho. „Ty ne, Lane Gaidine. Moirain Sedai pro tebe má úkol. Tvoje lvíče bude uvnitř v bezpečí i samo.“

Dveře se za ním prudce zavřely, ale Rand ještě stihl zaslechnout Lana. Strážce promluvil ohnivě a pevně, ale tak tiše, aby to slyšel jenom Rand. „Tai’šar Manetheren!"

Moirain seděla na jedné straně a jedna z hnědých Aes Sedai, kterou Rand předtím zahlédl v žaláři, na druhé, ale byla to žena sedící na vysoké židli za širokým stolem, kdo přitáhl jeho pohled. Závěsy před střílnami byly částečně roztažené, ale mezerami pronikalo tak málo světla, že jí nebylo pořádně vidět do obličeje. Nicméně ji Rand poznal. Amyrlin.

Rychle poklekl, s levou rukou položenou na jílci meče a pravou pěstí přitisknutou na vzorovaný kobereček, a sklonil hlavu. „Jak jsi mne povolala, matko, tak přicházím. Jsem připraven.“ Zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak amyrlin nadzvedla obočí.

„Opravdu jsi, chlapče?“ V jejím hlas znělo pobavení. A ještě něco, ale Rand nemohl přijít na to, co. Pobaveně rozhodně nevypadala. „Vstaň, chlapče, ať si tě mohu prohlédnout.“

Rand se narovnal a snažil se udržet uvolněný výraz. Velkou práci mu dalo už to, aby nezatínal pěsti. Tři Aes Sedai. Kolik jich je potřeba ke zkrocení jednoho muže? Za Logainem jich poslaly asi tucet. Udělala by mi to Moirain? Rand se amyrlin podíval do očí. Aes Sedai ani nemrkla.

„Posaď se, chlapče,“ řekla nakonec a ukázala na židli s dřevěným opěradlem, která stála na opačné straně stolu přesně proti její židli. „Obávám se, že to bude trvat poněkud déle.“

„Děkuji, matko.“ Rand se poklonil, jak mu Lan řekl, podíval se na židli a dotkl se svého meče. „S tvým dovolením, matko, postojím. Hlídkování ještě neskončilo.“

Amyrlin si vyčerpaně vzdychla a podívala se na Moirain. „Tys k němu pustila Lana, dcero? Bude s ním dost těžké pořízení, i když nebude přebírat strážcovské manýry.“

„Lan učil všechny chlapce, matko,“ odvětila klidně Moirain. „S tímto strávil o něco víc času, protože má meč.“

Hnědá Aes Sedai se zavrtěla na židli. „Gaidinové jsou škrobení a pyšní, matko, nicméně jsou užiteční. Nevzdala bych se Tomase, jako ty by ses nevzdala Alrika. Dokonce jsem zaslechla i některé červené, jak si občas postesknou, že by jim strážce nevadil. A zelené, samozřejmě...“

Teď si ho ani jedna Aes Sedai nevšímala. „Ten meč,“ ozvala se opět amyrlin. „Vypadá to jako čepel s volavkou. Jak se k němu dostal, Moirain?“

„Tam al’Thor opustil Dvouříčí jako chlapec, matko. Připojil se k vojsku v Illianu a sloužil ve válce s bělokabátníky a v posledních dvou válkách s Tearem. Časem to dotáhl až na mistra šermíře a zástupce kapitána u rytířů. Po aielské válce se Tam al’Thor vrátil do Dvouříčí s manželkou z Caemlynu a malým chlapečkem. Bylo by mi hodně pomohlo, kdybych to byla věděla dřív, ale dozvěděla jsem se to až teď.“

Rand na Moirain ohromeně zíral. Věděl, že Tam opustil Dvouříčí a vrátil se s manželkou cizinkou a mečem, ale ten zbytek... Kde jsi to zjistila? V Emondově Roli ne, leda by ti Nyneiva prozradila víc než mně. Malým chlapečkem. Neřekla svým synem. Ale to já jsem.

„Proti Tearu.“ Amyrlin se lehce zamračila. „No, v oněch válkách byla vina na obou stranách. Poznáš, Verin, jestli je ten meč pravý?“

„Mohu provést zkoušku, matko.“

„Tak si ho vezmi a vyzkoušej ho, dcero.“

Ani teď se na něj žádná z trojice žen nepodívala. Rand o krok ustoupil a sevřel jílec. „Ten meč mi dal můj otec,“ prohlásil rozzlobeně. „Nikdo mi ho nevezme.“ Teprve tehdy si uvědomil, že se Verin ani nepohnula. Zmateně se na ženy podíval a snažil se opět získat rovnováhu.

„Takže,“ poznamenala amyrlin, „máš v sobě oheň i přesto, co ti do hlavy natloukl Lan. To je dobře. Budeš to potřebovat.“

„Jsem, co jsem, matko,“ podařilo se Randovi ze sebe vypravit poměrně klidně. „Jsem připraven na to, co přijde.“

Amyrlin se ušklíbla. „Opravdu se k tobě dostal Lan. Teď mě poslouchej, chlapče. Za pár hodin odjede Ingtar hledat ztracený roh. Tvůj přítel Mat půjde s ním. Předpokládám, že tvůj druhý přítel – Perrin? – půjde také. Chtěl by ses k nim připojit?“

„Mat s Perrinem odcházejí? Proč?“ Opožděně si vzpomněl a uctivě dodal: „Matko.“

„Víš o té dýce, co nosil tvůj přítel?“ To, jak se jí zkřivily rty, ukázalo, co si o dýce myslí. „Tu sebrali také. Dokud ji nenajde, spojení mezi ním a čepelí nelze úplně zlomit a on zemře. Jestli chceš, můžeš jít s nimi. Nebo můžeš zůstat tady. Urozený pán Agelmar tě tu bezpochyby nechá, jak dlouho budeš chtít. Já dnes také odjíždím. Moirain Sedai mě bude doprovázet, taktéž Egwain s Nyneivou, takže pokud zůstaneš, budeš tu sám. Můžeš si vybrat.“

Rand na ni zíral. Ona říká, že můžu jít, kam se mi zachce. Tak proto si mě sem pozvala? Mat umírá! Rand se podíval na Moirain, která naprosto nevzrušeně seděla s rukama v klíně. Vypadala, jako by ji nic na světě nezajímalo méně než to, kam půjde. Kterým směrem se mě snažíš popohnat, Aes Sedai? Ať shořím, ale já půjdu někam jinam. Jenže jestli Mat umírá... Nemohu ho opustit. Světlo, jak jenom tu dýku najdeme?

„Nemusíš se rozhodnout hned,“ dodala amyrlin. Ona také vypadala, že jí na Randově rozhodnutí nezáleží. „Ale musíš se rozhodnout, než odjede Ingtar.“

„Pojedu s Ingtarem, matko.“

Amyrlin nepřítomně kývla. „To je tedy vyřízeno. Vím, že můžeš usměrňovat sílu, chlapče. Co o tom víš?“

Randovi poklesla brada. Právě přemýšlel o Matovi a její nedbalá slova ho zasáhla jako létací dveře od stáje. Všechny Lanovy rady a nařízení se mu popletly. Zíral na amyrlin a olizoval si rty. Jedna věc bylo myslet si, že to ví, ale něco zcela jiného bylo zjistit, že to skutečně ví. Nakonec mu na čele vyrazil pot.

Amyrlin se na sedadle předklonila a čekala na jeho odpověď, ale Rand měl pocit, že se chce zase opřít. Vzpomněl si na to, co říkal Lan. Ona se tě bojí... Náhle mu bylo do smíchu. Pokud se ona bojí jeho.

„Ne, nemohu. Chci říct... neudělal jsem to schválně. Prostě se to stalo. Nestojím o – o usměrňování síly. Už to nikdy neudělám. To přísahám.“

„Tak ty o to nestojíš,“ řekla amyrlin. „No, to je moudré. A také hloupé. Některé muže lze usměrňování naučit, většinu však ne. Ale několik málo má v sobě zárodek už od narození. Dříve nebo později jedinou silou začnou vládnout, ať už chtějí či nikoliv, jako že z jikry vyroste ryba. Ty budeš usměrňovat dál, chlapče. Nemůžeš tomu odpomoci. A raději by ses měl usměrňování naučit, naučit se sílu ovládat, jinak nebudeš žít ani tak dlouho, abys stačil zešílet. Jediná síla zabíjí ty, kteří nedokážou řídit její tok.“

„Jak se to ale mám naučit?“ chtěl vědět Rand. Moirain s Verin tam prostě jenom nevzrušeně seděly a pozorovaly ho. Jako pavouci. „Jak? Moirain tvrdí, že mě nemůže nic naučit, a já nevím, jak se to naučit, vlastně ani co se učit. A stejně to nechci. Chci, aby to přestalo. Copak tomu nerozumíte? Chci to zastavit!“

„Řekla jsem ti pravdu, Rande,“ ozvala se tentokrát Moirain. Mluvila, jako by si jen tak nezávazně povídali. „Ti, kdo by tě to mohli naučit, muži Aes Sedai, jsou tři tisíce let po smrti. Žádná žijící Aes Sedai tě nemůže naučit, jak se dotknout saidínu, o nic víc, než ty bys nás mohl naučit, jak se dotknout saidaru. Pták nemůže naučit rybu létat a ryba zase nemůže naučit ptáka plavat.“

„Vždycky jsem tohle považovala za špatné úsloví,“ poznamenala Verin náhle. „Existují ptáci, kteří se umějí potápět a plavat. A v Bouřlivém moři žijí také ryby, které létají, mají dlouhé ploutve, a když je natáhnou, mají rozpětí jako člověk a zobáky jako meče, dokážou prorazit...“ Postupně znejistěla a odmlčela se. Moirain s amyrlin seděly a s dokonale kamenným výrazem ji pozorovaly.

Rand využil přerušení k tomu, aby znovu nabyl ztracenou rovnováhu. Jak ho tomu kdysi dávno naučil Tam, utvořil si v mysli jediný plamen a nakrmil ho svým strachem. Hledal prázdnotu a její klid. Plamen jako by rostl, až všechno pohltil, až byl tak velký, že ho Rand nedokázal pojmout, ani si ho dál představovat. A pak zmizel a na svém místě zanechal pocit klidu. Na okrajích se sice stále míhaly emoce, strach a hněv, jako černé tečky, ale prázdnota držela, i když se její povrch občas rozvlnil jako hladina jezera, na niž dopadne oblázek. Aes Sedai mu pozornost nevěnovaly jenom chviličku, ale když se obrátily zpátky, Rand měl tvář dokonale vyrovnanou.

„Proč mi to vykládáš, matko?“ zeptal se. „Měla bys mě zkrotit.“

Amyrlin se zamračila a otočila se k Moirain. „To ho taky naučil Lan?“

„Ne, matko. To má od Tama al’Thora.“

„Proč?“ zeptal se Rand znovu.

Amyrlin se mu zpříma zadívala do očí a pravila: „Protože ty jsi Drak Znovuzrozený.“

Prázdnota se otřásla. Svět se otřásl. Všechno kolem Randa zavířilo. Rand se soustředil na nicotu a prázdnota se vrátila, svět se ustálil. „Ne, matko. Mohu usměrňovat, Světlo mi pomoz, ale nejsem Raolin Zhoubce Temného, ani Guair Amalasan, ani Jurian Kamenný luk. Můžeš mě zkrotit, zabít nebo mě nechat jít, ale rozhodně ze mě nebude ochočený falešný Drak na tarvalonském vodítku.“

Zaslechl, jak Verin zalapala po dechu. Amyrlin se rozšířily oči, pohled měla tvrdý jako modrá skála. Na Randa to však nemělo vliv, vklouzlo to prostě do prázdnoty v jeho mysli.

„Kdes slyšel ta jména?“ dožadovala se amyrlin. „Kdo ti řekl, že Tar Valon tahá za nitky kteréhokoliv falešného Draka?“

„Přítel, matko,“ opáčil Rand. „Jeden kejklíř. Jmenoval se Tom Merrilin. Teď už je mrtvý.“ Moirain vyjekla a Rand se na ni podíval. Tvrdila, že Tom není mrtvý, ale nikdy mu nepodala jediný důkaz a Rand nechápal, jak by mohl nějaký člověk přežít zápas muže proti mizelci. To pomyšlení bylo nepatřičné a hned se ztratilo. Zůstala jenom prázdnota a jednota.

„Ty nejsi falešný Drak,“ prohlásila pevně amyrlin. „Ty jsi skutečný Drak Znovuzrozený.“

„Jsem jenom ovčák z Dvouříčí, matko.“

„Dcero, pověz mu ten příběh. Ten skutečný příběh. Poslouchej dobře, chlapče.“

Moirain začala mluvit. Rand upíral oči do tváře amyrlin, ale slyšel ji.

„Asi před dvaceti lety přešli Aielové Páteř světa, Dračí stěnu. Udělali to pouze jednou jedinkrát. Zpustošili Cairhien, zničili každé vojsko, které proti nim poslali, a vypálili i samotné město Cairhien. Probojovali se až k Tar Valonu. Byla zima a sněžilo, ale pro Aiely neznamenají zima ani vedro nic. Konečná bitva, ta poslední, která vše rozhodla, se odehrála před Zářícími hradbami, ve stínu Dračí hory. Po třech dnech a třech nocích bojů se Aielové obrátili a stáhli se, jako by dokončili, co přišli udělat, což znamenalo zabití krále Lamana z Cairhienu pro jeho zločiny proti stromu života. Tehdy začíná můj příběh. A tvůj.“

Převalili se přes Dračí stěnu jako záplava. Celou cestu až k Zářícím hradbám. Rand čekal, dokud vzpomínky nevyblednou, ale byl to Tamův hlas, co slyšel, jak tenkrát Tam blábolil v horečce a vytahoval tajemství z jeho minulosti. Ten hlas lnul k prázdnotě a snažil se proniknout dovnitř.

„Tehdy jsem již patřila mezi přijaté novicky,“ vykládala Moirain dál, „Jako byla i naše matka, amyrlin. Brzy jsme měly být přijaty do sesterstva a té noci jsme měly službu u tehdejší amyrlin. Byla tam také její kronikářka, Gitara Moroso. Všechny hotové sestry byly venku a léčily, kolik zraněných jenom zvládly, dokonce i červené. Svítalo. Oheň v krbu nedokázal zahnat chlad. Konečně přestalo sněžit a i v komnatách amyrlin v Bílé věži jsme cítily kouř z okolních vesnic, které shořely při bojích.“

V bitvě je vždycky horko, i když se bojuje ve sněhu. Musel jsem se dostat od toho zápachu smrti. Do prázdného klidu v Randově mysli se zakousl Tamův blouznící hlas. Prázdnota se zachvěla a srazila se, vyrovnala se a opět se zakymácela. Amyrlin do něho zabodávala pohled. Rand cítil, že se opět potí. „Bylo to všechno jenom blouznění v horečce,“ řekl. „Byl nemocný.“ Zvedl hlas. „Jmenuji se Rand al’Thor. Jsem obyčejný ovčák. Můj otec je Tam al’Thor a moje matka byla –“

Moirain se kvůli němu na chvíli odmlčela, ale nyní ho přerušila tichým, vytrvalým hlasem. „Karaethonský cyklus, Dračí proroctví, říkají, že Drak se zrodí na úbočí Dračí hory, kde zahynul při Rozbití světa. Gitara Sedai občas dokázala předpovídat budoucnost. Byla stará a vlasy měla bílé jako padlý sníh, ale když na ni přišlo předpovídání, bylo to silné. Okny proudilo ranní světlo, a když jsem jí podávala šálek čaje, sílilo. Amyrlin se mě zeptala, jaké jsou novinky z bitvy. A Gitara Sedai vstala z křesla, údy měla strnulé, třásla se a tvářila se, jako by nahlédla do samotné Jámy smrti v Shayol Ghulu, a vykřikla: ‚On se zrodil znovu! Cítím ho! Drak se právě poprvé nadechl na svahu Dračí hory! Přichází! On přichází! Světlo nám pomoz! Světlo pomoz světu! Leží na sněhu a jeho hlas zní jako polnice! Plane jako slunce!‘ – A mrtvá mi padla do náručí.“

Úbočí hory. Zaslechl jsem dětský pláč. Porodila ho tam sama, než zemřela. Dítě promodralé zimou. Rand se snažil Tama zahnat. Prázdnota byla stále menší a menší. „Blouznil v horečce,“ zachrčel. Nemohl jsem tam to dítě nechat. „Narodil jsem se ve Dvouříčí.“ Vždycky jsem věděl, žes chtěla děti, Kari. Odtrhl zrak od amyrlin. Snažil se udržet prázdnotu. Věděl, že tak se to nedělá, ale ona se mu hroutila. Ano, holka. Rand je dobré jméno. „Já-jsem-Rand-al’Thor!“ Třásly se mu nohy.

„A tak jsme poznaly, že se Drak znovu zrodil,“ pokračovala Moirain. „Amyrlin nás přiměla přísahat, že toto tajemství zachováme, my dvě, protože věděla, že ne všechny sestry pohlížejí na znovuzrození tak, jak je potřeba. A poslala nás, abychom Draka našly. Po té bitvě však zůstalo mnoho sirotků. Příliš mnoho. Doslechly jsme se, že jakýsi muž našel na hoře dítě. To bylo všechno. Muž a malý chlapeček. Tak jsme hledaly dál. Hledaly jsme celé roky, nalézaly jsme další stopy a probíraly se proroctvími. ‚Bude pocházet ze staré krve a budou ho vychovávat lidé ze staré krve.‘ To bylo jedno. Byla i další. Jenomže míst, kde stará krev, pocházející z věku pověstí, zůstala silná, bylo příliš mnoho. A pak, ve Dvouříčí, kde stará krev Manetherenu stále kypí jako řeka při povodni, v Emondově Roli, jsem našla tři chlapce, kteří se narodili v údobí několika týdnů kolem bitvy u Dračí hory. A jeden z nich mohl usměrňovat. Vážně si myslíš, že za tebou trolloci přišli jenom proto, že jsi ta’veren? Ty jsi Drak Znovuzrozený.“

Randovi se podlomila kolena. Sesul se do dřepu a jenom díky tomu, že se rukama opřel o předložku, neupadl na obličej. Prázdnota byla pryč, klid byl roztříštěn. Rand zvedl hlavu a ony ho pozorovaly, tři Aes Sedai. Tváře měly klidné, hladké jako neporušená hladina jezírka, a ani nemrkly. „Můj otec je Tam al’Thor a já jsem se narodil...“ Nehybně ho pozorovaly. Ony lžou. Já nejsem... co tvrdí! Nějakým způsobem, nějak, mi lžou, snaží se mě využít. „Nenechám se vámi využívat.“

„Kotva není zneužita tím, že přidrží člun,“ poznamenala amyrlin. „Ty jsi byl stvořen z jednoho určitého důvodu, Rande al’Thore. ‚Až větry Tarmon Gai’donu pohladí zemi, on se postaví Stínu a opět přivede do světa Světlo.‘ Proroctví musejí být naplněna, jinak se Temný osvobodí a přetvoří svět podle svého. Nadchází Poslední bitva, a ty jsi byl zrozen, abys sjednotil lidstvo a vedl ho proti Temnému.“

„Ba’alzamon je mrtvý,“ zachraptěl Rand a amyrlin si odfrkla jako poslední stájník.

„Jestli tomu věříš, tak jsi stejný hlupák jako Domani. Mnozí věří, že je mrtvý, nebo to aspoň tvrdí, ale já bych stejně neriskovala tím, že bych ho pojmenovala. Temný žije a osvobozuje se. Ty se Temnému postavíš. Je to tvůj osud.“

Je to tvůj osud. Tohle už Rand slyšel, ve snu, který možná nebyl tak docela snem. Napadlo ho, co by amyrlin řekla, kdyby věděla, že k němu Ba’alzamon mluví ve snech. Je to skončeno. Ba’alzamon je mrtvý. Viděl jsem ho umírat.

Náhle mu došlo, že tu dřepí jako žába a krčí se před nimi. Pokusil se znovu vytvořit prázdnotu, ale hlavou mu vířily hlasy a mařily veškeré jeho úsilí. Je to tvůj osud. Dítě ležící ve sněhu. Ty jsi Drak Znovuzrozený. Ba’alzamon je mrtvý. Rand je hezké jméno, Kari. Nenechám se využít! Díky své přirozené tvrdohlavosti se znovu postavil zpříma. Postav se tomu zpříma. Aspoň si můžeš uchovat svou hrdost. Tři Aes Sedai ho bezvýrazně pozorovaly.

„Co...“ S námahou uklidnil hlas. „Co se mnou uděláte?“

„Nic,“ řekla amyrlin a zamrkala. To nebyla odpověď, jakou čekal, odpověď, které se bál. „Říkáš, že chceš provázet svého přítele s Ingtarem. Udělej to. Já jsem tě nijak neoznačila. Některé sestry snad vědí, že jsi ta’veren, ale to je všechno. Jenom my tři víme, kdo ve skutečnosti jsi. Přivedou mi i tvého přítele Perrina, jako přivedli tebe, a navštívím i tvého třetího přítele na ošetřovně. Můžeš jít, kam se ti zlíbí, a nemusíš se bát, že za tebou pošlu červené sestry.“

Kdo ve skutečnosti jsi. Vzplál v něm hněv, horký a sžíravý. Přinutil se ho nedat najevo. „Proč?“

„Proroctví musejí být naplněna. Necháme tě jít, i když víme, kdo jsi, protože jinak svět, jaký známe, zahyne a Temný sežehne zemi ohněm a smrtí. Ale nezapomínej, že ne všechny Aes Sedai mají stejný názor. I některé tady, na Fal Daře, by tě zabily, kdyby věděly jen desetinu toho, co jsi zač, a cítily by asi stejnou lítost, jako kdyby vykuchaly rybu. Jsou tu však také muži, kteří se s tebou určitě smáli, co by udělali to stejné, kdyby věděli. Buď opatrný, Rande al’Thore, Draku Znovuzrozený.“

Rand si je všechny tři postupně prohlédl. Vaše proroctví se mnou nemají nic společného. Ony mu pohled oplácely tak klidně, až skoro nemohl uvěřit, že se ho snaží přesvědčit, že je tím nejvíce nenáviděným a nejvíce obávaným mužem v dějinách světa. Rand prošel skrze svůj strach a na druhé straně vyšel na jakémsi chladném místě. Hněv bylo to jediné, co ho ještě hřálo. Mohly ho klidně zkrotit nebo ho na místě spálit na škvarek, jemu už na tom nezáleželo.

Vrátila se mu jedna část Lanovým rad. S levou rukou na jílci pootočil meč za sebe, pravou ruku položil na pochvu a s nataženými pažemi se uklonil. „S dovolením, matko, smím odsud odejít?“

„Dávám ti svolení k odchodu, synu.“

Rand se narovnal a ještě chviličku zůstal stát. „Nenechám se využít,“ oznámil jim. Když se obrátil a odešel, následovalo dlouhé ticho.

Ticho v místnosti trvalo ještě dlouho poté, co Rand odešel, až se nakonec amyrlin dlouze nadechla. „Rozhodně se mi nelíbí, co jsme právě udělaly,“ řekla. „Bylo to nutné, ale... Bude to fungovat, dcero?“

Moirain potřásla hlavou, slabounce. „Nevím. Ale bylo to nutné, pořád ještě je.“

„Nutné,“ souhlasila Verin. Dotkla se čela a podívala se na zvlhlé prsty. „Je silný. A umíněný, jak jsi říkala, Moirain. Mnohem silnější, než jsem čekala. Možná ho nakonec budeme muset zkrotit, než...“ Oči se jí rozšířily. „Ale to nemůžeme, že? Ta proroctví. Světlo nám odpusť za to, co vypouštíme do světa.“

Ticho se vrátilo.

Blížila se bouře. Nyneiva to cítila. Silná bouře, nejhorší bouře, jakou kdy zažila. Uměla se zaposlouchat do větru a zjistit, jaké bude počasí. Všechny vědmy tvrdily, že to dokážou, i když mnohé to neuměly. Nyneivě tato schopnost připadala daleko lepší, dokud se nedozvěděla, že je to projev síly. Každá žena, která uměla naslouchat větru, mohla usměrňovat, i když většinou si, jako ona, ani neuvědomovala, co vlastně dělá, chápala pouze útržky.

Jenomže tentokrát nebylo něco v pořádku. Venku zářilo ranní slunce jako zlatá koule na čisté modré obloze a ptáci v zahradách zpívali, ale tím to nebylo. Naslouchání větru by přece nebylo k ničemu, kdyby nedokázala předpovědět počasí dřív, než se objevily známky změn. Tentokrát však bylo cosi v nepořádku s jejím cítěním, něco bylo tentokrát jiné než obvykle. Bouři cítila kdesi v dálce, příliš daleko, aby ji vůbec mohla vycítit. A přesto měla dojem, jako by se z oblohy nad její hlavou měly řinout proudy deště a zároveň měl padat sníh a kroupy, všechno najednou, a vyjící vítr by měl otřásat kameny tvrze. A také cítila hezké počasí, které mělo trvat ještě několik dní, ale již bylo utlumeno tou bouří.

Na střílně se usadila modřinka, jakoby na výsměch jejímu smyslu pro počasí, a nahlédla do chodby. Když spatřila Nyneivu, zmizela jako blesk z modrého a bílého peří.

Nyneiva hleděla na místo, kde předtím ptáček seděl. Je tu bouře a není. Něco to znamená. Ale co?

Dál v chodbě plné žen a malých dětí si všimla Randa. Kráčel pryč a ženy, které ho provázely, musely málem běžet, aby s ním udržely krok. Nyneiva vážně kývla. Je-li tu bouře, která není bouří, tak Rand bude jejím středem. Zvedla sukně a spěchala za ním.

Ženy, s nimiž se od svého příchodu do Fal Dary spřátelila, se s ní snažily promluvit. Věděly, že Rand přišel s ní a že jsou oba z Dvouříčí, a chtěly vědět, proč si ho amyrlinin stolec povolal. Amyrlinin stolec! Nyneiva, jíž jako by ledová ruka svírala žaludek, se rozběhla, ale než se dostala z ženských komnat, ztratila ho z dohledu za příliš mnoha rohy a lidmi.

„Kudy šel?“ zeptala se Nisury. Nebylo nutné říkat kdo. Randovo jméno slyšela v rozhovoru žen, které se shlukly v obloukových dveřích.

„Nevím, Nyneivo. Vyšel tak rychle, jako by měl za patami samotnou Zhoubu duší. A to klidně mohl, když sem přišel s mečem za pasem. S Temným si teď nemusí lámat hlavu. Kam ten svět spěje? A jeho přivedli do komnat amyrlin, opravdu. Pověz mi, Nyneivo, opravdu je ve vaší zemi princem?“ Ostatní ženy zmlkly a naklonily se blíž, aby lépe slyšely.

Nyneiva si nebyla jistá, co vlastně odpověděla. Něco, co je přimělo, že ji nechaly jít dál. Se zaťatými pěstmi vyběhla z ženských komnat a pak nahlížela do každé chodby, aby se podívala, zda tam Rand není. Světlo, co mu udělaly? Měla jsem ho nějak dostat pryč od Moirain, Světlo ji oslep. Jsem jeho vědma.

To tedy jsi, poškleboval se jí tichý hlásek. Opustila jsi Emondovu Roli a oni se tam teď musejí starat sami o sebe. Můžeš si vůbec ještě říkat jejich vědma?

Neopustila jsem je, odpovídala si Nyneiva ohnivě. Přivedla jsem z Devenského Průseku Mavru Mallenovou, aby se o ně postarala, dokud se nevrátím. Se starostou a vesnickou radou to zvládá a vychází i s ženským kroužkem.

Mavra se bude muset vrátit do své vlastní vesnice. Žádná ves se neobejde bez vědmy na delší dobu. Nyneiva se v nitru přikrčila. Z Emondovy Role odešla už před několika měsíci.

„Jsem vědma z Emondovy Role!“ pronesla nahlas.

Zamrkal na ni olivrejovaný sloužící s náručí plnou štůčků látky a pak se jí hluboko poklonil a odchvátal pryč. Podle toho, jak se tvářil, dychtil být kdekoliv jinde.

Nyneiva, celá červená, se rozhlédla kolem sebe, jestli si toho snad nevšiml ještě někdo. V chodbě bylo jen několik mužů zabraných do hovoru a pár žen v černozlatém odění se věnovalo svým povinnostem, a jak Nyneiva procházela kolem, muži se jí klaněli a ženy dělaly pukrlata. Takto se sama se sebou hádala už stokrát, ale tentokrát to poprvé došlo až tak daleko, že k sobě mluvila nahlas. Nyneiva si cosi tiše zamumlala a hned pevně stiskla rty, když si uvědomila, co to vlastně dělá.

Konečně si začala uvědomovat, že její pátrání je marné, když tu narazila na Lana, který stál zády k ní a střílnou vyhlížel dolů na vnější nádvoří. Zdola bylo slyšet řehtání koní a křik mužů. Lan scénu sledoval tak napjatě, že ji, pro jednou, zřejmě ani nezaslechl. Nyneiva nenáviděla pomyšlení, že se k němu nikdy nedokáže přikrást nepozorovaně bez ohledu na to, jak tiše bude našlapovat. V Emondově Roli ji považovali za zběhlou v lesní moudrosti, i když to nebyla schopnost, která by zajímala mnoho žen.

Nyneiva se zarazila a přitiskla si ruce na břicho, jak se jí zvedl žaludek. Měla jsem si vzít trýzel a kořen ostropysku, pomyslela si kysele. Byla to směs, kterou dávala každému, kdo se tvářil sklíčeně a tvrdil, že mu není dobře, nebo se choval hloupě. Trýzel a kořen ostropysku člověka trochu probraly a neuškodily, hlavně však měly hroznou chuť a ta pachuť přetrvávala celý den. Na hloupé chování to byla dokonalá léčba.

V bezpečí, kdy ji Lan neviděl, si ho Nyneiva celého prohlédla, jak se tam opíral o kamennou stěnu s ukazováčkem položeným na bradě, když studoval dění dole. Například je moc vysoký a navíc dost starý, aby mohl být mým otcem. Muž s takovou tváří musí být krutý. Ne, to on není. Nikdy není krutý. A je král. Jeho zemi zničili, když byl ještě dítě, a on se o korunu hlásit nebude, ale stejně je král. Který král by chtěl vesnickou ženu? A taky je strážce. Spojený s Moirain. Ona má jeho věrnost až do smrti, je s ni svázán pevněji než milenec a patří jí. Jí patří všechno, co chci, Světlo ji spal!

Lan se odvrátil od střílny a Nyneiva se prudce otočila k odchodu.

„Nyneivo.“ Jeho hlas ji zachytil a držel jako smyčka. „Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě. Ale ty jsi vždycky buď v ženských komnatách, nebo máš společnost.“

Vyžadovalo to sílu, aby se k němu postavila čelem, ale Nyneiva si byla jistá, že když k němu vzhlédla, měla tvář klidnou. „Hledám Randa.“ Nehodlala připustit, že se mu vyhýbá. „Všechno, co jsme si potřebovali říct, jsme si řekli už dávno, ty a já. Já jsem se ponížila – což už nikdy neudělám – a tys mi řekl, abych odešla.“

„Nikdy jsem neřekl –“ Lan se zhluboka nadechl. „Řekl jsem ti, že kromě vdovského šatu ti nemůžu nabídnout jiný svatební dar. A to není dar, jaký by muž měl ženě dát. Ne pokud si říká muž.“

„Chápu,“ odtušila Nyneiva chladně. „Na každý pád, král nedává dary vesnickým ženám. A tahle vesnická žena by stejně nic nepřijala. Neviděls Randa? Musím s ním mluvit. Byl navštívit amyrlin. Nevíš, co mu chtěla?“

Lanovi se oči leskly jako modrý led na slunci. Nyneiva se přinutila necouvnout a odhodlaně čelila jeho pohledu.

„Temný vem Randa al’Thora i amyrlinin stolec,“ zavrčel a cosi jí vtiskl do ruky. „Já ti dám dar a ty ho přijmeš, kdybych ti ho měl řetězem přivázat na krk.“

Nyneiva odtrhla oči od jeho. Když se Lan hněval, vypadal jako modrooký jestřáb. V ruce měla Nyneiva pečetní prsten z těžkého zlata, věkem ohlazený a dost velký, aby kroužkem prostrčila oba palce. Na něm se nad kopím a korunou vznášel jeřáb. Vše bylo pečlivě vyryto do nejmenších podrobností. Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Prsten malkierských králů. Nyneiva se úplně zapomněla mračit a vzhlédla. „Tohle si nemůžu vzít, Lane.“

Lan to zahnal mávnutím ruky. „Nic to není. Je starý a teď není k ničemu. Ale někteří lidé ho poznají, když ho uvidí. Ukaž jim ho a budeš mít právo hosta, a pokud budeš potřebovat, dostane se ti pomoci od každého urozeného pána v celých Hraničních státech. Ukaž ho strážci a on ti pomůže nebo mi doručí zprávu. Pošli ho mně, nebo zprávu s pečetí, a já za tebou okamžitě přijdu bez ohledu na cokoliv. To přísahám.“

Nyneiva začala vidět rozmazaně. Jestli se teď rozbrečím, zabiju se. „Nemůžu... Nechci od tebe žádný dary, al’Lane Mandragorane. Na, vem si to.“

Lanovi se podařilo zarazit veškeré Nyneiviny pokusy, jak mu prsten vrátit. Vzal její ruce do své, jemné, ale pevné jako ocelové pouto. „Tak si ho vezmi kvůli mně, prokážeš mí tím laskavost. Nebo ho zahoď, jestli se ti nelíbí. Mně už není k ničemu.“ Prstem ji pohladil po líci a Nyneiva sebou trhla. „Už musím jít, Nyneivo mašiara. Amyrlin si přeje odejít ještě před polednem a je třeba udělat ještě spoustu věcí. Třeba budeme mít čas promluvit si cestou do Tar Valonu.“ Obrátil se a dlouhými kroky rázoval chodbou pryč.

Nyneiva se dotkla tváře. Pořád ještě cítila, kde se jí dotkl. Mašiara. To znamenalo milovaná srdcem i duší, ale také ztracenou lásku. Ztracenou lásku, kterou už není možné získat zpět. Hlupačko! Přestaň se chovat jako malá holka, která si ještě nezaplétá vlasy. Nemá smysl, aby ses kvůli němu cítila...

Pevně stiskla prsten, otočila se a nadskočila, když zjistila, že se ocitla tváří v tvář Moirain. „Jak dlouho tu jsi?“ chtěla vědět.

„Ne dost dlouho, abych zaslechla něco, co jsem neměla,“ opáčila hladce Aes Sedai. „Opravdu brzy odjíždíme. To jsem zaslechla. Musíš si jít zabalit.“

Odjedeme. Když to Lan říkal, Nyneivě to nedošlo. „Musím se rozloučit s hochy,“ zamumlala a náhle na Moirain vrhla ostrý pohled. „Co jste to udělali s Randem? Vzali ho k amyrlin. Proč? Řekla jsi jí o – o...?“ Nyneiva to nedokázala vyslovit. Byl z její vlastní vesnice a ona byla právě o tolik starší než on, aby na něj párkrát dohlédla, když byl ještě malý, ale nedokázala se přimět k tomu, aby přemýšlela o tom, čím se stal, aniž by se jí z toho pomyšlení neobrátil žaludek.

„Amyrlin se setká se všemi třemi, Nyneivo. Ta’veren nejsou tak běžní, aby amyrlin nevyužila šanci vidět je všechny tři společně na jednom místě. Možná je pár slovy povzbudí, protože pojedou s Ingtarem, aby pronásledovali ty, kdo ukradli roh. Odjedou zároveň s námi, takže by sis s loučením měla pospíšit.“

Nyneiva se vrhla k nejbližší střílně a nahlédla dolů na nádvoří. Všude byli koně, nákladní zvířata i osedlaní koně, a kolem nich pobíhali lidé a pokřikovali jeden na druhého. Jediné volné místo bylo tam, kde stála amyrlinina nosítka a pár koní trpělivě čekal i bez toho, aby na ně někdo dával pozor. Byli tam i někteří strážci, dohlíželi na své oře, a na druhé straně nádvoří stál Ingtar s hloučkem Shienarců. Občas někteří ze strážců nebo Ingtarových mužů přešli po dláždění, aby si vyměnili několik slov.

„Měla jsem ty chlapce od tebe dostat pryč,“ řekla Nyneiva s pohledem stále upřeným na nádvoří. Egwain také, kdybych to dokázala, aniž by ji to zabilo. Světlo, proč se jenom musela narodit s tou prokletou schopností? „Měla jsem je odvést zpátky domů.“

„Jsou dost staří na to, aby se obešli bez maminčiny zástěry,“ podotkla Moirain suše. „A víš dobře, proč jsi to nemohla udělat. Přinejmenším jednoho z nich. Kromě toho by to znamenalo, že by Egwain musela jet do Tar Valonu sama. Nebo ses rozhodla, že do Tar Valonu nepojedeš? Pokud se ty sama nenaučíš, jak sílu používat, nikdy ji nedokážeš použít proti mně.“

Nyneiva se otočila k Aes Sedai s otevřenými ústy. Nemohla si pomoci. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Copak si myslíš, že jsem to nepoznala, dítě? No, jak si přeješ. Mám za to, že jedeš do Tar Valonu? Ano, myslela jsem si to.“

Nyneiva ji chtěla uhodit, zarazit ten krátký úsměv, který se Aes Sedai mihl po tváři. Aes Sedai nemohly otevřeně vládnout od Rozbití světa, natož otevřeně vládnout jedinou silou, ale kuly pikle a manipulovaly s lidmi, tahaly za nitky jako loutkářky a trůny i národy pohybovaly jako kameny na šachovnici. Mne chce taky nějak využít. Když nějakého krále či královnu, proč ne vědmu? Přesně tak, jako využívá Randa. Já nejsem dítě, Aes Sedai.

„Co uděláš s Randem teď? Copak jsi ho už nevyužila? Nevím, proč jsi ho ještě nezkrotila, když tu je amyrlinin stolec se všemi těmi dalšími Aes Sedai, ale musíš k tomu mít důvod. Musíš s ním mít něco v plánu. Jestli amyrlin ví, co máš za lubem, sázím se, že –“

Moirain ji uťala. „Jaký zájem by mohla mít amyrlin na nějakém ovčákovi? Jistě, kdyby jí ho někdo nějakým nevhodným způsobem připomněl, mohly by ho zkrotit, možná dokonce zabít. Koneckonců je tím, čím je. A kvůli včerejší noci je tu hodně zloby. Každý hledá, komu za to dát vinu.“ Aes Sedai se odmlčela a ticho se táhlo. Nyneiva na ni hleděla a skřípala zuby.

„Ano,“ řekla Moirain nakonec, „je mnohem lepší nechat spícího lva spát. Nejlepší bude, když si teď půjdeš zabalit.“ A vydala se směrem, kterým odešel Lan, a zdálo se, že se vznáší.

Nyneiva se ošklíbla a uhodila pěstí do zdi. Do dlaně se jí zaryl prsten. Nyneiva otevřela ruku a zadívala se na šperk. Zdálo se, že ho její hněv rozžhavil, že zaostřil její nenávist. Já se budu učit. Myslíš si, že když to víš, tak mi můžeš uniknout. Ale já se naučím víc, než si myslíš, a za to, cos udělala, tě svrhnu. Za to, cos udělala Matovi a Perrinovi. Za Randa, Světlo mu pomáhej a Stvořitel ho ochraňuj. Zvláště za Randa. Sevřela pěst kolem těžkého zlatého kroužku. A za sebe.

Egwain se dívala, jak komorná v livreji ukládá její šaty do kůží potažené cestovní truhlice, stále ještě trochu nejistá, dokonce i po měsíční zkušenosti, když někdo jiný dělal to, co klidně mohla udělat sama. Byly to překrásné šaty, všechno dary urozené paní Amalisy, právě tak jako šedé hedvábné jezdecké šaty, které měla na sobě, i když tento oděv byl zcela prostý, až na bílé květy bělozářek, které měla vyšité na prsou. Mnoho šatů bylo mnohem umněji vypracovaných. Ve všech by o Letnicích či o Bel Tinu vynikla nad ostatní. Egwain si povzdychla, protože si vzpomněla, že o příštích Letnicích bude v Tar Valonu, ne v Emondově Roli. Z toho mála, co jí Moirain prozradila o výcviku novicek – ve skutečnosti téměř nic – čekala, že se domů nevrátí ani na Bel Tin na jaře, ani na následující Letnice.

Do komnaty strčila hlavu Nyneiva. „Jsi připravená?“ Pak vstoupila. „Brzo už budeme muset jít dolů na nádvoří.“ Také Nyneiva na sobě měla jezdecké šaty, tyto byly z modrého hedvábí s červenými květy laskavce kolem pasu. Další dar od Amalisy.

„Hned, hned, Nyneivo. Skoro mě mrzí, že odcházím. Hádám, že v Tar Valonu moc šancí na to, oblíknout si ty hezké šaty, které nám dala Amalisa, mít nebudeme.“ Náhle se zasmála. „Stejně, vědmo, nebude mi chybět koupání, když se musím celou dobu ohlížet přes rameno.“

„Mnohem lepší je koupat se sama,“ pravila živě Nyneiva. Její výraz se nezměnil, ale po chvíli jí zrudly líce.

Egwain se usmála. Myslí na Lana. Bylo to zvláštní přemýšlet o Nyneivě, vědmě, jak sní o muži. Egwain sice tušila, že by nebylo moudré to Nyneivě podat zrovna takto, ale poslední dobou se Nyneiva chovala stejně divně jako kterákoliv dívka, která věnovala srdce jistému muži. A navíc muži, který nemá dost rozumu, aby jí byl hoden. Nyneiva ho miluje a já vidím, že on miluje ji, takže proč nemá dost rozumu, aby se vyjádřil?

„Myslím, že už bys mi neměla říkat vědmo,“ řekla náhle Nyneiva.

Egwain zamrkala. Ten titul se vlastně nevyžadoval a Nyneiva na něm nikdy netrvala, pokud nebyla rozzlobená nebo při formálních příležitostech, ale tohle... „Proč už ne?“

„Teď už jsi žena.“ Nyneiva se zadívala na Egwaininy rozpuštěné vlasy a Egwain tak tak odolala nutkání spěšně si vlasy stočit, aby cop aspoň připomínaly. Aes Sedai nosily vlasy tak, jak se jim líbilo, ale pro Egwain znamenaly její rozpuštěné kadeře začátek nového života. „Jsi žena,“ zopakovala Nyneiva pevně. „Jsme obě ženy a daleko od Emondovy Role a ještě dlouho potrvá, než zase uvidíme domov. Bude lepší, když mi budeš prostě říkat Nyneivo.“

„Zase se vrátíme domů, Nyneivo. Vrátíme se.“

„Nesnaž se uklidňovat vědmu, děvče,“ řekla Nyneiva drsně, ale usmála se.

Kdosi zaklepal na dveře, ale než mohla Egwain otevřít, vstoupila Nisura a tvářila se podrážděně. „Egwain, ten váš mládenec se snaží dostat do ženských komnat.“ Mluvila pohoršeně. „A má meč. Jenom proto, že ho tak nechala amyrlin... Urozený pán Rand by se měl umět chovat. Vyvolává pozdvižení. Egwain, musíš s ním promluvit.“

„Urozený pán Rand,“ odfrkla si Nyneiva. „Ten mladík už pomalu vyrůstá z kaťat. Až ho dostanu do rukou, já mu ukážu urozenýho pána.“

Egwain položila ruku Nyneivě na paži. „Nech mě s ním promluvit, Nyneivo. Samotnou.“

„Ohó, no dobře. I ti nejlepší muži jsou přinejlepším jenom ochočení.“ Nyneiva se odmlčela a napůl pro sebe dodala: „Ale ti nejlepší z nich stojí za ty potíže při ochočování.“

Egwain potřásla hlavou a následovala Nisuru do chodby. Ještě před půl rokem by Nyneiva nic takového nevypustila z úst. Jenže Lana si nikdy neochočí. V duchu se vrátila k Randovi. Že vyvolává pozdvižení? „Ochočit ho?“ zamumlala. „Jestli se ještě nenaučil slušně chovat, stáhnu z něj kůži.“

„Občas to chce přesně tohle,“ poznamenala Nisura, kráčející rychle vedle Egwain. „Muži jsou přinejlepším napůl civilizovaní, dokud se neožení.“ Úkosem se podívala na Egwain. „Hodláš se za urozeného pána Randa provdat? Nechci se do toho vměšovat, ale jedete přece do Bílé věže, a Aes Sedai se vdávají jen zřídkakdy – jenom některé ze zeleného adžah, co jsem kdy slyšela, a ani ty ne moc často – a...“

Egwain si zbytek snadno domyslela. Slyšela v ženských komnatách ty řeči o vhodné nevěstě pro Randa. Nejdřív to v ní vyvolávalo žárlivost a hněv. Od dětství si byli skoro zaslíbeni. Ale ona se stane Aes Sedai a on byl tím, čím byl. Mužem, který může usměrňovat jedinou sílu. Mohla by si ho vzít. A dívat se, jak blázní, dívat se, jak umírá. Jediný způsob, jak to zastavit, byl nechat ho zkrotit. A to bych mu přece nemohla udělat. Prostě nemohla! „Nevím,“ řekla smutně.

Nisura kývla. „Nikdo nebude lovit tam, kde to patří tobě, ale ty jedeš do Věže a z něho bude dobrý manžel. Jakmile se trochu vycvičí. Támhle je.“

Kolem vchodu do ženských komnat se shromáždily ženy, venku i uvnitř, a všechny pozorovaly trojici mužů v chodbě venku. Proti Randovi, s mečem připjatým přes červený kabátec, stáli Agelmar a Kajin. Ani jeden z nich neměl meč, ani po tom, co se stalo v noci, protože toto byly ženské komnaty. Egwain se zastavila za natlačenými ženami.

„Víš přece, proč tě nemohu pustit dál,“ říkal právě Agelmar. „Vím, že v Andoru je to jiné, ale chápeš to, ne?“

„Nesnažil jsem se dostat dovnitř.“ Rand mluvil, jako by to nevysvětloval poprvé. „Řekl jsem urozené paní Nisuře, že chci mluvit s Egwain, a ona řekla, že Egwain má práci a že musím počkat. Já jsem na ni jenom křičel ode dveří. Nesnažil jsem se vstoupit. Podle toho, jak se na mne všechny vrhly, by sis mohl myslet, že jsem pojmenoval Temného.“

„Ženy mají vždycky svoje způsoby,“ poznamenal Kajin. Na Shienarce byl vysoký, skoro tak vysoký jako Rand, a byl hubený a bledý. Kadeř na temeni měl černou jako smola. „Ony zavedly pravidla pro ženské komnaty a my je uznáváme, i když jsou hloupá.“ Na to mnohé z žen zvedly obočí a Kajin si spěšně odkašlal. „Pokud si přeješ promluvit s některou z žen, musíš poslat zprávu, ale ony ji předají, až se k tomu rozhodnou, a do té doby musíš čekat. Takový je náš zvyk.“

„Musím ji vidět,“ prohlásil Rand umíněně. „Brzy odjíždíme. Ne dost brzo pro mě, ale přesto Egwain musím vidět. Dostanu Valerský roh i dýku zpátky a tím to skončí. Všechno tím skončí. Ale než odejdu, chci ji ještě vidět.“ Egwain se zamračila. Mluvil divně.

„Není nutné být tak prudký,“ řekl Kajin. „S Ingtarem ten roh najdete, nebo taky ne. Pak ho zpátky získá někdo jiný. Kolo tká, jak si kolo přeje, a my jsme jenom vlákna ve vzoru.“

„Nedopusť, aby tě ten roh posedl, Rande,“ ozval se Agelmar. „Může člověka posednout – já vím, že může – a to není správné. Muž musí hledat povinnost, ne slávu. Co se stane, stane se. Má-li se Valerský roh rozeznít pro Světlo, tedy tomu tak bude.“

„Tady máš svou Egwain,“ řekl Kajin, když si jí všiml.

Agelmar se rozhlédl kolem sebe, a když spatřil Egwain s Nisurou, kývl. „Nechám tě v jejích rukou, Rande al’Thore. Ale pamatuj, tady jsou zákonem její slova, ne tvoje. Urozená paní Nisuro, nebuď na něj příliš tvrdá. Jenom chtěl vidět svou mladou dámu a nezná naše způsoby.“

Shienarská žena se protáhla mezi čekajícími paními a Egwain ji následovala. Nisura krátce kývla hlavou Agelmarovi s Kajinem a schválně opomněla Randa. Hlas měla napjatý. „Urozený pane Agelmare, urozený pane Kajine. Teď už by měl znát naše způsoby dostatečně, ale na pohlavek je příliš velký, takže nechám Egwain, aby to s ním vyřídila.“

Agelmar Randa otcovsky poplácal po rameni. „Vidíš. Promluvíš si s ní, i když ne tak, jak by sis přál. Pojď, Kajine. Musíme ještě dohlédnout na spoustu věcí. Amyrlin stále trvá na...“ Agelmarův hlas se vytrácel, jak spolu s Kajinem odcházeli. Rand tam zůstal stát s pohledem upřeným na Egwain.

Egwain si uvědomila, že ženy stále přihlížejí. Dívaly se na ni stejně jako na Randa. Čekaly, aby viděly, co se bude dít. Takže to s ním mám vyřídit, co? A přesto cítila, jak mu její srdce vychází vstříc. Potřeboval učesat. Ve tváři se mu zračil hněv, vzdor a únava. „Pojď se mnou,“ vyzvala ho. Když Rand vykročil chodbou po jejím boku, dál od ženských komnat, ozvalo se za nimi mumlání. Rand zřejmě bojoval nějaký vnitřní boj a hledal slova.

„Doslechla jsem se o tvých... hrdinských činech,“ řekla Egwain nakonec. „Včera v noci jsi běhal po ženských komnatách s mečem. Taky jsi měl meč při slyšení u amyrlin.“ Rand pořád nic neříkal, jenom vedle ní šel a mračil se do podlahy. „Ne... neublížila ti, že ne?“ Nedokázala se přimět, aby se ho zeptala, jestli ho zkrotily. Rand vypadal všelijak, jen ne zkroceně, ale Egwain neměla ponětí, jak takový zkrocený muž vlastně vypadá.

Rand sebou trhl. „Ne. Neudělala.... Egwain, amyrlin...“ Zavrtěl hlavou. „Neublížila mi.“

Egwain měla pocit, že chtěl říci něco jiného. Obvykle z něj dokázala vytáhnout všechno, co se před ní snažil skrýt, ale když se opravdu rozhodl a zapřel se, snadněji by vyryla cihlu ze zdi nehty. Podle toho, jak zatínal zuby, byl právě teď ve velice umíněné náladě.

„Co ti chtěla, Rande?“

„Nic důležitého. Ta’veren. Chtěla vidět ta’veren.“ Když se na ni Rand podíval, jeho výraz změkl. „A co ty, Egwain? Jsi v pořádku? Moirain říkala, že jsi, ale vůbec ses nehýbala. Nejdřív jsem si myslel, že jsi mrtvá.“

„No, nejsem.“ Egwain se zasmála. Na nic, co se stalo poté, kdy požádala Mata, aby s ní sešel do žaláře, si nevzpomínala. Teprve na to, jak se ráno vzbudila ve vlastní posteli. Podle toho, co o té noci zaslechla, byla skoro ráda, že si nic nepamatuje. „Moirain říkala, že by mi za to, jak jsem byla hloupá, nechala bolení hlavy, kdyby dokázala vyléčit to ostatní, ale nemohla.“

„Říkal jsem ti, že je Fain nebezpečný,“ zabručel Rand. „Říkal jsem ti to, ale tys mě neposlouchala.“

„Jestli se chceš bavit o tomhle,“ prohlásila Egwain pevně, „vrátím tě zpátky Nisuře. Ona se s tebou nebude bavit tak jako já. Poslední mužský, který se pokusil dostat do ženských komnat, strávil další měsíc po lokty v mydlinkách, když pomáhal v ženské prádelně, a to se jenom snažil najít svou snoubenku a vyjasnit si nějaký nedorozumění. Aspoň byl dost chytrý, aby si s sebou nevzal meč. Světlo ví, co by udělaly s tebou.“

„Každý se mnou chce něco provádět,“ zavrčel Rand. „Každý mě chce k něčemu využít. No, já se využívat nenechám. Jakmile najdeme roh a Matovu dýku, už se nikdy nenechám využít.“

Egwain ho s vyčerpaným povzdechem uchopila za ramena a přiměla ho, aby se k ní otočil. Pak se na něj zamračila. „Jestli nezačneš mluvit rozumně, Rande al’Thore, tak přísahám, že tě vytahám za uši.“

„Teď mluvíš jako Nyneiva.“ Rand se zasmál. Jak se však podíval dolů na Egwain, smích mu odumřel na rtech. „Hádám – hádám, že tě už nikdy neuvidím. Vím, že musíš jet do Tar Valonu. To vím. A staneš se Aes Sedai. Já jsem s Aes Sedai skončil, Egwain. Nebudu jejich loutkou, ne pro Moirain, ani pro žádnou z nich.“

Vypadal tak ztracený, až se Egwain chtělo položit si jeho hlavu na rameno, a tak umíněně, že ho opravdu chtěla vytahat za uši. „Poslouchej mě, ty velkej moulo. Já se stanu Aes Sedai a najdu způsob, jak ti pomoct. To udělám.“

„Až se příště uvidíme, nejspíš mě budeš chtít zkrotit.“

Egwain se spěšně rozhlédla kolem sebe. Byli v chodbě sami. „Jestli si nebudeš dávat pozor na jazyk, nebudu ti moct pomáhat. To chceš, aby se to všichni dověděli?“

„Už to stejně ví až moc lidí,“ opáčil Rand. „Egwain, přál bych si, aby to všechno bylo jiné, ale není. Přál bych si... Dávej na sebe pozor. A slib mi, že se nerozhodneš pro červené adžah.“

Když se mu Egwain vrhla do náručí, oči se jí zalily slzami. „Ty na sebe dávej pozor,“ mumlala mu ohnivě do prsou. „Jestli ne, tak já – já...“ Měla dojem, že ho zaslechla zašeptat: „Miluju tě,“ a pak jí odhodlaně stáhl ruce ze svých ramen a jemně ji od sebe odstrčil. Obrátil se a odešel od ní. Skoro utíkal.

Egwain nadskočila, když jí Nisura položila ruku na rameno. „Vypadá, jako bys ho poslala splnit úkol, který se mu nebude líbit. Ale nesmíš dopustit, aby tě kvůli tomu viděl plakat. To ničí účel. Pojď. Chce tě vidět Nyneiva.“

Egwain si otírala líce a následovala Nisura. Dávej na sebe pozor, ty zabedněnej ňoumo. Světlo, dávej na něho pozor.