Velké Hledání

2 Uvítání

Síně faldarské tvrze, jejichž hladké kamenné stěny byly vyzdobeny několika málo goblény a malbami krajinek, kypěly novinkami o nadcházejícím příchodu amyrlinina stolce. Sloužící v černozlatých livrejích pobíhali sem a tam, aby vyplnili rozličné úkoly, a sténali, že pro tolik lidí přicházejících bez předchozího upozornění nebudou mít všechno připravené. Tmavoocí válečníci s hlavami vyholenými až na pramen na temeni, jejž si svazovali koženou šňůrkou, sice neutíkali, ale z jejich kroku byl poznat chvat a tváře jim svítily vzrušením, které si normálně schovávali pro boj. Jak Rand pospíchal kolem, někteří z mužů na něj zavolali.

„Aha, tady jsi, Rande al’Thore. Mír provázej tvůj meč. Jdeš se umýt? Určitě chceš vypadat co nejlépe, když máš být představen amyrlin. Ona bude chtít vidět tebe a tvé dva přátele, stejně jako ženy, na to se můžeš spolehnout.“

Rand doběhl k širokému schodišti, po němž mohlo projít vedle sebe dvacet mužů, vedoucímu k mužským pokojům.

„Přichází sama amyrlin a dopředu se ohlásila asi jako potulný forman. Musí to být kvůli Moirain Sedai a vám jižanům, co? Kvůli čemu jinému?“

Široké, železem okuté dveře do mužských pokojů byly otevřené a ucpané vyholenými mužskými, špitajícími si o amyrlinině příchodu.

„Hej, jižane! Amyrlin je tady. Určitě přišla za tebou a za tvými přáteli. Mír, jaká to pro tebe veliká pocta! Ona jen zřídka opouští Tar Valon, a do Hraničních států nikdy, co se pamatuju, nezavítala.“

Rand je všechny odbyl několika slova. Musí se umýt. Najít si čistou košili. Na řeči nemá čas. Mysleli si, že chápou, a nechali ho jít. Nikdo z nich nic nevěděl, pouze to, že s přáteli přijeli ve společnosti Aes Sedai a že dva z jeho přátel jsou ženy, které se hodlají v Tar Valonu cvičit jako Aes Sedai, ale jejich slova ho bodala, jako by věděli všechno. Přichází si pro mě.

Rand proběhl mužskými pokoji a vrhl se do komnaty, kterou sdílel s Matem a Perrinem... a ztuhl, přičemž mu poklesla brada. Pokoj byl plný žen v černozlaté a všechny cílevědomě pracovaly. Místnost to nebyla velká, a dvě okna, vysoké úzké stříhly, shlížející na vnitřní nádvoří, vzhledu komnaty příliš nepomáhala. Tři lůžka na stupních obložených černobílými dlaždicemi, u jejich čel truhlice, tři prostá křesla, umyvadlo vedle dveří a vysoký a široký šatník místnost zcela vyplňovaly. Osm žen tu připomínalo rybky ve vrši.

Ženy se na něj skoro ani nepodívaly. Vytahovaly jeho šaty – Matovy a Perrinovy také – ze šatníku a dovnitř dávaly nové. Cokoliv našly v kapsách, pokládaly na truhlice a staré šaty bezstarostně odhazovaly jako hadry.

„Co to děláte?“ chtěl vědět Rand, když popadl dech. „To jsou moje šaty!“ Jedna z žen nakrčila nos a strčila prst do trhliny na rukávu jeho jediného kabátce, načež ho přihodila na hromadu na podlaze.

Jiná, černovlasá žena s velkým kroužkem klíčů u pasu, na něj upřela oči. To byla Elansu, šatajan tvrze. Rand ji považoval za jakousi hospodyni, i když dům, o který pečovala, byl pevností a její příkazy plnily tucty sloužících. „Moirain Sedai řekla, že máte všichni obnošené šaty, a urozená paní Amalisa vám nechala udělat nové. Hlavně se nám nepleť pod nohy,“ dodala pevně, „a my tím rychleji skončíme.“ Bylo jen pár mužů, které šatajan nemohla přimět, aby udělali, co chce – někteří říkali, že ji poslouchá dokonce i urozený pán Agelmar – a zřejmě vůbec nepředpokládala, že by s mužem tak mladým, že by klidně mohl být jejím synem, mohly být potíže.

Rand ztěžka polkl, protože to, co měl na jazyku, říci musel. Neměl čas na hádky. Amyrlinin stolec pro něj mohl každou chvíli poslat. „Ctím urozenou paní Amalisu za její dar,“ podařilo se mu ze sebe vypravit po shienarském způsobu, „a ctím i tebe, Elansu Šatajan. Prosím, vyřiď má slova urozené paní Amalise a pověz jí, že jí sloužím tělem i duší.“ To by mělo uspokojit shienarskou lásku k obřadnosti obou žen. „Ale teď mě omluv, chci se převléknout.“

„To je v pořádku,“ uklidňovala ho Elansu. „Moirain Sedai řekla, že máme všechno staré odnést. Každičký steh. I spodní prádlo.“ Několik žen si ho úkosem prohlíželo. Žádná z nich se nepohnula směrem ke dveřím.

Rand se kousl do rtu, aby se hystericky nerozchechtal. V Shienaru dělali spoustu věcí jinak, než byl zvyklý, a na něco si snad nikdy nezvykne, i kdyby žil věčně. Zvykl si koupat se brzy po ránu, když byly velké vykachličkované bazény prázdné, protože zjistil, že jinak by s ním do lázně mohly klidně vlézt i ženy. Mohla to být kuchtička nebo samotná urozená paní Amalisa, sestra urozeného pána Agelmara – lázně byly jediným místem v Shienaru, kde si byli všichni rovni – a obě by čekaly, že jim umyje záda na oplátku za stejnou službu, a zeptaly by se ho, proč že je tak rudý ve tváři, snad nestrávil příliš dlouhou dobu na slunci? Ženské brzy zjistily, co je příčinou jeho ruměnců, a všechny ženy v pevnosti do jediné to zjevně fascinovalo.

Za hodinu bych mohl být klidně mrtvý nebo něco horšího, a ony čekají, až mě uvidí, jak se červenám! Rand si odkašlal. „Kdybyste počkaly venku, podal bych vám zbytek. Na mou čest.“

Jedna z žen se tiše zahihňala a dokonce i Elansu zacukaly rty, ale šatajan kývla a nasměrovala ostatní ženy, aby posbíraly rance, které připravily. Už už odcházela, ale ještě se zastavila ve dveřích a dodala: „Boty taky. Moirain Sedai říkala všechno.“

Rand otevřel ústa a pak je zase zavřel. Jeho boty aspoň byly stále ve slušném stavu, vyrobil je Alwyn al’Van, švec z Emondovy Role, a byly rozšlapané a pohodlné. Ale pokud dá šatajan boty a ona odejde, takže Rand bude mít klid, tak jí je dá, i cokoliv dalšího, co by si ještě přála. Neměl času nazbyt. „Ano. Ano, jistě. Na mou čest.“ Strčil do dveří a přinutil ji odejít.

Když byl sám, vrhl se na lůžko, aby si mohl stáhnout boty – pořád byly ve slušném stavu, trochu obnošené a kůže byla tu a tam popraskaná, ale pořád se v nich dalo chodit a skvěle mu padly – pak se chvatně svlékl a všechno naházel na boty. Stejně rychle se opláchl v umyvadle. Voda byla studená. V mužských pokojích byla voda vždycky studená.

Šatník měl troje široká dvířka vyřezávaná prostým shienarským způsobem, takže vodopády a horská plesa byly na řezbě spíš naznačeny. Rand odsunul prostřední dvířka a chvíli zíral na to, co tu bylo místo jeho několika kousků oděvu, které si přinesl s sebou. Tucet kabátců s vysokým límcem z nejjemnějšího sukna a tak dobře ušitých, že něco takového na kupci ani na pánovi ještě nikdy neviděl, a většina byla vyšívaná jako slavnostní odění. Tucet! Ke každému kabátci tři košile, jak lněné, tak hedvábné, se širokými rukávci a naškrobenými manžetami. Dva pláště. Dva, když on musel celý život vystačit s jedním. Jeden plášť byl prostý, ze silné tmavé vlny. Ten druhý byl tmavomodrý, s naškrobeným límcem vyšívaným zlatými volavkami... a vysoko na levé straně prsou, kde by měl urozenec svůj znak...

Randovi se ruka pohnula k plášti zcela bez jeho vůle. Nebyl si jist, co má vlastně cítit, když prsty přejel stehy na vyšitém hadovi stočeném skoro do kruhu, kterýžto had však měl čtyři nohy a zlatou lví hřívu, šupiny měl karmínové a zlaté, a tlapy zakončené pěti zlatými drápy. Rand ucukl, jako by se spálil. Světlo mi pomoz! Tohle nechala udělat Amalisa, nebo Moirain? Kolik lidí to vidělo? Kolik z nich pozná, co to znamená? Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ať shořím, ona se mě snaží nechat zabít. A ta zatracená Moirain se mnou ani nepromluví a teď mi dá zatracené skvělé nové šaty, abych měl v čem umřít!

Ozvalo se zaklepání na dveře a Rand málem vyskočil z kůže. „Jsi hotov?“ ozval se hlas Elansu. „Každý steh, honem. Možná bych měla...“ Ozvalo se zaskřípění, jako by se snažila otočit klikou.

Rand si překvapeně uvědomil, že je nahý. „Už jsem hotový, křikl. „Mír! Nechoď dovnitř!“ Rychle posbíral, co měl předtím na sobě, včetně bot. „Hned to přinesu!“ Schoval se za dveře, které pootevřel jen natolik, aby mohl ranec prostrčit šatajan do rukou. „To je všechno.“

Elansu se snažila nahlédnout dveřmi. „Jsi si jistý? Moirain Sedai říkala všechno. Možná bych se měla raději podívat –“

„Je to všechno,“ zavrčel Rand. „Na mou čest!“ Ramenem jí přirazil dveře do tváře a z druhé strany zaslechl smích.

Tiše si pro sebe mumlal a rychle se přioděl. Nehodlal riskovat, že si některá z nich najde důvod, proč se vtlačit dovnitř. Šedé spodky byly těsnější, než na jaké byl zvyklý, nicméně byly pohodlné. Košile s nabíranými rukávci byla dost bílá, aby to uspokojilo kteroukoliv hospodyňku z Emondovy Role v den velkého prádla. Vysoké boty po kolena mu padly, jako by v nich již rok chodil. Rand doufal, že je to jenom díky dobrému ševci, a ne práce Aes Sedai.

Ze všeho toho šatstva by byl ranec velký jako Rand sám. Přesto si Rand zvykl na pohodlí, na to, že má zase čistou košili, že nemusí nosit stejné spodky den co den, až jsou díky potu a prachu tuhé jako boty, a pak je nosit dál. Vzal z truhlice sedlové brašny a nacpal do nich, co se tam vešlo. Pak váhavě rozprostřel skvělý plášť na postel a naházel na něj další košile a spodky. Nebezpečný znak zahnul dovnitř a vše svázal provazem, takže si to mohl hodit přes rameno. Ranec vypadal skoro stejně jako ty, které nosili mládenci na cestách.

Střílnami se dovnitř vevalilo zatroubení, trubači troubili fanfáry vně hradeb a další trubači jim odpovídali z věží tvrze.

„Až to půjde, tu výšivku vypářu,“ zamumlal. Viděl ženy párat stehy na výšivce, když udělaly chybu nebo změnily názor na vzor, a nepřipadalo mu to nijak těžké.

Ostatní šaty – vlastně většinu – nacpal zpátky do šatníku. Nemusely tu zůstat stopy spěšného odchodu, který by jej prozradil prvnímu člověku, jenž by poté, co Rand odejde, strčil hlavu do dveří.

Když poklekal vedle svého lůžka, pořád se mračil. Okachlíkované stupínky, na nichž lůžka stála, byly vlastně píckami, kde celou noc hořel malý ohýnek, takže bylo v posteli teplo i v nejhorší shienarské zimě. Noci byly pořád chladnější, než byl v této roční době zvyklý, ale teď mu stačily jen pokrývky. Rand otevřel dveře od pícky a vytáhl odtamtud ranec, který tu nemohl nechat. Byl rád, že Elansu nenapadlo, že by tam někdo mohl strčit šaty.

Položil ranec na pokrývky, rozvázal jeden konec a částečně ranec rozbalil. Kejlířský plášť, obrácený lícem dovnitř, aby nebyly vidět stovky záplat, záplat všech možných velikostí a barev. Samotný plášť byl ve slušném stavu, záplaty byly odznakem kejklíře. Bývaly odznakem kejklíře.

Uvnitř odpočívala dvě pouzdra z tvrdé kůže. V tom větším byla harfa, které se Rand nikdy nedotkl. Harfa není nic pro neohrabané prsty sedláka, chlapče. V tom druhém, dlouhém a úzkém, byla zlatem a stříbrem vykládaná flétna, kterou Rand nejednou použil, aby si vysloužil večeři a postel na noc. Na flétnu ho naučil hrát kejklíř Tom Merrilin předtím, než umřel. Rand si vždycky, když se flétny dotkl, na Toma vzpomněl, na jeho pronikavé modré oči a dlouhé bílé kníry, na to, jak mu strčil svinutý plášť do rukou a pobízel ho k běhu. A pak se i Tom sám rozběhl a v rukou se mu jakoby kouzlem objevily nože, jako tomu bývalo při představení, aby se postavil myrddraalovi, který je přicházel zabít.

Rand se otřásl a ranec přebalil. „Všechno tím skončilo.“ Vzpomněl si na vítr na vrcholku věže a dodal: „Zvláštní věci se přicházívají takhle blízko Morny.“ Nebyl si jist, jestli tomu věří, ne tak, jak to Lan zjevně myslel. Na každý pád, dokonce i bez amyrlinina stolce, už měl dávno z Fal Dary odejít.

Natáhl si kabátec, který nechal venku – byl to ten tmavozelený, připomněl mu lesy u nich doma, Tamův statek v Západním polesí, kde vyrostl, a Luh, kde se učil plavat – připjal si k pasu meč se znamením volavky a na druhý bok si pověsil toulec ježící se šípy. Jeho luk se sundanou tětivou stál v koutě vedle Matova a Perrinova a lučiště bylo o dvě dlaně vyšší než on sám. Sám si ho vyrobil po příchodu do Fal Dary, a kromě něj luk dokázali napnout pouze Lan s Perrinem. Rand prostrčil stočené pokrývky a nový plášť smyčkami v rancích, pověsil si oba na levé rameno, nahoru hodil sedlové brašny a popadl luk. Pravou ruku musím mít volnou, připomněl si. Ať si myslí, že jsem nebezpečný. Možná si to někdo myslet bude.

Pootevřel dveře a zjistil, že chodba je prázdná. Kolem proběhl jeden olivrejovaný sloužící, ale ani se na Randa neohlédl. Jakmile jeho rychlé kroky utichly, Rand vklouzl do chodby.

Snažil se jít přirozeně, nedbale, ale se sedlovými brašnami na rameni a ranci na zádech věděl, že si ho nikdo nemůže splést, že vypadá jako člověk, který se vydává na cesty a nehodlá se vracet. Znovu zazněly trubky, ale tady v pevnosti nebyly tak hlasité.

Rand měl koně, vysokého narezlého hnědáka, v severní stáji. Říkalo se jí Panská stáj, byla nedaleko boční branky, kterou používal urozený pán Agelmar, když si chtěl vyjet na projížďku. Ale pán Fal Dary dneska nikam nepojede, ani nikdo z jeho rodiny, a stáj by mohla být až na stájníky prázdná. Do Panské stáje se z Randova pokoje dalo jít dvěma cestami. Jednou z nich by musel projít kolem celé pevnosti, za soukromou zahradou urozeného pána Agelmara a pak dolů, na protější stranu a skrz kovárnu, která by nyní měla být stejně opuštěná, na nádvoří. Kdyby se Rand vydal touto cestou, mohl by být zatím, než se dostane ke koni, vydán rozkaz, aby ho našli. Druhá cesta byla mnohem kratší. Nejdřív na vnější nádvoří, kam právě teď přijížděla amyrlin v doprovodu tuctu či víc Aes Sedai.

Při tom pomyšlení Randa zasvrbělo. Na normální život už měl Aes Sedai až po krk. Jedna by bohatě stačila. Tak se to říkalo ve všech příbězích a on věděl, že to je pravda. Nicméně ho nepřekvapilo, když ho nohy zanesly k vnějšímu nádvoří. Už nikdy neuvidí slavný Tar Valon – takové riziko si nemohl dovolit, ani teď, ani nikdy jindy – ale než odejde, mohl by se na amyrlin aspoň podívat. To by bylo stejné jako vidět královnu. Když se na ni jenom z dálky podívám, to nemůže být nebezpečné. Půjdu pořád dál a zmizím dřív, než vůbec zjisti, že tu jsem.

Rand otevřel těžké, železem obité dveře na vnější nádvoří a vstoupil do ticha. Všechna cimbuří na hradbách byla plná lidí. Byli tu vojáci s vyholenými hlavami, sloužící v livrejích i pacholci, kteří měli ještě na šatech hnůj, všichni dohromady se tu mačkali. Někteří měli na ramenou děti, ty shlížely přes hlavy dospělých nebo se tlačily lidem mezi koleny. Na střílnách na baštách se lidé cpali jako jablka do sudu a dokonce i v uzoučkých střílnách v hradebních zdech byly vidět tváře lidí. Celé nádvoří lemovala masa namačkaných lidí jako další hradba. A ti všichni se mlčky dívali a čekali.

Rand se protlačil podél hradby, kolem kováren a dílen šípařů, které lemovaly nádvoří – Fal Dara byla přes všechnu svou velikost a pochmurnou nádheru pevností, ne palácem, a všechno tomu tady nasvědčovalo – a tiše se omlouval lidem, do nichž strčil. Někteří se zamračeně ohlédli, pár se jich dokonce zadívalo na jeho sedlové brašny a rance, ale ticho nikdo z nich neporušil. Většina se ani nenamáhala podívat, kdo se to kolem nich dere.

Rand pohodlně viděl nad hlavami většiny přítomných, dostatečně rozpoznával, co se děje na nádvoří. Těsně za hlavní bránou stála vedle svých koní řada mužů. Šestnáct jich bylo. Ani dva z nich neměli stejné brnění ani stejný meč, a ani jeden z nich nevypadal jako Lan, ale Rand nepochyboval, že to jsou strážcové. Měli kulaté obličeje, hranaté obličeje, protáhlé či úzké obličeje, ale všichni měli stejný výraz, jako by viděli věci, které ostatní lidé nevidí, a slyšeli věci, které ostatní lidé neslyší. Stáli tam klidně, nicméně vypadali stejně nebezpečně jako smečka vlků. Pouze jednu věc měli všichni společnou. Jeden každý měl oblečený měňavý plášť, jaký poprvé viděl na Lanovi, plášť, který často přecházel do barvy, která byla za ním. Nebylo příjemné se na to dívat. Člověku se z toho mohl obrátit žaludek, když tu tak stálo tolik mužů v pláštích měňavých barev.

Dvanáct kroků před strážci stála u hlav svých koní řada žen se shozenými kápěmi. Teď je Rand mohl spočítat. Čtrnáct. Čtrnáct Aes Sedai. Musely to být ony. Vysoké i malé, štíhlé i baculaté, tmavovlasé i plavé, s vlasy přistřiženými nakrátko i dlouhými, takže jim volně visely na záda, či je měly spletené, šaty měly stejně roztodivné jako strážci, a střihů i barev tu bylo tolik, kolik tu bylo žen. A přesto si všechny byly podobné, ač to bylo vidět pouze nyní, když tu tak všechny stály vedle sebe. Ani u jedné nebylo možné uhodnout stáří. Z této vzdálenosti by Rand řekl, že jsou všechny mladé, ale věděl, že při bližším pohledu by byly jako Moirain. Mladě vypadající, a přesto ne nedospěle, s hladkou pletí, ale tvářemi na dívky příliš dospělými, s očima příliš vědoucíma.

Při bližším pohledu? Hlupáku! Už tak jsem až moc blízko! Ať shořím, už jsem měl být dávno pryč. Vydal se dál, k dalším železem obitým dveřím na protějším konci nádvoří, ale nemohl se přestat dívat.

Aes Sedai klidně opomíjely přihlížející a svou pozornost upíraly cele na závěsy zakrytá nosítka, která teď stála uprostřed nádvoří. Koně, kteří je nesli, byli klidní, jako by jim u postroje stáli podkoní, ale vedle nosítek postávala pouze jedna vytáhlá žena s tváří Aes Sedai, a ta koním nevěnovala nejmenší pozornost. Svoji hůl, která byla stejně vysoká jako ona, držela oběma rukama před sebou, takže pozlacený plamen na jejím vrcholku měla přímo před očima.

Urozený pán Agelmar stál proti nosítkům na opačném konci nádvoří, s otevřenou, hranatou tváří a nečitelným výrazem. Na tmavomodrém plášti s vysokým límcem měl tři červené lišky ve skoku, znak rodu Jagadů, a útočícího černého jestřába Shienaru. Vedle něj stál Ronan, zestárlý, nicméně stále rovný a vysoký, a na dlouhé holi šambajana měl vyřezané tři lišky z červeného avatinu. Ronan a Elansu společně udržovali pevnost, šambajan a šatajan, ale Elansu mu přenechávala pouze obřady a roli sekretáře urozeného pána Agelmara. Uzly na temeni obou mužů byly sněhově bílé.

Všichni – strážci, Aes Sedai, pán Fal Dary a jeho šambajan – stáli nehybně, jako by byli vytesáni z kamene. Přihlížející dav jako by zadržel dech. Rand proti své vůli zpomalil.

Náhle Ronan uhodil holí třikrát do širokého dlažebního kamene a zavolal do ticha: „Kdo to sem přichází? Kdo to sem přichází? Kdo to sem přichází?“

Žena vedle nosítek uhodila třikrát v odpověď svou holí. „Hlídač pečetí. Plamen Tar Valonu. Amyrlinin stolec.“

„Proč bychom měli hlídat?“ dožadoval se Ronin.

„Kvůli naději lidstva,“ odvětila vysoká žena.

„Před čím stojíme na stráži?“

„Před poledním stínem.“

„Jak dlouho budeme stát na stráži?“

„Od slunce východu do slunce východu, dokud se kolo času bude otáčet.“

Agelmar se uklonil a bílý uzel na temeni se mu zavlnil ve větru. „Fal Dara nabízí chléb a sůl a vítá vás. Amyrlinin stolec je ve Fal Daře vítán, protože zde stojí stráž, zde se dodržuje úmluva. Vítejte.“

Vysoká žena stáhla závěs nosítek a amyrlin vystoupila. Tmavovlasá žena, u níž se, podobně jako u ostatních Aes Sedai, nedal odhadnout věk, se narovnala a přitom přejela pohledem shromážděné diváky. Rand sebou trhl, když na něj padl její pohled. Měl pocit, jako by se ho dotkla. Ale ona se hned dívala dál a pohledem spočinula na urozeném pánu Agelmarovi. Po jejím boku poklekl olivrejovaný sloužící se složenými ručníky, z nichž stoupala pára, na stříbrném podnose. Ona si vlhkým ručníkem obřadně otřela ruce a tvář. „Máš naše díky za vaše přivítání, můj synu. Nechť Světlo ozařuje rod Jagadských. Nechť Světlo ozařuje Fal Daru a všechen její lid.“

Agelmar se opět uklonil. „Je nám ctí, matko.“ Neznělo to však nijak nepatřičně, když mu ona říkala synu a on jí matko, i když je jí hladké líce vedle jeho vrásčitých tváří by spíš odpovídaly, kdyby mu říkala otče, či dokonce děde. Její osobnost však byla stejně silná jako jeho. „Rod Jagadských je tvůj. Fal Dara je tvá.“

Ze všech stran se zvedl jásot a odrážel se od hradeb tvrze jako vlnobití.

Rand se otřásl a rychle vykročil ke dveřím do bezpečí, přičemž mu bylo úplně lhostejné, do koho cestou vrazí. Je to jenom ta tvoje zatracená představivost. Ona ani neví, kdo jsi. Ještě ne. Krev a popel, jestli to ví... Nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby věděla, co je zač. Co se stane, až to nakonec zjistí. Rand by byl rád věděl, jestli měla amyrlin něco společného s tím větrem na věži. Aes Sedai takové věci ovládaly. Když se Rand protlačil dveřmi a zavřel je za sebou, takže řev na přivítanou, který otřásal nádvořím, už nebyl tak hlasitý, oddechl si úlevou.

Chodby tu byly stejně prázdné jako ty v pevnosti, a Rand skoro utíkal. Ven, přes malé nádvoří se ševelícím vodotryskem uprostřed, další chodbou a ven na dlážděný dvůr před stájemi. Samotná Panská stáj byla zabudovaná do zdi tvrze, byla vysoká a dlouhá, a tady, uvnitř hradeb, v ní byla proražena velká okna. Koně stáli na dvou podlažích. V kovárně naproti bylo ticho, podkovář a jeho pomocníci se šli podívat na uvítání amyrlin.

V širokých dveřích se mu uklonil Tema, hlavní štolba s osmahlou tváří, dotkl se čela a pak srdce. „Duch a srdce k tvým službám, můj pane. Jak ti může Tema posloužit, můj pane?“ Štolba žádný uzel na temeni neměl, vlasy měl připlácnuté k lebce, jako kdyby měl na hlavě obrácenou šedou mísu.

Rand si povzdechl. „Posté, Temo, já nejsem žádný pán.“

„Jak si můj pán přeje.“ Štolba se tentokrát uklonil ještě o něco hlouběji.

Bylo to jeho jméno, co působilo potíže, a ta podobnost. Rand al’Thor. Al’Lan Mandragoran. U Lana, podle malkierských zvyků, bylo královské „al" označením krále, i když on to sám pro sebe nikdy nepoužíval. U Randa bylo „al" pouze částí jména, i když slyšel, že jednou, kdysi velice převelice dávno, ještě než se Dvouříčí jmenovalo Dvouříčí, to znamenalo „syn toho a toho". Nicméně někteří sloužící z faldarské tvrze to vzali tak, že jeho „al" znamená, že je také králem, nebo přinejmenším princem. Všechny jeho námitky způsobily pouze to, že ho degradovali na urozeného pána. On si to aspoň myslel. Tolik uklánění a šoupání nohama neviděl ani před urozeným pánem Agelmarem.

„Potřebuji nasedlat Rudocha, Temo.“ Už věděl, že nemá smysl navrhovat, že si to udělá sám. Tema by Randa nenechal, aby si ušpinil ruce. „Napadlo mě, že si prohlédnu krajinu kolem města.“ Jakmile bude usazen v sedle velkého hnědého hřebce, za pár dní dorazí k řece Erinin nebo přes hranici do Arafelu. Pak už mě nikdy nenajdou.

Štolba se uklonil skoro až k zemi a zůstal skloněný. „Odpusť, můj pane,“ zašeptal chraplavě. „Odpusť, ale Tema nemůže poslechnout.“

Rand zrudl rozpaky a nervózně se rozhlédl kolem – na dohled nebyla ani noha – pak popadl Temu za rameno a narovnal ho. Možná se mu nepodaří Temu a pár ostatních přesvědčit, aby toho nechali, ale rozhodně se pokusí zabránit tomu, aby to viděl ještě někdo jiný. „Proč ne, Temo? Temo, prosím, podívej se na mě. Proč ne?“

„Je to nařízení, můj pane,“ odvětil Tema stále šeptem. Sklápěl zrak, ne že by se bál, ale byl zahanben, že nemůže udělat, oč ho Rand požádal. Shienarci se hanbili tak, jako se jiní lidé stydí, když je nazvou zloději. „Tuto stáj nesmí opustit žádný kůň, dokud ten rozkaz nebude změněn. Ani žádnou jinou stáj v pevnosti, můj pane.“

Rand už už otevřel ústa, aby tomu muži řekl, že je to v pořádku, ale teď si místo toho olízl rty. „Žádný kůň ze žádné stáje?“

„Ano, můj pane. Ten rozkaz přišel docela nedávno. Před malou chviličkou.“ Temův hlas zesílil. „A všechny brány jsou zavřeny, můj pane. Nikdo nesmí bez dovolení přijít ani odejít. Dokonce ani městská hlídka. Tak to Temovi řekli.“

Rand ztěžka polkl, ale pocit, že mu čísi prsty tisknou hrdlo, tím nezmizel. „Ten rozkaz, Temo. Přišel od urozeného pána Agelmara?“

„Ovšem, můj pane. Od koho jiného? Urozený pán Agelmar samozřejmě nedává rozkazy Temovi přímo, dokonce ani muži, který s Temou mluvil, ale, můj pane, kdo jiný by ve Fal Daře vydal takový rozkaz?“

Kdo jiný? Rand nadskočil, když se zvučným hlasem rozezněl největší zvon na pevnostní zvonici. Ostatní zvony tvrze se připojily a zvony z města se přidaly vzápětí.

„Může-li si Tema dovolit,“ štolba musel křičet, aby ho bylo přes to zvonění slyšet, „můj pán musí být velice šťastný.“

Rand musel také zesílit hlas, aby ho bylo slyšet. „Šťastný? Proč?“

„Přivítání skončilo, můj pane.“ Terna ukázal na zvonici. „Teď amyrlin pošle pro mého pána a jeho přátele, aby k ní přišli.“

Rand se rozběhl. Měl právě tak čas, aby si všiml překvapení v Temově tváři, a byl pryč. Bylo mu jedno, co si Tema pomyslí. Teď si pro mě pošle.