Velké Hledání

38 Cvičení

Egwain v bílých šatech seděla se zkříženýma nohama na posteli a nechala tři malé světelné koule, aby se jí proplétaly ve složitých vzorech nad rukama otočenýma dlaněmi nahoru. Neměla to dělat bez toho, aby na ni dohlížela alespoň jedna z přijatých novicek, ale Nyneivě, zamračeně přecházející před malým krbem, koneckonců měla hadí prsten, který se dával přijatým novickám, a na bílých šatech měla podél spodního lemu barevné prstence, zatím nedovolily někoho učit. Jenže Egwain v posledních třinácti týdnech zjistila, že nedokáže odolat. Nyní již věděla, jak snadné je dotknout se saidaru. Vždycky ho cítila, čekal na ni, jako vůně parfému nebo dotek hedvábí, a tolik ji přitahoval. A jak se ho jednou dotkla, skoro se nedokázala přimět, aby přestala usměrňovat, nebo se o to aspoň pokoušet. Neuspěla téměř tak často, jako se jí to povedlo, ale to byla jen další pobídka, aby to zkoušela dál.

Skoro ji to děsilo. Děsilo ji, jak moc chce usměrňovat a jak uboze a mrzutě se cítí, když neusměrňuje, ve srovnám s tím, kdy se jí to daří. Chtěla to celé vtáhnout do sebe i přesto, že ji učitelky varovaly, že se může spálit, a ta touha ji děsila asi nejvíc ze všeho. Občas si přála, aby se do Tar Valonu nikdy nedostala. Ale strach ji nedokázal přimět přestat, rozhodně ne na dlouho, o nic víc než obavy, že ji přichytí některá Aes Sedai či některá z přijatých novicek kromě Nyneivy.

Ale tady, ve svém vlastním pokoji, byla v bezpečí. Byla zde i Min, seděla na třínožce a pozorovala ji, ale Egwain teď znala Min natolik dobře, aby věděla, že ji druhá dívka neprozradí. Napadlo ji, jaké má štěstí, že si od příchodu do Tar Valonu udělala dvě dobré přítelkyně.

Pokojík to byl malý, bez oken, jako všechny pokoje novicek. Tři krátké kroky donesly Nyneivu od jedné bíle omítnuté stěny k druhé. Nyneivin vlastní pokoj byl mnohem větší, ale protože mezi ostatními přijatými novickami neměla žádné přítelkyně, přicházívala za Egwain, když si potřebovala s někým popovídat, i tehdy, když, jako teď, vůbec nepotřebovala mluvit. Ohýnek v úzkém krbu úspěšně zaháněl první mrazík blížícího se podzimu, i když Egwain si byla jistá, že až nastane skutečná zima, tak dobře sloužit nebude. Vybavení pokojíku doplňoval malý pracovní stolek a Egwaininy věci úhledně visely na řadách háčků na stěně, nebo je měla položené na krátké polici nad stolkem. Novicky měly obvykle příliš mnoho práce, než aby trávily delší dobu ve svých pokojích, ale dneska měly volno, teprve třetí od chvíle, kdy s Nyneivou dorazily do Bílé věže.

„Elsa dneska dělala telecí oči na Galada, když cvičil se strážci,“ řekla Min a zhoupla třínožku na dvě nohy.

Koule nad Egwaininýma rukama na okamžik pohasly. „Může se dívat, jak jen chce,“ prohlásila nedbale. „Neumím si představit, proč by mě to mělo zajímat.“

„Asi nemělo. Je hrozně hezký, pokud ti nevadí, že je tak prkenný. Je na něj moc pěkný pohled, zvlášť když má sundanou košili.“ Koule zuřivě zavířily. „Já rozhodně netoužím dívat se na Galada, ať už má košili, nebo ne.“

„Neměla jsem si z tebe utahovat,“ řekla Min kajícně. „Mrzí mě to. Ale ty se na něj díváš ráda – a neškleb se tak na mě – stejně jako skoro každá žena v Bílé věži, která nepatří k červeným. Viděla jsem dole na cvičišti Aes Sedai, když procvičoval figury, zvlášť zelené. Tvrdily, že kontrolují své strážce, ale když tam Galad není, tolik jich tam neuvidíš. Dokonce i kuchařky a služebné se na něho chodí dívat.“

Koule ztuhly uprostřed pohybu a Egwain na ně chvíli zírala. Koule zmizely. Náhle se zahihňala. „Vážně vypadá dobře, co? I když jde, vypadá, jako by tančil.“ Celá zruměněla. „Vím, že bych na něj neměla tak zírat, ale nemůžu si pomoct.“

„Já taky ne,“ utrousila Min, „a já vidím, jaký je opravdu.“

„Ale jestli je dobrý –“

„Egwain, Galad je tak dobrý, že by sis nad tím rvala vlasy. Klidně by někomu ublížil, protože musí sloužit lepší věci. Ani by si nevšiml, komu ublížil, protože by byl tolik upřený na to druhé, ale i kdyby si to uvědomil, čekal by, že to ostatní pochopí, a myslel by si, že je všechno v pořádku.“

„Ty to musíš vědět,“ řekla Egwain. Věděla, že když se Min podívá na lidi, zjistí o nich spoustu věcí. Min nikdy neříkala všechno, co viděla, a ne vždycky viděla všechno, ale bylo toho dost, aby jí Egwain věřila. Teď se ohlédla na Nyneivu – druhá žena pořád přecházela pokojem sem a tam a mumlala si pro sebe – a pak se opět natáhla k saidaru a vrátila se k nedbalému žonglování.

Min pokrčila rameny. „Hádám, že ti to klidně můžu říct. On si dokonce ani nevšiml, co Elsa dělá. Zeptal se jí, zda neví, jestli se po večeři půjdeš procházet do Jižní zahrady, když máte dneska volno. Bylo mi jí líto.“

„Ubohá Elsa,“ zamumlala Egwain a světelné koule se jí začaly pohybovat rychleji. Min se rozesmála.

Rozlétly se dveře. Egwain vyjekla a nechala koule zmizet dřív, než si uvědomila, že to je jenom Elain.

Zlatovlasá dědička Andoru za sebou práskla dveřmi a pověsila si plášť na háček. „Právě jsem se to doslechla,“ vykládala. „Ty řeči byly pravdivé. Král Galldrian je mrtvý. To znamená válku o následnictví.“

Min si odfrkla. „Občanská válka. Válka o následnictví. Spousta hloupých jmen pro stejnou věc. Nevadilo by ti, kdybychom se o tom nebavily? Pořád o tom slyšíme. Válka v Cairhienu. Válka na Tomově Hlavě. Toho falešného Draka v Saldeii možná chytili, ale v Tearu válka zuří pořád. Stejně jsou to většinou jenom řeči. Včera jsem slyšela jednu kuchařku vykládat, že slyšela, že Artuš Jestřábí křídlo pochoduje na Tanchiko. No jen si to vemte! Artuš Jestřábí křídlo!“

„Myslela jsem, že o tom nechceš mluvit,“ podotkla Egwain.

„Viděla jsem Logaina,“ ozvala se Elain. „Seděl na lavičce na vnitřním nádvoří a plakal. Když mě uviděl, utekl. Bylo mi ho líto.“

„Lepší, když brečí on, než my, Elain,“ prohlásila Min.

„Vím, co je zač,“ řekla Elain klidně. „Nebo spíš čím býval. Ale už není, a mně je ho líto.“

Egwain se opřela o zeď. Rand. Logain ji vždycky přiměl vzpomenout si na Randa. Už celé měsíce se jí o něm nezdálo, aspoň ne tak, jako na Říční královně. Anaiya ji pořád nutila zapsat všechno, o čem se jí zdá, a Aes Sedai to potom kontrolovaly kvůli případným znamením či spojením se skutečnými událostmi, ale sny týkající se Randa, podle Anaiyy, znamenaly jen to, že jí chybí. Zvláštní, pár týdnů po příchodu do Bílé věže začala mít pocit, že už neexistuje, stejně jako se jí o něm přestalo zdát. A sedím si tu a myslím na to, jak Galad hezky chodí, uvědomila si s hořkostí. Rand musí být v pořádku. Kdyby ho chytily a zkrotily, něco bych zaslechla.

Z toho pomyšlení ji zamrazilo, stejně jako obvykle. Z pomyšlení na Randa zkroceného, plačícího a toužícího po smrti, jako po ní toužil Logain.

Elain si přisedla k Egwain na postel a skrčila nohy pod sebe. „Jestli sníš o Galadovi, Egwain, tak ode mě žádné sympatie nečekej. To raději nechám Nyneivu, aby do tebe nalila některý z těch svých strašlivých odvarů, o kterých pořád mluví.“ Zamračila se na Nyneivu, která si jejího příchodu vůbec nevšimla. „Co je s ní? Neříkejte mi, že ona taky začala vzdychat po Galadovi!“

„Já bych ji z toho vynechala.“ Min se naklonila k oběma dívkám na posteli a ztišila hlas. „Ta hubená přijatá novicka Irella jí řekla, že je neohrabaná jako kráva a nemá ani polovinu nadání, a Nyneiva jí dala jednu za ucho.“ Elain sebou trhla. „No právě,“ zamumlala Min. „V okamžení ji měly u Sheriam v pracovně a od té chvíle nemá náladu.“

Min očividně dost neztlumila hlas, protože Nyneiva zavrčela. Náhle se dveře znovu rozlétly a do místnosti zavál průvan. Pokrývky na Egwainině posteli se ani nezavinily, ale Min na stoličce přepadla a stolička se skulila ke zdi. Vítr okamžitě utichl a Nyneiva tam stála s ohromeným výrazem ve tváři.

Egwain si pospíšila ke dveřím a vyhlédla ven. Polední slunce rozhánělo poslední zbytky po včerejší bouřce. Stále ještě mokrý balkon kolem Nádvoří novicek byl prázdný a řada dveří do pokojů novicek byla zavřená. Novicky, které prve využily volna a bavily se v zahradách, teď bezpochyby doháněly spánek. Nikdo nic neviděl. Egwain zase zavřela dveře a posadila se vedle Elain, zatímco Nyneiva pomáhala Min na nohy.

„Moc mě to mrzí, Min,“ omlouvala se napjatým hlasem Nyneiva. „Občas se neovládnu... Nemůžu tě žádat, abys mi odpustila, tohle ne.“ Zhluboka se nadechla. „Jestli mě oznámíš Sheriam, tak to pochopím. Zasloužila jsem si to.“

Egwain si přála, aby Nyneivino přiznání nebyla slyšela. Nyneiva se kvůli takovým věcem často naježila. Hledajíc něco, nač se zaměřit, něco, o čem by Nyneiva uvěřila, že se tomu celou dobu plně věnovala, sáhla Egwain opět po saidaru a začala žonglovat se světelnými koulemi. Elain se k ní rychle připojila. Egwain spatřila záři kolem dědičky dřív, než se jí nad rukama objevily tři maličké koule. Začaly si vyměňovat maličké zářící koule ve stále složitějších vzorech. Občas nějaká zhasla, když ji jedna nebo druhá dívka nestačila zachytit, a pak se objevila v maličko jiné barvě či velikosti.

Jediná síla naplňovala Egwain životem. Cítila jemnou vůni růží z mýdla, které Elain ráno použila při koupeli. Cítila hrubou omítku na stěnách, hladký kámen podlahy i postel, na níž seděla. Slyšela, jak Min s Nyneivou dýchají, i když se snažila nevnímat, o čem se baví.

„Co se týče odpouštění,“ říkala Min, „spíš bys měla odpustit ty mně. Ty se špatně ovládáš a já moc mluvím. Odpustím ti, když ty odpustíš mně.“ Obě pak zamumlaly „vše je odpuštěno" a objaly se. „Ale jestli to uděláš ještě jednou,“ podotkla Min se smíchem, „mohla bych dát jednu za ucho já tobě.“

„Příště,“ opáčila Nyneiva, „po tobě něco hodím.“ Také se smála, ale když jí zrak padl na Egwain s Elain, smích okamžitě ustal. „Vy dvě toho hned nechte, nebo některá z nás půjde za správkyní novicek. Vlastně dvě.“

„Nyneivo, to bys neudělala!“ vyhrkla Egwain. Když však spatřila Nyneivin výraz, spěšně se od saidaru odpoutala. „No dobře. Věřím ti. Nemusíš mi to dokazovat.“

„Musíme cvičit,“ přidala se Elain. „Chtějí toho po nás čím dál víc. Jestli nebudeme cvičit i samy, nikdy s nimi neudržíme krok.“ Tvářila se klidně, ale od saidaru se pro jistotu odtáhla stejně rychle jako Egwain.

„A co se stane, jestli jediný síly natáhnete moc,“ zeptala se Nyneiva, „a nebude tu nikdo, kdo by vás zarazil? Přála bych si, abyste si dávaly větší pozor. To teda jo. Nemyslíte, že vím, jaký to provás je? Je pořád tady a vy se jí chcete naplnit. Občas mám co dělat, abych se sama zastavila. Chci ji všechnu. Vím, že by mě to spálilo na uhel, a stejně ji chci.“ Nyneiva se zachvěla. „Jenom chci, abyste si dávaly větší pozor.“

„Já si dávám,“ povzdechla si Egwain. „Bojím se. Ale nepomáhá to. A co ty, Elain?“

„Jediné, co mě děsí,“ prohlásila Elain povzneseně „je umývání nádobí. Připadá mi, že ho umývám každý den.“ Egwain po ní hodila polštář. Elain si ho sundala z hlavy a hodila ho zpátky, ale potom jí nálada poklesla. „No dobrá. Jsem tak vyděšená, že ani nevím, jestli mi náhodou necvakají zuby. Elaida mi říkala, že budu tak vystrašená, až budu chtít utéci s Toulavým lidem, ale já jí nerozuměla. S člověkem, který by dřel voly tak, jako ony dřou nás, by se nikdo nebavil. Já jsem pořád tak hrozně unavená. Probudím se unavená a spát jdu úplně vyčerpaná, a občas se tak bojím, že usměrním víc jediné síly, než zvládnu, že...“ Sklopila zrak a odmlčela se.

Egwain věděla, co chtěla říci. Měly pokoje vedle sebe a, jako mnoho jiných pokojíků novicek, i ten jejich spojovala dírka ve zdi, příliš malá, aby ji bylo vidět, pokud jste nevěděli, kde hledat, ale užitečná, pokud jste si chtěli večer popovídat, když už bylo zhasnuto a dívky nesměly opustit pokoje. Egwain nejednou slyšela, jak Elain usíná s pláčem, a byla si jistá, že i Elain slyšela plakat ji.

„Utýct s Toulavým lidem je lákavé,“ souhlasila Nyneiva, „ale ať bys šla kamkoliv, nezměnilo by to to, co umíš. Před saidarem neutečeš.“ Mluvila, jako by se jí nelíbilo, co říká.

„Co vidíš, Min?“ zeptala se Elain. „Stanou se z nás ze všech mocné Aes Sedai, nebo strávíme zbytek života umýváním nádobí jako novicky, nebo...“ Nejistě pokrčila rameny, jako by nechtěla vyslovit tu třetí možnost, která ji napadla. Nebo je pošlou domů. Vykážou je z věže. Od Egwainina příchodu vykázaly dvě novicky a všechny o nich hovořily jen šeptem, jako by byly mrtvé.

Min si poposedla. „Nerada čtu své přátele,“ zabručela. „Přátelství mi překáží. Snažím se všechno, co vidím, vysvětlit v co nejlepším světle. Proto to už pro vás tři neudělám. No, stejně se na vás nic nezměnilo od...“ Zašilhala na ně a náhle se zamračila. „To je nový,“ vydechla.

„Co?“ zeptala se ostře Nyneiva.

Min zaváhala, než odpověděla. „Vidím nebezpečí. Všechny jste v nějakým nebezpečí. Nebo budete, a to brzo. Nepoznám, o co se jedná, ale je to nebezpečí.“

„Vidíte to,“ otočila se Nyneiva k dívkám sedícím na posteli. „Musíte dávat pozor. Všechny musíme být opatrné. Obě mi musíte slíbit, že nebudete znovu usměrňovat, když na vás nebude nikdo dávat pozor.“

„Už o tom nechci mluvit,“ prohlásila Egwain.

Elain dychtivě kývla. „Ano. Mluvme o něčem jiném. Min, kdyby sis oblékla šaty, sázím se, že by tě Gawyn požádal, aby sis s ním vyšla. Víš přece, že se na tebe pořád dívá, ale já myslím, že ho ty mužské nohavice a kabátec odrazují.“

„Oblíkám se, jak se mně líbí, a kvůli nějakýmu urozenýmu panáčkovi to měnit nehodlám, i když je to náhodou tvůj bratr.“ Min mluvila nepřítomně, pořád se na ně dívala a mračila se u toho. Na tohle téma už hovořily i dřív. „Občas je užitečný vypadat jako kluk.“

Nikdo, kdo se na tebe podívá podruhé, tě nebude mít za chlapce,“ usmála se Elain.

Egwain znejistěla. Elain se nutila k veselosti, Min jí téměř nevěnovala pozornost a Nyneiva vypadala, jako by je chtěla znovu varovat.

Když se dveře znovu otevřely, Egwain vyskočila, aby je zavřela, vděčná, že má co dělat a nemusí se dívat, jak ostatní něco předstírají. Než však ke dveřím došla, vstoupila do pokoje tmavooká Aes Sedai s plavými vlasy spletenými do množství copů. Egwain překvapeně zamrkala, protože to byla Aes Sedai a navíc Liandrin. Neslyšela, že se Liandrin vrátila do Bílé věže, ale pokud je nějaká Aes Sedai chtěla vidět, pro novicky si poslala. Když sestra přišla osobně, neznamenalo to nic dobrého.

Pět žen na tak malou místnost bylo moc. Liandrin se zastavila, aby si upravila šátek s červenými třásněmi, a všechny si prohlédla. Min se nepohnula, ale Elain vstala a s Egwain a Nyneivou se poklonily, i když Nyneiva jen trochu ohnula koleno. Podle Egwain si Nyneiva nikdy nezvykne na to, že někdo má větší autoritu než ona.

Liandrin upřela zrak na Nyneivu. „A co děláš tady, v pokojích novicek, dítě?“ Tón měla ledový.

„Navštívila jsem své přítelkyně,“ odtušila Nyneiva napjatým hlasem. Potom opožděně dodala: „Liandrin Sedai.“

„Přijaté nesmějí mít přátele mezi novickami. To už bys měla vědět, dítě. Ale je dobře, že jsem tě tu našla. Ty a ty,“ – ukázala prstem na Elain a Min – „odejděte.“

„Vrátím se později.“ Min se lhostejně zvedla a předváděla, jak s uposlechnutím rozkazu nijak nespěchá. Kolem Liandrin odešla s úšklebkem, jehož si však Liandrin ani nepovšimla. Elain se na Egwain s Nyneivou ustaraně podívala, pak udělala pukrle a odešla také.

Když za sebou Elain zavřela dveře, Liandrin chvíli stála a obě dívky si pozorně prohlížela. Egwain trochu znervózněla, ale Nyneiva stála vzpřímená, jen se trochu červenala.

„Vy dvě pocházíte ze stejné vesnice jako ti hoši, co putovali s Moirain. Je to tak?“ zeptala se náhle Liandrin.

„Máš nějaké zprávy o Randovi?“ vyhrkla Egwain dychtivě. Liandrin zvedla obočí. „Odpusť, Aes Sedai. Zapomněla jsem se.“

„Slyšelas o nich něco?“ řekla Nyneiva, a znělo to téměř jako požadavek. Přijaté novicky žádná pravidla, nařizující, že nesmějí promluvit na Aes Sedai, nejsou-li tázány, neomezovala.

„Máte o ně starost. To je dobře. Jsou v nebezpečí, a vy byste jim mohly pomoci.“

„Jak víš, že mají potíže?“ Tentokrát to od Nyneivy byl požadavek.

Liandrin stiskla růžové rtíky, ale její tón se nezměnil. „I když o tom nevíte, Moirain poslala do Bílé věže dopisy, které se vás týkají. Moirain Sedai si o vás a o vaše mladé... přátele dělá starosti. Ti chlapci jsou v nebezpečí. Chcete jim pomoci, nebo je ponechat jejich osudu?“

„Ano,“ řekla Egwain ve stejné chvíli, kdy se Nyneiva zeptala: „Jaké potíže? Proč by ses ty měla obtěžovat a pomáhat jim?“ Nyneiva se podívala na červené třásně na Liandrinině šátku. „A taky mám dojem, že nemáš ráda Moirain.“

„Předpokládáš příliš mnoho, dítě,“ odtušila Liandrin ostře. „Být přijatou novickou ještě zdaleka neznamená být sestrou. Přijaté i obyčejné novicky poslouchají, když sestry mluví, a dělají, co se jim řekne.“ Nadechla se a pokračovala. Opět mluvila chladně vážným tónem, ale na lících jí od hněvu naskočily bílé skvrny. „Jsem si jistá, že jednou také budete sloužit naší věci a naučíte se, že abyste mohly sloužit, musíte spolupracovat i s těmi, které nemáte rády. Říkám vám, že jsem spolupracovala s mnoha, s nimiž bych nikdy nesdílela jeden pokoj, kdybych nemusela. Chcete říci, že byste nespolupracovaly třeba s těmi, které nejvíce nenávidíte, abyste pomohly svým přátelům?“

Nyneiva váhavě kývla. „Ale pořád jsi nám neřekla, v jakém že jsou nebezpečí. Liandrin Sedai.“

„To nebezpečí pochází ze Shayol Ghulu. Jak jsem pochopila, jsou pronásledováni, jako již byli jednou. Když půjdete se mnou, alespoň některá nebezpečí bude možné zažehnat. Neptejte se mě jak, protože to vám prozradit nemohu, ale rovnou vám říkám, že je to tak.“

„Půjdeme, Liandrin Sedai,“ řekla Egwain.

„A kam?“ vyptávala se Nyneiva. Egwain se na ni zoufale podívala.

„Na Tomovu Hlavu.“

Egwain otevřela ústa a Nyneiva zamumlala: „Na Tomově Hlavě se válčí. Má to nebezpečí něco společného s vojsky Artuše Jestřábí křídlo?“

„Ty věříš povídačkám, dítě? Ale i kdyby to byla pravda, stačí to, aby tě to zastavilo? Myslela jsem, že ty muže považujete za přátele.“ Její tón však prozrazoval, že ona by si někoho takového k tělu nepustila.

„Půjdeme,“ zopakovala Egwain. Nyneiva znovu otevřela ústa, ale Egwain pokračovala dál. „Půjdeme, Nyneivo. Jestli Rand potřebuje naši pomoc – a Mat a Perrin – musíme jim ji poskytnout.“

„To vím,“ vrčela Nyneiva, „ale chci vědět, proč my? Co můžeme udělat my, co nedokáže Moirain – nebo ty, Liandrin?“

Bílé skvrny na Liandrininých lících se zvětšily – Egwain si uvědomila, že Nyneiva opět opomněla uctivé oslovení – ale řekla jen: „Vy dvě pocházíte ze stejné vesnice. Jistým způsobem, kterému zcela nerozumím, jste s nimi spojeny. Víc nemohu říci. A už vám neodpovím na žádné další hloupé otázky. Tak půjdete kvůli nim se mnou?“ Odmlčela se a čekala na odpověď. Když dívky kývly, viditelně se jí ulevilo. „Dobrá. Setkáme se na nejsevernějším okraji ogieřího háje hodinu před západem slunce. Budete mít své koně a vše, co potřebujete na cestu. Nikomu o tom neřeknete ani slovo.“

„Bez dovolení nesmíme opustit prostory věže,“ poznamenala Nyneiva.

„Máte moje svolení. Nikomu jinému o tom neříkejte. Vůbec nikomu. Chodbami Bílé věže se plíží černé adžah.“

Egwain zalapala po dechu a Nyneiva udělala totéž, ale Nyneiva se vzpamatovala rychleji. „Myslela jsem, že všechny Aes Sedai popírají existenci těch – tamtěch.“

Liandrin opovržlivě stiskla rty. „Mnohé ano, ale blíží se Tarmon Gai’don, a čas, kdy bylo možné to popírat, pominul. Černé adžah jsou opakem všeho, za čím stojí Bílá věž, ale existují, dítě. Jsou všude, mohla by k nim patřit kterákoliv žena, a slouží Temnému. Jestli jsou vaši přátelé pronásledováni Stínem, myslíte, že vás černé adžah nechají naživu a na svobodě, abyste jim mohly pomáhat? Nikomu o tom neříkejte – nikomu! – nebo se Tomovy Hlavy nedožijete. Hodinu před slunce západem. Nezklamejte mě.“ S tím odešla a pevně za sebou zavřela dveře.

Egwain se s rukama v klíně sesula na postel. „Nyneivo, ona je z červeného adžah. O Randovi se to nesmí nikdy dozvědět. Kdyby...“

„Nesmí se to dozvědět,“ souhlasila Nyneiva. „Moc ráda bych věděla, proč mu chce červená pomoct. Nebo proč je ochotná spolupracovat s Moirain. Přísahala bych, že by jedna druhé ani vodu nepodala, kdyby ta druhá umírala žízní.“

„Myslíš, že lže?“

„Je to Aes Sedai,“ odtušila Nyneiva suše. „Vsadila bych svou nejlepší stříbrnou brož proti borůvce, že každé její slovo byla pravda. Ale ráda bych věděla, jestli jsme slyšely, co si myslíme, že jsme slyšely.“

„Černé adžah.“ Egwain se otřásla. „To se nedalo splíst, Světlo nám pomáhej.“

„To nedalo,“ souhlasila Nyneiva. „A zakázala nám zeptat se někoho na radu, protože komu bychom teď mohly věřit? Opravdu, Světlo nám pomáhej.“

Dovnitř vrazily Min a Elain a s prásknutím za sebou zavřely dveře. „Opravdu pojedete?“ zeptala se Min a Elain ukázala na malou dírku ve stěně nad Egwaininou postelí řkouc: „Poslouchaly jsme u mě v pokoji. Všechno jsme slyšely.“

Egwain si s Nyneivou vyměnila pohled. Napadlo ji, kolik toho dívky vyslechly, a stejnou starost spatřila i v Nyneivině obličeji. Jestli pochopily to o Randovi...

„Tohle si musíte nechat pro sebe,“ varovala je Nyneiva. „Hádám, že Liandrin zařídila, aby nám Sheriam dovolila odejít, ale i kdyby to neudělala, i kdyby zítra kvůli nám začaly prohledávat věž od shora dolů, nesmíte říct ani slovo.“

„Nechat si to pro sebe?“ řekla Min. „Toho se vůbec neboj. Já jdu s vámi. Tady se celý den snažím vysvětlit jedný nebo druhý hnědý sestře něco, čemu sama ani trochu nerozumím. Dokonce ani nemůžu jít na procházku, aby se odněkud nevynořila sama amyrlin osobně a nechtěla vědět, co vidím u těch, který potkáme. A když po tobě tahle ženská něco chce, nedá se tomu vyhnout. Musela jsem jí přečíst aspoň půlku Bílé věže, ale ona pořád chce další ukázky. Potřebovala jsem jedině nějaký důvod k odjezdu, a tohle je přesně ono.“ Tvářila se tak odhodlaně, že to nepřipouštělo další dohady.

Egwain napadlo, proč vlastně chce Min tolik jít s nimi, místo aby prostě odjela sama, ale než měla čas na další dohady, promluvila Elain: „Já jdu taky s vámi.“

„Elain,“ řekla Nyneiva jemně, „Egwain a já jsme přátelé těch kluků z Emondovy Role. Ty jsi dědička Andoru. Jestli zmizíš z Bílý věže, no, to – to by mohlo začít válku.“

„Máti by nezačala válku s Tar Valonem, i kdyby mě tady usušily a nasolily, o což by se klidně mohly pokusit. Jestli se vy tři vydáváte za dobrodružstvím, tak si nemyslete, že já tady zůstanu a budu umývat nádobí, drhnout podlahy a nechám se nějakou přijatou novickou hubovat, protože jsem neudělala oheň přesně v tom odstínu modři, který chtěla. Až to Gawyn zjistí, tak umře závistí.“ Elain se zazubila, natáhla se a vesele zatahala Egwain za vlasy. „Kromě toho, jestli necháš Randa být, mohla bych mít šanci získat ho pro sebe.“

„Myslím, že ho nebudeme mít ani jedna,“ řekla Egwain velice smutně.

„Tak najdeme tu, kterou si vybere, a znepříjemníme jí život. Nemůže být ale tak hloupý, aby si vybral někoho jiného, když může mít jednu z nás. Ó, prosím, usměj se, Egwain. Já vím, že je tvůj. Mám jenom pocit,“ – zaváhala hledajíc správný výraz – „že jsem volná. Nikdy jsem žádné dobrodružství nezažila. Sázím se, že při dobrodružství nebude žádná z nás chodit spát s pláčem. A jestli ano, seženeme si kejklíře a tuhle část přeskočíme.“

„To je hloupost,“ prohlásila Nyneiva. „Jedeme na Tomovu Hlavu. Slyšela jsi novinky, i to, co se povídá. Bude to nebezpečný. Ty musíš zůstat tady.“

„Taky jsem slyšela, co Liandrin Sedai říkala o – o černých adžah.“ Elain teď mluvila téměř šeptem. „Jak tu můžu být v bezpečí, když tu jsou ony! Kdyby máti jenom tušila, že černé adžah skutečně existují, hodila by mě radši doprostřed bitvy, jen aby mě od nich dostala.“

„Ale, Elain –“

„Existuje jen jeden způsob, jak mi v tom můžete zabránit. Totiž říci to správkyni novicek. Bude na nás hezký pohled, až budeme všechny tři stát v její pracovně. Vlastně všechny čtyři. Nemyslím, že by Min něčemu takovému ušla. Takže, jelikož to nehodláte Sheriam Sedai prozradit, tak jdu s vámi.“

Nyneiva rozhodila rukama. „Možná bys ty mohla říct něco, co by ji přesvědčilo,“ ukázala na Min.

Min se opírala o dveře, úkosem si Elain prohlížela a teď zavrtěla hlavou. „Myslím, že ona musí jít, stejně jako vy ostatní. My ostatní. Teď to nebezpečí kolem vás vidím jasněji. Ne úplně jasně, abych poznala, o co jde, ale myslím, že to má něco společnýho s tím, že jste se rozhodly jít. Proto je to jasnější, protože je to jistější.“

„To ale není důvod, aby s náma chodila,“ namítala Nyneiva, ale Min znovu zavrtěla hlavou.

„Ona je spojena s těmi – s těmi chlapci stejně jako ty, Egwain nebo já. Ona je toho součástí, Nyneivo, ať je to cokoliv. Aes Sedai by asi řekla, že je součástí vzoru.“

Elain to zřejmě zarazilo a také zaujalo. „Opravdu? A jakou součástí, Min?“

„To právě nevidím jasně.“ Min se podívala na podlahu. „Občas bych si přála, abych do lidí vůbec neviděla. Většina lidí není spokojená ani s tím, co vidím teď.“

„Jestli tedy jedeme všechny,“ prohlásila Nyneiva, „tak bychom si to měly naplánovat.“ Ať už se původně vzpírala jakkoliv, pokud se jednou rozhodla, Nyneiva šla vždy rovnou k praktickým otázkám, jako co si mají vzít s sebou, jak velká zima bude, až dorazí k Tomově Hlavě, a jak by mohly dostat koně ze stájí, aniž by je někdo zastavil.

Když ji Egwain poslouchala, nemohla přestat myslet na to, jaké asi nebezpečí u nich Min viděla a co hrozí Randovi. Věděla jen o jednom nebezpečí, které by mu mohlo hrozit, a při pomyšlení na ně ji zamrazilo. Vydrž, Rande. Vydrž, ty tupohlavý ňoumo. Nějak už ti pomohu.