Velké Hledání

30 Daes dae’mar

V pokojíku, jejž sdílel Hurin s Loialem, se Rand díval z okna na uspořádané ulice a terasy Cairhienu, kamenné budovy a zkosené střechy. Odsud na kapitulu ohňostrůjců neviděl. I kdyby mu v cestě nestály mohutné věže a paláce urozených pánů, pořád tu byly městské hradby. O ohňostrůjcích teď mluvil kdekdo, ještě i teď, celé dny poté, kdy do vzduchu vypustili jen jeden jediný ohnivý květ, a to ještě příliš brzy. O skandálu kolovalo na tucet různých verzí, nepočítaje v to menší odchylky, ale jediná se pravdě ani nepřiblížila.

Rand se odvrátil. Doufal, že se v ohni nikomu nic nestalo, ale ohňostrůjci zatím ani nepřipustili, že vůbec k nějakému požáru došlo. O tom, co se tehdy v noci dělo v jejich kapitulním sídle, měli ústa na zámek.

„Vezmu si další hlídku,“ oznámil Hurinovi, „hned, jak se vrátím.“

„To není nutný, můj pane,“ Hurin se mu nyní klaněl tak hluboko, jako by z Cairhienu sám pocházel. „Můžu hlídat já. Opravdu, můj pane, nemusíš se obtěžovat.“

Rand se zhluboka nadechl a vyměnil si nešťastný pohled s Loialem. Ogier jen pokrčil rameny. Slídičovo chování bylo s každým dnem, co zůstávali v Cairhienu, obřadnější. Ogier jenom poznamenal, že lidé se často chovají podivně.

„Hurine,“ řekl Rand, „říkával jsi mi urozený pane Rande a neklaněl ses mi pokaždé, když jsem se na tebe podíval.“ Chci, aby se uvolnil a zase mi říkal urozený pane Rande, uvědomil si překvapěně. Urozený pane Rande! Světlo, musíme se odsud dostat dřív, než začnu chtít, aby se mi klaněl. „Sedni si, prosím tě. Už jenom pohled na tebe mě unavuje.“

Hurin stál rovný jako pravítko, zároveň však vypadal připraven skočit a vykonat jakýkoliv úkol, který by snad pro něj Rand měl. Ani si nesedl, ani se neuvolnil. „To by nebylo vhodné, můj pane. Musíme těmhle Cairhieňanům ukázat, že se taky umíme chovat správně, jako –“

„Přestaň s tím!“ zařval Rand.

„Jak si přeješ, můj pane.“

Randovi dalo práci, aby si opět nepovzdechl. „Hurine, mrzí mě to. Neměl jsem na tebe křičet.“

„To je tvoje právo, můj pane,“ odtušil Hurin prostě. „Když se nechovám, jak se tobě líbí, je tvým právem křičet.“

Rand ke slídiči přistoupil s úmyslem popadnout ho za límec a zatřást s ním.

Zaklepání na spojovací dveře k Randovu pokoji všechny přimrazilo na místě, ale Randa potěšilo, když si všiml, že Hurin nečekal a nežádal o povolení, než sebral svůj meč. Rand měl svůj meč s volavkou po boku. Teď cestou ke dveřím položil ruku na jílec. Počkal, dokud se Loial neusadil na velkém lůžku a neupravil plášť tak, aby víc zakryl v pokrývce zabalenou truhlici pod postelí, a pak prudce otevřel dveře.

Stál tam hostinský, dychtivě se kolébal a strkal Randovi do ruky podnos. Na podnose ležely dva zapečetěné pergameny. „Odpusť, můj pane,“ vyhekl bez dechu Cuale. „Nemohl jsem čekat, až přijdeš dolů, a pak jsi nebyl ve svém pokoji a – a... Odpusť mi, ale...“ A zatřepal podnosem.

Rand sebral pozvánky – bylo jich už tolik – aniž se na ně podíval, uchopil hostinského za loket a obrátil ho ke dveřím na chodbu. „Děkuji, mistře Cuale, že ses obtěžoval. Teď, kdybys nás, prosím, nechal...“

„Ale, můj pane,“ vzpíral se Cuale, „tyhle jsou od –“

„Děkuju.“ Rand ho vystrčil na chodbu, odhodlaně zavřel dveře a hodil pergameny na stůl. „Ještě nikdy to neudělal. Loiale, myslíš, že poslouchal za dveřmi, než zaklepal?“

„Začínáš myslet jako tihle Cairhieňané.“ Ogier se zasmál, ale zamyšleně přitom stříhal ušima a navíc dodal: „Přesto, je to Cairhieňan, tak nejspíš poslouchal. Nemyslím však, že jsme řekli něco, co by neměl slyšet.“

Rand se snažil rozpomenout. Nikdo z nich se určitě nezmínili o Valerském rohu ani o trollocích nebo temných druzích. Když s uvědomil, jak uvažuje nad tím, co by mohl Cuale udělat z toho, co skutečně řekli, otřásl se. „Tohle místo se dostává pod kůži i tobě,“ zamumlal si pro sebe.

„Můj pane?“ Hurin zvedl zapečetěné pergameny a s rozšířenýma očima zíral na pečeti. „Můj pane, tyhle jsou od urozeného pána Barthanese z rodu Damodredů, a od,“ – posvátnou úctou ztišil hlas – „krále.“

Rand jen mávl rukou. „Stejně půjdou do ohně jako ostatní. Neotevřené.“

„Ale, můj pane!“

„Hurine,“ řekl Rand ovládaným hlasem, „vy oba s Loialem jste mi vysvětlovali, oč v této velké hře jde. Jestli přijmu jediné pozvání, Cairhieňané v tom něco uvidí a budou si myslet, že jsem součástí něčího tajného plánu. A jestli nepůjdu, zase v tom něco uvidí. Když pošlu zpátky odpověď, vyhrabou z ní nějaký jiný význam, totéž, když neodpovím. A protože polovina Cairhienu zřejmě špehuje tu druhou, každý ví, co dělám. Spálil jsem první dvě, a spálím i tyhle, jako všechny ostatní.“ Jednou jich v šenku do ohně naházel neotevřených dokonce dvanáct. „Ať v tom najdou cokoliv, aspoň se chovám ke všem stejně. Nejsem v Cairhienu pro někoho, ani proti někomu.“

„Už jsem se ti snažil vysvětlit,“ řekl Loial, „že podle mne to takhle nefunguje. Ať uděláš cokoliv, Cairhieňané v tom stejně něco uvidí. Aspoň tak to vždycky říkal starší Haman.“

Hurin natáhl ruku se zapečetěnými pozvánkami, jako by Randovi nabízel zlato. „Můj pane, na týhle je Galldrianova osobní pečeť. Jeho osobní pečeť, můj pane. A na týhle je osobní pečeť urozeného pána Barthanese, který je hned po králi. Můj pane, jestli spálíš tyhle, tak si uděláš nejmocnější nepřátele, jaký vůbec můžeš najít. To pálení ti zatím procházelo jenom proto, že všechny ostatní rody vyčkávaly, až uvidí, co máš za lubem, a myslely si, že musíš mít mocnýho spojence, aby sis mohl dovolit jich nevšímat. Ale urozený pán Barthanes – a král! Uraž je, a o ni určitě něco udělají.“

Rand si prohrábl vlasy. „Co jestli je oba odmítnu?“

„To nepůjde, můj pane. Teď už ti poslaly pozvánky všechny rody do jednoho. Jestli se vyhneš i těmhle – no, nejmíň jeden z ostatních rodů si spočítá, že když nejsi spojencem krále ani urozeného pána Barthanese, tak může odpovědět na to, jak jsi spálil jejich pozvánku. Můj pane, doslechl jsem se, že cairhienský rody teď používají nájemný zabijáky. Nůž v temný uličce. Šíp vystřelený ze střechy. Jed ve víně.“

„Můžeš je obě přijmout,“ navrhoval Loial. „Vím, že to nechceš, Rande, ale mohla by to nakonec být i legrace. Večer v panském sídle, nebo dokonce v královském paláci. Rande, Shienarci v tebe věřili.“

Rand se ušklíbl. Věděl, že to byla jen náhoda, když Shienarci uvěřili, že je urozený pán. Náhoda podobnosti jmen, pár klepů mezi služebnictvem a Moirain a amyrlin to všechno rozdmýchaly. Ale Seléné tomu věřila také. Třeba na jednom z těch mísí bude taky.

Hurin však zuřivě vrtěl hlavou. „Staviteli, já sice neznám daes dae’mar tak dobře jako ty. Ne tak, jak se hraje v Cairhienu, zvlášť teď. Ale u většiny rodů by na tom nezáleželo. Přestože proti sobě kují pikle, a někdy přitom zajdou opravdu hodně daleko, když jsou všem na očích, tak předstírají, že nic takovýho není. Tyhle dva rody ale ne. Trůn patřil rodu Damodredů, dokud o něj Laman nepřišel, a oni ho chtějí zpátky. Král by je rozdrtil, kdyby nebyli skoro tak silní jako on. Větší soupeře, než rod Riatinů a rod Damodredů, abys pohledal. Jestli můj pán přijme obě, oba rody se to dozví ve chvíli, kdy pošle odpovědi, a oba si budou myslet, že je součástí nějakýho plánu, který proti nim ti druzí chystají. A bez mrknutí oka použijí nůž nebo jed.“

„A hádám,“ zavrčel Rand, „že jestli přijmu jenom jedno pozvání, ti druzí si budou myslet, že jsem ve spojení s dotyčným rodem.“ Hurin kývl. „A nejspíš se mě pokusí zastavit, abych nedokončil to, do čeho jsem podle nich namočený.“ Hurin kývl znovu. „Tak co mi navrhuješ? Jak se vyhnu tomu, aby mě žádný nechtěl vidět na márách?“ Hurin jen zavrtěl hlavou. „Teď bych si přál, abych nebyl spálil ty první dvě pozvánky.“

„Ano, můj pane. Ale podle mě by to stejně neznamenalo žádný rozdíl. Ať už přijmeš nebo odmítneš kohokoliv, tihle Cairhieňani v tom vždycky něco uvidí.“

Rand natáhl ruku a Hurin mu do dlaně vložil oba zapečetěné svitky. Jeden měl na pečeti nikoliv strom a korunu rodu Damodredů, ale Barthanesova útočícího kance. Na druhé byl Galldrianův jelen. Osobní pečeti. Očividně se mu podařilo vzbudit zájem nejvyšších míst jen tím, že nedělal nic.

„Tihle lidé jsou blázni,“ prohlásil a snažil se vymyslet, jak z toho ven.

„Ano, můj pane.“

„Nechám se s nimi vidět v šenku,“ řekl pomalu. Cokoliv bylo vidět v šenku v poledne, do soumraku vědělo deset rodů, a všechny do svítání dalšího dne. „Pečeti nerozlomím. Tak poznají, že jsem ani na jeden zatím neodpověděl. Dokud budou čekat, kam skočím, třeba získám pár dní navíc. Ingtar přece musí brzy přijet. Musí.“

„Teď myslíš jako Cairhieňan, můj pane,“ zazubil se Hurin.

Rand se na něho kysele podíval a potom si strčil pergameny do kapsy k Seléniným dopisům. „Půjdeme, Loiale. Třeba už Ingtar dorazil.“

Když s Loialem sešli do šenku, nikdo z přítomných se na Randa ani nepodíval. Cuale leštil stříbrný tác, jako by na jeho lesku závisel jeho život. Služtičky pobíhaly mezi stoly, jako by Rand s ogierem vůbec neexistovali. Jeden každý z hostí upíral zrak do svého poháru, jako by ve víně či pivě leželo tajemství moci. Nikdo ani necekl.

Rand po chvíli vytáhl pozvánky z kapsy, prohlédl si pečeti a zastrčil svitky zpátky do kapsy. Když Rand vyrazil ke dveřím, Cuale málem nadskočil. Než se za nimi zavřely dveře, Rand zaslechl, jak se v šenku znovu rozproudil hovor.

Rand vykročil tak rychle, že Loial ani nemusel zkrátit krok, aby mu neutekl. „Musíme najít cestu z města, Loiale. Tenhle trik s pozvánkami nemůže vydržet déle než pár dní. Jestli se Ingtar neukáže brzy, budeme muset odjet.“

„Souhlasím,“ řekl Loial.

„Ale jak?“

Loial začal odpočítávat na prstech. „Někde tu je Fain, jinak by v Předbrání nebyli trolloci. Jestli vyjedeme ven, vrhnou se na nás, jakmile se dostaneme z dohledu města. A jestli pojedeme s nějakými kupci, určitě je přepadnou.“ Žádný z kupců u sebe nebude mít víc než pět šest strážných, a ti nejspíš při pohledu na trolloky okamžitě utečou. „Kdybychom aspoň věděli, kolik těch trolloků Fain má, a taky kolik temných druhů. Pěkně jsi mu snížil jejich stavy.“ O trollocích, které zabil on, se sice nezmínil, ale podle toho, jak měl svěšená obočí, na to myslel.

„Nezáleží na tom, kolik jich má,“ řekl Rand. „Deset pro nás znamená stejně jako sto. Jestli na nás zaútočí deset trolloků, nemyslím, že se nám povede znovu utéct.“ Pomyšlení na způsob, jakým by se mohl, snad, vypořádat s deseti trolloky, se vyhýbal. Když se pokoušel pomoci Loialovi, tak to stejně nefungovalo.

„Já si to taky nemyslím. A taky podle mě nemáme dost peněz, abychom se dostali někam daleko, ale i tak, kdybychom se pokusili dostat do přístavu v Předbrání – no, Fain tam musí mít temné druhy na stráži. Kdyby si myslel, že se snažíme dostat na loď, tak nevěřím, že by mu záleželo na tom, kdo ty trolloky uvidí. I kdybychom se jich nějak zbavili, museli bychom to vysvětlovat městské hlídce, a ti by nám určitě neuvěřili, že nemůžeme otevřít tu truhlici, takže –“

„Tu truhlici neukážeme jedinému Cairhieňanovi, Loiale.“

Ogier kývl. „A městský přístav nám taky není k ničemu.“ Městský přístav byl vyhrazen pro bárky s obilím a výletní čluny urozených pánů a dam. A k nim se nikdo bez povolení nesměl přiblížit. Bylo na ně vidět z hradeb, ale při skoku z takové výšky by si i Loial srazil vaz. Loial zamával palcem, jako by se to snažil zdůraznit. „Vážně je zlé, že se nemůžeme dostat do Državy Tsofu. Do državy by trolloci nikdy nevstoupili. Ale asi by nás nenechali dojít tak daleko, aniž by nás napadli.“

Rand neodpověděl. Dorazili k velké strážnici těsně za bránou, kolem níž poprvé vstoupili do Cairhienu. Venku v Předbrání se hemžili lidé, na které dávala pozor dvojice strážných. Rand měl dojem, že jakýsi muž, oblečený do něčeho, co kdysi musel být slušný shienarský oděv, při jeho spatření rychle zacouval zpátky do davu, ale nebyl si tím jistý. Bylo tu příliš mnoho lidí v šatech z příliš mnoha zemí, a všichni někam spěchali. Rand vyšel po schodech ke strážnici. Po stranách dveří tu stáli dva strážní v kyrysech.

Ve velké čekárně byly tvrdé dřevěné lavice pro ty, kdo tu měli něco k vyřizování. Většinu tvořili lidé pokorně a mlčky čekající na přijetí, ve všedních, tmavých šatech, které prozrazovaly prosté občany. Bylo mezi nimi několik Předbráníků vynikajících špínou a jasnými barvami, bezpochyby doufajících v povolení hledat si práci uvnitř hradeb.

Rand šel rovnou k dlouhému stolu v zadní části místnosti. Za stolem seděl jen jeden muž, nikoliv voják, se zeleným pruhem na kabátci. Byl to baculatý chlapík vzbuzující dojem, že má na obličeji příliš napjatou pleť, a než se na Randa a Loiala podíval s falešným úsměvem, dvakrát přesunul dokumenty před sebou a upravil kalamář.

„Jak ti můžu pomoct, můj pane?“

„Stejně jako jsem doufal, že mi pomůžeš včera,“ řekl Rand mnohem trpělivěji, než na co se cítil, „a předevčírem a předpředevčírem. Už dorazil urozený pán Ingtar?“

„Urozený pán Ingtar, můj pane?“

Rand se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Urozený pán Ingtar z rodu Shinowa, ze Shienaru. Ten stejný muž, na kterého se ptám každý den od chvíle, kdy jsem sem přijel.“

„Nikdo toho jména do města nevstoupil, můj pane.“

„Jsi si tím opravdu jistý? To se ani nepotřebuješ podívat do těch svých papírů?“

„Můj pane, seznamy cizinců, přibyvších do Cairhienu, si strážnice vyměňují denně za svítání a za soumraku, a já je prohlížím okamžitě, jakmile se ke mně dostanou. Do Cairhienu už delší dobu nedorazil žádný Shienarec.“

„A urozená paní Seléné? Než se zeptáš znovu, tak nevím, z jakého je rodu. Ale dal jsem ti její jméno a popsal jsem ti ji už třikrát. Doufám, že to stačí.“

Úředník rozhodil rukama. „Je mi líto, můj pane. Když neznáš její rod, je to velice těžké.“ Tvářil se zcela bezvýrazně. Randa napadlo, jestli by mu to řekl, i kdyby to věděl.

Koutkem oka zachytil pohyb v jedněch dveřích za stolem – muž chystající se vstoupit do čekárny se náhle rychle odvrátil. „Třeba mi pomůže kapitán Caldevwin,“ obrátil se Rand na úředníka.

„Kapitán Caldevwin, můj pane?“

„Právě jsem ho viděl za tebou.“

„Je mi líto, můj pane. Kdyby byl kapitán Caldevwin na strážnici, určitě bych o tom věděl.“

Rand na něj zíral, dokud mu na rameno nepoklepal Loial. „Rande, myslím, že bychom měli jít.“

„Děkuju ti za pomoc,“ pronesl Rand napjatým hlasem. „Vrátím se zítra.“

„Rád udělám, co bude v mých silách,“ opáčil muž s falešným úsměvem.

Rand opustil strážnici tak rychle, že si Loial musel hodně pospíšit, aby ho na ulici dohnal. „On lhal, víš, Loiale.“ Rand ani nezpomalil, hnal se dál, jako by chtěl tělesnou námahou spálit něco z pocitu marnosti, který cítil. „Caldevwin tam byl. Takže mohl lhát o všem. Ingtar už tady může být, třeba nás hledá. A sázím se, že taky ví, kdo je Seléné.“

„Možná, Rande. Daes dae’mar –“

„Světlo, jak už mě unavuje jenom o velké hře poslouchat. Nechci ji hrát. Nechci se jí vůbec účastnit.“ Loial šel vedle něj a neříkal nic. „Já vím,“ pokračoval po delší odmlce Rand. „Oni si myslí, že jsem urozený pán, a v Cairhienu jsou i cizí páni součástí hry. Přál bych si, abych si tenhle plášť nikdy neoblíkl.“ Moirain, pomyslel si hořce. Pořád mám kvůli ní problémy. Ale hned vzápětí, i když váhavě, přiznal, že tohle jí za vinu dávat nemůže. Vždycky měl nějaký důvod předstírat, že je něco, co není. Nejdřív aby Hurinovi pozvedl náladu, pak se snažil udělat dojem na Seléné. A po Seléné už z toho nebylo cesty ven. Zpomalil, až se nakonec úplně zastavil. „Když mě Moirain nechala jít, myslel jsem, že zase bude všechno prosté. I o hledání rohu, i o tom – tom všem, jsem si myslel, že to bude jednoduché.“ I se saidínem v hlavě? „Světlo, co bych za to dal, kdyby všechno zase bylo jako dřív.“

„Ta’veren, " začal Loial.

„O tom taky nechci nic slyšet.“ Rand vyrazil tak rychle, jako předtím. „Chci jedině dát tu dýku Matovi a roh Ingtarovi.“ A pak co? Zešílet? Zemřít? Kdybych zemřel dřív, než zešílím, aspoň bych nikomu neublížil. Ale já nechci ani umřít. Lan může mluvit o schovávání meče, ale já jsem ovčák, ne strážce. „Kdybych se toho nemusel dotýkat,“ zamumlal, „třeba bych mohl... Owyn to skoro dokázal.“

„Cože, Rande? Neslyšel jsem tě.“

„To nic nebylo,“ řekl Rand unaveně. „Přál bych si, aby tu byl Ingtar. A Mat s Perrinem.“

Chvíli šli mlčky, Rand byl ponořen v myšlenkách. Tomův synovec vydržel skoro tři roky, kdy usměrňoval jenom tehdy, když si myslel, že musí. Jestli se Owynovi podařilo omezit usměrňování, musí přece být možné neusměrňovat vůbec, bez ohledu na to, jak svůdný saidín je.

„Rande,“ ozval se Loial, „támhle hoří.“ Rand se vytrhl z nepříjemných myšlenek a zamračeně vzhlédl. Nad střechami se zvedal silný sloup černého kouře. Neviděl, z čeho dým stoupá, ale bylo to blízko jejich hostince.

„Temní druzi,“ řekl s pohledem upřeným na kouř. „Trolloci se za hradby nedostanou, aniž by je někdo uviděl, ale temní druzi... Hurin!“ Rozběhl se a Loial s ním snadno udržel krok.

Čím byli blíž, tím jistější to bylo, až nakonec zabočili za poslední roh kamenné terasy, a tam byl Obránce Dračí stěny, z horních oken se hrnul kouř a ze střechy šlehaly plameny. Před hostincem se seběhl dav lidí. Cuale hulákal a poskakoval kolem a snažil se řídit lidi vynášející nábytek ven z domu. Muži se postavili do dvojité řady a podávali si vědra s vodou, kterou vytahovali ze studny na ulici, a prázdná posílali zpátky. Většina lidí však jenom stála a dívala se. Šikmou střechou prorazily další plamenné jazyky a lidé ohromeně vydechli.

Rand se protáhl davem k hostinskému. „Kde je Hurin?“

„Opatrně s tím stolem!“ zařval Cuale. „Ať ho nepoškrábete!“ Podíval se na Randa a zamrkal. Obličej měl černý od mouru a sazí. „Můj pane? Kdo? Tvůj služebník? Nepamatuju se, že bych ho viděl, můj pane. Ale určitě utekl. Ať neupustíš ty svícny, hlupáku! Jsou ze stříbra!“ Cuale odtancoval, aby vyčinil mužům, vynášejícím jeho majetek z hostince.

„Hurin by neutekl,“ řekl Loial. „Neopustil by...“ Rozhlédl se kolem sebe a nedořekl. Některým z přihlížejících zřejmě připadal ogier stejně zajímavý jako požár.

„Já vím,“ řekl Rand a vrhl se k hostinci.

V šenku to skoro nevypadalo, že budova hoří. Dvojitá řada mužů se táhla po schodech. Vědra stále putovala sem a tam. Další lidé vynášeli zbylý nábytek, ale dole nebylo o moc víc kouře, než kdyby se v kuchyni připálilo nějaké jídlo. Když se však Rand protlačil výš, začal dým houstnout. Kašlaje se Rand hnal po schodech nahoru.

Řada mužů končila těsně před odpočívadlem na druhém poschodí, a muži lili vodu do zakouřené chodby. Kouřem problikávaly rudé plameny, olizující stěny.

Jeden z mužů popadl Randa za loket. „Nahoru nemůžeš, můj pane. Odsud dál je všechno ztracený. Ogiere, promluv s ním.“

Rand si poprvé uvědomil, že ho Loial následuje. „Vrať se dolů, Loiale. Vynesu ho ven.“

„Hurina a truhlici dohromady neuneseš, Rande.“ Ogier pokrčil rameny. „Kromě toho, nenechám shořet svoje knihy.“

„Tak se drž při zemi. Pod kouřem.“ Rand se na schodech spustil na kolena a vyškrábal se nahoru. U podlahy byl čistší vzduch. Sice tu bylo dost kouře, takže ho to nutilo ke kašli, ale mohl dýchat. Nicméně byl vzduch rozpálený a Rand ho nedokázal nosem dost vdechnout. Dýchal tedy ústy a cítil, jak mu vysychá jazyk.

Smočila ho voda, kterou někdo z mužů vylil na schodiště, a promočila ho až na kůži. Chladivá úleva trvala jen chvíli, žár se hned vrátil. Rand se odhodlaně plazil dál. Věděl, že Loial leze těsně za ním, protože ogier neustále kašlal.

Jedna stěna chodby stála v plamenech a z podlahy u ní již začínaly stoupat pramínky kouře a přidávaly se k oblaku, jenž jim visel nad hlavami. Rand byl rád, že nevidí, co je nad vším tím dýmem. Hrozivé praskání napovídalo až dost.

Dveře do Hurinova pokoje ještě nechytily, ale byly dost rozpálené, takže Rand několikrát ucukl, než se mu podařilo je otevřít. První, co uviděl, byl Hurin ležící na podlaze. Rand se k němu doplazil a zvedl mu hlavu. Slídič měl na spánku bouli o velikosti švestky.

Hurin nepřítomně otevřel oči. „Urozený pane Rande?“ zamumlal slabě. „... klepali na dveře... myslel jsem, že to jsou další pozvá...“ Vyvrátil oči. Rand mu sáhl na tepnu a ulevilo se mu, když nahmatal tep.

„Rande...“ zakašlal Loial. Byl vedle postele. Odhrnuté pokrývky ukazovaly prázdné místo pod postelí. Truhlice byla pryč.

Strop zapraskal a na podlahu dopadl kus hořícího dřeva.

Rand řekl: „Seber svoje knížky. Já vezmu Hurina. Honem.“ Chtěl si bezvládného slídiče přehodit přes rameno, ale Loial mu ho vzal.

„Ty knihy budou muset shořet, Rande. Nemůžeš ho nést a plazit se přitom, a jestli se postavíš, ke schodům se nikdy nedostaneš.“ Ogier si převalil Hurina na široká záda, takže mu jeho ruce a nohy visely podél těla. Strop hlasitě zapraskal. „Musíme si pospíšit, Rande.“

„Běž, Loiale. Běž, já půjdu za tebou.“

Ogier se s břemenem odplazil do chodby a Rand se vydal za ním. Pak se zarazil a ohlédl se na spojovací dveře do svého pokoje. Praporec byl pořád tam. Dračí zástava. Ať shoří, pomyslel si, a zároveň ho napadla odpověď, jako by to slyšel říkat Moirain. Může na tom záviset tvůj život. Pořád se tě snaží využit. Může na tom záviset tvůj život. Aes Sedai nikdy nelžou.

Zaskřípal zuby, převalil se po podlaze a rozkopl dveře.

Druhý pokoj byl jedinou masou plamenů. Hořící postel připomínala hranici a po podlaze se již rozbíhaly červené plamínky. Přes tohle se nepřeplazí. Rand se zvedl a přikrčeně vběhl do pokoje. Choulil se před žárem, kašlal a dusil se. Z vlhkého pláště mu začala stoupat pára. Jedna strana šatníku již hořela. Rand prudce otevřel dvířka. Jeho sedlové brašny tu pořád byly, chráněny před ohněm, a jedna se nadouvala zástavou Luise Therina Telamona. Dřevěné pouzdro na flétnu bylo vedle. Rand na okamžik zaváhal. Pořád ho můžu nechat shořet.

Strop zasténal. Rand popadl brašny a pouzdro s flétnou a proskočil dveřmi. Přistál na kolenou ve chvíli, kdy hořící trámy dopadly na místo, kde před chviličkou stál. Táhnouc svoje břímě po podlaze se Rand protáhl do chodby. Prkna se otřásala, jak padaly další trámy.

Když dorazil ke schodišti, muži s vědry už byli pryč. Rand skoro sjel po schodech na nižší odpočívadlo, vyhrabal se na nohy a proběhl nyní prázdnou budovou na ulici. Přihlížející na něj zírali, protože měl začerněnou tvář a kabátec pokrytý sazemi, ale Rand doklopýtal k místu, kde naproti přes ulici Loial opřel Hurina o zeď domu. Jakási žena otírala Hurinovi obličej plátnem, ale on měl zavřené oči a dýchal přerývaně.

„Je tu někde vědma?“ chtěl vědět Rand. „Potřebuje pomoc.“ Žena se na něj nechápavě podívala a Rand se snažil rozpomenout na další jména, které lidé dávali ženám, jež by ve Dvouříčí byly vědmami. „Moudrá žena? Občas se jí říká matka a něco dál? Žena, která zná bylinky a léčení?“

„Já jsem učitelka, jestli jsi myslel tohle,“ řekla ta žena, „ale tady se podle mě dá dělat jen jedno. Uložte ho někam, kde bude mít pohodlí. Obávám se, že má něco poraněného v hlavě.“

„Rande! Jsi to ty!“

Rand vytřeštil oči. Byl to Mat. Vedl koně davem a luk měl přehozený přes rameno. Mat s bledou, napjatou tváří, ale pořád Mat s úsměvem na rtech, byť slabým. A za ním přicházel Perrin. Žluté oči se mu v záři plamenů leskly a přitahoval skoro tolik pohledů, jako sám požár. A Ingtar, právě sesedal a místo zbroje měl kabátec s vysokým límcem, ale přes rameno mu pořád vyčníval jílec meče.

Randa zamrazilo. „Je pozdě,“ oznámil jim. „Přišli jste pozdě.“ A sedl si na ulici a rozchechtal se.