Velké Hledání

42 Falme

Když kolem procházela dvojice žen spojená stříbrnou šňůrou, mířící dlážděnou ulicí k falmanskému přístavu, Nyneiva vtiskla Elain zpět do úzké uličky mezi krámkem soukeníka a hrnčíře. Neodvažovaly se nechat dvojici přijít blíže. Lidé na ulici těm dvěma ustupovali ještě rychleji než seanchanským vojákům či nosítkům urozence, která teď, když se ochladilo, bývala zahalena do těžkých látek. Dokonce ani pouliční umělci se nenabízeli, že je zpodobní křídou či perem, i když všechny ostatní obtěžovali. Nyneiva stiskla rty a sledovala sul’dam a damane procházející davem. Byly již ve městě celé týdny, ale jí se z toho pohledu pořád dělalo nevolno. Teď snad ještě více než zpočátku. Neuměla si představit, že by něco takového provedla jiné ženě, dokonce ani Moirain nebo Liandrin ne.

No, Liandrin možná ano, připustila trpce. Občas v noci, v malém zapáchajícím pokojíku, který si dívky pronajaly nad obchůdkem s rybami, přemýšlela o tom, co by provedla Liandrin, kdyby ji dostala do rukou. Liandrin ještě spíš než Suroth. Nejednou ji šokovala vlastní krutost, i když ji na druhé straně potěšila vlastní vynalézavost.

Stále se ještě dívala za mizející dvojicí, když jí padl zrak na kostnatého muže, který procházel o hodný kus dál v ulici. Vzápětí ho však pohltil hemžící se dav. Jen na okamžik zahlédla jeho velký nos a úzkou tvář. Muž měl na sobě přes vlastní šaty drahé roucho z bronzového sametu jako Seanchan, ale Nyneiva si nemyslela, že je to Seanchan, byť za ním šel sluha, a to sluha lepšího stavu, neboť měl vyholený spánek. Místní lidé se seanchanskou módou neřídili, zvláště ne touto. Ten chlap vypadal jako Padan Fain, uvědomila si Nyneiva nevěřícně. To přece není možné. Ne tady.

„Nyneivo,“ ozvala se tiše Elain, „neměly bychom už jít? Ten chlapík, co támhle prodává jablka, se dívá na pult, jako by jich tam měl před chvílí víc, a já nechci, aby začal hloubat nad tím, co mám asi v kapsáři.“

Obě dívky měly dlouhé kabátce z ovčiny obrácené kožešinou dovnitř s jasně červenými spirálami vyšitými na prsou. Bylo to vesnické odění, ale do Falme se docela dobře hodilo, protože tu mnoho lidí pocházelo ze statků a okolních vesnic. Mezi tolika cizinci obě dívky zapadly nepovšimnuty. Nyneiva si rozčesala cop a zlatý prsten, znázorňující hada požírajícího vlastní ocas, teď měla zavěšený pod šaty na koženém řemínku kolem krku vedle Lanova těžkého prstenu.

Velké kapsy Elainina kabátce se podezřele nadouvaly. „Tys ta jablka ukradla?“ sykla tiše Nyneiva a vytáhla Elain na přeplněnou ulici. „Elain, nemusíme krást. Aspoň zatím ne.“

„Ne? Kolik peněz nám ještě zbývá? Za posledních pár dní jsi v době jídla ‚neměla hlad‘ až moc často.“

„No, nemám hlad,“ odsekla Nyneiva a snažila se zapomenout na prázdný žaludek. Vše tu stálo o hodně víc, než čekala. Slyšela, jak si místní lidé trpce stěžují, že od chvíle, kdy přišli Seanchané, ceny značně vzrostly. „Dej mi jedno.“ Jablíčko, které Elain vylovila z kapsáře, bylo malé a tvrdé, ale když se do něj Nyneiva zakousla, bylo velice sladké. Nyneiva si olízla šťávu ze rtů. „Jak se ti podařilo –“ Zastavila Elain a podívala se jí do očí. „Snad jsi...? Copak jsi...?“ Nemohla přijít na to, jak to vyslovit, když kolem chodilo tolik lidí, ale Elain pochopila.

„Jenom maličko. Nechala jsem spadnout tu hromádku starých melounů, a když je začal skládat zpátky, tak...“ Neměla dokonce ani tu slušnost, aby se začervenala nebo se tvářila rozpačitě. „Nemusíš se na mě tak mračit. Pořádně jsem se podívala, jestli kolem nejsou žádné damane.“ Popotáhla nosem. „Kdyby mě drželi jako zajatce, nepomáhala bych svým věznitelům zotročovat jiné ženy. I když podle toho, jak se tihle Falmané chovají, máš skoro dojem, že už celý život slouží těm, kteří by měli být jejich smrtelnými nepřáteli.“ S neskrývaným opovržením se rozhlédla kolem sebe na lidi spěchající okolo. Podle hlav vlnících se v úklonách bylo snadné poznat pohyb Seanchanů, dokonce i prostých vojáků, už na dálku. „Měli by se postavit na odpor. Měli by bojovat.“

„Jak? Proti... tomu.“

Musely ustoupit na okraj ulice spolu s ostatními, když se přiblížila seanchanská hlídka mířící sem od přístavu. Nyneiva se přinutila uklonit s rukama na kolenou a dokonale bezvýrazným obličejem. Elain byla o něco pomalejší a klaněla se se znechuceně našpulenými rty.

V hlídce bylo dvacet ozbrojených mužů a žen na koních, za což byla Nyneiva vděčná. Stále si nemohla zvyknout na lidi jezdící na tvorech, připomínajících bezocasé kočky s bronzovými šupinami, a jezdec na jedné z těch jejich létajících příšer ji vždycky dokázal spolehlivé vyvést z míry. Byla ráda, že jich tu bylo tak málo. S hlídkou však přesto klusala na vodítku přivázaná dvě jiná stvoření, připomínající bezkřídlé ptáky s drsnou kůží a ostrými zobany, které vojákům dosahovaly nad hlavy v přilbách. Jejich dlouhé šlachovité nohy vypadaly na to, že tvorové snadno předběhnou i koně.

Když poslední ze Seanchanů projel kolem, Nyneiva se pomalu narovnala. Někteří z těch, kteří se hlídce klaněli, by zřejmě velice rádi utekli. Seanchanské bestie neměl rád nikdo kromě Seanchanů samotných. „Elain,“ řekla Nyneiva tiše, když se opět vydaly do kopce, „Jestli nás chytí, přísahám, že než nás zabijí, nebo co s námi udělají, tak je budu na kolenou prosit, aby mi dovolili tě zřezat tou nejsilnější holí, kterou najdu! Jestli neumíš být opatrná, tak je možná čas, abych tě poslala zpátky do Tar Valonu nebo domů do Caemlynu, hlavně pryč odsud.“

„Já jsem opatrná. Aspoň jsem se podívala, jestli kolem není nějaká damane. A co ty? Viděla jsem tě usměrňovat všem na očích.“

„Ujistila jsem se, že se na mě nikdo nedívá,“ zamumlala Nyneiva. Musela tenkrát sebrat všechen vztek na to, že ženy uvazují jako zvířata, aby to dokázala. „A udělala jsem to jenom jednou. A bylo to jenom maličko.“

„Maličko? Pak jsme se musely tři dny schovávat v pokoji a čichat ryby, než přestali kvůli tomu, kdo to udělal, prohledávat celé město. Tomu ty říkáš být opatrná?“

„Musela jsem zjistit, jestli existuje způsob, jak ty obojky rozepnout.“ Myslela, že existuje. Bude muset vyzkoušet ještě jeden obojek, aby si byla jistá, a rozhodně se na to netěšila. Myslela si, stejně jako Elain, že všechny damane musejí být vězni připravenými utéci, ale byla to právě žena s obojkem, kdo strhl poplach.

Kolem tlačil nějaký muž káru, která nadskakovala na nerovném dláždění, a vyvolával své služby v broušení nožů a nůžek. „Nějak by měli vzdorovat,“ zavrčela Elain. „Chovají se, jako by neviděli, co se kolem děje, jako by tu nebyl jediný Seanchan.“

Nyneiva si jenom povzdechla. Pocit, že má Elain aspoň částečně pravdu, rozhodně nepomáhal. Nejdřív si myslela, že přinejmenším část falmanské podřízenosti musí být póza, ale zatím nenašla jedinou známku odporu. Nejdřív hledala v naději, že najde pomoc při osvobozování Egwain a Min, ale při nejmenším náznaku toho, že by se mohli postavit Seanchanům, lidé prchali, a tak se Nyneiva přestala vyptávat, aby na sebe neupoutala nežádoucí pozornost. Popravdě řečeno si neuměla představit, jak by lidé mohli bojovat. Obludy a Aes Sedai. Jak bys mohla bojovat s obludami a Aes Sedai?

Před nimi teď stálo pět vysokých kamenných domů, jedněch z největších v celém městě. Domy byly postaveny těsně u sebe, takže tvořily blok. O ulici před nimi Nyneiva našla vedle krejčířství boční uličku, odkud mohly sledovat aspoň některé vchody do těch velkých domů. Nebylo možné vidět na všechny dveře najednou – nechtěla riskovat a pustit Elain na hlídku samotnou, aby dohlédly na víc vchodů – ale přiblížit se víc by nebylo moudré. Nad střechami ve vedlejší ulici povlával ve větru praporec se zlatým jestřábem vznešeného pána Turaka.

Dovnitř a ven z těch domů chodily jenom ženy. Většinou to byly sul’dam, samotné či s damane v závěsu. Seanchané budovy přeměnili na ubytovny pro damane. Egwain musela být tam, a nejspíš i Min. Po Min zatím nenašly ani stopu, i když bylo možné, že se skrývá v davu jako ony. Nyneiva slyšela mnoho příběhů o tom, jak sebrali ženy a dívky přímo z ulice, nebo je přivedli z vesnic. Všechny vešly do těch domů, a pokud je ještě někdy někdo spatřil, byly na obojku.

Nyneiva se opřela vedle Elain, zalovila v jejím kapsáři a vytáhla další jablíčko. Na ulicích tady bylo méně místních. Každý věděl, co jsou ty domy zač, a všichni se jim vyhýbali, stejně jako se vyhýbali stájím, kde Seanchané drželi své bestie. Mezi hrstkou chodců nebylo těžké dveře sledovat. Prostě dvě ženy, které se zastavily, aby něco zakously. Prostě dva další lidé, kteří si nemohou dovolit jídlo v hostinci. Nic, co by přitáhlo víc než jen letmou pozornost.

Nyneiva, bezmyšlenkovitě pojídajíc ovoce, se znovu snažila vymyslet nějaký plán. I kdyby dokázala obojek rozepnout – pokud by to vskutku dokázala – tak jí to zatím nebylo k ničemu, pokud nenajde Egwain. Jablka už nechutnala tak sladce.

Z úzkého okna pokojíku pod převisem střechy, který byl přestavěn, jako mnoho jiných, z půdy, Egwain viděla zahrady, kde se damane procházely se svými sul’dam. Dříve tu bylo zahrad několik, ale Seanchané zbourali zdi, které je oddělovaly, a obsadili největší domy pro damane. Stromy již byly téměř bez listí, ale damane pořád vyváděli nadýchat se čerstvého vzduchu, ať chtěly či ne. Egwain pozorovala zahradu, protože dole byla Renna hovořící s jinou sul’dam, a dokud Rennu viděla, nemohla Renna vstoupit do pokoje a překvapit ji.

Mohly sem sice vrazit některé jiné sul’dam – bylo tu mnohem víc sul’dam než damane, a každá sul’dam chtěla aspoň chvíli nosit náramek, říkaly tomu být úplná – ale Renna pořád vedla její výcvik, a byla to Renna, kdo čtyřikrát z pěti případů nosil její náramek. Ať přišel kdokoliv, prostě vstoupil. Na dveřích pokojů damane nebyly žádné zámky. Egwain měla v pokoji jenom úzkou tvrdou postel, stojan s otlučeným džbánkem a lavorem k umývání, jednu židli, malý stolek, ale nic dalšího už by se sem nevešlo. Damane nepotřebovaly pohodlí, soukromí ani žádné osobní věci. Damane byly vlastnictvím. Min měla pokojík skoro stejný v jiném domě, ale Min si mohla chodit, kam se jí zlíbilo. Nebo skoro. Seanchané hodně dali na pravidla. Měli jich víc pro každého než Bílá věž pro novicky.

Egwain odstoupila od okna. Nechtěla, aby některá z žen dole vzhlédla a uviděla záři, o níž věděla, že ji obklopuje, když usměrňovala jedinou sílu, aby si nenápadně prohlédla obojek kolem krku, pátrajíc však marně. Dokonce ani nepoznala, jestli je pás spleten či vyroben z oček – občas to vypadalo na první případ, jindy na druhý – ale celou dobu to vypadalo jako jeden kus. Egwain používala jen pramínek síly, nejslabší, jaký si dokázala představit, ale přesto jí na čele vyvstal pot a stáhl se jí žaludek. To byla jedna z vlastností a’damu. Pokud se damane pokoušela usměrňovat bez sul’dam, která by měla její náramek, udělalo se jí špatně, a čím víc jediné síly usměrnila, tím hůř jí bylo. Zapálit svíčku mimo dosah ruky by Egwain přimělo zvracet. Jednou jí Renna nařídila, aby žonglovala s kuličkami světla, a nechala náramek ležet na stole. Když si na to Egwain ještě i teď vzpomněla, otřásla se.

Teď se stříbrné vodítko táhlo po holé podlaze a nahoru po nenatřené dřevěné stěně k místu, kde na kolíčku visel náramek. Při pohledu na to, jak tam jen tak visí, Egwain vzteky zaťala zuby. Pes tak bezstarostně uvázaný by mohl utéci. Pokud však damane pohnula náramkem jen o půl sáhu z místa, kde se ho naposledy dotkla sul’dam... Renna ji to přinutila udělat – nechala ji nést vlastní náramek přes celý pokoj. Nebo to aspoň zkusit. Byla si jistá, že to trvalo jen pár minut, než si sul’dam připevnila náramek na zápěstí, ale Egwain to připadalo celé hodiny, kdy křičela a svíjela se v křečích na podlaze.

Někdo zaklepal na dveře a Egwain nadskočila, než si uvědomila, že to nemohla být sul’dam. Žádná z nich by nejdřív nezaklepala. Stejně se však od saidaru odtáhla. Začínalo jí být opravdu zle. „Min?“

„Jsem tady na týdenní návštěvu,“ ohlásila se Min, vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Do veselosti se sice musela trochu nutit, ale vždycky dělala, co mohla, aby Egwain zvedla náladu. „Jak se ti to líbí?“ Otočila se kolem dokola, předvádějíc tmavozelené vlněné šaty seanchanského střihu. Těžký plášť stejné barvy jí visel přes ruku. V tmavých vlasech měla dokonce zelenou stuhu, i když je měla stále dost krátké. Ale pořád měla nůž v pochvě u pasu. Egwain překvapilo, když se s ním Min poprvé ukázala, ale zdálo se, že Seanchané každému důvěřují. Dokud dotyčný neporušil pravidla.

„Je to hezký,“ řekla Egwain opatrně. „Ale proč?“

„Nepřešla jsem k nepříteli, jestli tě napadlo tohle. Bylo to buď tohle, nebo si najít jiný pokoj ve městě a možná už nemoct tě znovu navštívit.“ Začala si obracet židli, jako by stále měla spodky. Když si to uvědomila, suše potřásla hlavou a obrátila židli zpátky, aby se mohla posadit. „‚Každý má ve vzoru své místo,‘" ošklíbla se, „‚a na každém musí být okamžitě vidět, kam ve vzoru patří.‘ Tu starou čarodějnici Mulaen už zřejmě unavilo, že na první pohled neví, kam patřím, a rozhodla se mě zařadit mezi služebné. Dala mi na vybranou. Měla bys vidět některé věci, které nosí seanchanské služky, teda ty, co slouží pánům. Mohla by to být i legrace, ale ne dokud nebudu zasnoubená, nebo, což by bylo ještě lepší, vdaná. No, už se nedá vrátit zpátky. Aspoň zatím ne. Mulaen mi spálila kabátec a spodky.“ Zašklebila se, aby ukázala, co si o tom myslí, a zvedla z hromádky na stole kamínek a začala si jej přehazovat z ruky do ruky. „Není to tak špatný,“ zasmála se, „až na to, že jsem na sobě měla sukni tak dávno, že o ni pořád zakopávám.“

Egwain také přinutili dívat se, jak jí spalují šaty, včetně těch hezoučkých ze zeleného hedvábí. Nakonec byla ráda, že si s sebou nevzala víc šatů, jež jí kdysi darovala urozená paní Amalisa, i když je, ani Bílou věž, už možná nikdy neuvidí. Od té doby nosila jen tu samou tmavošedou, jako všechny damane. Damane nic nevlastní, vysvětlili jí. Šaty, které damane nosí, jídlo, které jí, postel, na které spí, to všechnou jsou dary její sul’dam. Pokud se sul’dam rozhodne, že by damane měla spát na podlaze místo na posteli, nebo ve stáji, je to čistě věc sul’dam. Mulaen, která měla na starosti ubytovny damane, měla jednotvárný hlas, ale na damane, která si nezapamatovala každičké slůvko z jejích nudných výkladů, byla velice ostrá.

„Myslím, že já už se nikdy nevrátím,“ povzdechla si Egwain a sklesla na postel. Ukázala na kamínky na stole. „Včera mi Renna dala úkol. Se zavázanýma očima jsem vybrala kousek s železnou rudou a pak s měděnou, pokaždé, když je vždycky zamíchala. Nechala je tu, aby mi připomněla můj úspěch. Zřejmě si myslela, že je to nějaká odměna a že na to nemám zapomínat.“

„To mi nepřipadá tak špatný jako to ostatní – aspoň ne tak zlý, jako nechat něco vybuchnout jako rachejtli při ohňostroji – ale nemohla jsi zalhat? Říct jí, že nevíš, který je který?“

„Ty pořád nevíš, jaký tohle je.“ Egwain zatahala za obojek. Tahání za něj nepřineslo nic dobrého, stejně jako usměrňování.

„Když má Renna nasazený ten náramek, ví, co dělám s jedinou silou, a co nedělám. Občas mi připadá, že to ví, i když ho nemá. Říká, že sul’dam si po nějaké době vyvinou – přitažlivost, tak to nazývá.“ Povzdechla si. „Nikoho nikdy ani nenapadlo mě z něčeho takovýho zkoušet. Země je jednou z pěti sil, která je nejsilnější u mužů. Když jsem vybrala ty kameny, vzala mě do města, a já jsem jí dokázala ukázat rovnou na opuštěný železný důl. Byl celý zarostlý a nebyl tam vidět žádný otvor, ale když jsem jednou věděla jak na to, cítila jsem železnou rudu, která ještě v zemi zůstala. Nebylo jí dost, aby to ani za sto let za něco stálo, ale věděla jsem, že tam je. Nemohla jsem jí zalhat, Min. Věděla, že jsem vycítila ten důl ve chvíli, když jsem to udělala. Byla tak vzrušená, že mi slíbila k večeři pudink.“ Cítila, jak jí hoří tváře, hněvem i rozpaky. „Očividně,“ dodala hořce, „jsem příliš cenná, abych musela něco nechat vybuchovat. To zvládne každá damane. Jenom pár jich ale dokáže hledat v zemi rudy. Světlo, nenávidím, když musím něco nechat vybuchnout, ale přála bych si, aby to bylo to jediné, co zvládnu.“

Tváře jí ještě víc potemněly. Nenáviděla, když musela nechat strom rozlétnout se na třísky, vybuchnout zemi. To se hodilo do války, pro zabíjení, a ona s tím nechtěla mít nic společného. A přesto všechno, co ji Seanchané nechali dělat, bylo jen další možností dotknout se saidaru, cítit v sobě proudit jedinou sílu. Nenáviděla to, co ji Renna a ostatní sul’dam nutily dělat, ale byla si jistá, že teď zvládne víc jediné síly než před odchodem z Tar Valonu. Určitě věděla, že dokáže některé věci, které žádnou sestru z Věže nikdy ani nenapadlo udělat. Například tam nikdy žádnou sestru nenapadlo rozervat zemi, aby mohla zabíjet lidi.

„Možná si s tím už nebudeš muset lámat hlavu dlouho,“ zazubila se Min. „Našla jsem nám loď, Egwain. Kapitána tady drží Seanchani a on je připraven vyplout i bez povolení.“

„Jestli tě, Min, vezme, tak jeď,“ řekla Egwain unaveně. „Říkám ti, že teď jsem příliš cenná. Renna říká, že za pár dní vypravují loď do Seanchanu. Jenom kvůli mně.“

Minin úsměv zmizel a obě dívky se dívaly jedna na druhou. Náhle Min hodila kámen na hromádku na stole, až se rozlétla. „Musí být nějaká cesta, jak z toho ven. Musí existovat způsob, jak si sundat tu zatracenou věc z krku!“

Egwain se hlavou opřela o zeď. „Víš, že Seanchani sebrali každou ženu, kterou stačili najít, co dokázala aspoň trošičku usměrňovat. Přišly sem z celé země, nejen z Falme, ale i z rybářských vesnic a z městeček ve vnitrozemí. Přivlekli i tarabonské a domanské ženy, co se plavily na lodích, které zastavili. Jsou mezi nimi dvě Aes Sedai.“

„Aes Sedai!“ vyjekla Min. Ze zvyku se rozhlédla, aby se ujistila, že ji žádný Seanchan neslyšel to jméno vyslovit. „Egwain, jestli jsou tu taky Aes Sedai, tak by nám mohly pomoct. Promluvím s nimi a –“

„Ty nemůžou pomoct ani samy sobě, Min. Mluvila jsem jenom s jednou – jmenuje se Ryma. Sul’dam jí tak samozřejmě neříká, ale tak se jmenuje, a chtěla, abych se to dozvěděla – a ona mi řekla o té druhé. Vykládala mi to v záplavě slz. Je Aes Sedai a brečela, Min! Měla na krku obojek a ony jí říkají Pura a ona s tím nenadělá víc než já. Polapili ji, když padlo Falme. Plakala, protože už proti tomu přestávala bojovat, protože už nedokázala snýst další tresty. Plakala, protože si chtěla vzít život, a ani to nemohla udělat bez dovolení. Světlo, já vím, jak se cítí!“

Min si neklidně poposedla a náhle roztřesenýma rukama si uhladila šaty. „Egwain, nechceš snad... Egwain, nesmí tě ani napadnout, že by sis ublížila. Nějak tě odsud dostanu. Slibuju!“

„Já se nezabiju,“ řekla Egwain suše. „I kdybych mohla. Podej mi svůj nůž. No tak. Neublížím si, jenom mi ho dej.“

Min zaváhala, než pomalu vytáhla nůž z pochvy u pasu. Opatrně se natáhla očividně připravená skočit, kdyby se Egwain o něco pokusila.

Egwain se zhluboka nadechla a pomalu sáhla po jílci. Svaly na paži se jí rozechvěly. Když dosáhla na půl sáhu k noži, náhle se jí prsty zkroutily v křeči. Egwain se s upřeným pohledem snažila přinutit ruku k dalšímu pohybu. Křeč zachvátila celou paži a zkroutila jí až ramenní svaly. Se zasténáním se svezla zpátky a soustředila se v duchu na to, že se nože nedotkne. Bolest pomalu přešla.

Min na ni nevěřícně zírala. „Co...? Tomu nerozumím.“

„Damane se nesmí dotknout žádný zbraně.“ Mnula si ruku a cítila, jak napětí opadá. „I jídlo nám nakrájejí dopředu. Nechci si ublížit, ale nemohla bych, ani kdybych chtěla. Žádná damane nikdy nezůstane sama tam, kde by mohla skočit z výšky – to okno je přibité – ani se vrhnout do řeky.“

„No, to je dobrý. Chci říct... Ó, já nevím, co chci říct. Kdybys mohla skočit do řeky, třeba by se ti podařilo uniknout.“

Egwain tupě pokračovala, jako by druhá žena nepromluvila. „Ony mě cvičí, Min. Sul’dam a a’dam mě cvičí. Nemůžu se dotknout ničeho, v čem bych snad mohla uvidět zbraň. Před pár týdny mě napadlo, že Rennu praštím támhletím džbánem, a tři dny jsem si nedokázala nalít vodu. Jak mě to jednou napadlo, nejenže jsem musela přestat myslet na to, že ji s tím praštím, musela jsem sama sebe přesvědčit, že to nikdy, za žádných okolností, neudělám, než jsem se ho zase mohla dotknout. A ona věděla, co se stalo, řekla mi, co musím udělat, a nenechala mě umýt se jinde, jenom tady. Máš štěstí, že se to stalo mezi návštěvama. Renna si dala záležet, abych se ty dny potila od chvíle, kdy jsem se probudila, do doby, než jsem se úplně zedřená svalila do postele. Snažím se s nima bojovat, ale oni mě cvičí stejně jako Puru.“ Plácla se přes pusu a zasténala. „Jmenuje se Ryma. Musím si pamatovatje její jméno, ne jméno, které jí daly. Je to Ryma a je ze žlutého adžah a bojovala s nimi tak dlouho a tvrdě, jak jen dokázala. Není to její chyba, že už nemá sílu bojovat dál. Přála bych si, abych věděla, kdo je ta druhá sestra, co o ní Ryma mluvila. Přála bych si znát její jméno. Nesmíš na nás zapomenout, Min. Ryma ze žlutého adžah a Egwain al’Vereová. Ne Egwain damane. Egwain al’Vereová z Emondovy Role. Nezapomeneš?“

„Přestaň!“ vyštěkla Min. „Okamžitě toho nech! Jestli tě mají převízt do Seanchanu, budu tam s tebou. Ale nemyslím, že se to stane. Víš, že jsem si tě přečetla, Egwain. Většině z toho nerozumím – skoro nikdy tomu nerozumím – ale vidím věci, který tě pevně spojují s Randem a Perrinem a Matem a – ano, i s Galadem, Světlo ti pomoz, jaká jsi husa. Jak by se něco z toho mohlo stát, kdyby tě Seanchani převezli přes oceán?“

„Možná dobudou celý svět, Min. Jestli dobudou svět, tak neexistuje důvod, proč by Rand a Galad a ostatní nemohli skončit v Seanchanu.“

„Ty husičko!“

„Jsem jenom praktická,“ vyjela Egwain ostře. „Nechci přestat bojovat, ne, dokud dýchám, ale ani nemám naději, že mi někdy ten a’dam sundají. Stejně jako nemám naději, že někdo tyhle Seanchany zastaví. Min, jestli tě ten kapitán vezme s sebou na loď, jeď s ním. Aspoň jedna z nás bude volná.“

Rozlétly se dveře a vstoupila Renna.

Egwain vyskočila a prudce se poklonila, stejně jako Min. Pokojík byl na klanění příliš plný, ale Seanchané dávali přednost protokolu před pohodlím.

„Dneska máš návštěvy, viď?“ řekla Renna. „Zapomněla jsem. No, některá cvičení je třeba provádět i o návštěvních dnech.“

Egwain pozorně sledovala, jak sul’dam sundává náramek, otevírá ho a připíná si ho na zápěstí. Neviděla, jak to dělá. Kdyby to mohla propátrat jedinou silou, byla by to udělala, ale Renna by to okamžitě poznala. Když měla Renna náramek připnutý, objevil se jí na tváři výraz, při němž Egwain pokleslo srdce.

„Tys usměrňovala.“ Renna mluvila klamně mírným hlasem. V očích jí však plály jiskřičky hněvu. „Víš, že je to zakázáno, pokud nejsme úplné.“ Egwain si olízla rty. „Možná jsem k tobě byla příliš shovívavá. Možná si myslíš, že jelikož jsi teď cenná, nebudeme na tebe přísní. Myslím, že jsem udělala chybu, když jsem ti nechala tvé staré jméno. Když jsem byla malá, měla jsem kotě. Jmenovalo se Tuli. Odteď je tvoje jméno Tuli. Odejdi, Min. Tvoje návštěva u Tuli skončila.“

Min zaváhala jen natolik, aby na Egwain ještě smutně mrkla. Potom odešla. Vše, co by Min řekla nebo udělala, by věci jenom zhoršilo, ale Egwain si nemohla pomoci a toužebně se dívala, jak se za přítelkyní zavírají dveře.

Renna se posadila a zamračila se na Egwain. „Musím tě za to vážně potrestat. Obě nás předvolají před dvůr Devíti měsíců – tebe za to, co umíš, a mě jako tvou sul’dam a cvičitelku – a já nedovolím, aby na mě císařovna hleděla s nechutí. Přestanu, až mi řekneš, nakolik miluješ být damane a jak poslušná pak budeš. A, Tuli, ať ti to opravdu věřím.“