Velké Hledání

45 Mistr šermíř

Vycházející slunce vystrčilo karmínový okraj nad obzor a vrhlo dlouhé stíny na dlážděné ulice Falme, klesající k přístavu. Vítr od moře přinášel do vnitrozemí kouř stoupající z komínů. Venku byla zatím jen ranní ptáčata a od úst jim do chladného vzduchu stoupala pára. Ve srovnání s davy, které jindy plnily ulice, vypadalo město skoro opuštěné.

Nyneiva, sedíc na obráceném sudu před stále zavřeným železářstvím, měla ruce kvůli zimě zastrčené do podpaždí a přehlížela svoje vojsko. Min seděla přes ulici na zápraží, zahalená do seanchanského pláště, a jedla švestky. Elain v kožišinovém plášti se choulila na kraji uličky hned vedle. Min měla vedle sebe položený úhledně složený velký pytel ukradený v přístavu. Moje vojsko, pomyslela si Nyneiva nevesele. Ale nikoho jiného prostě nemáme.

Zahlédla sul’dam a damane přicházející po ulici, žlutovlasá žena měla náramek, tmavá obojek, a obě ospale zívaly. Těch několik Falmanů na ulici od nich odvracelo zrak a širokým obloukem se jim vyhýbalo. Nyneiva odsud dohlédla skoro až k přístavu, žádného dalšího Seanchana však neviděla. Ale nepodívala se na druhou stranu. Místo toho se protáhla a zakroužila rameny, jako by si chtěla rozhýbat chladem ztuhlé klouby, než se zase usadila na sud.

Min zahodila nedojezenou švestku a lhostejně se rozhlédla po ulici, načež se zase opřela o rám dveří. Tady byl také čistý vzduch, jinak by si položila ruce na kolena. Min si začala nervózně mnout dlaně a Nyneiva si uvědomila, že Elain teď málem nadskakuje dychtivostí.

Jestli nás prozradí, urazím jim palice. Ale věděla, že pokud by je objevili, byli by to Seanchané, kdo by rozhodl o jejich dalším osudu. Až příliš dobře věděla, že nemá ani ponětí, zda to, co má v plánu, bude fungovat. Snadno by je mohlo vyzradit její selhání. Znovu usoudila, že jestli se něco zvrtne, pokusí se přitáhnout pozornost na sebe, aby Min s Elain mohly uniknout. Řekla jim, aby utekly, pokud se něco pokazí, a nechala je, aby si myslely, že uteče také. Co však opravdu udělá, to netušila. Jenom je nenechám, aby mě dostali živou. Prosím, Světlo, to ne.

Sul’dam a damane se stále blížily, až byly v úrovni tří čekajících žen. Tucet Falmanů se spojenému páru zeširoka vyhnul.

Nyneiva sebrala všechen svůj hněv. Uvázané a vodící. Ty ženské daly ten špinavý obojek Egwain na krk a daly by ho i jí a Elain, kdyby mohly. Přinutila Min, aby jí vyprávěla, jak sul’dam prosazují svoji vůli. Byla si jistá, že si Min něco, to nejhorší, stejně nechala pro sebe, ale i to, co se dozvěděla, stačilo, aby ji to rozzuřilo doběla. Vmžiku se bílý kvítek na černé větévce plné trnů otevřel ke světlu, k saidaru, a Nyneivu zaplavila jediná síla. Věděla, že pro ty, kdo to vidí, září. Sul’dam se světlou pletí nadskočila a tmavá damane otevřela ústa, ale Nyneiva jim nedala šanci. Usměrnila jen pramínek jediné síly, ale práskla jím, jako by bičem smetla zrnko prachu ze vzduchu.

Stříbrný obojek se prudce otevřel a zachřestil na dláždění. Nyneiva si úlevou vydechla a vyskočila.

Sul’dam zírala na obojek na zemi jako na jedovatého hada. Damane si položila roztřesenou ruku na hrdlo, ale než měla žena v šatech označených bleskem čas něco udělat, damane se otočila a udeřila ji do obličeje. Sul’dam se podlomila kolena a ona málem upadla.

„Dobrá rána!“ křikla Elain. Už běžela a Min také.

Než se však dostaly k oběma ženám, damane se poplašeně rozhlédla kolem sebe a pak se rozběhla, jak nejrychleji mohla.

„My ti neublížíme!“ volala za ní Elain. „Jsme přítelkyně!“

„Buď zticha!“ sykla Nyneiva. Vytáhla z kapsy hrst hadrů a nelítostně je nacpala do úst, která měla potácející se sul’dam stále otevřená. Min v oblaku prachu spěšně roztřepala pytel a přetáhla jej sul’dam přes hlavu, až jí sahal do pasu. „Už tak jsme přitáhly dost pozornosti.“

Byla to pravda, i když ne tak docela. Čtveřice žen stála na rychle se vyprazdňující ulici, a lidé, kteří by určitě byli raději někde jinde, se pohledu na ně vyhýbali. Nyneiva spoléhala na to – lidé dělali, co mohli, aby si náhodou nevšimli něčeho, co souviselo se Seanchany – že tak získají chvíli času. Nakonec lidé promluví, ale jen šeptem. Seanchanům by mohlo trvat celé hodiny, než zjistí, co se stalo.

Žena s pytlem na hlavě se začala vzpírat a tlumeně křičela, ale Nyneiva s Min ji popadly a odvlekly do sousední uličky. Vodítko a obojek se za nimi s cinkáním táhly po dláždění.

„Zvedni to,“ štěkla Nyneiva na Elain. „Nekousne tě to!“

Elain se zhluboka nadechla a neochotně, jako by se bála, že by ji opravdu mohl kousnout, stříbřitý kov zvedla. Nyneiva s ní soucítila, ale ne moc. Všechno záviselo na tom, že každá udělá, co naplánovaly.

Sul’dam kopala a snažila se osvobodit, ale Nyneiva s Min ji přinutily jít s sebou uličkou do dalšího, o trochu širšího průchodu mezi domy, do další uličky a nakonec do hrubého dřevěného přístřešku, kde podle stání stávali dva koně. Od chvíle, kdy přišli Seanchané, si jen málokdo mohl dovolit koně, a když Nyneiva přístřešek celý den pozorovala, nikdo se k němu ani nepřiblížil. Uvnitř bylo zatuchlo a prach, což svědčilo o tom, že místo je opuštěné. Jakmile byly uvnitř, Elain hodila stříbrné vodítko na zem a utřela si ruce do slámy.

Nyneiva usměrnila další pramínek síly a na podlahu dopadl i náramek. Sul’dam vřískala a mlátila sebou.

„Připravené?“ zeptala se Nyneiva. Obě dívky kývly a pak ze zajatkyně strhly pytel.

Sul’dam sípěla, modré oči kvůli prachu plné slz, ale obličej měla rudý rovným dílem kvůli pytli i od hněvu. Vrhla se ke dveřím, ale dívky ji při prvním kroku chytily. Nebyla slabá, ale ony byly tři, a když skončily, sul’dam byla svlečená do košile a ležela v jednom stání svázaná na rukou a nohou silnou šňůrou, a další provaz jí zabraňoval, aby vyplivla roubík.

Min si hladila napuchlý ret a prohlížela si šaty s blesky na štítcích a měkké střevíce, které položily stranou. „Měly by ti padnout, Nyneivo. Elain ani mně by neseděly.“ Elain si vybírala z vlasů slámu.

„To vidím. Ty by ses na to stejně nehodila. Znají tě tam až moc dobře.“ Nyneiva si spěšně svlékla šaty, odhodila je stranou a natáhla si šaty sul’dam. Min jí pomohla s knoflíčky.

Nyneiva zavrtěla prsty v botách. Byly jí trochu těsné. Ostatně šaty také, kolem hrudníku, kdežto jinde jí byly docela volné. Sukně jí sahala skoro k zemi, níž, než je nosily sul’dam, ale ostatním dívkám by padly ještě hůř než jí. Sebrala náramek, zhluboka se nadechla a nasadila si ho na levé zápěstí. Konce se spojily a celý náramek vypadal jako dokonalý kroužek. Připadal jí jenom jako náramek. Bála se, že tomu tak bude.

„Oblíkni se, Elain.“ Obarvily dvoje šaty – jedny její a druhé Elaininy – na šedou barvu, kterou nosily damane, jak nejlépe dovedly, a schovaly je. Elain se nepohnula, jenom zírala na otevřený obojek a olizovala si rty. „Elain, musíš si to vzít. Min vidělo moc lidí, aby jí to prošlo.“ Věděla, že by se zbláznila, kdyby si obojek musela vzít sama. Proto se taky nedokázala přimět být na Elain rázná.

„Já vím.“ Elain si povzdechla. „Jenom bych chtěla vědět víc o tom, co to s tebou udělá.“ Odhrnula si rudozlaté vlasy. „Min, pomoz mi, prosím tě.“ Min jí začala rozepínat knoflíčky na zádech.

Nyneivě se podařilo zvednout stříbřitý obojek, aniž by ucukla. „Je jeden způsob, jak to zjistit.“ Jen s kratičkým zaváháním se sklonila a zapjala obojek kolem krku sul’dam. Jestli jí to něco udělá, tak si to plně zasloužila, řekla si v duchu pevně. „Možná nám řekne něco užitečnýho.“ Modrooká žena se podívala na vodítko táhnoucí se od jejího krku k Nyneivině zápěstí, a pak opovržlivě vzhlédla.

„Takhle to nefunguje,“ namítla Min, ale Nyneiva ji skoro neslyšela.

Byla si... vědomá... té druhé ženy, cítila, co ona, provaz kolem kotníků i zápěstí svázaná za zády, pachuť rybiny v ústech, kterou tam zanechaly hadry roubíku, píchající slámu pronikající tenkou látkou košilky. Nebylo to, jako by tyto věci cítila sama Nyneiva, ale v hlavě měla hroudu pocitů, o nichž věděla, že patří sul’dam.

Ztěžka polkla, snažíc se toho nevšímat – stejně by nezmizely – a obrátila se ke spoutané ženě. „Neublížím ti, jestli mi popravdě odpovíš na otázky. My nejsme ze Seanchanu. Ale jestli mi zalžeš...“ Výhrůžně zvedla vodítko.

Ženě se roztřásla ramena a rty se jí kolem roubíku opovržlivě sevřely. Nyneivě chvíli trvalo, než si uvědomila, že se sul’dam směje.

Nyneiva stiskla rty, ale pak ji něco napadlo. Ten uzlíček pocitů v její hlavě bylo zřejmě všechno to, co druhá žena fyzicky cítila. Zkusmo k tomu něco přidala.

Sul’dam málem vylezly oči z důlků a ona vykřikla, že to bylo slyšet i přes roubík. Začala za zády mávat rukama, jako by se snažila něco odehnat, a válela se ve slámě v marné snaze uniknout.

Nyneiva zírala s otevřenými ústy a rychle se zbavila pocitů, které přidala. Sul’dam se uvolnila a rozplakala se.

„Co... Cos jí to... udělala?“ zeptala se slabým hláskem Elain. Min, s ústy otevřenými, jenom třeštila oči.

Nyneiva odpověděla drsně. „To stejné, co ti udělala Sheriam, když jsi hodila ten hrnek na Marith.“ Světlo, ale že je to špinavá záležitost.

Elain hlasitě polkla. „Ó.“

„Ale a’dam by takhle neměl fungovat,“ vypravila ze sebe Min. „Vždycky tvrdily, že u ženy, která neumí usměrňovat, to prostě nefunguje.“

„Mně je jedno, jak to má fungovat, dokud to funguje.“ Pak popadla stříbřité vodítko v místě, kde opouštělo obojek, a přitáhla si ženu blíž, aby jí viděla do očí. Všimla si, že teď se sul’dam tváří vyplašeně. „Teď mě poslouchej, a poslouchej dobře. Chci odpovědi, a jestli je nedostanu, tak si doufám umíš představit, že z tebe stáhnu kůži.“ Žena byla skoro bez sebe hrůzou a Nyneivě se náhle obrátil žaludek, když si uvědomila, že sul’dam bere její varování doslova. Jestli si myslí, že to můžu udělat, tak proto, že to ví. Od toho tu jsou ta vodítka. Přinutila se neservat si náramek z ruky. Místo toho se zatvářila ještě tvrději. „Tak už budeš odpovídat? Nebo potřebuješ ještě chvíli přesvědčovat?“

Spěšné přikývnutí stačilo. Když Nyneiva odstranila druhé ženě roubík, ta jen polkla, a už začala brebentit. „Neoznámím vás. To přísahám. Jenom mi to sundejte z krku. Mám zlato. Vemte si ho. Přísahám, že o tom nikdy nikomu neřeknu.“

„Drž zobák,“ štěkla Nyneiva a žena okamžitě zmlkla. „Jak se jmenuješ?“

„Seta. Prosím. Odpovím vám, ale prosím, sundejte – mi – to! Jestli mě s tím někdo uvidí...“ Seta se podívala na vodítko a zavřela oči. „Prosím?“ zašeptala.

Nyneiva si něco uvědomila. Nikdy nedokáže přimět Elain, aby si to oblékla.

„Nejlepší bude, když to doděláme,“ prohlásila odhodlaně Elain. Teď byla také jen v tenké spodničce. „Dej mi chvilku, než se obléknu, a –“

„Oblíkni si svoje šaty,“ řekla Nyneiva.

„Někdo přece musí předstírat, že je damane," namítla Elain, Jinak se k Egwain nikdy nedostaneme. Tobě ty šaty padnou a Min to být nemůže. Takže zbývám jenom já.“

„Řekla jsem, oblíkni si svoje šaty. Máme tu někoho, kdo bude uvázanou.“ Nyneiva zatahala za vodítko držící Setu a sul’dam zalapala po dechu.

„Ne! Ne, prosím! Jestli mě někdo uvidí –“ Když se na ni Nyneiva studeně podívala, zmlkla.

„Co se mě týče, ty jsi horší než vrah, horší než temná družka. Nenapadá mě nic horšího, než jseš ty. Z toho, že musím mít tuhle věc na zápěstí, být jen na hodinu stejná jako ty, se mi dělá zle. Takže jestli si myslíš, že mám ohledně tebe nějaký zábrany, tak si to znovu rozmysli. Nechceš, aby tě viděli? Dobrá. My taky ne. Ale na damane se nikdo nikdy nedívá. Dokud budeš držet sklopenou hlavu tak, jak to má dělat uvázaná, nikdo si tě ani nevšimne. Ale měla by ses vážně snažit, aby si nikdo nevšiml ani nás ostatních. Jestli ano, tak tebe rozhodně uvidí taky, a pokud ti to nestačí, tak ti slibuju, že budeš proklínat první polibek, co dal tvůj táta tvý mámě. Rozumíme si?“

„Ano,“ řekla Seta tiše. „To přísahám.“

Nyneiva si musela sundat náramek, aby mohly přetáhnout Elaininy obarvené šaty přes vodítko a Setě přes hlavu. Sice jí nijak zvlášť nepadly, byly jí volné na prsou a těsné přes boky, ale Nyneiviny by jí také nepadly, a navíc by byly příliš krátké. Nyneiva doufala, že se lidé na damane opravdu nedívají. Váhavě si znovu nasadila náramek.

Elain sebrala Nyneiviny šaty, ovinula kolem nich druhé obarvené šaty a zabalila je do rance. Rance, který ponese žena ve venkovských šatech, jdoucí za sul’dam a damane. „Gawyn se užere vztekem, až se o tom dozví,“ prohodila a zasmála se. Znělo to však nuceně.

Nyneiva se na ni pořádně podívala, pak i na Min. Nadešla chvíle na nebezpečnou část. „Jste připravené?“

Elain úsměv pohasl. „Jsem připravená.“

„Já taky,“ přidala se Min krátce.

„Kam jdete... jdeme?“ zeptala se Seta a rychle dodala: „Jestli to smím vědět?“

„Do jámy lvové,“ řekla jí Elain.

„Zatančit si s Temným,“ dodávala Min.

Nyneiva si povzdechla a potřásla hlavou. „Ony se jen snaží říct, že jdeme tam, kde drží všechny damane, a jednu z nich hodláme osvobodit.“

Seta měla pořád ještě užasle otevřená ústa, když ji vystrkaly z přístřešku.

Bayle Domon se z paluby své lodi díval na vycházející slunce. Přístaviště už začínalo kypět životem, i když ulice vedoucí nahoru od přístavu byly stále více méně prázdné. Na sloupku se usadil racek. Racci mají nelítostné oči.

„Jsi si tím jistý, kapitáne?“ zeptal se Yarin. „Kdyby Seanchani začali být zvědaví, co děláme na palubě –“

„Ty dohlídni na to, že u každýho uvazovacího lana bude ležet sekera,“ zarazil ho stroze Domon. „A Yarine? Jestli se někdo pokusí přetnout lana dřív, než se ty ženské nalodí, rozrazím mu lebku.“

„A co když nepřijdou, kapitáne? Co když místo nich přijdou seanchanští vojáci?“

„Jen se uklidni, člověče! Jestli přijdou vojáci, vyrazím k ústí přístavu a Světlo se nad náma všema smiluj. Ale dokud vojáci nepřijdou, hodlám čekat na ty ženské. Teď běž a snaž se vypadat, že nic neděláš.“

Domon se obrátil a znovu se zadíval na město k místu, kde byly drženy damane. Prsty nervózně zabubnoval na zábradlí.

Vítr od moře k Randovi přinášel vůni připravované snídaně a snažil se zvednout jeho moly prožraný plášť, ale Rand, blížící se na Rudochovi k městu, si jej pevně přidržoval volnou rukou. Mezi šaty, které našli, mu nepadl jediný kabátec, a on považoval za nejlepší zakrýt stříbrnou výšivku na rukávcích i volavky na límci. Obvyklý vztah Seanchanů k porobeným lidem nosícím zbraně se možná nevztahoval na ty, kdo měli na meči znamení volavky.

Před ním se táhly první ranní stíny. Jen tak tak dohlédl na Hurina, projíždějícího mezi dvory pro vozy a koňskými ohradami. Mezi řadami kupeckých vozů se pohybovalo jen pár lidí, a ti navíc měli dlouhé zástěry kolářů či kovářů. Ingtar, jedoucí v čele, už byl z dohledu. Perrin s Matem jeli až za Randem. Ten se po nich neohlížel, protože k sobě jako neměli patřit. Pět mužů přijíždějících brzy zrána do Falme, avšak necestujících společně.

Kolem byly koňské ohrady, nyní již plné koní čekajících na krmení. Hurin se vynořil mezi dvěma stájemi, stále ještě zavřenými na závoru. Všiml si Randa a mávl na něho, než zase zmizel. Rand s hřebcem zamířil za ním.

Hurin stál na zemi a držel otěže. Místo kabátce měl na sobě dlouhou kazajku, a i přes těžký plášť, který zakrýval krátký meč a dýku, se třásl zimou. „Urozený pán Ingtar je támhle,“ řekl a kývl k úzkému průchodu. „Říkal, že koně máme nechat tady a dál jít pěšky.“ Jak Rand sesedal, slídič dodal: „Fain šel přímo touhle ulicí, urozený pane Rande. Cítím ho skoro až odsud.“

Rand zavedl Rudocha za Ingtarem. Shienarec na urozeného pána moc nevypadal, maje na sobě špinavé krzno s děrami, přepásané na první pohled obstarožním mečem. Oči se mu horečnatě leskly.

Rand přivázal Rudocha vedle Ingtarova hřebce a zaváhal nad brašnami. Nemohl nechat praporec u ostatních vojáků. Sice si nemyslel, že by se mu někdo z nich prohrabával sedlovými brašnami, ale to stejné nemohl říci o Verin, ani netušil, co by udělala, kdyby jej našla. Ale to, že jej měl s sebou, ho také znervózňovalo. Rozhodl se nechat sedlové brašny přivázané k sedlu.

Připojil se k nim Mat a po chvíli přišli i Hurin s Perrinem. Mat měl pytlovité kalhoty nacpané do bot a Perrin svůj příliš krátký kabátec. Randa napadlo, že všichni vypadají jako zhůvěřilí žebráci, ale ve vsích si jich lidé nijak zvlášť nevšímali.

„Takže,“ pravil Ingtar. „Podíváme se, co zjistíme.“

Vyšli na nevydlážděnou ulici, jako by neměli namířeno na žádné určité místo, bavili se mezi sebou a šourali se kolem dvorů s povozy směrem k dlážděným ulicím svažujícím se k přístavu. Rand si nebyl jist, co vlastně sám vykládal, natož někdo jiný. Ingtar chtěl, aby vypadali jako každá jiná skupinka lidí kráčejících pospolu, ale venku zatím nebylo mnoho lidí. Pět mužů tvořilo po ránu v chladných ulicích hotový dav.

Šli společně, ale Hurin, který je vedl, větřil a občas zabočil do nějaké ulice. Ostatní ho následovali, jako by od samého začátku chtěli jít tím směrem. „Prošel celé město křížem krážem,“ zabručel Hurin a mračil se. „Je ho cítit všude a hrozně to smrdí. Nedá se poznat čerstvá stopa od starý. Aspoň víme, že je pořád tady. Některý stopy nemůžou být starší než den dva, tím jsem si jistý. Jsem si jistý,“ dodal méně pochybovačně.

Na ulicích se začalo objevovat víc lidí, tady prodavač ovoce vykládal zboží na stoly, tam spěchal chlapík s velkým svitkem pergamenů pod paží a psací podložkou na zádech, brusič nožů promazával osu brusného kamene na dvoukoláku. Kolem prošly dvě ženy a zamířily na opačnou stranu. Jedna měla sklopené oči a kolem krku stříbrný obojek, druhá, v šatech vyzdobených blesky, držela stříbrné vodítko.

Randovi se zadrhl dech. Dalo mu práci, aby si je otevřeně neprohlížel.

„Co to...?“ Mat měl hluboko zapadlé oči doširoka otevřené. „To byla damane!"

„Tak je popisovali,“ zavrčel stroze Ingtar. „Hurine, to budeme po ulicích tohohle Stínem prokletého města chodit věčně?“

„Tady všude byl, urozený pane Ingtare,“ namítl Hurin. „Je cítit úplně všude.“ Dostali se mezi kamenné domy tři i čtyři poschodí vysoké a velké jako hostince.

Zabočili za roh a Randa zarazil pohled na dvacítku seanchanských vojáků, stojících na stráži před velkým domem na jedné straně ulice – a pohledem na dvě ženy v šatech s blesky hovořící na schodech domu naproti. Nad domem chráněným vojáky povlávala zástava. Zlatý jestřáb svírající v pařátech blesky. Dům, před nímž hovořily ony ženy, nebyl nijak označen, jeho účel však prozrazovala jejich přítomnost. Brnění důstojníka hýřilo červenou a černou barvou a zlatem, a pozlacenou přílbu měl pomalovanou tak, aby připomínala hlavu pavouka. Pak Rand zahlédl dva velké tvory s tuhou bezsrstou kůží, přikrčené za vojáky, a klopýtl.

Grolmové. Ty klínovité hlavy se třema očima se nedaly s ničím splést. To přece není možné. Možná opravdu spím a tohle všechno je noční můra. Možná jsme ještě vůbec nevyrazili do Falme.

Ostatní také cestou kolem stráženého domu zírali na bestie.

„Co to, ve jménu Světla, je?“ zeptal se Mat.

Hurin měl oči jako talíře. „Urozený pane Rande, to jsou... To jsou...“

„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. Hurin po chvíli kývl.

„Jsme tu kvůli rohu,“ prohlásil Ingtar, „a ne abychom zírali na seanchanské obludy. Soustřeď se na Faina, Hurine.“

Vojáci se na ně skoro ani nepodívali. Ulice vedla rovnou ke kulatému přístavu. Rand viděl zakotvené lodi. Vysoké hranaté lodi s vysokými stěžni, na tuto vzdálenost docela malé.

„Tady hodně pobýval.“ Hurin si mnul hřbetem ruky nos. „Ulice po něm páchne vrstva za vrstvou. Myslím, že tu mohl být tak včera, urozený pane Ingtare. Možná včera v noci.“

Mat náhle sevřel oběma rukama kabátec. „Je uvnitř,“ zašeptal. Otočil se a vydal se zpátky, obhlížeje velký dům s praporem. „Ta dýka je vevnitř. Předtím jsem si toho ani nevšiml kvůli těm – těm potvorám, ale cítím ji.“

Perrin ho dloubl do žeber. „No, tak přestaň, než se začnou divit, proč na ně tak vejráš.“

Rand se ohlédl přes rameno. Důstojník se díval za nimi.

Mat se mrzutě obrátil. „To tady budeme jen tak přecházet? Povídám, že je vevnitř.“

„My ale hledáme roh,“ zavrčel Ingtar. „Chci najít Faina a přinutit ho, aby řekl, kde je.“ Ani nezpomalil.

Mat neříkal nic, ale jeho výraz byl jedna velká prosba.

Já taky musím najít Faina, pomyslel si Rand. Musím. Ale když se podíval na Mata, řekl: „Ingtare, jestli je ta dýka v domě, tak tam nejspíš bude i Fain. Neumím si představit, že by nechal dýku nebo roh z dohledu.“

Ingtar se zastavil. Po chvíli pravil: „Je to možné, ale odsud to nepoznáme.“

„Mohli bychom pohlídat, až půjde ven,“ řekl Rand. „Jestli vychází touhle dobou, tak tam strávil noc. A já se vsadím, že roh má tam, kde spí. Jestli půjde ven, můžeme být v poledne zpátky u Verin a do večera vymyslet, co dál.“

„Já nehodlám čekat na Verin,“ vzepřel se Ingtar, „a nebudu ani čekat na noc. Už jsem čekal moc dlouho. Chci mít roh dřív, než slunce znovu zapadne.“

„Ale nevíme to, Ingtare.“

„Vím, že dýka tam je,“ opakoval Mat.

„A Hurin říká, že tu Fain byl včera v noci.“ Ingtar přerušil Hurinovy pokusy upřesnit své prohlášení. „Tohle je poprvé, kdy říkáš, že je blíž než den dva. Sebereme roh hned. Hned!“

„Jak?“ zeptal se věcně Rand. Důstojník už je nesledoval, ale před domem bylo pořád na dvacet vojáků. A párek grolmů. Tohle je úplné šílenství. Tady grolmové být nemůžou. Ale bestie tu byly pořád.

„Vypadá to, že za těmi domy jsou zahrady,“ řekl Ingtar, když se zamyšleně rozhlédl kolem. „Kdyby jedna z těch uliček vedla kolem zdi do zahrady... Občas jsou lidé tak zaujatí hlídáním vstupních dveří, že zapomínají na zadní vrátka. Jdeme.“ A zamířil rovnou do nejbližšího průchodu mezi vysokými budovami. Hurin s Matem se rozběhli za ním.

Rand s Perrinem si vyměnili pohledy. Kudrnatý mládenec odevzdaně pokrčil rameny – a také se vydali za ostatními.

Ulička byla tak tak široká, aby jí prošli, ale vedla mezi vysokými zahradními zdmi, až se křížila s další boční ulicí, dost širokou, aby tudy projela kára nebo menší vůz. Ulička byla také vydlážděná, ale vedly sem jen zadní stěny domů s okny se zavřenými okenicemi a vysoké zadní zdi zahrad, nad nimiž vyčnívaly větve stromů téměř bez listí.

Ingtar je vedl uličkou, až byli naproti vlající zástavě. Vytáhl zpod pláště rukavice vyztužené na hřbetech ocelí, navlékl si je a vyskočil. Zachytil se vršku zdi a vytáhl se dost nahoru, aby mohl nahlédnout přes zeď. Tiše oznámil: „Stromy. Květinové záhony. Chodníky. Není tu živá duše ani – Počkat! Stráž. Jeden muž. Ani nemá přílbu. Počítejte do padesáti a pak pojďte za mnou.“ Přehodil nohu přes zeď a překulil se na druhou stranu. Zmizel dřív, než se Rand vzmohl na slovo.

Mat začal pomalu počítat. Rand zadržel dech. Perrin nahmátl sekeru a Hurin jílce svých zbraní.

„...padesát.“ Hurin se vyškrábal přes zeď, ještě než to Mat dořekl. Perrin byl těsně za ním.

Rand si myslel, že Mat bude potřebovat pomoc – byl bledý a přetažený – ale ten, když lezl nahoru, nejevil nejmenší známky slabosti. Na kamenné zdi bylo dost chytů a o chvíli později se Rand krčil uvnitř s Matem, Perrinem a Hurinem.

Na zahradě bylo vidět, že je již hluboký podzim. Květinové záhony byly prázdné, rostlo tu jen pár vždyzelených keřů, a stromy byly holé. Vítr povlávající praporcem navál na kamenné dlaždice prach. Rand chvíli nemohl Ingtara najít. Pak Shienarce zahlédl, jak se zády tiskne ke zdi domu a s mečem v ruce na něho mává.

Rand se přikrčeně rozběhl, a víc si všímal oken, než svých přátel běžících vedle něj. Když se přitiskl zády ke stěně vedle Ingtara, ulevilo se mu.

Mat si pořád mručel: „Je tam. Cítím ji.“

„Kde je strážný?“ špitl Rand.

„Mrtvý,“ odvětil Ingtar. „Byl příliš důvěřivý. Ani se nesnažil vykřiknout. Schoval jsem tělo támhle pod keř.“

Rand na něj zíral. Seanchan byl příliš důvěřivý? Jediné, co mu zabránilo se okamžitě vrátit, bylo Matovo zoufalé mumlání.

„Už jsme skoro tam.“ Ingtar jako by také hovořil sám k sobě. „Skoro tam. Jdeme.“

Vydali se po zadním schodišti a Rand tasil meč. Všiml si, že Hurin uvolnil krátký meč i lamač mečů. Dokonce i Perrin váhavě vytáhl sekeru ze závěsu.

Chodba byla úzká. Vůně vycházející z pootevřených dveří napravo napovídala, že se jedná o kuchyni. Přecházelo tam několik lidí, ozýval se nesrozumitelný hovor a občas tiché zazvonění pokličky o hrnec.

Ingtar na Mata kývl, aby šel první, a opatrně prošli kolem. Rand úzkou mezeru dveří sledoval, dokud nebyli za rohem.

Ze dveří před nimi vyšla štíhlá mladá žena s tmavými vlasy a nesla podnos s šálkem. Všichni ztuhli. Žena se však obrátila na druhou stranu, aniž se podívala jejich směrem. Randovi se rozšířily oči. Dlouhé bílé roucho měla skoro průsvitné. Žena zmizela za rohem.

„Viděli jste to?“ zachraptěl Mat. „Viděli jste úplně skrz –“

Ingtar mu přitiskl ruku na ústa a zašeptal: „Nezapomínej, proč jsme tady. Teď to najdi. Najdi mi roh.“

Mat ukázal na úzké točité schodiště. Vylezli o poschodí výše a Mat je vedl k přední straně domu. Nábytku bylo na chodbách pomalu a byl samá křivka. Tu a tam visel na stěně nástěnný koberec, nebo u ní stál paraván s namalovanými ptáčky na větvích či květinami. Na jednom byla vyobrazena řeka, ale kromě proudící vody a úzkých proužků břehu byl ostatek prázdný.

Rand kolem slyšel lidi. Po podlaze šoupaly střevíce, někdo tiše mluvil. Nikoho sice neviděl, ale uměl si vše až příliš dobře představit. Jak někdo vyjde na chodbu, uvidí pět mužů plížících se se zbraněmi v rukou, spustí poplach...

„Támhle,“ zašeptal Mat a ukázal na velké posuvné dveře, jejichž jedinou ozdobou byly vyřezávané kliky. „Aspoň ta dýka je tam.“

Ingtar se podíval na Hurina. Slídič otevřel dveře a Ingtar s taseným mečem proskočil dovnitř. Nikdo tam nebyl. Rand a ostatní se nahrnuli dovnitř a Hurin za nimi dveře rychle zavřel.

Celá místnost byla obestavěná pomalovanými zástěnami, které zakrývaly i jiné dveře, a světlo procházející okny vedoucími na ulici bylo díky tomu tlumené. Na jednom konci velké komnaty stála vysoká okrouhlá skříň. Na druhém byl malý stolek s jedinou židlí na koberečku obrácenou ke stolku. Rand zaslechl Ingtara zalapat po dechu, ale on sám cítil jenom úlevu. Zatočený zlatý Valerský roh spočíval na stojánku na stolku. Pod ním vrhal odlesky světla rubín na jílci zdobené dýky.

Mat se vrhl ke stolu a sebral roh i dýku. „Máme to,“ zachrčel a potřásal dýkou v pěsti. „Máme oba.“

„Ne tak nahlas,“ varoval ho Perrin. „Ještě jsme je nedostali odsud.“ Sekeru držel oběma rukama, ale jako by chtěl držet něco zhola jiného.

„Valerský roh.“ V Ingtarově hlase se ozývala posvátná úcta. Váhavě se rohu dotkl a prstem přejel stříbrný nápis vyložený kolem okraje, šeptaje si pro sebe překlad. Pak ruku odtáhl. Celý se chvěl vzrušením. „Je to on. U Světla, je to on! Jsem zachráněn.“

Hurin odsouval zástěny před okny. Odstrčil poslední a vyhlédl z okna. „Ti vojáci jsou tam pořád a vypadají, jako kdyby zapustili kořeny.“ Otřásl se. „Ty... obludy taky.“

Rand k němu přistoupil. Ty dvě bestie byli grolmové. O tom nebylo pochyb. „Jak se sem...“ Když zvedl zrak od ulice, slova mu zamrzla v hrdle. Díval se přes zeď do zahrad velkého domu naproti přes ulici. Viděl, kde byly zdí strženy, takže se zahrady spojily. Na lavičkách tam seděly ženy, nebo chodily po chodnících, vždycky po dvojicích. Ženy spojené od obojku k zápěstí stříbrným vodítkem. Jedna z žen s obojkem kolem krku vzhlédla. Rand byl příliš daleko, aby ji viděl jasně, ale na okamžik se jejich oči jako by setkaly a on ji poznal. Krev mu zmizela z obličeje. „Egwain,“ vydechl.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Mat. „Egwain je v bezpečí v Tar Valonu. Přál bych si, abych tam byl taky.“

„Je tady,“ řekl Rand. Obě ženy se obracely, zamířily k jedné z budov na vzdálenějším konci spojených zahrad. „Je tam, přímo přes ulici. Ó, Světlo, má jeden z těch obojků.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Perrin. Přistoupil k Randovi a vyhlédl z okna. „Já ji nevidím, Rande. A – poznal bych ji, kdybych ji uviděl, i na tuhle dálku.“

„Jsem si jistý,“ prohlásil Rand. Obě ženy zmizely v domě naproti přes ulici. Rand měl žaludek úplně stažený. Měla by být v bezpečí. Měla by být v Bílé věži. „Musím ji odsud dostat. Vy ostatní –“

„Aha!“ Šeplavý hlas byl stejně tichý jako zvuk otevírajících se posuvných dveří. „Vy nejste ti, které jsem čekal.“

Rand na kratičký okamžik jenom zíral. Vysoký muž s vyholenou hlavou, který vstoupil do místnosti, měl modré roucho sahající skoro na zem a nehty tak dlouhé, až Randa napadlo, jestli vůbec může vzít něco do ruky. Dva muži stojící úslužně za ním měli vyholenou jen polovinu tmavých vlasů, zbytek jim visel spletený do copu až na pravou líci. Jeden z nich držel v náručí meč v pochvě.

Zírat však mohl jen chviličku, protože pak se zástěny svalily a na obou koncích místnosti se ve dveřích tlačilo několik seanchanských vojáků s holými hlavami, ale jinak v plné zbroji a s meči v rukou.

„Jste v přítomnosti vznešeného pána Turaka,“ začal muž nesoucí meč a rozhněvaně pohlížel na Randa a ostatní, ale krátký pokyn prstu s modře nalakovaným nehtem ho umlčel. Druhý sluha pokročil s poklonou dopředu a začal Turakovi svlékat roucho.

„Když našli jednoho z mých strážných mrtvého,“ pravil muž s vyholenou hlavou klidně, „podezíral jsem muže, který si říká Fain. Podezíral jsem ho od chvíle, kdy tak tajemně zemřel Huon. Vždycky chtěl tu dýku.“ Roztáhl paže, aby mu mohl sluha stáhnout šat. Přes hebký, téměř zpěvavý hlas měl na pažích a hladké hrudi provazce svalů. V pase mu bílá šerpa přidržovala široké bílé kalhoty, co vypadaly, že jsou tvořené stovkou záhybů. Mluvil bez zájmu a nevšímal si čepelí v jejich rukou. „A teď najdu cizince nejen s dýkou, ale i s rohem. S potěšením jednoho nebo dva z vás zabiji, abych si trochu zpestřil ráno. Ti, kteří přežijí, mi řeknou, kdo jste a proč jste přišli.“ Natáhl ruku, aniž se podíval – sluha s mečem v pochvě mu vložil jílec do dlaně – a vytáhl těžkou zakřivenou čepel. „Nechci, aby se roh poškodil.“

Turak žádné jiné znamení nedal, ale jeden z vojáků se připlížil do místnosti a natáhl ruku pro roh. Rand nevěděl, jestli se má smát nebo ne. Ten muž měl sice brnění, ale podle nadutého výrazu si jejich zbraní nevšímal stejně jako Turak.

Mat to skončil. Jak Seanchan natáhl ruku, Mat ho do ní bodl dýkou s rubínem. Voják uskočil a vypadal překvapeně. A pak zaječel. Ten výkřik mrazil a všichni se zatvářili užasle. Třesoucí se ruka, kterou si Seanchan držel před obličejem, začala černat a z krvácející rány na dlani se šířila temnota. Voják otevřel ústa a zavyl, škrábaje se na paži a pak až na rameni. Kopaje a trhaje sebou se zhroutil na podlahu a svíjel se na hedvábném koberci. Za stálého řevu mu zčernal obličej a tmavé oči mu vylézaly z důlků jako přezrálé slívy, až ho začal dusit tmavý nateklý jazyk. Trhaně sípal a lapal po dechu a podpatky bubnoval do podlahy, až se přestal hýbat úplně. Každý kousek holé kůže měl černý, jako by měl po celém těle sněť, a zdálo se, že kůže praskne při prvním doteku. Mat si olízl rty a polkl. Nejistě posunul ruku na jílci dýky. Dokonce i Turak přihlížel s otevřenými ústy.

„Vidíš,“ řekl tiše Ingtar, „s námi to nebude tak snadné.“ Náhle přeskočil mrtvolu a vrhl se k vojákům, kteří se stále dávili při pohledu na muže, který ještě před chvílí stál po jejich boku. „Shinowa!“ zařval. „Za mnou!“ Hurin skočil za ním a vojáci couvali a místností se rozléhalo řinčení oceli o ocel.

Seanchani na druhé straně místnosti vyrazili, když se Ingtar pohnul, ale teď také couvali, protože se Mat začal rozhánět dýkou a Perrin s vrčením máchal sekerou.

Ve chvilce tu stal Rand sám proti Turakovi, který držel meč před sebou. Už překonal šok. Oči pozorně upíral Randovi do tváře. Černé nateklé tělo jednoho z jeho vojáků pro něj jako by vůbec neexistovalo. Pro dva sloužící zřejmě neexistovalo také, o nic víc než Rand a jeho meč nebo hluk boje, vytrácející se nyní z místností na protilehlé strany domu. Jakmile si vznešený pán vzal meč, sloužící začali klidně svinovat Turakovo roucho a nevzhlédli ani tehdy, když umírající voják křičel. Teď poklekli po stranách dveří a lhostejně vše pozorovali.

„Tušil jsem, že by mohlo dojít na tebe a na mne.“ Turak lehce zatočil čepelí kolem dokola jedním směrem, pak i druhým, a prsty s dlouhými nehty půvabně posouval po jílci. Nehty mu zřejmě v nejmenším nepřekážely. „Jsi mladý. Podíváme se, co je třeba, aby sis vysloužil volavku na této straně oceánu.“

Náhle to Rand uviděl. Na Turakově čepeli se skvěla volavka. S tou trochou výcviku, který měl, teď musel čelit skutečnému mistru šermíři. Spěšně odhodil kožišinou podšitý plášť, aby se zbavil jeho neohrabané váhy. Turak čekal.

Rand zoufale zatoužil vyhledat prázdnotu. Bylo mu jasné, že bude potřebovat každičký ždibec obratnosti, který dokáže sebrat, a i pak bude naděje, že místnost opustí živý, malá. Musel odejít živý. Egwain byla tak blízko, že na ni mohl skoro zavolat, a on ji musel nějak osvobodit. Ale v prázdnotě čekal saidín. To pomyšlení mu zrychlilo tep a zároveň se mu z něj obrátil žaludek. Ale stejně blízko jako Egwain byly i ty druhé ženy. Damane. Jestli se dotkne saidínu a jestli nedokáže sám sobě zabránit usměrňovat, ony to poznají, Verin to říkala. Poznají a budou se divit. Tolik, a tak blízko. Možná přežije Turakův útok jen proto, aby se pak musel postavit damane, a on nemohl zemřít dřív, než bude Egwain volná. Rand pozvedl meč.

Turak se k němu tiše přiblížil. Čepel zazvonila o čepel jako kladivo o kovadlinu.

Od první chvíle bylo Randovi jasné, že ho druhý muž zkouší, že na něj tlačí jenom tolik, aby viděl, co udělá, a pak zatlačí o trochu víc, a pak ještě o trošku víc. Rychlý pohyb zápěstí a nohou Randa zatím udržel naživu, stejně jako jeho zručnost. Bez prázdnoty byl vždycky o zlomeček vteřiny pozadu. Hrot Turakova meče mu zanechal pálící ranku těsně pod levým okem. Z ramene mu visel odseknutý kus látky, tmavší, protože byl zvlhlý krví. Pod pravou paží měl úhlednou ránu, přesnou jako od ranhojiče, a cítil, jak se mu po žebrech šíří vlhké teplo.

Vznešený pán se tvářil zklamaně. Znechuceně ustoupil. „Kde jsi našel tu čepel, chlapče? Nebo tady opravdu odměňují volavkou takové, jako jsi ty? No, nezáleží na tom. Vyrovnej se se světem. Je čas zemřít.“ A znovu zaútočil.

Randa obklopila prázdnota. Připlul k němu saidin a zářil příslibem jediné síly, ale Rand si ho nevšímal. Nebylo to o nic těžší než nevšímat si dlouhého trnu v mase. Odmítl nechat se naplnit jedinou silou, odmítl spojit se s mužskou polovicí pravého zdroje. Byl jedno s mečem ve svých rukou, jedno s podlahou pod nohama, jedno se stěnami. Jedno s Turakem.

Poznal figury, které vznešený pán používal. Trochu se lišily od těch, které učili jeho, ale ne moc. Vzlétající vlaštovka se střetla s Roztínáním hedvábí. Měsíc nad vodami čelil Tančícímu tetřevovi. Stužka ve větru proti Kamenům padajícím z útesu. Pohybovali se po místnosti, jako by tančili, a jejich hudbou bylo řinčení oceli.

Turakovi se z očí vytratilo zklamání a znechucení a nahradilo je překvapení a pak soustředění. Když na Randa dotíral tvrději, vyvstal vznešenému pánovi na obličeji pot. Strom zasažený bleskem se střetl s Lístkem ve větru.

Randovy myšlenky se vznášely vně prázdnoty, odděleny od něj a téměř nepovšimnuty. Nestačilo to. Stál proti mistru šermíři a s prázdnotou i vší svou zručností se jen tak tak udržel. Jen tak tak. Musel to skončit dřív, než to udělá Turak. Saidín? Ne! Občas je nutné Schovat meč do vlastního těla. Ale to by Egwain také nepomohlo. Musí to skončit teď. Hned.

Turakovi se rozšířily oči, když Rand sklouzl dopředu. Zatím se mládenec jenom bránil, teď zaútočil, a to ze všech sil. Kanec se řítí dolů horou. Každým pohybem čepele se snažil vznešeného pána dostat. Teď se mohl zase Turak jenom bránit a ustupovat, po celé délce pokoje až skoro ke dveřím.

V okamžiku, zatímco se Turak stále ještě snažil odrazit Kance, Rand zaútočil. Řeka podemílá břeh. Klesl na koleno a švihl mečem. Nepotřeboval Turakovo zachrčení ani ucítit odpor při ráně, aby to poznal. Zaslechl dvě zadunění a odvrátil hlavu věda, co by uviděl. Podíval se na svůj meč, vlhký a rudý, a potom na ležícího vznešeného pána, jemuž zbraň vypadla z bezvládné ruky, a ptáčky vetkané do koberce pod jeho tělem smáčela tmavá krev. Turak měl stále otevřené oči, ale již matné mázdrou smrti.

Prázdnota se otřásla. Už čelil trollokům i zplozencům Stínu. Ještě nikdy nestál proti lidské bytosti s mečem v ruce, pokud nešlo o výcvik nebo o trik. Právě jsem zabil člověka. Prázdnota se otřásla a saidín se ho snažil naplnit.

Rand, ztěžka dýchaje, se zoufale uvolnil a rozhlédl se kolem. Když viděl, že dva sluhové stále ještě klečí u dveří, polekaně sebou trhl. Úplně na ně zapomněl, a teď nevěděl, co s nimi má počít. Ani jeden z nich zřejmě neměl zbraň, ale stačilo, aby vykřikli...

Ani se na něho nepodívali, ani jeden na druhého. Místo toho mlčky zírali na tělo vznešeného pána. Po chvíli vytáhli odněkud z rouch dýky a Rand pevněji stiskl jílec, ale každý muž opřel hrot dýky o svou hruď. „Od zrození ke smrti,“ odříkávali společně, „sloužím urozeným.“ A vrazili si dýku do srdce. Téměř klidně přepadli dopředu, hlavami spočinuli na podlaze, jako by se hluboce klaněli svému pánovi.

Rand na ně nevěřícně zíral. Šílenci, pomyslel si. Já možná taky zešílím, ale oni už byli šílení.

Roztřeseně se zvedl a mezitím přiběhl Ingtar s ostatními. Všichni byli posekaní. Ingtar měl kožený kabátec na mnoha místech potřísněn krví. Mat pořád držel roh i dýku a její čepel byla tmavší než rubín na jílci. Perrin měl sekeru také zrudlou a vypadal, jako by se mu mělo každou chvíli udělat špatně.

„Tys je vyřídil?“ vydechl Ingtar s pohledem upřeným na těla. „Tak jsme hotoví, nikdo nestrhl poplach. Ti hlupáci ani jednou nevykřikli o pomoc.“

„Pro jistotu se kouknu, jestli něco nezaslechly stráže,“ nabídl Hurin a vrhl se k oknu.

Mat zavrtěl hlavou. „Rande, tihle lidi jsou blázni. Já vím, že jsem to už říkal, ale oni opravdu jsou. Ti sluhové...“ Rand zadržel dech a napadlo ho, zda se snad nezabili všichni. Mat řekl: „Kdykoliv nás uviděli bojovat, padli na kolena, obličej plácli na podlahu a rukama si chránili hlavu. Ani se nepohnuli, ani nezařvali. Nepokusili se ani pomoct vojákům, ani nekřičeli na poplach. Co vím, tak tam pořád ještě jsou.“

„Nespoléhal bych na to, že zůstanou na kolenou,“ podotkl suše Ingtar. „Odejdeme hned co nejrychleji.“

„Vy běžte,“ řekl Rand. „Egwain –“

„Ty hlupáku!“ vyštěkl Ingtar. „Máme to, kvůli čemu jsme přišli. Valerský roh. Naději na spásu. Co je jedna holka, i když ji miluješ, proti rohu a tomu, zač stojí?“

„Co se mě týče, může mít roh klidně Temný! Co mně záleží na tom, že jsem našel roh, kdybych Egwain opustil v tomhle stavu? Kdybych to udělal, ani roh by mě nezachránil. Stvořitel by mě nemohl zachránit. Zatratil bych sám sebe.“

Ingtar na něj zíral s nečitelným výrazem. „Ty to myslíš doslova, viď?“

„Venku se něco děje,“ ozval se naléhavě Hurin. „Právě vyběhl nějaký muž a všichni se tam melou jako ryby ve vědru. Důstojník jde dovnitř!“

„Běžte!“ řekl Ingtar. Snažil se vzít roh, ale Mat už utíkal. Rand zaváhal, ale Ingtar ho popadl za loket a odtáhl do chodby. Ostatní se hnali za Matem. Jenom Perrin se na Randa smutně podíval, než odešel. „Jestli tady zůstaneš stát a umřeš, tak ji nezachráníš!“

Rand utekl s nimi. Jedna jeho část se za to nenáviděla, ale druhá šeptala: Vrátím se. Nějak ji osvobodím.

Když dorazili na konec úzkého točitého schodiště, zaslechl Rand z přední části domu hluboký hlas hněvivě se dožadující, aby se někdo zvedl a promluvil. Pod schody klečela služebná v téměř průsvitných šatech a u dveří do kuchyně zase šedovlasá žena v bílých vlněných šatech s dlouhou zamoučenou zástěrou. Obě byly přesně v té poloze, kterou popsal Mat, tvářemi k podlaze a rukama přes hlavu, a když Rand s ostatními spěchal okolo, nehnuly ani brvou. Randovi se ulevilo, když viděl, že dýchají.

Přehnali se zahradou a rychle přelezli zeď. Ingtar zaklel, když Mat přehodil Valerský roh přes zeď dřív, než přelezl sám, a znovu se ho pokusil sebrat, když dopadl na druhé straně, ale Mat jej zvedl s „Není ani škrábnutý,“ a vyrazil uličkou pryč.

Z domu, který právě opustili, se ozvaly další výkřiky. Zaječela jakási žena a někdo začal zvonit na gong.

Vrátím se pro ni. Nějak. Rand spěchal za ostatními, jak nejrychleji dovedl.