Velké Hledání

Prolog Ve stínu

Muž, který si říkal Bors, tedy přinejmenším na tomto místě ohrnoval nos nad tichým mumláním, které se linulo klenutou komnatou jako tiché štěbetání hus. Jeho úšklebek však zakrývala černá hedvábná škraboška, která mu zakrývala tvář, jako ostatně stovky škrabošek zakrývaly stovky tváří v komnatě. Stovky černých škrabošek a stovky párů očí snažících se zahlédnout, co leží pod nimi.

Pokud by se člověk nedíval příliš pozorně, mohl to být ohromný sál v paláci, byly tu mramorové krby, z klenutého stropu visely zlaté lustry, stěny byly ověšeny barevnými goblény a podlaha byla vyložena složitou mozaikou. Pokud se člověk nedíval příliš pozorně. Například krby byly studené. Plameny tančily nad poleny tlustými jako mužská noha, ale nevydávaly žádné teplo. Stěny za goblény a strop vysoko nad lustry byly z neopracovaného kamene, který byl skoro černý. Nebyla tu žádná okna a pouze dvoje dveře na opačných stranách komnaty. Bylo to, jako by se někdo snažil vytvořit dojem palácového přijímacího sálu, ale nehodlal se namáhat s něčím víc než s nástinem a několika drobnými detaily.

To, kde byla komnata, muž, jenž si říkal Bors, nevěděl, a tušil, že to nevědí ani ostatní. A vůbec se mu nelíbilo pomyšlení na to, kde by mohla být. Stačilo mu, že byl povolán. Pomyšlení na to se mu také nelíbilo, ale takové zavolání poslechl dokonce i on.

Posunul si plášť a byl vděčný, že ohně jsou tu studené, jinak by mu v černé vlně spadající až na zem bylo příliš horko. Celý oděv měl černý. Záhyby pláště zakrývaly to, jak se hrbí, aby zakryl svou výšku, a nedalo se ani poznat, je-li tlustý či hubený. Nebyl jediný z přítomných, kdo se halil do celých sáhů sukna.

Mlčky pozoroval své společníky. Větší část jeho života se vyznačovala trpělivostí. Vždy, pokud čekal a díval se dost dlouho, někdo udělal chybu. Většina z přítomných mužů a žen se mohla řídit stejnou filozofií. Dívali se a mlčky naslouchali těm, kdo museli promluvit nahlas. Někteří lidé prostě neunesli čekání ani mlčení, takže vyzradili, co věděli.

Mezi hosty kroužili sloužící, štíhlí, zlatovlasí mladí lidé, s úklonou a úsměvem zdvořile nabízející víno. Mladí muži a ženy měli těsné bílé kamaše a rozevláté bílé košile. Dívky i hoši se pohybovali se zneklidňujícím půvabem. Všichni vypadali jako zrcadlový obraz těch ostatních, chlapci byli švarní, jako byly dívky krásné. Muž, který si říkal Bors, pochyboval, že by dokázal poznat jednoho od druhého, a to měl na obličeje oko a dobře si je pamatoval.

Usmívající se bíle oděná dívčina mu nabídla podnos se sklenicemi z křišťálového skla. Muž, jenž si říkal Bors, si jednu vzal, nicméně napít se nehodlal. Kdyby byl odmítl docela, mohlo by to vypadat, že je podezřívavý – nebo něco horšího, a obojí by tu mohlo mít smrtelné následky – ale pití mohlo obsahovat cokoli. Někteří z jeho společníků by dozajista nic nenamítali, kdyby se počet jejich soků v boji o moc zmenšil, ať už by tím nešťastníkem byl kdokoli.

Líně se zahloubal nad tím, zda budou sloužící po tomto setkání odstraněni. Sloužící slyší všechno. Když se služebná narovnávala po úkloně, muž, jenž si říkal Bors, zachytil její pohled nad sladce se usmívajícími rty. Bezvýrazný pohled. Prázdný pohled. Pohled panenky. Pohled mrtvější než smrt.

Když půvabně odplula dál, muž, jenž si říkal Bors, se otřásl a zvedl číši ke rtům, než se zarazil. Nezamrazilo ho z toho, co provedli té dívce. Spíš to, že pokaždé, když si myslel, že u těch, jimž nyní slouží, odhalil nějakou slabost, zjistil, že ho předběhli a domnělou slabost zlikvidovali s tak nemilosrdnou dokonalostí, až ho to udivovalo. A dělalo mu to starosti. Prvním pravidlem jeho života bylo, že vždycky hledal slabost, protože každá slabost byla štěrbinou, kam mohl proniknout, zapátrat a získat vliv. Pokud jeho současní páni, jeho páni pro tuto chvíli, nemají žádné slabosti...

Zamračil se pod škraboškou a jal se studovat své společníky. Aspoň zde bylo hodně slabých. Zrazovala je jejich nervozita, dokonce i u těch, kdož měli dost rozumu, aby si dávali pozor na jazyk. To, jak se tento člověk choval škrobeně, jak si tamta trhala za suknici.

Muž, jenž si říkal Bors, odhadoval, že dobrá čtvrtina z nich se kromě černých škrabošek s žádným dalším převlekem nenamáhala. Prozrazoval to jejich oděv. Žena stojící před zlatorudým závěsem, tiše hovořící s postavou – nedalo se rozeznat, jedná-li se o muže či o ženu zahalenou do šedého pláště s kapuci. Žena si toto místo očividně vybrala kvůli tomu, jak barvy na goblénu zdůrazňovaly její róbu. Bezpochyby bylo hloupé přitahovat na sebe pozornost, protože její šarlatové šaty s hlubokým výstřihem, který odhaloval příliš velký kus pleti, a se sukní dost krátkou, aby byly vidět zlaté střevíčky, prozrazovaly, že pochází z Illianu, že je to bohatá žena, možná dokonce z urozeného rodu.

Nedaleko ženy z Illianu stála jiná žena, stála sama a obdivuhodně mlčela. Měla labutí šíji a lesklé černé vlnité vlasy, které jí spadaly až do pasu, držela se zády ke kamenné stěně a vše pozorně sledovala. Ta nebyla nervózní, byla klidná a vyrovnaná. Bylo to obdivuhodné, ale měděný odstín její pleti a smetanová róba ke krku – která ponechávala nezakryté pouze ruce, přiléhala k tělu a prosvítala jen natolik, že naznačovala vše, ale nevyjevovala nic – ji jasně označovaly za příslušnici předního rodu Arad Domanu. A pokud se muž, jenž si říkal Bors, úplně nemýlil, na širokém zlatém náramku na jejím levém zápěstí byl dokonce rodový znak. Musel to být znak jejího vlastního rodu. Žádný urozenec z Domanu by se nesnížil natolik, aby nosil znak jiného rodu. To bylo horší než pouhý nerozum.

Kolem muže, jenž si říkal Bors, prošel jakýsi muž s vysokým límcem na nebesky modrém shienarském plášti a štěrbinami ve škrabošce si Borse ostražitě prohlédl od hlavy až k patě. To, jak se nesl, naznačovalo, že se jedná o vojáka. To, jak držel ramena, to, jak se nikdy dlouho na nic nedíval, to, jak držel ruce, vždy připraven sáhnout po meči, to vše ho prozrazovalo. Shienarec nevěnoval muži, jenž si říkal Bors, pozornost. Borsova ohnutá ramena a záda neznamenala žádnou hrozbu.

Když Shienarec prošel, maje pravici zaťatou v pěst a už už hledající další nebezpečí, muž, jenž si říkal Bors, si odfrkl. Všechny si je dokázal přečíst, z jaké třídy pocházejí i z jaké země. Poznal kupce i válečníka, pána i kmána. Z Kandoru, z Cairhienu, ze Saldeie i z Ghealdanu. Byli tu příslušníci všech národů a skoro všech vrstev. Muž, jenž si říkal Bors, náhle znechuceně nakrčil nos. Byl tu dokonce i Cikán v jasně zelených nohavicích a jedovatě žlutém kabátci. Až přijde ten velký den, tak se bez těchhle obejdeme.

Ti převlečení si povětšině nevedli lépe, byť se krčili a halili se do plášťů. Muž, jenž si říkal Bors, zahlédl pod okrajem jednoho tmavého roucha stříbrem obité boty vznešeného tairenského pána a pod dalším záblesk ostruh se lví hlavou, jaké nosili pouze důstojníci andorské královniny gardy. Jakýsi štíhlý chlapík – štíhlý dokonce i v černém rouchu splývajícím až na zem a anonymním šedém plášti spíchnutém prostým stříbrným špendlíkem – se rozhlížel ze stínu velké kápě. Mohl to být kdokoliv, odkudkoliv... až na to, že měl mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vytetovanou šesticípou hvězdu. Takže příslušník Mořského národa, a jeho levá ruka by divákovi prozradila i klan a rod. Muž, jenž si říkal Bors, se s tím ani nenamáhal.

Náhle se mu zúžily oči. Upřel pohled na ženu zahalenou až po prsty do černého. Na pravé ruce měla zlatý prsten ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas. Aes Sedai, či přinejmenším některá z žen, které v Tar Valonu Aes Sedai vycvičily. Nikdo jiný by takový prsten nenosil. Ať už tomu bylo, jak chtělo, muži, jenž si říkal Bors, na tom nezáleželo. Odvrátil zrak dřív, než ho žena mohla přistihnout, jak se na ni dívá, a vzápětí zahlédl další ženu zahalenou od hlavy až k patě v černém s hadím prstenem na ruce. Čarodějnice nedaly najevo, že by se snad znaly. V Bílé věži seděly jako pavouci uprostřed sítě, strkaly nos do cizích věcí, a jak ony tahaly za provázky, tak králové a královny tancovali. Ať jsou všechny odsouzeny k věčné smrti! Muž, jenž si říkal Bors, se přistihl, že skřípe zuby. Pokud bylo nutné zmenšit počty – a to bylo nutné, než přijde ten velký den – byli tu někteří, kteří budou chybět ještě méně než Cikáni.

Ozval se zvon, jediný rozechvělý tón, který přicházel ze všech stran najednou a uťal všechny ostatní zvuky jako nůž.

Vysoké dveře na protějším konci komnaty se rozlétly a do místnosti vstoupili dva trolloci v černých kroužkových košilích, které jim sahaly až po kolena, ozdobených hroty. Všichni ucouvli. Dokonce i muž, jenž si říkal Bors.

Trolloci byli o hlavu a ramena vyšší než nejvyšší z přítomných mužů. Vznikli spojením člověka a zvířete, z něhož se obracel žaludek, a lidské tváře měli pokřivené a pozměněné. Jeden měl místo nosu a úst velký ostrý zoban a na hlavě peří místo vlasů. Ten druhý měl na nohou paznehty, obličej protažený do chlupatého čenichu a nad ušima rohy.

Trolloci si lidí nevšímali, obrátili se zpátky ke dveřím, přikrčili se a podlézavě se uklonili. Peří se tomu prvnímu zvedlo do tuhého hřebínku.

Mezi trolloky prošel myrddraal a oni padli na kolena. Myrddraal byl celý v černém a vedle něho vypadaly kroužkové košile trolloků i škrabošky lidí vesele. Jak myrddraal kráčel s hadím půvabem komnatou, jeho odění viselo zcela nehybně, ani v nejmenším se nezavlnilo.

Muž, jenž si říkal Bors, cítil, jak se mu stahují rty dozadu, napůl pohrdlivě a napůl, jak si musel s hanbou připustit, strachem. Myrddraal neměl zahalený obličej. Tvář měl nezdravě bledou, lidskou, ale bez očí, připomínala skořápku vajíčka, připomínala červa v hrobě.

Obracel hladkou bílou tvář a zdálo se, že si přítomné jednoho po druhém prohlíží. Řadami lidí proběhlo při tom bezokém pohledu zachvění. Jak se lidé ve škraboškách jeden po druhém snažili vtisknout do davu a uhýbali, aby se vyhnuli jeho pohledu, myrddraalovy tenké bezkrevné rty se zvlnily, skoro to připomínalo úsměv. Myrddraalův pohled způsobil, že se lidé rozestavili do půlkruhu čelem ke dveřím.

Muž, jenž si říkal Bors, polkl. Jednou přijde den, půlčlověče. Až velký pán Temnoty opět přijde, vybere si nové hrůzopány, a potom se ty budeš hrbit před nimi. Budeš se hrbit před lidmi. Přede mnou! Proč nic neříká? Přestaň na mě zírat a řekni něco!

„Váš pán přichází.“ Myrddraal měl hlas ochraptělý, znělo to, jako když se drolí suchá hadí kůže. „Na zem, červi! Padněte na tváře, jinak vás jeho záře oslepí a sežehne!“

Muž, jenž si říkal Bors, dostal vztek, rozzuřil ho tón stejně jako slova, ale pak se vzduch nad půlčlověkem zachvěl a jemu konečně došel význam myrddraalových slov. To není možné! To nemůže...! Trolloci už leželi na břiše a kroutili se, jako by se chtěli zavrtat do podlahy.

Aniž by čekal, zda se ostatní pohnou, muž, jenž si říkal Bors, padl na tvář a zavrčel, protože se uhodil o kámen. Ze rtů mu splynula slova, kouzelná ochrana proti nebezpečí – bylo to kouzlo, i když to proti tomu, čeho se obával, bylo jenom jako ono pověstné stéblo slámy – a on zaslechl, jak stovka dalších hlasů, zadýchaných strachem, pronáší do podlahy stejná slova.

„Velký pán Temnoty je mým pánem a já mu budu z celého srdce sloužit až do posledního záchvěvu své duše.“ V koutku mysli mu brebentil vyplašený hlásek. Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni... Muž, jenž si říkal Bors, se otřásl a přinutil hlásek zmlknout. Už dávno ten hlásek přestal poslouchat. „Hle, můj pán je pánem smrti. Nepožádám ničehož a sloužiti mu budu pro den jeho příchodu, a přesto sloužím s jistou nadějí na věčný život.“ ...vázáni v Shayol Ghulu, vázáni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Ne, teď sloužím jinému pánu. „Věrní budou zajisté obdařeni zeměmi, pozvednuti nad nevěřící, pozvednuti nad trůny, a přesto poníženě sloužím pro den jeho návratu.“ Ruka Stvořitele nechť nám všem poskytne útočiště a Světlo nás ochraňuj před Stínem. Ne, ne! Jiný pán. „Den návratu se rychle blíží. Rychle přijde velký pán Temnoty, aby nás vedl a vládl světu na věky věkův.“

Muž, jenž si říkal Bors, s funěním dokončil vyznání víry. Lapal po dechu, jako by uběhl deset mil. Namáhavé funění všude kolem mu prozradilo, že není sám.

„Povstaňte. Vy všichni, povstaňte.“

Medový hlas ho překvapil. Nikdo z jeho společníků ležících na břiše s maskovanými obličeji vtisknutými do kachli mozaiky by určitě nepromluvil, nicméně tohle nebyl hlas, který by čekal od... Opatrně pozvedl hlavu a jedním očkem se podíval.

Ve vzduchu nad myrddraalem se vznášela mužská postava a lem jejího krvavě rudého roucha visel asi píď nad hlavou půlčlověka. Muž měl také škrabošku v barvě krve. Zjevil by se jim velký pán Temnoty jako člověk? A navíc v masce? A přesto se myrddraal, v jehož pohledu se zračil děs, třásl a téměř zhroutil, když na něj dopadl stín té krvavé postavy. Muž, jenž si říkal Bors, se v duchu chytil odpovědi, kterou dokázal přijmout, aniž by mu z toho praskla hlava. Snad jeden ze Zaprodanců.

Ta myšlenka byla jen o málo méně bolestivá. Byl-li některý ze Zaprodanců volný, znamenalo to, že den Temného návratu musí být blízko. Zaprodanci, třináct z nejmocnějších lidí, kteří kdy vládli jedinou silou, ve věku plném mocných lidí, již sílu ovládali, byli zavřeni v Shayol Ghulu spolu s Temným. Zavřel je tam, aby se nedostali do světa lidí, Drak a stovka rytířů. A zpětný proud, jenž při tomto počinu vznikl, pošpinil mužskou polovinu pravého zdroje, takže všichni muži Aes Sedai, muži prokletí ovládáním síly, zešíleli a rozbili svět, zničili ho, jako když se hliněná mísa roztříští o kámen, a než zemřeli, zakončili věk pověstí, kdy shnili zaživa. Vhodná smrt pro Aes Sedai, podle jeho názoru. Až příliš dobrá. Muž, jenž si říkal Bors, litoval pouze toho, že ženy zůstaly ušetřeny.

Pomalu, s námahou, se uklidnil, potlačil paniku a držel ji na uzdě, byť se strach snažil proniknout na povrch. Bylo to to nejlepší, co mohl dělat. Nikdo z těch, kdo leželi na zemi, se nezvedal, a jen několik se odvážilo pozvednout hlavu.

„Povstaňte.“ Tentokrát se v hlase postavy v rudé škrabošce ozval ostrý tón. Postava pokynula oběma rukama. „Vstaňte!“

Muž, jenž si říkal Bors, se začal neohrabaně škrábat na nohy, ale v půli cesty do stoje zaváhal. Ty ruce byly strašlivě popálené, zjizvené a protkané zčernalými prasklinami a obnažené maso v nich bylo stejně rudé jako šaty, které měl muž na sobě. Objevil by se Temný v takovém stavu? Nebo dokonce jeden ze Zaprodanců? Štěrbiny pro oči v krvavě rudé škrabošce se pomalu obrátily k němu a on se spěšně postavil. Měl dojem, že z toho pohledu cítí žár plápolající hranice.

Ostatní uposlechli rozkazu s o nic větším půvabem a o nic menším strachem. Když už všichni stáli, vznášející se postava promluvila.

„Znají mne pod různými jmény, ale to, pod nímž mne budete znát vy, je Ba’alzamon.“

Muž, jenž si říkal Bors, zaťal zuby, aby mu nezačaly cvakat. Ba’alzamon. V jazyce trolloků to znamenalo Srdce temnoty, a dokonce i nevěřící věděli, že je to trollocké jméno pro velkého pána Temnoty. Toho, jehož jméno nesmí být vysloveno. Ne to skutečné jméno, Šei’tan, ale i toto bylo stále zapovězeno. Pro ty, kdož se zde shromáždili, i pro další jim podobné, znamenalo vyslovit jedno či druhé lidskými ústy rouhání. Dech muži, jenž si říkal Bors, hvízdal v nose, a kolem sebe slyšel, jak i ostatní lapají za škraboškami po dechu. Sloužící byli pryč, trolloci také, i když je neviděl odcházet.

„Místo, kde stojíte, leží ve stínu Shayol Ghulu.“ Při tomto oznámení nejeden z přítomných zaúpěl. Muž, jenž si říkal Bors, si nebyl jist, zda nebyl jedním z nich. Když Ba’alzamon doširoka rozpřahoval paže, v jeho hlase se ozval náznak, skoro by se dalo říci výsměchu. „Nebojte se, neboť den, kdy váš pán vstoupí do světa, je blízko. Den návratu je na dosah. Copak vám tolik neprozradila moje přítomnost na tomto místě, kdy mě můžete vidět, vy, hrstka vyvolených mezi svými bratry a sestrami? Kolo času bude brzy zničeno. Velký had brzy zahyne a silou této smrti, smrti samotného času, váš pán přetvoří svět k obrazu svému pro tento věk a pro všechny věky příští. A ti, kdož mi věrně a odhodlaně slouží, budou sedět u mých nohou nad hvězdami na obloze a navěky povládnou světu lidí. Tak jsem to přislíbil, a tak tomu bude, navěky. Vy budete žít a vládnout věčně.“

Řadami posluchačů proběhla vlna očekávání a někteří s pozvednutými zraky plnými nadšení dokonce o krok postoupili k oné vznášející se karmínové postavě. Dokonce i muž, jenž si říkal Bors, cítil, jako ho ten slib přitahuje, slib, kvůli němuž již stokrát odvrhl svou duši.

„Den návratu se blíží,“ říkal Ba’alzamon. „Ale je toho třeba ještě mnoho vykonat. Mnoho.“

Vzduch po Ba’alzamonově levici se zachvěl a zhoustl a náhle tam, o kousek níž, než se vznášel Ba’alzamon, visela postava mladého muže. Muž, jenž si říkal Bors, se nemohl rozhodnout, zda je to živá bytost či nikoliv. Podle oděvu to byl vesnický mládenec, v očích mu hořely poťouchlé plamínky a na rtech mu spočíval náznak úsměvu, jako by vzpomínal na nějaké šibalství, či jej očekával. Jeho pleť vypadala teple, ale nezvedala se mu dechem hruď a ani nezamrkal.

Vzduch po Ba’alzamonově pravici se zachvěl jakoby žárem a kousek pod ním visel druhý vesnický jinoch. Mladík s kudrnatými vlasy a mohutnými svaly, jaké mívají kováři. A bylo na něm cosi zvláštního – po boku mu visela bojová sekera, velká ocelová půlměsíčná čepel vyvážená silným hrotem. Muž, jenž si říkal Bors, se náhle předklonil, protože ho zaujala další, větší zvláštnost. Ten mládenec měl žluté oči.

Vzduch se potřetí zhmotnil do podoby mladého muže, tentokrát přímo pod Ba’alzamonovýma očima, skoro u jeho nohou. Vysoký jinoch s očima chvíli šedýma, chvíli, když na ně dopadlo světlo, modrýma, a narudlými vlasy. Další vesničan nebo sedlák. Muž, jenž si říkal Bors, zalapal po dechu. Další věc, která nebyla obvyklá, i když ho napadlo, proč by tady měl čekat něco obvyklého. Postavě visel u pasu meč s bronzovou volavkou na pochvě a další zasazené do dlouhého obouručního jílce. Vesnický kluk s mečem se znamením volavky? Nemožně! Co to má znamenat? A chlapec se žlutýma očima. Všiml si, že se myrddraal při pohledu na postavy chvěje, a pokud se muž, jenž si říkal Bors, úplně nepřepočítal, nechvěl se půlčlověk bázní, ale nenávistí.

Na komnatu padlo dokonalé ticho, které Ba’alzamon nechal ještě trochu prohloubit, než opět promluvil. „Existuje člověk, který nyní kráčí po světě, ten, který byl a bude, ale zatím ještě není, Drakem.“

Posluchači začali překvapeně mumlat.

„Drak Znovuzrozený! Máme ho zabít, velký pane?“ To byl onen Shienarec, a dychtivě zatínal pěst v místě, kdy by mu visel meč.

„Možná,“ řekl klidně Ba’alzamon. „A možná ne. Možná by ho bylo možné použít pro mou věc. Dříve či později k tomu dojde, buď v tomto věku, nebo v jiném.“

Muž, jenž si říkal Bors, zamrkal. V tomto věku, nebo v jiném? Myslel jsem, že den návratu je blízko. Proč by mi mělo záležet na tom, co se stane v jiném věku, jestli zestárnu a zemřu při čekání v tomto věku? Ale Ba’alzamon už mluvil dál.

„Ve vzoru se již tvoří ohyb, jeden z mnoha bodů, kde je možné toho, jenž se stane Drakem, přimět k tomu, aby sloužil mně. Musí mi sloužit! Lépe mi však poslouží živý než mrtvý, ale ať již živý, či mrtvý, musí sloužit mně a to taky bude! Tyto tři muže si musíte zapamatovat, protože každý z nich je vláknem ve vzoru, který hodlám tkát já, a bude na vás, abyste dohlédli, že vzor bude vypadat tak, jak já nařídím. Prohlédněte si je pozorně, abyste je poznali.“

Náhle bylo dokonalé ticho. Muž, jenž si říkal Bors, neklidně zašoupal nohama a všiml si, že ostatní dělají totéž. Všichni až na tu ženskou z Illianu, uvědomil si. Ta měla ruce zkřížené na ňadrech, jako by chtěla zakrýt křivky, které odkrývala, a dychtivě kývala hlavou, jako by někdo stál těsně před ní. Občas se zdálo, že odpovídá, ale muž, jenž si říkal Bors, neslyšel ani slovo. Náhle se žena zaklonila dozadu, třásla se a zvedla se na špičky. Muži, jenž si říkal Bors, nebylo jasné, jak to, že neupadla na záda, pokud ji nedrželo něco neviditelného. Pak, stejně náhle, se žena zase postavila a znovu přikývla, uklonila se a přitom se pořád třásla. Ještě se pořádně nenarovnala, a jiná žena s prstenem s Velikým hadem sebou trhla a začala kývat hlavou.

Takže každý z nás slyší vlastní příkazy a neslyší jiné. Muž, jenž si říkal Bors si pro sebe polekaně mumlal. Kdyby věděl, jaké příkazy dostává alespoň jeden z přítomných, mohl by tuto znalost využít pro sebe, ale takhle... Netrpělivě čekal, až přijde řada na něho, a zapomněl se natolik, že se úplně narovnal.

Jeden po druhém dostávali přítomní své rozkazy. Každý byl sice obklopen stěnou ticha, přesto poskytoval mučivé náznaky, jenom kdyby je muž, jenž si říkal Bors, dokázal přečíst. Muž z Atha’an Miere, z Mořského národa, sice kýval hlavou, ale bylo zřejmé, že váhá. Shienarec, z jehož postoje vyzařoval zmatek, se mlčky podrobil. Druhá žena z Tar Valonu sebou trhla, jako by se lekla, a šedě zahalená postava, jejíž pohlaví nedokázal muž, jenž si říkal Bors, rozpoznat, zavrtěla hlavou, poté padla na kolena a začala důrazně kývat. Někteří se zkroutili stejnou křečí, jako ona žena z Illianu, jako by je samotná bolest zvedla až na špičky.

„Borsi.“

Muž, jenž si říkal Bors, sebou trhl, když mu zorné pole zaplnila červená škraboška. Pořád ještě viděl komnatu, pořád viděl vznášejícího se Ba’alzamona a tři postavy před ním, ale zároveň jediné, co viděl, byl rudě zastřený obličej. Byl celý omámený a měl pocit, jako by mu pukala lebka a někdo mu vytlačoval oči z hlavy. Na chvíli měl dojem, že štěrbinami ve škrabošce vidí plameny.

„Jsi věrný... Borsi?“

Náznak posměchu při vyslovení jeho jména ho zamrazil. „Jsem věrný, velký pane. Nemůžu před tebou nic skrýt.“ Jsem věrný! Přísahám!

„Ne, to nemůžeš.“

Jistota v Ba’alzamonově hlase způsobila, že muži, jenž si říkal Bors, vyschlo v ústech, ale přinutil se promluvit. „Přikazuj, velký pane, a já uposlechnu.“

„Tak za prvé, vrátíš se do Tarabonu a budeš pokračovat ve své poctivé práci. Vlastně ti přikazuji, abys zdvojnásobil své úsilí.“

Muž, jenž si říkal Bors, se na Ba’alzamona popleteně podíval, ale ohně za škraboškou opět vzplály, a on využil toho, že se uklonil, aby od nich mohl odtrhnout pohled. „Jak přikazuješ, velký pane, tak se stane.“

„Za druhé, budeš dávat pozor, zda nespatříš ony tři mladé muže, a necháš hlídat i své stoupence. Měj se však na pozoru – jsou nebezpeční.“

Muž, jenž si říkal Bors, se ohlédl na postavy vznášející se před Ba’alzamonem. Jak to dělá? Vidím je, ale nevidím nic kromě jeho obličeje. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Pod tenkými rukavicemi měl zpocené dlaně a košile se mu lepila na záda. „Nebezpeční, velký pane? Kluci ze statku? Je jeden z nich –“

„Meč je nebezpečný člověku u hrotu, ne člověku u jílce. Pokud ten člověk, který meč drží, není hlupák, nebo není bezstarostný či nezkušený, v kterémžto případě je dvakrát nebezpečnější sobě než komukoliv jinému. Stačí, že jsem ti je ukázal. To stačí, abys mě poslechl.“

„Jak přikazuješ, velký pane, tak se stane.“

„Za třetí, a to se týká těch, kdož přistáli u Tomovy Hlavy a Domanů. O těch nebudeš mluvit s nikým. Až se vrátíš do Tarabonu...“

Muž, jenž si říkal Bors, si uvědomil, že jak poslouchá, má otevřená ústa. Ty příkazy nedávaly smysl. Kdybych tak věděl, co bylo řečeno ostatním, možná bych si to dokázal poskládat.

Náhle měl pocit, jako by mu spánky stiskla obrovská ruka, cítil, jak je zvedán ze země, a svět se rozletěl na tisíce hvězdiček, kdy se každý záblesk světla změnil v obraz, který mu plynul hlavou, či se otáčel a zmenšoval, jak odplouval do dáli, než ho mohl pořádně zachytit. Kolem se na nemožné obloze hnala pruhovaná mračna, červená, žlutá a černá, jako by je poháněl nejmocnější vítr, jaký kdy svět viděl. Do temnoty ustupovala, až úplně zmizela stejně rychle, jako se objevila, žena – dívka? – oblečená v bílém. Do oka mu hleděl krkavec, který ho znal, a zmizel. Ozbrojený muž v pomalované a okřídlené hrubé přilbici ve tvaru jakéhosi obludného jedovatého hmyzu pozvedl meč a bodl stranou, někam mimo dohled. Zdaleka se přihnal roh, zakřivený zlatý roh. Jak prolétal kolem, vydal jediný zvučný tón, jenž pronikal až do hloubi duše. V poslední chvíli se v záblesku změnil na oslepující kruh zlatého světla, které ho minulo a jeho zamrazilo, jak by to snad nedokázala způsobit ani smrt. Ze stínu mimo dohled vyskočil vlk a rozerval mu hrdlo. Nemohl ani zařvat. Muka pokračovala a zcela ho zahltila. Málem si ani nevzpomínal, kdo vlastně je, nebo kým byl. Z nebe pršel oheň a spadly z ní hvězdy i měsíc. Řeky se naplnily krví a mrtví povstali z hrobů. Země se rozpoltila a z ní se vyřinula rozteklá láva...

Muž, jenž si říkal Bors, zjistil, že se krčí a ostatní v komnatě ho povětšině pozorují. Všude bylo ticho. Ať se podíval, kam chtěl, nahoru, dolů, či kterýmkoliv směrem kolem sebe, maskovaná Ba’alzamonova tvář zcela vyplňovala jeho zorné pole. Obrazy, které mu proplouvaly myslí, se ztrácely. Byl si jist, že většina obrazů mu již zmizela z paměti. Váhavě se narovnal. Ba’alzamon byl stále před ním.

„Velký pane, co –?“

„Některé rozkazy jsou natolik důležité, že je nesmějí znát ani ti, kdož je mají vykonat.“

Když se muž, jenž si říkal Bors, narovnal, byl opět sám v tichu. Další, vznešený pán z Tearu, kýval a ukláněl se někomu, koho nikdo jiný neviděl. Muž, jenž si říkal Bors, si položil roztřesenou ruku na čelo a snažil se vzpomenout si na cosi, co mu prolétlo myslí, i když si nebyl zase tak zcela jist, že si na to vůbec chce vzpomenout. Poslední útržek vzpomínky se zatřepotal a zmizel, a on náhle nevěděl, nač že si to vůbec chce vzpomenout. Vím, že tam něco bylo, ale co? Něco tam bylo! Nebo ne? Zamnul si ruce a uvědomil si, že má zpocené dlaně. Ošklíbl se a obrátil pozornost na tři postavy visící ve vzduchu před vznášejícím se Ba’alzamonem.

Svalnatý kudrnatý mládenec. Sedlák s mečem. A jinoch s poťouchlým výrazem ve tváři. Muž, jenž si říkal Bors, si je v duchu pro sebe pojmenoval Kovář, Šermíř a Šprýmař. Jaké je jejich místo ve skládačce? Musí být důležití, jinak by z nich Ba’alzamon neučinil středobod dnešního shromáždění. Ale podle samotných rozkazů mohli každou chvíli zemřít, a muž, jenž si říkal Bors, musel hloubat nad tím, zda i ostatní dostali ohledně trojice stejně smrtící rozkazy. Jak jsou vlastně důležití? Modré oči mohou znamenat urozenou krev z Andoru – což při tomto odění není příliš pravděpodobné – a v Hraničních státech nebyly světlé oči také výjimkou, stejně jako v Tearu, a to už se samozřejmě nezmiňujeme o Ghealdanu... Ne, tudy cesta nevede. Ale žluté oči? Kdo jsou? Co jsou zač?

Muž, jenž si říkal Bors, sebou trhl, když se kdosi dotkl jeho rukávu, a ohlédl se. Zjistil, že hledí na jednoho z bíle oděných sloužících, na mladého muže, který tu stál vedle něj. Ostatní už se také vrátili, vlastně jich bylo víc než předtím, jeden pro každého se škraboškou. Muž, jenž si říkal Bors, zamrkal. Ba’alzamon byl pryč. Myrddraal byl také pryč. A tam, kde bývaly dveře, byl jenom drsný kámen. Ale ty tři postavy tu stále visely. Muž, jenž si říkal Bors, měl dojem, že shlížejí přímo na něj.

„Budeš-li chtít, můj pane Borsi, ukážu ti tvůj pokoj.“

Muž, jenž si říkal Bors, se vyhýbal pohledu do těch mrtvých očí, ještě jednou se ohlédl na trojici postav ve vzduchu a následoval sloužícího. Neklidně přemítal, jak ten mládenec věděl, které jméno má použít. Teprve až se za ním zavřely podivné vyřezávané dveře a on za sloužícím ušel tucet kroků, si uvědomil, že je v chodbě se sloužícím zcela sám. Podezřívavě svraštil za škraboškou obočí, ale než mohl otevřít ústa, sloužící promluvil.

„Ostatní také odvádějí do jejich pokojů, můj pane. Prosím, můj pane? Čas se krátí a náš pán je netrpělivý.“

Muž, jenž si říkal Bors, zaskřípal zuby, jak z nedostatku informací, tak kvůli náznaku, že jsou si se sloužícím rovni, nicméně ho mlčky následoval. Jenom hlupák se chvástá před sloužícím, ba hůř, když si vzpomněl na jeho oči, nebyl si jist, zda by to bylo vůbec k něčemu dobré. A jak věděl, nač se chceš zeptat? Sloužící se usmál.

Muž, jenž si říkal Bors, se vůbec necítil pohodlně, dokud se nevrátil do pokoje, kde čekal při svém příchodu, a ani pak se necítil nejlépe. Ani to, že pečeti na jeho sedlových brašnách byly nedotčeny, ho příliš neuklidnilo.

Sloužící zůstal stát v chodbě, do pokoje nevstoupil. „Můžeš se převléknout, můj pane. Nikdo tě neuvidí odsud odcházet, ani přicházet do místa, kam máš namířeno, ale nebylo by od věci, kdybys tam dorazil ve vhodném oděvu. Někdo se brzy dostaví, aby ti ukázal cestu.“

Dveře se zavřely, aniž by se jich dotkla nějaká viditelná ruka.

Muž, který si říkal Bors, se proti své vůli otřásl. Spěšně rozlomil pečeti a rozepjal přezky na sedlových brašnách, odkud vytáhl svůj obvyklý plášť. V koutku mysli se slabý hlásek tichounce ptal, zda přislíbená moc, dokonce nesmrtelnost, stojí za takové setkání, ale on ho okamžitě umlčel smíchem. Za takovou moc bych chválil velkého pána Temnoty i pod Kupolí pravdy. Vzpomněl si na rozkazy, které mu dal Ba’alzamon, a přejel prstem zlaté slunce a červenou pastýřskou hůl za ním, obojí vyšité na prsou bílého pláště, symboly jeho úřadu ve světě lidí, a skoro se rozesmál. V Tarabonu a na Almothské pláni bylo třeba cosi vykonat, cosi velkého.