Velké Hledání

31 Na stopě

Rand netušil, že je tu i Verin, dokud Aes Sedai neuchopila do dlaní jeho bradu. Na okamžik zahlédl v její tváři obavy, snad dokonce strach, a pak měl náhle pocit, jako by ho polili ledovou vodou. Ne že by byl mokrý, ale úplně se roztřásl. Otřásl se a přestal se smát. Verin ho nechala a sklonila se nad Hurinem. Učitelka ji pozorně sledovala. Rand taktéž. Co tu dělá? Jako kdybych to nevěděl.

„Kam jste šli?“ vyptával se drsně Mat. „Všichni jste prostě zmizeli, a teď jste se dostali do Cairhienu před náma. Loiale?“ Ogier nejistě pokrčil rameny a stříhaje ušima se rozhlížel kolem sebe po lidech. Polovina lidí se otočila od ohně a dívala se na nově příchozí. Pár se jich přiloudalo blíž ve snaze poslouchat.

Perrin k Randovi napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát, a ten přijal. „Jak jste našli hostinec?“ Ohlédl se na Verin klečící s rukama položenýma na Hurinově hlavě. „To ona?“

„Jistým způsobem,“ připustil Perrin. „Strážní u brány chtěli vědět, kdo jsme, a nějaký chlapík, co právě vycházel ze strážnice, nadskočil, když zaslechl Ingtarovo jméno. Tvrdil, že ho nezná, ale ten jeho úsměv na míle křičel ‚lžu‘.“

„Myslím, že znám toho chlapa, co o něm mluvíš,“ zabručel Rand. „Takhle se usmívá pořád.“

„Verin mu ukázala svůj prsten,“ vložil se do hovoru Mat, „a cosi mu pošeptala do ucha.“ Vypadal i mluvil jako nemocný, líce měl zruměnělé, kůži napjatou, ale přece jen se usmál. „Neslyšel jsem, co říkala, ale nebylo jasný, jestli mu dřív vypadnou oči z důlků, nebo si dřív spolkne jazyk. Z ničeho nic pro nás nemohl udělat dost. Řekl, že na nás čekáte, a taky kde bydlíte. Sám se nabídl, že nás doprovodí, ale když ho Verin odmítla, očividně se mu ulevilo.“ Mat si Odfrkl. „Urozený pán Rand z rodu al’Thor.“

„Je to moc dlouhý příběh, abych ho teď vysvětloval,“ prohlásil honem Rand. „Kde je Uno a ostatní? Budeme je potřebovat.“

„V Předbrání.“ Mat se zamračil a pomalu pokračoval. „Uno říkal, že radši zůstane tam, než za hradbama. Z toho, co vidím, bych byl radši s nima. Rande, nač by nám byl Uno? Našel jsi... je?"

Rand si náhle uvědomil, že tohle je ta chvíle, jíž se podvědomě snažil vyhnout. Zhluboka se nadechl a podíval se příteli do očí. „Mate, měl jsem tu dýku, a zase jsem ji ztratil. Temní druzi ji sebrali.“ Slyšel, jak naslouchající Cairhieňané vzdychají, ale nevšímal si toho. Oni si klidně mohli hrát tu svou hru, ale Ingtar konečně dorazil a Rand s hraním skončil. „Ale nemohli se dostat daleko.“

Ingtar předtím mlčel, nyní však přistoupil k trojici přátel a popadl Randa za loket. „Ty jsi ji měl? A taky,“ – rozhlédl se kolem –„tu druhou věc?“

„To vzali taky,“ přiznal Rand tiše. Ingtar udeřil pěstí do dlaně druhé ruky a odvrátil se. Někteří Cairhieňané při pohledu na jeho tvář couvali.

Mat se kousl do rtu a pak pohodil hlavou. „Nevěděl jsem, že se to našlo, tak to není, jako bych to znova ztratil. Je to prostě pořád ztracený.“ Bylo zřejmé, že hovoří o dýce, ne o Valerském rohu. „Zase to najdeme. Máme teď dva slídiče. Perrin je teď jedním z nich. Když jste s Hurinem a Loialem zmizeli, sledoval stopu celou cestu až do Předbrání. Já si myslel, že jsi možná utekl před... no, víš, co myslím. Kam jsi šel? Pořád nechápu, jak jste se dostali tak daleko před nás. Ten chlapík říkal, že jste tu už celý dny.“

Rand se ohlédl na Perrina – On je slídič? – a zjistil, že ten si na oplátku prohlíží jeho. Měl dojem, že Perrin cosi mumlá. Stínobijec? Musel jsem mu špatně rozumět. Perrin na něj chvíli upíral žluté oči, které jako by ukrývaly tajemství týkající se jeho osoby. Rand si řekl, že se mu jen něco zdá – Nejsem šílený. Ještě ne. – a odtrhl od přítele zrak.

Verin právě pomáhala stále otřesenému Hurinovi na nohy. „Pořád je mi slabo,“ říkal Hurin. „Jsem trochu unavený, ale...“ Odmlčel se, jako by Verin uviděl poprvé, a poprvé si taky uvědomil, co se stalo.

„Únava ještě pár hodin přetrvá,“ vykládala mu Verin. „Tělo bude mít spoustu práce, aby se rychle uzdravilo.“

Cairhienská učitelka se zvedla. „Aes Sedai?“ zeptala se tiše. Verin kývla hlavou a učitelka udělala pukrle.

Byť mluvila učitelka tiše, slova „Aes Sedai" se rozběhla davem a vyvolala celou škálu pocitů, od posvátné úcty přes strach k rozčilení. Teď skupinku pozoroval každý – dokonce i Cuale se přestal věnovat hořícímu hostinci – a Randa napadlo, že by koneckonců neškodila trocha opatrnosti.

„Máte někde pokoje?“ zeptal se proto. „Musíme si promluvit, a tady to udělat nemůžeme.“

„Dobrý nápad,“ souhlasila Verin. „Už jsem tu kdysi bydlela, U velkého stromu. Půjdeme tam.“

Loial došel pro koně – střecha hostince se zatím celá propadla, ale stáje zůstaly nedotčeny – a brzy všichni kromě Loiala, jenž prohlašoval, že si zase zvykl na chůzi, projížděli ulicemi města. Perrin vedl otěže prvního z řady nákladních koní, které s sebou přivedli na jih.

„Hurine,“ ozval se Rand, „za jak dlouho budeš moct znovu sledovat jejich stopu? A budeš to vůbec umět? Ti muži, kteří tě uhodili a založili oheň, snad nechali nějakou stopu, ne?“

„Mohl bych ji sledovat hned, můj pane. A zvětřím je i v ulicích. Ale dlouho to nevydrží. Nebyl s nimi žádný trollok a nikoho nezabili. Byli to jenom lidé, můj pane, asi temní druzi, ale ty podle pachu vždycky nepoznáš. Tak den, než stopa vychladne.“

„A nemyslím, že by dokázali truhlici otevřít, Rande,“ dodával Loial, „jinak by prostě vzali jenom roh. Bylo by to pro ně mnohem snazší než se tahat s celou truhlicí.“

Rand kývl. „Museli ji naložit na vůz nebo na koně. Jakmile se dostanou za Předbrání, určitě se zase připojí k trollokům. Pak budeš moct jejich stopu snadno sledovat, Hurine.“

„To budu, můj pane.“

„Tak odpočívej, dokud nebudeš v pořádku,“ nakázal mu Rand. Slídič vypadal lépe, ale v sedle se hrbil a měl strhaný obličej. „Přinejhorším budou jen pár hodin před námi. Když pojedeme rychle...“ Náhle si všiml, že na něho ostatní zírají, Verin, Ingtar, Mat i Perrin. Uvědomil si, co udělal, a zrudl. „Promiň, Ingtare. Já jenom, že jsem si na to velení nějak zvykl. Nesnažil jsem se ti ho přebrat.“

Ingtar pomalu kývl. „Moirain vybrala dobře, když přiměla urozeného pána Agelmara, aby tě jmenoval mým zástupcem. Možná by bývalo lepší, kdyby tě byl amyrlinin stolec ustanovil do velení rovnou.“ Shienarec se zachechtal. „Přinejmenším se ti povedlo se rohu skutečně dotknout.“

Poté už jeli mlčky.

Hostinec U velkého stromu mohl klidně být dvojčetem Obránce Dračí stěny. Byla to vysoká kamenná krychlová budova s šenkem obloženým tmavým dřevem a na krbové římse stály velké stříbrné, pečlivě vyleštěné hodiny. Hostinská mohla být Cualovou sestrou. Paní Tiedra vypadala stejně baculatě a měla stejné falešné chování – a taky stejné pronikavé oči a stejně hledala skrytý význam slov. Ale Tiedra znala Verin, a úsměv, s nímž Aes Sedai vítala, jí šel od srdce. Aes Sedai sice nikdy vyslovila nahlas, ale Rand si byl jist, že to ví.

Tiedra a zástup sloužících se postarali o koně a odvedli je do pokojů. Rand dostal stejně hezký pokojík, jako byl ten, co mu vyhořel, ale mladíka více zajímala velká měděná vana, kterou do dveří dovlekli dva sluhové, a vědra horké vody, jež přinášely pomocnice z kuchyně. Jediný pohled do zrcadla nad umyvadlem mu prozradil, že vypadá, jako by se namazal sazemi, a na kabátci měl černé šmouhy.

Rand se svlékl a vlezl si do vany. Při koupeli zároveň přemýšlel. Byla tu Verin. Jedna ze tří Aes Sedai, jimž mohl věřit, že se ho nepokusí zkrotit ani předat těm, jež by to učinily. Aspoň to tak vypadalo. Jedna ze tří Aes Sedai, které chtěly, aby uvěřil, že je Drakem Znovuzrozeným, a využít ho jako falešného Draka. Ona je Moiraininýma očima, dává tu na mě pozor. A Moiraininou rukou, co se snaží tahat za provázky. Ale já jsem provázky odstřihl.

Přinesli mu sedlové brašny a ranec, jejž nechal na nákladním koni, s čistým oblečením. Vytřel se dosucha a otevřel ranec – a povzdechl si. Zapomněl, že jeho druhé dva kabátce jsou stejně zdobné jako ten, co hodil na židli, aby ho služebná vyčistila. Po chvíli se rozhodl pro černý kabátec, protože měl pocit, že se barvou hodí k jeho náladě. Na vysokém límci kabátce jasně vystupovaly stříbrné volavky a po rukávcích mu spadaly stříbrné peřeje, čeřící se na kamenech v pěnu.

Rand si přendával věci ze starého kabátce do nového, a přitom našel pergameny. Nepřítomně nacpal pozvánky do kapes a zadíval se na dva dopisy od Seléné. Napadlo ho, jak mohl být tak hloupý. Byla to krásná mladá dáma z urozeného rodu. A on byl jen ovčák, kterého se snaží využít Aes Sedai, muž, odsouzený k šílenství, pokud dřív nezemře. A přesto při pohledu na její rukopis cítil pohnutí, skoro cítil její vůni.

„Jsem ovčák,“ oznámil dopisům, „ne velký člověk, a kdybych se mohl s nějakou dívkou oženit, byla by to Egwain, ale ona chce být Aes Sedai. A jak bych se vůbec mohl oženit s nějakou ženou, vůbec nějakou ženu milovat, když zešílím a mohl bych ji i zabít?“

Slova však nedokázala zahnat vzpomínku na Seléninu krásu, ani na to, jak stačilo, aby se na něj podívala, a jemu hned vzkypěla krev. Skoro mu to připadalo, že je s ním v místnosti, že cítí její vůni, až se otočil a rozesmál se, protože byl sám.

„Mám vidiny, jako bych se už pomátl,“ zamumlal.

Prudce odsunul stínítko lampičky nad nočním stolkem, zapálil knot a strčil dopisy do plamene. Venku se zvedl prudký vítr a skrze okenice se dostal do místnosti a rozdmychal plameny, až docela obalily oba pergameny. Rand rychle odhodil hořící dopisy do vyhaslého krbu, neboť mu plameny málem ožehly prsty. Rand počkal, až se rozpadne i poslední zčernalý kousek, pak si připjal meč a vyšel z pokoje.

Verin objednala soukromou jídelnu, kde byly tmavé stěny obloženy policemi, na nichž bylo víc stříbra než v šenku. Mat žongloval se třemi vejci natvrdo a snažil se tvářit lhostejně. Ingtar si zamračeně prohlížel nezapálený krb. Loialovi zůstalo v kapsách několik knih z Fal Dary, a teď si četl pod lampou.

Perrin seděl u stolu, ramena měl svěšená a zíral na své sepjaté prsty. Jemu byla místnost cítit po včelím vosku, používanému k leštění dřevěného obložení. Byl to on, přemítal v duchu. Rand je Stínobijec. Světlo, co se to s námi děje? Zaťal ruce v pěsti, velké a hranaté. Tyhle ruce přece byly určeny pro kovářské kladivo, ne pro sekeru.

Když Rand vstoupil, Perrin vzhlédl. Napadlo ho, že Rand vypadá odhodlaně, připraven k nějaké akci. Aes Sedai Randa pokynem vyzvala, aby se posadil do vysokého křesla proti ní.

„Jak se má Hurin?“ zeptal se jí Rand a posunul si meč, aby si mohl sednout. „Odpočívá?“

„Trval na tom, že půjde ven,“ odpověděl Ingtar. „Řekl jsem mu, aby sledoval stopu jen do té doby, než ucítí trolloky. Odtamtud je pak můžeme zítra vysledovat. Nebo za nimi chceš vyrazit už dnes v noci?“

„Ingtare,“ zarazil ho Rand rozpačitě, „já se opravdu nesnažil převzít velení. Prostě mi to nemyslelo.“ A přece není tak nervózní, jako by byl kdysi, pomyslel si trochu překvapeně Perrin. Stínobijec. Všichni se měníme.

„Je tu pár věcí, které by mě opravdu zajímaly, Rande,“ ozvala se Verin tiše. „Jednou z nich je, jak se vám podařilo beze stopy zmizet z Ingtarova tábora. A další, jak jste se dostali do Cairhienu o týden před námi. Ten úředník mluvil jasně. Byli byste museli letět.“

Mat upustil jedno vejce na podlahu, kde se rozkřáplo. Ale on se na ně ani nepodíval. Upíral zrak na Randa a Ingtar se také otočil. Loial předstíral, že si stále čte, ale vypadal ustaraně a uši měl vzpřímené.

Perrin si uvědomil, že také zírá. „No, on neletěl,“ řekl. „Žádná křídla nevidím. Možná by nám chtěl říct důležitější věci.“ Verin po něm šlehla pohledem. Perrin se jí sice dokázal podívat do očí, ale první uhnul pohledem. Aes Sedai. Světlo, proč jsme vůbec byli tak hloupí, že jsme šli za Aes Sedai? Rand se na něj vděčně podíval a Perrin se na oplátku na přítele zazubil. Už to sice nebyl ten starý Rand – jako by dorostl do toho honosného kabátce, teď mu padl jako ulitý – ale pořád to byl kluk, s nímž Perrin vyrůstal. Stínobijec. Muž, k němuž vlci chovají posvátnou úctu. Muž, jenž dokáže usměrňovat.

„Mně to nevadí,“ řekl Rand a prostě vypověděl svůj příběh.

Perrin naslouchal s otevřenými ústy. Portálové kameny. Jiné světy, kde se země mění a posunuje. Hurin sleduje stopu tam, kde temní druzi budou. A krásná žena v nesnázích, jako by to bylo jedno z vyprávění kejklířů.

Mat tiše užasle hvízdl. „A ona tě přivedla zpátky? Pomocí jednoho z těch – z těch kamenů?“

Rand na okamžik zaváhal. „Musela to nějak udělat,“ řekl pak. „Takže teď víte, jak jsme se dostali tak daleko před vás. Když přišel Fain, s Loialem se nám podařilo ukrást mu v noci Valerský roh, a pak jsme jeli do Cairhienu, protože podle mě jsme se nemohli dostat kolem nich zpátky, když už se měli na pozoru. A taky jsem věděl, že Ingtar určitě pojede pořád dál na jih za nimi a nakonec do Cairhienu dorazí taky.“

Stínobijec. Rand se na něj podíval a přimhouřil oči a Perrin si uvědomil, že to řekl nahlas. Očividně však ne dost hlasitě, aby to zaslechl i někdo jiný. Nikdo jiný se na něj taky nepodíval. Perrin náhle zatoužil Randovi povědět o vlcích. Já to o tobě vím. Bylo by jen správné, aby ses ty dozvěděl moje tajemství. Ale byla tu Verin. Před ní to vyslovit nedokázal.

„Zajímavé,“ prohodila Aes Sedai, tváříc se zamyšleně. „S tou dívkou bych se moc ráda setkala. Jestli umí použít portálový kámen... Dokonce ani to jméno není příliš známo.“ Otřásla se. „No, to je na jindy. Vysokou dívku by mezi cairhienskými urozenci nemělo být těžké najít. Áááá, tady je naše jídlo.“

Perrin jehněčí ucítil dřív, než paní Tiedra přivedla procesí s podnosy s jídlem. Sliny se mu sbíhaly mnohem víc na maso než na hrách a kaši, mrkev a zelí nebo na horké křupavé rohlíčky. Zelenina mu sice pořád docela chutnala, ale poslední dobou se mu občas stávalo, že snil o kusu masa. Obvykle ani nemuselo být upravené. Při pohledu na krásné růžovoučké plátky jehněčího ho napadlo, že je příliš udělané, a to ho zneklidnilo. Odhodlaně si nechal nandat i všechny přílohy. A jehněčího si přidal.

Jedli mlčky, všichni se věnovali pouze vlastním myšlenkám. Perrina pohled na Mata při jídle zabolel. Mat měl stále chuť k jídlu jako dřív, i přes horečnatě zarudlé tváře, a jídlo do sebe házel, jako by mělo být poslední před smrtí. Perrin pokud možno upíral oči do svého talíře a přál si, aby nikdy nebyli opustili Emondovu Roli.

Když služtičky odklidily nádobí a odešly, Verin trvala na tom, že zůstanou spolu, dokud se Hurin nevrátí. „Třeba nám přinese zprávu, že musíme okamžitě vyrazit.“

Mat se vrátil k žonglování a Loial ke čtení. Rand se optal hostinské, nemají-li tu nějaké další knihy, a ona mu přinesla Putování Jaina Dlouhokrokého. Perrinovi se kniha také líbila, byly v ní příběhy o dobrodružstvích mezi Mořským národem a cestách do zemí za Aielskou pustinou, odkud pocházelo hedvábí. Ale na čtení neměl náladu, a tak si s Ingtarem vytáhli kameny na dámu. Shienarec hrál prudkým, odvážným stylem. Perrin vždy hrával urputně a ustupoval váhavě, ale tentokrát kladl kameny stejně unáhleně jako Ingtar. Většinou skončili remízou, ale Perrinovi se podařilo vyhrát tolikrát co Ingtarovi. Shienarec na něj do večera, kdy se vrátil slídič, pohlížel s nově nabytou úctou.

Hurin se zubil rovnou měrou vítězoslavně i zmateně. „Našel jsem je, urozený pane Ingtare. Urozený pane Rande. Vystopoval jsem je do jejich doupěte.“

„Doupěte?“ vyhrkl ostře Ingtar. „Chceš říct, že skrývají někde nablízku?“

„Ano, urozený pane Ingtare. Ty, co vzali roh, jsem sledoval přímo tam, a všude kolem byly i stopy trolloků, i když se skrývali, jako by nechtěli, aby je někdo viděl. Není divu.“ Slídič se zhluboka nadechl. „Je to to velký venkovský sídlo, který právě dostavěl urozený pán Barthanes.“

„Urozený pán Barthanes!“ vyjekl Ingtar. „Ale on je... on je... on je...“

„Mezi vysoce postavenými jsou temní druzi stejně jako mezi chudinou,“ prohlásila klidně Verin. „Mocní odevzdávají duši Stínu stejně často jako slabí.“ Ingtar se mračil, jako by tohle nechtěl poslouchat.

„Jsou tam stráže,“ pokračoval Hurin. „S dvaceti muži se tam nedostanem, ne tam a zase ven. Stovka by to možná zvládla, ale dvě by byly lepší. To si myslím já, můj pane.“

„A co král?“ chtěl vědět Mat. „Jestli je tenhle Barthanes temným druhem, král nám pomůže.“

„Jsem si naprosto jistá,“ prohodila suše Verin, „že Galldrian Riatin by skočil Barthanesovi Damodredovi po krku, jenom kdyby se začalo povídat, že Barthanes je temný druh, a byl by za ten důvod vděčný. Taky jsem si naprosto jistá, že jakmile by Galldrian jednou získal Valerský roh, už by ho nepustil ze spárů. O svátcích by ho vytahoval a ukazoval lidem a vykládal jim, jak velký a mocný je Cairhien, a že takový taky zůstane.“

Perrin šokované zamrkal. „Ale Valerský roh musí být tam, kde se odehraje Poslední bitva. Přece si ho nemůže jen tak nechat.“

„Já toho sice o Cairhienu moc nevím,“ řekl mu Ingtar, „ale o Galldrianovi jsem toho slyšel dost. Pohostil by nás a poděkoval by nám za tu slávu, kterou jsme do Cairhienu přinesli. Pak by nám nacpal kapsy zlatem a zahrnul nás poctami. A kdybychom se pokusili s rohem odejít, nechal by nám ty poctěné hlavy bez mrknutí oka setnout.“

Perrin si prohrábl vlasy. Čím víc toho věděl o králích, tím méně se mu líbili.

„A co ta dýka?“ zeptal se bázlivě Mat. „Tu by přece nechtěl, nebo ano?“ Ingtar se na něj zamračil a Mat nejistě přešlápl. „Vím, že je roh důležitej, ale já v Poslední bitvě určitě bojovat nehodlám. Ta dýka...“

Verin položila ruce na lenochy křesla. „Tu Galldrian taky nesmí dostat do rukou. Musíme vymyslet nějaký způsob, jak se dostat do Barthanesova zámku. Kdybychom našli nějaký způsob, jak najít roh, mohli bychom taky vymyslet, jak ho dostat zpátky. Ano, Mate, tu dýku samozřejmě taky. Jakmile se po městě rozšíří zpráva, že je tu Aes Sedai – no, obvykle se těmhle věcem vyhýbám, ale kdybych se Tiedře zmínila, co bych dala za to, kdybych se mohla podívat do Barthanesova nového zámku, měla bych tak do dvou dní získat pozvánku. A nemělo by být nijak těžké přivést vás s sebou. Co je, Hurine?“

Od chvíle, kdy se zmínila o pozvánce, slídič se nervózně kolébal na patách. „Urozený pán Rand už jedno pozvání má. Od urozeného pána Barthanese.“

Perrin na Randa vytřeštil oči, a nebyl sám.

Rand vytáhl z kapsy kabátce dva zapečetěné pergameny a beze slova je podal Aes Sedai.

Ingtar přistoupil blíž a zvědavě se mu podíval přes rameno na pečeti. „Barthanes a... A Galldrian! Rande, kde jsi k nim přišel? Cos to prováděl?“

„Nic,“ řekl Rand. „Nedělal jsem nic. Oni mi je prostě poslali.“ Ingtar dlouze vydechl. Mat měl ještě otevřená ústa. „No, oni je prostě poslali,“ prohlásil Rand tiše. Náhle vypadal velice důstojně, Perrin si ho takového nikdy nepamatoval. Rand se k Aes Sedai a k shienarskému šlechtici choval jako k sobě rovným.

Perrin potřásl hlavou. Tobě ten kabátec opravdu padne. Všichni se měníme.

„Urozený pán Rand všechny ostatní spálil,“ vykládal Hurin. „Každý den přicházely nové, a on je každý den pálil. Až na tyhle, samozřejmě. Každý den chodily od mocnějších rodů.“ Znělo to hrdě.

„Kolo času nás všechny vetkává do vzoru tak, jak si přeje ono,“ prohlásila Verin s pohledem upřeným na pergameny, „ale občas nám opatří to, co potřebujeme, dřív, než začneme tušit, že to potřebujeme.“

Nedbale zmačkala královskou pozvánku a hodila ji do krbu, kde zůstala ležet bílá na nezapálených polenech. Na druhém svitku zlomila palcem pečeť a pozvánku si přečetla. „Ano. Ano, tahle bude dobrá.“

„Jak bych tam mohl jít?“ zeptal se jí Rand. „Oni poznají, že nejsem žádný pán. Jsem ovčák a sedlák.“ Ingtar se zatvářil pochybovačně. „To jsem, Ingtare. Říkal jsem ti to.“ Ingtar pokrčil rameny, ale pořád nevypadal, že by ho to přesvědčilo. Hurin na Randa zíral se zřejmou nevírou.

Ať shořím, řekl si Perrin, kdybych ho neznal, taky bych tomu nevěřil. Mat Randa pozoroval s nakloněnou hlavou a mračil se, jako by se díval na něco, co vidí poprvé v životě. On to také vidí. „To zvládneš, Rande,“ řekl Perrin. „Bez problémů.“

„Pomůže ti,“ poznamenala Verin, „když nebudeš každému vykládat, co nejsi. Lidé vidí to, co čekají, že uvidí. Jinak se jim dívej rovnou do očí a mluv odhodlaně. Tak, jako jsi mluvil se mnou,“ dodala suše, a Randovi stoupla do tváří červeň, ale oči nesklopil. „Nezáleží na tom, co řekneš. Oni všechno, co bude trochu výjimečné, přičtou tomu, že jsi cizinec. Taky pomůže, když si připomeneš, jak jsi vystupoval před amyrlin. Jestli budeš stejně nadutý, všichni klidně uvěří, že jsi urozený pán, i kdybys měl na sobě hadry.“ Mat se zařehtal.

Rand rozhodil rukama. „No dobrá. Udělám to. Ale pořád si myslím, že pět minut poté, co otevřu pusu, to poznají. Tak kdy?“

„Barthanes ti navrhl pět různých dní, a jedno pozvání platí na zítřejší večer.“

„Zítra!“ vybuchl Ingtar. „Zítra v noci už roh může být padesát mil daleko, nebo –“

Verin ho uťala. „Uno a tvoji vojáci můžou zámek hlídat. Jestli se pokusí roh někam přepravit, snadno je můžeme sledovat, a možná ho tak získáme snadněji než zpoza Barthanesových hradeb.“

„Možná,“ souhlasil nerudně Ingtar. „Já jenom nerad čekám, zvlášť teď, když už máme roh skoro v rukou. Musím ho mít. Musím! Musím!“

Hurin na něj vytřeštil oči. „Ale, urozený pane Ingtare, takhle to nejde. Co se stane, stane se, a co se má stát, to –“ Ingtarův zamračený pohled ho zarazil uprostřed věty, i když si pro sebe ještě zamumlal: „Tak to nejde, říkat ‚musím‘.“

Ingtar se škrobeně obrátil zpátky k Verin. „Verin Sedai, Cairhieňané velice přesně dodržují protokol. Jestli Rand nepošle odpověď, Barthanese by se to mohlo natolik dotknout, že nás nepustí dovnitř ani s tím pergamenem v rukou. Ale jestli to Rand udělá... no, přinejmenším Fain ho zná. Mohli bychom je na sebe upozornit, a oni budou mít čas nachystat nějakou past.“

„Překvapíme je.“ Její úsměv však rozhodně nevypadal vesele. „A podle mě bude chtít Barthanes Randa v každém případě přijmout. Ať už je temným druhem nebo ne, pochybuji, že se vzdal intrik proti trůnu. Rande, psal tam, že tě zaujal jeden z králových projektů, ale neupřesnil který. Co tím myslel?“

„To nevím,“ řekl Rand pomalu. „Od chvíle, co jsme dorazili, jsem neudělal ani ň. Počkat. Možná myslí tu sochu. Projížděli jsme vesnicí, kde právě vykopávali jakousi obrovskou sochu. Říkali, že je z věku pověstí. Král ji chce přenést do Cairhienu, i když já nemám tušení, jak by mohl pohnout něčím tak velikým. Ale já se jedině zeptal, co to je.“

„My tamtudy prošli, ale nezastavovali jsme se a nevyptávali.“ Verin nechala pozvánku spadnout do klína. „Pro Galldriana nejspíš nevzejde nic dobrého z toho, že to odkryl. Žádné přímé nebezpečí nehrozí, ale nikdy není moudré, aby se lidé, kteří o tom nic nevědí, pletli do věcí z věku pověstí.“

„Co je to?“ zeptal se Rand.

„Sa’angrial.“ Mluvila, jako by to nebylo zvlášť důležité, ale Perrin měl náhle pocit, že se ti dva věnují nějakému soukromému rozhovoru a říkají věci, které nikdo jiný neslyší. „Je to jeden z dvojice největších, co kdy byly vyrobeny, o kterých víme. A navíc to byl dost zvláštní pár. Jeden, který je zatím pořád zakopaný v Tremalkingu, mohla použít pouze žena. Tenhle zase jedině muž. Vyrobili je za války síly jako zbraň, ale jestli něčemu můžeme být konci věku pověstí nebo Rozbití světa vděční, tak tomu, že přišly dřív, než mohly být tyhle zbraně použity. Společně by mohly být dost mocné, aby svět rozbily znovu, a tentokrát by to mohlo být ještě horší než poprvé.“

Perrin zaťal ruce v pěst. Přímému pohledu na Randa se vyhýbal, ale koutkem oka si všiml, jak mu zbělely rty. Měl dojem, že se Rand bojí, a ani se mu nedivil.

Ingtar vypadal otřeseně, a nejspíš taky byl. „Tu věc by měli zase zakopat, a tak hluboko, dokud jim bude stačit hlína. Co se všecko mohlo stát, kdyby ho byl našel Logain? Nebo kterýkoliv ubožák, který může usměrňovat? A co teprve někdo, kdo se prohlašuje za Draka Znovuzrozeného? Verin Sedai, rozhodně musíš Galldriana varovat.“

„Cože? To, myslím, není třeba. K tomu, aby usměrnily dost síly k rozbití světa, musejí být použity oba zároveň – tak to chodilo za věku pověstí. Muž a žena pracující spolu byli vždy desetkrát silnější než každý zvlášť – a která Aes Sedai by dnes pomohla muži, jenž umí usměrňovat? Jeden sám o sobě je dost silný, ale napadá mě jen pár žen, které by dokázaly přežít proud síly protékající sa’angrialem v Tremalkingu. Samozřejmě amyrlin. Moirain a Elaida. Možná jedna nebo dvě další. A tři, co se pořád ještě učí. A co se týče Logaina, všechnu jeho sílu by bylo vyžadovalo už jen to, aby ho to nespálilo na uhel, takže by mu žádná nezbyla k tomu, aby vůbec něco dokázal. Ne, Ingtare, nemyslím, že by sis měl dělat starosti. Aspoň ne do chvíle, než se pravý Drak Znovuzrozený prohlásí, a pak budeme mít stejně spoustu jiných starostí. Takže teď si budeme lámat hlavu s tím, co uděláme, až se dostaneme do Barthanesova sídla.“

Mluvila k Randovi. To Perrin věděl, a podle toho, jak se Mat tvářil vyplašeně, tak to poznal také. Dokonce i Loial neklidně poposedl v křesle. Ó, Světlo, Rande, pomyslel si Perrin. Světlo, nenech ji, aby tě využila.

Rand tiskl dlaně na stůl, až měl bílé klouby, ale hlas měl vyrovnaný. A očima neuhnul od Aes Sedai. „Nejdřív musíme sebrat roh a dýku. Pak bude hotovo, Verin. Pak bude hotovo.“

Při pohledu na Verinin úsměv, slabý a tajuplný, Perrina zamrazilo. Podle něj Rand nevěděl polovinu toho, co si myslel, že ví. Ani polovinu.