Velké Hledání

24 Noví přátelé a staří nepřátelé

Egwain následovala přijatou novicku chodbami Bílé věže. Na stěnách stejně bílých, jako byly vnější zdi, visely tapiserie a obrazy a podlaha byla vyložená barevnými dlaždicemi. Přijatá novicka měla stejné bílé šaty jako Egwain, pouze na dolním lemu a na manžetách měla sedm úzkých barevných proužků. Egwain se při pohledu na ty šaty zamračila. Nyneiva od včerejška nosila šaty přijatých novicek, a zdálo se, že ji to nijak netěší, ani zlatý prsten v podobě hada, který požírá vlastní ocas, jako označení své nové hodnosti. Egwain vědmu viděla jen několikrát, a ta měla pokaždé oči jako ve stínu, jako by viděla věci, které si z celého srdce přála nikdy nespatřit.

„Sem,“ řekla přijatá novicka stroze a ukázala na dveře. Jmenovala se Pedra, byla to sporá, šlachovitá žena, o málo starší než Nyneiva, a vždy mluvila velice rázně. „Čas jsi dostala, protože jsi tady první den, ale čekám, že až zazvoní dopoledne, a ani o chvíli později, najdu tě v kuchyni u nádobí.“

Egwain udělala pukrle, a když se přijatá novicka otočila k odchodu, vyplázla za ní jazyk. Bylo to sice teprve včera večer, kdy Sheriam konečně napsala její jméno do knihy novicek, ale Egwain již nyní věděla, že Pedru nemá ráda. Teď tedy otevřela dveře do pokoje a vstoupila.

Komůrka byla prostá a malá, s bíle omítnutými stěnami, a na jednom ze dvou tvrdých kavalců seděla jakási mladá žena s rudozlatými vlasy, které jí spadaly na ramena. Podlaha byla holá, nebylo zvykem, aby měly novicky v pokojíku koberec. Egwain dívka připadala asi stejně stará, jako byla sama, ale vyzařovala z ní důstojnost a sebevědomí, díky čemuž vypadala o něco starší. Prostě střižený háv novicky na ní vypadal jaksi vznešeněji. Elegantně. To je ono.

„Jmenuji se Elain,“ oznámila dívka. Naklonila hlavu a upřela zrak na Egwain. „A ty jsi Egwain. Z Emondovy Role ve Dvouříčí.“ Řekla to, jako by to mělo nějaký skrytý význam, ale hned pokračovala dál. „My, které jsme tu trochu déle, vždycky dostaneme na starost nováčka, abychom jí pomohly se tu vyznat. Posaď se, prosím.“

Egwain si sedla na druhý kavalec čelem k Elain. „Myslela jsem, že mě budou učit Aes Sedai, když jsem se konečně stala novickou. Ale zatím mě jedině Pedra vzbudila dobré dvě hodiny před rozbřeskem a nechala mě zametat chodby. A taky říkala, že po obědě musím pomoct s umýváním nádobí.“

Elain se ušklíbla. „Nenávidím umývám nádobí. Nikdy jsem to neměla ráda – no, na tom nezáleží. S tvým výcvikem začnou. Vlastně odteď budeš cvičit v tomto čase každý den. Od snídaně do dopoledního zvonění, a pak po večeři až do klekání. Jestli budeš zvlášť rychlá nebo zvlášť pomalá, mohou tě vytáhnout po večeři až do večerního zvonění, ale to obvykle dělávají kvůli úkolům navíc.“ Elain se zatvářila zamyšleně. „Ty ses s tím narodila, viď?“ Egwain kývla. „Ano, myslím, že jsem to cítila. Já jsem se s tím taky narodila. Nebuď zklamaná, jestli jsi to nevěděla. Naučíš se vycítit tu schopnost v jiných ženách. Já měla výhodu v tom, že jsem vyrůstala s Aes Sedai.“

Egwain se chtěla zeptat – Kdo vyrůstá s Aes Sedai? – ale Elain mezitím pokračovala.

„A taky nesmíš být zklamaná, jestli ti bude trvat o něco déle, než něčeho dosáhneš. S jedinou silou, myslím. I ten nejjednodušší úkol chce čas. Trpělivost je ctnost, které se musíš naučit.“ Nakrčila nos. „Sheriam Sedai to vždycky říká, a dělá, co umí, abychom se to taky naučily. Když řekne jdi, zrychli trochu krok, a ocitneš se v její pracovně, ani nebudeš vědět jak.“

„Už jsem pár lekcí dostala,“ pochlubila se Egwain, ale snažila se, aby to znělo skromně. Otevřela se saidaru – ta část teď byla snazší – a cítila, jak ji zaplavuje teplo. Rozhodla se vyzkoušet to nejlepší, co již zvládala. Natáhla ruku a na dlani se jí objevila zářící koule z čistého světla. Chvěla se – Egwain ji pořád nedokázala udržet v klidu – ale byla tam.

Elain klidně natáhla ruku a na dlaň jí také vskočila světelná koule. Její se také mihotala.

Po chvíli se kolem Elain rozlila slabá záře. Egwain zalapala po dechu a její koule zmizela.

Elain se náhle zahihňala a světlo pohaslo, koule i záře kolem ní. „Viděla jsi to kolem mě?“ ujišťovala se vzrušeně. „Já to viděla kolem tebe. Sheriam Sedai říkala, že k tomu jednou dojde. Tohle bylo poprvé. Pro tebe taky?“

Egwain kývla a obě dívky se rozesmály nahlas. „Líbíš se mi, Elain. Myslím, že budeme přítelkyně.“

„Taky si myslím, Egwain. Ty jsi z Dvouříčí, z Emondovy Role. Neznáš tam jednoho chlapce, jmenuje se Rand al’Thor?“

„Toho znám.“ Náhle si Egwain vzpomněla na příběh, který jí Rand vyprávěl, příběh, kterému nevěřila, o tom, jak spadl přes zeď do zahrady a potkal... „Ty jsi dědička Andoru,“ vydechla.

„Ano,“ odtušila Elain prostě. „Kdyby Sheriam Sedai slyšela, že jsem se o tom jenom zmínila, myslím, že bych se do její pracovny dostala dřív, než bych domluvila.“

„Každá tu mluví o tom, že si ji Sheriam Sedai zavolá do pracovny. Dokonce i přijaté novicky. To ona tolik hubuje? Mně připadala laskavá.“

Elain zaváhala, a když promluvila, hovořila pomalu a nepodívala se Egwain do očí. „Má na stole vrbový proutek. Říká, že když se nedokážeš naučit pravidlům při slušném zacházení, naučí tě to jinak. Pro novicky existuje spousta pravidel, a je hrozně těžké občas nějaké neporušit,“ dokončila vyprávění.

„Ale to je – to je strašný! Já nejsem dítě, ty ostatně taky ne. Nenechám se sebou takhle zacházet.“

„Ale my jsme děti. Aes Sedai, hotové sestry, jsou dospělé ženy. Přijaté novicky jsou mladší ženy, dost staré na to, aby se jim nikdo nemusel pořád dívat přes rameno. A novicky jsou děti, které je třeba chránit a starat se o ně, vést je a trestat, když udělají, co by neměly. Tak to Sheriam Sedai vysvětluje. Nikdo tě nebude trestat kvůli výuce, ne pokud se nepokusíš udělat něco, co ti bylo výslovně zakázáno. Občas je to ale nesmírně těžké, zjistíš, že toužíš po tom usměrňovat sílu stejně, jako potřebuješ dýchat. Ale jestli rozbiješ moc talířů, protože budeš snít, když bys měla umývat nádobí, jestli se zachováš neuctivě k přijaté novicce nebo bez dovolení opustíš Věž... Musíš prostě dělat všechno, jak nejlépe budeš umět. Nic jiného se dělat nedá.“

„Zní to skoro, jako by nás chtěly donutit odejít,“ namítala Egwain.

„To nechtějí, ale vlastně chtějí. Egwain, ve Věži je jenom čtyřicet novicek. Jenom čtyřicet, a z těch jen sedm osm postoupí mezi přijaté novicky. Sheriam Sedai říká, že to nestačí. Říká, že teď není dost Aes Sedai na to, co je třeba udělat. Ale Věž se nespokojí... nemůže... s nižší úrovní. Aes Sedai mezi sebe nemohou přijmout ženu, která nemá dostatečné schopnosti, sílu a odhodlání. Nemohou dát prsten a šál někomu, kdo neumí dostatečně usměrňovat sílu, nebo kdo se nechá pokořit, nebo kdo uhne z cesty, když je příliš tvrdá. O usměrňování se postará výcvik a zkoušky, ale co se týče síly a odhodlání... No, když budeš chtít odejít, tak tě nechají. Jakmile se naučíš dost, abys nezemřela na svou nevědomost.“

„Hádám,“ řekla Egwain pomalu, „že Sheriam nám něco z toho už povídala. Ale nikdy mě nenapadlo, že by někdy mohlo být málo Aes Sedai.“

„Ona má takovou teorii. Říká, že jsme vytřídily lidstvo. Víš něco o výběru? Když třeba vytřídíš ze stáda ta zvířata, která nemají znaky, jaké chceš?“ Egwain netrpělivě kývla. Nikdo by nemohl chovat ovce, aniž by věděl, jak vybírat vhodné kusy pro chov. „Sheriam Sedai říká, že jelikož červené adžah pronásledují už tři tisíce let muže, kteří mohou usměrňovat, vytřídily jsme tak tuto schopnost z nás ze všech. Nicméně kdybych byla tebou, před červenými adžah bych se o tom nezmiňovala. Sheriam Sedai se kvůli tomu nejednou hrozně pohádala, a my jsme jenom novicky.“

„Nebudu o tom mluvit.“

Elain se odmlčela a pak se zeptala: „Je Rand v pořádku?“

Egwain žárlivostí píchlo u srdce – Elain byla velice hezká dívka – ale vzápětí přerušil žárlivost strach. Rychle si připomněla to málo, co o setkání Randa s dědičkou věděla, a sama sebe uklidňovala: Elain přece nemohla vědět, že Rand může usměrňovat.

„Egwain?“

„Má se tak dobře, jak jen je to možný.“ Doufám, že má, ten trouba jeden umíněnej. „Když jsem ho viděla naposledy, odjížděl s nějakými shienarskými vojáky.“

„Shienarci! Vykládal mi, že je ovčák.“ Elain potřásla hlavou. „Vždycky si na něj vzpomenu v té nejpodivnější chvíli. Elaida si myslí, že je z nějakého důvodu důležitý. Nevystoupila a neřekla to přímo, ale nechala ho hledat, a když zjistila, že opustil Caemlyn, úplně se rozběsnila.“

„Elaida?“

„Elaida Sedai. Rádkyně mé matky. Ona je z červeného adžah, ale matka ji má zřejmě i přesto ráda.“

Egwain vyschlo v ústech. Červená adžah, a zajímá se o Randa. „Já – nevím, kde je právě teď. Odjel ze Shienaru a nemyslím, že by se tam vracel.“

Elain se na Egwain upřeně podívala. „Já bych Elaidě neřekla, kde ho hledat, i kdybych to věděla, Egwain. Pokud vím, neudělal nic špatného, a já se bojím, že ho Elaida chce nějak využít. Stejně, ode dne, co jsme přijely, jsem ji neviděla. Cestou nás sledovali bělokabátníci. Pořád táboří na úbočí Dračí hory.“ Náhle vyskočila. „Mluvme raději o něčem veselejším. Jsou tady dvě další dívky, které Randa znají, a já bych ráda, aby ses s jednou z nich setkala.“ Vzala Egwain za ruku a vytáhla ji z komůrky.

„Dvě dívky?“ Rand zřejmě potkává spousty dívek.

„Hmmm?“ Elain táhla Egwain chodbou a cestou si ji pozorně prohlížela., Ano. Nuže. Jedna z nich je taková líná žába, jmenuje se Elsa Grinwellová. Podle mě tu nebude dlouho. Pořád se vyhýbá práci a každou chvíli vyklouzne ven, aby se mohla podívat na strážce při nácviku boje s mečem. Vykládá, že Rand jednou přišel na statek jejího otce. Byl tam ještě s jedním přítelem. S Matem. Vypadá to, že jí nasadili do hlavy představy o světě za humny, a tak utekla, aby se stala Aes Sedai.“

„Muži,“ zamumlala Egwain. „Párkrát jsem si zatancovala s jedním hezkým klukem, a Rand pak chodil jako pes, když ho bolí zuby, ale on sám –“ Odmlčela se, když do chodby před nimi vstoupil jakýsi muž. Elain se zastavila taky a pevněji Egwain stiskla ruku.

Na tom muži nebylo nic zvláštního, tedy kromě toho, jak náhle se objevil. Byl vysoký a docela hezký, ve středním věku, s dlouhými tmavými kučerami, ale ramena měl svěšená a v očích smutek. Jenom tam tak stál a díval se na obě dívky, dokud se neobjevila přijatá novicka.

„Tady bys neměl být,“ řekla mu poměrně laskavě.

„Chtěl jsem se projít.“ Měl hluboký hlas, stejně smutný jako oči.

„Můžeš se procházet v zahradě, kde bys taky měl být. Sluníčko ti udělá dobře.“

Muž se hořce zasmál. „Se dvěma nebo třemi z vás, co budou sledovat každý můj krok? Jenom se bojíte, že najdu nůž.“ Když si všiml, jak se přijatá novicka tváří, znovu se zasmál. „Pro sebe, ženská. Pro sebe. Zaveď mě do té vaší zahrady za těmi vašimi pozornými strážkyněmi.“

Přijatá novicka ho zlehka uchopila za paži a odvedla ho pryč.

„Logain,“ řekla Elain, když odešli.

„Falešný Drak!“

„Byl zkrocen, Egwain. Už není nebezpečný. Ale pamatuji se, jak vypadal předtím, když bylo třeba šesti Aes Sedai, aby mu zabránily usměrňovat sílu a všechny nás zničit.“ Zachvěla se.

Egwain také. Protože přesně tohle by červené adžah provedly i s Randem.

„To musejí být vždycky zkrocení?“ zeptala se. Elain na ni s otevřenými ústy zazírala, a Egwain rychle dodala: „Já jenom že jsem si myslela, že by Aes Sedai mohly najít nějaký jiný způsob, jak to s nimi vyřídit. Anaiya a Moirain mi vykládaly, že ty největší počiny ve věku pověstí vyžadovaly, aby muži i ženy se sílou pracovali společně. Jenom jsem si myslela, že by třeba mohly zkusit najít jiný způsob.“

„No, rozhodně tyhle svoje nápady nerozvíjej před některou červenou sestrou. Egwain, ony se pokoušely. Celých tři sta let poté, co byla vybudována Bílá věž, to zkoušely. Vzdaly to, protože žádný jiný způsob není. Tak pojď. Chci tě seznámit s Min. Ne v zahradě, kam jde Logain, díky Světlu.“

To jméno Egwain připadalo známé, a když mladou ženu uviděla, pochopila proč. Zahradou protékal potůček překlenutý nízkým kamenným můstkem, na jehož roubení seděla se zkříženýma nohama Min. Měla na sobě těsně padnoucí pánské spodky a nabíranou košili a tmavé vlasy měla zastřižené tak nakrátko, až skoro vypadala jako chlapec, i když neobyčejně hezký chlapec. Vedle sebe měla na zídce položený šedý plášť.

„Tebe já znám,“ vyhrkla Egwain. „Tys pracovala v tý krčmě v Baerlonu.“ Vodu pod můstkem zčeřil lehký vánek a ve stromoví cvrlikali snovači.

Min se usmála. „A tys byla jedna z těch, kdo na nás přivedli temné druhy, kteří pak celý hostinec spálili na prach. Ne, nelam si hlavu. Posel, který pro mě přišel, přinesl i dost zlata, aby si mistr Tchoř mohl postavit dvakrát tak velký hostinec. Přeji dobré ráno, Elain. Už neotročíš při výuce? Nebo u nádobí?“ Min s Elain mluvila lehkým tónem, jako s dobrou přítelkyní, a Elainin úsměv to potvrzoval.

„Vidím, že se Sheriam ještě nepodařilo navléknout tě do úboru.“

Min se zlomyslně usmála. „Ano, Aes Sedai. Ne, Aes Sedai. Můžu zamést další podlahu, Aes Sedai? Já,“ znovu se vrátila ke své obvyklé tiché mluvě, „se budu oblíkat, jak se líbí mně.“ Otočila se k Egwain. „Je Rand v pořádku?“

Egwain stiskla rty. Měl by mít beraní rohy jako trollok, pomyslela si rozhněvaně. „Mrzelo mě, když vám vyhořel hostinec, a jsem ráda, že si ho mohl mistr Tchoř postavit znovu. Proč jsi přišla do Tar Valonu? Je přece jasný, že ty se Aes Sedai stát nehodláš.“ Min zvedla obočí, Egwain si byla jistá, že to měl být výraz pobavení.

„Má ho ráda,“ vysvětlovala Elain.

„Já vím.“ Min se podívala na Egwain a ta měla na okamžik dojem, že v jejích očích zahlédla smutek – nebo snad lítost? „Jsem tady,“ vysvětlovala opatrně Min, „protože pro mě poslaly a daly mi vybrat, jestli sem chci dojet na koni, nebo svázaná jako pytel.“

„Pořád přeháníš,“ plísnila ji Elain. „Sheriam Sedai ten dopis viděla a říká, že to byla zdvořilá žádost. Min vidí věci, Egwain. Proto je tady. Aby Aes Sedai mohly studovat, jak to dělá. U ní se nejedná o sílu.“

„Zdvořilá žádost,“ odfrkla si Min. „Když si Aes Sedai vyžádají tvoji přítomnost, je to jako rozkaz královny, za kterým stojí stovka vojáků.“

„Každý vidí věci,“ namítla Egwain.

Elain zavrtěla hlavou. „Ne jako Min. Ona vidí – záři – kolem lidí. A obrazy.“

„Ne však pořád,“ vložila se do hovoru opět Min. „A ne kolem všech.“

„A taky z nich umí vyčíst spoustu věcí o tobě, i když si nejsem jistá, jestli vždycky mluví pravdu. Tvrdila, že se o svého manžela budu dělit se dvěma dalšími ženami a že se s tím nikdy nesrovnám. Jenom se směje a říká, že tohle nikdy umět nechtěla. Ale taky říkala, že budu jednou královna, a to dřív, než se dozvěděla, kdo vlastně jsem. Říkala, že viděla korunu a že to byla Růžová koruna Andoru.“

Egwain se proti své vůli zeptala: „A co vidíš, když se podíváš na mě?“

Min na Egwain mrkla. „Bílý plamen a... Hmm, všechno možný. Nevím, co to znamená.“

„Namluví toho opravdu hodně,“ zabručela suše Elain. „Jedna z věcí, kterou prý na mě vidí, je uťatá ruka. Aspoň že řekla, že není moje. Taky tvrdí, že neví, co to znamená.“

„Protože to nevím,“ prskla Min. „U polovičky věcí nevím, co znamenají.“

Skřípění kroků na chodníčku je přimělo otočit se. Tehdy dívky spatřily dva mladíky s košilemi a kabátci přes ruku, takže bylo vidět jejich odhalenou zpocenou hruď, a v rukou drželi meče zastrčené v pochvách. Egwain se přistihla, že málem s otevřenými ústy zírá na toho nejhezčího muže, jakého kdy viděla. Byl vysoký, štíhlý, ale pevně stavěný, a pohyboval se s kočičím půvabem. Náhle si dívka uvědomila, že se jí sklání k ruce – ani neucítila, když ji uchopil – a v duchu se snažila rozpomenout na jméno, které zaslechla.

„Galade,“ zamumlala. Mladík upíral tmavé oči do jejích. Byl starší než Egwain. Starší než Rand. Při vzpomínce na Randa sebou Egwain trhla a vzpamatovala se.

„A já jsem Gawyn,“ zakřenil se druhý mladík, „nemyslím, že jsi mě poprvé slyšela.“ Min se taky zubila, jen Elain se mračila.

Egwain si náhle uvědomila, že ji Galad drží za ruku, a vytrhla se mu.

„Jestli ti to povinnosti dovolí,“ řekl Galad, „rád bych tě zase viděl, Egwain. Mohli bychom si povídat, nebo – pokud dostaneš svolení – vyjít si z Věže a najíst se za městem v přírodě.“

„To – to by bylo krásné.“ Ostatní ji rozčilovali. Min s Gawynem se stále pobaveně křenili a Elain se pořád mračila. Egwain se snažila sebrat, myslet na Randa. Je tak... švarný. Dívka nadskočila, protože se lekla, že to řekla nahlas.

„Takže později.“ Galad konečně odtrhl oči od jejích a poklonil se Elain. „Sestřičko.“ Pružný jako kočka přešel po můstku.

„Tenhleten,“ zamumlala Min s pohledem upřeným na záda odcházejícího mladého muže, „vždycky udělá tu správnou věc. Bez ohledu na to, komu tím ublíží.“

„Sestřičko?“ vyhrkla Egwain. Elain se nepřestávala chmuřit. „Myslela jsem, že je to tvůj... chci říct, podle toho, jak se mračíš...“ Myslela si, že na ni Elain žárlí, a pořád si nebyla jistá.

„Nejsem jeho sestra,“ prohlásila Elain pevně. „Odmítám jí být.“

„Máme stejného otce,“ poznamenal suše Gawyn. „To nemůžeš popřít, leda bys chtěla nazvat matku lhářkou, a to, myslím, by chtělo větší odvahu, než máme oba dohromady.“

Egwain si poprvé uvědomila, že má Gawyn stejné rudozlaté kudrny jako Elain, i když o něco tmavší, protože je teď měl promáčené potem.

„Min má pravdu,“ zavrčela Elain. „Galad v sobě nemá ani zrnko lidskosti. U něj je právo víc než milosrdenství, lítost nebo... Není o nic víc člověk než třeba trollok.“

Gawyn se opět zazubil. „Tím bych si nebyl tak jistý. Aspoň podle toho, jak se díval tady na Egwain.“ Zachytil její pohled, pak i pohled své sestry, a zvedl ruce, jako by se jim chtěl bránit mečem. „Kromě toho, je to ten nejlepší šermíř, jakého jsem kdy viděl. Strážci mu jednou něco ukážou, a on se to hned naučí. Mě málem umořili k smrti, abych se naučil polovinu toho, co Galad zvládne bez cvičení.“

„A být dobrý s mečem stačí?“ odfrkla si Elain. „Muži! Egwain, jak jsi možná již uhodla, tenhle neslušně přioděný nemotora je můj bratr. Gawyne, Egwain zná Randa al’Thora. Pocházejí oba ze stejné vesnice.“

„Opravdu? Vážně se narodil ve Dvouříčí, Egwain?“

Egwain se přinutila klidně kývnout. Co ještě ví? „Ovšemže je odtamtud. Vyrůstali jsme spolu.“

„Ovšem,“ řekl Gawyn pomalu. „Takový zvláštní chlapík. Ovčák, říkal, i když nevypadal ani se nechoval jako žádný ovčák, kterého jsem kdy viděl. Podivné. Už jsem potkal nejrůznější lidi, co se s Randem al’Thorem setkali. Někteří ani neznali jeho jméno, ale podle popisu to nemohl být nikdo jiný, a vždycky jim pěkně zamíchal se životem. Do Caemlynu přišel jeden starý sedlák, jen se chtěl podívat na Logaina, když ho tam tenkrát přivedli. A přesto ten sedlák zůstal, aby se postavil za matku, když začaly nepokoje. A to kvůli jednomu mladíkovi, který se vydal do světa a přiměl ho uvědomit si, že v životě je víc než jen vlastní statek. Rand al’Thor. Skoro by sis myslela, že je ta’veren. Elaida se o něj opravdu zajímá. Rád bych věděl, jestli tím, že ho potkáme, změní se i naše životy ve vzoru.“

Egwain se podívala na Elain a Min. Byla si jistá, že nemohou mít tušení, že Rand je skutečně ta’veren. O tomhle vlastně zatím nikdy nepřemýšlela. Byl to Rand, a byl prokletý, protože uměl usměrňovat jedinou sílu. Ale ta’veren lidi měnili, ať už vědomě, či zcela bezděčně. „Opravdu se mi líbíte,“ řekla náhle a gestem zahrnula obě dívky. „Chtěla bych být vaší přítelkyní.“

„A my tvou,“ řekla za obě Elain.

Egwain ji z náhlého popudu objala. Pak Min seskočila ze zídky a spolu tam všechny tři stály na můstku a navzájem se objímaly.

„My tři jsme spojené,“ prohlásila Min, „a nesmíme nechat žádného muže, aby se nám do toho zapletl. Ani jeho ne.“

„Nechtěla by mi některá prozradit, co to má všechno znamenat?“ zeptal se mírně Gawyn.

„Tomu bys nerozuměl,“ odtušila jeho sestra a všechny tři dívky se rozhihňaly jako o závod.

Gawyn se podrbal na hlavě a pak jí jenom zavrtěl. „No, jestli to má něco společného s Randem al’Thorem, tak si dejte pozor, ať se o tom nedozví Elaida. Od té doby, co jsme dorazili, se na mě třikrát vrhla jako tazatel od bělokabátníků. Nemyslím, že mu chce –“ Gawyn sebou trhl, protože zahradou se k nim blížila jakási žena. Žena v šátku s červenými třásněmi. „‚Pojmenuj Temného,‘" ocitoval, ,„a on se objeví.‘ Já už nepotřebuji další poučování o tom, že mám mimo cvičný dvorec nosit košili. Vám všem přeji dobrý den.“

Když Elaida došla na můstek, krátce se za odcházejícím Gawynem podívala. Je to spíš hezká žena než vyložená krasavice, pomyslela si Egwain, ale její bezvěký obličej ji označoval stejně jistě jako její šátek. Pouze čerstvě jmenované sestry tak ještě nevypadaly. Když Elaida sklouzla pohledem na Egwain, na okamžik se zarazila, a Egwain v Aes Sedai náhle spatřila veškerou její tvrdost. Vždy považovala Moirain za silnou ženu, ocel zakrytou hedvábím, ale Elaidu žádné hedvábí nekrylo.

„Elaido,“ pravila Elain, „toto je Egwain. Ona se také narodila se zárodkem nadání. A už se trochu učila, takže je asi na stejné úrovni jako já. Elaido?“

Aes Sedai se tvářila bezvýrazně, z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst. „V Caemlynu, dítě, jsem rádkyní královny, tvé matky, ale tohle je Bílá věž a ty jsi novicka.“ Min vykročila pryč, ale Elaida ji zastavila ostrým: „Zůstaň, děvče. Chci s tebou mluvit.“

„Znám tě celý život, Elaido,“ vyhrkla Elain nevěřícně. „Viděla jsi mě vyrůstat a v zimě jsi zařídila, aby mi rozkvetly zahrady a já si měla kde hrát.“

„Dítě, tam jsi byla dědičkou. Tady jsi novickou. To se musíš naučit. Jednoho dne z tebe bude velká královna, zatím se ale musíš ještě hodně učit!“

„Ano, Aes Sedai.“

Egwain byla jako omráčená. Kdyby ji někdo takhle usadil před jinými lidmi, byla by vzteky bez sebe.

„A teď obě odejděte.“ Ozval se hluboký, zvučný hlas gongu a Elaida naklonila hlavu. Slunce bylo na půl cestě k nadhlavníku. „Dopoledne,“ řekla Elaida. „Musíte si pospíšit, jestli nechcete dostat vyhubováno ještě víc. A Elain? Zajdi za správkyní novicek, ať ti přidá úkolů. Novicka neosloví Aes Sedai, pokud k tomu není vyzvána. Honem, obě dvě. Přijdete pozdě. Běžte!“

Obě dívky si zvedly sukně a rozběhly se. Egwain se podívala na Elain. Ta měla na lících rudé skvrny a tvářila se odhodlaně.

„Budu Aes Sedai,“ prohlásila tiše, ale znělo to jako slib.

Za nimi Egwain zaslechla Aes Sedai, jak říká: „Jestli jsem tomu správně rozuměla, tak jsi sem byla přivedena na přání Moirain Sedai.“

Egwain chtěla zůstat a poslechnout si, o čem se bude Elaida s Min bavit, jestli se jí bude vyptávat na Randa, ale zvonění dopoledne se rozléhalo po celé Bílé věži a Egwain musela jít po své práci. Běžela, jak jí bylo nařízeno.

„Budu Aes Sedai,“ zavrčela také. Elain se na okamžik na rtech objevil chápající úsměv a obě dívky ještě přidaly do kroku.

Když Min konečně odcházela z můstku, košile se jí lepila na tělo. Nebyla zpocená kvůli horkému dni, ale kvůli Elaidiným horkým otázkám. Min se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že za ní Aes Sedai nejde, ale Elaida nebyla nikde v dohledu.

Jak se mohla Elaida dozvědět, že ji sem povolala Moirain? Min si byla jistá, že toto tajemství znají pouze ony dvě. A všechny ty dotazy na Randa. Nebylo snadné tvářit se nezúčastněně a vyrovnaně, když Aes Sedai do očí tvrdila, že o něm nikdy neslyšela a nic o něm neví. Co mu chce? Světlo, a co mu chce Moirain? Co je vlastně zač? Světlo, nechci se zamilovat do muže, kterého jsem potkala jenom jednou, a ještě k tomu je to sedlák.

„Moirain, Světlo tě oslep,“ zamumlala, „ať už jsi mě sem přivedla z jakéhokoliv důvodu, vylez ze svého ukrytu a řekni mi to, abych mohla konečně odejít!“

Jedinou odpovědí byla sladká píseň snovačů. Min se zachmuřeně vydala hledat místo, kde by mohla v klidu vychladnout.