Velké Hledání

17 Rozhodnutí

„Utečeme jim,“ řekl Rand. „Hurine, dokážeš sledovat stopu, i když pojedeme cvalem?“

„Ano, urozený pane Rande.“

„Tak do toho. Pojedeme –“

„K ničemu nám to nebude,“ prohlásila Seléné. Její bílá klisna byla jediným koněm, který při drsném štěkání grolmů netančil. „Oni se nevzdají, nikdy. Jakmile se jednou vydají po vaší stopě, grolmové vás sledují dnem i nocí, dokud vás neuštvou. Musíte je všechny zabít nebo najít způsob, jak odejít někam jinam. Rande, portálový kámen by nás mohl vzít někam jinam.“

„Ne! Můžeme je zabít všechny. Já můžu. Už jsem jednoho zabil. Je jich jenom pět. Jenom kdybych našel...“ Rozhlédl se kolem po místě vhodném pro své záměry, a našel ho. „Pojeďte za mnou!“ Pobídl Rudocha do cvalu, jsa si jist, že ho ostatní budou následovat, ještě než uslyšel dusot kopyt jejich koní.

Místo, které si vybral, byl nízký oblý vršek bez stromů. Nic se sem nemohlo dostat, aniž by to neuviděl. Seskočil ze sedla a sundal dlouhý luk, jejž měl při jízdě na zádech. Loial s Hurinem se k němu na zemi připojili. Ogier potěžkával velkou sukovici a slídič v ruce držel krátký meč. Ani hůl, ani meč by však nebyly k ničemu, kdyby se grolmové přiblížili. Nenechám je přiblížit.

„Tohle je zbytečné riziko,“ protestovala Seléné. Na grolmy se skoro ani nepodívala, místo toho se sklonila a soustředila se na Randa. „K portálovému kameni se snadno dostaneme před nimi.“

„Zastavím je.“ Rand rychle přepočítal šípy, které mu ještě zůstaly v toulci. Osmnáct, každý dlouhý jako jeho paže, a deset z nich mělo hlavice vytvarované tak, aby prošly i trolločím brněním. S grolmem zatočí stejně jako s trollokem. Rand čtyři z nich zastrkal do země před sebou. Pátý pak nasadil na tětivu. „Loiale, Hurine, vy mi tady nebudete k ničemu. Nasedněte a buďte připravení odvést Seléné ke kameni, kdyby snad některý prošel.“ Napadlo ho, zda by některou z oblud dokázal zabít mečem, kdyby došlo k nejhoršímu. Ty jsi šílený! Dokonce ani síla není tak špatná jako tohle.

Loial cosi říkal, ale Rand ho neposlouchal. Už hledal prázdnotu, stejně tak proto, aby unikl svým myšlenkám, jako proto, že ji potřeboval. Víš, co tam čeká. Ale takhle se toho nemusíš dotknout. Ta záře tam byla, světlo těsně mimo dohled. Zdálo se, že pluje směrem k němu, ale prázdnota mu byla vším. Na jejím povrchu se občas mihla nějaká myšlenka, v tom pošpiněném světle jasně viditelná. Saidín. Síla. Šílenství. Smrt. Myšlenky přicházející zvenčí. Byl jedno se svým lukem, se šípem, s těmi tvory přecházejícími přes další hřeben.

Grolmové se stále blížili, předháněli se ve skocích, pět velkých postav s tuhou kůží se třema očima a otevřenou rohovitou tlamou. Jejich vrčení, odrážející se od prázdnoty, Rand téměř neslyšel.

Rand si ani neuvědomil, že zvedl luk, ani že natahuje tětivu, až má opeření šípu u ucha. Byl jedno se šelmami, jedno s prostředním okem té první. Pak byl šíp pryč. První grolm zemřel. Když padl, jeden z jeho společníků na něj skočil a začal z něj rvát kusy masa. Prskl na ostatní a ti ho oběhli širokým obloukem. Ale stále se blížili, a ten první, jako by ho něco nutilo, opustil potravu a vyskočil za nimi, rohovitou tlamu už od krve.

Rand pracoval hladce, bezděčně, nasadit šíp a vypustit ho. Nasadit šíp a vypustit ho.

Z luku vylétl již pátý šíp a Rand zbraň sklonil, stále ještě ponořen hluboko do prázdnoty, když čtvrtý grolm padl jako obrovská loutka, jíž někdo přestřihl provázky. I když poslední šíp ještě letěl vzduchem, Rand nějak věděl, že už další střelu potřebovat nebude. Poslední bestie se zhroutila, jako by se jí rozpustily kosti, a z prostředního oka jí trčela opeřená střela. Vždycky z prostředního oka.

„Úžasný, urozený pane Rande,“ vydechl Hurin. „Já... nikdy jsem neviděl takovýho střelce.“

Prázdnota Randa zadržela. Světlo na něj volalo a on... se natáhl... k němu. Světlo ho obklopilo, naplnilo ho.

„Urozený pane Rande?“ Randovy ruky se dotkl Hurin a Rand sebou trhl. Prázdnota se spojovala s tím, co bylo kolem něj. „Jsi v pořádku, můj pane?“

Rand si prsty přejel po čele. Měl je suché. Měl pocit, že by měl být podle všeho zmáčený potem. „Jsem... jsem v pořádku, Hurine.“

„Slyšela jsem, že s každým použitím je to snazší,“ ozvala se Seléné. „Čím víc člověk žije v jednotě, tím snazší to je.“

Rand se na ni podíval. „No, já už ji potřebovat nebudu, aspoň nějakou dobu.“ Co se to stalo? Chtěl jsem... S hrůzou si uvědomil, že pořád ještě chce. Chtěl se vrátit zpátky do prázdnoty, chtěl opět cítit, jak ho plní světlo. Připadalo mu, že tehdy byl skutečně živý, i přes všechen ten sliz, a teď že je všechno jenom pouhá napodobenina. Ne, něco horšího. Nyní byl téměř živý a věděl, jaké to je, být „skutečně živý". Jediné, co pro to musel udělat, bylo sáhnout po saidínu...

„Už ne,“ zamumlal. Ohlédl se na mrtvé grolmy, pět příšerných těl ležících na zemi. Už nebyli nebezpeční. „Teď se můžeme vydat na –“

Za mrtvými grolmy, za dalším kopcem, se ozvalo kašlavé štěknutí, až příliš povědomé, a další mu odpověděla. Z východu a ze západu přicházela další.

Rand pozvedl luk.

„Kolik šípů ti ještě zbývá?“ chtěla vědět Seléné. „Zabiješ ještě dvacet grolmu? Třicet? Sto? Musíme se vydat k portálovému kameni.“

„Má pravdu, Rande,“ řekl pomalu Loial. „Teď už nemáš na vybranou.“ Hurin Randa jenom nervózně pozoroval. Grolmové zavolali znovu, dvě desítky překrývajících se štěkání.

„Takže ke kameni,“ souhlasil Rand váhavě. Rozzlobeně se vyhoupl do sedla a luk si přehodil na záda. „Zaveď nás k tomu kameni, Seléné.“

Seléné s kývnutím obrátila klisnu a pobídla ji do klusu. Rand s ostatními ji následoval. Oni jeli dychtivě, on se držel zpátky. Pronásledovalo je poštěkávání grolmů, musely jich být celé stovky. Znělo to, jako by se kolem nich grolmové stahovali v půlkruhu, blížili se ze všech stran kromě zepředu.

Seléné je rychle a jistě provedla vrchovinou. Půda v podhůří stoupala a svahy byly stále příkřejší, takže se koně škrábali přes vybledlé kusy skal vyčnívající z hlíny a řídce rostoucí keře matných barev, které rostly na skaliscích. Jízda byla stále těžší, neboť museli jet do stále strmějších svahů.

Tohle nezvládneme, pomyslel si Rand, když Rudoch aspoň popáté uklouzl a ve spršce kamínků sjel o kus zpátky. Loial odhodil sukovici. Proti grolmům by mu stejně k ničemu nebyla a jenom ho zpomalovala. Ogier už vzdal jízdu, jednou rukou si pomáhal nahoru a v druhé držel otěže svého velkého koně, kterého táhl za sebou. Zvíře s dlouhými rousy šlo ztěžka, ale rozhodně se mu postupovalo lépe než s Loialem na hřbetě. Grolmové už štěkali jen kousek za nimi a stále se blížili.

Pak Seléné přitáhla otěže a ukázala na dolík v žulové skále pod nimi. Bylo tam všechno, sedm širokých barevných stupňů kolem světlé dlážky a uprostřed vysoký kamenný sloup.

Seléné sesedla a odvedla klisnu k dolíku a pak dolů po stupních ke sloupu. Ten se jí teď tyčil nad hlavou. Seléné se obrátila a vzhlédla k Randovi a ostatním. Grolmové chraptivě poštěkávali, podle všeho jich bylo na dvě desítky, a jejich štěkot zněl hlasitěji. Blízko. „Brzy budou tady,“ vybízela je Seléné. „Musíš použít kámen, Rande. Nebo najdi nějaký způsob, jak zabít všechny ty grolmy.“

Rand s povzdechem sesedl a odvedl Rudocha do dolíku. Loial s Hurinem ho spěšně následovali. Rand nejistě hleděl na značkami pokrytý sloup, portálový kámen. Ona musí být schopna usměrňovat, i když možná neví jak, jinak by ji to sem nemohlo přenést. Ženám síla neškodí. „Jestli tě tohle přeneslo sem,“ začal, ale Seléné ho přerušila.

„Já vím, co to je,“ prohlásila odhodlaně, „ale neumím to používat. Musíš udělat, co je třeba.“ Přejela prstem po jednom symbolu, který byl o trochu větší než ostatní. Trojúhelník stojící na špičce v kruhu. „Tohle je znak pro skutečný svět, náš svět. Myslím, že ti pomůže, když se na něj v mysli soustředíš, až budeš...“ Rozhodila rukama, jako by si nebyla jistá, co vlastně má Rand udělat.

„Ehm... můj pane?“ ozval se nesměle Hurin. „Už nemáme moc času.“ Slídič se ohlížel přes rameno k okraji dolíku. Štěkání znělo hlasitěji. „Ti tvorové tu budou každou chvíli.“ Loial kývl.

Rand se zhluboka nadechl a položil ruku na značku, kterou mu ukázala Seléné. Ohlédl se po ní, aby se ujistil, že to dělá správně, ale ona jenom přihlížela a na bledém čele neměla ani nejmenší ustaranou vrásku. Ona tolik věří, že ji zachráníš. Musíš to zvládnout. Nos měl plný její vůně.

„Ehm... můj pane?“

Rand polkl a začal hledat prázdnotu. Přišla k němu snadno a bez námahy ho obalila. Prázdnota. Nicota, kde bylo pouze světlo, které se mihotalo, až se z toho Randovi obracel žaludek. Prázdno až na saidín. Nicméně i ta nevolnost byla vzdálená. Rand byl jedno s portálovým kamenem. Sloup byl pod jeho rukou hladký a trošku olejovitý, ale trojúhelník s kroužkem byly proti spálenině na dlani teplé. Musíš je dostat do bezpečí. Musíš je dostat domů. Světlo jako by plulo směrem k němu, obklopilo ho a on... je... přijal.

Byl plný světla. Byl plný žáru. Viděl kámen, viděl i ostatní, jak ho pozorují – Loial s Hurinem nervózně, na Seléné nebylo vidět, že by snad pochybovala o tom, že ji nedokáže zachránit – ale stejně dobře tam nemuseli být. To světlo mu bylo vším. Žár a světlo, proudící mu do nohou, jako když se voda vsakuje do suchého písku, naplňovaly ho. Symbol ho začal pálit do ruky. Rand se to vše pokusil nasát do sebe, všechen ten žár, všechno to světlo. Všechno. Ten symbol...

Náhle, jako kdyby na okamžik zašlo slunce, se svět zamihotal. A znovu. Symbol byl pod Randovou rukou jako žhavý uhlík. A Rand se vpíjel do světla. Svět se mihotal. Mihotal. Dělalo se mu z toho špatně, z toho světla. Bylo jako voda pro člověka umírajícího žízní. Záblesk. On se do něj vpil. Chtělo se mu z něj zvracet. Chtěl ho všechno. Záblesk. Trojúhelník s kroužkem ho spálily. Cítil, jak mu z nich uhelnatí ruka. Záblesk. Chtěl to všechno! Zaječel, zavyl bolestí, zavyl chtivostí.

Záblesk... záblesk... zábleskzábleskzáblesk...

Kdosi ho tahal pryč, ale on si to téměř neuvědomoval. Zapotácel se dozadu. Prázdnota mu klouzala mezi prsty, světlo a nevolnost, která s ním cloumala. Světlo. Díval se za ním s lítostí. Světlo, to je šílené, že ho chci. Ale byl jsem ho tak plný! Byl jsem tak... Omámeně zíral na Seléné. Byla to ona, kdo ho držel za ramena a zvědavě se mu díval do očí. Rand zvedl ruku před obličej. Spálenina ve tvaru volavky tam byla pořád, ale nic jiného. Žádný trojúhelník s kroužkem, vypálený do masa.

„Podivuhodné,“ poznamenala pomalu Seléné. Ohlédla se na Loiala s Hurinem. Ogier vypadal ohromeně a oči měl velké jako talíře. Slídič dřepěl s rukou na zemi, jako by si nebyl jist, zda se jinak udrží na nohou. „Jsme tu všichni, i všichni koně. A tys dokonce ani nevěděl, co děláš. Podivuhodné.“

„Jsme...?“ začal Rand ochraptěle, ale musel se zarazit a polknout.

„Rozhlédni se kolem sebe,“ vyzvala ho Seléné. „Přenesl jsi nás domů.“ Náhle se zasmála. „Všechny jsi nás přenesl domů.“

Rand si poprvé uvědomil své okolí. Dolík, který je obklopoval, tady neměl žádné stupně, i když tu a onde se povaloval podezřele hladký kus kamene červené či modré barvy. Sloup ležel na svahu hory napůl ponořený do štěrku, který se sem sesul. Symboly tu nebyly jasné, vítr a voda je dávno ohladily. A všechno vypadalo velice skutečné. Barvy tu byly jasné, žula zřetelně šedá, keře zelené a hnědé. Po tom druhém místě to tu vypadalo až moc živé.

„Doma,“ vydechl Rand a vzápětí se také zasmál. „Jsme doma.“ Loialův smích zněl jako bučení býka. Hurin zakřepčil.

„Tys to dokázal,“ zopakovala Seléné a naklonila se blíž, až měl Rand plné oči její tváře. „Věděla jsem, že to dokážeš.“

Randovi smích odumřel na rtech. „Já – asi ano.“ Podíval se na svalený portálový kámen a podařilo se mu usmát se. „Přál bych si ale, abych věděl, co jsem to vlastně udělal.“

Seléné se mu podívala do očí. „Možná to jednoho dne zjistíš,“ řekla tiše. „Ty jsi nepochybně předurčen k velkým věcem.“

Oči měla tmavé a hluboké jako noc a hebké jako samet. A ústa... Kdybych ji políbil... Rand zamrkal a chvatně ustoupil. Odkašlal si. „Seléné, prosím tě, neříkej o tomhle nikomu. O tom portálovém kameni a o mně. Já tomu nerozumím a ostatní by tomu taky nerozuměli. A víš dobře, jak lidé smýšlejí o věcech, kterým nerozumějí.“

Seléné měla dokonale bezvýraznou tvář. Náhle si Rand velice přál, aby tu byli Mat s Perrinem. Perrin věděl, jak mluvit s děvčaty, a Mat dokázal lhát s vážnou tváří. Rand pořádně nezvládal ani jedno z toho.

Seléné se náhle usmála a předvedla napůl posměšné pukrle. „Udržím tvé tajemství, můj pane Rande al’Thore.“

Rand se na ni podíval a znovu si odkašlal. Zlobí se na mne? Kdybych se ji pokusil políbit, tak by se určitě zlobit mohla. Myslím. Přál si, aby se na něj takhle nedívala, jako kdyby věděla, na co myslí. „Hurine, je nějaká naděje, že temní druzi použili tento kámen před námi?“

Slídič lítostivě zavrtěl hlavou. „Předtím uhnuli kus k západu, urozený pane Rande. Pokud tyhle portálový kameny nejsou běžnější, než jsem zatím viděl, tak bych řekl, že jsou pořád ještě v tom druhým světě. Ale nebude mi trvat ani hodinu, než to zkontroluju. Krajina je tady stejná jako tam. Mohl bych najít to místo, kde jsem je ztratil tam, jestli víš, co tím myslím, a kouknout se, jestli už odešli.“

Rand se zadíval na oblohu. Slunce – nádherně jasné slunce, vůbec ne bledá koule – bylo nízko na západě a jejich stíny se v jeho světle táhly přes celý dolík. Do hodiny nastane soumrak. „Ráno,“ prohlásil tedy. „Ale bojím se, že jsme je ztratili.“ Nemůžeme ztratit tu dýku! Nemůžeme! „Seléné, jestli to půjde, ráno tě zavedeme domů. Bydlíš přímo v městě Cairhienu, nebo...?“

„Teď nesmíš Valerský roh ztratit,“ prohlásila Seléné pomalu. „Jak víš, já o těch světech vím pár věcí.“

„Zrcadla kola," poznamenal Loial.

Seléné se na něj podívala a kývla. „Ano. Přesně. Ty světy jsou skutečně svým způsobem zrcadla, zvláště ty, na nichž nejsou žádní lidé. Některé z nich odrážejí jenom významné události, které se odehrají ve skutečném světě, ale na některých se stín té události objeví dřív, než se odehraje. Průchod Valerského rohu bude slabší než odrazy toho, co je, nebo co bylo, přesně jak říkal Hurin, že stopa, kterou sleduje, je slabá.“

Hurin nevěřícně zamrkal. „Chceš tím říct, má paní, že jsem vyčmuchal, kam ti temní druzi teprve půjdou? Světlo mi pomáhej, to se mi nelíbí. Dost špatný je, že cítím, kde se nějaký násilí událo, co teprve abych musel ještě čichat, kde se to teprve stane. Na světě nemůže být moc míst, kde se nějaký násilí nikdy nestane. To by mě určitě dohnalo k šílenství. To místo, který jsme právě opustili, mně k němu málem dohnalo. Pořád jsem to tam cítil, samý zabíjení a ubližování a to nejhnusnější zlo, na jaký byste přišli. Dokonce jsem ho cítil i z nás. Z nás všech. Dokonce i z tebe, má paní, jestli mi odpustíš, že to tak říkám. Bylo to jenom tím místem, úplně mi to pokřivilo smysly, jako to křivilo vidění.“ Hurin se otřásl. „Jsem rád, že jsme se odtamtud dostali. Pořád to nemůžu úplně dostat z nosu.“

Rand si nepřítomně zamnul spáleninu na dlani. „Co myslíš, Loiale? Opravdu jsme se mohli dostat před Fainovy temné druhy?“

Ogier zamračeně pokrčil rameny. „Nevím, Rande. O ničem z toho nic nevím. Myslím, že jsme zpátky v našem vlastním světě. Myslím, že jsme na Rodovrahově Dýce. Jinak...“ Opět pokrčil rameny.

„Měli bychom tě doprovodit domů, Seléné,“ řekl Rand. „Tvoji lidé si o tebe budou dělat starosti.“

„Za několik dní poznáme, jestli jsem měla pravdu,“ tvrdila netrpělivě Seléné. „Hurin může najít to místo, kde ztratil stopu. Říkal to. Pak ji můžeme sledovat. Valerský roh sem musí dorazit každou chvíli. Valerský roh, Rande. Jen si pomysli. Muž, který na něj zatroubí, bude žít navěky v pověstech.“

„Já nechci mít s pověstmi nic společného,“ namítl Rand ostře. Ale kdyby se k tobě ti temní druzi přece jen dostali... Co jestli je Ingtar ztratil? Pak by Valerský roh zůstal temným druhům navždy a Mat by zemřel. „Tak dobrá. Pár dní. Přinejhorším se nejspíš zase setkáme s Ingtarem a ostatními. Neumím si představit, že by se zastavili nebo vrátili jenom proto, že jsme... odešli.“

„Moudré rozhodnutí, Rande,“ prohlásila Seléné, „a dobře promyšlené.“ Dotkla se jeho ruky a usmála se. Rand zjistil, že opět pomýšlí na to ji políbit.

„Ehm... potřebujeme se dostat blíž k místu, kam přijdou. Tedy jestli přijdou. Hurine, mohl bys nám najít vhodné místo k táboření, než se setmí, někde, odkud bychom mohli sledovat místo, kde jsi ztratil stopu?“ Ohlédl se k portálovému kameni a napadlo ho, aby se utábořili poblíž něj, ale vzpomněl si na způsob, jakým se k němu naposledy přikradla prázdnota, když spal, a světlo v prázdnotě. „Někde hezky daleko odsud.“

„Nechej to na mně, urozený pane Rande.“ Slídič se vyškrábal do sedla. „Přísahám, že už nikdy neusnu, aniž bych se nejdřív podíval, co za kamení je v okolí.“

Jak Rand vyjel s Rudochem na okraj dolíku, zjistil, že pozoruje Seléné častěji než Hurin. Vypadala tak chladná a sebevědomá, o nic starší než on, a přesto se nesla královsky, ale když se na něj usmála, jako právě teď... Egwain by neřekla, že jsem moudrý. Egwain by mě nazvala tupcem. Podrážděně pobídl Rudocha do kroku.