Velké Hledání

40 Damane

Když se brána otevřela, Egwain sesedla. Liandrin jim pokynula, aby projely ven, a Egwain tedy opatrně vyvedla kosmatou kobylku z Cest. Přestože šly pomalu, ona i Bela klopýtly v křovisku rozmačkaném otevírajícími se křídly brány, když se jejich pohyb jako by ještě víc zpomalil. Skrytou bránu obklopovala stěna křoví. Kolem rostlo jen pár stromů a listím poněkud barevnějším, než bylo, když byly v Tar Valonu, šustil ranní větřík.

Egwain se dívala, jak se její přítelkyně vynořují z brány, a stála tu již celou minutu, než si konečně uvědomila, že už je tu jiná skupina, skrytá za druhým křídlem brány. Když si toho konečně všimla, nejistě si je prohlédla. Byla to ta nejpodivnější skupinka, jakou kdy viděla, a taky si vzpomněla, co slyšela povídat o válce na Tomově Hlavě.

Byli tu ozbrojení muži, přinejmenším padesát jich bylo, s překrývajícími se ocelovými pláty na hrudi a matnými černými přílbami ve tvaru hmyzích hlav. Seděli v sedlech či postávali vedle svých koní a zírali na ni, zírali na vynořující se ostatní ženy, zírali na bránu a cosi si mumlali. Jediný muž s odkrytou hlavou mezi nimi, vysoký muž s tmavou pletí a orlím nosem, stál s pozlacenou a pomalovanou přílbou u boku a vypadal ohromený tím, co viděl. S vojáky byly také ženy. Dvě měly prosté tmavošedé šaty a široké stříbrné obojky a napjatě pozorovaly ty, kdo vycházely z brány. Za těmi dvěma stály další ženy, jako by se jim chystaly šeptat do ucha. Dvě další ženy, stojící kousek stranou, měly široké rozstřižené suknice sahající jim kus nad kotníky a štítky s vyšitými blesky na prsou a na suknicich. Nejpodivnější ze všech byla poslední žena, vyklánějící se z nosítek nesených osmi svalnatými muži s holou hrudí a baňatými černými kalhotami. Hlavu měla ta žena na obou spáncích vyholenou, takže jí zbyl široký hřeben černých vlasů, které jí spadaly až na záda. Dlouhé smetanové šaty s vyšitými květy a ptáčky v modrých oválech měla pečlivě upravené tak, aby byly vidět záhyby čistě bílých spodniček. Nehty měla dobrý coul dlouhé a na ukazováčku a prostředníku nalakované namodro.

„Liandrin Sedai,“ vydechla nervózně Egwain, „ty víš, kdo to je?“ Její přítelkyně ohmatávaly otěže, jako by chtěly nasednout a utéci, ale Liandrin vrátila lístek avendesory na místo a sebevědomě pokročila kupředu, ještě než se brána zcela zavřela.

„Vznešená paní Suroth?“ řekla Liandrin, a napůl to znělo jako otázka a napůl jako prohlášení.

Žena v nosítkách přikývla. „Ty jsi Liandrin.“ Při řeči trochu šišlala a Egwain chvíli trvalo, než jí porozuměla. „Aes Sedai,“ dodala Suroth s pokřiveným úsměvem a vojáci začali cosi mumlat. „Musíme to vyřídit rychle, Liandrin. Jsou tu hlídky a ty nás nesmějí objevit. Tobě by se pozornost hledačů pravdy nelíbila o nic víc než mně. Chci se vrátit do Falme dřív, než Turok zjistí, že jsem byla pryč.“

„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Nyneiva. „O čem to tu mluví, Liandrin?“

Liandrin položila Nyneivě a Egwain ruku na rameno. „Tohle jsou ty dvě, o kterých jsem mluvila. A tady je další.“ Kývla směrem k Elain. „Je to dědička Andoru.“

Obě ženy s blesky na šatech přistoupily ke skupince před bránou – Egwain si všimla, že v rukou drží stočené pruhy jakéhosi stříbrného kovu – a ten voják bez přílby šel s nimi. Nijak se nesnažil sáhnout po meči a lhostejně se usmíval, ale Egwain si ho stále ostražitě prohlížela. Liandrin se netvářila nijak pohoršeně, jinak by byla Egwain skočila na Belu už tehdy.

„Liandrin Sedai,“ řekla naléhavě, „co je to za lidi? Oni taky chtějí pomoct Randovi a ostatním?“

Muž s orlím nosem náhle popadl Min s Elain zezadu za krk a všechno se náhle událo nesmírně rychle. Muž zaklel a jedna z žen zaječela, nebo to snad bylo více žen. Egwain si nebyla jistá. Vítr se náhle změnil ve vichřici, která odnášela Liandrinin rozzlobený křik v oblacích prachu, a listí a stromy se se sténáním ohýbaly. Koně se vzpínali a pronikavě řičeli. A jedna z žen natáhla ruku a připevnila Egwain cosi na krk.

Egwain vlál plášť jako plachta a ona se zapřela a zatahala za kovový obojek z hladkého kovu. Nepovolil, měla dojem, že je z jednoho kusu, i když věděla, že někde musí mít sponu. Stříbřitý pásek, který žena držela, jí teď vedl přes rameno a končil u světlého náramku na ženině levém zápěstí. Egwain zaťala pěst a udeřila ženu, jak nejsilněji uměla, přímo do oka – a zapotácela se a padla na kolena. V hlavě jí zvonilo. Měla dojem, jako by ji do obličeje udeřil velký chlap.

Když znovu začala vidět, vítr již utichl. Kolem volně pobíhalo několik koní, mezi nimi Bela a Elainina klisna, a někteří vojáci kleli a zvedali se ze země. Liandrin si klidně smetala prach a listí ze šatů. Min klečela a omámeně se snažila zvednout. Muž s orlím nosem stál nad ní a z nosu mu kapala krev. Minin nůž ležel těsně mimo její dosah a jeho čepel byla po jedné straně rudá. Nyneivu a Elain nebylo nikde vidět a Nyneivina kobylka byla také pryč. Stejně jako několik vojáků a jedna dvojice žen. Ta druhá tu klidně stála a Egwain teď viděla, že jsou spojeny stříbrnou šňůrou podobnou té, která ji spojovala se ženou vedle ní.

Ta žena dřepěla vedle Egwain a mnula si tvář. Levé oko už jí začínalo modrat. Měla dlouhé tmavé vlasy a velké hnědé oči. Byla hezká, asi o deset let starší než Nyneiva. „Tvoje první lekce,“ řekla důrazně. V jejím hlase nebyla nejmenší stopa nepřátelství, mluvila vlastně skoro laskavě. „Tentokrát tě víc nepotrestám, protože s nově chycenou damane jsem si měla dávat větší pozor. Ale pamatuj si. Ty jsi damane, uvázaná, a já jsem sul’dam, vodící. Když jsou damane a sul’dam spojeny, cokoliv ublíží sul’dam, ucítí dvakrát silněji damane. Až do smrti. Takže si pamatuj, že nikdy nesmíš uhodit sul’dam a musíš svou sul’dam chránit víc než sama sebe. Jsem Renna. Jak se jmenuješ ty?“

„Já nejsem... cos říkala,“ zavrčela Egwain. Znovu zatahala za obojek, ale ten ani tentokrát nepovolil. Napadlo ji, že ženu znovu srazí k zemi a pokusí se jí strhnout náramek ze zápěstí, ale nápad nakonec zavrhla. I kdyby se ji nepokusili zastavit vojáci – a ti si jí s Renny zatím vůbec nevšímali – měla nepříjemný pocit, že druhá žena mluví pravdu. Dotkla se levého oka a trhla sebou. Sice se nezdálo, že by jí tvář otékala, takže možná nebude mít stejnou modřinu jako Renna, ale stejně to bolelo. Její levé oko, Rennino levé oko. Zesílila hlas. „Liandrin Sedai? Proč je to necháváš dělat?“ Liandrin si oprášila ruce a ani se na Egwain nepodívala.

„První, co se musíš naučit,“ promluvila Renna „je udělat přesně to, co se po tobě chce, a bez váhání.“

Egwain zalapala po dechu. Náhle měla pocit pálení a bodání, jako by spadla do kopřiv žahavek, a to od hlavy k patě. Pohodila hlavou a pálení zesílilo.

„Mnoho sul’dam," pokračovala tím téměř přátelským tónem Renna, „nevěří, že by damane měly mít povoleno jméno. Ale já jsem tě chytila, takže tě budu cvičit já, a já ti dovolím ponechat si vlastní jméno. Pokud mě příliš nerozzlobíš. Teď jsem s tebou mírně nespokojena. Opravdu chceš trvat na svém, než se doopravdy rozzlobím?“

Egwain roztřeseně zaťala zuby. Zatínala nehty do dlaní ve snaze zuřivě se nepoškrábat. Pitomo! Je to jenom tvoje jméno. „Egwain,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Jsem Egwain al’Vereová.“ Pálení a svěděni okamžitě pominulo. Egwain si dlouze vydechla.

„Egwain,“ řekla Renna. „To je hezké jméno.“ A k Egwainině hrůze ji Renna poplácala po hlavě, jako by byla pes.

Náhle si uvědomila, že to cítí z ženina hlasu – dobrý vztah ke psu ve výcviku, nikoliv přátelství, které člověk cítí k jiné lidské bytosti.

Renna se uchechtla. „Teď jsi ještě rozzlobenější. Jestli mě chceš znovu uhodit, tak dávej pozor, ať to není moc silně, protože ty to ucítíš dvakrát tolik, co já. A nesnaž se usměrňovat. To nikdy nedokážeš bez mého přímého rozkazu.“

Egwain bušilo v hlavě. Zvedla se a snažila se Renny nevšímat, pokud si ovšem lze nevšímat někoho, kdo drží vodítko připevněné k obojku kolem vašeho krku. Když se druhá žena znovu zasmála, tváře jí zahořely. Chtěla jít k Min, ale délka vodítka jí to nedovolila. Tiše tedy zavolala: „Min, jsi v pořádku?“

Min si pomalu dřepla na paty a kývla. Pak zvedla ruku k hlavě a tvářila se, jako by si přála, aby se nebyla pohnula.

Oblohu rozťal blesk a rozštípl strom nedaleko od nich. Egwain nadskočila a potom se náhle usmála. Nyneiva byla pořád volná a Elain také. Pokud ji s Min někdo může osvobodit, Nyneiva to dokáže. Úsměv se však změnil v zamračení, když se podívala na Liandrin. Aes Sedai je z nějakého důvodu zradila, ale za to zaplatí. Jednou. Nějak. Zamračení jí neulevilo. Liandrin se neotočila od nosítek.

Muži s holou hrudí poklekli a položili nosítka na zem. Suroth přistoupila a pečlivě si upravila suknice. Pak se, obutá do lehkých sřevíčků, vydala k Liandrin. Obě ženy byly zhruba stejně velké. Hnědé oči se nevzrušeně dívaly do černých.

„Měla jsi mi přivést dvě,“ řekla Suroth. „Místo toho mám jenom jednu, zatímco dvě utekly, a jedna je mnohem mocnější, než bych kdy věřila, že nějaká může být. Přivolá k nám každou hlídku ze vzdálenosti dvou leguí.“

„Přivedla jsem ti tři,“ řekla Liandrin klidně. „Jestli si je nedokášeš udržet, možná by si náš pán měl mezi vámi najít někoho jiného, aby mu sloužil. Bojíš se maličkostí. Jestli přijde nějaká hlídka, zabij je.“

Nedaleko opět udeřil blesk a o chvíli později zahřmělo. Do vzduchu se zvedl oblak prachu. Liandrin ani Suroth si toho však nevšímaly.

„Pořád se můžu vrátit do Falme se dvěma novými damane," pravila Suroth. „Ale mrzí mě, když musím dovolit... Aes Sedai,“ – ta slova od ní zněla jako nadávka – „volně odejít.“

Liandrinin výraz se nezměnil, ale Egwain si všimla, že náhle začala vydávat slabou záři.

„Dej pozor, vznešená paní,“ zavolala Renna. „Je připravená!“

Vojáci se pohnuli a sáhli po mečích a kopích, ale Suroth jen spojila prsty a přes dlouhé nehty se zadívala na Liandrin. „Nic mi neuděláš, Liandrin. Našemu pánu by se to nelíbilo, protože mě tady potřebuje víc než tebe, a ty se jeho bojíš víc než toho, že z tebe uděláme damane.“

Liandrin se usmála, i když na tvářích měla od vzteku bílé skvrny. „A ty, Suroth, se ho bojíš víc než toho, že tě na místě spálím na uhel.“

„Právě. Obě se ho bojíme. A přesto se potřeby našeho pána časem změní. Všechny marath’damane budou nakonec uvázány. Třeba to nakonec budu já, kdo ti nasadí obojek kolem tvého hezkého krčku.“

„Jak říkáš, Suroth. Potřeby našeho pána se změní. Připomenu ti to v den, kdy přede mnou poklekneš.“

Vysoká kalina asi o míli dál náhle vzplála jako věchet slámy.

„Tohle začíná být únavné,“ zabručela Suroth. „Elbare, odvolej je.“ Muž s orlím nosem vytáhl malý roh. Vydával vysoký pronikavý zvuk.

„Musíš najít tu ženu Nyneivu,“ vyjela Liandrin ostře. „Elain není důležitá, ale obě ty ženy a tuhle dívku musíš vzít s sebou na loď, až vyplujete.“

„Vím moc dobře, co nám bylo nařízeno, marath’damane, i když bych moc ráda věděla, proč.“

„Ať ti toho řekli, kolik chtěli, dítě,“ opovržlivě plivla Liandrin, „tolik je dovoleno, abys věděla. Pamatuj, že sloužíš a posloucháš. Tyhle dvě musejí být přepraveny na druhou stranu Arythského oceánu a drženy tam.“

Suroth si odfrkla. „Nezůstanu tady, abych hledala nějakou Nyneivu. Jestli mě Turak předá hledačům pravdy, nebudu již našemu pánu k užitku.“ Liandrin rozzlobeně otevřela ústa, ale Suroth ji nenechala promluvit. „Ta žena nezůstane volná dlouho. Ani jedna. Až znovu vyplujeme, vezmeme s sebou každou ženu z tohohle mizerného kusu země, která může usměrňovat, byť málo, uvázanou a na obojku. Jestli tu chceš zůstat a hledat ji, posluž si. Brzy sem dorazí hlídky, protože chtějí vypátrat tu chátru, co se pořád skrývá po kraji. A některé hlídky s sebou vodí damane, a těm bude jedno, kterému pánu sloužíš. Jestli to setkání vůbec přežiješ, vodítko a obojek tě naučí novému životu, a já si nemyslím, že by se náš pán obtěžoval sem posílat někoho natolik hloupého, kdo by se nechal chytit živý.“

„Jestli tu některá zůstane,“ řekla ostře Liandrin, „náš pán bude mít sám dost velké potíže, Suroth. Vezmi je obě, nebo zaplať cenu.“ Došla k bráně a zatahala svou klisnu za otěže. Brána se za ní brzy zavřela.

Vojáci, kteří pátrali po Nyneivě s Elain, se cvalem vrátili zpátky a dvě ženy spojené vodítkem, obojkem a náramkem, damane a sul’dam, jely bok po boku. Tři muži vedli koně s těly přehozenými přes sedla. Egwain pocítila příval naděje, když poznala, že všechna těla na sobě mají zbroj. Takže nechytili ani Nyneivu, ani Elain.

Min se začala zvedat, ale muž s orlím nosem jí položil nohu na záda a přitlačil ji k zemi. Min lapala po dechu a slabě se svíjela. „Žádám o dovolení promluvit, vznešená paní,“ řekl. Suroth pokynula rukou a on pokračoval. „Tahle holka mě řízla, vznešená paní. Jestli pro ni vznešená paní nemá další použití...?“ Suroth jen kývla a otočila se pryč a muž sáhl přes rameno pro meč.

„Ne!“ zařvala Egwain. Zaslechla Rennu tiše zaklít a náhle ji zase začalo pálit celé tělo, a víc než předtím, ale to ji nezastavilo. „Prosím! Vznešená paní, prosím! Je to moje přítelkyně!“ Tělem jí projela bolest, jakou nikdy nepoznala. Každičký sval se jí stáhl. Egwain se se zasténáním zhroutila na zem, ale pořád viděla Elbarovu těžkou zakřivenou čepel, jak opouští pochvu, jak ji muž zvedá oběma rukama. „Prosím! Ó, Min!“

Bolest náhle zmizela, jako by vůbec nebyla. Jen vzpomínka na ni zůstala. Před očima se jí objevily Surothiny modré sametové střevíčky, nyní celé uprášené, ale Egwain stále zírala na Elbara. Stál tam s mečem nad hlavou a vší silou tlačil Min k zemi... ale ani se nepohnul.

„Tahle holka je tvoje přítelkyně?“ zeptala se Suroth.

Egwain se začala zvedat, ale když Suroth překvapeně zvedla očí, zůstala ležet, jen zdvihla hlavu. Musela zachránit Min. Jestli to znamená plazit se... Rozevřela rty a doufala, že vyceněné zuby budou pokládány za úsměv. „Ano, vznešená paní.“

„A jestli ji ušetřím, jestli vás nechám občas se sejít, budeš pracovat a učit se?“

„Budu, vznešená paní.“ Slíbila by mnohem víc, aby to Min uchránilo od rozťaté lebky. Dokonce to i dodržím, pomyslela si trpce, dokud budu muset.

„Posaď tu holku na koně, Elbare,“ řekla Suroth. „Přivaž ji, jestli nedokáže sedět sama v sedle. Jestli se tahle damane ukáže jako zklamání, třeba ti pak dám hlavu té holky.“ Ale to už kráčela k nosítkům.

Renna Egwain hrubě zvedla na nohy a postrčila ji k Bele, ale Egwain měla oči jen pro Min. Elbar nebyl na Min o nic jemnější než Renna na ni, ale měla dojem, že je Min celkem v pořádku. Aspoň Elbara zarazila, když ji chtěl uvázat k sedlu, a vyškrábala se na valacha jen s menší pomocí.

Podivná skupinka se vydala na západ. Suroth se nesla v čele a Elbar jel kousek za nosítky, ale dost blízko, aby mohl okamžitě vyslyšet jakoukoliv prosbu. Renna a Egwain jely vzadu s Min a ostatními sul’dam a damane, až za vojáky. Žena, která zřejmě chtěla uvázat Nyneivu, hladila smyčky stříbrného vodítka, které stále držela, a vypadala rozzlobeně. Zvlněná krajina byla řídce porostlá stromy a kouř z hořící kaliny byl brzy pouze šmouhou na obloze za nimi.

„Byla jsi poctěna,“ pravila Renna po chvíli, „že na tebe vznešená paní promluvila. Jindy bych ti dovolila nosit stužku na znamení pocty. Ale protože jsi na sebe přivolala její pozornost sama...“

Egwain vykřikla, když jako by dostala ránu bičem přes záda, pak přes nohu a přes ruku. Zdálo se, že rány na ni prší ze všech stran. Věděla, že se to nedá zarazit, ale nemohla si pomoci a chránila si rukama hlavu, aby rány zastavila. Kousala se do rtů, aby nekřičela nahlas, ale po lících se jí koulely slzy. Bela řičela a tančila, ale Renna pevně držela stříbrné vodítko a nedovolila tak Egwain se příliš vzdálit.

Žádný z vojáků se ani neohlédl.

„Co jí to děláš?“ vyjela Min. „Egwain? Přestaň!“

„Žiješ jen proto, že ti to bylo dovoleno... Min, že?“ pravila klidně Renna. „Nechť je to lekce i pro tebe. Dokud se do toho budeš plést, nepřestane to.“

Min zvedla pěst a pak ji nechala klesnout. „Nebudu se do toho plést. Jenom toho, prosím tě, nech. Egwain, mrzí mě to.“

Neviděné bití ještě chvíli pokračovalo, zřejmě aby Min viděla, že její přímluva nic nezmůže, a pak ustalo, ale Egwain se stále třásla. Bolest tentokrát nepominula. Vyhrnula si rukáv přesvědčena, že uvidí modřiny. Neměla ani škrábnutí, ale rány cítila, jako by tam byly. Polkla. „To nebyla tvoje chyba, Min.“ Bela pohazovala hlavou a koulela očima a Egwain ji poplácala po krku. „Tvoje taky ne.“

„Byla to tvoje chyba, Egwain,“ podotkla Renna. Mluvila tak trpělivě, tak laskavě, jako by zacházela s někým, kdo je příliš hloupý, aby věděl, co je správné, až se Egwain chtělo ječet. „Když je damane trestána, je to vždycky její chyba, i když neví třeba proč. Damane musí vytušit, co její sul’dam chce. Tentokrát však víš proč. Damane jsou jako nábytek nebo nástroje vždy připravené k použití, ale nikdy se nikomu nevnucují. Zvláště ne někomu urozenému.“

Egwain se kousala do rtu tak silně, až ucítila krev. Tohle je noční můra. To nemůže být skutečné. Proč to Liandrin udělala? Proč se to děje? „Smím... smím se na něco zeptat?“

„Mne se zeptat smíš.“ Renna se usmála. „Ale během let bude tvůj náramek nosit mnoho sul’dam – vždycky je tu víc sul’dam než damane – a některé by tě nechaly stáhnout z kůže, kdybys jen zvedla zrak z podlahy nebo otevřela bez dovolení pusu, ale já nevidím důvod nenechat tě mluvit, pokud si budeš dávat pozor na to, co říkáš.“ Jedna z druhých sul’dam si hlasitě odfrkla. Byla spojena s hezkou tmavovlasou ženou ve středních letech, která stále upírala oči na své ruce.

„Liandrin,“ – Egwain jí uctivý titul nepřidala, už nikdy to neudělá – „a vznešená paní mluvily o pánovi, kterému obě slouží.“ Vzpomněla si přitom na muže se skoro zhojenými popáleninami na obličeji a očima a ústy, které se občas měnily v plameny, ale i když byl jen postavou z jejích snů, připadal jí příliš děsivý, aby o něm uvažovala. „Kdo je to? Co chce ode mě a od Min?“ Věděla, že bylo hloupé vyhnout se Nyneivinu jménu – nemyslela si, že by na ni některý z těchto lidí zapomněl jenom proto, že o ní nikdo nebude mluvit, zvláště ona modrooká sul’dam, která hladila nepoužité vodítko – ale byl to jediný způsob, jak jim to vrátit, který ji v té chvíli napadl.

„Nepřísluší mi starat se o záležitosti urozených,“ řekla Renna, „a tobě už vůbec ne. Vznešená paní mi řekne, co chce, abych věděla, a já ti povím, co chci, abys věděla ty. Cokoliv jiného uvidíš nebo uslyšíš, jako bys nikdy neviděla ani neslyšela, jako by se to nikdy nestalo. Tak je to bezpečné, zvláště pro damane. Damane jsou příliš cenné, aby byly jen tak zabity, ale mohla bys být nejen potrestána, mohla bys také přijít o jazyk k mluvení nebo ruku k psaní. Damane zvládnou, co musejí, i bez těchto částí těla.“

Egwain se zachvěla, i když nebyla zima. Přitáhla si plášť k ramenům a rukou přejela po vodítku a trochu za ně zatahala. „Tohle je strašná věc. Jak to můžeš někomu udělat? Která ohavná duše to vymyslela?“

Modrooká sul’dam s prázdným vodítkem zavrčela. „Tahle by měla být bez jazyka už teď, Renno.“

Renna se jenom trpělivě usmála. „Jak strašná? Copak bychom mohli nechat volně pobíhat někoho, kdo umí to, co damane? Občas se narodí muž, který by se stal marath’damane, kdyby byl ženou – jak jsem slyšela, tady se to děje také – a ty je, samozřejmě, třeba zabít, ale ženy nezešílejí. Je pro ně lepší stát se damane, než vyvolávat svou mocí potíže. A co se týče duše, která poprvé vymyslela a’dam, byla to žena, která si říkala Aes Sedai.“

Egwain poznala, že se musí tvářit nevěřícně, dřív než se Renna rozesmála nahlas. „Když Luthair Pendrag Mondwin, syn Jestřábího křídla, poprvé čelil vojskům Noci, našel mezi nimi mnoho takových, které si říkaly Aes Sedai. Bojovaly mezi sebou o moc a používaly jedinou sílu i na bitevním poli. Jedna z nich, žena jménem Deain, usoudila, že pro ni bude lepší, když bude sloužit císaři – on tehdy ještě samozřejmě nebyl císařem – protože ten ve svém vojsku neměl žádné Aes Sedai. Tahle Deain za ním přišla s vynálezem, který vyrobila, prvním a’damem připoutaným ke krku jedné ze svých sester. I když ta žena nechtěla Luthairovi sloužit, a’dam už zařídil, aby mu sloužila. Deain vyrobila další a’damy, byly nalezeny první sul’dam a pochytané ženy, které si říkaly Aes Sedai, zjistily, že jsou ve skutečnosti jenom marath’damane, Ty, které je třeba uvázat. Vypráví se, že když byla uvázána sama Deain, její křik byl slyšet po celé Půlnoční věži, ale ona byla také jen marath’damane, a marath’damane nemůže být ponechána volná. Třeba budeš jedna z těch, které umějí vyrobit a’dam. Pokud ano, budeš hýčkána a budeš moci odpočívat v klidu.“

Egwain se toužebně rozhlížela po krajině, jíž projížděli. Země se začala zvedat a na pahorcích rostlo ještě méně stromů, ale Egwain si byla jistá, že by se tu dokázala ztratit. „To se mám těšit na to, že mě budou hýčkat jako psího mazlíčka?“ řekla hořce. „Celý život uvázaná k muži nebo ženě, kteří mě budou považovat za nějaký zvíře?“

„K muži ne.“ Renna se zahihňala. „Všechny sul’dam jsou ženy. Když si náramek navlékne muž, většinou to má stejný účinek, jako by visel někde na kolíku na zdi.“

„A občas,“ ozvala se modrooká sul’dam drsně, „oba s křikem zemřou.“ Žena měla ostré rysy a tenké, pevně stisknuté rty a Egwain si uvědomila, že hněv je očividně její stálý výraz. „Čas od času si císařovna hraje s urozenými pány tak, že je nechá připoutat k damane. Pánové se pak potí a baví celý dvůr Devíti měsíců. Pánové až do samého konce nevědí, jestli to přežijí, nebo zemřou, a damane také ne.“ Její smích byl zlovolný.

„Jen císařovna si může dovolit plýtvat damane takovým způsobem, Alwhin,“ vyštěkla Renna, „a já nehodlám cvičit tuhle damane jen proto, aby ji takhle zahodili.“

„Zatím jsem ještě žádný výcvik neviděla, Renno. Jenom samé řečičky, jako bys s tou damane byla od dětství kamarádka.“

„Možná je čas podívat se, co dovede,“ řekla Renna s pohledem upřeným na Egwain. „Dokážeš už usměrňovat i na takovou vzdálenost?“ Ukázala na vysoký dub, stojící osamoceně na vrcholku kopce.

Egwain se na strom zamračila. Stál asi půl míle od vojáků a Surothiných nosítek. Nikdy nezkusila nic na větší vzdálenost, než kam dosáhla, ale myslela, že by to nejspíš mohla zvládnout. „Nevím,“ řekla.

„Zkus to,“ nařídila jí Renna. „Musíš se vcítit do stromu. Musíš cítit jeho mízu. Chci, abys to všechno ohřála tak, aby se míza v každé větvi okamžitě změnila v páru. Udělej to.“

Egwain si šokované uvědomila, že touží udělat, co jí Renna nařizuje. Neusměrňovala, dokonce se saidaru ani nedotkla, už dva dny. Přání naplnit se jedinou silou ji roztřáslo. „Já,“ – ve vteřince zavrhla „to neudělám". Rány, které nebyly vidět, ji stále pálily a připomínaly jí, aby nebyla tak hloupá – „nemůžu,“ řekla místo toho. „Je to moc daleko a já jsem ještě nikdy nic takového nezkoušela.“

Jedna ze sul’dam se chraplavě rozesmála a Alwhin řekla: „Nikdy se o to ani nepokusila.“

Renna téměř smutně potřásla hlavou. „Když je někdo sul’dam dost dlouho,“ obrátila se k Egwain, „dokáže na damane pár věcí poznat i bez náramku, ale s náramkem vždycky bezpečně víš, jestli se damane pokusila usměrňovat. Nikdy mi nesmíš lhát, ani žádné sul’dam.“

Náhle byly neviditelné důtky zpátky a všude ji tloukly. S křikem se pokusila Rennu uhodit, ale sul’dam její pěst ledabyle odrazila hůlkou. Pobídla Belu, ale sul’dam ji málem strhla vodítkem ze sedla. Egwain zoufale sáhla po saidaru, hodlajíc ublížit Renně natolik, aby přestala, udělat jí to, co Renna dělala jí. Sul’dam suše potřásla hlavou. Egwain zavyla, jak ji náhle začalo pálit celé tělo. Teprve když se zcela odtáhla od saidaru, přestalo ji pálit, ale neviděné rány pršely dál s nezmenšenou silou a rychlostí. Snažila se zakřičet, že to zkusí, jen když toho Renna nechá, ale dokázala jenom kvílet a svíjet se.

Matně si uvědomila, že Min rozzlobeně křičí a snaží se zajet k ní, načež jí Alwhin vytrhla otěže z rukou a jiná sul’dam ostře promluvila se svou damane, která se podívala na Min. A pak se rozkřičela i Min a mávala rukama, jako by se snažila chránit před ranami či bodavým hmyzem. Přes vlastní bolest připadala Egwain ta Minina vzdálená.

Jejich křik přiměl některé vojáky se otočit. Vzápětí se rozesmáli. Jak sul’dam zacházejí s damane, do toho jim nic nebylo.

Egwain připadalo, že to trvá již celou věčnost, ale nakonec to skončilo. Ležela zesláblá na sedlové hrušce, tváře vlhké od slz, a vzlykala Bele do hřívy. Kobylka neklidně zařehtala.

„Je dobře, že máš odvahu,“ řekla Renna klidně. „Nejlepší damane jsou z těch, které mají odvahu a které je třeba zlomit.“

Egwain zavřela oči. Přála si, aby mohla zavřít i uši, aby neslyšela Rennu. Musím se dostat pryč. Musím, ale jak? Nyneivo, pomoz mi. Světlo, kéž mi někdo pomůže.

„Budeš jedna z nejlepších,“ řekla Renna spokojeně. Pohladila Egwain po vlasech, panička uklidňující pejska.

Nyneiva se naklonila ze sedla a vyhlédla zpoza stěny keřů s pichlavými lístky. Viděla jen roztroušené stromy, některé již se žloutnoucím listím. Travnaté pláně a keříky mezi nimi byly prázdné. Kromě slábnoucího sloupu kouře stoupajícího z kaliny a vlnícího se ve větru, se nikde nic nehýbalo.

To bylo její dílo, hořící kalina, i blesk z čisté oblohy a pár dalších věcí, které by ji nikdy ani nenapadlo zkoušet, dokud to ty dvě ženské nezkusily na ní. Měla dojem, že nějak musejí spolupracovat, i když jejich vzájemný vztah nechápala. Zřejmě k sobě byly uvázané. Jedna měla obojek, ale druhá byla také připoutaná. Čím si Nyneiva jistá byla, tak tím, že jedna nebo obě jsou Aes Sedai. Sice si je nemohla pořádně prohlédnout, aby se podívala na záři vznikající při usměrňování, ale musela tam být.

O tomhle s potěšením povykládám Sheriam, řekla si v duchu suše. Aes Sedai přece nepoužívají sílu jako zbraň.

Ona to tedy udělala. S tím bleskem je aspoň srazila k zemi a viděla i jednoho z vojáků, tedy spíš jeho tělo, celé ohořelé od světelné koule, které vytvořila a házela po svých pronásledovatelích. Teď už ale delší dobu žádného cizince neviděla.

Na čele jí vyvstal pot a všechen nebyl jen od námahy. Spojení se saidarem se přerušilo a ona se ho nedokázala znovu dotknout. V té první chvíli, kdy si uvědomila, že je Liandrin zradila, tu saidar byl dřív, než to poznala, a jediná síla ji zaplavila jako příval. Připadalo jí, že dokáže všechno. A dokud ji pronásledovali, doplňoval sílu vztek z toho, že ji honí jako zvíře. Teď pronásledování ustalo. Čím déle neviděla nepřítele, na něhož by mohla udeřit, tím větší si dělala starosti, že se k ní nějak dostali, a tím větší měla obavy, co provedli Egwain, Elain a Min. Teď musela přiznat, že cítí hlavně strach. Strach o ně, strach o sebe. Potřebovala hněv.

Za stromem se cosi pohnulo.

Nyneiva zadržela dech a snažila se dostat k saidaru, ale všechna cvičení, která ji Sheriam a ostatní učily, všechno to o kvítcích otvírajících se v mysli, všechny představy toků, které zadržuje jako břehy, nebyly k ničemu. Cítila ho, cítila pravý zdroj, ale nemohla se ho dotknout.

Zpoza stromu opatrně vystoupila Elain a Nyneiva si vydechla úlevou. Dědička měla potrhané a špinavé šaty, zlaté vlasy jako vrabčí hnízdo plné kousků kůry a listí a oči měla rozšířené jako vyplašená laňka, ale krátkou dýku držela pevně v ruce. Nyneiva zatahala za otěže a vyjela na otevřené prostranství.

Elain nadskočila a pak si sáhla na hrdlo a zhluboka se nadechla. Nyneiva sesedla a obě ženy se objaly, utěšujíce se navzájem.

„Na chvilku,“ řekla Elain, když se nakonec pustily, „jsem si myslela, že tě... Víš, kde jsou? Pronásledovali mě dva muži. Ještě chvíli, a byli by mě chytili, ale ozvalo se troubení rohu a oni otočili koně a odcválali. Viděli mě, Nyneivo, a prostě odjeli.“

„Já ho taky slyšela, a od té doby jsem nikoho neviděla. Viděla jsi Egwain nebo Min?“

Elain zavrtěla hlavou a sklesle se posadila na zem. „Ne od... Ten chlap srazil Min k zemi. A jedna z těch ženských se snažila nasadit Egwain něco kolem krku. Víc jsem toho neviděla, protože jsem utekla. Nemyslím, že se z toho dostaly, Nyneivo. Měla jsem něco udělat. Min sekla toho, co mě držel, do ruky, a Egwain... prostě jsem utekla, Nyneivo. Uvědomila jsem si, že jsem volná, a utíkala jsem. Máti si měla raději vzít Garetha Brynea a mít další dceru, jak nejdřív mohla. Já se pro trůn nehodím.“

„Nebuď husa,“ řekla jí Nyneiva ostře. „Nezapomeň, že mám mezi bylinkama taky balíček kořene ostropysku.“ Elain držela hlavu v dlaních a výhrůžka ji dokonce ani nepřiměla se ohradit. „Poslouchej, holka. Viděla jsi snad mě, jak bojuju s dvaceti nebo třiceti ozbrojenými muži, a to ani nemluvím o Aes Sedai? Kdybys byla čekala, tak bys nejspíš taky upadla do zajetí. Pokud by tě rovnou nezabili. Zdálo se, že z nějakýho důvodu se zajímají o mě a o Egwain. Ani jim nemuselo záležet na tom, jestli zůstaneš naživu nebo ne.“ Proč se tak zajímali o Egwain a o mě? Proč zvlášť o nás? Proč to Liandrin udělala? Proč? Neměla víc odpovědí, než když se na to stejné ptala sama sebe poprvé.

„Kdybych zemřela ve snaze jim pomoci –“ začala Elain.

„– tak bys byla mrtvá. A tudíž k ničemu ani sobě, ani jiným. Teď vstaň a opraš se.“ Nyneiva prohrabala sedlové brašny, hledajíc kartáč na vlasy. „A uprav si vlasy.“

Elain se pomalu zvedla a s úsměvem si vzala kartáč. „Mluvíš jako Lini, moje stará chůva.“ Začala si rozčesávat vlasy, a jak zatahala za spletené chumáče, trhla sebou. „Ale jak jim pomůžeme, Nyneivo? Můžeš být silná jako hotová sestra, když jsi rozzlobená, ale oni mají také ženy, které umějí usměrňovat. Myslím, že to nejsou Aes Sedai, ale jako by byly. Dokonce ani nevíme, kam je odvedli.“

„Na západ,“ řekla Nyneiva. „Ta potvora Suroth mluvila o Falme, a to je vůbec nejdál na západ na Tomově Hlavě. Půjdeme do Falme. Doufám, že je tam i Liandrin. Přinutím ji litovat dne, kdy se její matka poprvé podívala na jejího tátu. Ale nejdřív bychom si měly najít nějaký venkovský šaty. Viděla jsem ve Věži nějaký ženy z Tarabonu a Arad Domanu a ty rozhodně nenosily nic takovýho, jako je to, co máme na sobě. Ve Falme by v nás okamžitě poznali cizinky.“

„Domanské šaty mi nevadí – i když máti by určitě dostala záchvat, kdyby zjistila, že jsem je někdy měla na sobě, a Lini by mě na to nikdy nenechala zapomenout – ale i kdybychom našly nějakou vesnici, můžeme si nové šaty dovolit? Nemám tušení, kolik peněz máš ty, ale já mám jenom deset zlatých marek a možná dvakrát tolik ve stříbře. To by nám mělo vydržet tak na dva tři týdny, ale nevím, co budeme dělat pak.“

„Pár měsíců jako novicka v Tar Valonu,“ zasmála se Nyneiva, „a ty pořád myslíš jako dědička trůnu. Já nemám ani desetinu toho, co ty, ale dohromady nám to vydrží na dva i tři měsíce v pohodlí. Možná i dýl, jestli budeme opatrný. A šaty si rozhodně kupovat nehodlám, a v žádným případě ne nový. Moje šedý hedvábný šaty nám určitě pomůžou, jsou samá perla a zlatá niť. Jestli nenajdu ženskou, která by nám je vyměnila za dvoje nebo troje obyčejný, tak ti dám tenhle prsten a stanu se mladší novickou.“ Otočila se v sedle a vytáhla Elain za sebe.

„Co uděláme, až dorazíme do Falme?“ zeptala se Elain, když se usadila na širokém zadku kobyly.

„To nevím, dokud tam nebudeme.“ Nyneiva se odmlčela a zastavila koně. „Jsi si jistá, že do toho chceš jít? Bude to hodně nebezpečný.“

„Nebezpečnější, než je to pro Egwain a Min? Kdyby to bylo obráceně, ony by přišly pro nás. Vím, že ano. To tady zůstaneme celý den?“ Elain pobídla koně do kroku a kobylka vykročila.

Nyneiva otočila koně tak, aby jim slunce, kousek za vrcholem své denní dráhy, svítilo do zad. „Musíme si dávat pozor. Aes Sedai, které známe, poznají ženu, která může usměrňovat, když jenom stojí na pár kroků od ní. Tyhle Aes Sedai by nás možná dokázaly najít i v davu, jestli nás budou hledat, a radši bychom měly předpokládat, že budou.“ Egwain a mě určitě hledali. Ale proč?

„Ano. Musíme dávat pozor. Předtím jsi taky měla pravdu. Kdybychom se taky nechaly chytit, nijak bychom jim tím neprospěly.“ Elain se na chvíli odmlčela. „Myslíš, že to všechno byly lži, Nyneivo? Když nám Liandrin vykládala o tom, že je Rand v nebezpečí? A ostatní taky? Aes Sedai přece nelžou.“

Teď na oplátku mlčela Nyneiva a rozpomínala se na to, jak jí Sheriam vyprávěla o přísahách, které žena před vstupem mezi hotové Aes Sedai pronáší uvnitř ter’angrialu, který ji zavazuje, aby je plnila. Neříci jediné nepravdivé slovo. To byla jedna z přísah, ale všichni věděli, že pravda, kterou Aes Sedai vysloví, nemusí být taková, jakou si myslíte, že jste slyšeli. „Hádám, že si teď Rand ohřívá nohy před krbem urozenýho pána Agelmara ve Fal Daře,“ řekla. Nemůžu si teď kvůli němu dělat starosti. Musím myslet na Egwain a Min.

„Asi ano,“ povzdechla si Elain a poposedla si. „Jestli je to do Falme hodně daleko, Nyneivo, tak doufám, že polovinu cesty pojedu v sedle. Tohle totiž není zrovna pohodlné. A jestli necháš toho koně jít si svým krokem celou cestu, tak do Falme nikdy nedorazíme.“

Nyneiva pobídla klisnu do rychlého klusu a Elain vyjekla a zachytila se Nyneivy za plášť. Nyneiva si řekla, že část cesty pojede vzadu a nebude si stěžovat, jestli Elain nechá koně nacválat, ale většinou si vzdychání ženy nadskakující za ní nevšímala. Byla cele zaneprázdněná tím, jak doufala, že až dorazí do Falme, přestane se bát a dostane vztek.

Vítr zesílil a nesl s sebou příslib nadcházející zimy.