Velké Hledání

39 Útěk z Bílé věže

Egwain s Elain se krátce uklonily každé skupince žen, již cestou Bílou věží minuly. Je dobře, že je tu dneska tolik žen zvenčí, pomyslela si Egwain, příliš mnoho, aby každou doprovázela Aes Sedai nebo aspoň přijatá novicka. Jednotlivě i po skupinkách, oděny bohatě či chudě, v šatu půl tuctu různých zemí, některé stále uprášené po cestě, všechny se držely stranou a každá čekala, až nadejde čas, aby mohla položit své otázky některé Aes Sedai, či předložit petici. Některé ženy – dámy, obchodnice či manželky kupců – s sebou měly služebné. S peticemi přišlo dokonce i několik mužů. Ti stáli stranou, vypadali nejistě a každého si velice nervózně prohlíželi.

Nyneiva v čele upírala zrak odhodlaně kupředu, plášť za ní vlál, a ona kráčela, jako by věděla, kam jdou – což také věděla, dokud je někdo nezastaví – a měla plné právo tam jít – což však bylo samozřejmě něco zcela jiného. Oblečeny v šatech, v nichž přibyly do Tar Valonu, nevypadaly dívky na místní. Každá si vybrala ty nejlepší šaty, které měly kalhotovou sukni k jízdě na koni a plášť z jemné vlny s hustou výšivkou. Dokud se budou držet stranou, aby je nikdo nepoznal – už se vyhnuly několika známým tvářím – Egwain doufala, že se jim to podaří.

„Tohle by bylo lepší do nějakého hraběcího parku než na cestu k Tomově Hlavě,“ prohodila Nyneiva suše, když jí Egwain pomáhala s knoflíčky šedých hedvábných šatů protkávaných zlatem a s vyšitými květinami zdobenými perlami kolem pasu a na rukávcích, „ale mohlo by nám to pomoct, aby si nás nikdo nevšiml.“

Teď si Egwain posunula plášť a uhladila si vlastní zlatem vyšívané šaty ze zeleného hedvábí a ohlédla se na Elain v modrých šatech s krémově prolamovanými rukávci doufajíc, že Nyneiva měla pravdu. Zatím je všichni považovali za prosebníky, urozené dámy nebo aspoň bohaté ženy, ale stejně se od nich lišily. Egwain překvapilo, když si uvědomila v čem. Poté, co v posledních měsících nosila prostý bílý šat novicky, necítila se v hedvábí dobře.

Když procházely kolem, hlouček vesničanek ve střízlivých tmavých vlněných šatech jim udělal pukrle. Jakmile se dostaly o kousek dál, Egwain se ohlédla na Min. Min měla nohavice a mužskou košili s nabíranými rukávy schované pod chlapeckým hnědým pláštěm a kabátcem a na nakrátko ostříhaných vlasech měla naražený starý klobouk se širokou krempou. „Jedna z nás musí být sluha,“ smála se Min, když se oblékaly. „Ženy oblečené jako vy mají vždycky aspoň jednoho. Jestli budeme muset utíkat, budete si přát, abyste měly nohavice jako já.“ Teď se vlekla se čtyřmi sedlovými brašnami plnými teplého oblečení, protože než se vrátí, určitě už bude zima. Taky si připravily balíčky s jídlem, jež uzmuly v kuchyni, dost na to, aby jim vystačilo, než si budou moci nakoupit.

„Opravdu ti nemám něco vzít, Min?“ zeptala se Egwain tiše.

„Jenom se to špatně nese,“ zazubila se Min, „není to těžký.“ Zřejmě to vše pokládala za hru, nebo to aspoň předstírala. „A lidi by se určitě divili, proč taková dáma jako ty vláčí svý vlastní sedlový brašny. Můžeš si je vzít – a moje taky – až se –“ Její úsměv zmizel a ona důrazně zašeptala: „Aes Sedai!“

Egwain se otočila dopředu. Proti nim přicházela Aes Sedai s rovnými černými vlasy a pletí barvy zašlé slonoviny a naslouchala ženě v hrubých vesnických šatech a záplatovaném plášti. Aes Sedai si jich zatím nevšimla, ale Egwain ji poznala. Byla to Takima z hnědého adžah, která v Bílé věži vyučovala dějinám Aes Sedai a která své žačky poznala na sto kroků.

Nyneiva bez zpomalení zahnula do boční chodby, ale tamtudy zrovna spěchala jedna z přijatých, vyčouhlá dívka, která se neustále mračila, vlekouc za ucho novicku s ruměnými lícemi.

Egwain musela polknout, než mohla promluvit. „To byla Irella a Elsa. Myslíte, že si nás všimly?“ Nedokázala se přimět, aby se ohlédla.

„Ne,“ řekla po chvíli Min. „Viděly jenom naše šaty.“ Egwain si úlevou dlouze vydechla a slyšela, že Nyneiva udělala totéž.

„Než dorazíme ke stájím, pukne mi srdce,“ zamumlala Elain. „To je dobrodružství vždycky takové, Egwain? Že máš srdce až v krku a sevřený žaludek?“

„Asi ano,“ odpověděla pomalu Egwain. S těžkým srdcem si uvědomila, že kdysi po dobrodružství dychtila, chtěla provádět něco nebezpečného a vzrušujícího, jako hrdinové z příběhů. Teď byla přesvědčená, že vzrušující je, nač si člověk vzpomněl, když se ohlédl zpátky, a příběhy vynechávaly hodně nepříjemných věcí. Také to sdělila Elain.

„Stejně,“ prohlásila dědička odhodlaně, „Ještě nikdy jsem žádné opravdové vzrušení nezažila, a žádné nezažiju, dokud do toho bude moci máti mluvit. Což bude trvat do té doby, než usednu na trůn sama.“

„Buďte zticha, vy dvě,“ sykla Nyneiva. Pro změnu teď byly na chodbě samy, v dohledu nebyl nikdo. Nyneiva ukázala k úzkému schodišti. „Tohle je to, co potřebujeme. Jestli jsem se úplně neztratila při tom, jak jsme pořád zahýbaly.“

Vydala se vzhůru po schodech, jako by si přesto byla jistá, a ostatní ji následovaly. Malé dveře u paty schodiště opravdu vedly na uprášený dvorek vedle jižní stáje, kde měly ustájeny koně novicky, tedy ty, které nějaké koně měly, do té doby, než je opět potřebovaly. K čemuž obvykle došlo tehdy, kdy postoupily mezi přijaté novicky, nebo je poslaly domů. Za dívkami se nyní zvedala mohutná zářící Bílá věž. Pozemky k ní patřící zabíraly mnoho honů okolo a hradby kolem nich by zahanbily nejedno slušné město.

Nyneiva nakráčela do stáje, jako by jí patřila. Vonělo to tu senem a koňmi a dozadu do stínů s pruhy světla, dopadajícího sem zamřížovanými okénky u stropu, se táhly dvě řady stání. Kupodivu kosmatá Bela a Nyneivina bělka byly obě ustájeny kousek ode dveří. Bela natáhla hlavu nad dvířka svého stání a tiše na Egwain zaržála. V dohledu byl jenom jeden štolba, příjemně vypadající chlapík s prošedivělým vousem, žvýkající stéblo slámy.

„Chceme nasedlat koně,“ nařídila mu Nyneiva svým nejvelitelštějším tónem. „Tyhle dva. Min, najdi svýho a Elainina koně.“ Min shodila sedlové brašny a zatáhla Elain hlouběji do stáje.

Stájník se za nimi mračil a pomalu vytáhl stéblo z úst. „To musí být nějaká chyba, má paní. Tahle zvířata –“

„– jsou naše,“ prohlásila Nyneiva pevně a založila si ruce, takže byl jasně vidět prsten s hadem. „A ty je hned osedlej.“

Egwain zadržela dech. Jejich poslední naděje byla, že se, pokud to projde, bude Nyneiva vydávat za Aes Sedai, kdyby snad narazily na někoho, kdo by jim dělal potíže, a byl jí to ochoten spolknout. U žádné Aes Sedai ani u přijaté novicky by jí to samozřejmě neprošlo, ale stájník...

Muž se podíval na Nyneivin prsten a pak na ni. „Řekli mi dva,“ prohlásil nakonec, a zřejmě na něj Nyneiva žádný dojem neudělala. „Jedné přijaté a jedné novicky. O tom, že budete čtyři, řeč nebyla.“

Egwain se chtělo smát. Ovšem, Liandrin si nemyslela, že by si koně dokázaly opatřit samy.

Nyneiva se zatvářila zklamaně a promluvila ještě ostřejším hlasem. „Ty vyveď koně a osedlej je, nebo budeš potřebovat Liandrinino léčení, jestli ti ho vůbec bude ochotná poskytnout.“

Štolba chtěl něco poznamenat o Liandrin, ale když viděl, jak se Nyneiva tváří, bez dalšího slova se postaral o koně, jen si pro sebe cosi mumlal, ale tak tiše, že to žádná z dívek nezaslechla. Min s Elain se vrátily se svými oři ve chvíli, kdy stájník dotahoval druhou podpínku. Min vedla vysokého šedého valacha a Elain měla hnědou kobylku s labutím krkem.

Když všechny seděly v sedle, Nyneiva se opět obrátila ke štolbovi. „Bezpochyby ti bylo řečeno, abys o tomhle mlčel, a na tom nic nemění, jestli jsme dvě nebo dvě stovky. Pokud bys snad měl jiný názor, uvědom si, co by ti Liandrin udělala, kdybys jen cekl o tom, o čem máš mlčet.“

Když vyjely, Elain stájníkovi hodila minci a zamumlala: „Za tvé starosti, dobrý muži. Provedl jsi to dobře.“ Venku zachytila Egwainin pohled a usmála se. „Máti říká, že cukr a bič jsou vždycky lepší než jenom bič.“

„Doufám, že ani jedno nebudeme potřebovat, až dorazíme k hlídkám,“ podotkla Egwain. „Doufám, že s nimi si Liandrin promluvila taky.“

U Tarlomenovy brány ve vysoké jižní hradbě se však nedalo poznat, zda se strážnými někdo mluvil či nikoliv. Strážní čtveřici žen jen zamávali a krátce se poklonili, ani se na ně nepodívali podruhé. Měli zadržovat nebezpečné lidi venku. Očividně neměli žádné rozkazy ohledně toho, že by měli někoho držet uvnitř.

Chladný vítr vanoucí od řeky poskytl dívkám důvod stáhnout si cestou městem kapuce plášťů do čela. Zvonění podkov jejich koní na dláždění se ztrácelo v hučení davů lidí hrnoucích se ulicemi a v hudbě, která se linula z některých stavení, kolem nichž projížděly. Kolem jezdkyň se jako řeka kolem skaliska rozděloval shluk lidí oděných v šatu nejrůznějších zemí, od tmavé střízlivé módy cairhienské po jasné zářivé barvy Toulavého lidu včetně všech odstínů a střihů mezi tím, ale dívky stejně nemohly jet rychleji než pomalým krokem.

Egwain nevěnovala nejmenší pozornost slavným věžím s visutými můstky ani budovám, které vypadaly spíš jako zpěněné vlny, větrem obroušená skaliska či roztodivné lastury než něco postaveného z kamene. Aes Sedai často chodívaly do města a v tomhle davu se mohly některé ocitnout tváří v tvář, než bys řekl švec. Egwain si po chvíli uvědomila, že ostatní dívky dávají stejně dobrý pozor jako ona, ale stejně se jí ulevilo, když se na dohled objevil ogieří háj.

Nad střechami domů již byly vidět velké stromy se svými rozložitými korunami, zabírajícími stovky sáhů i víc. Vysokánské duby, jilmy, kaliny a jedle pod nimi vypadaly jako trpaslíci. Kolem háje, jenž měl dobré dvě míle napříč, se tyčila zeď, ale byly to vlastně jen řady vinutých kamenných oblouků, z nichž každý měl pět sáhů na výšku a dvakrát tolik na šířku. Před zdí se na ulici hemžili lidé, vozy a kočáry, kdežto za ní ležela skoro divočina. Háj nevypadal ani jako upravený park, ani jako neuspořádaná houština uprostřed lesa. Spíš vypadal jako vzor přírody, jako by to měl být dokonalý les, nejkrásnější les, jaký by mohl být. Některé lístky již začaly měnit barvu, a na Egwain to působilo dojmem, že dokonce i záblesky oranžové, žluté a červené mezi zelení jsou dokonalým ztělesněním podzimu.

Občas někdo zašel i do oblouků, ale nikdo se neohlédl, když pod stromy vjely čtyři ženy. Město se rychle ztrácelo z dohledu, dokonce i jeho hluk v háji utichal. Po deseti krocích jako by se ocitly na míle od nejbližšího města.

„Severní okraj háje, říkala,“ mumlala si Nyneiva a rozhlížela se kolem. „Odsud dál na sever už není nic, jen –“ zarazila se, protože z houštiny černého bezu vyrazili dva koně, tmavá lesklá klisna pod sedlem a lehce naložený nákladní kůň.

Tmavá klisna se vzepjala a zahrabala kopyty ve vzduchu, když jí Liandrin prudce přitáhla otěže. Aes Sedai byla vzteky bez sebe. „Řekla jsem vám, abyste o tomhle nikomu neříkaly! Nikomu!“ Egwain si všimla naložených tyčí a přišlo jí to zvláštní.

„Tohle jsou přítelkyně,“ začala Nyneiva škrobeně, ale Elain ji přerušila.

„Odpusť nám, Liandrin Sedai. Ony nám nic neřekly, slyšely jsme vás. Nechtěly jsme poslouchat něco, co bychom neměly slyšet, ale stejně jsme to slyšely. A také chceme pomoci Randovi al’Thorovi. A těm druhým chlapcům samozřejmě také,“ dodala rychle.

Liandrin se podívala na Elain a Min. Mezi větvemi šikmo pronikalo pozdně odpolední slunce a jejich tváře byly skryty ve stínu kapuci. „Takže,“ řekla nakonec s pohledem stále upřeným na druhé dvě ženy, „zařídila jsem, aby se o vás dvě postaraly, ale když už jste tady, nevadí. Na tuhle cestu mohou jít čtyři stejně dobře jako dvě.“

„Postaraly, Liandrin Sedai?“ ozvala se Elain. „Tomu nerozumím.“

„Dítě, o tobě a té druhé je známo, že jste přítelkyně těchhle dvou. Nemyslíte, že by vám kladly otázky, až by zjistily, že ony zmizely? Myslíš si, že by na tebe byly černé adžah milé jenom proto, že jsi dědička trůnu? Kdybys byla zůstala v Bílé věži, možná by ses nedožila rána.“ To všechny dívky na chvíli umlčelo, ale Liandrin vzápětí otočila koně a zavelela: „Pojeďte za mnou!“

Aes Sedai je vedla hlouběji do háje, až narazily na vysoký železný kovaný plot zakončený jako břitva ostrými hroty. Plot zřejmě ohraničoval velké prostranství a napravo a nalevo mizel mezi stromy. V plotě byla branka zabezpečená velkým zámkem. Liandrin jej odemkla velkým klíčem, který vytáhla z pláště, a pokynula dívkám, aby vjely dovnitř, načež za nimi zase zamkla a hned jela dál. Na větvi nad nimi zašvitořila veverka a odněkud bylo slyšet ostré bušení datla.

„Kam jedeme?“ chtěla vědět Nyneiva. Liandrin neodpověděla a Nyneiva se rozzlobeně ohlédla na ostatní. „Proč jedeme hlouběji do lesa? Abychom mohly opustit Tar Valon, musíme přejet most nebo použít loď, a tady žádný most nebo loď není –“

„Je tu tohle,“ oznámila Liandrin. „Plot brání ve vstupu těm, kdo by si mohli ublížit, ale my to dnes potřebujeme.“ Ukazovala na vysokou silnou desku zřejmě z kamene, která stála na užší hraně a po jedné straně měla složitý reliéf lián a lístků.

Egwain se stáhlo hrdlo. Náhle věděla, proč Liandrin vzala lucerny, a nelíbilo se jí to. Zaslechla šeptat Nyneivu. „Brána.“ Obě se na Cesty pamatovaly až příliš dobře.

„Jednou jsme to zvládly,“ říkala to sobě stejně jako Nyneivě, „tak to zvládneme i podruhé.“ Jestli nás Rand a ostatní potřebují, musíme jim pomoci. Tak je to prosté.

„Je to opravdu...?“ začala Min přidušeným hlasem, ale dokončit větu nedokázala.

„Brána,“ vydechla Elain. „Netušila jsem, že se Cesty ještě dají použít. Tedy rozhodně jsem vůbec netušila, že je dovoleno je používat.“

Liandrin již sesedla a sundala z rytiny trojlístek avendesory. Velká křídla z propletených lián se začala otevírat a za nimi se objevilo něco, co připomínalo matné stříbrné zrcadlo, které nejasně odráželo, co bylo před ním.

„Nemusíte chodit,“ řekla Liandrin. „Můžete tu na mě počkat, bezpečně za plotem, dokud pro vás nepřijdu. Nebo vás možná černé adžah najdou dřív než ostatní.“ Její úsměv vůbec nebyl milý. Za ní se brána otevřela dokořán a křídla se zastavila.

„Neříkala jsem, že nepůjdeme,“ řekla Elain, ale toužebně se ohlédla k lesu.

„Jestli to máme udělat,“ pravila chraptivě Min, „tak do toho.“ Zírala na bránu a Egwain měla dojem, že slyší, jak Min bručí: „Světlo tě spal, Rande al’Thore.“

„Já musím jít poslední,“ řekla Liandrin. „Takže všechny dovnitř. Půjdu za vámi.“ Teď se také ohlížela k lesu, jako by se bála, že by je mohl někdo sledovat. „Rychle! Rychle!“

Egwain nevěděla, co Liandrin čeká, že uvidí, ale ať by byl přišel kdokoliv, byl by jim zabránil použít bránu. Rande, ty tupohlavý pitomče, pomyslela si, proč se nemůžeš aspoň jednou dostat do potíží, kdy bych se nemusela chovat jako hrdinka z příběhů?

Pobídla Belu do kroku a kosmatá kobylka, čiperná po delším pobytu ve stáji, poskočila dopředu.

„Pomalu!“ křikla Nyneiva, ale bylo pozdě.

Egwain s Belou se řítily ke svému vlastnímu matnému odrazu. Dva kosmatí koně se dotkly nosy a jako by vplouvaly jeden do druhého. Když Egwain splývala se svým vlastním odrazem, zamrazilo ji. Čas jako by plynul pomaleji, jako kdyby ji chlad zahaloval po kousíčcích, a jeden každý kousíček zabral celé dlouhé, nekonečné minuty.

Náhle Bela v černočerné tmě klopýtla pohybujíc se tak rychle, že jí Egwain málem přeletěla přes hlavu. Kobylka se zastavila a třásla se, zatímco Egwain spěšně sesedala a potmě jí osahávala nohy, aby zjistila, jestli si neublížila. Byla za tmu skoro vděčná, protože zakryla její znachovělé tváře. Věděla, že čas, stejně jako vzdálenosti, jsou na Cestách jiné. Pohnula se bez přemýšlení.

Kolem byla všude tma, jen obdélník otevřené brány z této strany připomínal okno z kouřového skla. Dovnitř brána nevpouštěla světlo – černota jako by se tiskla přímo na ni – ale Egwain skrze otvor viděla ostatní, pohybující se pomalu, jako postavy ve špatném snu. Nyneiva trvala na tom, že rozdá tyče s lucernami a zapálí je. Liandrin nepůvabně souhlasila, zřejmě naléhala, že si musejí pospíšit.

Když bránou prošla Nyneiva – vedouc svou bělku pomalým krokem – Egwain ji málem objala a přinejmenším polovina její radosti vyvěrala z lucerny, kterou Nyneiva nesla. Lucerna vytvářela menší jezírko světla, než by měla – temnota se tlačila na světlo a snažila se ho vtisknout zpět do lucerny – ale Egwain už začínala mít dojem, že se temnota tlačí na ni samotnou, jako by byla hmotná. Nicméně spokojila se s prohlášením: „Bela je v pořádku a já si nesrazila vaz, i když jsem si to nejspíš zasloužila.“

Kdysi bývalo na Cestách světlo, než byla pošpiněna jediná síla, pomocí níž byly vytvořeny, než je špína, kterou Temný seslal na saidín, začala kazit.

Nyneiva Egwain strčila tyč s lucernou do rukou a otočila se, aby ze sedla sundala další. „Pokud víš, co bys zasloužila,“ zabručela, „tak si to nezasloužíš.“ Náhle se zahihňala. „Občas si myslím, že u zrodu titulu vědma stála podobná rčení víc než cokoliv jiného. No, tady je další. Ty si srazíš vaz a já ti ho spravím, aby sis ho mohla příště srazit zas.“

Říkala to lehce a Egwain se také smála – dokud si neuvědomila, kde je. Nyneivě veselí také dlouho nevydrželo.

Min s Elain prošly bránou váhavě. Svoje koně vedly za sebou, nesly zapálené lucerny a očividně čekaly, že tu budou přinejmenším číhat nějaké obludy. Zprvu se jim ulevilo, když kromě temnoty nic jiného nenašly, ale tíha tmy brzy způsobila, že začaly nervózně přešlapovat. Liandrin vrátila list avendesory na místo a projela zavírající se bránou, vedouc nákladního koně.

Liandrin ani nepočkala, až se brána zcela zavře, jen beze slova hodila otěže nákladního koně Min, vydala se podél bílé čáry, která byla matně vidět ve světle luceren, a zamířila tak na Cesty. Podlaha vypadala jako z kamene, celá poďobaná a vyžraná kyselinou. Egwain se spěšně vyškrábala Bele na hřbet, ale Aes Sedai následovaly všechny dívky vcelku dost rychle. Ze světa jako by nic nezbylo, jen drsná podlaha pod kopyty koní.

Bílá čára vedla rovně jako když střelí tmou k velké kamenné desce pokryté ogieřími písmeny vyloženými stříbrem. Na některých místech však byl nápis porušen stejnými dolíčky, jaké hyzdily podlahu.

„Ukazatel,“ zamumlala tiše Elain, obrátila se v sedle a nejistě se rozhlížela kolem. „Elaida mi něco málo o Cestách prozradila. Moc toho ale neříkala. Ne dost,“ dodala pochmurně. „Nebo zase až moc.“

Liandrin klidně srovnala ukazatel s pergamenem, který nacpala zpátky do kapsáře dřív, než se na něj Egwain stačila podívat.

Světlo luceren jako by na kraji ostře končilo, místo aby se postupně vytrácelo, ale stačilo, aby Egwain, když je Aes Sedai odváděla od ukazatele, zahlédla silnou kamennou balustrádu, místy také vyžranou. Ostrov, tak to nazvala Elain. Díky temnotě se nedalo pořádně odhadnout, jak je ostrov vlastně velký, ale Egwain usoudila, že asi sto kroků napříč.

Balustrádu protínaly kamenné můstky a plošiny, každá s kamenným sloupem označeným jedinou linkou ogieřího písma. Mosty jako by se klenuly do prázdna. Plošiny vedly nahoru i dolů. Jak projížděly kolem, nezahlédly z nich víc než začátek.

Liandrin se zastavila, jen aby se podívala na kamenné sloupy, a pak zabočila na plošinu vedoucí dolů a brzy kolem nich byla jen plošina sama a temnota. Všude viselo dusivé ticho. Egwain měla pocit, že dokonce ani klapot kopyt na hrubém kameni se nenese příliš daleko za okruh světla.

Plošina vedla pořád dolů a zatáčela pořád dokola, až vyústila na jiném ostrově s rozlámanou balustrádou mezi můstky a dalšími plošinami. Zdejší ukazatel Liandrin opět srovnala s pergamenem. Ostrov působil dojmem pevného kamene, stejně jako ten první. Egwain si toužebně přála, aby si nebyla tolik jistá, že první ostrov jim visí přímo nad hlavou.

Náhle promluvila Nyneiva a nahlas vyslovila Egwaininy obavy. Mluvila sice pevným jistým hlasem, ale uprostřed věty se zarazila a polkla.

„To – to by mohlo být,“ usoudila slabým hláskem Elain. Zvedla oči a rychle je zase sklopila. „Elaida říkala, že přírodní zákony na Cestách neplatí. Aspoň ne tak, jako venku.“

„Světlo!“ zamumlala Min a pak zvedla hlas. „Jak dlouho tu podle tebe musíme zůstat?“

Medové copy Aes Sedai zavířily, jak se k nim Liandrin prudce otočila. „Dokud vás nevyvedu,“ řekla stroze. „Čím víc mě obtěžujete, tím déle to bude trvat.“ A znovu se dala do zkoumání svého pergamenu a ukazatele.

Egwain i ostatní dívky mlčely.

Liandrin putovala od ukazatele k ukazateli, po plošinách a můstcích, které jako by bez opory vedly nekonečnou tmou. Aes Sedai nevěnovala dívkám pozornost a Egwain náhle napadlo, jestli by se Liandrin vrátila, kdyby se některá z nich opozdila. Ostatní nejspíš přemýšlely o tomtéž, protože všechny jely v těsném hloučku těsně za ocasem tmavé klisny.

Egwain překvapilo, když si uvědomila, že ji to pořád přitahuje k saidaru, cítila přítomnost ženské poloviny pravého zdroje i touhu po něm, toužila usměrňovat jeho proudění. Předtím byla přesvědčená, že Temného špína na Cestách jej před ní zakryje. Jistým způsobem tu špínu cítila. Byla slabá a neměla nic společného se saidarem, ale Egwain si byla jistá, že kdyby tady sáhla po pravém zdroji, bylo by to, jako by ponořila ruku do ohavného mastného kouře, aby dosáhla na čistý šálek. Ať by udělala cokoliv, bylo by to pošpiněno. Poprvé za celé týdny neměla potíže vábení saidaru odolat.

Na světě venku už musela být dávno tma, když Liandrin náhle na jednom z ostrovů sesedla a oznámila, že se tu zastaví na večeři a přespí tu a že jídlo je na nákladním koni.

„Rozdělte to,“ řekla, neobtěžujíc se některé přikázat přímo. „Potrvá nám skoro dva dny, než dorazíme k Tomově Hlavě. Nechci, abyste tam dojely hladové, když už jste byly tak hloupé a nevzaly jste s sebou nic k jídlu.“ Rázně odsedlala a spoutala klisnu, ale pak se prostě usadila na sedlo a počkala, dokud jí některá z dívek nedonese jídlo.

Placku a sýr jí donesla Elain. Aes Sedai dala jasně najevo, že po společnosti netouží, takže se ostatní dívky najedly o kousek dál, sedíce na sedlech naskládaných těsně u sebe. Temnota za jejich lucernami byla ubohým kořením.

Po chvíli řekla Egwain: „Liandrin Sedai, co když potkáme Černý vítr?“ Min zvedla obočí a Elain vykřikla. „Moirain Sedai říkala, že se nedá zabít, dokonce se mu prý nedá ani příliš ublížit, a já cítím, jak špína tohohle místa čeká, aby mohla pokřivit vše, co s jedinou sílou podnikneme.“

„Na zdroj ani nepomyslíte, dokud vám neřeknu,“ vyjela na ni Liandrin ostře. „Jestli se některá z vás pokusí tady na Cestách usměrňovat, mohla by se zbláznit jako muž. Nemáte výcvik na to, abyste překonaly špínu mužů, kteří to tu vytvořili. Jestli se Černý vítr objeví, vyřídím to já.“ Našpulila rty a zadívala se na kousek sýra. „Moirain toho neví tolik, kolik si myslí.“ Strčila sýr do úst a usmála se.

„Nemám ji ráda,“ zamumlal Egwain dost tiše, aby ji Aes Sedai nezaslechla.

„Jestli s ní může spolupracovat Moirain,“ řekla tiše Nyneiva, „tak my můžeme taky. Ne že bych měla Moirain o moc raději než Liandrin, ale jestli se znovu začaly plést do Randových věcí...“ Odmlčela se a přitáhla si plášť k tělu. Zima sice nebyla, ale jí jaksi připadalo, že by měla být.

„Co je ten Černý vítr?“ zeptala se Min. Když jí to Elain vysvětlila, přičemž se držela hlavně toho, co říkaly Elaida a její matka, Min si povzdechla. „Vzor se má hodně z čeho zodpovídat. Nevím, jestli některý mužský za tohle stojí.“

„Nemuselas chodit,“ připomněla jí Egwain. „Mohlas kdykoliv odejít. Nikdo by se ti nepokoušel zabránit odejít z Bílé věže.“

„Ó, já jsem se mohla vytratit,“ prohodila Min suše, „stejně snadno jako ty nebo Elain. Vzor se příliš nestará o to, co chceme my. Egwain, co jestli si tě Rand i po tom všem, čím jsi kvůli němu prošla, nevezme? Co jestli se ožení s nějakou jinou ženou, kterou jsi nikdy předtím neviděla, nebo s Elain nebo se mnou? Co pak?“

Elain se zakuckala. „Máti by to neschválila.“

Egwain chvíli mlčela. Rand se možná nedožije svatby s žádnou ženou. A jestli ano... Neuměla si představit, že by někomu ublížil. Ani poté, co zešílí? Musel existovat nějaký způsob, jak to všechno zastavit, nějak to změnit. Aes Sedai toho tolik věděly, mohly toho tolik udělat. Jestli ho mohly zastavit, tak proč to neudělaly? Jediná odpověď byla, protože nemohly, a tu Egwain slyšet nechtěla.

Snažila se dodat svému hlasu lehkost. „Nejsem si jistá, jestli si ho chci vzít. Aes Sedai se vdávají jen zřídka, víš. Ale být tebou, nebo tebou, Elain, rozhodně bych si na něj nedělala zálusk. Nemyslím...“ Zarazila se a zakašlala, aby to zamaskovala. „Nemyslím, že se někdy ožení. Ale pokud ano, tak přeju tý, kterou si nakonec vezme, i kdyby to byla jedna z vás, hodně štěstí.“ Doufala, že to znělo, jako by to myslela vážně. „Je umíněný jako mezek a odmítá uznat svý chyby, ale je laskavý.“ Hlas se jí zachvěl, ale podařilo se jí zasmát.

„Můžeš klidně tvrdit, že ti na něm nezáleží,“ prohlásila Elain. „Ale podle mého názoru by se ti to líbilo ještě méně než máti. On je zajímavý, Egwain. Zajímavější než kterýkoliv muž, jakého jsem kdy potkala, i když je to jenom ovčák. Pokud budeš tak hloupá, abys ho odhodila, tak budeš moci dávat za vinu jen sama sobě, jestli se rozhodnu čelit máti a tobě. Nebylo by to poprvé, kdy by andorský princ neměl před svatbou titul. Ale ty tak hloupá nebudeš, takže se to nesnaž předstírat. Určitě se rozhodneš pro zelené adžah a uděláš ho jedním ze svých strážců. Jediné zelené adžah s jedním strážcem, které znám, jsou za něj provdané.“

Egwain se přinutila přidat se k Elain a prohlásila, že jestli se stane zelenou sestrou, bude mít deset strážců.

Min ji zamračeně pozorovala a Nyneiva zase zamyšleně sledovala Min. Dívky se odmlčely a převlékly se do vhodnějšího šatu na cestu, který vytáhly ze sedlových brašen. Nebylo snadné udržet si takovém ponurém místě dobrou náladu.

Egwain zprvu nemohla usnout, a pak spala špatně a zdály se jí ošklivé sny. Nezdálo se jí o Randovi, ale o muži s ohnivýma očima. Tentokrát neměl na obličeji masku a byl na něj strašný pohled, protože měl tvář samou hojící se popáleninu. Jen se na ni podíval a zasmál se, ale nejhorší byly sny, které následovaly, sny o tom, že je ztracena na Cestách navěky, sny, v nichž ji pronásledoval Černý vítr. Když ji Liandrin dloubla špičkou boty do žeber, aby ji vzbudila, byla skoro vděčná. Měla pocit, že vůbec nespala.

Liandrin je druhý den hnala dál, i když místo slunce měly jen lucerny, a ke spánku jim dovolila se uložit, až když se kymácely v sedlech. Kámen byl tvrdá poduška, ale Liandrin je po pár hodinách nelítostně vzbudila. Skoro ani nepočkala, než nasednou, a už vyjela dál. Plošiny a mosty, ostrovy a ukazatele. Egwain jich v té černočerné tmě viděla tolik, že už je přestala počítat. Už dávno ztratila pojem o čase. Liandrin jim dovolila jen krátké zastávky, kdy se najedly a daly odpočinout koním, a temnota je tlačila k zemi jako hmotné břímě. V sedlech všechny kromě Liandrin seděly zhroucené jako pytle obilí. Na Aes Sedai únava ani temnota zřejmě nepůsobily. Byla čerstvá jako v Bílé věži a stejně chladná. Nikoho nenechala nahlédnout do pergamenu, s nímž srovnávala ukazatele, a když se jí na něj Nyneiva zeptala, hned ho schovala s odměřeným: „Stejně bys tomu nerozuměla.“

A pak, zatímco Egwain unaveně mrkala, Liandrin odjížděla od ukazatele ne k mostu či plošině, ale podél poďobané bílé čáry vedoucí pryč do temnoty. Egwain se podívala na své přítelkyně a pak si všechny pospíšily za Aes Sedai. Před nimi, ve světle lucerny, už Liandrin sundávala lístek avendesory z reliéfu brány.

„Jsme tady,“ pravila s úsměvem Liandrin. „Konečně jsem vás přivedla tam, kam jste se měly dostat.“