Velké Hledání

10 Hledání začíná

Ingtar hned na začátku dlouhé cesty určil tempo, které bylo dost rychlé, takže si Rand trochu dělal starosti s koňmi. Zvířata mohla klusat celé hodiny, ale den ještě zdaleka nekončil a s největší pravděpodobností měly další takové dny následovat. Nicméně podle toho, jak se Ingtar tvářil odhodlaně, Rand usoudil, že snad hodlá dopadnout ty, kdož ukradli roh, hned prvního dne, první hodinu. Když si Rand vzpomněl na to, jakým hlasem Ingtar skládal přísahu amyrlin, ani ho to nepřekvapilo. Přesto však neřekl nic. Tady velel urozený pán Ingtar, a byť se k Randovi choval přátelsky, určitě by neuvítal, kdyby mu radil ovčák.

Hurin jel o krok za Ingtarem, ale byl to slídič, kdo je vedl k jihu a ukazoval Ingtarovi cestu. Krajina tu byla zvlněná, zalesněné kopce byly hustě porostlé jedlemi, cesmínami a duby, ale Hurin je vedl rovně jako když střelí, nikdy neuhnul ze směru, pouze občas obešel některý z vyšších pahorků, když bylo zřejmé, že cesta kolem bude rychlejší než přes kopec. Korouhev se šedou sovou se třepotala ve větru.

Rand se snažil jet vedle Mata s Perrinem, ale když přitáhl koni otěže, aby se k nim připojil, Mat dloubl do Perrina a Perrin váhavě odcválal do čela kolony s Matem. Rand si řekl, že nemá smysl, aby jel vzadu sám, a dojel dopředu. Mat pobídl Perrina a oba opět zpomalili, až zůstali vzadu.

Ať shoří. Chci se jenom omluvit. Rand se cítil sám. A nijak mu nepomáhalo vědomí, že to byla jeho vlastní chyba.

Na vršku jednoho kopce Uno sesedl, aby prozkoumal půdu rozrytou kopyty. Dloubl do koňských koblížků a zabručel. „Putují zatraceně rychle, můj pane.“ Mluvil, jako by křičel, i když hovořil normálním hlasem. „Nezískali jsme na ně ani hodinu. Ať shořím, my jsme na ně jednu proklatou hodinu ztratili. Takhle ty svý zatracený koně zabijí.“ Ukázal na stopu kopyt. „Tohle ale nebyl kůň. Zatracenej trollok. Jsou tady nějaký proklatý kozí nohy.“

„Doženeme je,“ prohlásil Ingtar temně.

„Naši koně to nevydrží, můj pane. Nijak nám neprospěje, když je zatraceně schvátíme, než je doženeme, můj pane. I když ty svý koně zabijí, ty zatracený trolloci vydrží dýl než koně.“

„Doženeme je. Nasedej, Uno.“

Uno se jedním očkem podíval na Randa, pak pokrčil rameny a vyšplhal se do sedla. Ingtar je rychle vedl dolů z kopce, přičemž celou cestu dolů napůl klouzal, načež vycválal na další pahorek.

Proč se na mě tak podíval, přemítal Rand. Uno byl jedním z těch lidí, kteří mu nikdy neukázali přátelskou tvář. Nebyla to Masemova otevřená nelibost. Uno se prostě nechoval přátelsky k nikomu, tedy až na pár ostřílených válečníků, kteří byli stejně prošedivělí jako on. Přece by on nevěřil těm povídačkám, že jsem urozený pán.

Uno se většinou věnoval zkoumání krajiny před nimi, ale když si všiml, že ho Rand pozoruje, upřený pohled mu oplatil a nikdy neřekl ani slovo. Nic to neznamenalo. Ingtarovi by se také podíval do očí. Tohle prostě byly Unovy způsoby.

Stezka, kterou si vybrali temní druzi – a kdo ještě, uvažoval Rand, protože si Hurin pro sebe neustále mumlal „něco horšího" – kteří ukradli Valerský roh, se nikdy nepřiblížila k žádné vesnici. Rand pár dědin zahlédl, byly umístěny na vrcholcích kopců a mezi nimi se táhly míle zvlněné krajiny, ale nikdy se nedostal dost blízko, aby rozeznal lidi v uličkách. Nebo dost blízko na to, aby si ti lidé všimli skupinky jezdců mířící na jih. Občas se na dohled objevil nějaký ten statek, na vršcích, na stráních i v údolích mezi kopci, ale žádné ze stavení s nízko sahajícími okapy a kouřícími komíny a vysokou stodolou vzadu nebylo dost blízko, aby některý sedlák mohl zahlédnout jejich kořist.

Nakonec si dokonce i Ingtar musel uvědomit, že koně nemohou udržet tempo, jímž putovali. Rand ho zaslechl, jak tiše kleje, a pak se okovanou pěstí udeřil do stehna, ale nakonec nechal všechny sesednout. Běželi dál vedouce své koně, nahoru a dolů, asi míli, pak opět nasedli a jeli dál. Pak znovu dolů a běžet. Běžet míli, jet míli. Běžet míli, pak jet.

Rand si s překvapením všiml, že se Loial zubí, když byli na zemi a dřeli se do kopce. Při jejich prvním setkání měl ogier z jízdy a koní nepříjemný pocit, dával přednost svým vlastním nohám, ale Rand si myslel, že se přes to už dávno přenesl.

„Běháš rád, Rande?“ smál se Loial. „Já ano. V Državě Šangtaj jsem byl nejrychlejší. Jednou jsem předběhl i koně.“

Rand jenom zavrtěl hlavou. Nechtěl plýtvat dechem na mluvení. Hledal Mata s Perrinem, ale ti byli pořád vzadu a mezi nimi bylo příliš mnoho mužů, aby je Rand rozpoznal. Napadlo ho, jak tohle Shienarci zvládají v tom svém brnění. Ani jeden z nich nezpomalil, ani si nestěžoval. Uno snad dokonce ani nebyl zpocený a ratiště korouhve se korouhevníkovi v rukou ani nezachvělo.

Kráčeli rychle, ale už se začalo stmívat, aniž by zahlédli z těch, které pronásledovali, něco jiného než stopy. Nakonec Ingtar nechal váhavě zastavit a na noc se utábořili v lese. Shienarci se úspornými pohyby, zrozenými z dlouhé praxe, jali připravovat ohniště a kolíky na přivázání koní. Ingtar na první hlídku postavil šest dvojic.

Rand šel ze všeho nejdřív najít v proutěných koších na nákladních koních svůj ranec. Nebylo to těžké – mezi zásobami bylo jen pár osobních ranců – ale když ho otevřel, vykřikl tak, že všichni muži v táboře vyskočili s tasenými meči.

K Randovi přispěchal Ingtar. „Co se děje? Mír, dostal se někdo skrz? Neslyšel jsem hlídky.“

„To tyhle kabáty,“ zavrčel Rand s pohledem upřeným na to, co vybalil. Jeden kabátec byl černý, vyšívaný stříbrnou nití, a ten druhý byl vyšitý zlatem. Oba měly na límcích volavky a oba byly přinejmenším stejně zdobné jako ten šarlatový, který měl právě na sobě. „Služebná mi řekla, že tu mám dva slušné, použitelné kabáty. A podívej se na to!“

Ingtar vrátil meč do pochvy na zádech. Ostatní muži se začali zase usazovat. „No, jsou použitelné.“

„Tohle si nemůžu oblíknout. Nemůžu chodit pořád takhle oblečený.“

„Můžeš si je obléknout. Kabát je kabát. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak na balení tvých věcí osobně dohlížela Moirain Sedai. Možná Aes Sedai nevědí přesně, co si muž obléká do pole.“ Ingtar se zazubil. „Až chytíme ty trolloky, třeba uspořádáme oslavu. Aspoň ty na to budeš vhodně oblečený, když už my ostatní nebudeme.“ Odkráčel zpátky k místu, kde už hořely ohně na vaření.

Rand se nepohnul od chvíle, kdy se Ingtar zmínil o Moirain. Zíral na kabátce. Co to dělá? Ať je to cokoliv, nenechám se využít. Všechno znovu zabalil a ranec nacpal zpátky do koše. Vždycky můžu chodit nahatý, pomyslel si trpce.

Shienarci se, pokud byli v poli, střídali při vaření, a když se Rand vrátil k ohňům, jídlem v kotlíku právě míchal Masema. Táborem se nesla vůně pokrmu z tuřínů, cibule a sušeného masa. Ingtar dostal jako první, pak Uno, ale všichni ostatní se postavili do řady tak, jak přišli. Masema Randovi na talíř naložil velkou naběračku dušeného masa. Rand rychle ustoupil, aby mu jídlo nepřeteklo na kabát a aby udělal místo dalšímu muži, zatímco si cucal spálený palec. Masema na něj upíral pohled a zubil se, ale jeho úsměv nikdy nedostoupil až k očím. Nakonec přistoupil Uno a jednu mu vrazil.

„Zatraceně, nemáme s sebou dost na to, abys to tu rozlíval po tý prokletý zemi.“ Jednooký muž se podíval na Randa a odešel. Masema si mnul ucho a mračil se na Randa.

Rand se připojil k Ingtarovi a Loialovi, sedícím na zemi pod košatým dubem. Ingtar měl sejmutou přilbu, teď ležela na zemi vedle něj, ale jinak byl v plné zbroji. Už tu byli Mat s Perrinem a hltali jídlo. Mat si nad Randovým kabátcem hlasitě odfrkl, ale Perrin jenom vzhlédl, a než zase sklopil zrak k talíři, jeho zlaté oči se ve slabém světle ohňů zaleskly.

Aspoň že tentokrát neodešli.

Se zkříženýma nohama se posadil vedle Ingtara naproti chlapcům. „Moc rád bych věděl, proč se na mě Uno pořád dívá. To bude tím zatraceným kabátem.“

Ingtar se s plnými ústy zamyslel a přestal žvýkat. Nakonec prohlásil: „Uno se bezpochyby diví, zda jsi hoden čepele s volavkou.“ Mat si hlasitě odfřkl, ale Ingtar klidně pokračoval dál. „Nenechej se Unem rozčílit. I k urozenému pánu Agelmarovi by se choval jako k právě narukovavšímu zelenáči, kdyby mohl. No, k Agelmarovi možná ne, ale ke všem ostatním ano. Má jazyk jako břitvu, ale udílí dobré rady. Měl by. Vojákuje už od chvíle, kdy se narodil. Naslouchej jeho radám a nevšímej si jeho jazyka a budeš s Unem vycházet bez problémů.“

„Myslel jsem, že je stejný jako Masema.“ Rand si do úst strčil plnou lžíci. Jídlo bylo horké, ale spolkl ho. Nejedli od chvíle, kdy vyjeli z Fal Dary, a Rand měl ráno příliš mnoho starostí, aby si vzpomněl na jídlo. Zakručelo mu v žaludku, takže si uvědomil, že celý den nejedl. Napadlo ho, zda by mu pomohlo, kdyby Masemovi řekl, že mu jídlo chutnalo. „Masema se chová, jako by mě nenáviděl, a já tomu nerozumím.“

„Masema sloužil tři roky na Východním Pomezí,“ vysvětloval Ingtar. „V Ankor Dailu bojoval proti Aielům.“ Lžící si zamíchal jídlo na talíři a zamračil se. „Pochop, já se na nic neptám. Pokud si Lan Dai Šan a Moirain Sedai přejí, abych tvrdil, že jste z andorského Dvouříčí, tak jste odtamtud. Ale Masema nedokáže vyhnat z hlavy Aiely, a když tě vidí...“ Ingtar pokrčil rameny. „Já se na nic neptám.“

Rand s povzdechem pustil lžíci. „Všichni si myslí, že jsem někdo, kdo nejsem. Já jsem z Dvouříčí, Ingtare. Pěstoval jsem tabák se – se svým otcem a pásl jsem jeho ovce. Tohle jsem. Sedlák a ovčák z Dvouříčí.“

„On je z Dvouříčí,“ poznamenal Mat opovržlivě. „Vyrostl jsem s ním, i když bys to teď nepoznal. A teď jsi mu do hlavy ještě nasadil ty nesmysly s Aiely, navrch k tomu všemu, co už tam má, a Světlo ví, co z toho bude. Nejspíš aielský urozený pán.“

„Ne,“ vložil se do hovoru Loial, „on tak opravdu vypadá. Pamatuješ se, Rande, jednou jsem to sám řekl, i když jsem si myslel, že to je proto, že vás lidi neznám dost dobře. Pamatuješ? ‚Až zmizí stíny, až zmizí voda, do Stínu s vyceněnými zuby, vzdorně ječíce z posledních sil, plivnout Oslepiteli do očí o Posledním dnu.‘ Pamatuješ, že, Rande?“

Rand zíral do svého talíře. Omotej si kolem hlavy šufu a budeš vypadat jako Aielan. To byl Gawyn, bratr Elain, dědičky Andoru. Všichni si myslí, že jsem někdo, kdo nejsem.

„Co to bylo?“ chtěl vědět Mat. „To o plivání Temnému do očí?“

„Aielové prohlašují, že budou tak dlouho bojovat,“ řekl Ingtar, „a to taky nepochybně budou. S výjimkou formanů a kejklířů Aielové dělí svět na dvě části. Na Aiely a na nepřátele. Z nějakého důvodu, kterému rozumí jenom Aielové, změnili před pěti sty lety názor ještě na Cairhien, ale já si nemyslím, že to ještě někdy udělají.“

„To asi ne,“ povzdechl si Loial. „Ale nechávají Tuatha’any, Kočovný lid, procházet Pustinou. A ogiery taky za nepřátele nepokládají, i když pochybuji, že by se někdo z nás chtěl do Pustin vydat. Aielové občas přicházejí do Državy Šangtaj a nakupují výzpěvné dřevo. Ale jsou to tvrdí lidé.“

Ingtar kývl. „Rád bych měl pár stejně tvrdých. Aspoň zpoloviny tak tvrdých.“

„To je vtip?“ zasmál se Mat. „Kdybych já uběhl míli se vším tím železem, co máte na sobě vy, padl bych a spal celej týden. A vy jste to míli po míli zvládali celičkej den.“

„Aielové jsou tvrdí,“ řekl Ingtar. „Muži i ženy. Já s nimi bojoval, tak to vím. Uběhnou padesát mil a pak vybojují bitvu. Roznášejí smrt, ať už se zbraní, a to kteroukoliv, tak bez ní. Tedy kromě meče. Meče se z nějakého důvodu odmítají dotknout. Nebo jezdit na koni. Ne že by to potřebovali. Pokud bys měl ty meč a Aielan holé ruce, byl by to vyrovnaný boj. Pokud bys byl dobrý. Chovají dobytek a kozy tam, kde bys ty do večera zemřel žízní. Zakopávají své vesnice do velkých skalnatých věží tam v Pustině. Jsou tam už asi tak od Rozbití. Artuš Jestřábí křídlo se je snažil dostat ven a dopadl špatně. Byla to jeho jediná větší porážka. Ve dne se vzduch v Aielské pustině chvěje žárem a za noci tam mrzne. A pak se na tebe Aiel podívá těma modrýma očima a řekne ti, že na světě není místo, kde by byl raději. A nebude lhát. Kdyby se někdy rozhodli z Pustiny vyjít, měli bychom plné ruce práce, abychom je zastavili. Aielská válka trvala tři roky, a to bojovaly jenom čtyři ze třinácti klanů.“

„Šedé oči po matce z něj ještě nedělají Aiela,“ prohlásil Mat.

Ingtar pokrčil rameny. „Jak jsem říkal, já se na nic neptám.“

Když se Rand konečně uložil ke spánku, hlavou se mu honily nevítané myšlenky. Budeš vypadat jako Aielan. Moirain Sedai chce, abych říkal, že jste z Dvouříčí. Aielové pustošili zemi celou cestu až k Tar Valonu. Narozen na svazích Dračí hory. Drak Znovuzrozený.

„Nenechám se využít,“ zamumlal, ale spánek ještě dlouho nepřicházel.

Ingtar ráno zrušil tábor dlouho před svítáním. Posnídali a na jih vyrazili, když mraky na východě stále ještě měly červenou barvu vycházejícího slunce a na listech a na trávě byla rosa. Tentokrát Ingtar vyslal dopředu zvědy, a i když jeli rychle, už to nebylo tempo, které by ničilo koně. Ingtar si zřejmě uvědomil, že to za jeden den nestihnou. Hurin říkal, že stezka pořád vede na jih. Dvě hodiny po východu slunce se cvalem vrátil jeden ze zvědů.

„Opuštěný tábor před námi, můj pane. Hned na támhletom vršku. Včera v noci jich tam muselo být aspoň třicet nebo čtyřicet, můj pane.“

Ingtar pobídl koně ostruhami, jako by mu oznámili, že tam temní druzi stále ještě jsou, a Rand s ním musel držet krok, jinak by ho udupali Shienarci, kteří cválali do kopce za ním.

K vidění tu toho mnoho nebylo. Studený popel táborových ohňů, dobře ukrytých mezi stromy, a něco, co vypadalo, jako zbytky odhozeného jídla. Hromada odpadků příliš blízko ohňů, která se již hemžila bzučícími mouchami.

Ingtar nechal ostatní zastavit o kousek dál a sesedl, aby si s Unem tábor prohlédli a prozkoumali půdu. Hurin objížděl tábořiště a čenichal. Rand svého hřebce zastavil spolu s ostatními muži. Nijak netoužil po bližším pohledu na místo, kde tábořili trolloci a temní druzi. A mizelec. A něco ještě horšího.

Mat se na vrcholek kopce vyškrábal po svých a teď se procházel po tábořišti. „Tak takhle vypadá tábor temných druhů? Trochu to tu smrdí, ale nemůžu říct, že by to tu vypadalo jinak než jakejkoliv jinej tábor.“ Kopl do hromady popela, až se vyvalila ohořelá kost, a sehnul se, aby ji zvedl. „Co ti temní druzi jedí? Nevypadá to jako kost z ovce nebo z krávy.“

„Tady někoho zabili,“ poznamenal Hurin zachmuřeně. Utíral si nos kapesníkem. „Bylo to horší než obyčejná vražda.“

„Byli tu trolloci,“ dodal Ingtar a upřeně se podíval na Mata. „Hádám, že dostali hlad, a temní druzi byli po ruce.“ Mat zčernalou kost upustil. Vypadal, že se mu udělalo špatně.

„A už nejedou na jih, můj pane,“ řekl Hurin. Tím si získal všeobecnou pozornost. Hurin ukázal zpátky směrem k severovýchodu. „Možná se rozhodli přece jenom vyrazit k Morně. Obcházejí nás. Možná se nás jenom tím, že mířili na jih, snažili setřást.“ Ale neznělo to, jako by tomu věřil. Mluvil dost udiveně.

„Ať už se snaží udělat cokoliv,“ prskl Ingtar, „chci je hned. Nasedat!“

Ale asi o hodinu později Hurin přitáhl otěže. „Zase změnili směr, můj pane. Už zas míří na jih. A zabili tady někoho dalšího.“

V úžlabině mezi dvěma kopci nebyl žádný popel, ale po pár minutách hledání našli tělo. Zkroucené tělo muže nacpané mezi jakási křoviska. Temeno měl roztříštěné a oči mu pořád ještě vylézaly z důlků, jak byl úder silný. Nikdo ho nepoznal, i když na sobě měl shienarské šaty.

„Nebudeme marnit čas pohřbíváním temných druhů,“ prohlásil Ingtar. „Jedeme na jih.“ Podle svých slov se zařídil málem ještě dřív, než domluvil.

Den však jinak ubíhal stejně jako den předchozí. Uno prostudoval stopy a koblížky a prohlásil, že na svou kořist trochu získali. Soumrak padl, aniž by trolloky nebo temné druhy aspoň zahlédli, a příštího rána nalezli další opuštěný tábor – v němž se podle Hurina udála další vražda – a pronásledovaní opět změnili směr, tentokrát na severozápad. Ani ne za dvě hodiny pak na cestě našli další tělo, muže s lebkou rozseknutou sekerou, a následovala další změna směru. Znovu na jih. Podle toho, co Uno vyčetl ze stop, opět trochu získali. Ale do příchodu noci nespatřili kromě vzdálených statků nic. Další den se to opakovalo, změny směru, vraždy a to všechno. A následující den opět.

Každý den se dostávali blíže ke své kořisti, ale Ingtar soptil. Navrhoval, že se vydají rovnou, když onoho rána stezka opět změnila směr – určitě znovu narazí na stopu vedoucí zase na jih a získají tak víc času – a než mohl někdo promluvit, prohlásil, že to nebyl dobrý nápad, pro případ, že by se muži, které pronásledovali, tentokrát na jih neobrátili. Všechny pobízel k většímu spěchu, chtěl, aby vyrazili ráno dříve a jeli, dokud se úplně nesetmí. Připomínal jim úkol, kterým je pověřil amyrlinin stolec. Mají získat zpět Valerský roh a nenechat se ničím od cesty odradit. Hovořil o slávě, kterou tím získají, o tom, že jejich jména budou připomínat příběhy a dějiny, ocitnou se ve vyprávění kejklířů i v písních bardů jako muži, kteří nalezli roh. Mluvil, jako by nemohl přestat, a zrak upíral na stopu, již sledovali, jako by doufal, že tomu Světlo učiní konec. Dokonce i Uno se na něj začal dívat úkosem.

A tak dorazili k řece Erinin.

Podle Randa se té osadě vlastně ani vesnice řikat nedalo. Seděl na koni mezi stromy a vyhlížel na půl tuctu domků se šindelovými střechami, které sahaly skoro až k zemi, stojících v ranním slunci na pahorku nad řekou. Prošlo tudy jen málo lidí. Na cestu vyrazili teprve před pár hodinami, ale již minula doba, kdy by podle všeho měli najít pozůstatky po táboře temných druhů. Zatím však nic takového nenašli.

Řeka sama příliš mohutnou Erinin z příběhů nepřipomínala, byť od svého pramene v Páteři světa urazila již dost dlouhou cestu. K protějšímu břehu lemovanému stromy to bylo tak šedesát kroků rychle proudící vodou, a tuto vzdálenost překonávala převozní bárka zavěšená na silných lanech. Přívoz teď seděl upevněný na protějším břehu.

Projednou vedla stopa rovnou k lidskému obydlí. Přímo k domkům na kopci. Na jediné špinavé ulici, kolem níž se domy tlačily, nebyla ani noha.

„Léčka, můj pane?“ poznamenal Uno tiše.

Ingtar vydal nezbytné rozkazy a Shienarci uvolnili kopí a rozestoupili se do kruhu kolem domků. Ingtar mávl rukou a jezdci vyrazili cvalem ze všech stran. Vřítili se do dědiny s připravenými kopími, od kopyt jejich koní se zvedal prach a jezdci ostražitě propátrávali ulici i okolní stavení. Kromě nich se nic nehýbalo. Shienarci přitáhli otěže a zvířený prach se začal pomalu usazovat.

Rand vrátil do toulce šíp, který měl předtím nasazený na tětivě, a luk si opět přehodil na záda. Mat s Perrinem ho následovali. Loial s Hurinem prostě čekali tam, kde je Ingtar nechal, a nejistě je pozorovali.

Ingtar kývl a Rand s ostatními se připojili k Shienarcům.

„Nelíbí se mi, jak je to tu cítit,“ zamumlal Perrin, když dorazili mezi domky. Hurin se na něj podíval a Perrin jeho pohled opětoval, dokud Hurin nesklopil zrak. „Je to cítit divně.“

„Zatracení temní druzi a trolloci prošli rovnou skrz, můj pane,“ řekl Uno a ukázal na pár stop, které Shienarci nezadupali do prachu. „Rovnou k tomu mizernýmu přívozu, kterej zatraceně nechali na druhý straně. Krev a zatracenej popel! Máme proklatý štěstí, že ho neodsekli od lan.“

„Kde jsou lidé?“ zeptal se Loial.

Dveře do domů byly otevřené, záclony v otevřených oknech povlávaly ve větru, ale i přes všechen dusot kopyt nikdo nevyšel.

„Prohledejte domy,“ nařídil Ingtar. Muži sesedli a rozběhli se splnit jeho příkaz, ale vrátili se a vrtěli hlavami.

„Jsou prostě pryč, můj pane,“ řekl Uno. „Prostě jsou zatraceně pryč, ať shořím. Jako kdyby se sebrali a rozhodli se proklatě odejít uprostřed zatracenýho dne.“ Náhle se zarazil a naléhavě ukázal k domu za Ingtarem. „V tom okně je ženská. Jak jsem si jí zatraceně mohl nevšimnout...“ Rozběhl se k domu dřív, než se mohl někdo jiný pohnout.

„Ať ji nevyděsíš!“ volal za ním Ingtar. „Uno, potřebujeme informace. Světlo tě oslep, Uno, nevyděs ji!“ Jednooký muž zmizel v otevřených dveřích. Ingtar opět zvedl hlas. „On ti neublíží, vzácná paní. My jsme leníci urozeného pána Agelmara z Fal Dary. Neboj se! Neublížíme ti.“

Okno v horní části domu se rozlétlo. Z okna vystrčil hlavu Uno a poplašeně se rozhlížel kolem sebe. Pak zaklel a otočil se do domu. Provázelo ho dunění a rachocení, jako by cestou do všeho kopal. Nakonec se znovu vynořil ze dveří.

„Je pryč, můj pane. Ale byla tady. Žena v bílých šatech, byla v okně. Viděl jsem ji. Dokonce jsem si chvíli myslel, že jsem ji viděl i vevnitř, jenom na chviličku, ale pak zmizela a...“ Zhluboka se nadechl. „Ten dům je prázdný, můj pane.“ Byl tak podrážděný, že ani neklel.

„Záclony,“ zamumlal Mat. „Skočil na zatracenou záclonu.“ Uno se na něj ostře zadíval, ale pak se mlčky vrátil ke svému koni.

„Kam asi odešli?“ zeptal se Rand Loiala. „Myslíš, že utekli, když přišli temní druzi?“ A trolloci a myrddraal. A to Hurinovo něco ještě horšího. Jestli utíkali, jak nejrychleji dovedli, tak byli chytří.

„Bojím se, že je temní druzi dostali, Rande,“ odpovídal pomalu Loial. Zachmuřil se, a při tom, jak měl široký nos, skoro jako čenich, vypadal rozzlobeně. „Pro trolloky.“ Rand polkl a přál si, aby se byl neptal. Pomyšlení na to, čím se živí trolloci, nebylo právě příjemné.

„Ať už se tu stalo cokoliv,“ ozval se Ingtar, „udělali to naši temní druzi. Hurine, došlo tu k nějakému násilí? Zabíjení? Hurine?“

Slídič sebou v sedle trhl a divoce se kolem sebe rozhlédl. Předtím se díval přes řeku. „Násilí, můj pane? Ano. Zabíjení, ne. Aspoň ne tak docela.“ Koutkem oka se zadíval na Perrina. „Ještě nikdy jsem nic takového necítil, můj pane. Ale některým lidem ublížili.“

„Jsou nějaké pochyby o tom, že přešli řeku? Nebo se zase vrátili?“

„Přešli řeku, můj pane.“ Hurin se nejistě ohlédl na druhý břeh. „Přešli řeku. Co ale udělali na druhý straně...“ Pokrčil rameny.

Ingtar kývl. „Uno, chci mít přívoz na tomto břehu. A chci, aby zvědové prohlédli oba břehy, než se přepravíme. Jenom to, že tady žádná léčka nebyla, neznamená, že až nás rozdělí řeka, tak na nás nezaútočí ze zálohy. Ten přívoz není dost velký, abychom se mohli přepravit všichni najednou. Dohlédni na to.“

Uno se poklonil a ve chvíli Ragan s Masemou pomáhali jeden druhému z brnění. Když byli vysvlečeni až do spodků, s dýkou posunutou na záda, rozběhli se na křivých nohou jezdců k řece. Chvíli se brodili, pak se zachytili vodicích lan, po nichž se pohyboval přívoz. Lana se uprostřed prověsila natolik, že se v řece namočili až do pasu a silný proud je tahal dolů. Nicméně za mnohem kratší dobu, než Rand čekal, se oba muži už vytahovali přes zkosené boky přívozní lávky. Tasili dýky a zmizeli v lese.

Po době, která všem připadala jako celá věčnost, se oba muži opět vynořili z lesa a pomalu přetáhli přívoz přes řeku. Bárka narazila do břehu pod vesnicí a Masema ji přivazoval, zatímco Ragan vyběhl nahoru, kde čekal Ingtar. Tvář měl bledou a jizva po šípu se mu na tváři jasně rýsovala. Mluvil otřeseně.

„Na protějším břehu... Není tam žádná past, můj pane, ale...“ Hluboce se Ingtarovi poklonil, stále ještě mokrý, a třásl se vyčerpáním. „Můj pane, musíš se na to podívat sám. Velký kamenný dub, padesát kroků od přístaviště. Nemůžu to vyslovit. Musíš se podívat sám.“

Ingtar se zamračil a podíval se z Ragana na protější břeh. Nakonec pravil: „Zvládl jsi to dobře, Ragane. Oba jste to provedli dobře.“ Hlas měl náhle úsečnější. „Najdi těm mužům v domech něco, do čeho by se mohli utřít, Uno. A podívej se, jestli tu někdo nenechal vodu na čaj. Dostaň do nich něco horkého, jestli to půjde. Pak převezeš druhý sled a nákladní zvířata.“ Obrátil se k Randovi. „No, jsi připraven podívat se na jižní břeh Erinin?“ Na odpověď nečekal, hned vyjel s Hurinem a polovinou kopiníků dolů k přívozu.

Rand váhal jen chvilku, než se vydal za nimi. Loial jel s ním. K Randovu překvapení vyjel Perrin se zachmuřeným výrazem dolů před nimi. Někteří kopiníci sesedli a za drsných žertů popadli lano a jali se pohánět přívoz.

Mat počkal do poslední chvíle, když už jeden ze Shienarců odvazoval poutací lana přívozu, než pobídl koně a vtlačil se na palubu. „Musel bych sem dřív nebo později, ne?“ vyhrkl bez dechu, aniž se obracel na někoho zvlášť. „Musím ji najít.“

Rand zavrtěl hlavou. Mat vypadal naprosto zdravě, až Rand skoro zapomněl, proč tu je. Aby našel tu dýku. Ať si Ingtar nechá roh. Já chci jenom tu dýku pro Mata. „Najdeme ji, Mate.“

Mat se na něj zamračil – stejně jako se ošklíbal nad Randovým červeným kabátcem – a odvrátil se. Rand si povzdechl.

„Všechno bude v pořádku, Rande,“ řekl tiše Loial. „Nějak se to určitě spraví.“

Přívoz odrazil od břehu a okamžitě jej strhl proud, až lano zaskřípělo. Z kopiníků byli podivní převozníci, chodili po palubě v přilbicích a plné zbroji, s meči na zádech, ale přívoz přes řeku dostali poměrně rychle.

„Takhle jsme přece opustili domov,“ ozval se náhle Perrin. „V Tarenském Přívozu. Boty převozníků vrzaly po palubě a kolem přívozu šplouchala voda. Takhle jsme odjížděli. A tentokrát to bude ještě horší.“

„Jak by to mohlo být ještě horší?“ zeptal se Rand. Perrin neodpověděl. Prohlížel protější břeh a jeho zlaté oči skoro zářily, ale nebylo to dychtivostí.

Po chvíli se zeptal Mat: „Jak by to mohlo být ještě horší?“

„Bude. Cítím to,“ bylo všechno, co byl Perrin ochoten říci. Hurin si ho nervózně prohlížel, ale Hurin si zřejmě prohlížel nervózně každého a všechno od chvíle, kdy opustili Fal Daru.

Přívoz narazil na jižní břeh, zastíněný převislými stromy, s dutým zaduněním pevných planěk o ztvrdlý jíl, a Shienarci, kteří tahali za provaz, nasedli na koně, kromě dvou, kterým Ingtar nařídil, aby převezli přívoz zpátky pro ostatní. Ostatní následovali Ingtara vzhůru po břehu.

„Padesát kroků k velkému kamennému dubu,“ řekl Ingtar, když vjeli pod stromy. Znělo to až příliš věcně. Kdyby o tom nemluvil Ragan... Někteří vojáci si uvolnili meče na zádech a kopí drželi připravená.

Nejdřív si Rand myslel, že postavy visící za ruce ze silných šedých větví kamenného dubu jsou strašáci. Karmínoví strašáci. Pak poznal dvě tváře. Čangua a toho druhého muže, který s ním byl na stráži. Nidaa. Oči měly vytřeštěné a zuby vyceněné v bolestné křeči. Žili ještě dlouhou dobu poté, co to začalo.

Perrin vydal zvuk, který zněl skoro jako zavrčení.

„Tohle je horší, než co jsem kdy viděl, můj pane,“ poznamenal slabým hlasem Hurin. „Je to horší, než co jsem kdy cítil, kromě toho, jak bylo tý noci cítit vězení ve Fal Daře.“

Rand zoufale hledal prázdnotu. Ale do cesty se mu pořád pletl plamen, neklidné světlo mihotající se zároveň s tím, jak se mu zvedal žaludek, ale on ho odsunul, až se zahalil do prázdna. Ale prázdnota pulzovala spolu s ním. Pro jednou nikoliv venku, ale uvnitř. Žádný div, když se dívám na tohle. Ta myšlenka zasyčela v prázdnotě jako kapka vody na rozpálené plotně. Co se jim to jenom stalo?

„Zaživa je stáhli z kůže,“ zaslechl poznámku kohosi za sebou, a vzápětí začal někdo zvracet. Rand si pomyslel, že je to Mat, ale všechno od něj bylo tak daleko, protože on byl uvnitř prázdnoty. Jenže to nevolnost vzbuzující mihotání tam bylo také. Rand měl dojem, že bude každou chvíli zvracet sám.

„Odřízněte je,“ nařídil Ingtar chraplavě. Chvíli zaváhal a pak dodal: „Pohřběte je. Nejsme si jistí, že to byli temní druzi. Mohli je jenom zajmout. Mohli. Ať aspoň ucítí poslední objetí matky.“ Muži neochotně popojeli s noži. Dokonce ani pro bitvami zocelené Shienarce nebyl snadný úkol odříznout z kůže stažené mrtvoly mužů, které znali.

„Jsi v pořádku, Rande?“ zeptal se Ingtar. „Já na tohle taky nejsem zvyklý.“

„Jsem... jsem v pořádku, Ingtare.“ Rand nechal prázdnotu zmizet. Bez ní mu bylo méně špatně. Žaludek se mu sice svíral, ale bylo to lepší. Ingtar kývl a obrátil koně, aby se mohl podívat, jak muži pokračují v práci.

Pohřeb byl prostý. Do země byly vykopány dvě jámy a do nich byla uložena těla, zatímco ostatek Shienarců mlčky přihlížel. Ti, kteří vykopali hroby, je hned začali zasypávat hlínou, protože se nic jiného už udělat nedalo.

Randa to šokovalo, ale Loial mu to tichounce vysvětlil. „Shienarci věří, že my všichni pocházíme ze země a musíme se do země vrátit. Nikdy nepoužívají rakve ani rubáše a těla nikdy neoblékají. Země musí podržet tělo. Poslední objetí matky, tak to nazývají. A nikdy nad hrobem nic neříkají, jenom ‚Světlo nechť na tebe svítí a Stvořitel nechť ti poskytne útočiště. Poslední objetí matky tě vítá domů.‘" Loial si povzdechl a zavrtěl velkou hlavou. „Nemyslím, že to ale tentokrát někdo řekne. Bez ohledu na to, co říká Ingtar, nelze, Rande, příliš pochybovat, že Čangu a Nidao pobili strážné u Psí branky a vpustili temné druhy do pevnosti. Musejí to být oni, kdo je za to všechno zodpovědný.“

„Tak kdo vystřelil ten šíp na – na amyrlin?“ Rand polkl. Kdo střelil po mně? Loial neříkal nic.

Když na rovy nasypali poslední zeminu, dorazil Uno se zbytkem mužů a nákladními koňmi. Někdo mu řekl, co tu našli, a jednooký muž si odplivl. „Ti mizerní všiví trolloci tohle občas dělávají podél celý Morny. Když váma chtějí zatraceně otřást nebo vás proklatě varovat, abyste za nima nechodili. Ať shořím, jestli to ale platí tady.“

Než odjeli, Ingtar se zastavil vedle neoznačených hrobů, dvě hromádky hlíny, které vypadaly příliš malé, aby mohly zakrývat lidi. Po chvíli pravil: „Světlo nechť na vás svítí a Stvořitel nechť vám poskytne útočiště.“ Když zvedl hlavu, prohlédl si jednoho po druhém své muže. Všichni se tvářili naprosto vyrovnaně, nejvíc ze všech Ingtar. „Zachránili urozeného pána Agelmara u Tarwinova sedla,“ řekl. Několik kopiníků kývlo. Ingtar obrátil koně. „Kudy, Hurine?“

„Na jih, můj pane.“

„Tak najdi stopu! Jsme na lovu!“

Les brzy ustoupil mírně zvlněné pláni, kterou občas protínal mělký potůček, který, protože tu již dlouho odplavoval půdu, míval vysoké břehy, a tu a tam se objevovala nízká návrší či nevysoké pahorky, jež si jen tak tak zasloužily toto pojmenování. Dokonalá krajina pro koně. Ingtar toho také využíval, udával pravidelné, vzdálenost polykající tempo. Rand občas v dálce zahlédl něco, co snad mohl být statek, a jednou si myslel, že pár mil stranou zahlédl vesnici, kde z komínů stoupal kouř a cosi se bíle zalesklo na slunci, ale krajina kolem nich zůstávala bez lidí, rozlehlé travnaté palouky poseté keři, někdy se objevil i strom a tu a tam menší mlází, které nikdy nemívalo víc než sto kroků napříč.

Ingtar vyslal zvědy, dva muži jeli vpředu a na dohled se objevili pouze tehdy, když vyjeli na návrší. Ingtar měl kolem krku pověšenou stříbrnou píšťalku, aby je odvolal, kdyby Hurin řekl, že se stopa stáčí, ale ta vedla pořád rovně. Na jih. Pořád na jih.

„Tímhle tempem dojedeme tak za tři čtyři dny na Talidarské pole,“ poznamenal cestou Ingtar. „Tam Artuš Jestřábí křídlo slavně zvítězil, když proti němu půllidé vyvedli z Morny trolloky. Šest dní a šest nocí ta bitva trvala, a když skončila, trolloci prchli zpátky do Morny a nikdy se mu už neodvážili postavit. Postavil tam tenkrát na znamení svého vítězství sochu, sloup vysoký sto sáhů. Nedovolil, aby na něj napsali jeho jméno, raději tam nechal napsat jméno každého muže, který tam tehdy padl, a nahoru dali zlaté slunce, symbol toho, že Světlo porazilo Stín.“

„Rád bych to viděl,“ prohlásil Loial. „O tomhle pomníku jsem nikdy neslyšel.“

Ingtar chvíli mlčel, a když promluvil, měl velice tichý hlas. „Už tam není, Staviteli. Když Jestřábí křídlo zemřel, ti, kteří se rvali o jeho říši, neunesli pomyšlení, že tu zůstane památka na jeho vítězství, i když na ní není jeho jméno. Nezůstalo tam nic, jenom pahrbek, kde sloup stál.“ Jeho tón nepřipouštěl další hovor.

Když jim zlaté slunce viselo nad hlavou, projeli kolem čtverhrané stavby z omítnutých cihel, která nestála ani mili od jejich stezky. Nebyla zvlášť vysoká, měla pouze dvě poschodí, jak si Rand všiml, ale byla dost rozlehlá. Vypadala, že je dlouho opuštěná, střechy byly pryč, pouze pár pruhů tmavých tašek viselo na zbytcích krokví a většina kdysi bílé omítky teď byla dole a pod ní se objevily tmavé, větrem ošlehané cihly. Pobořené zdi odhalovaly pohled na nádvoří a rozpadající se komnaty uvnitř. V puklinách toho, co kdysi bývalo nádvořím, rostlo křoví a místy i stromy.

„Panské sídlo,“ vysvětloval Ingtar. Když se na stavbu podíval, i ten poslední zbyteček dobré nálady, který měl, zmizel. „Když ještě stával Harad Dakar, tak myslím, že šlechtic, kterému to tady patřilo, obdělával zemi na celou legui kolem. Možná tu byly sady. Hardanové milovali své sady.“

„Harad Dakar?“ ozval se Rand a Ingtar si odfrkl.

„Copak už se nevyučují dějiny? Harad Dakar, hlavní město Hardanu. Hardanům kdysi patřilo území, kterým nyní projíždíme.“

„Viděl jsem jednou starou mapu,“ opáčil Rand napjatým hlasem. „Znám státy, které už neexistují. Maredo a Goaban a Carallain. Ale žádný Hardan na ní nebyl.“

„Existovaly další státy, které už zmizely,“ dodával Loial. „Mar Haddon, z něhož je nyní Haddon Mirk, a Almoth. Kintara. Stoletá válka rozdělila říši Artuše Jestřábí křídlo na mnoho států, malých i velkých. Ty velké pohltily ty malé, pokud se ty nesjednotily, jako třeba Altara a Murandy. Myslím, že nucené spojenectví je lepší slovo než sjednocení.“

„A co se s nima stalo?“ chtěl vědět Mat. Rand si nevšiml, že Perrin s Matem se k nim zatím připojili. Když je viděl naposledy, byli vzadu, co nejdál od Randa al’Thora, jak jen bylo možné.

„Nedokázaly se udržet,“ odpověděl ogier. „Byla špatná úroda, byl špatný obchod. Nebo špatní lidé. Něco však bylo v každém případě špatné a státy se zmenšovaly. Půdu často zabraly okolní země, když stát zmizel, ale ty anexe nikdy netrvaly dlouho. Po čase zůstala půda skutečně opuštěná. Tu a tam se udržela nějaká vesnice, ale většinou je teď všude divočina. Je tomu skoro tři sta let, co byl konečně opuštěn Harad Dakar, ale dávno předtím to byla jenom skořápka s králem, který nezvládal ani to, co se dělo uvnitř městských hradeb. Teď je, jak jsem pochopil, Harad Dakar úplně pryč, kámen si rozebrali sedláci a vesničané pro své vlastní potřeby. Většina statků a vesnic, které z něj postavili, je však už také pryč. To jsem aspoň četl a neviděl jsem nic jiného.“

„Harad Dakar byl hotový kamenolom po dobu skoro sto let,“ poznamenal hořce Ingtar. „Když nakonec lidé odešli, město pak odtahali kámen po kameni. Všechno je pryč, a to, co ještě zbylo, se ztrácí. Všechno, všechno se ztrácí. Těžko existuje nějaký stát, který kontroluje území, jež si přisvojuje na mapě, a těžko existuje země, která je na mapě stejně velká, jako byla dokonce ještě před sto lety. Když skončila stoletá válka, člověk jel z jednoho státu do druhého bez přestávky od Morny k Bouřlivému moři. Teď projíždíme divočinou, na kterou si nedělá nároky žádný stát. Nás v Hraničních státech naše boje s Mornou udržují při síle a celé. Oni možná neměli to, co je potřeba k tomu, aby se lidé udrželi při síle. Ty říkáš, že to nezvládli, Staviteli? Ano, nezvládli, a který stát, jenž nyní stojí celý, to nezvládne zítra? Všechny nás to smetá, celé lidstvo. Smetá nás to jako povodeň stébla. Jak dlouho to bude trvat, než z Hraničních států také nic nezbude, a trolloci a myrddraalové dosáhnou až k Bouřlivému moři?“

Následovalo šokované ticho. Dokonce ani Mat je nějak neporušil. Ingtar jel dál ztracen ve svých vlastních neveselých myšlenkách.

Po chvíli se zvědové cvalem vrátili. Seděli vzpřímeně v sedlech, kopí vztyčená k obloze. „Před námi je vesnice, můj pane. Neviděli nás, ale leží nám přímo v cestě.“

Ingtar se s trhnutím probral ze zamyšlení, ale nepromluvil, dokud nedorazili na vrcholek nízkého hřebene shlížejícího na vesnici, i pak jenom přikázal zastavit, zatímco ze sedlové brašny lovil dalekohled a prohlížel si osadu.

Rand si vesnici prohlížel se zájmem. Byla velká jako Emondova Role, i když nebyla nijak zvlášť velká ve srovnání s některými městečky, které viděli od chvíle, kdy opustili Dvouříčí, natož s městy. Domy byly všechny nízké a omítnuté bílou hlinkou a zdálo se, že jim na šikmých střechách roste tráva. Po vesnici bylo roztroušeno na tucet větrných mlýnů, jejich dlouhé lopatky se líně otáčely ve větru a bíle se blýskaly ve slunci. Celou ves obtáčela nízká hradba porostlá trávou, sahající člověku do pasu, a před ní byl široký příkop, do jehož dna byly zaraženy přiostřené kůly. V jediném otvoru, který Rand v hradbě viděl, nebyla brána, ale Rand nicméně předpokládal, že se průchod dá snadno zatarasit vozem nebo žebřiňákem. Neviděl však žádné lidi.

„Na dohled není dokonce ani pes,“ poznamenal Ingtar, vraceje dalekohled do sedlové brašny. „Jste si jistí, že vás nezahlédli?“ zeptal se zvědů.

„Ne pokud nemají Temného štěstí, můj pane,“ odpověděl jeden z vojáků. „Ani jsme nevyjeli na ten hřeben. Taky jsme neviděli nikoho na ulici, můj pane.“

Ingtar kývl. „A stopa, Hurine?“

Hurin se zhluboka nadechl. „Vede do vesnice, můj pane. Přímo do ní, pokud to můžu odsaď říct.“

„Dávejte pozor,“ nařídil Ingtar a zvedl otěže. „A nemyslete si, že jsou přátelští, jenom proto, že se usmívají. Pokud tam vůbec někdo je.“ Pomalým krokem odvedl jezdce dolů k vesnici a zvedl ruku, aby si uvolnil meč v pochvě.

Rand zaslechl, jak ostatní za ním dělají totéž. Po chvíli si také uvolnil meč. Snažit se zůstat naživu není stejné jako být hrdinou, usoudil.

„Myslíš, že ti lidé by pomáhali temným druhům?“ zeptal se Ingtara Perrin. Shienarec pomalu kývl na souhlas.

„Oni Shienarce zrovna nemilují,“ řekl nakonec. „Myslí si, že bychom je měli ochraňovat. My nebo Cairhieňané. Cairhien toto území kdysi prohlásil za své, když tehdy zemřel poslední hardanský král. Zabrali to až k Erinin. Ale nedokázali to udržet. Územního nároku se vzdali už asi před sto lety. Těch pár lidí, kteří tu pořád ještě žijí, si nemusí s trolloky tak daleko na jihu dělat starosti, ale je tady dost lidské zběře. Proto taky mají tu hradbu a příkop. Všechny vesnice je mají. Pole budou mít schovaná v dolinách kolem, ale vně hradeb nikdo nežije. Přísahali by věrnost jakémukoliv králi, který by jim zaručil svou ochranu, ale my máme dost co dělat s trolloky. Proto nás příliš nemilují.“ Jak dorazili k otvoru v hradbě, znovu dodal: „Dávejte pozor!“

Všechny ulice vedly na náves, ale v ulicích nikdo nebyl, ani nikdo nevyhlížel z okna. Nebyli tu dokonce ani psi, natož slepice. Ani živá duše. Ve větru se zhouply dveře a zaskřípaly, byl to protiklad k rytmickému vrzání větrných mlýnů. Zvuk koňských kopyt byl na udusané hlíně velice hlasitý.

„Jako u přívozu,“ zamumlal Hurin, „ale jiný.“ Jel přikrčený v sedle s hlavou skloněnou, jako by se ji snažil zatáhnout mezi ramena. „Spáchaný násilí, ale... nevím. Bylo to tu zlý. Je to tu zle cítit.“

„Uno,“ řekl Ingtar, „vezmi si dva vojáky a prohledejte domy. Pokud někoho najdete, přiveďte mi ho na náves. A tentokrát je nevyděste. Chci odpovědi, ne lidi prchající jako o život.“ Když Uno sesedal, Ingtar odvedl ostatní vojáky doprostřed vesnice.

Rand zaváhal a rozhlédl se kolem sebe. Skřípající dveře, vrzající větrné mlýny, kopyta koní, to všechno vytvářelo příliš velký hluk, jako by na světě už nebyly žádné jiné zvuky. Rand si prohlížel domy. Záclony v otevřeném okně tloukly do vnější strany domu. Všechny domy vypadaly jako bez života. Rand s povzdechem sesedl a vydal se k nejbližšímu stavení, pak se zastavil a zahleděl se na dveře.

Jsou to jenom dveře. Proč se jich tolik bojíš? Přál si, aby neměl ten pocit, že na něho za dveřmi cosi číhá. Strčil do dveří a otevřel je.

Uvnitř byla úhledně poklizená místnost. Nebo aspoň bývala. Stůl byl prostřený, židle s opěradly z příčlí přistavené ke stolu a na některých talířích už bylo dokonce naloženo jídlo. Nad miskami s turíny a hráškem bzučely mouchy a další lezly po studené pečeni ležící ve vlastním ztuhlém tuku. Z pečené byl napůl odkrojený plátek, vidlička byla stále ještě zapíchnutá v mase a nůž na krájení ležel vedle podnosu, jako by ho někdo upustil. Rand vstoupil dovnitř.

Blik.

Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.

Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.

Dveře se rozletěly a –

Blik.

Rand se nedokázal pohnout. Bzučení much nad stolem zesílilo. Randovi se před ústy objevila pára.

Blik.

Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.

Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.

Dveře se rozletěly a –

Blik.

Rand se snažil pohnout, ale jako by mu zamrzly svaly. V místnosti se ochladilo. Rand by se byl roztřásl, ale nemohl se pohnout ani tak málo. Mouchy lezly po celém stole. Rand se snažil dosáhnout prázdnoty. Bylo tu nevlídné světlo, ale jemu na tom nezáleželo. Musel –

Blik.

Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.

Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.

Dveře se rozletěly a –

Blik.

V místnosti mrzlo. Taková zima. Stůl byl celý černý, kolik na něm bylo much, stejně jako podlaha i strop, všechno bylo úplně černé. Mouchy lezly i po Randovi, celého jej pokryly, lezly mu po obličeji, do očí, do nosu, do úst. Světlo, pomoz mi. Zima. Mouchy bzučely tak hlasitě, že to připomínalo hřmění. Zima. Pronikala do prázdnoty, posmívala se prázdnu a zasadila ho do ledu. Rand se zoufale snažil dosáhnout na mihotavé světlo. Obracel se mu žaludek, ale světlo bylo teplé. Teplo. Horko. Bylo mu horko.

Náhle trhal... cosi. Nevěděl co, ani jak. Pavučiny z oceli. Měsíční paprsky vytesané z kamene. Když se jich dotkl, rozpadly se, ale Rand věděl, že se ničeho nedotkl. Scvrkly se a roztekly se žárem, který z něj vycházel, žárem jako z kovářské výhně, žárem jako z hořícího světa, žárem jako –

Bylo to pryč. Rand, lapaje po dechu, se kolem sebe rozhlížel s rozšířenýma očima. Na napůl rozkrájené pečeni leželo několik much. Mrtvých. Šest much. Jenom šest. V miskách byly další, půl tuctu malých černých teček mezi studenou zeleninou. Všechny mrtvé. Rand vyklopýtal na ulici.

Mat právě vycházel z domu naproti přes ulici a vrtěl hlavou. „Nikdo tam není,“ oznámil Perrinovi, který stále ještě seděl na koni. „Vypadá to, jako by se prostě zvedli uprostřed večeře a odešli pryč.“

Z návsi k nim dolehl výkřik.

„Něco tam našli,“ řekl Perrin a pobídl koně do kroku. Mat vyšplhal do sedla svého koně a odcválal za ním.

Rand na Rudocha nasedal pomaleji. Hřebec ustupoval, jako by ho něco zneklidnilo. Jak pomalu projížděl kolem domů směrem k návsi, prohlížel si je, ale nemohl se přimět, aby se na ně díval delší dobu. Mat do jednoho vešel a nic se mu nestalo. Rozhodl se, že už do dalšího domu v této vesnici nevkročí, děj se co děj. Pobídl Rudocha k rychlejší chůzi.

Na náměstí všichni stáli jako sochy před velkým stavením s širokými dvoukřídlými dveřmi. Podle Randa to tentokrát nejspíš nebyl hostinec. Například tu neviselo znamení. Možná to bylo místo, kde se vesničané scházívali. Připojil se k mlčenlivému kruhu a podíval se tam, kam se dívali ostatní.

Na dveřích byl s rozpaženými pažemi přibit jakýsi muž, velkými hřeby mu probili zápěstí a ramena. Další hřeby mu zarazili do očí, aby mu udrželi hlavu vzpřímenou. Zaschlá tmavá krev mu na lících vytvářela vějíře. Škrábance ve dřevě pod jeho botami ukazovaly, že když se to dálo, byl ještě naživu. Přinejmenším když to začalo.

Rand zadržel dech. Nebyl to člověk. Ty černé šaty, černější než noc, nikdy žádný člověk nenosil. Vítr zamával růžkem pláště zachyceným za tělem – což, jak Rand až příliš dobře věděl, nebylo právě obvyklé, protože těchto šatů se vítr nikdy nedotkl – ale v tom bledém, bezkrevném obličeji nikdy žádné oči nebyly.

„Myrddraal,“ vydechl, a bylo to, jako kdyby jeho slovo uvolnilo ostatní. Muži se opět začali hýbat, opět dýchali.

„Kdo,“ začal Mat, ale musel přestat, aby polkl. „Kdo mohl tohle udělat mizelci?“ Na konci mu hlas skřípal.

„To nevím,“ řekl Ingtar. „To opravdu nevím.“ Rozhlédl se kolem sebe po tvářích svých mužů, nebo je možná počítal, aby se ujistil, že tu jsou všichni. „A myslím, že tady už nic dalšího nezjistíme. Jedeme dál. Nasedat! Hurine, najdi stopu, která vede z tohohle místa.“

„Ano, můj pane. Ano. S potěšením. Tudy, můj pane. Pořád míří k jihu.“

Jeli dál, nechavše mrtvého myrddraala, kde visel a vítr mu povlával černým pláštěm. Hurin byl první za hradbou a pro změnu ani nečekal na Ingtara, ale Rand byl těsně za ním.