Velké Hledání

19 Pod Dýkou

Noc na okraji Rodovrahovy Dýky byla studená, jak už tak noci v horách bývají. Od vysokých štítů vál dolů vítr, který přinášel mráz jejich sněhových čepic. Rand se na tvrdé zemi převracel a v polospánku tahal za plášť a pokrývky. Ruka mu zabloudila k meči, který měl položený vedle sebe. Ještě jeden den, pomyslel si ospale. Ještě jeden den, a pak pojedeme. Jestli ani zítra nikdo nepřijde, ani Ingtar, ani temní druzi, odvezu Seléné do Cairhienu.

Už si to říkal předtím. Každý den, který strávili na svahu hory, pozorujíce místo, o němž Hurin tvrdil, že tamtudy v tom druhém světě vedla stopa – kde Seléné tvrdila, že se na tomto světě určitě objeví temní druhové – si Rand říkal, že je čas odejít. A pak Seléné promluvila o Valerském rohu a pohladila ho po ruce a podívala se mu do očí, a on, dřív než si to uvědomil, souhlasil s tím, že počkají ještě den, než odjedou.

Rand se choulil před mrazivým větrem a vzpomínal na to, jak ho Seléné hladila po ruce a jak se mu dívala do očí. Kdyby to viděla Egwain, umyla by mi hlavu a Seléné taky. Egwain už by touto dobou měla být v Tar Valonu a učit se na Aes Sedai. Až mě příště uvidí, nejspíš se mě pokusí zkrotit.

Znovu se překulil a ruka mu sklouzla za meč na ranec s harfou a flétnou Toma Merrilina. Bezděčně sevřel do dlaně kejklířův plášť. Myslím, že jsem byl tehdy šťastný, i když jsem se snažil zachránit si život útěkem. Hrával jsem za večeři na flétnu. Byl jsem příliš nevědomý, abych poznal, co se kolem děje. Teď není cesty zpátky.

Otřásl se a otevřel oči. Jediné světlo pocházelo z ustupujícího měsíce – úplněk byl teprve nedávno – který visel nízko nad obzorem. Oheň by je prozradil těm, na něž číhali. Loial si ze spánku mumlal, znělo to jako tiché hřmění. Jeden z koní přešlápl. Hurin měl první hlídku, seděl na kusu skály, vyčnívající ze země o kousek výš na svahu. Brzy přijde Randa vzbudit, aby se vyměnili.

Rand se převrátil... a ztuhl. V měsíčním světle uviděl Seléné, jak se sklání nad jeho sedlovými brašnami a sahá na přezky. Její bílé šaty sbíraly slabé světlo měsíce. „Potřebuješ něco?“

Seléné nadskočila a vyplašeně se na něj podívala. „Ty – tys mě polekal.“

Rand se zvedl, odhrnul pokrývky a zabalil se do pláště. Pomalu k ní došel. Byl si jist, že když se ukládal ke spánku, položil sedlové brašny těsně vedle sebe. Vždycky je měl u sebe. Teď jí je vzal. Všechny přezky byly zapnuté, i ty na straně, kde byl ten zatracený praporec. Jak může můj život záviset na tom, že ho budu mít u sebe? Kdyby ho někdo uviděl a poznal, zemřel bych už jen proto, že ho mám. Podezřívavě se zadíval na Seléné.

Seléné zůstala, kde byla, a vzhlížela k němu. V tmavých očích se jí odrážel měsíc. „Přišlo mi,“ řekla, „že už mám ty šaty na sobě příliš dlouho. Aspoň bych si je mohla vykartáčovat, kdybych si mohla na chvíli obléknout něco jiného. Třeba tvoji košili.“

Rand kývl a zaplavila ho úleva. Její šaty mu připadaly stejně čisté, jako když ji poprvé uviděl, ale věděl, že kdyby se na Egwaininých šatech objevila byť jen maličká skvrnka, ona by je okamžitě vyprala. „Jistě.“ Otevřel velkou kapsu, v níž měl až na praporec nacpané všechny své věci, a vytáhl jednu z těch bílých hedvábných košil.

„Děkuji.“ Seléné si dala ruce za záda. Rand si uvědomil, že si rozepíná knoflíčky.

S rozšířenýma očima se od ní odvrátil.

„Kdybys mi s tím pomohl, bylo by to mnohem snazší.“

Rand si odkašlal. „To by se nehodilo. Nejsme si zaslíbeni nebo tak...“ Přestaň na to myslet! Ty se nikdy nemůžeš oženit. „Prostě by se to nehodilo.“

Seléné se tiše zasmála a Randovi projel po zádech mráz, jako by mu přejela prstem po páteři. Snažil se neposlouchat šustění za sebou. Řekl: „Ehm... zítra... zítra vyrazíme ke Cairhienu.“

„A co Valerský roh?“

„Třeba jsme se zmýlili. Třeba tudy vůbec nepůjdou. Hurin říká, že přes Rodovrahovu Dýku vede několik průsmyků. Kdyby zabočili na západ jenom o kousek dřív, nemuseli by k horám vůbec dorazit.“

„Ale stopa, kterou jsme sledovali, vede tudy. Určitě sem přijdou. Roh sem přijde. Už se můžeš otočit.“

„Tvrdíš to, ale nemůžeme vědět, jestli...“ Rand se obrátil a slova mu odumřela na rtech. Seléné měla šaty přehozené přes ruku a na sobě měla jeho košili, která na ní visela jako pytel. Byla to delší košile, ušitá na jeho výšku, ale ona byla na ženu dost vysoká. Podolek jí končil kus nad koleny. Nebylo to tím, že by nikdy předtím neviděl dívčí nohy. Dívky ve Dvouříčí si vždycky vysoko vyvazovaly sukně, když se brodívaly v jezírcích v Luhu. Jenže s tím přestávaly dávno předtím, než byly dost staré, aby si spletly vlasy, a tohle navíc bylo potmě. V měsíčním světle Selénina pleť málem zářila.

„Co to nevíš, Rande?“

Zvuk jejího hlasu mu rozmrazil klouby. S hlasitým zakašláním se otočil jinam. „Ehm... myslím... ehm... já... ehm...“

„Mysli na slávu, Rande.“ Dotkla se jeho zad a Rand se málem zneuctil tím, že vyjekl. „Mysli na slávu, která připadne tomu, kdo najde Valerský roh. Jak budu hrdá stát vedle toho, kdo bude roh držet v rukou. Nemáš ani ponětí, kam až se dostaneme, ty a já. S Valerským rohem v rukou se můžeš stát králem. Můžeš se stát druhým takovým králem, jako byl Artuš Jestřábí křídlo. Můžeš...“

„Urozený pane Rande!“ Do tábora bez dechu doběhl Hurin. „Můj pane, oni...“ Zastavil se a málem se zalkl. Sklopil zrak a zůstal stát, přičemž si mnul ruce. „Odpusť mi, má paní. Nechtěl jsem... já... Odpusť mi.“

Loial se posadil a pokrývka i plášť se mu svezly na stranu. „Co se děje? To už mám jít na hlídku?“ Podíval se na Randa a Seléné a dokonce i v měsíčním světle bylo zřetelně vidět, jak se mu rozšířily oči.

Rand zaslechl, jak si Seléné za ním povzdechla. Ustoupil od ní a pořád se na ni odmítal podívat. Má tak bílé nohy, tak hladké. „Co se děje, Hurine?“ Snažil se mluvit klidným hlasem. Zlobil se na Hurina, na sebe, nebo na Seléné? Na ni přece není proč se zlobit. „Viděl jsi něco, Hurine?“

Slídič mluvil se stále sklopenýma očima. „Oheň, můj pane, dole v kopcích. Nejdřív jsem si ho nevšiml. Udělali ho malý a schovali ho, ale zakryli ho tak, aby ho nezahlídl někdo, kdo je sleduje, ne někdo, kdo je před nima a nad nima. Tak dvě míle, urozený pane Rande. Určitě míň než tři.“

„Fain,“ prohlásil Rand. „Ingtar by si s někým, kdo ho sleduje, hlavu vůbec nelámal. Musí to být Fain.“ Náhle nevěděl, co dělat. Čekali tu na Faina, ale teď, když ten člověk byl jenom o míli dál, tak si Rand nebyl tak jistý. „Ráno... Ráno ho budeme sledovat. Až nás dožene Ingtar s ostatními, budeme jim ho moct rovnou ukázat.“

„Takže,“ ozvala se Seléné. „Necháš tohohle Ingtara sebrat Valerský roh. A všechnu slávu.“

„Nechci...“ Rand se bezmyšlenkovitě otočil a ona tam stála, bledé nohy nahé v měsíčním světle, a na tom, jestli je má holé nebo ne, jí naprosto nezáleželo. Jako bychom tu byli sami, napadlo ho z ničeho nic. Chce muže, který hledá roh. „My tři jim ho nevezmeme. Ingtar má s sebou dvacet kopiníků.“

„Ale ty přece nevíš, že jim ho nemůžeš vzít. Kolik mužů jde za tím člověkem? To taky nevíš.“ Mluvila klidně, ale naléhavě. „Dokonce ani nevíš, jestli ti lidé, co tam dole táboří, vůbec Valerský roh mají. A jediný způsob, jak to zjistit, je zajít tam dolů a podívat se. Vezmi s sebou alantina. Oni velice dobře vidí, dokonce i v měsíčním světle. A on je taky dost silný, aby roh v truhlici unesl, pokud se ty rozhodneš správně.“

Má pravdu. Ani nevíš jistě, jestli to je Fain. Byla by to vážně nádhera, nechat Hurina hledat stopu, která tam vůbec není, když budou všichni nechránění na otevřeném prostranství a skuteční temní druzi by opravdu nakonec dorazili. „Půjdu sám,“ prohlásil tedy Rand. „Hurin s Loialem zůstanou hlídat tebe.“

Seléné se k němu se smíchem připojila a pohybovala se tak půvabně, až to Randovi připadalo, že tančí. Když k němu vzhlédla, měsíční stíny jí halily tvář tajemstvím, tajemstvím, které ji činilo ještě krásnější. „Já se o sebe dokážu postarat sama, dokud se nevrátíš, abys mne chránil. Vezmi s sebou alantina.“

„Má pravdu, Rande,“ ozval se Loial a vstal. „Opravdu vidím v měsíčním světle lépe než ty. S mýma očima nebudeme muset chodit tak blízko, jako kdybys šel sám.“

„No dobře.“ Rand si došel pro meč a připjal si ho k pasu. Luk a toulec nechal, kde byly. Luk by mu nebyl ve tmě k ničemu, a on se navíc hodlal jen dívat, ne bojovat. „Hurine, ukaž mi ten oheň.“

Slídič ho odvedl nahoru na skalisko, které jako ohromný kamenný prst trčelo ze svahu hory. Oheň byl pouhou tečkou – když mu ho Hurin ukázal, zprvu ho vůbec neviděl. Ať tam tábořil, kdo chtěl, rozhodně se nechtěl nechat vidět. Rand si zapamatoval, kde oheň zahlédl.

Když se vrátili do tábora, Loial již nasedlal Rudocha i svého koně. Jak se Rand šplhal hnědákovi na hřbet, Seléné ho popadla za ruku. „Pamatuj na slávu,“ řekla tiše. „Pamatuj.“ Košile jí padla lépe, než si Rand pamatoval, a dokonale přilnula k jejím lepým tvarům.

Rand se zhluboka nadechl a zadržel ruku. „Dávej na ni dobrý pozor, Hurine. Loiale?“ Jemně pobídl Rudocha do kroku. Ogierův velký oř se ploužil za ním.

Nesnažili se jít příliš rychle. Horské úbočí halila noc a měsíční stíny při chůzi také nepomáhaly. Rand už oheň neviděl – bezpochyby byl oheň teď, když s ním měl oči v jedné rovině, mnohem lépe schovaný – ale dobře si pamatoval místo, kde jej viděl předtím. Někomu, kdo se učil lovit v bludišti Luhu ve Dvouříčí, by najít oheň nemělo dělat potíže. A co pak? Před očima se mu vynořila Selénina tvář. Jak budu hrdá stát vedle toho, kdo bude roh držet v rukou.

„Loiale,“ řekl náhle, protože si snažil pročistit hlavu, „co je to ten alantin, jak ti pořád říká?“

„To je ve starém jazyce, Rande.“ Ogierův kůň si nejistě vybíral cestu, ale Loial ho vedl stejně jistě, jako by byl bílý den. „Znamená to bratr a je to zkráceně tia avende alantin. Bratr stromů. Stromový bratr. Je to velice formální, ale já slyšel, že Cairhieňané jsou formální. Přinejmenším vznešené rody. Obyčejní lidé, které jsem viděl, nebyli vůbec formální.“

Rand se zamračil. Pro formální urozený rod z Cairhienu by ovčák určitě nebyl dost dobrý. Světlo, Mat měl pravdu. Už blázníš, a navíc trpíš velikášstvím. Ale kdybych se mohl oženit...

Přál si, aby mohl přestat myslet, a než si to uvědomil, vytvořila se v jeho nitru prázdnota, takže myšlenky vypadaly vzdálené, jako by patřily někomu jinému. Zářil tam saidín, kynul mu. Rand zaskřípal zuby a nevšímal si ho. Bylo to jako nevšímat si žhavého uhlíku v hlavě, ale aspoň se dokázal udržet. Jen tak tak. Málem prázdnotu opustil, ale tam někde ve tmě byli temní druzi, a byli stále blíž. A trolloci. Rand prázdnotu potřeboval, potřeboval dokonce i nepříjemný klid prázdnoty. Nemusím se ho dotýkat. Nemusím.

Po chvíli přitáhl Rudochovi otěže. Zastavili se na úpatí kopce a řídce roztroušené stromy na svazích byly ve tmě úplně černé. „Myslím, že už musíme být blízko,“ poznamenal tiše. „Lepší bude, když zbytek cesty dojdeme pěšky.“ Sklouzl z koně a přivázal kaštanového hřebce k větvi.

„Jsi v pořádku?“ ptal se šeptem Loial při sesedání. „Mluvíš nějak divně.“

„Jsem v pořádku.“ Přesto si uvědomil, že mluví napjatým hlasem. A s námahou. Saidín ho volal. Ne! „Buď opatrný. Nejsem si jistý, jak přesně to je daleko, ale ten oheň by měl být někde přímo před námi. Myslím, že na kopci.“ Ogier kývl.

Rand se pomalu kradl od stromu ke stromu, opatrně kladl nohy na zem a meč si držel u stehna, aby mu nezachřestil o strom. Byl vděčný, že tu není žádný podrost. Loial ho následoval jako velký stín. Všechno se ztrácelo v měsíčních stínech.

Náhle se díky šalebné hře měsíčního světla před Randem objevil stín a on ztuhl s rukou položenou na drsné kůře cesmíny. Nejasné hromádky na zemi se změnily v lidi zabalené v pokrývkách a o kousek dál několik větších hromádek. Spící trolloci. Museli oheň uhasit. V jednom paprsku, pohybujícím se mezi větvemi, se na zemi mezi oběma skupinkami zachytilo cosi ze zlata a stříbra. Měsíční světlo jako by zjasnělo a Rand na chvíli viděl zcela jasně. Postavu spícího muže, ležícího těsně vedle lesklé věci, ale to ho do očí neudeřilo. Truhlice. Valerský roh. A něco na truhlici, rudá tečka blýskající se ve světle měsíčního paprsku. Dýka! Proč by Fain dával...

Loial položil mohutnou ruku Randovi na ústa a tím i na značnou část obličeje. Rand se otočil, aby se na ogiera podíval. Loial ukazoval kamsi doprava, pomalu, jako by sebemenší pohyb mohl přilákat pozornost.

Rand nejdřív nic neviděl, pak se však ten stín pohnul, ani ne o deset kroků dál. Vysoká mohutná postava s čenichem. Randovi se zadrhl dech v hrdle. Trollok. Trollok zvedl čenich, jako by větřil. Některé z těch potvor lovily podle čichu.

Na chvíli se prázdnota zachvěla. Někdo se v táboře temných druhů zavrtěl a trollok se obrátil, aby se tam podíval.

Rand ztuhl a nechal se obalit prázdnotou. Ruku měl nevědomky položenou na jílci meče. Prázdnota byla vším. Ať se už stalo cokoliv, stalo se to. Bez mrknutí pozoroval trolloka.

Znetvořený stín ještě chvíli pozoroval spící temné druhy, a pak, spokojen, se stočil pod stromem na zem. Téměř ihned se odtamtud ozvalo hlasité chrápání, jako když se trhá silná látka.

Loial se naklonil k Randovu uchu. „Spí,“ špitl nevěřícně.

Rand kývl. Tam mu vykládal, že trolloci jsou líní, nebyli ochotní dělat nic, pokud se nejednalo o zabíjení, nebo pokud je nepoháněl strach. Mládenec se obrátil zpátky k tábořišti.

Všechno bylo opět tiché a klidné. Na truhlici už nedopadal měsíční paprsek, ale Rand teď věděl, který stín to je. Viděl ji v duchu, vznášela se za prázdnotou, leskla se zlatem, vykládaná stříbrem, v záři saidínu. Valerský roh a dýka, kterou tolik potřeboval Mat, obojí téměř na dosah ruky. Vedle truhlice se objevila Selénina tvář. Ráno by mohli Fainův oddíl začít sledovat a počkat, dokud se k nim nepřipojí Ingtar. Pokud však Ingtar vůbec dorazí, pokud dokázal stopu sledovat i bez slídiče. Ne, lepší šanci už nikdy nedostanou. Všechno na dosah ruky. A na hoře čekala Seléné.

Rand kývl na Loiala, aby ho sledoval, svezl se na břicho a začal se plazit k truhlici. Zaslechl, jak ogier tlumeně zalapal po dechu, ale oči už upíral pouze na ten jediný stín před sebou.

Temní druzi a trolloci leželi napravo a nalevo od něj, ale jednou viděl Tama, když se připlížil k jelenovi tak blízko, že mu mohl položit ruku na bok, než zvíře odskočilo. Snažil se to od Tama naučit. Šílenství! Ta myšlenka připlula, byla nejasná, téměř mimo jeho vnímání. Tohle je šílenství! Ty – se – zblázníš! Nejasné myšlenky, myšlenky někoho jiného.

Pomalu, tichounce se přikradl k tomu jedinému stínu a natáhl ruku. Setkal se s jemnými složitými rozvilinami vytepanými do zlata. Byla to truhlice, v níž spočíval Valerský roh. Na víku se však dotkl něčeho jiného. Dýky s obnaženou čepelí. Ve tmě se mu rozšířily oči. Vzpomněl si, co ta věc provedla s Matem, a ucukl. Prázdnota se s jeho podrážděním zavlnila.

Muž spící opodál – ani ne dva kroky od truhly, nikdo jiný neležel tak blízko – ve spánku zaúpěl a zazmítal se v pokrývkách. Rand nechal prázdnotu, aby odehnala myšlenky i strach. Muž, mumlající si neklidně ze spánku, se uklidnil.

Rand se vrátil k dýce, ale nedotkl se jí. Zpočátku Matovi také neublížila. Aspoň ne moc – ne rychle. Potom jediným rychlým pohybem dýku zvedl a zasunul si ji za pás. Hned však ruku odtáhl, aby byl čas, po který se jí dotýkal holou rukou, co nejkratší. Snad to pomůže, Mat by bez té dýky zemřel. Cítil však dýku za pasem, skoro jako by ho táhla dolů, jako by se na něj tiskla. Ale v prázdnotě byl ten pocit vzdálený jako myšlenky a dýku rychle přestal vnímat. Docela jako by to bylo něco, nač je dávno zvyklý.

Pohledem na stínem zahalenou truhlici nemarnil čas – roh musel být uvnitř, ale Rand nevěděl, jak ji otevřít, ani ji sám nedokázal zvednout – a začal se rozhlížet po Loialovi. Našel ogiera, jak se krčí nedaleko od něj a otáčí velkou hlavou sem a tam, jako by se díval ze spících lidských temných druhů na spící trolloky. Dokonce i v noci bylo zřejmé, že má Loial zorničky roztažené, jak nejvíc to šlo. V měsíčním světle vypadaly jeho oči jako talíře. Rand se natáhl a vzal Loiala za ruku.

Ogier sebou trhl a zalapal po dechu. Rand si položil prst na rty, přitáhl Loialovi ruku k truhlici a ukázal mu, že ji má zvednout. Chvíli – v noci, s temnými druhy a trolloky všude kolem mu to připadalo jako věčnost, i když to nemohlo trvat déle než pár vteřin – Loial jenom zíral. Pak pomalu uchopil truhlici a zvedl ji. Zdálo se, že s tou tíhou nemá nejmenší potíže.

Rand se opatrně, dokonce opatrněji, než sem přišel, vydal pryč z tábora, jda za Loialem s truhlou. Obě ruce měl položené na jílci meče a sledoval spící temné druhy i nehybné postavy trolloků. Všechny postavy začínaly mizet v temnotě. Jsme z toho skoro venku. Zvládli jsme to!

Muž, který spal vedle truhlice, se náhle posadil, přidušeně vyjekl a pak vyskočil na nohy. „Je pryč! Vzbuďte se, vy špinavci! Je prýýýýč!“ Byl to Fainův hlas, Rand ho poznal dokonce i v prázdnotě. Ostatní se začali hrabat na nohy, temní druzi i trolloci, vrčíce a štěkajíce. Fainův hlas zesílil do úplného vytí. „Vím, že to jsi ty, al’Thore! Schováváš se přede mnou, ale já vím, že tam někde jseš! Najděte ho! Najděte ho! Al’Thorééé!“ Lidé i trolloci se rozběhli do všech stran.

Rand, zahalený v prázdnotě, šel dál. Saidín, na který při vstupu do tábora málem zapomněl, slabě pulzoval.

„Nemohl nás vidět,“ zašeptal Loial. „Jakmile se dostaneme ke koním –“

Ze tmy vyskočil trollok, v lidské tváři měl místo úst a nosu krutý orlí zoban a kosinou už mával ve vzduchu.

Rand se pohnul bez přemýšlení. Byl jedno s čepelí meče. Kočka tančí na zdi. Trollok ječel, když padal, a ječel, když umíral.

„Utíkej, Loiale!“ nařídil Rand. Saidín ho volal. „Utíkej!“

Jen nejasně si uvědomoval, že se Loial neohrabaně rozběhl, ale z temnoty se vynořil další trollok, tentokrát s kančím rypákem a kly, který pozvedl sekeru s dlouhým trnem. Rand hladce proplul mezi trolloka a ogiera. Loial musel dostat Valerský roh pryč. Trollok byl o hlavu a ramena vyšší než Rand, o polovinu širší v ramenou, a s tichým prskáním zaútočil. Dvořan poklepává svým vějířem. Tentokrát se žádný výkřik neozval. Rand couval za Loialem a rozhlížel se do noci. Saidín mu zpíval velice sladkou píseň. Jediná síla by je mohla všechny sežehnout, spálit Faina i ostatní na uhel. Ne!

Dva další trolloci, vlk a beran, jeden s ostrými zuby, druhý se zakřivenými rohy. Ještěrka v trní. Jak druhý trollok padal, Rand se plavně pozvedl z kleku a trollok se mu rohy otřel o rameno. Píseň saidínu ho sváděla, tahala za tisíc hedvábných vláken. Všechny je spal jedinou silou. Ne. Ne! Lepší zemřít, než tohle. Kdybych byl mrtvý, bylo by po všem.

Na dohled se objevila tlupa trolloků a nejistě se rozhlíželi. Byli tři nebo čtyři. Náhle jeden ukázal na Randa a zavyl. Ostatní mu odpověděli a zaútočili.

„Skončeme to!“ zařval Rand a vrhl se jim v ústrety.

Na okamžik byly obludy tak překvapené, že zpomalily. Pak se s hrdelním řevem, radostným a krvežíznivým, vyřítili trolloci dopředu s pozvednutými meči a sekerami. Rand mezi nimi tančil na píseň saidínu. Kolibřík líbá medovou růži. Ta píseň byla tak mazaná, celého jej naplnila. Kočka na rozpáleném písku. Meč jako by mu v rukou ožil, tak jako nikdy předtím, a on bojoval, jako by ho čepel s volavkou mohla udržet z dosahu saidínu. Volavka roztahuje křídla.

Rand zíral na nehybné postavy na zemi kolem sebe. „Lepší být mrtvý,“ zamumlal. Zvedl zrak nahoru, kde na kopci ležel tábor nepřátel. Tam byl Fain, temní druzi a další trolloci. Bylo jich příliš mnoho, všechny by přemoci nedokázal. Bylo jich příliš mnoho, aby střet s nimi přežil. Vykročil tím směrem.

„Rande, pojď!“ Prázdnotou kolem něj pronikl Loialův naléhavý šepot. „Pro život a pro Světlo, Rande, tak už pojď!“

Rand se velice opatrně sklonil a otřel čepel do kabátce jednoho z trolloků. Pak, obřadně, jako by ho sledoval Lan, meč vrátil do pochvy.

„Rande!“

Randa jako by naléhavost situace nezajímala. K Loialovi se připojil u koní. Ogier právě přivazoval zlatou truhlici ke svému sedlu pomocí řemení od sedlových brašen. Plášť měl nacpaný pod truhlu, aby mu lépe seděla na sedle.

Saidín umlkl. Byla tam ta odpudivá záře, ale on ji držel zpátky, jako by ji skutečně přemohl. Zvědavě nechal prázdnotu zmizet. „Myslím, že se asi zblázním,“ řekl. Náhle si uvědomil, kde vlastně jsou, a zadíval se směrem, odkud přišel. Z půl tuctu směrů se ozýval křik a vytí, známky pátrání, ale nikdo je nepronásledoval. Zatím. Vyhoupl se Rudochovi na hřbet.

„Občas nerozumím ani polovině z toho, co říkáš,“ poznamenal Loial. „Jestli se už musíš zbláznit, nemohlo by to počkat, dokud se nevrátíme k urozené paní Seléné a Hurinovi?“

„Jak chceš jet s tímhle na sedle?“

„Poběžím!“ Ogier svá slova doprovodil tím, že se rychle rozběhl a koně táhl za sebou. Rand ho následoval.

Tempo, které Loial nasadil, bylo tak rychlé, že mu klusající kůň jen tak tak stačil. Rand si byl jist, že ho ogier dlouho neudrží, ale zatím se Loialovi nohy nepodlamovaly. Rand usoudil, že když se jednou ogier vytahoval, že předběhne koně, mohla to být i pravda. Loial se občas ohlížel, ale křik temných druhů a vytí trolloků utichalo v dáli.

I když půda začala stoupat, Loial nezpomalil a do jejich tábora na svahu doběhl jenom trochu zadýchaný.

„Máš ho.“ Seléné mluvila jásavě, když zrakem spočinula na ozdobně vypracované truhlici na Loialově sedle. Opět měla na sobě svoje šaty, a Randovým očím připadaly bílé jako padlý sníh. „Věděla jsem, že se rozhodneš správně. Mohla bych se... na něj podívat?“

„Sledoval vás některý z nich, můj pane?“ vyptával se nervózně Hurin. Ohromeně zíral na truhlici, ale oči mu ujížděly do tmy na stráni. „Kdyby vás sledovali, museli bychom se rychle přesunout.“

„Myslím, že nás nesledovali. Běž na skálu a podívej se, jestli něco nezahlédneš.“ Rand slezl na zem a Hurin chvátal nahoru. „Seléné, nevím, jak se ta truhlice otvírá. Loiale, ty to nevíš?“ Ogier zavrtěl hlavou.

„Ukažte, zkusím to...“ Dokonce i pro ženu Seléniny výšky bylo Loialovo sedlo vysoko. Seléné natáhla ruku, aby dosáhla na jemně vytepaný vzor na truhlici, přejela dlaní po rozvilině a stiskla. Ozvalo se cvaknutí a Seléné zvedla víko.

Vytáhla se na špičky, aby mohla sáhnout dovnitř, ale Rand se naklonil přes ni a Valerský roh vyndal. Už ho viděl předtím, ale nikdy se ho nedotkl. I když byl skvostně vypracovaný, nevypadal nijak staře nebo mocně. Zatočený zlatý roh, který měl kolem okraje vložený stříbrný nápis, se i ve slabém světle leskl. Rand se prstem dotkl zvláštních písmen. Zdálo se, že chytají měsíční světlo.

„Tia mi aven Moridin isainde vadin," četla Seléné. ,„Hrob není překážkou mému volání.‘ Ty budeš větší, než kdy byl Artuš Jestřábí křídlo.“

„Odvezu ho do Shienaru urozenému pánu Agelmarovi.“ Měl by se dostat do Tar Valonu, napadlo ho, ale já jsem už s Aes Sedai skončil. Ať jim ho zaveze Agelmar nebo Ingtar. Vrátil roh zpátky do truhly. Měsíční světlo, které se od něj odráželo, mu padlo do očí.

„Tohle je šílené,“ řekla Seléné.

Rand sebou při tom slově trhl. „Šílené nebo ne, tohle udělám. Říkal jsem ti, Seléné, že po slávě netoužím ani v nejmenším. Tam jsem si myslel, že ano. Aspoň chvíli jsem si myslel, že chci...“ Světlo, je tak krásná. Egwain. Seléné. Nejsem hoden ani jedné z nich. „Jako by mne něco posedlo.“ Přišel si pro mne saidín, ale já jsem ho zahnal mečem. Nebo je i tohle šílené? Zhluboka se nadechl. „Valerský roh patří do Shienaru. A pokud ne, tak urozený pán Agelmar bude vědět, co s ním.“

Shora se vrátil Hurin. „Ten oheň tam je zase, urozený pane Rande, a je mnohem větší. Myslím, že jsem zaslechl křik. Všechno dole pod kopcem. Nemyslím, že zatím došli k hoře.“

„Tys mě nepochopil, Rande,“ ozvala se Seléné. „Teď už se nemůžeš vrátit. Je to na tobě. Tihle druhové Temnot se prostě nevrátí jenom proto, že jsi jim Valerský roh vzal. Ani zdaleka ne. Pokud neznáš nějaký způsob, jak je všechny pobít, tak nás budou honit tak, jako jsi ty honil je předtím.“

„Ne!“ Loiala i Hurina Randova prudkost zřejmě překvapila, Pokračoval tedy tišším hlasem. „Neznám žádný způsob, jak je všechny zabít. Co se týče mě, klidně si můžou žít věčně.“

Seléniny dlouhé vlasy se zavlnily, jak jejich majitelka zavrtěla hlavou. „Takže se nemůžeš vrátit. Můžeš jít jenom dopředu. Můžeš dosáhnout bezpečí cairhienských hradeb dávno předtím, než se budeš moci vrátit do Shienaru. Copak ti pomyšlení na několik dalších dní v mé společnosti připadá tak tíživé?“

Rand upřeně zíral na truhlici. Seléné mu ani zdaleka nebyla na obtíž, ale v její blízkosti nedokázal přestat myslet na věci, na které by myslet neměl. Přesto kdyby jeli na sever, znamenalo by to riskovat střetnutí s Fainem a jeho stoupenci. V tom měla Seléné pravdu. Fain se nikdy nevzdá. Ingtar se také nevzdá. Pokud Ingtar jel na jih, Randa nenapadal žádný důvod, který by ho přinutil odbočit stranou, takže by měl Shienarec dříve či později do Cairhienu dorazit.

„Takže do Cairhienu,“ souhlasil. „Budeš mi muset ukázat, kde bydlíš, Seléné. Já jsem v Cairhienu ještě nikdy nebyl.“ Natáhl ruku, aby zavřel truhlici.

„Vzal jsi druhům Temnot ještě něco jiného?“ zeptala se Seléné. „Říkal jsi něco o dýce.“

Jak jsem jen mohl zapomenout? Nechal truhlici, jak byla, a vytáhl od pasu dýku. Čepel byla zakřivená jako roh a záštity tvořili zlatí hadi. Rubín, zasazený do jílce, byl velký jako nehet na palci a v měsíčním světle mrkal jako vraní oko. I když byla tolik zdobená, a jak věděl, i tolik pošpiněná, přesto se dýka nijak nelišila od jakéhokoliv jiného nože.

„Buď opatrný,“ varovala ho Seléné. „Nepořež se.“

Randa zamrazilo. Už to, že ji jenom měl u sebe, bylo nebezpečné, a on rozhodně nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby se s ní řízl. „Tohle je ze Shadar Logothu,“ vysvětloval ostatním. „Každého, kdo by ji měl delší dobu u sebe, pokřiví, pošpiní ho až do morku kostí tak, jako je pošpiněný i Shadar Logoth. Bez léčitelky Aes Sedai ta špína každého nakonec zabije.“

„Tak to se stalo Matovi,“ poznamenal tiše Loial. „To by mě nikdy nenapadlo.“ Hurin zíral na dýku v Randově ruce a své vlastní ruce si otíral do předku kabátu. Slídič vůbec nevypadal šťastně.

„Nikdo z nás se toho nemusí dotýkat víc, než je nezbytně nutné,“ pokračoval Rand. „Najdeme nějaký způsob, jak ji nést –“

„Je to nebezpečné.“ Seléné se na dýku mračila, jako by hadi byli živí a navíc jedovatí. „Zahoď ji. Nechej ji tady nebo ji zakopej, jestli chceš, aby se nikomu nedostala do rukou, ale zbav se jí.“

„Mat ji potřebuje,“ prohlásil pevně Rand.

„Je to příliš nebezpečné. Sám jsi to říkal.“

„On ji potřebuje. Am... Aes Sedai říkaly, že když ji nebudou mít k léčení, zemře.“ Pořád ho mají uvázaného na provázku, ale tahle čepel ho přetne. Dokud se jí a toho rohu nezbavím, budou mě mít na provázku, ale já nebudu tancovat, ať už tahají jakkoliv silně.

Vložil dýku do truhlice, do zakřivení rohu – bylo tam právě tak dost místa – a přirazil víko. Zámek s hlasitým cvaknutím zapadl. „To by nás před ní mělo ochránit.“ Doufal, že ano. Lan říkal, že chvíle, kdy člověk musí mluvit nejvíc přesvědčivě, je ta, když si vůbec není jistý.

„Ta truhlice nás určitě ochrání,“ řekla Seléné stísněným hlasem. „A teď bych se ráda dospala.“

Rand zavrtěl hlavou. „Jsme příliš blízko. Fain je zřejmě schopný mě najít. Občas to dokáže.“

„Jestli se bojíš, vyhledej jednotu,“ poradila mu Seléné.

„Rád bych byl od těch temných druhů do rána co nejdál to bude možné. Nasedlám ti klisnu.“

„Umíněnče!“ Mluvila rozzlobeně, a když se na ni Rand podíval, rty se jí zvlnily v úsměvu, který však nikdy nedostoupil až k očím. „Umíněný muž je nejlepší, jakmile...“ Odmlčela se, a to mu dělalo starosti. Ženy často nechávaly věci nevyřčeny, a i podle jeho omezených zkušeností právě to, co nedořekly, způsobovalo nejvíc potíží. Když kladl sedlo na její bílou klisnu a shýbal se, aby přitáhl podpínku, Seléné ho mlčky pozorovala.

„Všechny je sežeňte!“ prskal Fain. Trollok s kozím čenichem couval. Oheň, nyní hojně krmený dřevem, osvětloval vršek pahorku a vrhal mihotavé stíny. Fainovi lidští průvodci se nyní choulili u ohně, protože se báli vydat se do noci se zbytkem trolloků. „Sežeň je, každýho, kdo ještě žije, a kdyby někoho napadlo, že uteče, dej jim na srozuměnou, že skončí jako tenhle.“ Ukázal na prvního trolloka, který mu přinesl zprávu, že al’Thora není možné najít. Ještě stále ryl v zemi rozblácené vlastní krví a kopyty v křečích vytrhával drny. „Běž,“ zašeptal Fain a trollok s kozím čenichem odběhl do noci.

Fain se opovržlivě podíval na ostatní lidi – ještě pořád by mohli být užiteční – a pak se zahleděl do tmy směrem k Rodovrahově Dýce. Někde tam nahoře byl al’Thor, nahoře v horách. S rohem. Při tom pomyšlení Fain hlasitě zaskřípal zuby. Nevěděl, kde přesně je, ale něco ho táhlo k horám. K al’Thorovi. Tolik z Temného... daru... mu ještě zůstalo. Téměř o tom ani nepřemýšlel, snažil se na to nemyslet, až najednou poté, co Valerský roh zmizel – Zmizel! – tam byl al’Thor a přitahoval ho k sobě, jako maso přitahuje hladovějícího psa.

„Já už nejsem pes. Už nejsem pes!“ Zaslechl, jak si ostatní nejistě poposedávají kolem ohně, ale on si jich nevšímal. „Zaplatíš za to, cos mi udělal, al’Thore! Celej svět mi zaplatí!“ Šíleně se zachechtal do noci. „Celej svět mi zaplatí!“