Velké Hledání

23 Zkoušky

Nyneiva si ostražitě prohlížela rozlehlou komnatu hluboko pod Bílou věží a na Sheriam po svém boku pohlížela stejně ostražitě. Strážkyně novicek vyčkávala, i když trochu netrpělivě. Za těch pár dní, které Nyneiva strávila v Tar Valonu, viděla Aes Sedai pouze vyrovnanou a s úsměvem přijímající události, jak přicházely.

Klenutá místnost byla vytesána do skalního podloží ostrova. Světlo svítilen na vysokých stojanech se bíle odráželo od světlých hladkých kamenných stěn. Uprostřed byla pod kupolí věc vyrobená ze tří stříbrných oblouků právě tak vysokých, aby se pod nimi dalo projít, které spočívaly na silném stříbrném prstenci a konci se navzájem dotýkaly. Oblouky i prstenec byly součástí jedné soustavy. Nyneiva neviděla, co leží uvnitř. Tam se podivně mihotalo světlo, a když se tam Nyneiva dívala příliš dlouho, zvedl se jí žaludek. V místech, kde se oblouk dotýkal prstence, seděly na holé kamenné podlaze se zkříženýma nohama Aes Sedai a upřeně hleděly na stříbrnou konstrukci. Další stála opodál u prostého stolu, na němž spočívaly tři velké stříbrné kalichy. Nyneiva věděla – aspoň jí to tak řekly – že v každém je čistá voda. Všechny čtyři Aes Sedai měly šátky, stejně jako Sheriam. Sheriam měla modré třásně, snědá žena u stolu červené a ty tři u oblouků zelené, bílé a šedé. Nyneiva na sobě pořád měla jedny ze šatů, které dostala ve Fal Daře, světle zelené, vyšívané malými bílými kvítky.

„Nejdřív mě necháš od rána do večera koukat do zdi,“ zamumlala Nyneiva, „a teď najednou tolik spěchu.“

„Hodiny nečekají na žádnou ženu,“ odtušila Sheriam. „Kolo tká, jak si kolo přeje a kdy si přeje. Trpělivost je ctnost, které je třeba se učit, ale všechny musíme být připraveny na okamžitou změnu.“

Nyneiva se snažila nemračit. Co ji na rusovlasé Aes Sedai zatím nejvíc dráždilo, bylo to, že když občas mluvila, jako by citovala, i když to nedělala. „Co je to?“

„Ter’angrial"

„No, to mi ale nic neříká. K čemu to je?“

„Ter’angrial dělá hodně věcí, dítě. Jako angrial a sa’angrial je i on pozůstatkem z věku pověstí, který používá jedinou sílu, i když na rozdíl od těch dvou není zdaleka tak vzácný. Některé ter’angrialy musí přimět k práci Aes Sedai, jako tenhle, ale jiné konají svou práci prostě tehdy, když je v jejich přítomnosti žena, která může usměrňovat. Předpokládá se, že existují i takové, které by pracovaly pro kohokoliv. Na rozdíl od angrialu a sa’angrialu jsou vyrobeny, aby vykonávaly určité věci. Jiný máme ve věži, a ten svědčí při zavazujících slibech. Až se z tebe stane hotová sestra, své závěrečné sliby budeš odříkávat s tím ter’angrialem v ruce. Že nevyslovíš jedinou lež. Že nevyrobíš žádnému člověku zbraň, aby jí mohl zabít jiného člověka. Že nikdy nepoužiješ jediné síly jako zbraně, pokud to nebude proti temným druhům nebo zplozencům Stínu nebo v případě nejzazší nutnosti, když budeš chránit svůj vlastní život nebo život svého strážce nebo život jiné sestry.“

Nyneiva potřásla hlavou. Ten slib byl buď příliš vážný, nebo příliš lehký, a taky to řekla.

„Kdysi Aes Sedai nemusely skládat sliby. Bylo jasné, kdo je Aes Sedai a za čím si stojí, nic víc nebylo potřeba. Mnohé z nás si přejí, aby tomu tak bylo doposud. Ale kolo se otáčí a časy se mění. To, že skládáme sliby, že je známo, že jsme jimi vázány, umožňuje lidem s námi jednat beze strachu, že proti nim použijeme svou sílu, jedinou sílu. Rozhodly jsme se pro to mezi trollockými válkami a stoletou válkou, a díky tomu Bílá věž stále ještě stojí a my pořád můžeme dělat, co je v našich silách, v boji proti Stínu.“ Sheriam se zhluboka nadechla. „Světlo, dítě, snažím se tě naučit to, co by se každá jiná žena na tvé místě naučila již před lety. To nelze. Teď se musíme soustředit na ter’angrial. Nevíme, proč byly vyrobeny. Odvažujeme se používat jen hrstku z nich, a cíle, k nimž se je odvažujeme použít, nemusí mít nic společného s tím, k čemu vlastně byly vyrobeny. Většinou jsme se je naučily za vysokou cenu nepoužívat. Během let bylo nemálo Aes Sedai zabito nebo přišlo o své nadání, když se to snažily zjistit.“

Nyneiva se otřásla. „A ty po mně chceš, abych do tohohle vstoupila?“ Světlo v obloucích se teď míhalo pomaleji, ale ona stejně neviděla, co leží uvnitř.

„Víme, co dělá tenhle. V něm se postavíš tváří v tvář svým největším obavám a strachu.“ Sheriam se mile usmála. „Nikdo se tě nebude ptát na to, cos tam viděla. Nemusíš nám říkat víc, než si budeš přát. Strach každé ženy je jejím osobním vlastnictvím.“

Nyneiva si matně připomněla svůj strach z pavouků, zvláště v noci, ale tohle zřejmě Sheriam na mysli neměla. „Prostě projdu jedním obloukem tam a druhým ven? Třikrát dovnitř a bude to?“

Aes Sedai si podrážděně upravila šátek na ramenou. „Jestli to chceš zestručnit, tak ano,“ odtušila suše. „Cestou sem jsem ti říkala, co musíš o obřadu vědět, tolik, kolik se můžeš dozvědět před ním. Kdybys byla novicka, věděla bys to, ale nedělej si starosti s tím, že uděláš nějakou chybu. Kdyby to bylo nutné, tak se ti připomenu. Jsi si jistá, že jsi připravena se tomu postavit? Kdybys chtěla přestat, pořád mohu tvé jméno přepsat do knihy novicek.“

„Ne!“

„Tak dobrá. Teď ti sdělím dvě věci, které se žena nedozví, dokud nevstoupí do této místnosti. Za prvé. Jakmile jednou začneš, musíš pokračovat až do konce. Pokud to odmítneš, tak bez ohledu na to, jaké máš schopnosti, budeš velice zdvořile požádána, abys opustila věž. Dáme ti dost stříbra, aby ti to vydrželo na celý rok, a už nikdy se nebudeš smět vrátit.“ Nyneiva otevřela ústa, aby řekla, že neodmítne, ale Sheriam ji prudkým gestem zarazila. „Poslouchej a mluv, až budeš vědět, co říci. Za druhé. Hledat a usilovat znamená znát nebezpečí. Nebezpečí tady poznáš. Některé ženy vstoupily a nikdy už nevyšly. Když se ter’angrial uklidnil, ony-tam-nebyly. A už nikdy je nikdo neviděl. Jestli chceš přežít, musíš být vytrvalá. Jestli zakolísáš, zaváháš...“ Mlčení bylo mnohem výmluvnější než jakákoliv slova. „Tohle je tvoje poslední šance, dítě. Ještě se můžeš vrátit, ještě teď, a my připíšeme tvé jméno do knihy novicek a budeš mít jenom jednu černou čárku. Ještě dvakrát ti bude dovoleno sem vstoupit, a teprve při třetím odmítnutí budeš vykázána z věže. Odmítnutí není žádná hanba. Mnoho z nás to udělalo. Já sama jsem tam napoprvé nedokázala vstoupit. Teď můžeš promluvit.“

Nyneiva se úkosem zadívala na stříbrné oblouky. Světlo v nich už neblikalo. Nyní z nich vycházela měkká bílá záře. Aby zjistila, co chtěla zjistit, potřebovala svobodu přijatých novicek, aby mohla volně klást otázky, aby mohla studovat sama pouze s vedením, o něž požádá. Musím donutit Moirain zaplatit za to, co nám udělala. Musím. „Jsem připravená.“

Sheriam pomalu vykročila do středu komnaty. Nyneiva kráčela vedle ní.

Jako na povel hlasitě promluvila červená sestra obřadním tónem. „Koho sem přivádíš, sestro?“ Tři Aes Sedai kolem ter’angrialu dál upíraly svou pozornost jen na něj.

„Tu, která sem přichází ucházet se o přijetí mezi sestry,“ odpověděla Sheriam stejně obřadně.

„Je připravená?“

„Je připravená zanechat za sebou, čím byla, a projít svým strachem, aby dosáhla přijetí.“

„Zná svůj strach?“

Sheriam se zastavila dva kroky od oblouku a Nyneiva se zastavila s ní. „Tvoje šaty,“ zašeptala Sheriam, aniž se na Nyneivu podívala.

Nyneivě se zabarvily líce, protože už zapomněla, co jí Sheriam říkala o tom, jak to chodí v této komnatě. Spěšně si svlékla oděv, boty i ponožky. Na chvíli se jí při skládání šatstva, které odkládala stranou, skoro podařilo na stříbrné oblouky zapomenout. Lanův prsten pečlivě zasunula pod šaty. Nechtěla, aby si jej někdo prohlížel. Pak byla hotová a ter’angrial tam pořád stál a čekal.

Kámen pod bosýma nohama studil a Nyneivě po celém těle naskočila husí kůže, ale stála vzpřímeně a dýchala zhluboka. Nedopustí, aby někdo viděl, že se bojí.

„Poprvé,“ ozvala se Sheriam, „je pro to, co bylo. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Nyneiva zaváhala. Pak vykročila a vstoupila do oblouku a jeho záře. Bylo to, jako by sám vzduch zářil, jako by se Nyneiva utápěla ve světle. Světlo bylo všude. Světlo bylo vším.

Nyneiva sebou trhla, když si uvědomila, že je nahá, a pak jen užasle hleděla. Po obou stranách stály kamenné stěny, dvakrát vyšší než ona, a hladké, jako by ohlazené nástroji. Stála na zaprášených nerovných dlažebních kamenech. Obloha byla matná a olověná, i když bez mráčku, a slunce viselo v nadhlavníku jako nabobtnalá rudá koule. Po obou stranách byly ve zdi otvory, brány označené nízkými, hranatými sloupky. Zdi zužovaly zorné pole, ale země se od místa, kde stála, svažovala jak před ní, tak i za ní. Branami viděla další silné zdi a mezi nimi průchody. Ocitla se v obrovském bludišti.

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Hlavou se jí mihla další myšlenka, která jako by patřila někomu jinému. Cesta zpátky bude jenom jedna.

Zavrtěla hlavou. „Jestli je jenom jedna cesta zpátky, tak ji nenajdu, když tady budu jen tak postávat.“ Aspoň tu bylo teplo a sucho. „Doufám, že najdu nějaký šaty dřív, než najdu lidi,“ zabručela.

Matně si vzpomínala, jak jako malá hrávala bludiště na papíře. Existoval trik, jak najít cestu ven, ale nemohla si na něj vzpomenout. Všechno minulé jí připadalo jako v mlze, jako by se to stalo někomu jinému. Přejela rukou po zdi a vykročila, přičemž se jí pod bosýma nohama zvedaly obláčky prachu.

V prvním otvoru ve zdi dohlédla na jiný průchod, který se nijak nelišil od toho, v němž již stála. Zhluboka se nadechla a vykročila rovně, prošla dalšími průchody, které všechny vypadaly úplně stejně. Pak narazila na cosi odlišného. Cesta se rozdvojovala. Nyneiva zahnula doleva. Po nějaké době se cesta opět větvila. Znovu zahnula vlevo. Na třetí křižovatce ji cesta vlevo dovedla ke slepé zdi.

Zachmuřeně se vrátila na poslední křižovatku a tam zahnula doprava. Tentokrát ji ke slepé zdi dovedla až čtvrtá zatáčka vpravo. Nyneiva zeď chvíli zamračeně pozorovala. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se nahlas. „Kde je tohle místo?“ Cesta zpátky bude jenom jedna.

Znovu se vrátila. Byla si jistá, že to musí být nějaký trik toho bludiště. Na poslední křižovatce vykročila doleva a na další doprava. Odhodlaně šla dál. Doleva, pak doprava. Rovnou, než došla k dalšímu větvení. Doleva, pak doprava.

Zdálo se, že to funguje. Už prošla asi tuctem křižovatek a zatím ještě nenarazila na konec. Teď se dostala k dalšímu rozdvojení cesty.

Koutkem oka zahlédla pohyb. Když se obrátila, byl tam jenom zaprášený průchod mezi dvěma hladkými kamennými zdmi. Vykročila do levé větve... a prudce se otočila, když opět cosi zahlédla. Nic tam nebylo, ale tentokrát si byla jistá. Někdo za ní je. Někdo tam byl. Nervózně se rozběhla opačným směrem.

Znovu a znovu, v tom či onom průchodu, zahlédla koutkem oka nějaký pohyb, příliš rychlý, aby ho rozeznala, a zmizelo to dřív, než stačila otočit hlavu, aby na to pořádně viděla. Rozběhla se. Jen pár chlapců ji kdy dokázalo předběhnout, když byla ještě malá holka ve Dvouříčí. Dvouříčí? Co je to?

Z jednoho otvoru před ní vystoupil jakýsi muž. Tmavé šaty měl zatuchlé a zetlelé, a byl starý. Velice, velmi starý. Kůži měl jako popraskaný pergamen a příliš těsně mu lnula k lebce, jako by pod ní neměl žádné svaly. Prašivou leb mu pokrývaly chomáčky křehkých vlasů a oči měl tak zapadlé, až to vypadalo, že hledí ze dvou jeskyní.

Nyneiva tak prudce zastavila, až jí nerovná dlažba poškrábala nohy.

„Jsem Aginor,“ prohlásil ten muž s úsměvem, „a přišel jsem si pro tebe.“

Nyneivě bušilo srdce, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. Jeden ze Zaprodanců. „Ne. Ne, to není možné!“

„Jsi hezké děvče. Užiji si s tebou.“

Náhle si Nyneiva uvědomila, že na sobě nemá ani nitku. S výkřikem a tváří jen částečně zrudlou hněvem se rozběhla prvním průchodem pryč. Pronásledoval ji chraplavý smích a zvuk šouravých kroků, které stačily jejímu běhu. Slyšela také, co Aginor slibuje, že jí udělá, až ji chytí, a při tom se jí obracel žaludek, i když ho slyšela jen napůl ucha.

Zoufale hledala cestu zpátky, a jak utíkala se zaťatými pěstmi, rozhlížela se kolem sebe. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Nebylo tu nic, jen nekonečné bludiště. I když utíkala, jak nejrychleji dokázala, ta ohavná slova zněla vždy kousek za ní. Pomalu se její strach změnil cele v hněv.

„Ať shoří!“ vzlykala. „Světlo ho spal! Nemá žádné právo!“ Ucítila v sobě, jak se otevírá, rozevírá světlu.

S vyceněnými zuby se obrátila ke svému pronásledovateli ve chvíli, kdy smějící se Aginor přiběhl na dohled.

„Nemáš právo!“ Mávla směrem k němu pěstí a ruku otevřela, jako by po něm něco házela. Jen zpola ji překvapilo, když viděla, že její ruku opouští ohnivá koule.

Koule vybuchla Aginorovi na prsou a srazila ho na zem. Chvíli tam ležel, ale pak se potácivě zvedl. Dýmu, který mu stoupal z kabátce na prsou, si nevšímal. „Ty se opovažuješ? Ty se opovažuješ!“ Zachvěl se a z koutku úst mu na bradu vytekl pramínek slin.

Náhle se obloha zatáhla hrozivými šedými a černými mračny. Z mraku vylétl blesk a mířil Nyneivě na srdce.

Na okamžik se jí zdálo, jako by se zpomalil čas, jako by jediný stah srdce trval celou věčnost. Ucítila v sobě proud – okamžitě ji napadl saidar – a odpovídající tok cítila i v blesku. Změnila směr proudění. Čas se vrhl dopředu.

S prásknutím blesk roztříštil kámen nad Aginorovou hlavou. Zaprodanci se rozšířily zapadlé oči a on začal couvat. „To nesmíš! To nesmí být!“ Odskočil, jak do místa, kde předtím stál, udeřil blesk a kámen se rozlétl ve spršce úlomků.

Nyneiva se s temným odhodláním vydala k němu. A Aginor prchl.

Saidar byl jako řeka, která jí protékala. Cítila skály kolem sebe, a vzduch, a cítila maličké, proudící kousíčky jediné síly, která je plnila a tvořila. A cítila také, že Aginor dělá... cosi. Cítila to matně, kdesi v dálce, jako by to bylo něco, co nemohla opravdu poznat, ale kolem sebe viděla výsledek a věděla, co to znamená.

Země pod nohama se jí zachvěla a zdvihla se. Zdi před ní se zřítily a kusy kamene jí zahradily cestu. Nyneiva je přelezla a nevšímala si toho, jak jí ostré hrany kamene drásají ruce i nohy do krve. Pořád viděla na Aginora. Zvedl se vítr, prudce vál průchodem a bránil jí v cestě. Byl tak silný, až jí z něj slzely oči, a snažil se ji srazit na zem. Nyneiva změnila jeho směr a Aginor klopýtal průchody jako keř vyvrácený z kořenů. Nyneiva se dotkla proudu v zemi, přesměrovala ho, a kamenné zdi kolem Aginora se zřítily a uzavřely ho pod sebou. Z očí Nyneivě šlehaly blesky a dopadaly kolem něj, kámen vybuchoval stále blíž. Nyneiva cítila, jak se to snaží vrhnout na ni, ale krok za krokem se oslepující střely blížily k Zaprodanci.

Cosi zazářilo napravo od ní, cosi, co odkryly zřícené zdi.

Nyneiva cítila, jak Aginor slábne, cítila, jak jsou jeho snahy útok jí vrátit stále slabší a zoufalejší. A přesto nějak věděla, že se nevzdal. Jestli ho teď nechá být, bude ji pronásledovat stejně jako předtím s přesvědčením, že je přece jen příliš slabá, aby mu dokázala zabránit provést to, co měl v úmyslu jí udělat.

Tam, kde býval kámen, stál nyní stříbrný oblouk, oblouk naplněný měkkou stříbřitou září. Cesta zpátky...

Ve chvíli, kdy Zaprodanec všechnu svou sílu používal pouze na to, aby ji zadržel, poznala, že svůj útok vzdal. A jeho síly už nestačily, už déle nedokázal odrážet její rány. Teď musel uskakovat před létajícími kusy kamení, které blesky vyrážely ze zdí, a ty výbuchy ho stále víc ubíjely.

Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Blýskání už ustalo. Nyneiva se otočila od plazícího se Aginora k oblouku světla. Ohlédla se na Aginora právě včas, aby viděla, že přelezl za hromadu kamení a zmizel z dohledu. Znechuceně sykla. Většina bludiště stále ještě stála a on se mohl mezi hromadami kamení, které se Zaprodancem vytvořili, skrývat na stovce míst. Bude jí trvat dost dlouho, než ho zase najde, ale byla si jistá, že jestli ho nenajde první, on si najde ji. Přijde si pro ni v plné síle ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat.

Cesta zpátky bude jenom jedna.

Polekaně se znovu otočila a ulevilo se jí, když viděla, že tam oblouk pořád ještě stojí. Jestli Aginora najde dost rychle...

Buď odhodlaná.

S hněvivým výkřikem přelezla přes popadané kamení k oblouku. „Ať je za to, že jsem tady, zodpovědný kdokoliv,“ mumlala si, „bude si přát, aby se z toho dostal tak hladce jako Aginor. Já –“ Vstoupila do oblouku a přemohlo ji světlo.

„Já –“ Nyneiva vykročila z oblouku a zůstala zírat. Všechno bylo tak, jak si to pamatovala – stříbrný ter’angrial, Aes Sedai, komnata – ale vzpomínka přišla náhle jako úder, chybějící části vzpomínky jí vrazily zpátky do hlavy. Vyšla tím stejným obloukem, kterým předtím vstoupila.

Červená sestra vysoko zvedla jeden ze stříbrných kalichů a vylila Nyneivě na hlavu studenou čistou vodu. „Nyní jsou z tebe smyty hříchy, které jsi snad spáchala,“ zanotovala Aes Sedai, „i ty, které někdo spáchal na tobě. Jsou z tebe smyty zločiny, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal proti tobě. Přicházíš k nám omytá a čistá, na srdci i na duši.“

Nyneiva se otřásla, když jí voda stékala po těle a kapala na podlahu.

Sheriam ji s výrazem úlevy vzala za ruku, nicméně v hlase správkyně novicek se neozýval ani náznak starostí. „Zatím si vedeš dobře. Vrátila ses. Pamatuj si, co je tvým cílem, a povede se ti dobře i nadále.“ Rusovláska ji odvedla kolem ter’angrialu k dalšímu oblouku.

„Bylo to tak opravdové,“ špitla Nyneiva. Pamatovala si všechno, vzpomínala i na to, jak usměrňovala jedinou sílu s lehkostí, s jakou by zvedla ruku. Pamatovala si na Aginora a na věci, které jí chtěl Zaprodanec udělat. Znovu se otřásla. „Bylo to skutečné?“

„To nikdo neví,“ odvětila Sheriam. „Ve vzpomínkách to vypadá skutečné, a některé z nás si odtamtud přinesly i skutečná zranění, která jim tam byla způsobena. Jiné byly uvnitř ošklivě posekány a ven vyšly beze stopy poranění. Pro každou ženu, která tam vstoupí, je to jiné. Staří říkali, že existuje mnoho světů. Možná tě tenhle ter’angrial do nich zavádí. I kdyby, tak na něco, co by tě mělo jenom přenést z jednoho místa na druhé, to dělá za dost přísných pravidel. Já si myslím, že to není skutečné. Ale pamatuj, ať už to, co se tam děje, je skutečné nebo ne, nebezpečí je opravdové jako nůž, který ti někdo vrazí do srdce.“

„Usměrňovala jsem jedinou sílu. Bylo to tak snadné.“

Sheriam klopýtla. „To se nepokládá za možné. Tam by sis dokonce ani neměla pamatovat, že jsi ji schopná usměrňovat.“ Prohlédla si Nyneivu. „A přesto se ti nic nestalo. Pořád v tobě tu schopnost cítím, je silná jako vždycky.“

„Mluvíš, jako by to bylo nebezpečné,“ řekla Nyneiva pomalu a Sheriam před odpovědí zaváhala.

„Nepovažuje se za nutné tě varovat, protože by sis to neměla být schopná zapamatovat, ale... Tenhle ter’angrial byl nalezen za trollockých válek. Máme záznamy o jeho zkoumání v archivu. První sestra, která do něj vstoupila, byla velice dobře strážena, protože nikdo nevěděl, co to udělá. Zachovala si své vzpomínky, a když se dostala do ohrožení, použila jedinou sílu. A ven vyšla se svými schopnostmi zcela zničenými, nedokázala usměrňovat a dokonce ani nedokázala vycítit pravý zdroj. Druhá, která tam vstoupila, byla také strážena, a také ji to zničilo stejným způsobem. Třetí vstoupila bez ochrany. Jakmile se ocitla uvnitř, všechno zapomněla, ale vyšla ven v pořádku. To je jeden z důvodů, proč vás tam posíláme nechráněné. Nyneivo, uvnitř ter’angrialu už jedinou sílu nesmíš usměrňovat. Vím, že je těžké si tam něco zapamatovat, ale zkus to.“

Nyneiva polkla. Pamatovala si všechno, dokonce si pamatovala na to, jak si nic nepamatovala. „Nebudu usměrňovat,“ řekla. Pokud si budu pamatovat, že to nemám dělat. Ponoukalo ji to k hysterickému smíchu.

Došly k dalšímu oblouku. Záře je plnila všechny. Sheriam se na Nyneivu varovně podívala a nechala ji tu stát samotnou.

„Podruhé je pro to, co je. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Nyneiva se dívala na svítící stříbrný oblouk. Co tam číhá tentokrát? Ostatní čekaly a dívaly se. Nyneiva odhodlaně vstoupila do světla.

Nyneiva hleděla na prostý hnědý šat, který měla ke svému velkému překvapení na sobě, a pak sebou trhla. Proč zírá na své vlastní šaty? Cesta zpátky bude jenom jedna.

Když se rozhlédla kolem sebe, usmála se. Stála na okraji Trávníku v Emondově Roli, všude kolem stály domy s doškovými střechami a přímo před sebou měla hostinec U Vinného střiku. Samotný pramen Vinný střik vytékal ze skaliska, které vyčnívalo z trávy na Trávníku, a potok pak pod vrbami kolem hostince spěchal k východu. Ulice byly prázdné, ale většina lidí by se touto dobou měla zabývat svými ranními povinnostmi.

Když se podívala na hostinec, úsměv jí zmizel ze rtů. Dům byl nemálo zanedbaný, bílá omítka byla zašlá, okenice visely nakřivo a v díře mezi střešními taškami byl vidět uhnilý konec krokve. Co se stalo s Branem? Tráví snad tolik času starostováním, že zapomíná pečovat o svůj hostinec?

Dveře hostince se rozlétly a ven vyšel Cenn Buie, který se při jejím spatření na místě zastavil. Starý doškář byl pokřivený jako dubový kořen a pohled, který jí věnoval, byl asi stejně přátelský. „Takže ses vrátila, co? No, klidně bys zase mohla vypadnout.“

Když jí plivl pod nohy a spěchal pryč, Nyneiva se zamračila. Cenn nikdy nebyl příjemný, ale zřídkakdy býval otevřeně hrubý. Přinejmenším nikdy ne na ni. Nikdy jí do očí. Dívala se za ním a všimla si známek zanedbanosti po celé vesnici. Došky, které měly být dávno spravené, dvorky zarostlé plevelem. Dveře do domu al’Caarových visely nakřivo ve zlomeném pantu.

Nyneiva zavrtěla hlavou a vydala se k hostinci. S Branem si o tomhle budeme muset vážně promluvit.

Šenk byl prázdný až na osamělou ženu se silným prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Žena otírala stůl, ale podle toho, jak se nepřítomně dívala na stolní desku, si Nyneiva nemyslela, že by si ta žena uvědomovala, co vlastně dělá. Místnost byla zaprášená.

„Marin?“

Marin al’Vereová nadskočila, jednu ruku si přitiskla k hrdlu, a jenom zírala. Vypadala o celá léta starší, než jak si ji Nyneiva pamatovala. Vypadala sedřené. „Nyneivo? Nyneivo! Ó, jsi to ty. A Egwain? Přivedla jsi zpátky Egwain? Řekni, že ano.“

„Já...“ Nyneiva si položila ruku na čelo. Kde je Egwain? Zřejmě by si měla být schopná vzpomenout. „Ne. Ne, nepřivedla jsem ji zpátky.“ Cesta zpátky bude jenom jedna.

Panímáma al’Vereová se svezla do židle s rovným opěradlem. „Tolik jsem doufala. Od chvíle, kdy Bran zemřel...“

„Bran je mrtvý?“ Nyneiva si to nedokázala představit. Ten velký usmívající se muž vždycky vypadal, že bude žít věčně. „Měla jsem být tady.“

Druhá žena vyskočila na nohy a rozběhla se k oknu, odkud vyhlédla na Trávník a na vesnici. „Jestli se Malena dozví, že jsi tady, nastanou potíže. A Cenn ji šel určitě hledat. On je teď starosta.“

„Cenn? Jak ti natvrdlí chlapi vůbec mohli zvolit Cenna?“

„To Malena. Zařídila, aby všechny ženské v ženském kroužku přiměly své manžely za něj hlasovat.“ Marin málem tiskla obličej k oknu, jak se snažila vyhlížet do všech stran zároveň. „A ti hloupí chlapi si ani předem nepopovídali o tom, čí jméno dávají do krabice. Podle mě si každý muž, který Cenna volil, myslel, že je jediný, koho do toho manželka navezla. Myslel si, že jeden hlas nebude znamenat žádný rozdíl. No, teď už se poučili. My všichni jsme se poučili.“

„Kdo je ta Malena, že celý ženský kroužek skáče, jak ona píská? Nikdy jsem o ní neslyšela.“

„Ona je z Hlídky. Je to věd...“ Marin se odvrátila od okna a zalomila rukama. „Malena Aylarová je vědma, Nyneivo. Když ses nevrátila... Světlo, doufám, že nezjistí, že jsi tady.“

Nyneiva jenom užasle vrtěla hlavou. „Marin, ty se jí bojíš. Ty se třeseš. Co je to za ženskou? Proč si ženský kroužek vůbec někoho takového vybral?“

Panímáma al’Vereová se hořce zasmála. „Všichni jsme museli zešílet. Malena sem přišla, aby se podívala na Mavru Mallenovou den předtím, než se Mavra musela vrátit zpátky do Devenského Průseku, a té noci onemocnělo pár dětí, takže tu Malena zůstala, aby na ně dohlídla. A pak začaly umírat ovce, a o to se Malena postarala taky. Zdálo se přirozené, že jsme ji vybraly, ale... Ona je tyran, Nyneivo. Když nechceš udělat, co chce ona, začne tě zastrašovat. Pořád do tebe ryje a ryje, až jsi tak unavená, že už nedokážeš odporovat. A je to ještě horší. Ztloukla Alsbet Luhhanovou.“

Nyneivě se před očima mihl obrázek Alsbet Luhhanové a jejího manžela Harala, místního kováře. Alsbet byla skoro tak vysoká jako Haral a mohutná, i když to byla hezká žena. „Alsbet je skoro tak silná jako Haral. Nevěřím...“

„Malena není velká, ale je – je divoká, Nyneivo. Honila Alsbet po celým Trávníku s klackem a nikdo z nás, kdo se na to díval, neměl kuráž ji zastavit. Když to Bran s Haralem zjistili, řekli, že musí odejít, i kdyby se kvůli tomu měli zamíchat do věcí ženského kroužku. Já si myslím, že některé z žen by je byly poslechly, ale Bran i Haral té noci ochořeli a zemřeli den po sobě.“ Marin se kousla do rtu a rozhlédla se po místnosti, jako by si myslela, že se tu někdo schovává. Ztišila hlas. „Malena jim připravovala odvary. Říkala, že je to její povinností, i když byli proti ní... V tom, co si brala s sebou, jsem zahlídla šedý fenykl.“

Nyneiva zalapala po dechu. „Ale... Jsi si jistá, Marin? Jsi si jistá?“ Druhá žena přikývla a pláč měla na krajíčku. „Marin, když jsi měla podezření, že ta ženská mohla otrávit Brana, jak jsi s tím mohla nejít za ženským kroužkem?“

„Ona řekla, že Bran s Haralem nekráčeli ve Světle,“ mumlala Marin, „když mluvili proti vědmě. Říkala, že proto zemřeli. Protože je Světlo opustilo. Pořád mluví něco o hříchu. Říkala, že Paet al’Caar zhřešil, když proti ní mluvil po smrti Brana a Harala. Jediné, co řekl, ale bylo, že neumí léčit tak jako ty, ale ona mu na dveře namalovala dračí špičák, a tak, aby ji všichni viděli s uhlíkem v ruce. Oba jeho kluci do týdne umřeli – prostě byli mrtví, když je jejich máma šla vzbudit. Ubohá Nela. Našli jsme ji, jak chodí dokola a zároveň se směje i pláče. Pořád křičela, že Paet byl Temný a že zabil její kluky. Paet se druhý den oběsil.“ Marin se zachvěla a mluvila tak tiše, že ji Nyneiva skoro neslyšela. „Já mám čtyři dcery, které ještě pořád žijí pod mou střechou. Žijí, Nyneivo. Chápeš, co tím myslím. Pořád jsou ještě naživu, a já chci, aby naživu zůstaly.“

Nyneiva cítila, jak ji mrazí. „Marin, tohle nemůžeš dovolit.“ Cesta zpátky je jenom jedna. Buď odhodlaná. Zahnala tu myšlenku. „Jestli bude ženský kroužek stát pevně při sobě, můžete se jí zbavit.“

„Držet při sobě proti Maleně?“ Marin se zasmála, ale byl to spíš vzlyk. „Všichni se jí bojíme. Ale s dětmi to umí. Teď je zřejmě každou chvíli nějaké dítě nemocné, ale Malena dělá, co může. Když jsi ty bývala vědmou, skoro nikdo neumřel na nemoc.“

„Marin, poslouchej mě. Copak nevidíš, že jsou pořád nějaký děti nemocný? Když už vás nemůže přimět, abyste se jí báli, tak to zařídí tak, abyste si mysleli, že ji potřebujete kvůli dětem. To dělá ona, Marin. Tak jako to udělala Branovi.“

„To by nemohla,“ vydechla Marin. „To by neudělala. Ne těm maličkým.“

„Ale ano, Marin.“ Cesta zpátky – Nyneiva tu myšlenku lítostivě potlačila. „Je v kroužku někdo, kdo se nebojí? Někdo, kdo bude poslouchat?“

Druhá žena řekla: „Každý se jí bojí. Ale Corin Ayellinová by mohla poslouchat. Pak by mohla přivést dvě tři další. Nyneivo, kdyby tě poslechla většina kroužku, dělala bys nám zase vědmu? Myslím, že ty jsi asi jediná, kdo Maleně neustoupí, i když my to o ní všichni víme. Ty nevíš, jaká je.“

„Budu.“ Cesta zpátky – Ne! Tohle jsou mí lidé! „Vezmi si plášť a půjdeme za Corin.“

Marin zaváhala, nechtěla opustit hostinec, a jakmile ji Nyneiva dostala ven, přebíhala ode dveří ke dveřím, krčila se a rozhlížela se kolem sebe.

Než došly na půl cesty k domu Ayellinů, Nyneiva uviděla vysokou snědou ženu, jak kráčí po druhé straně Trávníku směrem k hostinci a silnou vrbovou holí sráží hlavičky květinám. Byla kostnatá, ale měla v sobě sílu a odhodlaně tiskla rty. Za ní cupital Cenn Buie.

„Malena.“ Marin Nyneivu zatáhla do mezery mezi dvěma domy a šeptala, jako by se bála, že by ji ta žena mohla přes Trávník zaslechnout. „Věděla jsem, že Cenn půjde za ní.“

Něco Nyneivu přimělo ohlédnout se přes rameno. Za ní stál stříbrný oblouk, klenul se od jednoho domu k druhému a bíle zářil. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Marin tiše vykřikla. „Viděla nás. Světlo nám pomáhej, jde k nám!“

Vysoká žena na Trávníku se obrátila a nechala Cenna rozpačitě postávat na místě. Malena se však netvářila nejistě ani v nejmenším. Kráčela pomalu, jako by ostatní neměli nejmenší naději vyváznout, a její úsměv byl s každým krokem krutější.

Marin Nyneivu zatahala za rukáv. „Musíme utýct. Musíme se schovat. Nyneivo, no tak. Cenn jí řekne, kdo jsi. A ona nenávidí každého, kdo o tobě promluví.“

Nyneivin pohled přitahoval stříbrný oblouk. Cesta zpátky... Zavrtěla hlavou a snažila se vzpomenout. Tohle není skutečné. Podívala se na Marin. Žena měla tvář pokřivenou živočišnou hrůzou. Musíš být odhodlaná, abys přežila.

„Prosím, Nyneivo. Viděla mě s tebou. Viděla mě! Prosím, Nyneivo!“

Malena se neúprosně blížila. Moji lidé. Oblouk zářil. Cesta zpátky. To není skutečné.

Se vzlykem se Nyneiva Marin vytrhla a vrhla se ke stříbrné záři.

Pronásledoval ji Marinin výkřik. „Pro lásku Světla, Nyneivo, pomoz mi! POMOZ MI!“

Záře ji zahalila.

Nyneiva se s vytřeštěnýma očima vypotácela z oblouku a komnaty ani Aes Sedai si skoro nevšímala. V uších jí pořád ještě zněl Marinin výkřik. Když jí náhle nalily na hlavu studenou vodu, ani sebou netrhla.

„Je z tebe smyta falešná pýcha. Je z tebe smyta falešná ctižádost. Přicházíš k nám čistá na srdci i na duši.“ Červená Aes Sedai ustoupila. K Nyneivě došla Sheriam a uchopila ji za ruku.

Nyneiva sebou trhla, ale pak si uvědomila, kdo to je. Oběma rukama popadla Sheriam za límec. „Řekni mi, že to nebylo skutečný! Řekni mi to!“

„Bylo to zlé?“ Sheriam uvolnila Nyneiviny ruce, jako by byla zvyklá na podobné reakce. „Vždycky je to horší, a potřetí je to ze všeho nejhorší.“

„Nechala jsem přítelkyni... nechala jsem své lidi... v Jámě smrti s tím, že se vrátím.“ Prosím, Světlo, to nebylo skutečné. Přece jsem ne... Moirain musí zaplatit. Musí!

„Vždycky se objeví nějaké důvody, proč se nevracet, něco, co ti v tom brání nebo odvádí tvou pozornost. Tenhle ter’angrial pro tebe spřádá pasti z tvé vlastní mysli, tká je pevné a silné, pevnější než ocel a nebezpečnější než jed. Proto ho používáme jako zkoušku. Musíš chtít být Aes Sedai víc než cokoliv jiného na celém světě, dost na to, aby ses byla ochotná postavit čemukoliv, a všeho se zbavit, abys toho dosáhla. Jinak tě Bílá věž nemůže přijmout. To od tebe požadujeme.“

„Požadujete toho hodně.“ Nyneiva hleděla na třetí oblouk, k němuž ji rusovlasá Aes Sedai přiváděla. Třetí je nejhorší. „Bojím se,“ špitla. Co by mohlo být horší než to, co jsem právě udělala?

„To je dobře,“ řekla Sheriam. „Ty se chceš stát Aes Sedai, abys mohla usměrňovat jedinou sílu. K tomu by nikdo neměl přistupovat beze strachu a úcty. Strach tě udržuje ostražitou. A ostražitost tě udrží naživu.“ Obrátila Nyneivu k oblouku, ale ještě neodstoupila. „Nikdo tě nenutí vstoupit potřetí, dítě.“

Nyneiva si olízla rty. „Kdybych odmítla, vyhodily byste mě z Bílé věže a nikdy byste mě nepřijaly zpátky.“ Sheriam kývla. „Tentokrát to bude ještě horší.“ Sheriam znovu přikývla. Nyneiva se zhluboka nadechla. „Jsem připravená.“

„Potřetí,“ zanotovala Sheriam obřadně, „je pro to, co bude. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“

Nyneiva se do oblouku vrhla s rozběhem.

Se smíchem probíhala vířícími mračny motýlů zvedajících se z lučních květů, které tvořily po kolena vysoký koberec na horské louce. Její bílá kobylka nervózně tančila na kraji louky s visícími otěžemi a Nyneiva se zastavila, aby zvíře ještě víc nepoplašila. Několik motýlů se jí usadilo na šatech, na květinové výšivce i na perlách, další poletovali kolem safírů a měsíčních kamenů, které měla zapletené do jinak rozpuštěných vlasů.

Pod kopcem se městem Malkierem táhl náhrdelník Tisíce jezer. Ve vodě se odráželo do oblak sahajících sedm věží, na jejichž vrcholcích se v oparu vznášely korouhve se zlatým jeřábem. Ve městě bylo na tisíc zahrad, ale ona dávala přednost této divoké zahradě na kopci. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

Obrátila se, protože zaslechla dusot kopyt.

Al’Lan Mandragoran, král Malkieru, seskočil z válečného oře a se smíchem se k ní blížil závojem motýlů. Tvář měl tvrdou, ale úsměv jeho kamenné rysy změkčil.

Nyneiva na něj zírala s otevřenými ústy, protože ji překvapilo, když ji objal a políbil. Na chvíli se ho jenom držela, ztracená v záplavě polibků. Nohy měla několik pídí nad zemí a bylo jí to jedno.

Náhle do něj strčila. „Ne.“ Snažila se ho odstrčit. „Pusť mě. Dej mě na zem.“ Lan ji popleteně postavil. Nyneiva začala couvat. „Tohle ne,“ řekla. „Tohle nezvládnu. Cokoliv, jenom ne tohle.“ Prosím, raději se zase postavím Aginorovi. Vzpomínky zavířily. Aginor? Nevěděla, odkud se v ní ta myšlenka vzala. Vzpomínky jí trhaně táhly hlavou, vířící úlomky připomínaly ledové kry na řece při jarním tání. Nyneiva se po nich sápala, snažila se něčeho zachytit.

„Jsi v pořádku, má lásko?“ zeptal se starostlivě Lan.

„Neříkej mi tak! Já nejsem tvoje láska! Nemůžu si tě vzít.“

Lan ji překvapil tím, že zvrátil hlavu dozadu a zařval smíchy. „Tvoje poznámka, že nejsme sezdáni, by mohla naše děti rozesmutnit, ženo. A jak to, že nejsi má láska? Já žádnou jinou nemám a nikdy mít nebudu.“

„Musím se vrátit.“ Zoufale se rozhlížela po oblouku, ale byla tu jen louka a obloha. Tvrdší než ocel a nebezpečnější než jed. Lan. Lanovy děti. Světlo, pomoz mi! „Musím se hned vrátit.“

„Vrátit? Kam? Do Emondovy Role? Jestli si to přeješ. Pošlu dopisy Morgase a zařídím ti doprovod.“

„Sama,“ zamumlala Nyneiva stále se rozhlížejíc. Kde je? Musím jít. „Do tohohle se nenechám zaplíst. To nesnesu. Tohle ne. Musím jít hned!"

„Zaplést do čeho, Nyneivo? Co nesneseš? Ne, Nyneivo. Můžeš jet sama, jestli chceš, ale kdyby malkierská královna přijela do Andoru bez vhodného doprovodu, Morgasu by to pohoršilo, dokonce možná urazilo. Přece ji nechceš urazit? Myslel jsem, že jste přítelkyně.“

Nyneiva měla pocit, jako by se uhodila do hlavy, a to několikrát za sebou. „Královna?“ řekla váhavě. „Máme děti?“

„Opravdu jsi v pořádku? Myslím, že bych tě měl raději vzít k Sharině Sedai.“

„Ne.“ Nyneiva před ním opět ucouvla. „Žádnou Aes Sedai.“ Tohle není skutečné. Tentokrát se do toho nenechám zatáhnout. Nenechám!

„No dobře,“ řekl Lan pomalu. „Jako moje žena, jak bys mohla nebýt královna? Tady jsme Malkierové, ne jižani. Byla jsi korunována v Sedmivěží ve chvíli, kdy jsme si vyměnili prsteny.“ Bezděčně zvedl levou ruku a na ukazováčku měl prostý zlatý kroužek. Nyneiva se podívala na svou ruku, na prsten, o němž věděla, že tam bude. Rychle ho překryla druhou rukou, ale nepoznala, zda to udělala proto, aby popřela, že ho má, či aby ho zakryla, nebo snad podržela. „Už si vzpomínáš?“ pokračoval Lan. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit po líčku, a ona ustoupila o dalších šest kroků. Lan si povzdechl. „Jak si přeješ, lásko. Máme tři děti, i když jenom jednomu se dá ještě říkat dítě. Marik ti sahá skoro k ramenům a nemůže se rozhodnout, jestli má raději koně nebo knihy. Elnora už pomalu začíná cvičit s chlapci, když zrovna nedotírá na Sharinu, kdy už bude dost stará, aby mohla odejít do Bílé věže.“

„Elnora bylo jméno mé matky,“ řekla Nyneiva tiše.

„To jsi taky říkala, když jsi ho vybírala. Nyneivo –“

„Ne. Tentokrát se do toho zatáhnout nenechám. Do tohohle ne. Prostě nenechám!“ Za Lanem, mezi stromy lemujícími louku, zahlédla stříbrný oblouk. Předtím ho zakrývaly stromy. Cesta zpátky bude jenom jedna. Nyneiva se obrátila k oblouku. „Musím jít.“ Lan ji chytil za ruku a držel ji tak pevně, jako by jí nohy vrostly do země. Nedokázala se mu vytrhnout.

„Nevím, co tě zlobí, ženo, ale ať je to, co je to, pověz mi to a já to spravím. Vím, že nejsem zrovna nejlepší manžel. Když jsem tě našel, měl jsem dost tvrdé hrany, ale tys je ohladila, aspoň trochu.“

„Ty jsi ten nejlepší manžel,“ zamumlala Nyneiva. Ke své hrůze zjistila, že si na něj vzpomíná jako na manžela, vzpomíná si na smích i slzy, hořké hádky i sladké usmiřování. Byly to jen nejasné vzpomínky, ale cítila, jak jasní, jsou silnější a hřejivé. „Nemůžu.“ Oblouk tam stál, jenom o pár kroků dál. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.

„Nevím, co se to tu děje, Nyneivo, ale cítím, že tě ztrácím. To bych neunesl.“ Natáhl ruku k jejím vlasům. Nyneiva zavřela oči a přitiskla tvář k jeho ruce. „Zůstaň se mnou, navždy.“

„Chtěla bych zůstat,“ řekla tiše Nyneiva. „Chtěla bych s tebou zůstat.“ Když otevřela oči, oblouk byl pryč... bude jenom jedna. „Ne. Ne!“

Lan ji obrátil k sobě. „Co se děje? Musíš mi to říct, jestli ti mám pomoci.“

„Tohle není skutečné.“

„Není to skutečné? Než jsem tě potkal, myslel jsem, že kromě meče není nic skutečné. Podívej se kolem sebe, Nyneivo. Tohle je skutečné. Cokoliv chceš, bude skutečné, můžeme to spolu uskutečnit, ty a já.“

Nyneiva se užasle rozhlédla kolem sebe. Louka tu byla pořád. Sedmivěží pořád stálo nad Tisícem jezer. Oblouk byl pryč, ale nic jiného se nezměnilo. Mohla bych tady zůstat. S Lanem. Nic se nezměnilo. Ale ona sama začala myslet jinak. Nic se nezměnilo. Egwain je sama v Bílé věži. Rand bude usměrňovat jedinou sílu a zešílí. A co Mat a Perrin? Dokážou dát své životy zase do pořádku? A Moirain, která nám rozbila naše životy, z toho vyjde jen tak.

„Musím se vrátit,“ zašeptala. Nedokázala se dívat na bolest v jeho tváři, a tak se mu vytrhla. Schválně v mysli vytvořila poupě, bílé poupě trnky na větévce. Vytvořila ostré trny a zatoužila, aby ji popíchaly, měla pocit, jako by už sama visela na trnkových větvích. Někde v dálce se ozýval hlas Sheriam Sedai. Říkala, že je nebezpečné pokoušet se usměrňovat jedinou sílu. Poupě se rozvinulo a saidar ji naplnil světlem.

„Nyneivo, pověz mi, co se děje.“

Jejím soustředěním pronikl Lanův hlas. Odmítla ho poslouchat. Cesta zpátky ještě musí existovat. Upřela zrak na místo, kde předtím stál stříbrný oblouk, a snažila se po něm zahlédnout nějaké stopy. Nic tam nebylo.

„Nyneivo...“

Snažila se v duchu oblouk vytvořit, vytvarovat ho do nejmenších podrobností, křivku lesklého kovu naplněnou září připomínající sněhově bílý oheň. Zdálo se jí, že se před ní chvěje, nejdřív byl mezi ní a stromy, pak tam nebyl, pak byl.

„... miluji tě...“

Sáhla po saidaru, vpíjela se do proudění jediné síly, až měla pocit, že vybuchne. Naplnila ji záře, až celá svítila a rozbolely ji z toho oči. Žár jako by ji pohlcoval. Mihotající se oblouk se zpevnil a srovnal, a ona měla pocit, jako by jí hořely i kosti. V hlavě jí burácely plameny.

„... z celého srdce.“

Nyneiva se rozběhla ke stříbrné křivce a nedovolila si ani jediný pohled zpátky. Byla si jistá, že nejhorší, co kdy mohla slyšet, bylo volání Mariny al’Vereové o pomoc, když ji Nyneiva opouštěla, ale vedle Lanova úzkostného hlasu to znělo málem sladce. „Nyneivo, prosím tě, neopouštěj mě.“

Bílá záře ji pohltila.

Nyneiva se nahá vypotácela z oblouku a padla na kolena. Vzlykala a slzy jí stékaly po lících. Vedle ní poklekla Sheriam. Nyneiva se na rusovlasou Aes Sedai rozzuřeně podívala. „Nenávidím tě!“ podařilo se jí ze sebe mezi vzlyky vypravit. „Nenávidím všechny Aes Sedai!“

Sheriam se pousmála a pak Nyneivu zvedla. „Dítě, skoro každá žena, která tím projde, říká to stejné. Není to žádná maličkost, postavit se svému strachu. Co je to?“ řekla ostře a obrátila Nyneivě ruce dlaněmi nahoru.

Nyneivě se ruce roztřásly náhlou bolestí, kterou předtím necítila. Dlaněmi na obou rukou měla přímo uprostřed proražen dlouhý čemý trn. Sheriam trny opatrně vytáhla. Nyneiva cítila chlad při léčivém doteku Aes Sedai. Když byly trny venku, zůstala po nich na dlani i na hřbetě maličká jizvička.

Sheriam se zamračila. „Žádná jizva by zůstat neměla. A jak to, že jsi měla zapíchnuté jenom ty dva a oba tak přesně umístěné? Kdyby ses zapletla do trnkového keře, byla bys celá poškrábaná a plná trnů.“

„To ano,“ souhlasila hořce Nyneiva. „Možná jsem měla pocit, že jsem už zaplatila dost.“

„Vždycky je nutné zaplatit,“ souhlasila Aes Sedai. „Teď pojď. Zaplatila jsi cenu. Teď si vezmi, co ti za to patří.“ Trochu Nyneivu postrčila dopředu.

Nyneiva si uvědomila, že v komnatě je víc Aes Sedai. Byla tu amyrlin ve své pruhované štóle a po boku jí stály Aes Sedai se šátky s třásněmi v barvách všech adžah a všechny Nyneivu pozorovaly. Nyneiva si vzpomněla na rady, které jí Sheriam dala, a rozběhla se k amyrlin, před níž poklekla. Poslední kalich zvedla sama amyrlin a pomalu vylila vodu Nyneivě na hlavu.

„Je z tebe smyta Nyneiva al’Mearová z Emondovy Role. Jsou z tebe smyta všechna pouta, která tě váží ke světu. Přicházíš k nám čistá, na srdci i na duši. Jsi Nyneiva z al’Mearů, přijatá novicka Bílé věže.“ Podala kalich jedné ze sester a zvedla Nyneivu na nohy. „Teď patříš k nám.“

Oči amyrlin temně zaplály. To, že se Nyneiva roztřásla, nemělo nic společného s tím, že byla nahá a mokrá.