Velké Hledání

35 Država Tsofu

Kopce kolem řeky, na nichž stálo město Cairhien, ustoupilo zalesněným pláním asi tak půl dne jízdy poté, co Rand s ostatními vyrazili na cestu. Shienarci měli brnění stále naložené na nákladních koních. Cestou, kudy projížděli, nevedly žádné silnice, pouze tu a tam se objevovaly stopy po kolech vozů a občas i statek či vesnička. Verin je popoháněla a Ingtar – jenž neustále brumlal, že se nechávají lákat do pasti, že Fain by jim nikdy neřekl, kam opravdu jde, zároveň však brumlal, že jedou na opačnou stranu od Tomovy Hlavy, jako by jedna jeho část přece jen věřila a Tomova Hlava nebyla celé měsíce daleko, leda by použili cestu, po níž se vydali – a Ingtar ji poslouchal. Zástava s šedou sovou jim cestou povlávala nad hlavami. Rand jel s chmurným odhodláním a hovoru s Verin se pečlivě vyhýbal. Musel něco udělat – splnit svoji povinnost, jak by to nazval Ingtar – a pak se Aes Sedai zbaví nadobro. Perrin jako by sdílel jeho náladu a při jízdě jenom zíral přímo před sebe. Když konečně zastavili na noc na okraji lesa, byla už skoro tma. Perrin se Loiala zeptal na državu. Trolloci do državy nevstoupí, můžou tam však vstoupit vlci? Loial stručně odpověděl, že do državy váhají vstoupit jen stvoření Temného. A samozřejmě Aes Sedai, protože se z državy nemohou spojit s pravým zdrojem, ani tam usměrňovat jedinou sílu. Ogier sám vypadal, že do Državy Tsofu váhá vstoupit. Mat byl jediný, kdo se tvářil dychtivě, téměř zoufale odhodlaně. Pleť měl bledou, jako by nebyl rok na slunci, a začínaly se mu propadat líce, i když tvrdil, že by klidně mohl běžet závod. Než se zabalil do pokrývek, Verin na něj vložila ruce a použila léčení, a znovu, když ráno nasedali na koně, ale zřejmě to na něj nemělo větší účinek. Dokonce i Hurin se při pohledu na Mata zamračil.

Druhého dne už slunce stálo vysoko na obloze, když se Verin náhle narovnala v sedle a rozhlédla se kolem sebe. Ingtar po jejím boku sebou trhl.

Rand na lese, jímž nyní projížděli, neviděl nic zvláštního. Podrost nebyl příliš hustý a pod baldachýnem z propletených větví dubů, pekanů, tupěl a bříz, tu a tam porušeným vysokou jedlí či kalinou nebo bílým zábleskem buku, se jelo bez obtíží. Ale jak jel dál, zamrazilo ho, jako by v zimě skočil v Luhu do tůňky. Tělem mu projel mráz a vzápětí byl pryč a zanechal po sobě pocit svěžesti. A také matný pocit ztráty, i když netušil, co vlastně ztratil.

Každý z jezdců, když dorazil k tomuto místu, sebou trhl nebo vykřikl. Hurin otevřel ústa a Uno zašeptal: „Zatracený proklatý...“ Pak zavrtěl hlavou, jako by ho nenapadalo, co dalšího říci. Perrinovi se ve žlutých očích objevilo pochopení.

Loial se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Je to... dobrý pocit... vrátit se do državy.“

Rand se zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Čekal, že država bude nějak jiná, ale kromě toho jediného zamrazení byl les stejný jako ten, jímž celý den projížděli. Samozřejmě měl náhle ten pocit svěžesti. Pak zpoza dubu vystoupila ogieřice.

Byla menší než Loial – což znamenalo, že byla o hlavu a rameny vyšší než Rand – ale měla stejný plochý nos a velké oči, široká ústa a štětičky na uších. Obočí však neměla tak dlouhé, a vedle Loiala vypadala jemně, i štětičky měla užší. Na sobě měla dlouhé zelené šaty a zelený plášť vyšívaný květy a nesla kytici stříbrných zvonků, jako by je byla právě trhala. Klidně, vyčkávavě se na ně zadívala.

Loial slezl z vysokého koně a spěšně se jí poklonil. Rand s ostatními ho napodobili, i když ne tak rychle. Dokonce i Verin sklonila hlavu. Loial obřadně oznámil jejich jména, ale jméno své državy nezmínil.

Ogieří dívka – Rand si byl jistý, že není o nic starší než Loial – si je chvíli prohlížela a pak se usmála. „Buďte vítáni v Državě Tsofu.“ I její hlas byl vyšší verzí Loialova. Tiché bzučení menšího čmeláka. „Já jsem Erith, dcera Ivy dcery Alar. Buďte vítáni. Od té doby, co kameníci opustili Cairhien, jsme měli jen málo lidských návštěv, a teď najednou tolik lidí najednou. No, měli jsme samozřejmě na návštěvě pár příslušníků Toulavého lidu, ale ti odešli, když... Ó, ale já moc mluvím. Zavedu vás ke starším. Jenom...“ Hledala mezi nimi nějakého velitele, a nakonec jí zrak padl na Verin. „Aes Sedai, máš s sebou tolik mužů a ozbrojených. Mohla bys prosím nechat některé venku? Odpusť, ale vždycky je rozčilující mít příliš mnoho ozbrojených lidí v državě najednou.“

„Jistě, Erith,“ řekla Verin. „Ingtare, dohlédneš na to?“ Ingtar vydal rozkazy Unovi, a tak byli s Hurinem jediní Shienarci, kteří se vydali za Erith hlouběji do državy.

Rand, veda koně jako ostatní, vzhlédl, když k němu přistoupil Loial, vrhající kradmé pohledy po Erith, která šla vepředu s Verin a Ingtarem. Hurin šel uprostřed a užasle se kolem sebe rozhlížel, i když si Rand nebyl jist, co vlastně hledá. Loial se sklonil a tiše promluvil: „Není krásná, Rande? A její hlas přímo zpívá.“

Mat se zařehtal, ale když k němu Loial tázavě vzhlédl, pravil: „Je moc hezká, Loiale. Na můj vkus kapku moc vysoká, víš, ale jinak moc hezká. Rozhodně.“

Loial se nejistě zamračil, ale přikývl. „Ano, to je.“ Pak se jeho výraz rozjasnil. „Je to dobrý pocit, být zpátky v državě. Ne že by na mě šlo toužení, chápeš.“

„Toužení?“ ozval se Perrin. „Tomu nerozumím, Loiale.“

„My ogierové jsme svázáni s državami, Perrine. Říká se, že před Rozbitím světa jsme mohli jít, kam jsme chtěli, a být tam, jak dlouho jsme chtěli, jako vy lidé, ale to se s Rozbitím změnilo. Ogierové byli roztroušeni jako všichni ostatní, a nemohli najít žádné državy. Všechno se hýbalo a měnilo. Hory, řeky, dokonce i moře.“

„Každý ví o Rozbití,“ zavrčel netrpělivě Mat. „Co to má společnýho s tímhle – s tímhle toužením?“

„To se stalo během vyhnanství, když jsme se toulali ztracení po světě, kdy na nás poprvé přišlo toužení. Touha znovu poznat državu, poznat znovu domov. Mnoho z nás na to zemřelo.“ Loial smutně zavrtěl hlavou. „Víc jich zemřelo, než přežilo. Když jsme konečně znovu začali nacházet državy, jednu po druhé, během období Úmluvy Deseti států, zdálo se, že jsme toužení konečně porazili, ale ono nás změnilo, usadilo se v nás. Teď, když je ogier venku moc dlouho, přijde toužení znovu. On začne slábnout, a pokud se nevrátí, zahyne.“

„Potřebuješ tady chvíli zůstat?“ zeptal se nervózně Rand. „Nemusíš se zabít tím, že pojedeš s námi.“

„Poznám, až to přijde.“ Loial se zasmál. „Bude to dlouho předtím, než bude dost silné, aby mi ublížilo. No, Dalar přece strávila deset let mezi Mořským národem, aniž by jenom uviděla nějakou državu, a domů se vrátila v pořádku.“

Z lesa se vynořila ogieřice a zastavila se, aby si krátce pohovořila s Erith a Verin. Od hlavy k patě si prohlédla Ingtara a zřejmě ho zavrhla. Shienarec jen zamrkal. Pak nová ogieřice přelétla pohledem k Loialovi, prohlédla si Hurina i trojici mládenců, a znovu zašla do lesa. Loial se očividně snažil skrýt za svým koněm. „Kromě toho,“ řekl a opatrně za ogieřicí vyhlížel přes sedlo, „je v državě ve srovnání s cestováním se třemi ta’veren nudný život.“

„Jestli s tím zase začneš,“ zamumlal výhružně Mat, a Loial rychle promluvil: „Tak se třemi přáteli. Aspoň doufám, že jste moji přátelé.“

„To jsem,“ řekl Rand prostě a Perrin přitakal.

Mat se zasmál. „Jak bych se nemohl nekamarádit s někým, kdo tak mizerně hraje vrhcáby?“ Když se na něho Rand s Perrinem podívali, jen rozhodil rukama. „No dobrá, dobrá. Mám tě taky rád, Loiale. Jsi můj přítel. Jenom nezačínej o... Áááá! Občas jsi stejně hrozný jako Rand.“ Náhle zamumlal: „Aspoň jsme tady v državě v bezpečí.“

Rand se zaškaredil. Věděl, co tím Mat myslel. Tady v državě, kde nemůžu usměrňovat.

Perrin Mata udeřil do ramene, ale když k němu Mat otočil vyzáblou tvář, hned se zatvářil omluvně.

Nejdřív si Rand uvědomil tu hudbu, neviděné píšťaly a skřipky sledující veselou notu, která se nesla mezi stromy, a hluboké hlasy zpívaly a smály se.

Skoro zároveň si uvědomil, že mohutný tvar, jejž mezi stromy zahlédl, je sám stromem, jehož mohutně zbrázděný kmen se vzdušnými kořeny má dobrých dvacet kroků v průměru. S otevřenými ústy ho sledoval nahoru lesním baldachýnem až k místu, kde se snad sto kroků od země začínal teprve kmen rozvětvovat, připomínaje tak obrovskou muchomůrku. A koruna také nebyla zanedbatelná.

„Ať shořím,“ vydechl Mat. „Jenom z tohohle jedinýho stromu bys postavil deset domů. I padesát.“

„Podetnout velký strom?“ Loialův hlas zněl šokovaně a nemálo rozzlobeně. Uši měl vztyčené a nehybné, obočí svěšená až k lícím. „Takový strom nikdy nekácíme, leda by zahynul, a ony neumírají. Rozbití jich přežilo jen pár, ale některé z největších byly za věku pověstí semenáčky.“

„Promiň,“ řekl Mat. „Chtěl jsem jenom říct, jak jsou velký. Já tvým stromům neublížím.“ Loial kývl, zřejmě se uklidnil.

Teď se mezi stromy objevovali další ogierové. Většina se zřejmě věnovala svým záležitostem, i když všichni si nově příchozí prohlédli a občas přátelsky kývli či se poklonili, byť se žádný nezastavil a nepromluvil na ně. Pohybovali se zvláštním způsobem, jako by se u nich pečlivá lhostejnost mísila s dětsky bezstarostnou radostí. Věděli, kdo jsou, a líbilo se jim to, i to, kde jsou, a zřejmě byli smířeni sami se sebou i svým okolím. Rand se přistihl, že jim závidí.

Jen několik ogierů bylo vyšších než Loial, ale bylo snadné poznat starší ogiery. Všichni do jednoho měli kníry dlouhé jako obočí a úzké bradky. Všichni mladší muži byli hladce oholeni jako Loial. Mnoho z nich mělo košile s vyhrnutými rukávy a neslo lopaty, krumpáče, pily a vědra se smolou. Jiní měli obyčejné kabáty zapnuté ke krku a od boků ke kolenům rozšířené jako suknice. Ženy dávaly přednost vyšívaným květům a hodně jich také mělo květy ve vlasech. Výšivky se u mladších žen omezovaly pouze na pláště. Starší ženy měly vyšívané i šaty, a některé s již prošedivělými vlasy měly roucha vyšívaná od krků po dolní lem. Hrstka ogierů, většinou ženy a dívky, zřejmě našla zalíbení v Loialovi. Ten šel s očima upřenýma přímo před sebe, a ušima stříhal čím dál prudčeji.

Randa překvapilo, když jeden z ogierů jako by vyšel přímo ze země, z jednoho travnatého, lučním kvítím pokrytého pahorku, které tu byly roztroušeny mezi stromy. Pak v pahorcích rozeznal okna a u jednoho stála ogieřice a zřejmě válela těsto na koláč, takže si uvědomil, že se dívá na ogieří domy. Okenní rámy byly kamenné, ale vypadaly docela jako přírodní útvary, jako by je po mnoho pokolení tvaroval vítr a voda.

Velké stromy, s mohutnými kmeny a rozložitými kořeny silnými jako trup koně, potřebovaly hodně prostoru, ale jen málo jich rostlo přímo ve městě. Kolem kořání vedly udusané stezky. Ve skutečnosti se, nebýt stezek, dalo město od lesa rozeznat jedině díky tomu, že uprostřed města bylo velké otevřené prostranství, které muselo být pařezem jednoho z velkých stromů. Měl skoro sto kroků napříč a povrch byl hladký jako podlaha a na několika místech vedly nahoru schody. Rand si právě představoval, jak vysoký takový strom musel být, když Erith promluvila dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli.

„Tady přicházejí naši hosté.“

Kolem pařezu přicházely vedle sebe tři ženy. Nejmladší nesla dřevěnou misku.

„Aielanky,“ ozval se Ingtar. „Děvy oštěpu. Ještě že jsem nechal Masemu s ostatními.“ Přesto poodstoupil od Verin a Erith a sáhl si přes rameno, aby mohl uvolnit meč v pochvě.

Rand si Aielanky prohlížel zvědavě a zároveň s nepříjemným pocitem. Ony patřily k lidu, k němuž se ho snažilo přiřadit tolik lidí. Dvě z nich byly dospělé, třetí jen trochu odrostlejší děvče, ale všechny tři byly na ženy dost vysoké. Nakrátko přistřižené vlasy měly v odstínech od rudohnědé k nazlátlé, s jediným po ramena dlouhým pramenem na temeni. Na sobě měly volné spodky zastrkané do vysokých měkkých bot a každý kus jejich oděvu byl v nějakém odstínu hnědé, šedé či zelené. Randa napadlo, že takový šat splyne se skalami či lesem skoro stejně snadno jako plášť strážce. Přes rameno jim byly vidět krátké luky, u pasu jim visely toulce a tesáky a všechny nesly malé kulaté kožené štíty a několik oštěpů s krátkou násadou a dlouhým hrotem. I ta nejmladší se pohybovala s půvabem, jenž naznačoval, že ví, jak používat zbraně, které má u sebe.

Ženy si náhle uvědomily jiné lidi. Zdálo se, že je překvapilo, že se pohledem na Randa a ostatní nechaly překvapit, ale pohybovaly se jako blesk. Nejmladší zařvala: „Shienarci!“ a otočila se, aby opatrně odložila mísu. Druhé dvě si rychle stáhly hnědé pruhy látky z ramen a omotaly si je kolem hlavy. Starší ženy si přes obličeje přetáhly ještě černé závoje, takže jim byly vidět jenom oči, a mladší, když se narovnala, je ihned následovala. Aielanky se pak přikrčily a držíce štíty a svazky oštěpů před sebou v jedné ruce, jeden oštěp připravený v druhé ruce, vydaly se pomalu k nově příchozím.

Ingtarovi vylétl meč z pochvy. „Drž se zpátky, Aes Sedai. Erith, ustup.“ Hurin vytáhl lamač mečů a zaváhal, má-li si vzít jako další zbraň palici či meč. Při pohledu na aielské oštěpy si vybral meč.

„To nesmíte,“ namítala ogierská dívka. Lomíc rukama otočila se k Aielankám a zpátky k Ingtarovi. „To nesmíte.“

Rand si uvědomil, že také drží v ruce meč. Perrin už měl sekeru napůl vytaženou ze smyčky u pasu, ale váhal a potřásal hlavou.

„Copak jste se vy dva zbláznili?“ vybuchl Mat. Luk měl pořád na zádech. „Je mi jedno, jestli to jsou Aielanky, jsou to ženy.“

„Přestaňte!“ nařídila všem Verin. „Okamžitě toho nechte.“ Aielanky ani nezpomalily, a Aes Sedai zoufale zatínala pěsti.

Mat se otočil a vložil nohu do třmenu. „Já odjíždím,“ oznámil. „Slyšíte? Nezůstanu tady, aby do mě mohly vrazit ty věci, a rozhodně nehodlám střílet do ženských!“

„Smlouva!“ křičel Loial. „Vzpomeňte na smlouvu!“ Nemělo to však větší efekt, než neustálé prosby Verin a Erith.

Rand si všiml, že Aes Sedai i ogierská dívka si dávají pozor, aby se Aielankám nedostaly do cesty. Napadlo ho, jestli tentokrát neměl Mat dobrý nápad. Nebyl si jist, jestli dokáže ublížit ženě, i kdyby se ho snažila zabít. Rozhodlo pomyšlení, že i kdyby se dostal do Rudochova sedla, Aielanky nebyly ani třicet kroků daleko. Předpokládal, že jejich oštěpy takovou vzdálenost dokážou překonat. Když se ženy, stále přikrčené, s připravenými oštěpy, přiblížily, přestal si dělat starosti kvůli boji se ženami, a začal si je dělat s tím, jak jim zabránit, aby ony nebojovaly s ním.

Nervózně se natáhl po prázdnotě, a ona přišla. A mimo prázdnotu se vznášela jediná myšlenka. Že tu nezáří saidar. Prázdnota byla prázdnější, než kdy zažil, rozlehlejší, jako hlad dost velký, aby ho strávil. Hlad po něčem víc, přece tu muselo být ještě něco jiného.

Náhle mezi dvě skupinky vstoupil jakýsi ogier a tenká bradka se mu chvěla. „Co to má znamenat? Odložte zbraně.“ Mluvil rozhořčeně. „Pro vás,“ – zamračil se na Ingtara, Hurina, Randa a Perrina, a neušetřil ani Mata, i když ten měl prázdné ruce – „existuje jistá omluva, ale vy –“ Otočil se k Aielankám, které se zatím zastavily. „Copak jste zapomněly na smlouvu?“

Ženy si odkryly hlavy a obličeje tak rychle, až se zdálo, že předstírají, že je nikdy neměly zakryté. Dívka měla tváře červené jako růžičky a druhé dvě se ženy také tvářily rozpačitě. Jedna z nich, ta se zrzavějšími vlasy, řekla: „Odpusť, stromový bratře. Smlouvu si pamatujeme a nebyly bychom obnažily ocel, ale jsme na území Zabijáků stromů, kde je každý proti nám, a spatřily jsme ozbrojené muže.“ Rand si všiml, že má oči šedé jako on.

„Teď jsi v državě, Rhian,“ řekl ogier mírně. „A v državě je každý v bezpečí, sestřičko. Tady není nutné bojovat, nikdo proti tobě nezvedne ruku.“ Aielanka zahanbeně kývla a ogier se podíval na Ingtara a ostatní.

Ingtar vrátil meč do pochvy a Rand ho následoval, byť ne tak rychle jako Hurin, jenž se tvářil skoro stejně rozpačitě jako Aielanky. Perrin sekeru vlastně vůbec nevytáhl. Když Rand sundával ruku z jílce, opustil prázdnotu a otřásl se. Prázdnota se ztratila, ale za sebou zanechala slábnoucí ozvěnu prázdného místa a touhu po něčem, co by je zaplnilo.

Ogier se obrátil k Verin a poklonil se. „Aes Sedai, jsem Juin, syn Lacela syna Laudova. Přišel jsem pro tebe, abych tě odvedl ke starším. Chtějí vědět, proč nás navštívila Aes Sedai s ozbrojenými muži a jedním z našich mládenců.“ Loial se nahrbil, jako by se snažil zmizet.

Verin vrhla na Aielanky lítostivý pohled, jako by si s nimi chtěla promluvit, ale pak kývla na Juina a ten ji bez dalšího slova odvedl. Dokonce se ani nepodíval na Loiala.

Rand s ostatními chvíli nejistě pozorovali tři Aielanky. Aspoň Rand byl nervózní. Ingtar vypadal zcela nepohnutě a měl kamenný výraz ve tváři. Aielanky si sice odhrnuly látku z obličeje, ale v rukou pořád svíraly oštěpy a čtveřici mužů si prohlížely, jako by se snažily nahlédnout do jejich nitra. Zvláště rozzlobené pohledy vrhaly po Randovi. Zaslechl tu nejmladší, jak mumlá: „Má dokonce meč,“ tónem, v němž se mísila čirá hrůza s opovržením. Pak trojice žen odešla. Zastavily se jen, aby zvedly misku, a ještě se ohlížely přes rameno na Randa s ostatními, dokud nezmizely mezi stromy.

„Děvy oštěpu,“ zabručel Ingtar. „Nikdy by mě nenapadlo, že se zastaví, jakmile si jednou zahalí tvář. Určitě ne kvůli pár slovům.“ Podíval se na Randa a jeho dva přátele. „Měli byste vidět útok Rudých štítů nebo Kamenných psů. Ti se dají zastavit asi tak snadno jako lavina.“

„Jakmile jim jednou někdo připomněl smlouvu, neodvážily by se ji porušit,“ usmála se Erith. „Přišly sem pro výzpěvné dřevo.“ V hlase jí zazněl hrdý tón. „V Državě Tsofu máme dva stromové zpěváky. Jsou teď velice vzácní. Slyšela jsem, že v Državě Šangtaj mají mladého stromového zpěváka, který je velice nadaný, ale my zde máme dva.“ Loial zrudl, ale ona si toho zjevně nevšimla. „Když půjdete se mnou, ukážu vám, kde můžete počkat, než starší promluví.“

Vydali se za ní a Perrin zamumlal: „Výzpěvné dřevo, no teda. Tyhle Aielanky hledají Toho, kdo přichází s úsvitem.“

A Mat suše dodal: „Hledají tebe, Rande.“

„Mě! To je šílený. Proč myslíš –“

Zarazil se, jelikož jim Erith ukazovala schody k lučním kvítím porostlému domu, očividně postavenému trochu stranou pro lidské hosty. Pokoje měřily od jedné kamenné stěny ke druhé dvacet kroků a pomalovaný strop byl až dobré dva sáhy nad podlahou, ale ogierové udělali, co mohli, aby něco takového připadalo lidem příjemné. Přesto i nábytek tu byl o trochu větší, než bylo pohodlné. Když se člověk posadil na židli, nedosáhl nohama na zem a stůl sahal Randovi nad pas. Přinejmenším Hurin by se v rozlehlém krbu, jenž vypadal spíš omletý vodou než vytesaný něčíma rukama, ani nemusel sehnout. Erith si pochybovačně prohlížela Loiala, ale ten jen mávl rukou a odtáhl si židli do rohu, který byl ode dveří nejméně vidět.

Jakmile ogierská dívka odešla, poodešel Rand s Matem a Perrinem stranou. „Cos myslel tím, že hledají mě? A proč? Podívaly se rovnou na mě a odešly.“

„Dívaly se na tebe,“ křenil se Mat, „jako kdyby ses už měsíc nekoupal a místo toho se válel v ovčím trusu.“ Jeho úsměv však pohasl. „Ale mohly by tě hledat. Potkali jsme jinýho Aiela.“

Rand s rostoucím úžasem naslouchal jejich vyprávění o setkání u Rodovrahovy Dýky. Většinou mluvil Mat, Perrin ho jen tu a tam poopravil, když příliš přeháněl. Mat rozváděl, jak nebezpečný Aielan byl a jak málem došlo k boji.

„A protože ty jsi jediný Aiel, kterýho známe,“ dokončil, „tak bys to mohl být ty. Ingtar říká, že Aielové nikdy nežijí mimo Pustinu, takže ty jsi jediný.“

„Nemyslím, že je to legrační, Mate,“ zavrčel Rand. „Já nejsem Aiel.“ Amyrlin řekla, že jsi. Ingtar si myslí, že jsi. Tam říkal... Byl nemocný, v horečce. Podťali kořeny, o nichž si myslel, že je má, Aes Sedai a Tam, i když Tam byl příliš chorý, aby věděl, co říká. Odřízli ho a nechali ho zmítat se ve větru, a pak mu nabídli něco jiného, čeho se mohl držet. Falešný Drak. Aiel. Ale k těm žádný pevný vztah mít nemohl. Nebude ho mít. „Možná nepatřím k nikomu. Jenže Dvouříčí je jediný domov, jaký znám.“

„Nic jsem tím nemyslel,“ namítal Mat. „To jenom... Ať shořím, Ingtar říká, že jsi Aiel. Masema říká, že jsi Aiel. Urien by mohl být tvým bratrancem, a kdyby si Rhian oblíkla šaty a prohlásila se za tvou tetičku, sám bys jí to uvěřil. No dobrá, dobrá. Nedívej se tak na mě, Perrine. Jestli chce říkat, že není Aiel, tak klidně může. Jaký je v tom vůbec rozdíl?“ Perrin zavrtěl hlavou.

Ogierská dívka jim donesla vodu a ručníky, aby si mohli opláchnout obličej a ruce, a sýr, ovoce a víno v cínových korbelech poněkud větších, než aby se jim vešly pohodlně do ruky. Přicházely i další ogieřice, všechny v šatech celých vyšívaných. Objevovaly se jedna po druhé, dohromady asi tucet, aby se zeptaly, jestli jsou lidé spokojeni, jestli něco nepotřebují. Každá před odchodem zaměřila svou pozornost na Loiala. Ten uctivě odpovídal, ale stroze, jak ho Rand ještě neslyšel, a knihu vázanou v dřevěných deskách ogierské velikosti si tiskl k hrudi jako štít. Když ogieřice odešly, schoulil se Loial na židli a knihu si držel před obličejem. Knihy v domě byly jedinou věcí, které měly přibližně lidské rozměry.

„Jen si vezmi ten vzduch, Rande,“ ozval se Hurin, dýchaje zhluboka a usmívaje se přitom. Seděl na židli přistavené ke stolu a nohama nedosáhl na zem, takže jimi kýval jako malý kluk. „Nikdy by mě nenapadlo, že na většině míst to vlastně smrdí, ale tohle... urozený pane Rande, já myslím, že tady nikdy nikoho nezabili. Dokonce tu ani nikdy nikomu neublížili, snad jenom náhodou.“

„Država by měla být bezpečným místem pro každého,“ řekl Rand. Pozoroval Loiala. „Takhle se to aspoň vypráví.“ Spolkl poslední sousto smetanového sýra a přešel k ogierovi. Mat ho s korbelem v ruce následoval. „Co se děje, Loiale?“ vyptával se Rand. „Od chvíle, co jsme sem dorazili, jsi nervózní jako kočka v psinci.“

„To nic není,“ prohlásil Loial a nejistě se koutkem oka podíval ke dveřím.

„Bojíš se, že zjistí, že jsi opustil Državu Šangtaj bez svolení starších?“

Loial se kolem sebe rozčileně rozhlédl a zastříhal ušima, až se mu štětičky třásly. „To neříkej,“ sykl. „Ne kde to může někdo slyšet. Kdyby to zjistili...“ Ztěžka si povzdechl a s odvrácenýma očima se opřel. „Nevím, jak to děláte vy lidé, ale u ogierů... Když dívka zahlédne mládence, který se jí líbí, zajde za svou matkou. Nebo občas matka zahlédne někoho, kdo jí připadá vhodný. Na každý pád, když se dohodnou, zajde matka té dívky za chlapcovou matkou, a další, co se ten mládenec dozví, je, že byl dohodnut sňatek.“

„To k tomu ten chudák nesmí vůbec nic říct?“ zeptal se Mat nevěřícně.

„Nic. Ženy vždycky prohlašují, že bychom strávili život ve spojení se stromy, kdyby to nechaly jen na nás.“ Loial si poposedl a zamračil se. „Polovina sňatků se domlouvá mezi državami. Skupiny mladých ogierů z různých držav se navštěvují, jednak aby sami viděli, a taky aby byli viděni. Když zjistí, že jsem venku bez dovolení, starší se skoro určitě rozhodnou, že potřebuji ženu, abych se usadil. Než se otočím, pošlou zprávu do Državy Šangtaj mojí matce, a ona se vydá sem a ožení mě dřív, než se opráší po cestě. Vždycky říkala, že jsem příliš zbrklý a že potřebuji ženu. Ať pro mě vybere jakoukoliv... no, žádná žena by mě ven nepustila dřív, než budu mít šedivou bradku. Ženy vždycky tvrdí, že žádného muže by neměli pouštět ven, dokud se neusadí natolik, aby se dokázal ovládat.“

Mat se zařehtal tak hlasitě, že se k němu všichni otočili, ale když Loial zoufale zamával rukama, ztišil hlas. „U nás si vybírají muži, a žádná ženská nedokáže chlapovi zabránit, aby si dělal, co se mu zachce.“

Rand se zamračil, protože si vzpomněl, jak ho Egwain začala všude sledovat, když byli ještě oba malí. Tehdy právě se o něj začala panímáma al’Vereová zvlášť zajímat, víc než o ostatní chlapce. Později s ním o svátcích některé dívky tančily, a jiné ne, a ty, které si s ním skočily v kole, byly vždycky Egwaininy přítelkyně, zatímco ty druhé neměla Egwain ráda. Taky si vzpomněl, jak si panímáma al’Vereová vzala stranou Tama – A bručela cosi o tom, že Tam nemá manželku, se kterou by si mohla promluvit! – a Tam, i všichni ostatní, se potom chovali, jako by si byli s Egwain zaslíbeni, i když nikdy neklečeli před ženským kroužkem, aby odříkali příslušné sliby. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel. Věci mezi ním a Egwain mu vždycky připadaly takové, jaké by být měly, a tím to končilo.

„Myslím, že to děláme taky tak,“ zamumlal, a když se Mat zasmál, dodal: „Vzpomínáš si snad, že by tvůj táta někdy udělal něco, co tvoje máma nechtěla, aby dělal?“ Mat se vesele zašklebil, ale hned se zamyšleně zamračil.

Do místnosti vstoupil Juin. „Šli byste prosím se mnou? Starší by vás rádi viděli.“ Na Loiala se sice ani nepodíval, ale Loial málem upustil knihu.

„Jestli se tě starší pokusí přimět, abys zůstal,“ řekl Rand, „řekneme, že nutně potřebujeme, abys šel s námi.“

„Sázím se, že to vůbec není kvůli tobě,“ dodával Mat. „Sázím se, že nám jenom chtějí sdělit, že můžeme použít bránu.“ Otřásl se a ještě ztišil hlas. „Vážně to nemusíme dělat, ne?“ Ale otázka to nebyla.

„Zůstat a oženit se, nebo se vydat po Cestách.“ Loial se lítostivě ošklíbl. „Život je velice složitý, když má někdo za přátele ta’veren.“