Velké Hledání

3 Přátelé a nepřátelé

Rand neběžel daleko, jenom k výpadové brance za rohem stáje. Než se tam dostal, zpomalil do kroku a snažil se vypadat lhostejně a že nikam nepospíchá.

Klenutá branka byla pevně zavřená. Byla velká jen tak, aby dva muži mohli projít vedle sebe, i to jen tak tak, ale jako všechny brány ve venkovní hradbě byla pokrytá širokými pásy černého železa a zavřená na těžkou závoru. Před brankou stáli dva strážní v prostých šišácích a v plátové a kroužkové zbroji s dlouhými meči na zádech. Na zlatých wamsech měli na prsou černého jestřába. Rand jednoho z nich zběžně znal. Jmenoval se Ragan. Na tmavé líci měl za mřížkou hledí světlou trojúhelníkovou jizvu po zásahu trolločím šípem. Když zahlédl Randa, usmál se, až se mu na vrásčitých tvářích udělaly dolíčky.

„Mír tě provázej, Rande al’Thore.“ Ragan skoro křičel, aby ho bylo přes vyzvánění zvonů slyšet. „Jdeš mlátit králíky po hlavě, nebo pořád trváš na tom, že ten tvůj kyj je luk?“ Druhý strážný popošel, aby stál víc před brankou.

„Mír s tebou, Ragane,“ řekl Rand a zastavil se před nimi. Jen s námahou udržoval hlas klidný. „Ty víš, že je to luk. Viděl jsi mě z něj střílet.“

„Na koni není k ničemu,“ utrousil druhý strážný kysele. Rand ho konečně poznal, měl hluboko zapadlé, téměř černé oči a zdálo se, že nikdy nemrká. Jako by mu z jeskyně přilby hleděla dvojice dalších jeskyní. Rand měl dojem, že určitě existuje větší smůla než Masema na stráži u branky, ale nebyl si jist, co by to tak mohlo být, tedy kromě červených Aes Sedai. „Je moc dlouhý,“ dodal Masema. „Z jezdeckého luku já vystřelím tři šípy, než ty tu obludu vůbec natáhneš.“

Rand se přinutil usmát, jako by to považoval za žert. Masema nikdy nežertoval, ani se vtipům nesmál. Většina lidí z Fal Dary Randa přijala. Cvičil s Lanem, stoloval s urozeným pánem Agelmarem a, což bylo ze všeho nejdůležitější, přijel do Fal Dary v doprovodu Moirain Aes Sedai. Ale někteří mu zřejmě nemohli zapomenout, že je cizinec, téměř s ním nepromluvili, jedině když museli. Masema z nich byl nejhorší.

„Pro mě je dobrý dost,“ opáčil Rand. „Když už mluvíme o králících, Ragane, co kdybyste mě pustili? Všechen ten hluk a shon je na mě trochu moc. Radši půjdu lovit králíky, i kdybych žádného nenašel.“

Ragan se napůl otočil ke svému společníkovi a Randovy naděje stouply. Ragan byl dobrácký muž a jeho chování popíralo ponurou jizvu na tváři. Randa měl zřejmě docela rád. Ale Masema už vrtěl hlavou. „To nelze, Rande al’Thore.“ Kývl k Masemovi, jako by tím vše vysvětlil. Kdyby to bylo jenom na něm... „Nikdo nesmí odejít bez podepsaného povolení. Velká škoda, žes nepřišel před pár minutami. Právě přišel rozkaz zavřít brány.“

„Ale proč by měl urozený pán Agelmar držet uvnitř mě?“ Masema si prohlížel rance a sedlové brašny na Randových zádech. Rand se snažil nevšímat si ho. „Jsem přece jeho hostem,“ mluvil dál k Raganovi. „Na mou čest, mohl jsem přece odejít kdykoliv v minulých týdnech. Proč by se měl ten rozkaz vztahovat i na mě? Je to rozkaz urozeného pána Agelmara, ne?“ Masema na to zamrkal a jeho věčné zamračení zesílilo. Skoro na Randovy rance zapomněl.

Ragan se zasmál. „Kdo jiný by takový rozkaz vydal, Rande al’Thore? Jistě, předal mi ho Uno, ale od koho by ten rozkaz mohl být?“

Masema upíral oči Randovi do tváře a ani nemrkl. „Jen jsem se chtěl trochu projít, to je všechno,“ řekl Rand. „Zkusím aspoň zahrady. Nejsou tam sice žádní králíci, ale aspoň tam není tolik lidí. Světlo na vás sviť a mír s vámi.“

Odešel, aniž čekal na požehnání v odpověď, odhodlán za žádných okolností nejít nikam k zahradám. Ať shořím, jakmile skončí obřady, mohly by se v nich objevit Aes Sedai. Byl si vědom toho, jak na něj Masema upírá oči – byl si jist, že je to Masema – a šel klidně dál.

Náhle zvony přestaly vyzvánět a Rand klopýtl. Míjely minuty. Dlouhé minuty. Dost času na to, aby amyrlin doprovodili do jejích komnat. Dost času na to, aby pro něj poslala, aby po něm vyhlásili pátrání, až ho nenajdou na obvyklých místech. Jakmile byl z dohledu výpadové branky, znovu se rozběhl.

Nedaleko kuchyně v ubytovnách mužstva byla Povoznická brána, kudy do pevnosti přiváželi všechny potraviny. Byla zavřená na závoru a před ní stála dvojice vojáků. Rand kolem nich prochvátal na kuchyňský dvorek, jako by vůbec nehodlal zastavovat.

Psí branka v zadní části pevnosti, právě dost vysoká a široká, aby tudy prošel jeden pěšák, byla také strážena. Rand se obrátil dřív, než ho mohly stráže zahlédnout. Byť byla pevnost dost velká, bran tu mnoho nebylo, ale jestli hlídají i Psí branku, budou hlídat všechny.

Možná by našel kus provazu... Vyšplhal se po schodech na vrcholek vnější hradby, na širokou předprseň s cimbuřím. Nebylo to pohodlné, protože byl dost vysoký a znovu foukal silný vítr, ale odsud dohlédl přes vysokánské komíny a špičaté střechy města až k městské hradbě. Dokonce i po měsíci připadaly jeho dvouříčským očím zdejší domy podivné, okapy dosahovaly skoro až k zemi, jako by se domy celé skládaly ze šindelových střech, a komíny byly nakloněné tak, aby těžký sníh sklouzl kolem. Kolem pevnosti bylo rozlehlé dlážděné náměstí, ale už sto kroků od hradby ležely ulice plné lidí, kteří se věnovali svým každodenním záležitostem. Kramáři v zástěrách postávali pod markýzami svých krámků, sedláci v hrubých šatech přišli do města, aby tu prodávali a nakupovali, podomní obchodníci, kupci a měšťané, všichni tu postávali v hloučcích, bezpochyby proto, aby si popovídali o překvapivé návštěvě amyrlinina stolce. Rand viděl vozíky a lidi, kteří proudili jednou z velkých bran v městské hradbě. Strážní tam očividně žádný rozkaz ohledně bránění lidem v odchodu nedostali.

Rand vzhlédl k nejbližší strážní věži. Jeden z vojáků zvedl na pozdrav ruku v ocelové rukavici. Rand se hořce zasmál a také na něj zamával. Ani sáh hradby očím strážných neunikl. Rand se naklonil přes okraj střílny a zahleděl se přes zářezy na uchycení kladkostroje dolů, do nesmírné hloubky suchého příkopu. Byl dvacet kroků široký a deset hluboký, vyložený kamenem vyleštěným tak, až byl kluzký. Obklopovala ho nízká zídka, aby do něj nikdo náhodou nespadl, nakloněná, takže neposkytovala nejmenší úkryt, a dno tvořil les bodců ostrých jako břitva. I kdyby mohl sešplhat po provaze a nedívali se žádní strážní, příkop by překonat nedokázal. To, co sloužilo jako poslední možnost jak trolloky udržet venku, posloužilo stejně dobře, aby to jeho udrželo vevnitř.

Náhle měl dojem, že je vyčerpaný až do morku kostí. Byl tu amyrlinin stolec a cesta ven žádná. Žádná cesta ven a amyrlinin stolec tady. Jestli amyrlin věděla, že je tady, jestli poslala ten vítr, co ho zachvátil, tak už po něm šla, stíhala ho silami Aes Sedai. To měli králíci větší naději proti jeho luku. Ale Rand se odmítl vzdát. Někteří lidé říkali, že obyvatelé Dvouříčí by mohli učit kameny a dávat hodiny mezkům. Když už nic nezůstalo, lidé z Dvouříčí se upínali ke své tvrdohlavosti.

Rand opustil hradbu a vydal se do tvrze. Nezáleželo mu na tom, kam vlastně jde, pokud se nedostane někam, kde by ho mohl někdo čekat. Nešel proto ani ke svému pokoji, ani ke stájím, ani k branám – Masema se mohl rozhodnout a po Unovi vzkázat, že se. pokoušel odejít – ani k zahradám. Jediné, nač dokázal myslet, by lo držet se z cesty každé Aes Sedai. Dokonce i Moirain. Ona o něm věděla. Přesto však proti němu nic nepodnikla. Zatím. Zatím, pokud víš. Co když změnila názor? Možná právě ona poslala pro amyrlinin stolec

Na chvíli se cítil ztracený. Opřel se o zeď chodby. Kámen pod jeho ramenem byl tvrdý. Nevidoucíma očima zíral do dálky a viděl věci, které ani vidět nechtěl. Zkrocení. Bylo by opravdu tak špatné, kdyby to všechno skončilo? Skutečně skončilo! Rand zavřel oči, ale stále viděl sám sebe, jak se tu choulí jako králík, nemá kam utéci, a kolem něj se stahují Aes Sedai jako krkavci. Skoro vždycky brzy potom umírají, muži, které zkrotily. Přestanou chtít žít. Až příliš dobře si vzpomínal na slova Toma Merrilina, aby se tomu dokázal postavit. Krátce zavrtěl hlavou a spěchal dál chodbou. Neměl by zůstávat na jednom místě, aspoň dokud ho nenajdou. Jak dlouho, dokud tě stejně nenajdou? Jsi jako ovce v košáru. Jak dlouho? Dotkl se jílce meče u boku. Ne, ne jako ovce. Ani pro Aes Sedai, ani pro nikoho jiného. Cítil se trochu hloupě, ale byl odhodlaný.

Lidé se vraceli ke svým úkolům. Kuchyní, která ležela nejblíže Velké síni, kde bude amyrlin a její oddíl této noci hodovat, se rozléhaly hlasy a třískání hrnců. Kuchaři, kuchtíci a kuchyňští pomocníci při své práci málem utíkali. Psi roztáčející rožně klusali v proutěných kolech a otáčeli tak rožněnými masy. Rand tímto horkým místem plným páry, vůně koření a vařených pokrmů rychle prošel. Nikdo se po něm ani neohlédl. Všichni měli příliš mnoho práce.

V zadním traktu, kde v malých pokojících žili sloužící, se to hemžilo jako v rozkopnutém mraveništi, jak se sem muži i ženy sbíhali, aby si oblékli ty nejlepší livreje. Děti si hrály v koutech, aby nikomu nezavazely. Chlapci mávali dřevěnými mečíky a dívky si hrály s vyřezávanými panenkami, přičemž některé prohlašovaly, že ta jejich je amyrlin. Většina dveří byla otevřená a vstupní otvory byly zastřené pouze korálkovými závěsy. Za normálních okolností by to znamenalo, že kdokoliv, kdo tu bydlí, je připraven přijmout návštěvu, ale dnes to prostě značilo, že obyvatelé mají naspěch. Dokonce i ti, kdo se Randovi poklonili, to udělali za chůze.

Doslechl se někdo z nich, když odcházel do služby, že ho hledají, a oznámí to? Řekne to některé Aes Sedai a poví jí, kde ho najít? Náhle mu připadalo, že lidé, kteří ho míjejí, si ho zlomyslně prohlížejí a za jeho zády zvažují a odhadují. Dokonce i děti měly před jeho duševním zrakem pronikavější pohledy. Věděl, že je to jenom jeho představivost – byl si tím jist, muselo to tak být – ale když měl obydlí sloužících za zády, cítil se, jako by unikl z pasti, do níž se mohl chytit.

Na některých místech v pevnosti lidé nebyli. Ty, kdož tu obvykle pracovali, propustili kvůli náhlému volnu. V kovárně platnéře byly všechny výhně vyhaslé a kovadliny ztichlé. Panovalo tu ticho a chlad. Všechno bylo bez života. A přesto tu nebylo prázdno. Svrběla ho kůže a on se obrátil na patě. Nikdo tam nebyl. Jenom velké hranaté truhlice na nástroje a kalicí lázně s olejem. Vstaly mu vlasy na hlavě a on se prudce otočil. Kladiva a kleště visely na svých místech na stěně. Rand se rozzlobeně rozhlížel po velké místnosti. Nikdo tu není. Je to jenom moje představivost. Ten vítr a amyrlin. To stačí, aby si člověk začal představovat ty nejroztodivnější věci.

Před platnéřskou dílnou kolem něj náhle zavířil vítr. Rand proti své vůli nadskočil a měl dojem, že ho chce vítr chytit. Na chvíli znovu cítil slabý pach hniloby a zaslechl, jak se za ním kdosi potměšile pochechtává. Jenom na chviličku. Vyděšeně se otočil kolem dokola a ostražitě se rozhlížel. Dvorek, vydlážděný kočičími hlavami, byl, až na něj, zcela prázdný. Jenom ta tvoje zatracená představivost! Stejně se rozběhl, a za sebou znovu uslyšel ten smích, tentokrát však bez větru.

V otevřeném skladišti dříví se mu pocit cizí přítomnosti vrátil, měl dojem, že tu ještě někdo je. Cítil, že na něj kdosi zpoza vysoké hromady nařezaného palivového dříví, naskládaného v dlouhém dřevníku, upírá pohled. Ten kdosi občas vyhlédl nad sáhy zrajících prken a trámů čekajících na protějším konci dvorku u truhlářské dílny, která však nyní byla zavřená na noc. Rand se odmítl ohlédnout, odmítl byť jen pomyslet na to, jak by se jedny oči dokázaly pohybovat tak rychle z místa na místo, a to dokonce přes otevřené prostranství od hromady palivového dříví k sáhům řeziva, aniž by sám zahlédl sebemenší pohyb. Byl si jist, že to jsou pouze jedny oči. Představivost. Nebo už možná blázním. Otřásl se Ještě ne. Světlo, prosím, ještě ne. Ztuhle přešel dvorek a neviděný pozorovatel ho následoval.

Rand kráčel dlouhými chodbami osvětlenými pouze několika pochodněmi a skladišti plnými pytlů sušeného hrachu či fazolí a nacpanými laťkovými policemi, na nichž byly navršeny hromady svraštělých tuřínů a řepy, nebo množství sudů s vínem, soudků nasolené hověziny a sudů piva. A ty oči tam byly pořád, občas ho sledovaly, občas čekaly, než vstoupí. Kromě svých nikdy nezaslechl jiné kročeje, ani vrznutí dveří, pouze když je sám otvíral a zavíral, ale ty oči tam byly. Světlo, opravdu šílím.

Pak otevřel dveře do dalšího skladiště a odtamtud se vyřinuly lidské hlasy a lidský smích a naplnily ho úlevou. Tam žádné neviděné oči nebudou. Rand vstoupil.

Půlka místnosti byla až do stropu nacpaná pytli se zrním. V druhé půlce klečeli v půlkruhu těsně vedle sebe před jednou holou stěnou jacísi muži. Všichni na sobě měli kožené kabátce a vlasy zastřižené jako podomci. Neměli vyholené hlavy válečníků, ani livreje. Nebyl to nikdo, kdo by ho mohl náhodou prozradit. A co schválně? Jejich tichým mumláním proniklo chřestění kostek a kdosi hodil a nevázaně se zařehtal.

Při hře je pozoroval Loial, tlustým prstem si zamyšleně mnul bradu a hlavou skoro dosahoval ke krokvím skoro dva sáhy vysoko. Nikdo z házejících mu nevěnoval pozornost. Ogierové sice v Hraničních státech nebyli vyloženě běžní, ale všichni je tady znali a přijímali je. Navíc Loial byl ve Fal Daře natolik dlouho, že už to nevyvolávalo ani poznámky. Ogier měl tmavou kazajku s tuhým límečkem, nahoře zapnutou ke krku a od pasu dolů rozšířenou přes vysoké boty. Jednu velkou kapsu měl vyboulenou a jakási velká váha mu ji táhla dolů. Jestli ho Rand dobře odhadl, byly to knihy. I když se Loial jenom díval, jak lidé hrají hazardní hry, určitě by se od svých knih příliš nevzdálil.

Rand se přes všechno to, co se mu přihodilo, přistihl, jak se zubí. Loial na něj často takhle působil. Ogier toho o některých věcech věděl tolik a o jiných tak málo, a zřejmě chtěl vědět všechno. Přesto si Rand vzpomínal na chvíli, kdy Loiala uviděl poprvé, s těmi jeho štětičkami na uších, převislým obočím připomínajícím dlouhé kníry a širokánským nosem – uviděl ho a myslel si, že před ním stojí trollok. Pořád se za to styděl. Ogierové, trolloci, myrddraalové a stvoření z temných koutů půlnočních příběhů. Tvorové z příběhů a bájí. Za to je považoval, než opustil Emondovu Roli. Ale od chvíle, kdy opustil domov, viděl příliš mnoho těchto příběhů zhmotněných, aby byl ještě někdy klidný. Aes Sedai a nevidění pozorovatelé a vítr, který ho chytí a přidrží. Úsměv mu zmizel žertů.

„Všechny příběhy jsou skutečné,“ řekl tiše.

Loial zastříhal ušima a obrátil se k Randovi. Když uviděl, kdo to je, ogier se zeširoka usmál a přistoupil blíž. „Á, tady jsi.“ Hlas měl jako hluboké bzučení čmeláka. „Neviděl jsem tě na přivítání. To bylo něco, co jsem ještě neviděl. Dvě věci. Shienarské přivítáni a amyrlinin stolec. Amyrlin ale vypadala unaveně, nemyslíš? Nemůže to být snadné být amyrlin. Hádám, že to musí být horší než být starším.“ Loial se odmlčel a zatvářil se zamyšleně, ale jenom na chvíli. „Pověz, Rande, hraješ také kostky? Tady hrají jednodušší hru, jenom se třemi kostkami. My v državě používáme čtyři. Víš, oni mě nenechají hrát. Jenom řeknou: ‚Sláva stavitelům,‘ a nechtějí proti mně sázet. Myslím, že to není spravedlivé, co? A kostky, které používají, jsou trochu malé,“ – Loial se za mračil na svou ruku, která byla dost velká, aby jí zakryl lidskou hlavu – „ale já si stejně myslím –“

Rand ho popadl za ruku a uťal mu řeč. Stavitelé! „Loiale, ogierové vystavěli Fal Daru, že? Neznáš nějakou cestu ven, tedy mimo brány? Nějaký průlez. Odvodňovací rouru. Cokoliv, co by bylo dost velké, aby se tamtudy protáhl člověk? Taky by bylo dobré, kdyby to bylo za větrem.“

Loial se zatvářil bolestínsky a konce dlouhého oboči se mu skoro dotýkaly tváří. „Rande, ogierové sice vybudovali Mafal Dadaranel, ale město bylo za trollockých válek zničeno. Tohle,“ – Loial se konečky prstů zlehka dotkl kamenné stěny – „postavili lidé. Mohl bych ti namalovat plán Mafal Dadaranelu – jednou jsem viděl mapy v jedné staré knize v Državě Šangtaj – ale o Fal Daře toho nevím o moc víc než ty. Ale je skvěle postavená, což? Holá, ale dobře postavená.“

Rand se svezl na zeď a zavřel oči. „Potřebuju se dostat ven,“ zašeptal. „Brány jsou zavřené a nenechají nikoho projít, ale já se potřebuju dostat ven.“

„Ale proč, Rande?“ zeptal se Loial pomalu. „Tady ti nikdo neublíží. Jsi v pořádku? Rande?“ Náhle zesílil hlas. „Mate! Perrine! Myslím, že Randovi je špatně.“

Rand otevřel oči a viděl, jak se jeho přátelé zvedaji z klubka hráčů. Mat Cauthon, s nohama dlouhýma jako čáp, se slabým úsměvem, jako by viděl něco veselého, co nevidí nikdo jiný. Kudrnatý Perrin Aybara, s mohutnými rameny a silnými pažemi od práce v kovárně. Oba na sobě pořád ještě měli oděv z Dvouříčí, prostý a odolný, ale obnošený.

Mat hodil kostky zpátky do půlkruhu klečících mužů a vykročil pryč. Jeden z mužů zavolal: „Hej, jižane, nemůžeš skončit, dokud vyhráváš.“

„Lepší teď, než kdybych prohrával,“ zasmál se Mat. Nepřítomně se dotkl kabátu v pase a Rand sebou trhl. Mat měl pod kabátem dýku s rubínem na jílci, dýku, bez níž neudělal ani krok, dýku, bez níž nemohl udělat ani krok. Byla to pošpiněná čepel z mrtvého města Shadar Logoth, pošpiněná a pokřivená zlem skoro stejně hrozným jako to, které souviselo s Temným, zlem, které před dvěma tisíci let Shadar Logoth zničilo, a přesto pořád žije v jeho opuštěných troskách. Ta špína Mata zabije, pokud si tu dýku ponechá. A zabije ho o to rychleji, pokud ji odloží. „Budeš mít další možnost to vyhrát zpátky.“ Klečící muži se suše zasmáli, čímž dali najevo, že si to nemyslí.

Perrin, kráčející za Matem k Randovi, měl sklopené oči. Perrin v poslední době pořád klopil oči, a ramena měl svěšená, jako by nesl tíhu příliš velkou dokonce i pro svá široká ramena.

„Co se děje, Rande?“ zeptal se Mat. „Jseš bílej jako tvoje košile. Hej! Kdes sebral ty šaty? Stává se z tebe Shienarec? Možná si taky koupím takovej plášť a jemnou košili.“ Zatřásl kapsou kabátu a ozvalo se zacinkání mincí. „Zdá se, že mám v kostkách štěstí. Vždycky, když na ně sáhnu, tak vyhraju.“

„Nic si kupovat nemusíš,“ řekl Rand unaveně. „Moirain nechala vyměnit všechny naše šaty. Pokud vím, tak už všechno spálili, všechno až na to, co máte vy dva na sobě. Elansu se nejspíš bude shánět i po tomhle, takže být vámi, rychle bych se převlíkl, než je z vás stáhne rovnou.“ Perrin pořád nevzhlédl, ale zrudl ve tváři. Mat se zazubil ještě víc, i když to vypadalo trochu nuceně. Oni měli v lázni také problémy, a jenom Mat se snažil předstírat, že je mu to lhostejné. „A není mi špatně. Jenom se potřebuju dostat odsud. Je tu amyrlinin stolec. Lan říkal... říkal, že když je amyrlin tady, bylo by pro mě lepší, kdybych byl už týden pryč. Musím odejít a všechny brány jsou zavřené.“

„To říkal?“ Mat se zamračil. „Tomu nerozumím. On proti Aes Sedai nikdy nic neřekl. Proč teď? Koukni, Rande, já nemám Aes Sedai rád o nic víc než ty, ale ony nám nic neudělají.“ Když to říkal, Mat ztišil hlas a ohlédl se přes rameno, aby se podíval, jestli někdo z hráčů neposlouchá. V Hraničních státech se sice Aes Sedai báli, ale zdaleka tu nebyly nenáviděny, a neuctivá poznámka by mohla člověka zatáhnout do bitky či něčeho horšího. „Koukni na Moirain. Ona není tak špatná, i když je Aes Sedai. Jseš jako Cenn Buie, když o nich u nás doma v hostinci U Vinného střiku vykládal různý příběhy. Chci říct, ona nám neublíží, a ty ostatní taky ne. Proč by to dělaly?“

Perrin zvedl oči. Žluté oči, zářící v nejasném světle jako leštěné zlato. Moirain nám neublíží? pomyslel si Rand. Když opouštěli Dvouříčí, měl Perrin stejně tmavohnědé oči jako Mat. Rand neměl tušení, co tu změnu způsobilo – Perrin o tom nechtěl mluvit, vlastně od chvíle, kdy se mu to stalo, nechtěl mluvit o ničem – ale stalo se to právě v době, kdy začal věšet ramena a chovat se odtažitě, jako by se cítil sám i ve chvíli, kdy měl kolem sebe přátele. Perrinovy oči a Matova dýka. Nic z toho by se nestalo, kdyby neopustili Emondovu Roli, a byla to Moirain, kdo je odtamtud odvedl. Rand věděl, že není spravedlivý. Kdyby Moirain nebyla přišla do jejich vesnice, už by nejspíš zemřeli rukama trolloků, a značná část obyvatel Emondovy Role nejspíš také. Ale toto pomyšlení Perrina nerozveselilo, už se nesmál jako dřív, ani to neodstranilo dýku z Matova opasku. A co já? Kdybych byl doma a pořád naživu, byl bych tím, čím jsem teď? Přinejmenším bych si nelámal hlavu s tím co mi udělají Aes Sedai.

Mat se na něho stále zmateně díval a Perrin zvedl hlavu dost na to, aby se na něj mohl zpod obočí podívat. Loial trpělivě čekal. Rand jim nemohl vykládat, proč se musí od amyrlin držet dál. Oni nevěděli, co je zač. Věděl to Lan. A Moirain. Taky Egwain a Nyneiva. Rand si přál, aby se to nikdo z nich nedověděl, a hlavně si přál, aby to nevěděla Egwain, ale aspoň Mat a Perrin – a taky Loial – si mysleli, že je pořád stejný. Rand by byl raději zemřel, než by jim to prozradil, než by v jejich očích viděl váhání a starosti, které viděl u Egwain a Nyneivy dokonce i tehdy, když se snažily, seč mohly, aby nic nedaly najevo.

„Někdo... mě sleduje,“ řekl nakonec. „Sleduje mě. Jenomže... jenomže tam nikdo není.“

Perrin trhl hlavou nahoru a Mat si olízl rty a zašeptal: „Mizelec?

„Ovšemže ne,“ prskl Loial. „Jak by se bezoký dostal do Fal Da ry, ať už do města, nebo do pevnosti? Podle zákona nesmí nikdo za městskými hradbami skrývat tvář a lampáři musí udržovat ulice celou noc osvětlené, takže v nich není ani kousek stínu, kde by se mohl myrddraal schovat. To se nemůže stát.“

„Hradby mizelce nezastaví,“ zamumlal Mat. „Ne, když opravdu chce vejít. Nevím, že by s tím zákony a lucerny mohly něco udělat.“ Nemluvil jako někdo, kdo mizelce skoro považuje za něco, co se vyskytuje pouze ve vyprávěnkách kejklířů, jako tomu bylo ani ne před půl rokem. Už jich viděl až dost.

„A pak tu byl ten vítr,“ dodal Rand. Hlas se mu téměř nezatřásl, když vyprávěl o tom, co se stalo na věži. Perrin zaťal pěsti, až mu zapraskalo v kloubech. „Jenom jsem chtěl odsud odejít,“ dokončil Rand. „Chtěl jsem se vydat na jih. Někam daleko. Prostě někam od lidí.“

„Ale když jsou brány zavřené,“ řekl Mat, „jak se dostaneme ven?“

Rand na něj zazíral. „My?“ Musel jít sám. Pro každého člověka by pobyt v jeho blízkosti byl nakonec nebezpečný. Stane se životu nebezpečným, a dokonce ani Moirain nedokázala říci, kolik času mu ještě zbývá. „Mate, víš, že musíš jít do Tar Valonu s Moirain. Říkala, že je to jediné místo, kde tě můžou oddělit od té dýky, aniž bys přitom zemřel. A ty víš, co se stane, jestli si ji necháš.“

Mat se dotkl kabátu nad místem, kde měl za pasem dýku, aniž si zřejmě uvědomil, že to dělá. „Dar Aes Sedai je návnadou na ryby,‘" ocitoval. „No, možná nechci, aby se mi do pusy zasekl háček. Možná je to, co se mnou chce v Tar Valonu províst, horší, než když tam nepůjdu. Možná lže. ‚Pravda, kterou říká Aes Sedai, není nikdy taková, za jakou ji považuješ.‘"

„Napadají tě ještě nějaká další přísloví, která ze sebe potřebuješ dostat?“ zeptal se Rand. ,„Jižní vítr přináší příjemného hosta, severní prázdný dům?‘ ‚zlatě pomalované prase zůstává prasetem?‘ A co třeba: ‚Mluvením ovci neostříháš?‘ ‚Hlupákova slova jsou prach?‘"

„Jen klid, Rande,“ ozval se tiše Perrin. „Není nutné být hrubý.“

„Není? Možná nechci, abyste vy dva šli se mnou, pořád se kolem mě motali, dostávali se do průšvihů a pak čekali, že vás z nich vytáhnu. Napadlo tě to někdy? Ať shořím, copak vám nikdy nedošlo, že bych mohl být unavený mít vás za zády vždycky, když se otočím? Jste se mnou pořád, a já už toho mám po krk.“ Perrinův raněný výraz se do něj zařízl jako nůž, ale Rand neúnavně pokračoval dál. „Někteří tady si myslí, že jsem pán. Pán. Možná se mi to líbí. Ale koukněte se na sebe. Hrajete kostky s podomky. Až odejdu, půjdu sám. Vy dva můžete jít do Tar Valonu nebo do háje, ale já odsud odejdu sám.“

Matovi ztuhly rysy a on přes kabát svíral dýku, až mu zbělely klouby. „Jestli to chceš,“ ucedil ledově. „Myslel jsem, že jsme byli... Cokoliv si přeješ, al’Thore. Ale jestli se já rozhodnu odejít zároveň s tebou, půjdu, a ty se ode mě můžeš držet dál.“

„Nikdo nikam nepůjde,“ poznamenal Perrin, „jestli jsou zavřené brány.“ Znovu upíral zrak na podlahu. Od stěn se odrazil smích hráčů, jak kdosi prohrál.

„Běžte, nebo zůstaňte,“ ozval se Loial, „společně, či sami, na tom nezáleží. Všichni tři jste ta’veren. Dokonce i já to vidím, a já nemám nadání, soudím jenom podle toho, co se kolem vás děje. A Moirain Sedai to říká taky.“

Mat rozhodil ruce. „Už dost, Loiale. Už o tom nechci slyšet.“

Loial zavrtěl hlavou. „Ať to budeš poslouchat nebo ne, je to pořád pravda. Kolo času tká vzor věků a životy lidí používá jako vlákna. A vy tři jste ta’veren, středobody té tkaniny.“

„Už ne, Loiale.“

„Na čas kolo ohýbá vzor kolem vás, ať uděláte cokoliv. A to, co děláte, je mnohem spíš vybráno kolem než vámi. Ta’veren za sebou tahají dějiny a tvarují vzor prostě jen tím, že existují, ale kolo tká ta’veren pevnější nitkou než ostatní lidi. Ať půjdete kamkoliv, ať uděláte cokoliv, dokud kolo nerozhodne jinak, budete –“

„Už ne!“ zařval Mat. Muži hrající v kostky se obrátili a zamračili se na něj. Pak se vrátili zpátky ke hře.

„Promiň, Mate,“ burácel Loial. „Vím, že moc mluvím, ale ne chtěl jsem –“

„Už tady nezůstanu,“ oznámil Mat krokvím, „s velkohubým ogierem a hlupákem, který má hlavu moc velkou i na to, aby na ní mohl nosit klobouk. Jdeš, Perrine?“ Perrin si povzdechl, zadíval se na Randa a kývl.

Rand se díval, jak odcházejí, a hrdlo měl stažené. Musím jít sám. Světlo mi pomáhej, musím.

Loial se za nimi také díval a obočí měl starostlivě svěšené. „Rande, opravdu jsem nechtěl –“

Rand promluvil schválně drsným hlasem. „Na co čekáš? Běž s nimi! Nechápu, proč tu ještě stojíš. Když neznáš cestu ven, k ničemu mi nejsi. Běž už! Běž si hledat ty svoje stromy a ty svoje drahocenný háje, jestli už je všechny nepokáceli. Stejně udělali dobře, jestli je pokáceli.“

Loial měl v očích velkých jako šálky nejdřív překvapený a ublížený výraz, ale ten se pomalu změnil v hněvivý. Rand netušil, že se ogier vůbec dokáže zatvářit rozzlobeně. V některých starých příbězích se vyprávělo, že ogierové jsou zuřiví, i když nikdy se nemluvilo o tom, jak přesně se to projevuje, ale Rand nikdy nepotkal nikoho mírnějšího, než byl Loial.

„Pokud si to přeješ, Rande al’Thore,“ řekl Loial škrobeně. Ztuhle se uklonil a odkráčel za Matem a Perrinem.

Rand se svezl na naskládané pytle s obilím. No, poškleboval se mu hlásek v hlavě, takže jsi to udělal, co? Musel jsem, řekl Rand tomu hlásku. Budu nebezpečný pro všechny, kdo budou kolem. Krev a popel, zblázním se a... Ne! Ne, nezblázním! Nebudu používat sílu, takže se nezblázním a... Ale nemůžu to riskovat. Nemůžu, nevidíš? Ale ten hlásek se mu jenom posmíval.

Rand si uvědomil, že ho hráči pozorují. Všichni sice pořád ještě klečeli u stěny, ale tváře měli obrácené k němu. Shienarci jakéhokoliv postavení byli téměř vždy zdvořilí a uhlazení, dokonce i ke smrtelným nepřátelům, a ogierové nikdy žádné nepřátele ze Shienaru neměli. V očích hráčů se zračil šok. Tváře měli bezvýrazné, ale jejich oči říkaly, že to, co Rand udělal, bylo špatné. Jedna jeho část s nimi souhlasila a tiché obvinění ho proto hluboce zasáhlo. Hráči se na něho jenom dívali, ale Rand vyklopýtal ze skladiště, jako by ho pronásledovali.

Otupěle chodil skladišti a hledal místo, kde by se mohl skrýt, dokud nebudou brány znovu otevřené. Pak by se třeba mohl schovat ve voze se spíží. Jestli nebudou vozy cestou ven prohledávat. Jestli nebudou prohledávat skladiště, jestli neprohledají celou pevnost. Rand o tom umíněně odmítal přemýšlet a tvrdohlavě se soustředil na hledání skrýše. Ale všechno, co našel – proláklinu v naskládaných pytlích se zrním, uzoučkou uličku vedoucí podél zdi za nějakými sudy s vínem, opuštěné skladiště napůl zaplněné prázdnými bedýnkami a stíny – pořád si představoval, jak to tu prohledávají a nakonec ho najdou. Představoval si toho neviděného pozorovatele, ať už to byl kdokoliv – nebo cokoliv – jak ho tam také nalézá. Takže hledal dál, žíznivý, uprášený a se kšticí plnou pavučin.

A pak dorazil do pochodněmi matně osvětlené chodby a tou chodbou se kradla Egwain a zastavovala se, aby mohla nahlédnout do dveří ke skladištím, kolem nichž procházela. Tmavé vlasy, které jí visely až k pasu, měla svázané červenou stužkou a na sobě měla šaty v barvě holubičí šedi podle shienarské módy, lemované červenou. Když ji Rand zahlédl, padl na něj smutek a pocit ztráty mnohem horší, než když odehnal Mata, Perrina a Loiala. Vyrůstal s představou, že se s Egwain jednou vezmou. Oba s tím vyrůstali. Ale teď...

Egwain nadskočila, když se Rand zjevil přímo před ní, a hlasitě vydechla, ale řekla jen: „Tak tady jsi. Mat s Perrinem mi řekli, cos udělal. A Loial taky. Vím, co se snažíš udělat, Rande, a je to úplná hloupost.“ Egwain si zkřížila ruce na prsou a velké, tmavé oči odhodlaně upírala na něj. Randa vždycky zajímalo, jak se jí daří pohlížet na něj svrchu – dělala to schválně – když mu s bídou sahala k bradě a kromě toho byla o dva roky mladší.

„Prima,“ řekl Rand. Její vlasy ho náhle rozzlobily. Dokud neopustil Dvouříčí, nikdy neviděl dospělou ženu s rozpuštěnými vlasy. Tam každá dívka dychtivě čekala, až ženský kroužek její vesnice prohlásí, že je dost stará, aby si mohla splést vlasy. Egwain tedy určitě dost stará byla. A teď tady stojí s vlasy až na tu stuhu rozpuštěnými. Chci se vrátit domů a nemohu. A ona se nemůže dočkat, až na Emondovu Roli zapomene. „Jdi pryč a taky mě nech být. Už přece nechceš pobývat ve společnosti ovčáka. Je tu kolem dost Aes Sedai, než abys tu bloudila jako náměsíčná. A nikomu neříkej, žes mě viděla. Jdou po mně, a já nepotřebuju, abys jim pomáhala ještě ty.“

Egwain na lících naskočily rudé skvrny. „Myslíš, že bych –“

Rand se otočil, že odejde, a ona se na něj s výkřikem vrhla a rukama ho objala kolem nohou. Oba se zřítili na kamennou podlahu a Randovy sedlové brašny a rance odlétly stranou. Rand, když dopadl na zem, zachrčel, protože se mu do boku zarazil jílec meče, a pak ještě jednou, když se Egwain narovnala a žuchla mu na záda jako na židli. „Moje matka,“ prohlásila Egwain pevně, „mi vždycky říkala, že nejlepší způsob, jak jednat s mužem, je naučit se jezdit na mezkovi. Říkávala, že oba mají většinou asi stejně tolik mozku. Mezci jsou ale občas chytřejší.“

Rand zvedl hlavu a přes rameno se na ni ohlédl. „Slez dolů, Egwain. Slez dolů! Egwain, jestli neslezeš –“ Rand hrozivě ztišil hlas – „něco ti udělám. Víš, co jsem zač.“ A aby své tvrzení podpořil, hrozivě se na ni podíval.

Egwain si odfrkla. „Neudělal bys to, ani kdybys mohl. Ty bys neublížil nikomu. Ale stejně to nemůžeš udělat. Vím, že nemůžeš usměrňovat jedinou sílu vždycky, když chceš. Takže ani mně, ani nikomu jinýmu neublížíš. Já jsem ale brala hodiny u Moirain, takže jestli nebudeš poslouchat rozumný rady, Rande al’Thore, mohla bych ti klidně zapálit spodky. Tolik už zvládnu. Jen pokračuj a uvidíme, jestli to nedokážu.“ Náhle jedna z pochodní, ta nejblíž k nim, na okamžik jasně vzplála. Egwain vyjekla a překvapeně na ni zírala.

Rand se zkroutil a popadl ji za ruku, stáhl si ji ze zad a posadil ji ke stěně. Když se sám posadil, Egwain se v sedě opírala o zeď a zuřivě si mnula ruku. „Ty bys to vážně udělala, co?“ utrousil Rand rozzlobeně. „Zahráváš si s věcmi, kterým nerozumíš. Spálila bys nás oba na uhel!“

„Muži! Když nemůžou vyhrát hádku, buď utečou, nebo se obrátí k hrubý síle.“

„To se podívejme! Kdo koho shodil? Kdo na kom seděl? A tys mi vyhrožovala – tys ses pokusila! – o –“ Rand zvedl obě ruce. „Ne, tohle ne. Děláš mi to pořád. Kdykoliv si uvědomíš, že se spor ubírá jiným směrem, než se líbí tobě, najednou se dohadujeme o něčem úplně jiném. Tentokrát ne.“

„Já se nehádám,“ odtušila Egwain klidně, „a ani se nesnažím to zamluvit. Co je schovávání se jinýho než utíkání? A až se schováš, utečeš nadobro. A co s tím, jak jsi ublížil Matovi, Perrinovi a Loialovi? A mně? Já vím proč. Bojíš se, že někomu ublížíš ještě víc, když neodejdeš. Jestli nebudeš dělat něco, co bys neměl, tak si nemusíš dělat starosti s tím, že někomu ublížíš. A ty zatím pobíháš kolem a kopeš jako mezek, a přitom ani nevíš, jestli k tomu máš vůbec důvod. Proč by měla amyrlin, nebo kterákoliv jiná Aes Sedai kromě Moirain, vědět, že existuješ?“

Rand na ni chvíli zíral. Čím víc času Egwain trávila s Moirain a Nyneivou, tím víc přebírala jejich způsoby, přinejmenším když chtěla. Občas si byly tak podobné, Aes Sedai s vědmou, odtažité a vědoucí. U Egwain ho to zneklidňovalo. Nakonec jí pověděl, co mu řekl Lan. „Co jiného tím mohl myslet?“

Egwain ztuhla ruka na jeho paži a ona se soustředěně zamračila. „Moirain o tobě ví a nic neudělala, tak proč by měla něco dělat teď? Ale jestli Lan...“ Když se mu podívala do očí, pořád ještě se mračila. „Skladiště je první místo, kam se podívají. Jestli tě budou hledat. Dokud nezjistíme, že tě hledají, musíme tě uklidit někam, kde by je nikdy nenapadlo hledat. Už vím. Vězení.“

Rand se vyškrábal na nohy. „Vězení!“

„Ale ne do kobky, hlupáčku. Občas tam večer chodívám navštěvovat Padana Faina. Nyneiva tam chodí taky. Každému bude připadat úplně v pořádku, když tam půjdu i dneska. Popravdě, když má každý oči jen pro amyrlin, nikdo si nás ani nevšimne.“

„Ale Moirain...“

„Ona pantátu Faina do vězení vyslýchat nechodí. Nechává si ho přivést k sobě. A to už neudělala pár týdnů. Věř mi, tam budeš v bezpečí.“

Přesto Rand váhal. Padan Fain. „A vůbec, proč chodíš toho formana navštěvovat? Je to temný druh, který se k tomu sám přiznal, a je to špatný člověk. Ať shořím, Egwain, on přece přivedl trolloky do Emondovy Role! Je to Temného honicí pes, sám si tak říká, a po mé stopě jde už od Jarnic.“

„No, teď je bezpečně za železnými mřížemi, Rande.“ Teď zaváhala Egwain a podívala se na něj téměř prosebným pohledem. „Rande, přijížděl s vozem do Dvouříčí každý rok, co jsme se narodili. Zná všechny lidi, co znám já, všechna ta místa. Je to divný, ale čím déle je zamčený, tím snáz se stává sám sebou. Je to skoro jako by se od Temného osvobodil. Znovu se směje a vykládá veselý příhody o lidech z Emondovy Role, a občas o místech, o kterých jsem předtím nikdy ani neslyšela. Občas je skoro jako starý pantáta Fain. Já si prostě jenom ráda popovídám s někým o domově.“

Protože já se ti vyhýbám, napadlo Randa, a protože Perrin se vyhýbá každému a Mat většinu času tráví hazardem a hýřením. „Neměl jsem se tak uzavřít do sebe,“ zamumlal a povzdechl si. „No, jestli si Moirain myslí, že je to dost bezpečné pro tebe, hádám, že je to bezpečné i pro mě. Ale není nutné, aby ses do toho zase míchala.“

Egwain vstala a plně se věnovala oprašování oděvu, přičemž se vyhýbala pohledu Randovi do očí.

„Moirain řekla, že je to bezpečné, že? Egwain?“

„Moirain Sedai mi nikdy neřekla, že pantátu Faina nesmím navštěvovat,“ prohlásila opatrně Egwain.

Rand na ni zazíral a pak vybuchl: „Ty ses jí nikdy nezeptala. Ona to ani neví. Egwain, to je pitomost. Padan Fain je temný druh, a to ten nejhorší druh, jaký vůbec existuje.“

„Je zavřený v kobce,“ namítla škrobeně Egwain, „a já nemusím žádat Moirain o svolení ke všemu, co dělám. Teď je stejně trochu pozdě dělat si starosti s tím, co si myslí nějaká Aes Sedai, ne? Tak co, jdeš?“

„Najdu vězení i bez tebe. Už mě hledají, nebo brzo budou, a tobě rozhodně neprospěje, když tě najdou se mnou.“

„Beze mě,“ odsekla suše, „nejspíš zakopneš o vlastní nohy, padneš amyrlin do klína a pak všechno přiznáš, když se budeš snažit z toho vymluvit.“

„Krev a popel, ty bys měla být u nás doma v ženském kroužku. Kdyby muži opravdu byli tak neohrabaní a bezmocní, jak si zřejmě myslíš, nikdy bychom –“

„Hodláš tady postávat a žvanit, dokud tě nenajdou? Seber si věci, Rande, a pojď se mnou.“ Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě a vyrazila chodbou. Rand si cosi pro sebe zabručel a váhavě poslechl.

V postranních chodbách, kterými se ubírali, bylo pár lidí – většinou sloužících – ale Rand měl pocit, že se všichni schválně dívají na něho. Ne na muže, který je vystrojený na cestu, ale na něho, Randa al’Thora, speciálně. Věděl, že si to jenom představuje – doufal, že ano – ale i tak se mu nijak neulevilo, když se zastavili v průchodu hluboko pod pevností před vysokými dveřmi s malým zamřížovaným okénkem a stejně hustě obitými železem, jako byly ty ve vnější hradbě. Pod okénkem bylo klepátko.

Okénkem Rand dohlédl na holé stěny a na dva vojáky vyholenými až na kadeř na temeni, kteří s obnaženými hlavami seděli u stolu, na němž stála lucerna. Jeden z mužů si pomalými, dlouhými pohyby ocílky brousil dýku. Když Egwain zaklepala, ani sebou při hlasitém zazvonění železného klepadla o železnou mříž netrhl. Ten druhý, s mrzutým výrazem, vzhlédl ke dveřím, jako by zvažoval, zda se má zvednout. Byl nahrbený a podsaditý, tak tak že se mohl podívat okýnkem.

„Co chcete? Aha, to jsi zase ty, holka. Jdeš se podívat na svýho temnýho druha? A kdo je tohle?“ Ani nenaznačil, že by chtěl dveře otevřít.

„To je můj přítel, Čangu. Chce se taky podívat na pantátu Faina.“

Muž si Randa prohlédl a ohrnul horní ret, až mu byly vidět zuby. Rand si nemyslel, že to měl být úsměv. „No,“ řekl Čangu nakonec. „Tak. Jseš vysokej, co? Vysokej. A na takovýho, jako jseš ty, je to slušnej maškarní úbor. Někdo tě chytil mladýho ve Východním Pomezí a zkrotil tě?“ Odsunul závory a otevřel dveře. „No, tak pojď, jestli chceš.“ Pokračoval posměšným tónem. „A dávej pozor, ať se neuhodíš do hlavy, můj pane.“

Toho se Rand bát nemusel. Dveře by stačily i Loialovi. Rand vešel za Egwain dovnitř a přemítal, zda tento Čangu hodlá způsobit nějaké potíže. Byl to první hrubý Shienarec, kterého Rand potkal. Dokonce i Masema byl pouze chladný, ne skutečně hrubý. Ale tento chlapík jenom s prásknutím zavřel dveře a zastrčil těžké závory. Pak došel k nějakým policím za stolem a vzal odtamtud lucernu. Druhý muž nepřestával brousit dýku, dokonce od ní ani nevzhlédl. Místnost byla až na stůl, lavice a police holá, na podlaze ležela sláma a v protější stěně byly další železem obité dveře vedoucí hlouběji do vězení.

„Budete chtít nějaký světlo, co,“ řekl Čangu, „tam potmě s tím vaším přítelíčkem temným druhem.“ Zasmál se, drsně a nevesele, a zapálil lampu. „Už na vás čeká.“ Strčil lucernu Egwain a skoro dychtivě odemkl vnitřní dveře. „Už na vás čeká. Je tam, v temnotě.“

Rand se ve tmě za dveřmi nejistě zastavil a Čangu se za ním zazubil, ale Egwain Randa popadla za rukáv a táhla ho za sebou. Dveře se s prásknutím zavřely a skoro mladíka uhodily do zad. Zazvonilo to, jak Čangu vracel závory na místo. Světlo tu pocházelo pouze od lucerny, malé jezírko v temnotě kolem nich.

„Jsi si jistá, že nás nechá odejít?“ zeptal se Rand. Uvědomil si, že ten muž jeho meči a luku nevěnoval nejmenší pozornost, dokonce se ani nezeptal, co je v těch rancích. „To nejsou moc dobří strážní. Co se jeho týče, mohli bychom chtít Faina osvobodit.“

„Oni mě znají,“ řekla Egwain, ale znělo to nejistě, a tak dodala: „Pokaždé, když přijdu, chovají se hůř. Všichni strážní. Jsou hrozivější a mrzutější. Když jsem přišla poprvé, Čangu se mnou žertoval, a Nidao teď už ani nepromluví. Ale myslím, že to je tou prací tady, ta určitě člověku náladu nepozvedne. Možná to jsem jenom já. Tohle místo mi taky na náladě nepřidá.“ Přes svá slova ho s důvěrou vedla do čenočerné tmy. Rand měl volnou ruku položenou na jílci meče.

Bledé světlo lampy ukazovalo širokou chodbu se stejnými železnými okýnky po obou stranách, vedoucími do kobek s kamennými stěnami. Jak procházeli kolem, jenom ve dvou kobkách byli vězni. Ti seděli na úzkých pryčnách, a když na ně dopadlo světlo, stínili si oči rukama a mračili se mezi prsty. I když měli tváře zakryté, Rand si byl jist, že se mračí. Oči se jim ve světle lucerny leskly.

„Tenhle rád pije a rve se,“ zamumlala Egwain a ukázala na hřmotného chlapíka s vpadlými klouby. „Tentokrát úplně sám zničil šenk v krčmě ve městě a několik chlapů ošklivě poranil.“ Druhý vězeň měl honosný zlatem lemovaný plášť se širokými rukávci a nízkými nablýskanými střevíci. „Ten se snažil odjet z města a nezaplatil přitom účet,“ – tu si Egwain hlasitě odfrkla. Její otec byl v Emondově Roli hostinským stejně jako starostou – „a nezaplatil ani půl tuctu kramářů a kupců, co jim byl dlužný.“

Muži jenom prskali, hrubě jim nadávali stejnými výrazy, jaké používaly kupecké stráže.

„Každý den je to s nimi horší,“ řekla Egwain napjatým hlasem a zrychlila krok.

Už byla dost napřed, když dorazili ke kobce Padana Faina na úplném konci chodby, a Rand se dostal mimo dosah lampy. Zůstal stát ve stínech mimo světlo.

Fain seděl na pryčně a netrpělivě se předkláněl, jako by na něco čekal, přesně jak říkal Čangu. Byl to kostnatý mužík s pronikavýma očima, dlouhými pažemi a velkým nosem. Teď byl dokonce ještě vyzáblejší, než jak si ho Rand pamatoval. To nebyla vyzáblost způsobená vězením – jídlo tu dostávali stejné jako sluhové, a dokonce ani nejhorší zločinec nebyl o nic zkrácen – ale tím, co dělal, než dorazil do Fal Dary.

Pohled na něj přivolal zpátky vzpomínky, bez kterých by se Rand klidně obešel. Fain na kozlíku velkého formanského vozu kočíruje spřežení přes Vozový most, přijíždějící v předvečer Jarnic do Emondovy Role. A o Jarnicích dorazili trolloci, zabíjeli, pálili a lovili. Lovili tři mladé muže, jak říkala Moirain. Lovili mě, jenom kdyby to věděli, a Faina používali jako honícího psa.

Fain při Egwainině příchodu vstal. Oči si před světlem nestínil, dokonce ani nezamrkal. Usmál se na Egwain, ale ten úsměv měl pouze na rtech, pak zvedl oči nad Egwain a podíval se přímo na Randa, skrytého v temnotě za hranicí světla. Ukázal na něj dlouhým prstem. „Cítím, že se tam schováváš, Rande al’Thore,“ řekl a skoro lkal. „Nemůžeš se schovat, přede mnou ne, a před nimi taky ne. Myslel sis, že to skončilo, že? Ale ten boj je nekonečnej, al’Thore. Přicházejí si pro mě a přicházejí si pro tebe a válka pokračuje. Ať budeš žít nebo umřeš, pro tebe to nikdy neskončí. Nikdy.“ Náhle začal zpívat.

Nechal ruku klesnout a zvedl oči, takže hleděl do tmy u stropu. Rty se mu zkroutily v pokřiveném úsměvu a on se uchechtl, jako by ho to, co viděl, pobavilo. „Mordeth vi víc než vy všichni. Mordeth ví.“

Egwain couvala od jeho kobky, až narazila na Randa, takže na mříže Fainovy cely dopadal jenom krajíček světla. Formana skryla temnota, ale pořád slyšeli jeho pochechtávání. I když ho Rand neviděl, byl si jist, že Fain pořád zírá doprázdna.

Otřásl se a přejel prsty po jílci meče. „Světlo!“ zachraptěl. „Tak tomuhle říkáš takový, jaký býval?“

„Občas je to s ním lepší a občas horší.“ Egwain se chvěl hlas. „Tohle je horší – mnohem horší než obvykle.“

„Rád bych věděl, co tam vidí. Je šílený, když tak zírá na kamenný strop ve tmě.“ Kdyby tam ten kámen vůbec nebyl, díval by se přímo do ženských komnat. Kde je Moirain a amyrlinin stolec. Rand se znovu otřásl. „Je šílený.“

„Tohle nebyl dobrý nápad, Rande.“ Ohlížela se přes rameno na kobku a táhla ho pryč a ztišila hlas, jako by se bála, že by ji mohl Fain zaslechnout. Provázel je Fainův chechtot. „I kdyby tady nehledali, nemůžu tady zůstat, když je takový, a myslím, že ty bys taky neměl. Dneska je na něm něco, co...“ Egwain se roztřeseně nadechla. „Existuje ještě jedno místo, který je bezpečný před prohlídkou, dokonce víc než tohle. Předtím jsem se o něm nezmínila, protože bylo snazší dojít sem, ale do ženských komnat se nikdy dívat nebudou. Nikdy.“

„Do ženských...! Egwain, Fain je možná šílený, ale ty jsi ještě šílenější. Před vosami se nemůžeš schovat ve vosím hnízdě.“

„Kde jinde by to bylo lepší? Která je ta jediná část pevnosti, kam žádný muž bez pozvání ženy nikdy nevstoupí, dokonce ani urozený pán Agelmar? Který je to jediný místo, kde by nikoho ani nenapadlo hledat muže?“

„Kde je to jediné místo v celé pevnosti, které bude určitě plné Aes Sedai? To je bláhovost, Egwain.“

Egwain píchla do jeho ranců, jako by bylo vše rozhodnuto. „Musíš si zabalit meč a luk do pláště a pak to bude vypadat, že mi něco neseš. Nemělo by být těžký najít kabátec a košili, co nejsou tak fajnový. Ale budeš se muset shrbit.“

„Už jsem ti říkal, že to neudělám.“

„Protože se chováš jako umíněnej mezek, měl by ses chopit práva dělat mi nákladní zvíře. Teda pokud opravdu nechceš radši zůstat tady dole.“

Z černého stínu se k nim donesl Fainův tichý smích. „Ten boj nikdy neskončí, al’Thore. Mordeth ví.“

„Měl bych větší naději, kdybych skočil z hradeb,“ zabručel Rand. Ale shodil rance z ramen a začal balit meč, luk a toulec, jak Egwain navrhovala.

V temnotě se smál Fain. „Nikdy to neskončí, al’Thore. Nikdy.“